Země: Dánsko Žánr: djent Datum vydání: 2.2.2015 Label: selfrelease Tracklist: 01. The Same War 02. Stray the Skies 03. Starburn 04. Owls 05. Your Mind Is a Helpless Dreamer 06. Emily 07. Gutter Moon 08. A Stare Without Eyes 09. Feed The Creatures 10. Inmazes Odkazy: web / facebook / twitter / bandcamp K recenzi poskytl: Prog Sphere Promotions

Starý pán, znavený dlouhým a namáhavým životem, se večer posadil na židli u okna jediné vyhřáté světničky v domě, který se celý vytápí, jen když po Vánocích přijedou na několik dní vnoučata. Chvíli tiše sedí, vzpomíná, mírně se pousměje nad čímsi ve vlastní paměti, suše zamlaská a po další minutě rozevře den staré noviny. Protože sport přečetl již dávno a politika ho jen rozčílí, úhledně noviny po chvíli složí a vrátí je na jejich původní místo. Vstane, pustí rádio, znovu si sedne a tiše se opět věnuje rozjímání, vyrušován jen úseky hudby skrytými mezi převládajícím šumem. Náhle se zaposlouchá, zamračí a přes hrající rádio sám pro sebe prohlásí: „Ani rozhlas už se nedá poslouchat. Za nás hráli líp.“

Jestli čekáte, že dnešní recenze bude v duchu pokroku kritizovat zpátečnictví smutného dědečka, jako to ostatně občas dělávám, jste úplně na omylu. V tomto případě jsou role obrácené. Ten dědek jsem já.

Když Fredrik Thordendal z Meshuggah předvedl světu poprvé své těžké a složité riffy, asi netušil, že se z jeho díla stane žánr, který bude jedním z nejvýraznějších směrů v metalu budoucnosti. Nakolik bude obliba djentu pomíjivá, je otázka na jindy, dnes nás zajímá, kam djent dospěl v současnosti, a dobrou ukázkou toho je právě Vola. Vola mi totiž, vezouc se na vlně popularity, opět jednou potvrdili, že Thordentalovy riffy vytržené z kontextu extrémního metalu jednoduše nefungují, ani když je vše ostatní dobře napsané.

Vola (chce se mi jméno kapely skloňovat „volům“, ale to si Dáni asi nezaslouží) nelze upřít dobrou instrumentální úroveň, sehranost i schopnost psát dobře zapamatovatelné písně plné nevtíravých nápadů. Jemné užití elektroniky v téměř každé skladbě činí jejich hudbu zajímavější a těch několik případů, kdy klávesy hrají souhru s kytarou, musím vysloveně pochválit. Zpěv je čistý, ne však zbytečně sladký a jako ostatně většina zbylých složek „Inmazes“ se dobře poslouchá. Vola tak měli nakročeno na solidní, byť neobjevné album. A pak přes všechno nasypaly ony djentové riffy.

Vím, že djent není jen o kytaře, že ho tvoří celá specifická rytmika s kytarou souznící. To vše tu je a vše bych si dokázal docela dobře užít, nebýt onoho hlubokého, naprosto zbytečně výrazného a nepříjemného zvuku kytary. Na obranu „Inmazes“ však musím dodat, že tento zvuk v hudbě nepřevládá úplně vždy. „Stray the Skies“ je ve své podstatě příjemná alternativně rocková skladba plná skvělých melodií zejména v oblasti zpěvu a kláves, kde se ono hluboké bručení kytary odehrává jen tak mimochodem. „Emily“ je pro změnu tak klidná a pomalá, že v ní kytara jen nenápadně vybrnkává jemné melodie. Jinak však platí, že pokaždé, když Vola trochu přitvrdí, zní díky kytaře vždy úplně stejně.

Přitom při správném propojení a moderaci i ony riffy fungují dobře. „Owls“ je převážně pomalejší skladba se zásadní rolí kláves, kde v oné djentové rytmice fungují všechny nástroje rovnocenně a výsledek se velice příjemně poslouchá. Ústřední motiv závěrečné a titulní „Inmazes“ je tak silný, že ho ani zběsilé řezání do kytar nedokázalo pohřbít, a je radost sledovat, jak tento motiv z úvodní nenápadnosti přebírá postupně kontrolu a ke konci již písni suverénně dominuje. Videoklipem obdařená „Gutter Moon“ je opět dostatečně dynamická a rozmanitá, aby výsledek fungoval dobře. Dánům nápady nechybí, ovšem jen v několika málo písních je dokážou vytěžit a nezahrabou je pod vrstvu kytarového nánosu.

Přitom skladatelsky je „Inmazes“ vyspělým albem a já se až musím podivit, že při těch všech zvucích a hlucích ve skladbách nakonec vždy převládnou dobré melodie. Nesmírně se mi líbí neotřelá elektronika, která se mi při prvních posleších zdála téměř zanedbatelná a až při bližším seznámení jsem si uvědomil, nakolik je její role zásadní. „Inmazes“ je albem téměř nakažlivě chytlavým, jenže jeho vlastní část tvořená kytarami jde proti této snaze a téměř ji sabotuje.

A tak shledávám, že „Inmazes“ zaznamenává rockovou hudbu v prapodivné poloze. Na jedné straně je tu líbivost materiálu a fakt, že jde o desku napsanou pro příjemný poslech, a to i přes její mírnou komplikovanost. Na druhé straně je tu ale až křečovitá snaha vše přitvrdit a poslech znepříjemnit zbytečným využíváním prvků, které vznikly v hudbě mnohem extrémnější. A já nechápu proč. Radši se vrátím ke včerejším novinám.