Země: Polsko Žánr: dark folk Datum vydání: 15.11.2017 Label: selfrelease Hrací doba: 14:05 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Alne

Vedlejší projekty metalových hudebníků mnohdy skrývají vysoce zajímavé záležitosti, které ani nemusejí mít cokoliv společného s metalem a v některých případech jsou dokonce zajímavější než samotné hlavní působiště (netvrdím, že to nutně platí i dnes). Konkrétně za Alne stojí, mimo jiné, lidé z Non Opus Dei, polské blackmetalové stálice. Zde se ovšem budeme bavit o muzice, jež je Non Opus Dei na hony vzdálená…

Alne jste už mohli zachytit prostřednictvím bezejmenného debutu z roku 2012 anebo splitu „Warńija“ se Stworz, který vyšel na jaře loňského roku. Doposud poslední, bohužel pouze digitálně vydané EP „Opowieści krótszych dni“ ovšem udělalo další krok směrem k čistě folkovému výrazu. Debut byl ještě relativně kytarový a materiál na splitu také obsahoval momenty s rockovou rytmikou. O „Opowieści krótszych dni“ to už neplatí a není to vůbec špatně. Právě naopak.

„Opowieści krótszych dni“ se může pochlubit především silnou atmosférou, která je i navzdory absenci metalových nástrojů patřičně pochmurná. Což nakonec odpovídá i tematickému zaměření EP, které se točí okolo „temné části roku“, neboli podzimu a zimy. První dvě skladby „Modlitwa słoneczna“ a „Martwe“ se nechaly inspirovat básněmi polskému národopisce Teofila Lenartowicze (1822-1893), zatímco ta poslední, „Kult żmija“, vypraví o souboji zmeje (drak ve slovanské mytologii) s Perunem, bohem bouře, hromu a blesku.

Mnohé folkové nahrávky mají problém s přílišnou rozvláčností materiálu, ale zde to ani náhodou není ten případ. Jednotlivé písně jsou dynamické a variabilní, rozhodně bych nemluvil o nějakém minimalismu. Krásným příkladem může být „Martwe“, kterou také považuji za vrchol minialba. Ta přechází od jemnějších momentů s krásnou melodií a ženským zpěvem k hutnějším a temnějším pasážím s výraznou rytmikou a hrubším vokálem, o nějž se, předpokládám, stará Klimorh (v bookletech starších počinů uváděný pouze jako Klimor).

Jak už tomu tak v podobných případech bývá, člověk nemá sebemenší problém s kvalitou materiálu, spíš trochu zamrzí vydání pouze v digitální formě, protože tohle by za ten jeden flek na polici klidně stálo, a hlavně délka respektive krátkost celého počinu. 14 minut je zkrátka pryč, než se člověk naděje, a v souvislosti s tím se trojice skladeb i rychleji oposlouchá. Ale i tak k tomu naštěstí dojde až po uspokojivě vysokém počtu poslechů, takže mé dojmy jsou jednoznačně pozitivní. Stojí za slyšení.