Země: Francie Žánr: electronica / trip-hop / black metal / experimental Datum vydání: 9.3.2016 Label: Hypnotic Dirge Records Tracklist: 01. Gimme a Break 02. Everything’s Fine 03. Underneath My Words the Ruins of Yours 04. Live with It 05. Infinite Boredom 06. Don’t Keep Me Waiting 07. A Genuinely Benevolent Man 08. Paris or Me 09. Could’ve, Should’ve, Would’ve 10. Jusqu’au-boutiste Hrací doba: 39:24 Odkazy: facebook K recenzi poskytl: Hypnotic Dirge Records

První pohled (H.):

Jen stěží lze tuhle recenzi začít jinak než vzpomínkou na „Sørbyen“. Když se mi album dostalo do ruky, byla pro mě Netra ještě neznámým projektem, ale to se záhy změnilo. V nahrávce, od níž jsem nic zvláštního nečekal, jsem našel perlu, která bez váhání míchala špinavý black metal, trip-hop, darkwave a náznaky jazzu do unikátního celku s omamnou atmosférou a obrovským skladatelským levelem. Tehdy se zrodila láska, která ani po těch letech nevyprchala. A následné kolaborační EP „Dreading Consciousness“ s We’rewolves, na němž se odehrával působivý experimentální hip-hop, i zpětný náslech debutu „Mélancolie urbaine“ jen potvrdily, že Netra prostě není jen jedna další kapela z mnoha, nýbrž záležitost, na jakou se nenaráží každý den.

Novinka „Ingrats“ je ve zcela jiné pozici, než bylo svého času „Sørbyen“. Nyní byla očekávání extrémně vysoko – trochu jsem se bál, že tak vysoko, až je prostě nepůjde naplnit. A skutečně – na první poslechy „Ingrats“ znělo sice dobře, nicméně bylo zřejmé, že na nadpozemskou úroveň „Sørbyen“ se tentokrát dosáhnout nepodařilo. A na tom nic nezměnil ani stále se zvyšující počet poslechů.

Přesto by bylo vysoce nefér tvrdit, že je „Ingrats“ zklamáním nebo snad dokonce špatným albem – nepochybujte o tom, že k druhému jmenovanému má nejnovější kousek z dílny Stevena Le Moana extrémně daleko. Stále je to fantastické poslouchání a jsou tu i momenty, kdy je dokonce i laťka „Sørbyen“ na dosah ruky. Ani nemluvě o tom, že „Ingrats“ prostě nemůže zafungovat s takovou silou jako předchůdce, poněvadž novince chybí (a zákonitě chybět musí) onen moment překvapení.

„Ingrats“ směřuje ještě o něco dále od blackmetalových vod, špinavé kytary nyní v oné svojské kombinaci žánrů tentokrát ustoupily víc do pozadí. První vypuštěná skladba „Everything’s Fine“, jež nastoupí hned na začátku po noirovém intru „Gimme a Break“, je tedy trochu klamavou reklamou, jelikož se v konečném důsledku jedná o jediný agresivní song na celé kolekci. Nicméně její účinek není malý a v tomto ohledu funguje podobně dobře jako svého času „A Dance with the Asphalt“.

Ne, že by se ve zbytku už kytarové riffy neobjevily, svou roli hrají i třeba v „Don’t Keep Me Waiting“, ve vyvrcholení „Live with It“, v menší míře i v dalších písních. V žádném případě už se ovšem nejedná o čistě blackmetalovou záležitost. Jasně, můžete mě chytit za slovo, že ani „Everything’s Fine“ není čistokrevný black metal, i zde vystrkují růžky další žánry a experimenty, ale ani to nic nemění, že Steven Le Moan s jediným trackem v klidu nakopává do zádele většinu DSBM pozérů.

Netvrdím však, že je tento stav špatně. Naopak mi takové směřování nijak nevadí – už je z toho důvodu, že „Ingrats“ nabízí dostatečný počet silných kompozic, které elektroničtější feeling desky plně obhajují. Popravdě řečeno, nějakým způsobem povedené a zajímavé jsou vlastně všechny písničky, jaké se na „Ingrats“ nacházejí. Nebo obráceno z druhé strany – nenajdete tu žádnou nepovedenou. I třeba tehdy, kdy už člověk začíná přemýšlet o pozdvihnutí obočí, jako se tomu děje třeba na začátku „Live with It“, hned vzápětí následuje pasáž, s níž se vše vrátí do kýžených kolejí výborné muziky. V neposlední řadě mi pak připadá, že tentokrát si dal Steve Le Moan snad ještě o kousek víc záležet na tom, aby skladby vygradoval – výmluvnými příklady se počin jen hemží.

Pokud bych měl přece jenom jmenovat nějaké takzvané vrcholy, tak rozhodně nelze opomenout působivou „Could’ve, Should’ve, Would’ve“. Vysoce jsem si oblíbil „Underneath My Words the Ruins of Yours“, jež opětovně přináší kouzelnou atmosféru mlhou zalitých opuštěných ulic města brzy nad ránem. Bravurní je i potemnělá „Don’t Keep Me Waiting“, dobře vystavěná „A Genuinely Benevolent Man“, v níž se objeví jeden ze vzácných agresivních momentů, nebo vysoce kontrastní „Jusqu’au-boutiste“ v samotném závěru. A to nezapomeňte, že kvality „Everything’s Fine“ jsem už rovněž vyzdvihoval… Počkat, nepřijde vám, že už jsem vyjmenoval skoro celý tracklist? Ano, je to tak, ale já říkal, že slabou věc tu nenajdete!

Na „Ingrats“ jsem se těšil skutečně moc a také jsem od počinu mnohé očekával. Jak ale vysoká očekávání výsledný dojem mnohdy pohřbívají, zde se zklamán necítím. Možná i proto, že jsem někde v hloubi věděl, že „Sørbyen“ pokořeno nebude, tudíž jsem v něco takového ani nedoufal. I přesto je však „Ingrats“ excelentním albem, jemuž většina konkurence jen zdáli kouká na záda, a navzdory některým poznámkám si stále myslím, že jde o jeden z nejzajímavějších počinů, jaké letošní rok nabídne. O výjimečnosti Netry není třeba pochybovat, tím si buďte jistí.

---

Druhý pohled (Zajus):

Existuje jen málo umělců, jejichž oznámení nového počinu by mě dokázalo zvednou ze židle, ale po zjištění, že Netra plánuje nástupce „Sørbyen“ jsem radostí doslova vyskočil. Tenhle chlapík se objevil zničehonic a přinesl s sebou zcela unikátní styl na desce, která se místy (a nepřeháním) blížilo dokonalosti. Netra jednoduše dosud neudělal krok vedle a od „Ingrats“ jsem čekal jen čirou bezchybnost. Co jsem dostal, je rozhodně osobité album, které v sobě nese specifické prvky, jimiž oplývaly předchozí nahrávky, a zároveň nestojí na místě. Přesto jsem z nového materiálu u něco méně nadšený, než jsem doufal.

Netra nikdy nebyl pozitivní týpek, jeho hudba občas doslova čišela depresemi, přesto mě zarazilo, když vydavatel „Ingrats“ připodobnil k dnes již zapadlým Sun of the Sleepless, neboť ti se věnovali spíše typickému depressive black metalu a s hudbou Netry neměli (vyjma nálady) mnoho společného. Ovšem „Ingrats“ opravdu tímhle směrem trochu ukročilo. Zároveň výrazně přibylo i elektroniky. Zatímco dříve ji Netra dříve používal spíše k dokreslení atmosféry, tentokrát vládne pevnou rukou. Všechny tyto novoty sice nepodrývají Netrův styl, ale mám dojem, že vytlačily něco z toho, co činilo „Sørbyen“ tak dobrým albem. Mluvím zde samozřejmě o sólech. Rozhodně nejsem člověk, jenž hudbu bez kytarových sól považuje za špatnou, jenže Netrova jemná kytarová hra byla tak excelentní, že mi tentokrát opravdu chybí. A tím, obávám se, utrpěla i nálada, která je sice řádně hutná, ale už nemám ten dojem naprostého zmaru, přestože se Netra snaží.

Přesto jsou tu i ohromně silné pasáže. Nevybíravý úvod v podobě „Everything’s Fine“ mě vždycky uzemní, podobně silný je i závěr „Don’t Keep Me Waiting“, z „měkčích“ skladeb mě pak baví třeba elektronická „Live with It“ či chytlavá „Could’ve, Should’ve, Would’ve“. Ani ty nejlepší skladby se však tomu nejlepšímu ze „Sørbyen“ nedovedou vyrovnat, byť třeba taková „A Genuinely Benevolent Man“ je již hodně blízko. Jsem tedy zklamaný? Možná trošku. Je však „Ingrats“ dobrým albem? To bezpochyby je. Laťka byla stanovena vysoko a není žádná ostuda, že ji Netra důstojně podlezl. Lepší, když kdyby si vylámal zuby při pokusu ji přeskočit.

---

Třetí pohled (Skvrn):

Unikát jménem Netra vnímám hned z několika perspektiv. Je to projekt, který naší redakcí silně rezonuje a věnuje se mu nadstandardní prostor. Je to projekt, který si jde vlastní cestou a boří žánrové mantinely. A konečně je to i projekt, k němuž jsem si vzdor výše zmíněnému nedokázal vybudovat silnější vztah. Příčina může být vlastně jednoduchá. Průlomovému „Sørbyen“ jsem nevěnoval takovou pozornost a nakonec si jej zafixoval jako vysoce nadprůměrnou záležitost, jíž jsem se však – na rozdíl od jiných – bezmezně neoddal. Ohlášení nového alba ve mně přesto okamžitě zarezonovalo. Rázem tu byla další příležitost setkat se se svojským světem, možnost přehodnotit dosavadní vztah a třeba také nastartovat revizi minulých řadovek.

Ačkoli Netra atmosféricky navazuje na „Sørbyen“, stylové změny jsou již na první poslech patrné. Zmínit se sluší především úbytek pasáží v duchu depresivního black metalu. Jakkoli je na novince rozhojněn ve stále vysoké míře, do role nejklíčovějšího hráče se posunula variabilní elektronika. A není to samozřejmě vše. Nechybí klavírní pasáže, klasické trip-hopové houpáky, nepatrná špetka jazzu ani písně hodné kovaného písničkáře.

Bohužel, Netra tyto přísady nedokáže mnohdy zkrotit a vytvořit jejich pomocí ucelené dílo. Jako propojující element je tu předestřena atmosféra nočního syrového města – jdu sám, osamocen, mezi zašlým osvětlením a stínem kolemstojících budov. Z pohledu Netry logická volba, proti níž není co mít, ba naopak, koncept se ukázal být funkčním. Problém nacházím v samotné hudbě, kdy jednotlivé střípky ani pod záštitou atmosféry nedokážou najít společnou řeč. Vzhledem ke své krátkosti rovněž často rychle utečou a nestihnou se rozvinout.

Ale teď už z pozitivnějšího ranku. Navzdory tomu, že novinku nezařadím k těm nejlepším počinům roku, je stále o co stát, vždyť „Ingrats“ rozhodně patří k velmi slušnému nadprůměru. Netra zcela jednoznačně umí přijít s pozoruhodnými momenty, které se snoubí nepopiratelnou unikátností. Na ploše jedné skladby dokáže přirozeně přejít z doomového tempa ke smršti („Don’t Keep Me Waiting“), bez zádrhele skloubit elektroniku a black metal („A Genuinely Benevolent Man“) i zahrát s obrovským nasazením jednu z nejlepších depresivně blackových řvanic („Everything’s Fine“). Častá nesouvislost mezi kompozicemi (jen namátkou předěly první–druhá, čtvrtá–pátá–šestá) a hluchá místa však hatí možnost mluvit o geniální nahrávce.

Přesto chci končit pozitivně, je to potřeba. Netra si drží svou tvář, svůj syrový zvuk, ale co především, autenticitu a upřímnost. Díky ní „Ingrats“ – jakožto vypjatému emočnímu světu – maximálně věřím.

---