Ektomorf - Black Flag

Ektomorf – Black Flag

Ektomorf - Black Flag
Země: Maďarsko
Žánr: groove metal
Datum vydání: 31.8.2012
Label: AFM Records

Tracklist:
01. War Is My Way
02. Unscarred
03. The Cross
04. Cut It Out
05. Black Flag
06. Private Hell
07. 12 Angels
08. Enemy
09. Fuck Your God
10. Never Surrender
11. Sick Love
12. Feel Like This
13. Kill I
14. The Pretender [Foo Fighters cover]

Hodnocení: 4/10

Odkazy:
web / facebook

Zástupci maďarské metalové školy Ektomorf si z koláče slávy ukousli relativně pozdě. Oproti jiným kapelám, jejichž prvotiny jsou protlačovány na trh jako revoluční počiny, trvalo partě kolem Zoltána Farkase pět alb, než si dokázala získat pozornost metalových fanoušků. Teprve na albu “Destroy” z roku 2004 si totiž Ektomorf dokázali ujasnit, co vlastně chtějí hrát a na jakou cílovou skupinu se zaměří. Nemluvě o tom, že si jich všimli hledači talentů z Nuclear Blast, kteří jejich kariéru pořádně nakopli. Jejich tvorba, která by se dala škatulkovat jako thrash/groove metal, nepostrádá nic, co je v tomto stylu nutné. Skočné kytarové riffy, podladěné kytary, úderná tempa bicích, přímočaré a lehce zapamatovatelné refrény jsou všechno atributy, které už dokázaly proslavit nejednu stálici současné scény, tak v čem je vlastně problém? Originalita a kvalita.

Právě tyto aspekty hudby, se kterou se Ektomorf pravidelně přihlašují o pozornost, rozdělují scénu na dva velké tábory. Jedni jsou nadšení, zatímco ti druzí si radši pustí originál. Musím říct, že kdysi, v období mezi alby “Destroy” a “Outcast”, tedy někdy v půlce minulé dekády, jsem s tím neměl problém a zvláště “Destroy” jsem poslouchal docela často. Že v té době byli Ektomorf považování za prachsprostou kopii nejúspěšnějšího období fungování brazilské Sepultury a Soulfly, které si Max Cavalera po svém odchodu ze Sepultury založil, není žádná novinka, ale tehdy mi to prostě zas tak nevadilo. Zoltán Farkas a jeho spoluhráči už tohoto přirovnávání měli nejspíš dost a tak se snažili na pozdějších albech trošku oprostit od vlivů zmíněných kapel a přidat do své tvorby trošku moderního thrash metalu, ovšem bohužel pro ně, ani tohle nefunguje tak, jak by asi chtěli. Od kopírování Soulfly se tak Ektomorf na “Black Flag” posunuli spíše ke kopírování raných alb Machine Head.

Nenechte se zmást, kvalitní zvuk a hráčské výkony sice můžou vyvolat dojem, že Ektomorf jsou něco víc, ale při bližším poslechu “Black Flag” – a vlastně i posledních šesti alb – má každý posluchač, který už někdy slyšel klasiky žánru, pocit, že to někdy už slyšel. A co hůř, nikoli v podobné, obměněné verzi s podobností čistě náhodnou. Zoltán se svou barvou hlasu na “Black Flag” trošku vzdálil projevu Maxe Cavalery a v některých polohách zní úplně jako Rob FlynnMachine Head, a i když je jeho výraz barvitější a nenese se pouze v jedné nudné rovině, jako tomu bylo na většině dosavadních studiových alb, tak i tento fakt nemusí vždy stačit. Ektomorf můžou do nekonečna tvrdit, že hudba, kterou produkují, vzniká zcela spontánně a nezávisle od svých vzorů, ale já jim to prostě při poslechu novinky nevěřím, a co víc, šíleně jsem se nudil.

Některé skladby jsou v pohodě (čímž nechci říct, že by vybočovaly ze zaběhnutého standardu). Třeba úvodní “War Is My Way” s bubenickou vložkou na úvodu šlape docela dobře, přestože ústřední riff a tempo jako by vypadlo z “Dadivian” od Machine Head, ale takhle bych mohl pokračovat do nekonečna. Krom první skladby mne zaujaly ještě orientálně odstartovaná “Cut It Out”, úderná “Fuck Your God” a houpavá “Sick Love”, ale ten zbytek je prostě nuda. Všechny skladby se pohybují kolem hranice tří minut a přijde mi, že spíš než kvůli zachování údernosti, je to proto, že Ektomorf prostě neví, jak s písní po takové době naložit, protože na jednom ústředním riffu se toho moc vymyslet nedá. Že není Zoltán žádným brilantním textařem a jeho lyrika je na úrovni pokročilého středoškoláka, je vcelku známá věc, ale přiznejme si, že tohle je asi jediná oblast, ve které se své brazilské modle celkem hravě vyrovnaná. Co mě však neskutečně pobavilo, je závěrečná předělávka Foo Fighters, “The Pretender”. Kdo by si myslel, že větší hovadinu než poslední album “The Acoustic” (název možná mluví za vše, ale představte si průměrné metalové skladby obyčejně zahrané na akustické kytary bez jakékoli invence a výsledek je ještě mnohem horší), kterým bych nepodložil ani stůl v hospodě, tak se šeredně mýlil. Pominu fakt, že Foo Fighters mám opravdu rád, ale tohle nemohli borci myslet vážně, jinak si to vysvětlit neumím, protože Grohlova rocková verze má neskutečně větší koule. Celkem padesát minut se dost táhlo a doposlouchat “Black Flag” do konce se po několik posleších stalo úkolem nadlidským, protože nemá co nabídnout.

Jak bych “Black Flag” zhodnotil? Už jsem si říkal, že ze mne žádná pochvala nevzejde, ale řekl bych, že i když tvorba Ektomorf působí ve studiové formě jako nuda, tak to určitě musí fungovat parádně při živých vystoupeních. Dokážu si představit obrovský kotel, který žere každý tón a skvěle se při tom baví. Můžeme se tady bavit o mé zaujatosti/nezaujatosti k hudbě Ektomorf, ale faktem je, že podprůměrná hudba bude podprůměrnou, i kdyby zněla alespoň trošku původně. Z tohoto důvodu nemůžu sáhnout po vyšší než podprůměrné známce.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.