Netra - Sørbyen

Netra – Sørbyen

Netra - Sørbyen
Země: Francie
Žánr: avantgarde / black metal / trip-hop / ambient / jazz
Datum vydání: 29.9.2012
Label: Hypnotic Dirge Records

Tracklist:
Part I – Différends
01. A Dance with the Asphalt
02. Crawling
03. Sørbyen
04. A Kill for a Hug
05. Streetlamp Obsession
06. Emlazh

Part II – When the Time Is Right
07. Wish She Could Vanish
08. My Ill-Posed Life
09. It’s Kicking In
10. Concrete Ocean
11. Strange Bliss at Dusk
12. I Shall Slay the Monkeys

Hodnocení: 10/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Hypnotic Dirge Records

Ohledně nahrávek, které nám chodí na recenzi a nejsou od interpretů, s nimiž už jsem se v minulosti seznámil, povětšinou nemívám nějaká přehnaná očekávání. Nicméně o to příjemnější je to občas překvapení, když se takhle člověk dostane k dobrému albu, o nějž by jinak nejspíš ani nezavadil. Čas od času se ovšem přihodí i to, že se mezi podobnými věcmi vyskytne deska, která není jen dobrá, nýbrž mnohem lepší než dobrá… mnohem lepší. A jsem opravdu rád, že dnes tu máme na stole právě takovou záležitost, protože v tomto případě se z na první pohled poměrně nenápadného počinu postupem času vyklubalo naprosto fenomenální a velmi svojské dílko, na které člověk nenarazí každý den. Vezměme to ale od úplného počátku…

Netra je jednočlenný francouzský projekt, za nímž stojí jistý hudebník Steven Le Moan, někdy též vystupující pod stejným jménem jako samotná skupina, čili Netra. Vznik Netra se podle všeho datuje už do roku 2003, následovala nějaká demíčka a posléze první deska “Mélancolie Urbaine” v roce 2010. Tu jsem doposud bohužel neslyšel, nicméně se to po zkušenosti se “Sørbyen”, které je druhým albem Netra, chystám co nevidět napravit, neboť mě tato nahrávka doslova pohltila. Avšak než se pustíme do samotné hudební stránky, možná by za ztrátu slova stálo objasnění názvu, jenž příliš francouzsky nezní – Sørbyen je předměstí norského města Gjøvik, kde Steven Le Moan nějakou dobu pobýval. A pokud jej místní klima inspirovalo k nahrání takto fantastické desky, pak je to z pohledu posluchače jedině dobře, že zde byl…

Hned na první pohled je hudba Netra zajímavá v tom, že v sobě snoubí žánry, které toho spolu na první pohled příliš společného nemají, nicméně ve výsledku se tak děje v naprosto přirozené a organické formě. “Sørbyen” se pohybuje někde na pomezí stylů jako depressive black metal, trip-hop, jazz nebo ambient, avšak dělá to takovým způsobem, že ve finále vlastně všechny přítomné žánry dalece přesahuje a je s nimi spojena víceméně pouze co do formální stránky věci. Pokud vezmeme například zmiňovaný depressive black metal, tak s ním má “Sørbyen” společný ve své podstatě jen takový ten mrazivý syrový zvuk kytary v riffových pasážích, co do atmosféry se však jedná o záležitosti diametrálně odlišné, jelikož hudba Netra vyloženě depresivní není (což bych já osobně netvrdil vlastně ani o většině depressive black metalu, ale to sem teď nepatří), spíš taková posmutnělá, neveselá a do jisté míry možná i melancholická, ale trošku jiným způsobem, než co si pod tímto slovem asi primárně představíte. Ovšem právě atmosféře, která je na “Sørbyen” bez přehánění ojedinělá a tvoří jeden z nejvýraznějších prvků muziky, se budeme ještě věnovat, proto zpátky k žánrům. O něco blíže má “Sørbyen” k onomu trip-hopu, avšak ani onen zmiňovaný jazz nezůstává zkrátka a z některých momentů jeho vlivy znějí vskutku nepřeslechnutelně; jindy zase do dění promluví až rocková kytara, tuhle se ozve elektronický podklad. Jistě se mnou ale budete souhlasit, že spíš než podobná pitva toho, co všechno za žánry je kde ke slyšení, pro nás bude mnohem důležitější fakt, že i tento na první pohled možná nesourodý koktejl funguje naprosto bravurně a organicky, jako by ty styly k sobě patřily odjakživa. Netra mezi nimi přechází bez mrknutí oka, přesto vždy plynule a nenásilně.

Již zmiňována byla atmosféra, a jak už jsem si dovolil naznačit, jedná se o atmosféru bez přehánění fenomenální. “Sørbyen” dýchá poměrně zvláštní náladou, jež jako by v sobě mísila atmosféru města zahaleného v mlze za brzkého rána, atmosféru melancholie, deprese, únavy a nudy z dnešního světa, klaustrofobie z ubíjejícího stereotypu každodenního života, ale i kousek dekadence nebo surrealismu. Že to opět vypadá jako nesourodá směska všeho a ničeho pořádně? Asi ano, ale jen dokud si tu nahrávku člověk nepustí a nepřesvědčí se o tom, že se v drážkách disku ukrývá atmosféra, která všechny tyto emoce obsahuje, přesto je stále naprosto kompaktní a zejména – a to je to, oč tu běží především – neuvěřitelně hluboká, silná a uhrančivá. Ani si nejsem tak úplně jistý, jestli vše, co jsem vyjmenoval, tam ve skutečnosti objektivně opravdu je, jelikož s každým poslechem zde cítím kousek něčeho trochu jiného, jednou je tam o něco víc dekadence, na druhý den zase té melancholie, kolikrát dle aktuálního rozpoložení mysli nebo i počasí za okny. Možná tam někdo z vás uslyší zase něco jiného a po tom, co jsem v tom vnímal já, tam nenajde ani památky, nicméně pokud toto domyslíte do konečného důsledku, pak zjistíte, že je to vlastně něco naprosto úžasného a že něco takového dokáže opravdu málokterá hudba. Jedno vám ovšem mohu říct naprosto přesně a naprosto jistě – ať už jsem ten či onen den vnímal “Sørbyen” tak či onak, vždy se jednalo o působivý zážitek, který byl – a vlastně pokaždé stále je – natolik silný, že mě i po přibližně měsíci v podstatě každodenního (!) poslechu stále nepřešla chuť se do té desky zahloubávat znova a znova.

Co se jednotlivých skladeb týče, zde asi budu muset vytáhnout něco, co se k natolik ojedinělé desce vůbec nehodí, a sice recenzentské klišé, že na albu není slabé písně, jenže si nemůžu pomoct a na celé ploše rovných 70 minut neslyším jakékoliv nedostatky. Výjimkou byla zpočátku krátká “My Ill-Posed Life”, v níž mi trochu neseděla sólová kytara, ale i tak šlo o nějaký bratru 10 vteřin, které v porovnání se zbylými 70 minutami takřka geniálního hudebního prožitku byly jako nic. Nicméně i na tuhle skladbu jsem si po čase bez problémů zvyknul, díky čemuž se v mých uších “Sørbyen” dostalo do pozice, v níž se nebojím mluvit o v podstatě dokonalém hudebním skvostu, jenž si jen těžko hledá sobě rovného. Byť jsem to totiž až doposud explicitně nezmínil, možná to už z předchozích řádků vyplynulo samovolně – ačkoliv je tohle vlastnost, na níž v dnešní době narazíte opravdu těžce, Netra produkuje muziku, která je dle mého skromného názoru vážně originální. To si dovolím tvrdit čistě na základě empirické zkušenosti, kdy jsem za svůj život dokázal poslechnout určitě čtyřciferný počet alb (přičemž první cifra rozhodně není jednička) mnoha rozličných stylů a žánrů, ale stále si nedokážu v paměti vybavit něco, co by se co do celkového pojetí blížilo hudbě, jaká je ke slyšení na “Sørbyen”.

Netra

Tím jsme se ale zase trochu vzdálili od samotných konkrétních písní, jimž jsem se ve svém původním záměru věnovat opravdu chtěl, neboť je na desce poschovávaná spousta a spousta dech beroucích momentů, které si přímo říkají o to, aby na ně někdo ukázal a řekl, že přesně takhle to zní, když zrovna hraje geniální hudba. Ve výsledku jich je ovšem tak obrovské množství, že nevím, jaký bych měl říct dřív a jaký vůbec zmínit, protože všechny dost dobře vyjmenovat nejde a zároveň vypíchnutím jen některých bych vlastně automaticky snižoval význam těch ostatních, které z mého pohledu nejsou o nic horší. Už jsem měl čistě o samotných skladbách napsané další čtyři rozsáhlé odstavce textu, když jsem zjistil, že jsem teprve někde v půlce desky a že stejně jednoduše jmenuji každou kompozici do jedné a u žádné z nich nešetřím přívalem superlativů. To by myslím bylo asi nudné čtení, proto si to dovolím vynechat a namísto toho jen zopakuji, že na “Sørbyen” vlastně není jediná vteřina špatně. A to myslím zcela vážně…

Že to všechno zní až moc dokonale? Uznávám, že asi ano, když se ale podíváte dolů na výsledné hodnocení, jistě vám už definitivně dojde, že bych nic z toho nepsal, pokud bych o tom nebyl přesvědčen. Ačkoliv jsem tomu sám ze začátku nechtěl úplně věřit, “Sørbyen” opravdu je TAK dobré, a pokud bych neměl dát 10/10 téhle desce jako ilustraci toho, jak moc mě uhranula, pak nemám tušení, jaké jiné bych měl. Zcela upřímně říkám, že do tohoto alba jsem se neuvěřitelně zažral a jeho atmosféra mě pohltila takovým způsobem, že už jsem to dlouho u žádné jiné nahrávky nezažil. Z mého pohledu je tedy to nejvyšší hodnocení, jaké lze vůbec udělit, zcela adekvátní. Možná se mnou někteří souhlasit nebudou, protože nejde o záležitost, která by výrazně promluvila do dění na hudební scéně (ostatně jestli by k tomu mělo dojít, už by se tak stalo – “Sørbyen” totiž vyšlo již v září loňského roku), ale to je mi naprosto jedno, protože hudba Netra pro mě naplnila definici dokonalé muziky, což je pro mě mnohem přednější a také mi je to mnohem bližší. Ono stejně by se něco jaké široké uznání k takto introvertní záležitosti příliš nehodilo, neboť se jedná o muziku doslova pro fajnšmekry s otevřenou myslí. Kdo ji ovšem má, ten určitě pochopí, proč je v případě Netra hodnocení 10/10 na místě.

Netra


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


Hradby Samoty VII.