Fenisia - Fenisia Café

Fenisia – Fenisia Café

Fenisia - Fenisia Café

Země: Itálie
Žánr: hard rock / southern metal
Datum vydání: 15.4.2015
Label: Sliptrick Records

Hrací doba: 31:36

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sliptrick Records

Přátelé, řeknu vám to dnes na rovinu – jestli čtete recenze kvůli tomu, abyste našli tip na nějakou dobrou muziku, tak zrovna tohle asi nemá cenu číst. V případě nahrávky „Fenisia Café“ totiž nehodlám moc chválit, spíše se chystám, jak je dneska moderní říkat, dissovat. Co jiného má člověk dělat, když se mu to prostě nelíbí…

Fenisia je italská parta, jež vznikla v roce 2009 a která má za sebou dvě desky, přičemž „Fenisia Café“ (všimněte si té fikané podobnosti mezi názvem kapely a názvem alba – o moc víc invence na celém počinu není) je ta druhá. Pro pořádek dodejme, že debut „Lucifer“ vyšel v roce 2012. Zdá se mi, že se kapela hned od začátku snaží působit zajímavě – vedle toho, že zjevně zamakali na image, se hošani pokoušejí vzbudit pozornost i tím, že o sobě tvrdí, že se jejich tvorba zaobírá (budu citovat) „starodávnými mýty, alchymií, okultními vědami a esoterikou obecně“. To může znít jak od nějaké blackmetalové smečky, ale pravda je úplně někde jinde.

V jedné věci jsem vlastně docela kecal – Fenisia dokázali projevit nespornou invenci ještě v jiném ohledu, a sice ve vymýšlení pojmenování toho, co hrají. Italové totiž svůj styl nazývají „enlightened metal“ neboli „osvícený metal“. Ve světle toho, jak kapela zní, je to docela dobrý vtip. Ledaže je to myšleno tím způsobem, že je osvítilo rockové klišé a nuda – pak to sedne.

Ať se Fenisia snaží sebevíc vzbudit dojem něčeho lepšího, v jádru je to jen provařený hard rock cáknutý trochou southern metalu. Představte si to jako srážku obehraných rockových postupů s nepříliš povedenou variací na měkčí Black Label Society. Ono to obecně vypadá, že Italové asi Zakka Wylda docela žerou, protože některé tracky se zase blíží Ozzyho sólovkám, na nichž Wylde hrál, přičemž dokonce i zpěvák Felisia se v takových momentech snaží znít trochu jako Ozzy. Zářnými příklady budiž jisté pasáže třeba ve „Wasted Time“ či „Mr. Hughes“.

Nicméně, prim stále hraje hard rock v hodně nudném podání. Jako poslechnout se to dá, ale krutě mě to nebavilo… chybí tomu taková ta rocková jiskra a lehkost, prostě si to jen tak hraje a to je tak všechno. K tomu stačí přihodit takové perly jako třeba „Live Loyal Die Loyal“, kde se snad půlka textu skládá z opakování „come on, come on, come on“, abychom se dostali do stavu, kdy jen těžko ještě něco může dojem zhoršit. To by zvládla maximálně tak imbecilní patetická balada. Je tam? Cha, co vás nemá – jistěže je! A je strašná? Jednoznačně ano.

„Fenisia Café“ je albem, jehož poslech mě brutálně nudil hned na prvním rande. A při druhém poslechu mě to už začalo srát. Některé momenty jsou sice výrazně horší (jasně, myslím tím hlavně tu baladu „Jaded Days“), ale ani ty „lepší“ chvilky vlastně moc dobré nejsou, takže i jako celek je to úplně o hovně.

Jo, a ještě jedna věc – okultního na tom není vůbec nic. V případě Fenisia je to jenom póza.


2 komentáře u „Fenisia – Fenisia Café“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


Hradby Samoty VII.