Země: Kanada Žánr: black metal Datum vydání: 28.8.2020 Label: Eisenwald Tracklist: 01. Promethean Fire 02. The Faustian Pact 03. Areopagitica 04. The Snare of the Fowler 05. Pascal’s Wager Hrací doba: 44:00 Odkazy: facebook / bandcamp / instagram K recenzi poskytl: Sure Shot Worx

„Render Unto Eden“ je druhou částí tetralogie kanadských Panzerfaust, kteří se, dle insertu, v sérii zabývají „zhoubnými epizodami minulého století, na něž pohlížejí skrze zanesené filosofické čočky“. Spojení kapitol poskytne „chmurnou předzvěst o budoucnosti lidské rasy“.

Panzerfaust své pesimistické proroctví sdělují black metalem, který navazuje na zvuk francouzské avantgardy a žánrové ortodoxie obecně. V kytarových motivech není těžké prokouknout inspiraci Deathspell Omega, Kanaďané se ale s experimentací krotí. Už při prvním riffu je sice jasné, odkud vítr vane, díky přímější kytarové práci ovšem Panzerfaust mají často rapidnější tah na bránu. Na novince rovněž zůstává vypiplaná práce se střídáním rytmiky, temp i vokálních poloh. Dojem utvrzuje i skvěle zvládnutý zvuk.

Z autorské perspektivy se toho na „Render Unto Eden“ moc nemění. Návaznost na předchozí kapitolu je logická i slyšitelná. Pokrok ovšem vycítit jde, hlavně z práce s dynamikou. Prolínání a návaznost rytmických sekcí je na vyšší úrovni a zaujme od začátku. „Promethean Fire“ skvěle graduje, instrumentální části se ladně prolínají s nabušeným refrénem. Závěr doplní vokál Mashi z Аркона, která si střihá pěknou variaci na Lisu Gerrard, posléze i na Diamandu Galás.

Společně s větší sebejistotou se Panzerfaust na „Render Unto Eden“ profilují i vyšším stupněm autorské odvážnosti – příkladem může být zmíněné zakomponování ženského vokálu. Hlavním tahákem je ovšem trpělivost. Nejen první skladba, ale celá deska si dává na čas, nežene se do rubaček, raději opatrně buduje. Nenajde se zde zásek, který by šel pod sedm minut a nevadí to. Všechny jsou totiž narvané originálními pasážemi, které pracují s širokým spektrem postupů – jednou s melodickými motivy, jindy s nosnými rytmickými schématy, během nichž jsou kytary sekundární a připomenou třeba rukopis Kriegsmaschine, zejména ve třetí „Areopagitica“. Z vytříbené práce s build-upy a přechody neleze pouze dynamika, ale i kalná atmosféra, která se alba drží až do konce.

Panzerfaust každopádně na rychlost kompletně nezavírají. Ve většině případů ji dávkují opatrněji, nejlépe v úplném závěru „Pascal’s Wager“, kde album dojíždí na melodických kytarových motivech za asistence precizní dvojšlapky. „Render Unto Eden“ i přesto dosahuje nejvyšších kvalit v pomalejších podobách. Vlastně by vůbec nevadilo, kdyby kapela rychlost upozadila ještě více, občas totiž vyzní šroubovaně – třeba přepad do bryskního partu ve čtvrtině „The Snare of the Fowler“ přetíná skladbu až moc na sílu a trochu kurví budovanou intenzitu.

„Render Unto Eden“ se dá, s letmým přimhouřením oka, označit za čistou práci. Kapele by neuškodilo ještě více charakteru, hudba je ale natolik promyšlená, že baví i navzdory občasnému okatému opisování. Druhá část překonává „Chapter I: War, Horrid War“ a dává dobrý důvod k vyhlížení následující kapitoly.