Pothead - Jointification

Pothead – Jointification

Pothead - Jointification
Země: Česká republika
Žánr: grindcore
Datum vydání: březen 2015
Label: Nice to Eat You Records

Tracklist:
01. The Pothead Show Part I.
02. Ganjaleptic Cannabisation of Jointless Weediectomy
03. Massive Weedcake Regurgitation
04. Pothead Family
05. Smokin’ Break
06. Suffocated by the Too Huge Bong Hit
07. Cannabis Caviar
08. Grinded, Rolled & Smoked Out
09. I’ll Make You High
10. Died After Smoking 100 Grams of Weed
11. Vomiting After Oversmoking
12. Jointification
13. Drastical Decomposition of Last Year Harvest
14. Afterweed Brain Deformation
15. Congenital Weedaddiction
16. Breath Like Rotten Weed
17. Weedbeat
18. Joint Against Humanity
19. Stoned to Death
20. Intravenous Consumation of Liquified Ganja
21. The Crackling Sound of Burning Cannabis During Smoking a Joint
22. The Pothead Show Part II.
23. Weed Bisquit (Eatin’)

Hrací doba: 37:25

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Pothead

Pražští grindeři Pothead za sebou mají nějakých osm let činnosti a rovněž takovou tu klasickou neřadovou řádku demáčů a splitek, ale k první řadové fošně to dopracovali až letos prostřednictvím „Jointification“, které vyšlo na jaře. A jak už jen názvy kapely i placky napovídají, moc straight edge poslech to nebude…

Veškerá prezentace a samozřejmě i muzika Pothead doslova přetéká „travní“ tématikou a zhuleneckým humorem. To je asi to nejdůležitější, co Pothead alespoň nějakým způsobem odlišuje od žánrových standardů, které se v případě grindcoru přece jen většinou nesou v gore a/nebo fekálním pojetí (budeme-li se tedy jen o té „sranda“ odnoži grindu, kam spadají i Pothead). Druhým takovým vizuálním poznávacím Pothead znamením pak je jakási stylizace do maskované gangsta „hip-hopové“ crew, takže ve finále je to celé takové sympaticky praštěné grindové ganja ghetto.

Nicméně, v obou případech to jsou takové „vnější“ znaky Pothead, jelikož vnitřně je to pořád především guturální grind a právě v tomhle duchu se nese drtivá většina hrací doby „Jointification“ a také drtivá většina z přítomných 23 tracků. Je to povětšinou šlapavá goregrindová jízda, již sice tu a tam ozvláštní i death metalová těžkopádnost, ale to se děje spíš výjimečně a především – na celkovém rázu nahrávky to nic moc nemění.

Podání  Pothead má ovšem vcelku daleko do nějakého zázraku. Co se týče čistě téhle hudební polohy (jež – jak už padlo – představuje tu největší část toho, co je na „Jointification“ ke slyšení), nejedná se o vůbec nic výjimečného nebo snad dokonce originálního. Jeden song jako druhý, všechno krátké vypalovačky s pekelně hlubokým hrdelním vokálem, jimž do úrovně domácí žánrové špičky přece jenom něco schází. Samozřejmě, nemám sebemenších pochyb o tom, že na koncertech to je určitě prdel a obzvláště v případě, kdy má člověk něco upito, musí jet zábava v plném proudu, avšak na domácí poslech to moc stavěné není. I když… ono to tak je možná správně, protože grind obecně je spíš živá hudba…

Mimoto se na „Jointification“ nachází ještě nezanedbatelné množství inter a meziher, jejichž náplní jsou průpovídky s povětšinou zhuleneckou případně hip-hopovou tématikou. Mezi takové patří třeba „The Pothead Show Part I.“, „Smokin’ Break“ nebo „The Pothead Show Part II.“ a díky úvodním hláškám částečně i „Pothead Family“ a „Drastical Decomposition of Last Year Harvest“. Úplně výjimečně se pak objevuje ještě jeden prvek, a to když do toho grindu prosáknou trochu elektronické spodky – a musím říct, že právě tady je „Jointification“ pro mě osobně nejzábavnější. Bohužel se něco takového ve větší míře nachází jen v 15. kousku „Congenital Weedaddiction“ a zčásti v úvodní části „Stoned to Death“. Samozřejmě, ani v tomhle případě se nejedná o nějaké objevování Ameriky, protože míchanice grindcoru a tvrdé elektroniky už tu dávno byly, ale stále mi to zní svěžeji než obyčejný a nijak zvlášť kulervoucí grind.

Nicméně, nechápejte mě špatně, protože „Jointification“ rozhodně není nějaký průser nebo vyloženě špatné album. I přesto, že k obsahu jen těžko nelze nemít jisté výhrady (pokud se tedy člověk neřadí k nekritickým příznivcům stylu), nakonec je to pořád úplně pohodová placka, jejíž poslech mi žádné velké problémy nedělal, a to i navzdory ne úplně nejnižší hrací době (jasně, stopáž 37 minut má sice daleko do ambiciózních hodinových opusů, ale oproti všem těm dvacetiminutovkám, které jsou v grindu úplně běžnou záležitostí, tam ten rozdíl přece jen cítit je). A ačkoliv vážně nevěřím tomu, že bych se někdy v budoucnu chtěl k „Jointification“ vracet, nakonec proti tomu albu nic nemám, a jestli patříte k fandům grindu, klidně do toho můžete bez obav jít.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.