Ashtar - Ilmasaari

Ashtar – Ilmasaari

Ashtar - Ilmasaari
Země: Švýcarsko
Žánr: sludge / doom / black metal
Datum vydání: 18.5.2015
Label: Czar of Crickets Productions / Czar of Bullets

Tracklist:
01. Des siècles qui éternellement séparent le corps mortel de mon âme
02. She Was a Witch
03. Celestial
04. Moons
05. These Nights Will Shine On
06. Collide

Hrací doba: 46:02

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Czar of Crickets Productions

Ashtar je švýcarské „dvoupohlavní“ duo (čímž jsem vlastně trochu kostrbatě řekl, že ono duo tvoří muž a žena… a zní-li vám to jako dvojsmysl naznačující cosi o manželství, je to záměr, jelikož ti dva manželé skutečně jsou), jehož vznik se datuje k roku 2012. Až doposud však Švýcaři co do vydávání jakýchkoliv počinů drželi něco jako půst. Je to tedy až letos, kdy s odstupem (natáčení proběhlo na přelomu let 2013 a 2014) vychází debutová dlouhohrající deska, jež je zároveň tou první nahrávkou, jakou kdy Ashtar  vydali. Ta nese název „Ilmasaari“ a nyní si o ní v krátkosti pohovoříme.

Přestože Ashtar bývají mnohde prezentováni jakožto black / doom metal, já osobně bych asi v tomto případě na první místo dosadil jinou žánrovou škatulku – sludge metal. Když na to přijde, leckdo by díky sestavě mohl vidět i paralelu s dalšími dvoučlennými sludgovými smečkami jako Jucifer nebo Wolvserpent, ale to není ten důvod, proč o tom mluvím. Na druhou stranu samozřejmě nepopírám, že i vlivy black metalu a doom metalu jsou na „Ilmasaari“ ke slyšení v relativně hojné míře.

Základním elementem muziky Ashtar jsou, nebál bych se říct, riffy. Ty jsou patřičně hluboké, špinavé, podladěné až běda – přesně jak se na hudbu tohoto druhu sluší a patří. Nicméně, velkou měrou se na hodně hutném vyznění „Ilmasaari“ podílí i baskytara, jejíž dunění je na nahrávce velice dobře slyšitelné, což já osobně rozhodně kvituji s povděkem, protože dobře slyšitelnou baskytaru mám rád a naopak nesnáším, když je ten nástroj v sestavě jen do počtu a na albech o něj ani uchem nezavadíte.

Poměrně povedené jsou i vokály, které jsou povětšinou stylově uřvané a extrémní, nicméně tu a tam (kupříkladu hned v úvodní „Des siècles qui éternellement séparent le corps mortel de mon âme“) se objeví i nějaký ten deklamační šepot. To vše má na starosti především dáma, Witch N.. Zdánlivě nejslabším článkem jsou tedy bicí, za nimiž sedí její manžel Marko Lehtinen, protože ty ve své podstatě jen tak pohodově hrají a drží tempo a jenom málokdy se mi stalo, že by mě bicí vyloženě upoutaly (nicméně výjimky se najdou – třebas v „She Was a Witch“). Naštěstí ale nejde o nic, co by nahrávku nějak zvlášť potápělo.

Na jednu stranu potěšilo, na tu druhou však zároveň zklamalo využití dalších, pro takový žánr zdánlivě netradičních nástrojů, zejména houslí. Potěšení plyne z toho, že tam vůbec něco takového je, zatímco zklamání z toho, že je tam toho poměrně málo. Že se hostující didgeridoo objeví pouze jednou na začátku „Collide“, to bych ještě vzal, ale vzhledem k tomu, že housle ovládá sama Witch N., vůbec bych se nezlobil, kdyby jejich využití bylo v budoucí tvorbě ještě hojnější. Ten potenciál na to jít (přinejmšním studiově) tímhle směrem tam dle mého rozhodně je.

Přestože Ashtar ve své podstatě nepřicházejí s ničím originálním a vesměs jen míchají základní ingredience přítomných žánrů (vulgárně řečeno – ze sludge hutnost a špinavost, z doomu tempo, z blacku atmosféru), je jejich podání relativně zajímavé. Nedokážu přesně říct, v čem konkrétně to vězí, jelikož Švýcaři vlastně na první dobrou neznějí nějak ojediněle, jenže kdyby to skutečně bylo tak obyčejné, rozhodně by mi činilo větší obtíže si „Ilmasaari“ pustit tolikrát a asi jen těžko bych měl chuť se k tomu albu vracet (což jsem určitě měl).

Je pravda, že některé písně jsou mírně slabší (týká se to zejména takové trochu nijaké a možná přespříliš utahané „Moons“, která stojí hlavně na jednom pooooomalém a nepříliš zajímavém riffu), ale ty zajímavější kusy naštěstí převažují. Povedená je třeba první půle „Des siècles qui éternellement séparent le corps mortel de mon âme“ s takřka až post-hardcorovým nádechem nebo valivá dvojka „She Was a Witch“, v jejímž průběhu se objevuje jedna skvělá pasáž (právě ta, kde jsou výše zmiňované povedené bicí). Taková „Collide“ trochu slabší metalovou složku zase vyrovnaná největším využitím houslí a zejména její první dvě minuty jsou skvělé.

Předposlední „These Nights Will Shine On“ sice v rámci alba nepřichází s ničím novým a některé její pasáže jsou trochu hluché, ale něco málo do sebe stále má a minimálně druhá půle, jíž se proplétá táhlá kytarová melodie, mě docela baví, ačkoliv uznávám, že po slabší „Moons“ tahle píseň působí asi o trochu lépe, než ve skutečnosti je. Největší vrchol celého kompletu se ovšem nachází v jeho středu v podobě nejdelší skladby „Celestial“, která mě dostala především díky první půlce s nádherně hypnotickým riffem, do něhož vstupuje jedna skutečně excelentní melodie.

Ashtar

„Ilmasaari“ je vlastně taková docela nenápadná deska, ale i přesto má co sdělit, a ačkoliv mi zpočátku nezněla nijak zvláštně, nakonec jsem jí docela přišel na chuť. Do nějaké geniality má počin sice daleko a nepatří k těm, které by člověka dokázaly vysloveně pohltit a nedat mu ani na chvíli vydechnout, avšak stále je to relativně zajímavá záležitost, u níž si naprosto v klidu dokážu představit, že se k ní sem tam v budoucnu vrátím. Každopádně – rozhodně se jedná o nadprůměrnou nahrávku, od jejíhož poslechu nemám důvod vás odrazovat.

P. S. Za zvláštní zmínku jistě stojí i fakt, že přebal „Ilmasaari“ zdobí obraz od českého secesního malíře Alfonse Muchy.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.