Země: Turecko Žánr: death metal Datum vydání: 5.11.2012 Label: Hellthrasher Productions Hodnocení: 6/10 Odkazy: facebook K recenzi poskytl: Hellthrasher Productions

Jestli vám jméno Engulfed nic neříká, nesmutněte, není to žádná ostuda. Tahle trojčlenná turecká úderka (neplést s britskou kapelou stejného jména, která fungovala v první polovině 90. let.) se totiž dala dohromady před pouhými dvěma lety a EP “Through the Eternal Damnation” je jejím vůbec prvním zářezem. A copak že to pánové hoblují? Škatulka dřevní oldschool death metal je myslím dokonale výstižná… Popravdě, ona je tak výstižná, že by tahle čtyři slova vydala na celou recenzi a já bych měl o starost méně, jenže tak by to bohužel nešlo, takže se to pokusím trochu rozvést.

Engulfed sice fungují pouhé dva roky, ale všichni členové už mají nějaké ty zkušenosti za sebou, takže by se dalo očekávat, že se vytasí s alespoň trochu vyzrálým materiálem. A tohle očekávání rozhodně není plané, “Through the Eternal Damnation” skutečně vykazuje rukopis relativně schopných autorů. Čtyři prezentované skladby drží při sobě, obsahují solidně provedené nápady a tah na branku jim také není úplně cizí. Na druhou stranu ale EP trpí stejným problémem jako tvorba drtivé většiny mladých žánrových kapel – dá se to sice bez uzardění poslouchat, občas si člověk řekne, že je to i docela dobré, ale oproti většině zavedené death metalové produkce to nenabízí zhola nic nového (což by ani tak nevadilo, protože snad neznám konzervativnější žánr než oldschool death metal) a není to ani dostatečně intenzivní nebo zkrátka dost dobré na to, aby si to vydobylo svoje místo na Slunci (že to jde dokázali v poslední době třeba Asphyx nebo Krisiun, kde jde sice v obou případech o velmi tradiční díla, ale zároveň je to námrd vesmírných rozměrů).

Takhle to zní jako docela solidní studená sprcha, ale přitom “Through the Eternal Damnation” opravdu není špatné. Jistě, death metalová klišé vykukují zpoza každého riffu i sóla, ale je tak činěno s nezpochybnitelnou instrumentální zručností, posluchače to neuráží, a když dotyčný zapomene, že existuje řada kapel, které s tím samým (a dlužno dodat, lépe provedeným) přišly už před nějakými pětadvaceti lety, poslech je vcelku příjemnou záležitostí. Některé riffy mě vyloženě baví, tu se zase vyloupne vyhrávka, která díky odlišnému efektu na kytaře celek pěkně zpestří… Zkrátka je to solidní podzemní zlo, které umí zapůsobit, když je na něj nálada. A v tomhle duchu se nesou i ostatní aspekty minialba, ať již jde o správně morbidní přebal, texty plné vraždění Boha a podobných roztomilých kratochvil, a nakonec i velmi temný a zahuhlaný, ale pořád dobře čitelný zvuk.