Země: USA Rok vydání: 2020 Žánr: zombie horror Originální název: Alone Režie: Johnny Martin Hrají: Tyler Posey, Summer Spiro, Donald Sutherland Hrací doba: 92 min

(Budou velké spoilery.)

Před nedávnem jsem se tu bavili o korejském zombie bijáku „#Saraitda“ a už tehdy jsem hovořil o tom, že se nejedná o jediný počin s tímhle tématem. Na vině je scénář s podpisem Matta Naylora, jejž se podařilo adaptovat hned dvakrát. O něco známější se mi zdá právě ta korejská verze, protože tu ve své distribuci uvedl i Netflix. Od původní podoby scénáře se ovšem liší, protože zde námět společně s jeho původním autorem adaptoval Cho Il-hyung, jenž se se postaral i o režii „#Saraitda“.

(Předpokládám, že) původní podobu scénáře představuje americká verze s názvem „Alone“. Její základní linie vypadá stejně, což se určitě dalo předpokládat. Myslete tedy na zombie apokalypsu podanou komornějším pohledem jednoho konkrétního člověka zavřeného u sebe v bytě. Snímek nemá ambice představit akční řežbu ve stylu „28 Days Later“ nebo remaku „Dawn of the Dead“, natožpak aby se snažil o nějakou hlubší metaforickou kritiku, jíž se proslavila Romerova série.

Přesto „Alone“ evidentně nechce být levným béčkem bez myšlenky. Na mnohokrát zpracované téma zombie epidemie se pokouší nahlížet z psychologického hlediska, jak to asi může vypadat, když se v takové situaci ocitne člověk, jenž na ni není připraven, ale musí si poradit, jinak jej čeká smrt.

Oproti korejskému pokusu však „Alone“ prakticky ve všem zaostává. Ani „#Saraitda“ se nedá považovat za bezchybnou perlu, ale nešlo filmu upřít nějakou úroveň, důraz na roli moderních technologií při zombie apokalypse a poměrně slušné zpracování toho, jak hlavní postava v samotě čtyř stěn propadá zoufalství – úměrně s tím, jak postupně přestává fungovat elektřina, téct voda, docházejí zásoby…

„Alone“ chce něco podobného, akorát korejskou bytovku vystřídala americká a namísto obarveného streamera koukáme na pokérovaného floutka Aidana. On teda ani hrdina „#Saraitda“ mi nepřišel zrovna sympatický, ale tenhle cápek mě vyloženě sral, a to nejen kvůli jeho neodbytné potřebě se svléknout do půl těla při sebemenší příležitosti. Hlavní události zůstaly: hned na začátku mu do bytu vtrhne nakažený soused; hrdina zachytí hlasovou zprávu od rodičů, z níž se dozví, že s největší pravděpodobností zemřeli; pokusí se oběsit; podnikne výlet k sousedům; naproti přes ulici se skamarádí s další přeživší; zažije nemilou epizodu s plesnivým dědkem, jenž se snaží nakrmit svou zombie starou.

„Alone“ však ve všem jen klouže po povrchu a očekávané události odškrtává ze seznamu kvapně a bez většího opodstatnění. Například linka s rodinou jen mimoděk proběhne a nemá význam. Nějaký postupný propad se nekoná – Aidan je strašná pusinka a brečet s flaškou v ruce začne hned první den (!) epidemie. Ani jeho korejský kolega Oh Joon-woo nepatřil ke kovaným pěstitelům survival technik, ale na rozdíl od tohohle borce nedělal vyložené píčoviny. Například: Aidan dokáže sousedce naproti hodit míček, ale když jí chce hodit vysílačku, tak sleze ze svého balkónu na ulici plnou nemrtvých, hodí jej z ulice a pak vyšplhá zpátky. Proč?! A nebudu polemizovat o tom, že z té ulice nahoru na balkon to házel na stejnou, ne-li delší vzdálenost než rovnou ze svého balkonu.

Podobných detailů se v „Alone“ najde dost. Zatímco korejská verze dokázala mezi řádky vysvětlit, proč si Oh Joon-woo polepil všechna okna v bytě novinami, v americkém podání se to prostě stane, aniž by se film jakkoliv zabýval důvodem. Úplně nejvíc mě ale pobavil závěr, v němž si Aidan myslí, že jej kousnuli, takže se chystá spáchat sebevraždu, a protože trpí už zmiňovaným exhibicionismem, tak se na to svlékne. A až po svlečení zjistí, že jej nikdo nekousl… to fakt nepozná, jestli jej lidožravé hovado raflo do pupku?

No, a když už jsme u toho kousání, tak ani těch zombie si v „Alone“ příliš neužijete. Vlastně tam o ně ani moc nejde, jde spíš o one man show hlavního hrdinu, ale jeho představitel Tyler Posey na utáhnutí celého bijáku nemá. Když už se nemrtví objeví, tak to nejsou jenom sprinteři, ale i horolezci, a dokonce i trochu mluví. A vypadají tak nějak nijace.

Snad jediná o něco lépe zvládnutá věc oproti „#Saraitda“ je podle mě závěr. Ten se sice i tady vyladil pozitivněji, ale nepůsobí tak šroubovaně. Anebo to bude tím, že korejský pokus byl jako celek lepší a konec mu neudělal čest, zatímco u Američanů to stojí za prd celé, takže finále nemělo co pokazit.

„Alone“ je každopádně slabota a asi jste už pochopili, že jestli něco, tak byste měli dát jednoznačně přednost „#Saraitda“. Ani korejský počin nepatří k vyloženým perlám, ale je fajn a rozhodně se na něj dá podívat. „Alone“ předvádí prakticky to samé, což lze vzhledem k okolnostem pochopit, tudíž to filmu nevyčítám. Vše ale dělá hůř, nesmyslněji a nudněji, což rozhodně vyčítám. Je zajímavé, jak rozdílně mohou vypadat dva snímky s totožným dějem i délkou. U Korejců to byla příjemná, zručně udělaná a poměrně svěží zombie podívaná. Američané natočili nevyčnívající podprůměr bez jakékoliv přidané hodnoty.