Hakka Muggies - MDCCXLVI

Hakka Muggies – MDCCXLVI

Hakka Muggies - MDCCXLVI

Země: Česká republika
Žánr: celtic rock
Datum vydání: 15.3.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Ro-radh
02. Hamish
03. Maggie
04. Troll
05. Malcolm
06. British Army
07. Angus
08. Bitva
09. Vězení
10. Bheir mi o

Hrací doba: 45:08

Odkazy:
web / facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Hakka Muggies

Nedá se říct, že by česká celticrocková scéna v posledních letech překypovala aktivitou. Spíš naopak, když se nějaká z domácích kapel zpracovávajících irské, skotské či bretaňské lidovky rozhoupe k vydání alba, je to skoro zázrak. V případě Hakka Muggies se na pokračovatele druhé desky „Feed the Fairies“ čekalo šest let – zčásti i proto, že se věnovala sbírce povídek „Svatba v městě Glasgow“, které doplnila minialbem, či spolupráci na audioknize „Stín Černého hvozdu“. Pražská smečka si zkrátka žije vlastním životem, takže nezbývalo než čekat, následně vydržet dva roky nahrávání novinky, a ejhle: „MDCCXLVI“ je na světě.

Prve je třeba se zastavit u formátu, jenž je nejen na naší kotlinu poměrně netradiční. Nemluvím (o jinak velice fešném) gatefoldu, v němž je uložený disk a ilustrovaný booklet s texty, jako spíš o flashdisku, na němž je nejen aktuální deska, ale i zbytek diskografie kapely a další materiály. Rozhodně příjemná změna se solidním zpracováním, která jednak zaujme, jednak vypovídá o tom, že Hakka Muggies svoje hudební dítko zdaleka nemají na párku – tím spíš, že si desku vydali vlastním nákladem. Plusové body má kapela i za vtipný copyright ve znění: „Klidně si to kopírujte, půjčujte a šiřte, budeme rádi!“

Novinku kapela pojala coby koncepční příběh zasazený do událostí roku (jak název alba napovídá) 1746 – tedy druhého jakobitského povstání a (ne)slavné bitvy u Cullodenu. Osudy jednotlivých postav se proplétají na ploše deseti skladeb (respektive devíti, neboť první „Ro-radh“ je intro), přičemž jednotlivé charaktery jsou zastoupeny vlastním hlasem některého ze členů kapely. Koncept tak trochu připomíná Ayreon či Avantasii, nicméně dojíždí na skutečnosti, že ne všichni obsazení zvládají zpěv na výbornou a místy to docela tahá za uši. Osobně by mi taky přišlo zajímavější, kdyby Hakka do rolí jednotlivých postav utáhli pěvce ze spřízněných spolků – což platí zejména pro growling, který sice reprezentuje postavu Trolla, ale jednak mi příliš nesedl, jednak místy zní jako nachlazený Pavel Trávníček. Na druhou stranu chápu, že v případě živého přednesu (a že Hakka Muggies osobně vnímám hlavně jako koncertní kapelu) by vznikl jen těžko řešitelný problém, jenž by znemožnil hraní velké části nového materiálu.

Příběh sám o sobě je srozumitelný a pěkný. Jsem rád, že kapela nesáhla po hrdinech daných událostí, jako spíš po obyčejných postavách, které mají docela jiné starosti, tužby a povinnosti. Jejich činy nejsou o hrdinských skutcích, jako spíš o přežití války a šťastném návratu, a nechybí ani trocha zamyšlení nad odpouštěním, cenou přátelství či hledáním sama sebe. Nicméně i když mě zhudebněné vyprávění samo o sobě docela baví, texty v některých pasážích působí možná až zbytečně prkenně a v těch největších extrémech pak budí dojem, že je nasázel perverzní deváťák za domácí úkol. To platí zejména pro sloky v „Angusovi“, kde do takřka romantického kytarového sóla úlisným hlasem zní verše jako „Po ránu když zvracíš – perspektivu ztrácíš – osamělá matka – hledá zadní vrátka“, z čehož bych osobně zvracel kdykoliv nehledě na denní dobu. Ale abych jen nekřivdil, sloka docela dobře vystihuje povahu postavy, která danou pasáž zpívá, a mám takové tušení, že to možná byl i autorův záměr.

Vzhledem k povaze desky je hudba v rámci možností výpravnější, což je čitelné hlavně v kompozicích, kdy typické odrhovací schéma sloka – refrén – sloka není pravidlem, a struktura skladeb spíš odráží příběh, který vypraví. Irských, skotských a dalších tradicionálů se tak jen porůznu využívá coby motivů či inspirace, rozhodně se na nich ale nestaví – skvělá je třeba melodie z „Drowsy Maggie“ hraná v úvodu „Maggie“ na kytaru, a když v „Hammishovi“ po šlapavé kytarové pasáži zazvoní skočná melodie houslí, je to taky paráda. Rovněž je slyšet, že Hakka Muggies výrazně přitvrdili, nasadili agresivnější riffy a těžší zvuk. Výsledek je ale poněkud dvousečný, protože hlavně v pasážích, kde toho kytara tolik nehraje, vyznívá nařvaný sound spíš jako snaha stoner, grunge či něco podobně špinavého, což mi dohromady s bujarým folkem příliš nejde. Nejvíc mi nahrávka sedne v jemnějších, folkovějších pasážích, do nichž se zapojuje i akustika, protože díky vyváženějšímu zvuku v nich vynikne víc detailů. Živě ale může hudba znít docela jinak a vzhledem k tomu, že jsem prošvihl křest, nemám s čím porovnat.

Navzdory všem výtkám ale „MDCCXLVI“ rozhodně není špatná deska. Občas to zdaleka není ideál a některé pasáže by chtěly výrazně dotáhnout, nicméně těch příjemných, neřkuli parádních momentů, jež si člověk zapamatuje spolu s příběhem, je pořád dost na to, aby se ty horší daly prominout, případně při poslechu s klidem přeskočit. Taky mám dojem, že řada nedostatků, které jsou terčem mé kritiky, vznikla skutečností, že Hakka Muggies zkusili trochu jiný formát než tradiční album napěchované (více či méně upravenými) tradicionály, a pokud se v budoucnu znovu vydají podobnou cestou, výsledek dopadne lépe. Osobně v to doufám, protože i když mi některé věci na „MDCCXLVI“ opravdu vadí, jako celek mě album dokázalo zaujmout a zabavit, což je ve své podstatě vše, co od podobně laděné hudby očekávám.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.