Datum: 13.4.2019 Místo: Praha, Futurum Účinkující: Claudio Simonetti’s Goblin

Claudio Simonetti’s Goblin se objevili loni na festivalu Brutal Assault, kam už roky nejezdím, tudíž jsem o ně přišel a jednalo se o jednu z těch kapel, které mě docela mrzely. Potvrzení pražského klubového koncertu mi tedy udělalo radost a neváhal jsem se na něj vypravit. I když jsem tak nějak tušil (oukej, díky YouTube – věděl), že současné živé podání letitých klasik z hororových soundtracků mi nebude šmakovat tolik jako podmanivé originální nahrávky. Na jednu stranu se ale není co divit, že to zní jinak, když z původních Goblin zbyl v této inkarnaci už jen klávesista Claudio Simonetti, jenž se obklopil výrazně mladšími spoluhráči.

Claudio Simonetti’s Goblin měli původně zahrát v MeetFactory, ale koncert byl „pro velký zájem“ přeložen do nedalekého klubu Futurum. Což mi přijde trochu vtipné, protože udávaná kapacita MeetFactory je 1000 lidí, zatímco u Futura 400 hlav. To mi nevychádza. Každopádně, mělo se začít hrát v sedm, přičemž v té době bylo po klubu rozeseto jen několik málo jednotlivců, takže Simonetti a jeho gang nakonec na pódium nastoupili s hodinovým zpožděním oproti ohlášenému jízdnímu řádu. Ale chápu, čekalo se na lidi. Nicméně nechápu, proč někdo chodí na osmou hodinu, když pořadatel avizuje, že jediná kapela večera začíná hrát v sedm. Každopádně, na místo nakonec dorazila hrubým odhadem tak stovka lidí, ale kulisa byla poměrně důstojná a ohlas publika nechyběl.

Ale k věci. Claudio Simonetti’s Goblin dle očekávání čerpali především z bohaté soundtrackové tvorby, ale objevila se i nějaká ta ukázka z ne-soundtrackové desky „Roller“ z roku 1976. Došlo vesměs na všechno, co člověk mohl očekávat, tudíž zazněly ústřední skladby z filmů jako „Suspiria“, „Phenomena“, „Tenebre“, „Opera“ nebo „Dèmoni“. Nejvíce prostoru si zabraly bloky věnované písním z „Dawn of the Dead“ (před nímž Simonetti neopomněl vzpomenout na režiséra George A. Romera, jenž v létě 2017 zemřel) a „Profondo rosso“.

Tuším, že z „Dawn of the Dead“ zazněly tři songy a z „Profondo rosso“ snad čtyři, možná pět. Druhým zmiňovaným blokem končila hlavní část koncertu, přičemž o finále se samozřejmě postarala ikonická titulní kompozice. Italská čtveřice se ovšem nenechala dlouho přemlouvat a nastoupila zpátky, aby přidala ústřední píseň z filmu „La terza madre“ (hostující Dani Filth jel ze záznamu) a podruhé ještě „Dèmoni“, která původně zazněla hned zkraje koncertu (tuším, že hned jako druhá). Celkově Claudio Simonetti’s Goblin hráli přibližně dvě hodiny.

Jak už jsem ale naznačil na začátku, současné podání mnohých skladeb se výrazně liší od původní podoby. Přijde mi, že – a živě to platí obzvlášť – to nyní vyznívá zbytečně metalově. V některých případech to nebylo tak rušivé („Suspiria“, „Profondo rosso“ – myšleno titulní věc), v jiných to naopak relativně sedlo („Dèmoni“, „Phenomena“ – tedy ty rozvernější kousky), jinde to však naopak ústilo ve zklamání. Jedním z takových byl třeba „Mad Puppet“ z „Profondo rosso“, ale asi nejvíc mě v tomhle ohledu dráždí ústřední píseň z „Dawn of the Dead“, kde ten metalovější sound kytary úplně boří atmosféru, která je v originále ohromně silná. Tady nebyla, což mi přijde jako ohromná škoda.

Většině lidí v sále to nicméně zřejmě nevadilo, protože jak už jsem zmínil, odezva byla dobrá, ačkoliv návštěvníků možná nedorazilo tolik. Dokonce došlo na několikeré vyvolávání jmen všech členů kapely. Claudio Simonetti’s Goblin tomu jdou samozřejmě naproti, protože v současném zvuku dělají z chytrého atmosférického prog rocku normální bigbít. Čemuž ostatně odpovídalo i zařazení takových prvků jako bicí sólo. Sám Simonetti mezi písničkami hrál různé krátké etudy na klávesy, v jedné chvíli rozehrál motiv „Jump“ od Van Halen a skutečnost, že to do uvolněné nálady v sále docela sedlo, mluví sám za sebe. Bezvýchodná klaustrofobická nálada skladeb jako „Dawn of the Dead“ prostě neměla šanci. Nicméně předpokládám, že takový přístup je určitě chtěný, protože sama kapela si hraní docela užívala a různých vtípků se našlo více.

Ve své podstatě to byl poměrně povedený koncert. Zklamaný vlastně také nejsem, protože jsem čekal, že to bude víc rockový koncert než soundtracková náladotvornost. Kdybych se na to vysral, tak bych byl sám na sebe naštvaný, tudíž to takhle beru, že jsem si odškrtnul povinnost, a to i za cenu obětování Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand, kteří v Praze hráli ten samý den a dost pravděpodobně byli lepší.