Archiv štítku: horor

Friday the 13th Part VIII: Jason Takes Manhattan (1989)

Friday the 13th Part VIII: Jason Takes Manhattan (1989)

Země: USA
Rok vydání: 1989
Žánr: horor

Originální název: Friday the 13th Part VIII: Jason Takes Manhattan
Český název: Pátek třináctého 8

Režie: Rob Hedden
Hrají: Kane Hodder, Jensen Daggett, Scott Reeves, Peter Mark Richman

Hrací doba: 100 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Vlna slasherů je spojena především s osmdesátými léty a i na jejich úplném konci přibývaly nové fláky jeden za druhým. Konec osmdesátých let byl pro slasherového fandu dost naditý, jelikož v každém z posledních dvou letopočtů přibyly nové filmy do všech tří největších vyvražďovacích sérií – v roce 1988 šel do kin čtvrtý „Halloween“, čtvrtá „Noční můra v Elm Street“ a sedmý „Pátek třináctého“. V roce 1989 se situace opakovala, akorát si u každé série zvyšte cifru o jedničku.

Nebudeme si nic nalhávat – „Pátek třináctého“ je po většinu své doby na jedno brdo. Neříkám, že je to nutně špatně, já sám mám skopičiny Jasona Voorheese rád, ale asi se nemá cenu přít o tom, že s čestnou výjimkou v podobě „A New Beginning“ je to od dvojky až po sedmičku prakticky to samé. Vlastně už jedničky, poněvadž ta se liší čistě jen postavou zabijáka. Vždycky je to o kuchání teenagerů v okolí jezera Crystal Lake. Jenže místní kempy, chaty, domy a lesy už toho zažily víc než dost, tak se pro osmý díl tvůrci rozhodli dát „Pátku třináctého“ nový impuls. Podtitul osmičky hovoří sám za sebe: „Jason Takes Manhattan“.

Dobře, trochu kecám. Ten podtitul totiž klame tělem. Scénárista a režisér v jedné osobě Rob Hedden sice plánoval, že Jasonův výlet do velkoměsta bude o poznání epičtější a že se kultovní vrah s hokejovou maskou na ksichtě prožene po většině slavných míst New Yorku, ale studio to kvůli přílišným nákladům zatrhlo. Jason se tedy ve skutečnosti do New Yorku podívá až ke konci filmu a většinu času ve městě stejně stráví ve smrdutých uličkách doků, v metru nebo v kanálech. Všehovšudy se pouze jedinkrát projde po Times Square, ale to už malinko předbíhám…

Po sedmičce, stejně jako po šestce, zůstal Jason Voorhees ležet na dně jezera Crystal Lake. Podobně jako na začátku šestky dostane oživovací vzpruhu pomocí elektrického výboje, když dva výletníci na jachtě omylem kotvou zatáhnou za vedení. Jason jim samozřejmě ihned půjde vysvětlit, že to asi neměli dělat – zastřílí si harpunou, získá novou masku a může jít do akce… která se tentokrát z velké části odehrává na lodi.

Místní maturitní ročník se rozhodl na oslavu ke konci školy pronajmout parník a vyrazit na výlet do New Yorku. Akorát jim na palubu vleze jeden oslizlý černý pasažér, jenž zanedlouho začne striktně redukovat stavy posádky. Jason opět chodí a vraždí, na tom se vyjma prostředí nemění zhola nic, ale stejně jako u předchozích dvou dílů tomu chybí víc krve a gore. Hodně to zabolí třeba v momentě, kdy Jason někomu podřízne krk mačetou, ale z rány se nevyvalí ani kapka krve. Nijak zásadně mě nesralo, že Voorhees standardně pomalým krokem dohoní oběť, která mu utíká prudkým sprintem, to ostatně bylo i v nejednom z předchozích dílů, ale občas se skutečně téměř teleportuje, což už mi vadilo. Například vražda na diskotéce je díky tomu vysloveně směšná. Třeba zabití kytarou je v cajku nápad, ale místy tomu už malinko schází šťáva a trochu mě navíc rozčilovaly vidiny jedné z holek. To bylo dost navíc.

Friday the 13th Part VIII: Jason Takes Manhattan (1989)

Z parníku nakonec uteče pět lidí v záchranném člunu, s nímž konečně doplují do New Yorku. Jenže ani tady je nečeká klid, protože Jason doplaval (fakt) za nimi. V přístavu si odbude jeden vysoce vtipný moment s hokejovým billboardem, na němž je ta samá maska, co má právě na sobě, a dál už to pokračuje v zajetých kolejích – chodí a vraždí. Mírným zklamáním ale je, že až na pár výjimek jde Jason výhradně po výletnících z lodi a ostatní ignoruje. Chodí mezi davy lidi a nikoho nesejme, to prostě není ono! A naopak obyvatelé New Yorku nějaký Jason taky nijak nevzrušuje. Realizaci původního nápadu, kdy by vrah vykuchal půlku města, bych viděl raději. Zajímavou perličkou může být, že zde maskovaný vrah zahodí na zeď jednoho kuchaře s ksichtem jistého Kena Kirzingera, jenž si samotného Jasona zahrál o mnoho let později v crossoveru „Freddy vs. Jason“.

Svým způsobem je osmička přelomový díl, protože jde o první část série, která se odklonila od původního osvědčeného konceptu a vydala se úplně jiným novým směrem, v čemž pokračovaly i následující filmy. U starších dílů si sice můžeme stěžovat na klišé a omílání toho samého pořád dokola, ale mělo to kouzlo. V momentě, kdy se Jason vydal mimo Crystal Lake, už jsme se dostali do průměru.

Friday the 13th Part VIII: Jason Takes Manhattan (1989)

Paradoxem zůstává, že oproti starším částem relativně nudná osmička je se 100 minutami jednoznačně nejdelším dílem celé série. Na druhou stranu, „Jason Takes Manhattan“ je pořád koukatelné béčko, to zas nemůžeme křivdit. Úplně nejvíc mě tak na celém snímku zamrzel zpackaný konec, kdy se Jason po zásahu toxickým odpadem promění zpět na malého chlapce, to je prostě fail.


The Strangers: Prey at Night (2018)

The Strangers: Prey at Night (2018)

Země: USA
Rok vydání: 2018
Žánr: horor

Originální název: The Strangers: Prey at Night
Český název: Oni 2: Noční kořist

Režie: Johannes Roberts
Hrají: Marc Velasco, Noé Blancafort

Hrací doba: 85 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Jednička „The Strangers“ (u nás známá jako „Oni“, ale tady budu radši používat původní název, poněvadž by se mi to blbě skloňovalo) se mi příliš nelíbila. A to ještě říkám docela diplomaticky. Vím, že jsou lidé, kteří tenhle film docela cení, ale já mezi ně nepatřím ani náhodou, protože jsem se u toho nudil až do pekla. Atmosféra na nule, předvídatelnost, neuvěřitelně dementní chování obětí, dokonce ani ti záporáci nepředvedli nic moc víc než schopnost teleportace a krádež mobilu.

Než se mě někdo stačí zeptat, proč jsem tedy lezl do kina na pokračování filmu, který se mi kurevsky nelíbil, rovnou vám ušetřím práci a odpovím: Nevím. Asi jen tak z nudy. Protože jsem v té době už delší dobu v kině nebyl a měl jsem náladu. Šel jsem tam s tím, že to bude shit. A rovnou odpovím i na druhou otázku, která se po první odpovědi logicky nabízí: Ano, i takhle někteří z nás utrácejí svoje prachy.

Navzdory všem předpokladům, nulovým očekávání a navzdory všem poučkám o horších dvojkách mohu naprosto upřímně říct, že „The Strangers: Prey at Night“ se mi líbilo o dost víc než jeho předchůdce. Důvod je docela nasnadě – dvojka je úplně jiná, snad ve všech ohledech. Úplně předně je to v přístupu. Jednička se snažila vzbudit dojem, že je hlubší a chytřejší, než ve skutečnosti byla, ale když si někdo hraje na něco, čím není, vypadá to vždycky hloupě. U „The Strangers“ to platí naprosto přesně. Naproti tomu dvojka se nijak nestydí za to, že je obyčejným, klišé napěchovaným hororem se všemi klady a zápory, které se s tím nesou. Paradoxně je tím mnohem sympatičtější.

Změnil se i hororový subžánr, což já subjektivně beru s povděkem, jelikož home invasion mezi mé nejoblíbenější nepatří. Mluvit v případě „The Strangers: Prey at Night“ o home invasion už moc smysl nedává, jakkoliv tu některé dílčí prvky jsou. Dvojka je spíš slasherem, ačkoliv jsou v něm hned tři zabijáci, což je pro vyvražďovačku trochu atypické, poněvadž v nich záporáci upřednostňují sólo práci. S hodně přivřenýma očima bychom mohli hovořit i o jistých elementech hixploitation, ale to už samozřejmě berte s hodně velkou rezervou.

Dvojka má plus i za to, že oproti prvnímu dílu značně zvedla objem násilí a krve, takže už nepůsobí tak cudně a neškodně. Bodycount je také vyšší. Zabijáci se tentokrát nezdráhají, aby se pustili do díla, a svou trochou do krvavé mlýnice tentokrát přispějí i původní oběti, když se v některých momentech obrátí karta. Inu, kuchání lidí je docela rizikové hobby. Vše se navíc odehrává na větší ploše, takže je film dynamičtější, akčnější a netáhne se jak smrad z pšouku.

The Strangers: Prey at Night (2018)

Samozřejmě netvrdím, že je „The Strangers: Prey at Night“ nějaké veledílo či žánrová perla, to ani omylem. Pouze říkám, že oproti totálně jalové jedničce jde o příjemné překvapení, jehož sledování mě nesralo. A to i navzdory skutečnosti, že i zde sem tam zahapruje logika, některé postavy se rozhodně nechovají tak, jak by se člověk s kouskem mozku v hlavě a kouskem pudu sebezáchovy v těle zachoval.

Ale to je samozřejmě klasika, postavy v hororech se nikdy nechovaly dvakrát inteligentně. To mě spíš otravovala opět trochu natahovaná úvodní pasáž, v níž se má divák seznámit s postavami a trochu se s nimi sžít, aby mu jich posléze bylo líto (stejně není). Tentokrát je na menu čtyřčlenná rodinka, která se vydává na víkend do kempu, jejž vlastní nějaký strýček. Už je po sezóně, takže kemp vymetený – až na tři omaskované výtečníky. Sranda může začít, ale až po mnoha minutách řešení rodinné telenovely, která v hororu stejně nikoho nezajímá. Ale chápu, nějak se ta stopáž natáhnout musela, protože i takhle má „The Strangers: Prey at Night“ pouhých 85 minut. Ve výčtu záporů nemohu opomenout ani zbytečně šokující finále, kdy se z jednoho vrahouna vyklube typický nesmrtelný terminátor. Závěrečný dovětek v nemocnici už byl také navíc, stejně jako nálepka podle skutečných událostí a vyzrazení některých stěžejních věcí v traileru (který jsem naštěstí zhlédl až po filmu, ha).

The Strangers: Prey at Night (2018)

Přese všechny výhrady však ve mně „The Strangers: Prey at Night“ zanechalo spíše kladný dojem. Především díky nulovým očekáváním, výraznému zlepšení oproti jedničce, zajímavě využitému soundtracku a místy slušné atmosféře. Nakonec je to vlastně podobně hloupé jako většina těch slasherů z osmdesátek, které dnes uctíváme, tak proč na tohle zbytečně kydat špínu, když to vlastně bylo relativně fajn? Rozhodně radši tohle než další sterilní duchařinu, jichž je v kinech poslední dobou jak nasráno.


The Strangers (2008)

The Strangers (2008)

Země: USA
Rok vydání: 2008
Žánr: horor / thriller

Originální název: The Strangers
Český název: Oni

Režie: Bryan Bertino
Hrají: Liv Tyler, Scott Speedman, Kip Weeks, Laura Margolis, Gemma Ward

Hrací doba: 86 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Horor má sice hromadu subžánrů, ale drtivá většina z nich (ne-li úplně všechny) se potýká s klišé a jasně nalinkovanými hranicemi, v nichž se jednotlivé filmy pohybují. Jinými slovy řečeno, slashery většinou mívají stejný průběh, hixploitation horory taktéž, to samé duchařiny, rape & revenge, zombie bijáky… a všechny další, co vás jen napadnou. Ani takzvané home invasion v tomto ohledu nejsou výjimkou a prakticky všechny se odehrávají v očekávatelných a také očekávaných mantinelech.

Na druhou stranu, horor je žánr, kde s jistou mírou klišé člověk počítá a je ochoten ji i tolerovat, pokud se to nezvrhne do vyslovené debility, nad níž už není možné přivírat oči. Snímek „The Strangers“ z roku 2008 už podle mě tu míru únosnosti překročil, a tudíž spadá do kategorie nepovedených. Jak jsem si ale všiml, tenhle film je přijímán dost polarizovaně a mnozí si jej naopak dost cení. Tak se na to pojďme podívat.

Příběh je na poměry home invasion žánru dost standardní, karty jsou rozdány jednoznačně. Dva nic netušící lidi v domě, tři útočníci venku. Ale ne tak úplně, protože dost často chodí i po domě, kradou mobily, aby se nikdo nemohl dovolat pomoci, a tak různě. No, a to je vlastně všechno, nic jiného se tam neděje. Komorní pojetí, dobře, to beru, ale to se dá přijmout jen v případě, že to nevypadá… inu, přesně tak, jak to vypadá v „The Strangers“

První věc, která mě na „The Strangers“ trochu rozčiluje – jaká je vlastně motivace tří útočníků a čeho chtějí dosáhnout? Zdá se, že jejich jediným cílem je si prostě někoho zavraždit, ale příležitostí k tomu mají asi tak milion a žádnou z nich nevyužijí. Že by si tedy chtěli se svými oběťmi hrát a dát jim pořádnou sodu? Oukej, asi jo no… Každopádně se tu neobjeví absolutně nic o tom, co jsou zač a co vlastně chtějí. Takhle výsledek vyznívá trochu samoúčelně, ale dejme tomu, tohle bych ještě dokázal přežít.

Mnohem horší mi přijde, že se filmu nedaří vykřesat jakoukoliv hutnější atmosféru nebo napětí. Prostě se tam parta vocasů nahání po baráku a přilehlém lesíku a nijak mě to nebralo. Úvodní čtvrthodinka, než se něco začne dít, je naprosto příšerná a ze sladkobolných vztahových slintů mě pomalu rozbolely zuby. Ani potom se ale snímek nijak nerozjede a ke konečnému zúčtování jsem se spíš pronudil a donutil, abych zjistil, co z toho vyleze. Nevylezlo z toho ani hovno.

Oběti se chovají nelogicky, tupě a naprosto levě. Útočníci mají dohromady jednu sekeru, borec má brokovnici, ale stejně dostane na ánus. Jediné, co s tou brokovnicí dokáže, je odstřelení svého vlastního kámoše. Což lze jen tak mimochodem odhadnout několik minut dopředu – podobně jako většinu ostatních zásadních událostí. Naopak útočníci jsou takřka nadpřirození a jejich schopnost se pro vystrašení ukázat a pak se najednou propadnout do země (aniž by byl v okolí jakýkoliv úkryt), když se postava na vteřinu ohlédne jinam, je za chvíli regulérně otravná, obzvlášť když se tenhle model objevuje asi tak stokrát.

The Strangers (2008)

Po nějaké hodině zoufale nudné hry na kočku a myš útočníci konečně lapí své oběti (ačkoliv to mohli předtím udělat už nevím kolikrát, ale to by bylo za pět minut vymalováno…), sundají si masky, párkrát bodnou kudlou (a přitom jednu z obětí ani nezvládnou zabít, ty vole) a odjedou do hajzlu. Prostě jsem z toho měl dojem neúnosně a zbytečně natahované záležitosti, jejíž reálný obsah by vydal na několik málo minut. Výsledek je rozplizlý a táhne se jak smrad z ponožek.

Logiku to nemá, atmosféru taky ne, prostě nic. Ale hlavně že tam někdo na začátek připlácnul hlášku o tom, že je film natočen podle skutečné události (a na konci titulků se jen tak mimochodem nachází další hláška, že veškeré podobnosti s existujícími osobami nebo událostmi jsou čistě náhodné, haha). Jediným překvapením zůstává účast Liv Tyler v hlavní roli, což zrovna není herečka, kterou byste tipnuli na horory. Jinak jde ale o tuctovou podívanou. Nemastné, neslané, nudné. Ten humbuk kolem tohohle bijáku jsem nepochopil.

The Strangers (2008)


Friday the 13th Part VII: The New Blood (1988)

Friday the 13th Part VII: The New Blood (1988)

Země: USA
Rok vydání: 1988
Žánr: horor

Originální název: Friday the 13th Part VII: The New Blood
Český název: Pátek třináctého 7

Režie: John Carl Buechler
Hrají: Lar Park-Lincoln, Kane Hodder, Kevin Spirtas, Susan Blu, Terry Kiser

Hrací doba: 88 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Po výborné šestce jde sice sedmé pokračování „Pátku třináctého“ s kvalitou o krůček dolů, ale stále má své klady a své, dnes už dávno proslavené značce nedělá ani v nejmenším ostudu. Jason Voorhees možná nemá žádný film, jehož hutná atmosféra a působivost by se daly srovnávat třeba s prvním dílem konkurenčního „Halloweenu“, ale na rozdíl od Michaela Myerse se Jasonova série může pochlubit vyrovnaností. I se sedmým dílem si totiž „Pátek třináctého“ drží svou fazónu a jasně ukazuje, proč se Jason Voorhees stal jednou z největších hororových legend.

Na konci šestky zůstal Jason viset na dně jezera Crystal Lake, kde ho ohlodávaly rybičky a kde pomalu zkorodoval to podoby ultimátního zombie kostlivce. Ale to už trochu předbíhám, poněvadž nejprve je nutné Jasona dostat na břeh. Tentokrát se o to postará dívka jménem Tina. Ta má totiž telekinetické schopnosti, které ovšem nedokáže tak úplně ovládat, takže se projevují poněkud nekontrolovaně v návalech emočního vypětí. A právě při jednom takovém omylem vytáhne na břeh Jasona.

Vím, že takhle to může znít trochu pitomě, ale nějak toho vraha prostě museli dostat zpátky do akce. Navíc, zas až tak strašné to není a vlastně mi tenhle telekinetický prvek sedmičky přišel snesitelný, sral mě mnohem méně než třeba telepatie v pátém „Halloweenu“. Každopádně se jedná o prakticky jediný ozvláštňující element, protože jinak Jason Voorhees předvádí další parádní jízdu, jak jsme zvyklí už předchozích dílů. Tommy Jarvis z předešlých filmů je potichu zapomenut, všechny ostatní známé postavy taktéž, tudíž se jede prakticky nanovo – právě kvůli tomu nese sedmý „Pátek třináctého“ podtitul „The New Blood“.

Nicméně zpátky k ději. Na kraji jezera máme dva baráky. Do prvního přijela již zmiňovaná Tina se svou matkou a svým doktorem, který dle všeho věří, že místo, kde prožila traumatický zážitek (omylem zde v dětství díky svým schopnostem zabila svého otce), by jí mohlo pomoct v terapii. V domu číslo dva pak máme standardní náctiletou bandu, která si sem na víkend přijela zapařit a zašukat. Žádné strachy, Jason si na ně se svou mačetou samozřejmě posvítí.

Jedním z největších kladů sedmičky je samotná postava Jasona Voorheese. Právě až zde se totiž zabiják dostává do své nejlepší vizuální formy – nikdy předtím ani potom Jason nevypadal tak skvěle jako tady. Už je brutálně ohnilý a prohnilý, na mnoha místech mu prosvítají kosti, což vypadá extrémně cool, a úplně stejně parádní i jeho ksicht, když si sundá masku. I díky tomu nijak nevadí, že právě v sedmičce je bez masky vidět snad nejdéle ze všech dílů.

Friday the 13th Part VII: The New Blood (1988)

K tomu je nutno dodat, že sedmička je také prvním dílem, v němž se role Jasona Voorheese ujal Kane Hodder. Původně si měl svou roli zopakovat C. J. Graham ze šestky, ale režisér John Carl Buechler si prosadil Hoddera poté, co viděl jeho výkon ve snímku „Prison“ (1988). A vzhledem k tomu, že Kane HodderJasonem vydržel až do desáté části série, stal se jediným hercem, jenž legendárního bijce ztvárnil vícekrát, a jako takový je právě Hodder nejznámějším představitelem Jasona Voorheese. A vzhledem k tomu, s jakou krutostí si počíná a jak dobře v sedmičce vypadá, je to zcela právem.

Sedmička je v rámci série zajímavá i díky Tině. Prakticky ve všech dílech Jasonovi (respektive jeho matce v jedničce) zbude na konci výrazná ženská postava, která jej přežije, ale většinou jen díky štěstí či náhodě (z čehož vyplývá, že chudák Jason má vlastně kurevský pech). Nicméně je to právě až Tina v sedmičce, kdo je pro Jasona rovnocenným protivníkem. Akorát škoda, že se na konci vraždící mačetové hrozby zbaví tak idiotským způsobem, který zavání slušnou dávkou alkoholu při psaní scénáře. Větší demenci než fotra, jenž vyskočí z jezera a stáhne Jasona pod vodu, snad ani nešlo vymyslet.

Friday the 13th Part VII: The New Blood (1988)

S tím by se však ještě dalo žít v pohodě, posranou poslední minutu bych odpustit dokázal. Co mi na sedmém díle vadí nejvíc, je krotkost, absence gore a krve. „Pátek třináctého“ v osmdesátých letech bořil kina a vydělával na svou dobu velké peníze; prostě byl na očích, takže nepřekvapí, že se dlouhodobě potýkal s cenzurou. Už na některých předchozích dílech to bylo znát (hlavně pětka), ale až tady to skutečně bije do očí, jak je film nechutně prostříhaný a jak byly vraždy zpětně uhlazeny kvůli nižšímu ratingu. Ohromná škoda a zároveň degradace filmu, jenž by s pořádnou brutalitou mohl patřit k vrcholům celé kultovní série.

Sám režisér se jen tak mimochodem později nechal slyšet, že cenzura mu kompletně zničila jeho film. Bohužel se vydání necenzurované verze nikdy nedočkáme, jelikož natočený materiál byl zničen. Původní nesestříhaná verze se objevila pouze na nizozemské VHS edici vydané začátkem roku 1989 a jinak už neexistuje. Záznam zmiňované VHS naštěstí na internetu koluje, takže jde původní vraždy zhlédnout alespoň ve špatné kvalitě, a musím říct, že s nimi by měl biják o dost větší grády, protože některé mordy jsou dost povedené (například známá spacáková smrt je mnohem delší, Jason tu šlápotu o strom omlátí šestkrát, nikoliv jen jednou!). Věčná škoda.

Friday the 13th Part VII: The New Blood (1988)

I navzdory těmto politováníhodným okolnostem je „Pátek třináctého 7“ povedeným přírůstkem do série. Kdyby nebylo zkurvené cenzury, nejspíš by se přetahoval o prvenství se šestkou. Nicméně i takhle sedmičku řadím k těm nejzábavnějším dílům Jasonových eskapád…

Na úplný závěr přihodím ještě jednu perličku, kterou sice všichni správní fandové dávno ví, ale třeba pro někoho bude nová. Sedmý „Pátek třináctého“ původně neměl vypadat tak, jak jej známe, ale mělo jít o crossover mezi Jasonem Voorheesem a Freddy Kruegerem„Noční můry v Elm Street“. K tomu nakonec nedošlo, protože práva na obě postavy vlastnila jiná studia, namísto toho vznikla klasická sedmička (postavu Tiny s telekinezí také mnozí chápou jako takovou náhražku Freddyho). Jak ale víme, fandové se dlouho očekávaného souboje nakonec přece jenom dočkali, ale až v roce 2003 ve filmu „Freddy vs. Jason“, kdy už oba vrahouny vlastnila společnost New Line Cinema.

Friday the 13th Part VII: The New Blood (1988)


Jason Lives: Friday the 13th Part VI (1986)

Jason Lives: Friday the 13th Part VI (1986)

Země: USA
Rok vydání: 1986
Žánr: horor

Originální název: Jason Lives: Friday the 13th Part VI
Český název: Pátek třináctého 6: Jason žije

Režie: Tom McLoughlin
Hrají: Thom Mathews, Jennifer Cooke, David Kagen, C. J. Graham

Hrací doba: 86 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Již v povídání o pátém díle „Pátku třináctého“ s podtitulem „A New Beginning“ jsme hovořili o tom, že původním plánem bylo, že se hokejové masky a mačety ujme někdo jiný než Jason Voorhees, jenž ve čtvrté části série s názvem „The Final Chapter“ zemřel. V pětce dočasně převzal vražedný štafetový kolík saniťák Roy, po němž měl řemeslo pro další díly převzít Tommy Jarvis, jedna z mála postav, které se napříč touhle kultovní hororovou sérií objevují opakovaně.

Tommy Jarvis si svůj debut v „Pátku třináctého“ odbyl ve čtvrtém díle. Ostatně to byl právě on, kdo Jasona poslal na onen svět (už podruhé, protože všichni víme, že poprvé dostal na prdel ve trojce). V pětce bojoval s Jasonovým napodobitelem, aby se v závěru naznačilo, že mu z opakovaných konfrontací s maskovaným zabijákem trochu jeblo. Hlas hororové obce se ovšem ozval, že fanoušci chtějí zpátky Jasona Voorheese osobně, takže je nakonec v šestce zase všechno jinak. Však už jen její titul hovoří naprosto jasně: „Jason Lives“.

Tommymu (jehož zde opět hraje jiný herec… zajímavosti na IMDb tvrdí, že je tohle jediný případ v historii kinematografie, kdy jednu postavu hrají tři různí lidé ve třech filmech ve třech letech za sebou) tedy nakonec totálně nešiblo, ale úplně v pohodě ještě není. Rozhodl se svou noční můrou definitivně skoncovat, takže přijede s kámošem na hřbitov, kde je Jason pohřben (budeme okázale ignorovat skutečnost, že jsme se v pětce dozvěděli, že byl zabiják zpopelněn), a vykope jej. Jenže namísto toho, aby si s Jasonem vyřídil účty a definitivně zabil jeho mrtvolu (já vím, že to zní hloupě), omylem jej oživí. To je takový běžný přehmat, že chcete zapálit něčí mrtvolu, a čirým nedopatřením ji u toho oživíte. Každopádně, Jason je zpátky, tentokrát už jako regulérní nesmrtelný zombie, a má kurevskou chuť vraždit.

Však se také chlapec nijak neupejpá a první zářez na pažbě si připíše hned po výlezu z hrobu, když vyrve srdce Tommyho kámošovi. V šestce je ale Jason obzvlášť ve formě a mačetou se ohání jak zběsilý. Navíc tady konečně začíná vypadat dost nebezpečně a stává se z něj rozený predátor. „Pátek třináctého“ by se sice dal obecně shrnout do krátké věty, že chodí a vraždí, ale v případě šestky to platí dvojnásob, protože Jason se prostě hýbe z místa na místo a sejme u toho každého, kdo se mu postaví do cesty. Paintbalisty, souložící páreček v karavanu, dvojici, co se ztratila v lese, policajty… Voorhees nedělá rozdíly a mačetu má připravenou pro kohokoliv.

Jeho cílem je, ostatně jako vždy, les okolo jezera Crystal Lake, nyní přejmenovaného na Forest Green, aby se pokud možno podařilo zapomenout na to, co zde Jason svého času napáchal. Shodou náhod zrovna v místním kempu začíná další letní tábor… a co by to bylo za letní tábor bez Jasona Voorheese, co?

Jason Lives: Friday the 13th Part VI (1986)

Zajímavostí je, že ačkoliv je kemp u jezera zamýšlen jako dětský kemp, šestka je jediným dílem v celé sérii, kdy se zde skutečně objeví nějaké děti. Bohužel se i zde ukazuje jedno z nepsaných pravidel hororu, a sice že dítěti se nesmí nic stát, takže i když je barák plný špuntů, žádný z nich to mačetou neschytá. Vedle toho je na šestce znát i lehký úbytek krvavosti a také nelze přehlédnout naprostou absenci nahoty – v minulých dílech oko divákovo vždy potěšily nějaké kozičky, ale tady nic.

Přesto všechno je šestka možná ten nejlepší „Pátek třináctého“ vůbec, a jestli není, tak k těm nejlepším patří zcela nepochybně. Na rozdíl třeba od ceněné trojky a čtyřky zde není žádný hluchý rozjezd. Jason se objeví hned na začátku a masakruje prakticky celou stopáž filmu. Tempo je parádní, body count vysoký a atraktivita jednotlivých mordů (až na trochu nižší krvavost) poměrně slušná, jelikož tentokrát má Jason při zabíjení docela fantazii.

Jason Lives: Friday the 13th Part VI (1986)

Šestce navíc dost sluší ještě jeden atribut, jaký se v žádném z předchozích „Pátků třináctého“ až doposud nevyskytoval – humor. Šestá část se nebojí odlehčených momentů a hlášek („I’ve seen enough horror movies to know any weirdo wearing a mask is never friendly.“), a to aniž by film přicházel o slasherovou auru, která ke značce jako „Pátek třináctého“ nutně patří.

Celkově vzato se tedy jedná o výborný biják, jenž i navzdory humoru bezezbytku naplňuje vše, co člověk od „Pátku třináctého“ očekává, a navíc to nabízí v doposud nejzábavnější a nejvýživnější formě. Kdo by to byl řekl, že se nějaká filmová série může dočkat svého vrcholu až po šesti filmech?

Jason Lives: Friday the 13th Part VI (1986)


Halloween: ohlédnutí za sérií

„Halloween“. Michael Myers. Jedna z velkých hororových legend a společně s „Pátkem třináctého“ a „Noční můrou v Elm Street“ jeden ze svaté trojice slavných slasherových sérií. Nicméně je to právě „Halloween“, který stál na začátku, který přišel jako první. Samozřejmě, jednotlivé vlaštovky se objevily už dříve, ale „Halloween“ byl první z těch skutečně slavných, kteří ohnuli žánr a spustili nevídanou smršť vyvražďovaček v osmdesátých letech.

Během loňského roku jsem zde napsal o všech deseti dosavadních filmech v sérii (a také dvou porno parodiích, jichž se dnešní povídání samozřejmě týkat nebude). Nyní se k nim vrátíme a tentokrát více makroskopickým pohledem. Podíváme se na to, jak si jednotlivé části stojí v rámci celé „Halloweenské“ ságy. Samozřejmě se to neobejde bez spoilerů, takže doporučujeme číst jen v případě, kdy vám to nevadí…

Halloween: The Curse of Michael Myers (1995)

10. Halloween III: Season of the Witch (1982)

Rozhodování o titulu nejhoršího „Halloweenu“ není vůbec nic těžkého – jen těžko lze zvolit cokoliv jiného než trojku. Trojka nakonec ani není pořádným „Halloweenem“, jelikož se zde – s výjimkou několikavteřinové televizní upoutávku přímo ve filmu – ani neobjevuje Michael Myers.

Po Michaelově smrti na konci dvojky bylo v plánu pojmout „Halloween“ jako sérii o hororových událostech na Předvečer svátku Všech svatých, úplně bez Michaela Myerse. Co bylo ale zamýšleno jakožto nový směr, skončilo hned po prvním pokusu, jelikož ten dopadl katastrofálně, finančně i filmově.

Kdyby „Halloween III: Season of the Witch“ neměl nálepku „Halloween“, šlo by o obyčejné nijaké béčko z osmdesátek, na nějž by si už dnes nikdo nevzpomněl. A kdo by si na něj vzpomněl, pamatoval by si jen hloupou historku o vraždících maskách a zlém chlapíkovi v továrně s robotickými pomocníky s pomerančovým džusem namísto krve. Jakožto součást „Halloweenské“ série je to ovšem docela fail.

Halloween III: Season of the Witch (1982)

9. Halloween: Resurrection (2002)

Vím, že v recenzi jsem „Zmrtvýchvstání“ nezjebal takovým způsobem, jak by si tahle hovadina zasloužila. Bylo to jenom z toho důvodu, že jsem se při sledování mohl umlátit smíchem, tudíž mě to svým zvráceným způsobem i bavilo. S trochu rozumnějším přístupem ovšem nemůže nikdo zavírat oči nad tím, že osmička je fakt echtovní sračka.

Hned na začátku Michael Myers konečně dostihne svou sestru Laurie Strode. Jamie Lee Curtis si zde zahrála jen z toho důvodu, aby se ujistila, že její postava zemře a nebude se muset v žádném dalším „Halloweenu“ objevit (nyní už víme svoje, ale to trochu předbíháme). Zbytek je o tom, jak parta výrostků vleze v rámci internetové, živě streamované reality show, kterou vede rapper Busta Rhymes, do Myersova baráku a přečká zde noc. Akorát ji nepřečká, poněvadž nikdo nepočítal s tím, že Michael stále žije v díře pod domem a že nemá rád, když mu někdo vleze domů.

„Zmrtvýchvstání“ stojí za zkouknutí pouze ve dvou případech. Buď jste někdy toužili vidět, jak černý rapper metá kung-fu otočky na sériového vraha v masce. Anebo se jen rádi smějete postiženým lidem, protože smát se tomuhle bijáku je prakticky to samé. Nikdy nepochopím, jak tohle mohl režírovat stejný člověk, jenž se postaral i o dvojku, což je jeden z nejlepších dílů.

Halloween: Resurrection (2002)

8. Halloween 5: The Revenge of Michael Myers (1989)

Znalce možná překvapí, že nyní nenásleduje šestka, která – a ne neprávem – patří k nejhůře hodnoceným „Halloweenům“. O jednu pozici později to vysvětlím, nyní spíš řeknu, proč si podle mě pětka zaslouží být takhle nízko:

Důvodem je, že jsem se u pětky vždycky nehorázně nudil. Nemůžu si pomoct, ale tenhle díl se prostě neskutečně vleče a vůbec mě nebaví. S výjimkou jediné slušné scény ve stodole, kdy Myers vezme do ruky kosu a vidle, to stojí za starou bačkoru. Navíc mě tady neskutečně sere malá Jamie, Michaelova neteř, ta je v tomto díle prostě nesnesitelná. Ani nemluvím o jejím telepatickém propojení se samotným Myersem, které vyznívá strašně blbsky.

K pětce jsem si prostě cestu nikdy nenašel. Je slabá, nudná a v mnohých ohledech dost hloupá. Na tenhle díl Michael Myers nemůže být zrovna dvakrát pyšný…

Halloween 5: The Revenge of Michael Myers (1989)

7. Halloween: The Curse of Michael Myers (1995)

Šestka patří k těm kontroverznějším zákoutím „Halloweenské“ série a mnozí fandové ji nenávidí. Chápu proč, přesto si myslím, že je o něco lepší než pětka. Důvodem je zejména první polovina, která není nijak zoufalá a má dokonce několik světlých momentů, především co se vražd týče. Kdyby se takovou úroveň podařilo udržet až do konce, nemusela by být šestka tak opovrhovaná.

Průser samozřejmě nastává se zlomem v ději, po němž se film začíná odvíjet novým směrem. A je vlastně jedno, jestli se člověk dívá na přestříhanou kinoverzi, anebo si sežene vzácnější původní sestřih. Oba jsou hrozné, ale každý docela jiným způsobem. Jasně, Michael byl vždycky trochu víc než člověk a jeho schopnost přežít prakticky cokoliv udivovala již od prvního dílu, ale míchat do „Halloweenu“ nadpřirozeno, runy a sekty prostě bylo… totálně mimo.

Celkově vzato se tedy šestka zrovna nepovedla. Jeden z těch „Halloweenů“, jejichž nenatočení by nikomu z nás asi nevadilo. Což samozřejmě není dvakrát dobrá vizitka.

Halloween: The Curse of Michael Myers (1995)

6. Halloween H20: 20 Years Later (1998)

Zdá se mi, že sedmička je mezi hororovými fandy docela oblíbená, ale osobně si myslím, že je zbytečně přeceňovaná. Ve své podstatě se totiž nejedná o nějak zásadně dobrou věc, film je zbytečně krotký, nemá pořádnou atmosféru, čpí z něj žánrové trendy druhé půlky devadesátých let a prostě to celkově není ono.

Obliba „H20“ nejspíš plyne z toho, že oproti pětce a šestce se přece jenom jednalo o nějaké zlepšení a návrat na správnou kolej. Ignorace předešlých dílů a celé dějové linie s malou Jamie Lloyd, namísto toho přímá návaznost na dvojku a také návrat Jamie Lee Curtis do hlavní role. To všechno je fajn, ale k dobrému bijáku je toho potřeba ještě o kousek víc. A to už „H20“ poskytnout nedokáže, skoro jako kdyby film doufal, že návrat někdejší hvězdy prvních dílů bude samospásný. Bohužel není.

V případě „H20“ se tedy bavíme o slušně odvedeném průměru, který neurazí, ani nenadchne. O zásadním slasheru, který by měl patřit do kánonu žánru, nikoliv. Přesto výrazně lepší než oba předešlé díly i než ten následující.

Halloween H20: 20 Years Later (1998)

5. Halloween 4: The Return of Michael Myers (1988)

Až při sepisování takového žebříčku si člověk plně uvědomí, že „Halloween“ má na to, o jak legendární značku se jedná, až moc špatných filmů. Prakticky polovina série jsou totiž hovadiny nebo čistokrevná nuda a ani začátek té druhé, výrazně lepší poloviny se neobejde bez chyb.

Čtyřka šla oproti prvním dvěma dílům (trojku samozřejmě vynechávám) s kvalitou výrazně dolů. V rámci „Halloweenu“ jde přesto o jeden z těch lepších snímků. Ve své podstatě je „Návrat Michaela Myerse“ standardním osmdesátkovým slasherem, který by byl mezi tou spoustou jemu podobných docela zapomenutelný, pokud by v něm náhodou nevraždila jedna z nejznámějších hororových ikon.

Na druhou stranu, jisté kouzlo čtyřka má a v rámci osmdesátkového slasheru nakonec obstojí. Nese typické znaky své doby, což je něco, na co se dnes vedle dnešních hororů moc příjemně kouká. Tenhle díl už za vidění stojí, byť to není stoprocentní povinnost.

Halloween 4: The Return of Michael Myers (1988)

4. Halloween II (2009)

Osobně si myslím, že Rob Zombie je dost talentovaný režisér a jeho první dva počiny, „Dům tisíce mrtvol“ a „Vyvrženci pekla“, jsou prostě výstavní bijáky. Zůstává otázkou, zdali by namísto účasti na remaku „Halloweenu“ nebylo lepší, kdyby natočil další původní film, ale na to se už odpověď nikdy nedozvíme. Objektivní optikou je ovšem nutno říct, že Zombie stvořil jedny z nejvýraznějších „Halloweenských“ filmů.

Hádám, že spoustu z vás překvapí, že zrovna tohle říkám zrovna u jeho dvojky. Zombieho „Halloween II“ je bezesporu divný snímek, který se odvrací od toho, o čem tahle série bývala, ale na rozdíl od jiných starších pokusů o vlastní pojetí má toto nějakou kvalitu. Samozřejmě to má i nějaké mouchy, filmu by slušela trochu snížená stopáž a omezení snových sekvencí, ale některé scény jsou dost zajímavé a zapamatováníhodné a celkově je to vlastně vymyšlené docela dobře.

Ve skutečnosti řadím v oblíbenosti tuhle dvojku na cca stejnou pozici jako klasickou čtyřku z roku 1988. Důvod, proč jsem nakonec lépe ocenil Zombieho počin, je především brutalita a chladnokrevnost, s níž si zde Michael Myers počíná. Paradoxně až v tomhle díle má u mě Myers největší respekt, protože jeho výbuchy násilí jsou docela působivé a patřičně kruté.

Tenhle díl je určitě trochu kontroverzní, i když na rozdíl od starších experimentů to zde myslím spíš v dobrém. Nicméně mají pravdu ti, kdo tvrdí, že „Halloween II“ je určen víc fanouškům Zombieho než fanouškům „Halloweenu“.

Halloween II (2009)

3. Halloween (2007)

Druhý, respektive první Zombieho „Halloween“ přichází hned vzápětí. Původně Rob Zombie usiloval o dva filmy, z nichž jeden by se věnoval dětství Michaela Myerse a ten druhý by na něj navázal a zároveň byl remakem. Přijde mi škoda, že tohle producenti zavrhli, poněvadž takhle musely být obě linie vměstnány do jednoho filmu, přičemž ta první, dětská je výrazně zajímavější.

Vyčítat jí lze snad jen to, že z Michaela Myerse udělala důsledek rozvrácené rodiny, což mi přijde jako asi to nejméně odzbrojující řešení, jaké šlo vymyslet. Přesto jde o dost slušnou podívanou, která by dle mého stála za rozvinutí do samostatného filmu.

Druhá půle, která přímo remakuje původní „Halloween“, už mírně ztrácí dech a nemá takový tah na bránu. I zde se najde několik světlých momentů, ale předělávka prohrává díky možnosti přímého srovnání s originálem. Což však vadí méně než nic moc závěr, kde Michael opět vstává z mrtvých.

Halloween (2007)

2. Halloween II (1981)

Zde už se konečně začínáme bavit o výkladní skříni „Halloweenu“ a zároveň o tom nejlepším, co tahle série nabízí. Což platí i navzdory tomu, že dvojka není tak dobrá jako jednička. Respektive je docela jiná, není tak působivá. Přesto se jedná o skvělý slasher, který podle mě patří k nejlepším vyvražďovačkám z osmdesátých let.

Dokonce bych si dovolil tvrdit, že především tenhle snímek má na svědomí, že Michael Myers vykročil k nesmrtelnosti a statusu jednoho z největších hororových zabijáků. Ve dvojce, na rozdíl od jedničky, vraždí častěji, krvavě a docela i originálně. Nakonec ani není poznat, že krvavější záběry do filmu zpětně dotočil John Carpenter, což režisér Rick Rosenthal nesl docela s nelibostí. Výsledek však působí soudržně.

Jednička a dvojka, přestože je dělí tři roky a jsou pojaté jinak, dohromady vlastně tvoří jeden dvojfilm, protože pokračování začíná přesně v tom momentě, kde skončil první díl, a vypráví druhou polovinu osudné halloweenské noci. Svým způsobem lze tedy krvavější „Halloween II“ vnímat jakožto gradaci atmosférické jedničky. Tak či onak, obě části patří k základnímu vzdělání v žánru…

Halloween II (1981)

1. Halloween (1978)

Pokud bych si však mezi jedničkou a dvojkou měl přece jenom zvolit vítěze, už podle umístění je jasné, že vyhrává starší díl. První „Halloween“ je jednoduše majstrštyk, jemuž opakované zhlédnutí ani stáří neubírá na napínavosti a působivosti. Poměrně dlouho se formálně vzato nic neděje, ale snímku se daří budovat atmosféru strachu, úzkosti a nevyhnutelného nebezpečí. Michael Myers s prvním úderem na městečko Haddonfield dlouho otálí a napíná, kdy už konečně dojde ke krveprolití, ale to berte spíš jako plus.

Nebojím se říct, že „Halloween“ patří k mistrovským hororům. Série proslula jako slasher, ale její první část má daleko k obyčejnému vzorci „chodí a vraždí“. Tady se ještě straší způsobem staré školy a hlavně – skutečně straší. A není zas tolik takhle starých snímků, které by to dokázaly s takovou přesvědčivostí jako první „Halloween“. I proto si zaslouží veliký respekt.

Jako celek vlastně „Halloweenská“ série není tak odzbrojující, kupříkladu konkurenční „Pátek třináctého“ je mnohem vyrovnanější a obecně mě baví víc. Jednička a dvojka „Halloweenu“ jsou ovšem bez debat kultovní a rozhodně byste je měli znát.

Halloween (1978)

Budoucnost:

V případě „Halloweenu“ jsou nejbližší plány dost jasné. Ještě letos se dočkáme nového, celkově již jedenáctého filmu v sérii. Natáčení bylo ukončeno, premiéra je stanovena na 19. října a ven už se dostávají první materiály. Po netu už běhá oficiální plakát a první trailer by měl dorazit co nevidět, prý začátkem června.

Nový „Halloween“ (ano, skutečně se jmenuje jen „Halloween“ – půjde tedy o již třetí film s tímhle názvem!) má přímo navázat na jedničku z roku 1978 a bude ignorovat všechny následující části i dějové linie. Odehrávat se bude čtyřicet let po událostech prvního snímku, ostatně do kin půjde také o čtyřicet let později. Zdá se, že tedy se bude jednat o podobný pokus jako „Halloween: H20“, který ignoroval vše po dvojce a přišel s konceptem „o dvacet let později“.

Nový „Halloween“ kromě slavné značky nicméně poutá pozornost ještě něčím jiným, díky čemu do něj asi lze vkládat nemalé naděje. Do svých rolí se vrátí Jamie Lee Curtis jako Laurie Strode a také Nick Castle jako Michael Myers, jenž hrál zabijáka v jedničce. V neposlední řadě se pak podílí i sám John Carpenter, režisér a scénárista jedničky a scénárista dvojky. Můžeme jen doufat, že nový přírůstek na legendu naváže nejen dějově, ale také kvalitativně… Jestli ne teď a v téhle sestavě, tak už myslím nikdy…

Halloween (2018)


Asylum of Fear (2018)

Asylum of Fear (2018)

Země: USA
Rok vydání: 2018
Žánr: horor

Originální název: Asylum of Fear

Režie: Craig Deering
Hrají: Maurice Demus, Michael Medford, Callie Stephens, Allen Murphy, James Doherty

Hrací doba: 79 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Nemůžu tvrdit, že bych od „Asylum of Fear“ čekal nějaké velké zázraky. Popravdě řečeno, předpokládal jsem, že tenhle biják bude pěkná hovadina. Přesto jsem tomu dal šanci… abych se přesvědčil, že můj prvotní předpoklad byl zcela správný.

První kámen úrazu přichází už se samotnou tematikou a příběhem filmu. „Asylum of Fear“ se totiž vydalo stezkou nulové invence a opisování dávno zaběhnutých klišé. Což v některých případech ani nemusí vadit, ale pokud se tak děje naprosto hloupým a laciným způsobem jako zde, pak je to jednoduše špatně a přes to nejede vlak. Posuďte sami…

Jak už název snímku napovídá, vše se bude točit okolo staré opuštěné nemocnice, v níž straší. Před x lety zde šílený doktor prováděl nepovolené experimenty na dětských pacientech, a když mu na to jedna sestřička přišla, tak vykuchal celou nemocnici. No a právě sem nyní přijíždí čtveřice dobrodruhů, která se zabývá paranormálními jevy. Tentokrát s sebou vezme do party ještě novináře (píše na blog – je vidět, že film vyšel v roce 2018, haha), aby o jejich případů sepsal nějaký slint na internet.

Do toho jsou ještě zamíchaná dvě pohřešovaná děcka, která se ztratila v nedalekém městečku. Můžete hádat, kde asi budou. Touhle linkou sice „Asylum of Fear“ začíná, ale ve svém dalším průběhu se jí věnuje jen minimálně, aby se neřeklo, I během těch několika málo minut ovšem dojde k šokujícímu odhalení, že se tu děti ztrácejí úplně běžně od zavření nemocnice, akorát si toho zatím nikdo nevšimnul. Na konci se obě linky – tedy paranormální vyšetřování uvnitř nemocnice a ztracené děti – protnou, ale to nastane až v době, kdy má divák dávno v prdeli, protože už před dlouhou dobou usnul, anebo film z nudy vypnul. Pokud ale budete stejní dobrodruzi jako já a s vypětím všech sil vydržíte až do konce, akorát zjistíte, že diletantsky odfláknutý závěr jen podtrhuje mizérii celého tohohle veledíla.

Vedle tupého a předvídatelného příběhu se totiž „Asylum of Fear“ může pochlubit i dalšími standardními atrakcemi levných (polo?)amatérských hororů. Kromě všeobecné lacinosti v obsahu i formě můžeme jmenovat kupříkladu šablonovité a vesměs nesympatické postavy, které se chovají nelogicky a hrají je ochotníci, jimž herectví neříká prakticky nic. Ze všech prachbídných parodií na dramatický um se mi nejvíce líbil sám šílený doktor, který ve vidinách (jeden z party je samozřejmě médium, čekali jste snad něco jiného?) přehrává naprosto šíleným způsobem, jehož prostřednictvím se film posouvá z hloupého hororu do kategorie nechtěné parodie. Při jeho prvním výstupu, kdy ubodá skalpelem sestřičku, jsem si málem urval pajšl od smíchu, protože tohle byla fakticky rychta.

Asylum of Fear (2018)

O nějaké atmosféře, napětí nebo čemkoliv podobném se ani nemá smysl bavit. Je evidentní, že „Asylum of Fear“ nic z toho nevidělo ani z rychlíku. Snímek se snaží diváka vystrašit blikáním baterky nebo hejbající se kriplkárou. Tomu by se vysmála i moje máma. Stejně tak nemusíme diskutovat ani nad nějakou gore stránkou, poněvadž jde především o duchařinu, a ačkoliv se pár jakože „hustších“ vsuvek objeví, je to prostě čaj nehodný zraku hororového fanouška.

Před puštěním filmu jsem si říkal, že když nic jiného, „Asylum of Fear“ trvá pouhých 79 minut, což snad přežiju, i kdyby to měla být sebevětší píčovina. Sice jsem přežil, ale pyšný na to zrovna nejsem. Ani krátká stopáž totiž snímek nezachrání od nudy, která se vyskytuje dost často. Vtipné navíc je, že finále je useknuté tak prapodivně a nedotaženě, až je to na další salvu smíchu. Ale na druhou stranu, ještěže tak, protože kdyby to páni tvůrci chtěli dál rozvinout, pak by byl film delší a já bych musel trpět déle. Jestli to měl být otevřený konec pro případnou dvojku, tak tomu říkám odvaha.

Asylum of Fear (2018)

Každopádně, „Asylum of Fear“ je nebetyčná kokotina, s níž byste rozhodně neměli ztrácet čas. Prozatím nejhorší biják, jaký jsem měl letos tu smůlu vidět, a to mi věřte, že pár sraček už jsem za těch několik měsíců stihnul. Ruce pryč.


Friday the 13th: A New Beginning (1985)

Friday the 13th: A New Beginning (1985)

Země: USA
Rok vydání: 1985
Žánr: horor

Originální název: Friday the 13th: A New Beginning
Český název: Pátek třináctého 5

Režie: Danny Steinmann
Hrají: John Shepherd, Melanie Kinnaman, Shavar Ross

Hrací doba: 92 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Ani druhý pokus „definitivně“ ukončit sérii se ve čtyřce nepovedl navzdory jejímu odvážnému názvu „The Final Chapter“. Podtitul pětky, která je o pouhý rok mladší než její přímý předchůdce, je ovšem neméně výmluvný: „A New Beginning“.

Pátý díl legendární slasherové série mezi fanoušky příliš oblíbený není a ve všech žebříčcích se většinou nachází na úplně druhém konci než trojka se čtyřkou – na samém chvostu, kde se přetahuje o titul nejhoršího „Pátku třináctého“ s devátým dílem. Podle mě je ovšem pětka zbytečně podceňovaná. Samozřejmě, že ve své podstatě to není nijak zásadně dobrý film, ale ruku na srdce, „Pátek třináctého“ jako celek není žádná dech beroucí podívaná. Samozřejmě, že je pětka trochu hloupá, ale jenom o trochu víc než ostatní díly. Snad tedy až na přehrávající vidláky, kteří jsou skutečně lehce za čárou.

Řekl bych, že vysoká neoblíbenost pátého dílu plyne jednoduše ze skutečnosti, že zde nevraždí Jason Voorhees. Vypadá to jako Jason, nosí to hokejovou masku jako Jason, drží to mačetu jako Jason, ale Jason to není. Jak se totiž na konci ukáže, jde jen o napodobitele, jenž pana Voorheese použil jakožto zástěrku pro své vlastní zločiny. Což byl krok, který mnohým příznivcům nebyl po chuti, a tito by nejspíš byli ještě naštvanější, kdyby se realizoval původní záměr, že od šestého dílu by se hokejové masky a mačety ujal Tommy Jarvis, jemuž mělo z konfrontací s Jasonem definitivně jebnout, což ostatně všechno naznačoval konec pětky.

Vedle malého „detailu“, že se za maskou neskrývá Jason Voorhees, ovšem není „A New Beginning“ nijak výrazně horší než předešlé díly, v lecčems je dokonce i překonává. Přinejmenším v body countu, který je v pětce jeden z nejvyšších v celé sérii. Gore je taky v pohodě, ačkoliv i tady musely dost zásadně zastříhat střihačovy nůžky (nejen kvůli krvi, ale také kvůli nahotě), aby pětka prošla do kin s nějakým rozumným ratingem. Film prý dostal rating R až na devátý pokus. Některé vraždy jsou přesto zábavné, hlavě ta v lese se zahradními nůžkami a hned ta následující s opaskem. Speciální zmínku si jistě zaslouží vražda v kadibudce, u které si vždycky málem utrhnu bránici, protože ta je fakticky k popukání.

Pětka se v ději opět posouvá o několik let kupředu, shodou náhod o pět. Jednička se odehrávala v roce 1979, dvojka až čtyřka v roce 1984 a pětka roku 1989. Příběh se točí okolo Tommyho Jarvise, jenž si ze svého setkání s Jasonem odnesl pěkné trauma a od té doby lítá akorát po doktorech a léčebnách. Film začíná v momentě, kdy přijíždí do zařízení, kde se z nějakého důvodu nepříliš přizpůsobivá mládež připravuje na své zařazení zpět do společnosti. I mezi nimi je Tommy největší exot a asi nikoho z vás nepřekvapí, že se zanedlouho začne dít něco, co mu dobře na srdíčku rozhodně neudělá.

Friday the 13th: A New Beginning (1985)

Vzato kolem a kolem mě sledování pětky vůbec neobtěžovalo, rozhodně ne o nic víc než předešlé díly. Samozřejmě, že není problém najít hned několik dost hloupých prvků, bez nichž by výsledku bylo zaručeně lépe – vedle již zmiňovaných vidláků je to samozřejmě statečný černošský kluk. Děti do hororů prostě nepatří, protože jen málokdo má koule je nechat odpravit, takže většinou přežijou a hororového fandu serou. Obzvlášť když začnou zachraňovat ostatní anebo bojovat s hlavním záporákem. Tommyho výstup ve čtyřce byl snesitelný, ale Reggie v pětce je prostě na pěst a snad všichni při každém zhlédnutí doufáme, že tentokrát už tou mačetou po tlamě dostane… a nikdy to nevyjde.

Nicméně z hlediska samotných mordů, tempa a zábavnosti pro mě pětka splňuje, co od „Pátku třináctého“ očekávám. Zázrak to samozřejmě není a určitě je pravda, že patří do spodní poloviny pomyslné tabulky všech dílů, ale přesto si myslím (a vím, že to nebude populární názor), že „A New Beginning“ dostává víc hejtu, než si zaslouží…

Friday the 13th: A New Beginning (1985)


Friday the 13th: The Final Chapter (1984)

Friday the 13th: The Final Chapter (1984)

Země: USA
Rok vydání: 1984
Žánr: horor

Originální název: Friday the 13th: The Final Chapter
Český název: Pátek třináctého 4

Režie: Joseph Zito
Hrají: Ted White, Kimberly Beck, Corey Feldman

Hrací doba: 90 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Dvojka až čtyřka „Pátku třináctého“ na sebe navazují zcela plynule a napřímo. Nejprve vždy proběhne krátká rekapitulace minulé části, až se dojde do bodu, kdy tato skončila, a odsud se rovnou pokračuje dál. Jak si pamatujeme od minula, trojka skončila zabitím nebohého Jasona. Však víte, sekera do palice neudělá dobře na zdravíčku ani takovému frajerovi, jakým je mistr Voorhees. Není ale všem krvavým dnům konec…

V márnici se totiž Jason probere (vysvětlení nečekejte, to byste od tohohle filmu chtěli trochu moc), okamžitě si spraví náladu na odpravení dvou místních zřízenců, kteří si kousek od jeho mrtvoly chtěli dát opáčko z kopulačních pohybů, a hurá zpátky domů, do lesů okolo jezera Crystal Lake. Na uvítanou zde odpraví jednu macatou stopařku, až se jí z toho rozmáčkne banán (v tom nehledejte žádnou metaforu ani jinotaj, fakt při své smrti rozmáčkne banán), a pak už jen stačí počkat, než dorazí nová dávka mládeže na popravu. Ta obsadí sousedství vedle stálých obyvatelů oblasti, k tomu ještě okolo pobíhá zálesák, jenž přišel najít pana Voorheese a vyřídit si s ním, že mu ve dvojce sejmul sestru. Ale Jasonovi nic z toho nevadí – čím víc krků na podříznutí, tím lépe.

Ani čtyřka nijak nemění zaběhnuté schéma, které zavedly již předcházející části. Nejprve pomalejší rozjezd s bezstarostnou mládeží. Bezstarostnost ovšem trvá jen do chvíle, než na mejdlo vtrhne Jason Voorhees a stane se hlavní hvězdou večera. Jak vidno, i s hokejovou maskou na ksichtě může být člověk lvem salónů, po jehož opíchání řvou všechny roštěnky. V tomhle si ten jinotaj už klidně najděte.

Začátek je opětovně nutnou omáčkou, kterou člověk musí vytrpět, než na scénu vtrhne Jason. Pomalejší a nudnější rozjezd opět vyváží závěrečná půlhodina, kdy se Jason rozjede a vykuchá (skoro) všechno, co mu přijde pod ruku. K nejzábavnějším smrtím čtyřky bych zařadil rozmačkání hlavy v koupelně, vraždu v kuchyni (nikdy se neptejte na otvírák na víno, když je poblíž Jason, nebo vám ho opravdu podá) a také zabití výše zmiňované drsňáka, jenž si přišel pro pomstu, protože během umírání hodí naprosto dokonalou hlášku: „He’s killing me!“

Za zmínku možná stojí, že gore efekty v tomto díle opět stvořil Tom Savini, jenž pracoval už na jedničce. K sérii se prý vrátil z toho důvodu, že Jason na konci zemře a že mělo jít o poslední díl, díky čemuž také v originále nese podtitul „The Final Chapter“. Jak už dnes dávno víme, dlouho tenhle záměr nevydržel. Ostatně i trojka měla být původně poslední a Jason na jejím konci dostal po papuli. Zajímavostí ovšem je, že díky tomuhle bijáku se „Pátek třináctého“ stal teprve druhou filmovou sérií v historii, která se dostala ke čtyřem navazujícím pokračováním. Prvenství v tomto ohledu má jen tak mimochodem Agent 007.

Friday the 13th: The Final Chapter (1984)

Čtyřka také uvádí na scénu postavu Tommyho Jarvise, jenž se posléze objevuje i v následujících dílech. Zde přichází na scénu ještě jako dítě a je to právě on, komu se podaří na konci zabít Jasona Voorheese ve známé scéně s mačetou do hlavy. Což je jen tak mezi námi trochu paradoxní, jelikož čtyřka je první a jednou ze dvou částí celé série (nepočítaje jedničku, kde nevraždí on), kde Jason nikoho nezabije svou trademarkovou mačetou, aby tu s ní nakonec sám dostal naloženo.

„Pátek třináctého 4“ je společně s trojkou nepochybně ztělesněním toho, o čem celá slavná série je, má všechny trademarky na svém místě (paradoxně až na mačetu) a stal se etalonem toho, jak by měl „pravý“ „Pátek třináctého“ vypadat. Což je asi i důvod, proč je mezi fanoušky tolik ceněný a proč se v žebříčcích série pravidelně umisťuje na předních pozicích (ačkoliv svého času byl kritikou těžce strhán). Osobně si ale myslím, že většina „Pátků třináctého“ je docela vyrovnaná a že ani čtyřka není zas tak výrazně lepší než ostatní. Ale fajn vyvražďovačka, jíž klasicky vévodí finální půlhodina, to bezesporu je.

Friday the 13th: The Final Chapter (1984)


Bloodsucking Freaks (1976)

Bloodsucking Freaks (1976)

Země: USA
Rok vydání: 1976
Žánr: horor

Originální název: Bloodsucking Freaks / The Incredible Torture Show
Český název: Divadlo hrůzy

Režie: Joel M. Reed
Hrají: Seamus O’Brien, Luis De Jesus, Viju Krem

Hrací doba: 91 min

Zdroj fotek: WIPfilms.com

Legendární – nebo možná bych měl říct: nechvalně proslulé – „Divadlo hrůzy“ patří k filmům, které dalece předchází jejich pověst. Tenhle snímek – původně natáčený pod názvem „Sardu: Master of the Screaming Virgins“, při originálním vydání přejmenovaný na „The Incredible Torture Show“ a později po odkoupení společností Troma Entertainment znovu přejmenovaný na „Bloodsucking Freaks“ – vzešel ve známost jako jeden z nejkontroverznějších a nejzvrácenějších snímků, jaké kdy hororová produkce vyvrhla na nebohou diváckou obec.

Pověst a realita se ovšem mohou rozcházet a v tomto případě tomu tak rozhodně je. Nenechte se zmýlit, „Divadlo hrůzy“ bezesporu patří k hodně úchylným počinům, které se rozhodně nebojí krvavých efektů, zvrhlých nápadů (právě ty mnohdy mají ještě větší dopad než samotná krvavá lázeň) a explicitní nahoty. Na rok svého vzniku – nacházíme se v polovině 70. let, tedy ještě několik let třeba před další legendární brutalitou „Cannibal Holocaust“ – se bezesporu jednalo o tvrdou sodu, která ve své době musela těžce šokovat.

Na druhou stranu, asi nemá význam z toho dělat víc, než čím to je. Pořád existují i brutálnější filmy a ani ve své době nebylo „Divadlo hrůzy“ průkopníkem, před nímž by nic takhle hnusného nebylo. Vzpomenout můžeme třeba na o několik let starší „Dværgen“, kde se mimochodem také objevil zvrhlý lilipután, anebo na další krvavý kult „Blood Feast“ pocházející dokonce z roku 1963, bad taste scéna i žánry jako women in prison nebo nazisploitation už v téhle době také existovaly.

Přesto je evidentní, že i „Divadlo hrůzy“ dokáže navzdory laciným trikům pozlobit a jeho status nespadl jen tak ze vzduchoprázdna. Kanibalismus, mučení elektrickými šoky, další druhy tortury, amputace rámovou pilou i motorovou pilou, poprava gilotinou, orální sex s useknutou hlavou (zde mimo záběr) nebo bageta s penisem. Hrají se tu šipky, kde jako terč slouží obnažená zadnice, i vrhcáby o prsty čerstvě usekané sekáčkem na maso. Opomenout samozřejmě nelze ani nejspíše tu nejzhovadilejší scénu s doktorem, jenž své oběti za plného vědomí vyláme zuby, aby nekousala při orálním sexu, poté jí vyholí hlavu, vrtačkou vyvrtá díru do lebky a vysaje mozek brčkem. Navíc jsou v drtivé většině případů týrány, ponižovány, zohavovány a zabíjeny nahé ženy. Z tohoto výčtu je myslím zřejmé, proč se okolo „Divadla hrůzy“ prostírá aura tak moc kontroverzního díla, byť k ní jistě přispěla i skutečnost, že se tenhle kousek na rozdíl od jiných srovnatelných zvrhlostí dočkal relativně velké publicity.

Právě prvoplánová snaha šokovat a odvaha jít do extrému (byť v některých případech jsou obskurní scény jasně naznačeny, ale neukázány na kameru… nepochybuji však o tom, že to byla spíš záležitost rozpočtu než nedostatku troufalosti) se prolíná celým „Divadlem hrůzy“ a je tím hlavním, oč zde běží. Něco jako děj je zcela podružné a nedůležité, ale abyste neřekli…

Bloodsucking Freaks (1976)

Hlavním „hrdinou“ snímku je mistr Sardu, úchylný majitel divadla, jenž týrá či nechává týrat ženy v zákulisí i jako nedobrovolné herečky přímo na pódiu před publikem, které žije v domnění, že jde jen o hru. K ruce mu je neméně perverzní trpaslík Ralphus, jenž svému pánovi v prováděných oplzlostech zdatně sekunduje. Dvojice unese známého divadelního kritika, jemuž se jejich hra nelíbila, aby jej donutili sepsat pozitivní recenzi, a také slavnou baletku, aby ji donutili tančit v připravovaném představení. Po jejích stopách se ovšem vydá její přítel a zkorumpovaný policista. Ale jak říkám – příběh je to poslední, o co tu jde.

„Divadlo hrůzy“ ovšem není totální a čistokrevný trash jen co do explicitnosti. Film provázejí i ochotnické „herecké“ výkony, nesmyslné přehrávání i pitvoření, extrémní levnost čouhající z každého filmového políčka. Ve všech směrem je to naprostý brak a kinematografická stoka. Naprosto paradoxně to ovšem „Divadlu hrůzy“ pomáhá.

Bloodsucking Freaks (1976)

Zní to divně? Vtip tkví v tom, že na tohle se za žádných okolností nemůžete koukat jako na seriózní horor. V takovém případě skutečně uvidíte nepopsatelnou sračku. Když ale budete „Divadlo hrůzy“ sledovat s nadhledem a – ty vole, proč to neříct – spíš jako komedii, pak se můžete královsky bavit. Snímek je v určitých ohledech dotažený do takových extrémů, až je to ohromně (nechtěně?) směšné, kór v kombinaci se všudypřítomnou laciností a demencí. Pokud se naladíte na tu správnou vlnu, pak začnete vidět i černočerný humor ústřední dvojice Sardu / Ralphus. A teprve v takovém momentě začne „Divadlo hrůzy“­… asi ne přímo fungovat, ale jedině takhle dává smysl se na to v dnešní době koukat.

Samozřejmě ve vzduchu visí otázka, jak vyznění filmu zamýšleli samotní tvůrci, jestli byl ten brutální nadhled, jejž pochopí jen ti největší magoři, záměrný nebo nezáměrný. Ale to je do určité míry vlastně jedno. Na každý pád zůstává jisté, že „Divadlo hrůzy“ se ne náhodou zařadilo k vysoce kontroverzním bijákům a v určitých kruzích se dočkalo nefalšovaně kultovního statusu. A to už mu nikdo nikdy nevezme. Navzdory objektivně nulovým kvalitám rozhodně stojí za vidění. Jedno je jisté – nudit se u toho rozhodně nebudete.

Bloodsucking Freaks (1976)