Země: Švédsko Žánr: atmospheric / doom metal / dark rock Datum vydání: 27.8.2012 Label: Peaceville Records Tracklist: 01. The Parting 02. The One You Are Looking for Is Not Here 03. Hypnone 04. The Racing Heart 05. Buildings 06. Leech 07. Ambitions 08. Undo You 09. Lethean 10. First Prayer 11. Dead Letters Hodnocení: Onotius – 8/10 H. – 6/10 Kaša – 6,5/10 Průměrné hodnocení: 6,8/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Ač jakožto externí redaktor mohu redakční eintopf pouze číst a tiše přemýšlet nad deskami očekávanými zdejšími plnohodnotnými hudebními publicisty, je nutno říci, že i má očekávání ohledně měsíce srpna se soustředila primárně na desku švédských hudebníků zvaných Katatonia. Od posledního počinu zvaného “Night Is the New Day”, který v kontextu jejich tvorby považuji spíše za slabší, uběhly již tři roky a zvědavost ohledně jeho následníka rostla. Na ochutnávku skupina zveřejnila ukázku “Dead Letters”, která, ač příjemně překvapila svým zvukem (který ve mně mírně evokoval americké alternativce Tool spojené s prog rockovější tváří Opeth) a vcelku zajímavou melodií, ve mně zanechávala zrnka pochybností, zda nová Katatonia nebude výhrou formy nad obsahem a zda vypracovaný hudební kabát nebude ve skutečnosti zakrývat obsahovou prázdnotu. V tomto ohledu byly mé obavy naštěstí plané. Deska je plna nápadů, které, ač nejsou tak lehce zapamatovatelné, rozhodně nabízí jistý hudební zážitek.

První věcí, která na albu pravděpodobně člověka zaujme, je velice vyvedený artwork, který využívá sice vcelku klišé motivu, jako celek ovšem působí značně propracovaně a i docela neokoukaně. Rozkládající se havran ze zobáku vypouštějící černé mračno, je zde vyobrazen na šedavém pozadí lesa s chatrnými sloupy vysokého napětí. Nad hlavou se mu nachází hejno jiných havranů (tito jsou ovšem ještě živí) a černočerné slunce. Tato apokalyptická vizualizace vás ihned uvede do nálady alba. Nyní se ovšem zaposlouchejme do samotné hudby…

Zvuk alba se od svých předchůdců liší zejména valnějším využitím symfonických kláves s občasnými elektronickými prvky, které příjemně osvěžují melancholické nálady pro Katatonii typické. Tento klávesový aspekt dodává nápaditost i hitovým melodiím, vesměs refrénům doprovázeným rafinovanější instrumentací. Zmiňované elementy jsou ovšem do zvuku zapasovány velice vkusně, takže tradiční zvuk není přehlušen a zároveň tímto je příjemně okořeněn. Navíc je tím albu dodána jistá pestrost, která pomůže posluchači orientovat se v poslouchaném materiálu. Takto tedy k zvukovému hávu.

Desku otvírá skladba “The Parting”, která ihned navodí patřičnou atmosféru za pomoci již zmiňovaného prvku kláves, které jsou zde transformovány do zvuku klavíru a smyčců. Refrén, ač možná ne na první poslech zapamatovatelný, má svou sílu a skladbě dodává naléhavost. Následuje “The One You Are Looking for Is Not Here”, která disponuje jemnějším zvukem, a Jonase zde doprovází ženské vokály Silje Wergeland (The Gathering), i přesto ji ovšem považuji v kontextu alba za skladbu méně záživnou. Velký hitový potenciál skrývá skladba “Hypnone”, která se svým melodickým a atmosférickým refrénem (kde opět klávesy vyhrávají působivý doprovod) si je schopna posluchače spolehlivě omotat kolem prstu. Silný refrén ovšem nabízí i skladba následující, která nese název “The Racing Heart” a začíná s tichými klávesovými prvky.

Ostřejší start nabízí “Buildings”, která valně využívá střídání partů měkkých a pasáží tvrdých či hřmotných. Tato skladba byla mimochodem také zveřejněna již před vydáním alba ve formě promo videoklipu k nadcházejícímu americkému turné. Několik úseků následující stopy, která nese název “Leech”, v člověku evokuje jemné prvky elektronické hudby. Na mysli tím mám samozřejmě part úvodní, který kombinuje klávesové klavírní a smyčcové zvuky v jemně minimalistické melodii za doprovodu pravděpodobně programovaných bicích. Postupně se přidává zbývající instrumentace a jinak se jedná o velice povedenou skladbu. Vzestupné tendence ohledně zvukové intenzity má následující song “Ambitions”. Samozřejmě neříkám, že jsem skladbu podroboval testu na zvukoměru, pouze žertovně podotýkám, že skladba pracuje se dvěma výraznějšími crescendo prvky. Následující skladba “Undo You” kromě tradičně nastolené atmosféry nabízí v refrénu vskutku uchu lahodící klavírní postupy. Po bok “Hypnone” se může svým hitovým potenciálem postavit i následující “Lethean”. Opravdu silný zvuk a refrén má i skladba “First Prayer” a závěrečná a v úvodu již jednou zmiňovaná “Dead Letters” album více než příjemně uzavírá pěknou melodií.

“Dead End Kings” přináší svěží vánek do poslední dobou jemně stagnující tvorby těchto melancholických Švédů. Nacházejí se zde osvěžující aspekty, které jsou vkusně zapasovány do standardního zvuku Katatonie, ovšem mají rozhodně pozitivní vliv na celkový dojem ze skladeb. Pokud mnoho lidí předchůdci vytýkalo nedostatek nápadů, který byl zakrýván šikovnými aranžemi, v tomto případě bych toto rozhodně netvrdil, protože pod precizně zpracovaným hávem se skrývá nápadů více než dostatek. Do příště bych Katatonii přál ještě trochu více odvahy. Také je nutno poznamenat, že kvalit mých oblíbených “Last Fair Deal Gone Down” a “Viva Emptiness” novinka pravděpodobně nedosahuje, ovšem i tak se jedná o velice povedené dílo.

Další názory:

Musím se přiznat, že mně osobně Katatonia nikdy k srdci příliš nepřirostla, vždy mi – nemohu si pomoct – přišla spíše jako malinko přeceňovaná skupina. Samozřejmě jsem jí nikdy nesporné kvality neupíral, jen mě to prostě moc nebavilo. Novinka “Dead End Kings” na tom nemění vůbec nic, což je ostatně vcelku logické, když i mnozí fanoušci kapely se na tuto desku tváří poněkud rozpačitě. Ono se celkově dá říct, že poslední roky nezastihly Katatonii ve zrovna výborné formě, neboť po poměrně nezáživném “Night Is the Day” Švédové přichází již podruhé za sebou s materiálem, který je více než cokoliv jiného ospalý a hlavně uspávací. Nemohu tvrdit, že by to bylo vyloženě špatné a kydat na “Dead End Kings” špínu, samozřejmě se najdou i zajímavější momenty, přesto se nemohu zbavit pocitu, že novinka připomíná spíše jen řemeslně odvedenou práci, nic víc. Ano, sice pořád dozajista kvalitní, ale prostě to není ono. Album si jen tak plyne… a to je vlastně všechno… až na absolutní výjimky (např. refrén “Hypnone”) se nenašlo nic, co by mou pozornost upoutalo, že by atmosféra byla nějak extrémně dechberoucí, aby člověku stačila aspoň ta, to se také tvrdit nedá… Vzhledem k tomu, jako moc mne “Dead End Kings” (ne)oslovilo, nemohu udělit více než slabších šest bodů…
H.

Já vám nějak nevím. Přestože se zdá, že Katatonia na “Dead End Kings” prodlužuje kvalitativní vyrovnanou linii posledních alb, tak na mě nepůsobí takovým způsobem, jak jsem očekával. Neříkám, že je to špatná deska, protože obsahuje dost povedených skladeb se silnými refrény a dobrou atmosférou, jen mě to tentokrát jaksi nebaví. Určitý zvukový vývoj je díky většímu využití klávesových nástrojů zřejmý, ale chybí mi trošku ostřejší zvuk kytar, které jsou na “Dead End Kings” takové odlehčené a vzdušnější. Některým skladbám jako třeba “The Racing Heart” nebo “The One You Are Looking for Is Not Here” to sice svědčí, ale jiné by si zasloužily trošku osvěžení. Produkce je vypiplaná a do detailu promyšlená, ale ani to nemusí být vždycky ku prospěchu věci. Kdo mě opět nezklamal, je Jonas Renkse, jehož hlas je jako dobré víno, s každým přibývajícím rokem získává na síle. Ne, že bych se k “Dead End Kings” už nikdy v budoucnu nevrátil, kdo ví, třeba jen potřebuju víc času, abych do něj pronikl, ale předchozí počiny byly přece jen silnější. Snad mě Katatonia příště přesvědčí, že “Dead End Kings” je jen důsledek jednorázové krize, která bude co nevidět zažehnána.
Kaša