 |
| Země: USA / Norsko Žánr: industrial metal Datum vydání: 24.3.2014 Label: Out of Line Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 6,5/10 Odkazy:
|
Nijak se netajím tím, že Combichrist jsou jednou z mých nejoblíbenějších industriálních kapel… dnes už vlastně pomalu jednou z mých nejoblíbenějších kapel vůbec. Desky “Everybody Hates You” (2005), “What the Fuck Is Wrong with You People?” (2007) a “Today We Are All Demons” (2009) jsou totální pecky do držky, kde je jedna absolutní bomba za druhou. Následující “Making Monsters” (2010) sice bylo oproti svému předchůdci o malinký kousek méně dobré, ale pořád to byla kurevská paráda, v níž o extrémně silné songy nebylo nouze. Asi tedy není divu, že jsem se neskutečně těšil i na letošní šestou řadovku “We Love You”, která popravdě řečeno patřila mezi má nejočekávanější alba letošního roku…
Jistě víte, jak to bývá… pokud člověk recenzuje svojí oblíbenou kapelu, má tendenci jí trochu nadržovat, taková alba to prostě v recenzích vždycky mají lehčí. Nebylo by tedy divu, kdybyste po úvodu, jaký jsem před chvílí předvedl, čekali na konci článku nějakou devítku nebo ještě víc, ale tohle jaksi nebude ten případ. “We Love You” totiž zní přesně tak, jak jsem doufal, že znít nebude – ve stylu “No Redemption” z loňského roku. To je soundtrack k počítačové a konzolové hře “DmC: Devil May Cry”, na němž Combichrist do svého soundu zakomponovali elektrickou kytaru a vydali se na pole čistého industrial metalu.
Dobře, chápu to… Andy LaPlegua a jeho parta chtěli zkusit něco trochu jiného, jako experiment jsem “No Redemption” vzal, i když to album vůbec nemám potřebu poslouchat. Doufal jsem ovšem, že na klasickém dlouhohrajícím albu se Combichrist vrátí ke svému klasickému soundu, který jim jde nejlépe, což se stalo jen částečně, jelikož to platí přibližně o polovině “We Love You”, kdežto ta druhá má blíže k “No Redemption”. Nemám samozřejmě vůbec nic proti progresu skupin a dokážu přijmout, že to není třeba stejné jak před deseti lety, proti tomu v základě nic, ale tenhle progres Combichrist mi radost zrovna nedělá, jelikož se mi jednoduše nelíbí, když se geniální aggrotechová řezničina pomalu transformuje do vcelku obyčejného industrial metalu…
V některých momentech “We Love You” zní tak, že kdybyste ty songy pustili nezasvěcenému posluchači, tak řekne, že je to normální metalová formace, jež si možná sem tam pohraje s elektronikou. Právě ty nejkytarovější písničky desky mě baví suverénně nejméně, což je případ třeba hned úvodní “We Were Made to Love You”, která je poměrně zatěžkaná, a i když se elektronika samozřejmě neodebrala kompletně do věčných lovišť, riffy hrají prim. Nicméně i přes téměř čtyřminutovou délku na mě “We Were Made to Love You” působí spíš jako intro.
Pak jsou tu kytarové songy, které představují přesně to, co zrovna od Combichrist poslouchat nechci, protože je tucet skupin, jež industrial metal umí lépe, a protože Combichrist jsou mistři v něčem jiném. To je případ třeba trochu otravné halekačky “Maggots at the Party”, kde mě ta kytara doslova irituje, a jediný, kdo tuhle píseň trochu zachraňuje, je sám Andy LaPlegua se svým klasickým řevem v relativně chytlavém refrénu. Ještě hůř je na tom skoro až punková odrhovačka “Love Is a Razorblade”, kterou jsem okamžitě začal při poslechu přeskakovat… sorry, chlapi, ale takhle prostě ne. Suverénně nejhorší věc na “We Love You”. O trochu lepší je “Retreat Hell Part 1”, jež místy zní jako industriální patinou natřený stoner metal, ale pořád to prostě není ono.
Pak je tu pár pomalejších, uvolněnějších kusů, v nichž Combichrist rovněž nejsou zrovna mistři – stačí vzpomenout třeba na nezáživnou “Through These Eyes of Pain” z “Making Monsters”. Na druhou, i některé podobné skladby se skupině povedly, například titulní vál z “Today We Are All Demons”, v němž bylo cítit parádní napětí. “The Evil in Me” a “Retreat Hell Part 2” na novince ovšem bohužel opět patří do sorty těch slabších.
Zatím to vypadá na pěkný průser, takže abychom si trochu spravili náladu, pojďme se vrhnout na to pozitivnější, tedy ty povedené vály. Z těch, kde kytara hraje podstatnou roli, se povedla hned druhá “Every Day Is War”. Při jejím poslechu jsem si díky stavbě, elektronické složce i vokální lince ihned vzpomenul na hitovku “Get Your Body Beat” z “What the Fuck Is Wrong with You People?”, akorát doplněnou o kytaru, ale nakonec to ani tak nevadí, protože po úvodním umíráčku v podobě “We Were Made to Love You” dokáže “Every Day Is War” pořádně nakopnout. Dalším songem, v němž kytara zas tolik nevadí, je “Satans Propaganda”, v níž se trochu slabší kytarovější pasáže střídají s parádním aggrotechovým námrdem, takže ve výsledku je to oukej. Trochu mimo celkový výraz “We Love You” pak stojí ještě “Denial”, kde se rovněž střídají momenty s kytarou a bez ní, avšak zrovna zde mi to zní jako ozvláštnění nahrávky, takže je to také v pohodě.
A to nejlepší nakonec. Naštěstí se totiž urodilo i několik válů, které představují Combichrist přesně v té podobě, v jaké je chci slyšet. Sice i zde se sem tam ozve kytara, hraje však naprosto minoritní roli. A nutno dodat, že všechny tyhle kusy jsou opět naprostou trefou do černého, takže tím spíš je na nich vidět, že když se chce, tak to prostě kurva jde a je to pořád nářez jak dobytek. “Can’t Control”, “Fuck Unicorns”, singlová “From My Cold Dead Hands” a “We Rule the World Motherfuckers” jsou prostě ultimátní hity a obzvláště “We Rule the World Motherfuckers” se může bez problémů měřit s těmi nejkultovnějšími peckami z předcházející tvorby. Mimochodem… všímáte si, že jak se u Combichrist v názvu písničky objeví “fuck” v jakékoliv podobě, tak je to vždycky maximální bomba, jež vám ustřelí palici? Dokonce ani občasný závan dubstepu mě v těchto kusech nijak zvlášť neobtěžuje.
Celkově jsem z “We Love You” trochu rozpačitý. Na jednu stranu se mi moc nelíbí čím dál tím větší role kytary, na druhou stranu jiné skladby zase ukazují, že problém v zásadě není v samotné kytaře, protože se ji v nich podařilo zakomponovat tak, aby to pořád byli Combichrist a trhalo to koule, což je případ především “Every Day Is War” a vlastně i “We Rule the World Motherfuckers”, kde však má minimální zastoupení a ke slovu se pořádně dostane až v závěru a pomůže song vygradovat. Tímhle způsobem jsem klidně pro a vůbec mi to nevadí, právě naopak, ale věci jako “Maggots at the Party” nebo “Love Is a Razorblade”, v nichž i ta elektronika zní spíš rockově, mě s prominutím vyloženě serou.
Trochu se mi zdá, jako by se Combichrist trochu chtěli posunout ke kytarovějšímu zvuku, ale zároveň nechtěli tak úplně opustit svůj původní sound, výsledkem čehož je poměrně neucelená kolekce, v jejímž rámci vedle sebe stojí čisté kytarovky, aggrotechové šlehy a menší experimenty, díky čemuž je výsledek trochu rozhádaný. Finální hodnocení 6/10 obecně sice není žádný průser, ostatně pořád se mi lehce nadpoloviční počet songů upřímně líbí, ale když si vezmete, že předchozí alba jsou všechna na 8+, v některých případech dokonce devítkové záležitosti, je to znatelný pokles.
Posun industriální formace na pole metalu není ve své podstatě tak zavrženíhodná věc a zcela jistě existují případy, v nichž to dávalo smysl a mělo to opodstatnění (stačí vzpomenout třeba jenom drogové maniaky Psyclon Nine, o nichž se tu poslední dobou psalo celkem dost), ale zrovna u Combichrist bych byl upřímně rád, pokud by “We Love You” bylo v rámci tvorby kapely spíše experimentem. Dobře, chtěli si trochu zabejčit s kytarou a udělat nějaký ten metal, beru to, nicméně na příští desce bych uvítal, kdyby se Combichrist vrátili k čistému aggrotechu, který jim jde nejlépe a s nímž totálně nakopávají prdele.
Další názory:
Co se desky “We Love You” týče, v jejím případě hraje ve prospěch Combichrist jeden důležitý faktor – předchozí tvorbu těchto elektronických extrémistů prakticky neznám, takže z ní zákonitě nemůžu být tak na větvi jako kolega, a proto nehrozí ani žádné potenciální zklamání pramenící z jejího srovnávání s novinkou. A “We Love You” pro mě skutečně žádným zklamáním není. Je sice pravda, že ne všechno se mi na ní líbí a třeba dubstepový otvírák “We Were Made to Love You” nebo trošku podivný závěr v podobě “Retreat Hell Part 2” mě moc neoslovily, ale zbytek je prostě dobrá a místy dokonce úplně výborná muzika, která má pořádné koule a je zatraceně chytlavá. Ač jsem se toho předem trochu bál, “We Love You” mě baví s každým poslechem a jestli jsou starší desky fakt o tolik lepší, jako tvrdí H., asi mi nezbývá, než je trochu prubnout. Nezpochybnitelné kvality “We Love You” jsou totiž dostatečným příslibem mimořádných zážitků.
Ježura
Podobné články
29.11.2014 Combichrist, William Control Reporty
17.5.2014 Ritual Aesthetic – Decollect Recenze
25.6.2014 Powerman 5000 – Builders of the Future Recenze
4.1.2015 Emigrate – Silent So Long Recenze
18.10.2014 Samael, Liveevil, Minority Sound Reporty
11.6.2014 Prong – Ruining Lives Recenze