Archiv štítku: horor

Hatchet III (2013)

Hatchet III (2013)

Země: USA
Rok vydání: 2013
Žánr: horor / komedie

Originální název: Hatchet III

Režie: BJ McDonnell
Hrají: Danielle Harris, Kane Hodder, Zach Galligan, Caroline Williams, Parry Shen

Hrací doba: 81 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Ani třetí část novodobé slasherové skoro-klasiky „Hatchet“ nikterak neuhýbá ze stylu nastoleného svými dvěma předchůdci. Podobně jako dvojka začala přesně v místě, kde skončila jednička, i trojka začíná přesně v tom momentě, kde skončila dvojka. Opět se tedy vrací na scénu Marybeth Dunstan, kterou stejně jako v minulém díle ztvárnila Danielle Harris (znáte ze série „Halloween“, kde se objevila ve čtyřech dílech, ačkoliv ve dvou jako dítě). Nicméně ani skutečnost, že Victoru Crowleymu rozštípala palici na maděru a pro jistotu mu jí navrch ustřelila brokolicí brokovnicí, ještě neznamená, že bude mít klid.

Tohohle zmutovaného bastarda totiž hned tak něco nerozhází, takže hned vzápětí vstává a s Marybeth si dá delší férovku. Nečekaně ovšem se štěstím vyhraje holka, která Victora přeřízne. Doslova. Motorovou pilou. Na dvě půlky. To jedné vraždící mašině sice ubírá trochu na respektu, ale oplátkou za to budiž další film.

Marybeth celou od krve a s Victorovým skalpem záhy zavřou do lochu a do bažin se vydává tým zdravotníků a policistů, aby zjistili rozsah masakru. Na místní legendu Crowleyho samozřejmě nikdo nevěří, ale všichni víme, že přerostlý hnusák s rozštíplým ksichtem má moc dobré přesvědčovací schopnosti a každému, kdo navštíví jeho bažiny, s radostí ukáže, jak moc je skutečný. A jen tak mimochodem při tom jeho vnitřnostmi vymaluje místní lesík. Že byl borec rozříznut motorovkou? Ale co vás nemá, již z předchozích dílů víme, že tenhle pralesní buldozer je nesmrtelný a každou noc se vrací ve své původní podobě, volá tatínka a s nadšením redukuje místní populaci. A v jeho práci ho nezastaví ani policisté (a to ani když se jeden z nich pro jistotu vybaví bazukou), ani dorazivší zásahová jednotka.

Řekl bych, že oproti předchozím dvěma dílům ve trojce ubylo keců a jede se ještě větší masakr. V jedničce i dvojce do bažin vlezla jen malá skupinka lidí, kdežto tentokrát se mu po rajónu prohánějí přímo davy. Ale to Victorovi nijak nevadí, protože je pořád ve formě a svou sekerkou máchá na všechny strany. Bodycount je suverénně nejvyšší, ale přijde mi, že na rozdíl třeba od dvojky nejsou jednotlivé mordy tak zábavné a originálně pojaté, což je trochu škoda. Tentokrát Crowley spíš rube hlava nehlava. Ale hektolitry kečupu a tuny končetin do všech světových stran cákají a létají jak blázen, o tom není třeba jakkoliv pochybovat. A pár mocně zábavných momentů se také najde, to ne že ne. Třeba dialog o koulích visících ze stromu je skoro dokonalý, na to vemte jed.

Prohlásil jsem, že ubylo keců, ale nějaká obligátní omáčka tu být musí. Jde o to, jak Victora definitivně sprovodit ze světa. Kletbu může zlomit jen to, že zabiják konečně najde svého papínka, jenž si ovšem hoví u příbuzného na krbové římse v urně. A předat mu ho musí ten, kdo způsobil jeho smrt… akorát všichni tři raubíři, kteří kdysi zapálili Crowleyho dům, jsou už mrtví (dva z nich ostatně Victor vlastnoručně sejmul v minulých dílech). Urny se tudíž musí ujmout poslední žijící příbuzný, jímž je… bacha, bude to nečekané… slečna Marybeth.

Hatchet III

Samozřejmě, že je to slátanina až do prdele, ale co by kdo čekal od série jako „Hatchet“, která ze své úmyslné béčkovosti učinila jeden z největších trademarků. Jednak tu jde především o prdel, jednak je absolutní příběhová ubohost pomalu spíš rafinovanou, leč v dobrém míněnou parodií žánru než neumětelstvím. I když, kdoví… Nicméně to člověk milerád odpustí, když se slaboduché scénáristické kličky stávají důvodem třeba pro výživné cameo Sida Haiga. Tenhle chlap je prostě řízek, a když k tomu pálí kopu rasistických hlodů na černého policajta, tak to prostě chceš.

Není sporu o tom, že „Hatchet“ je svým způsobem docela hloupá série. Dokud je ale taková hloupost zamýšlená a zalitá tunami nadsázky, hromadou vtipů a pořádným gorefestem, pak je to za mě naprosto v pořádku. Klidně mě bijte, ale já jsem se u toho bavil jak pán a vlastně jsem si trilogii „Hatchet“ dost oblíbil. A to i s vědomím toho, že se ve trojce nenachází tolik nezapomenutelných momentů jako v minulých dílech. Ale prdel to pořád byla veliká a to si cením.

Hatchet III


Hatchet II (2010)

Hatchet II (2010)

Země: USA
Rok vydání: 2010
Žánr: slasher / komedie

Originální název: Hatchet II

Režie: Adam Green
Hrají: Danielle Harris, Tony Todd, Kane Hodder

Hrací doba: 85 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

Druhý díl „Hatchet“ začíná přesně tam, kde skončil ten první – v momentě, kdy ohavný obluďák Victor Crowley morduje nebohou Marybeth na loďce. Té se ovšem podaří uniknout (myšleno holce, nikoliv loďce). Vypíchne Crowleymu prstem oko a pak ji z vody vytáhne místní jouda žijící v bažinách, jemuž chrochtající dvoumetrový zmutovanec z nějakého důvodu dává pokoj. Při rozhovoru v joudově chajdě se ale ukáže, že tu bude nějaký háček v Marybethině fotříkovi (který zdechnul v intru prvního dílu, zahrál si jej Robert Englund). Holka odejde do města a v mezičase to jouda odnese über-cool smrtí, v níž hrají hlavní roli jeho střeva. Začátek „Hatchet II“ vypadá slibně.

Poté ale tvůrci začnou přilévat až moc zbytečné dějové omáčky. Marybeth (již jen tak mimochodem hraje jiná herečka než v jedničce – zde se představí Danielle Harris, kterou jste mohli vidět ve čtyřech částech série „Halloween“, konkrétně čtyřce, pětce a obou remakových dílech) se vydá za Zombie Reverendem (další hororový matador Tony Todd), jenž se mihnul již v jednotce, aby se od něj dozvěděla, co že to byl vlastně její fotr zač. Tím se zdržovat nemusíme – důležité je, že Marybeth a Zombie Reverend zorganizují hon na Victora Crowleyho, naberou bandu místních vidláků s puškami a hurá zpátky do bažin ulovit místní legendu.

Samozřejmě, že to je slátanina jako svině. Všichni se opět chovají nelogicky, aby je šeredný maniak se sekyrkou mohl co nejpohodlněji, co nejoriginálněji a co nejkrvavěji naporcovat. Ale tohle je ta poslední věc, jakou lze snímkům jako „Hatchet II“ vyčítat, protože nakonec právě o ty vtipné a naschvál totálně přehnané mordy tam jde především. Jestli bych něco dvojce vyčítal, tak je to pokles té humorné složky. I v jedničce se toho dost nakecalo a chvíli to trvalo, než se Victor Crowley chopil sekerky a začal vykuchávat výletníky, ale díky hromadě infantilních hlášek se to dalo v pohodě snést. Druhý díl ale obsahuje o poznání méně humoru, což mi přijde trochu škoda.

Přesto ani „Hatchet II“ neschází pořádná dávka nadhledu, která se začne plně projevovat v momentě, kdy vtrhne na scénu Victor Crowley a začne konat své dílo. Jak naznačila předtitulková vražda se střevy, tentokrát bude frajer opravdu ve formě – a taky že ano! Pořádně krvavá a neotřelá zabití patří k ozdobám téhle hororové série a druhý díl v tomto ohledu není žádnou výjimkou. Victor Crowley se opravdu činí, víckrát využije titulní sekerku, ale na pomoc si vezme i lodní šroub anebo ultra-obrovskou motorovou pilu, kterou by mu mohl závidět i sám Leatherface! A když není nic jiného po ruce, klidně někomu usekne půlku hlavy o hranu stolu. Kromě lahůdkové double-kastrace motorovkou patří k nejzábavnějším momentům i Crowleyho vpád do sexuálních radovánek. Snad netřeba dodávat, že jeho sekerka si dá s nebohými milenci trojku.

Hatchet II (2010)

Zběsilost druhé poloviny, v níž cáká kečup do všech myslitelných úhlů, plně vyvažuje zdlouhavější začátek. Tvůrci opět mají hromadu originálních nápadů, jak zdeformovat a zničit lidské tělo, ale všechny vraždy jsou záměrně natolik přehnané a vyhnané do extrému, až je to jednoznačně vtipné a člověk u toho hýká smíchem. Nepochybuji však o tom, že právě tohle byl záměr. V seriózním duchu by „Hatchet II“ samozřejmě nemohlo fungovat, ale nadhled je všudypřítomný a jakožto zběsilá hororová taškařice to prostě baví. I přihlédnutím k rozumně krátké stopáži tedy musím dát opět palec nahoru. Je to prostě prdel a já se u toho upřímně bavil.


Hatchet (2006)

Hatchet (2006)

Země: USA
Rok vydání: 2006
Žánr: slasher / komedie

Originální název: Hatchet

Režie: Adam Green
Hrají: Joel David Moore, Amara Zaragoza, Kane Hodder

Hrací doba: 85 min

Zdroj fotek: OutNow.ch

(Budou spoilery.)

Dovolil bych si tvrdit, že není mnoho nových hororových filmů / sérií, které mezi fanouškovskou obcí v poslední (cca) dekádě vyvolaly takový ohlas jako „Hatchet“. Ne nutně takové prohlášení musí znamenat pozitivní ohlas, však jsou také názory na tuhle záležitost mnohdy rozporuplné, ale z jistého úhlu pohledu je určitě pochopitelné, proč se „Hatchet“ dostalo takové pozornosti. Na tomhle bijáku potažmo celé sérii je totiž strašně moc vidět, že to točili lidi, kteří jsou sami hororovými fanoušky a kteří moc dobře vědí, co si milovník béček žádá.

A co že to je, po čem příznivec béčkové videotéky prahne? To je naprosto jednoduché! Zaprvé, pořádný horor musí mít pořádné gore. Kurva hej, „Hatchet“ tohle splňuje na výbornou. Vražd je tu hodně, jsou příjemně vynalézavé (občas regulérní školení z anatomie!), brutální a fest krvavé. V tomhle ohledu si není na co stěžovat. Zadruhé je to infantilní a v ideálním případě i černočerný humor. Ani zde „Hatchet“ neselhává – ne nadarmo je všude uváděn pod žánry horor / komedie. Tahle záležitost je prudce nahláškovaná, a jakkoliv jde o dost primitivní zábavu, tak já osobně jsem se u toho řezal smíchy jak čuně. Vždyť kdo by se nesmál hlodům o tom, že vibrátor patří do kundy, a ne do ucha, že jo?!

Zatřetí to jsou rozhodně štěky známých hororových ikon. Tohle mají fandové hodně rádi, i mě samotného vždycky potěší, když v nějakém bijáku zahlédnu známý ksicht. Zde se v epizodních roličkách představí Robert Englund a.k.a. Freddy Krueger („A Nightmare on Elm Street“) a Tony Todd („Candyman“, „Night of the Living Dead“). V neposlední řadě je nutno dodat, že roli vrahouna Victora Crowleyho si střihl další hororový matador Kane Hodder, jenž proslul především jako představitel Jasona Voorheese ve čtyřech dílech „Friday the 13th“. K tomu už stačí přihodit jen slušný počet odhaleného ženského poprsí a vypadá to, že správný hororový fanda nemůže být nespokojen.

„Hatchet“ je samozřejmě béčko jak hovado, ale takové, které je na svou béčkovost doslova pyšné a chlubí se s ní, kde to jen jde. Už dle výše řečeného je zřejmé, že se film vůbec nebere vážně a navzdory hororovému ražení chce svého diváka jen s nadhledem pobavit. Což se podaří, jste-li ochotni na jeho hru přistoupit. V takovém případě je to docela jízda. V první polovině se toho zdánlivě moc neděje a film drží při životě jen humor a kozy, ale jakmile se na scéně zjeví znetvořený Victor Crowley se svou sekerkou (s níž ale jen tak mimochodem odpraví jen jednu oběť), začne krvavá naháněčka po bažinách.

Hatchet (2006)

Béčkovosti je podřízena i skladba výletníků, kteří se vydají na plavbu po místních bažinách (uťápnutý hrdina, jeho hláškující černý kámoš, dvě soft-pornoherečky, jejich oplzlý režisér, drsňačka jedoucí za pomstou, obstarožní páreček turistů a asijský průvodce), i jejich chování. Všichni samozřejmě jednají těžce nelogicky, běhají po bažinách jak magoři, ječí u toho jak na lesy, když vrahouna dostanou, tak ho prostě nedobijou, ale radši začnou zase utíkat, aby se probral a šel je dál kuchat. Jak už jsem ale řekl, tenhle film je takový zcela záměrně. Je otázkou, zdali je jen natolik hloupý, anebo sofistikovaně paroduje hororová klišé, ale koho to nakonec sere? Zrovna tady byste neměli moc přemýšlet a spíš se jen bavit nad tím, jak zběsile Victor Crowley porcuje své oběti.

Vedle povedené krvavé stránky bych za klad „Hatchet“ považoval i prostředí bažin, které je pro pořádný slasher jako dělané. Docela mě bavila i samotná postava Victora Crowleyho, jenž je dostatečně hnusný a krvelačný, jak se na hlavního protagonistu slasherové série sluší a patří. Akorát si myslím, že mohl dostat lepší historické pozadí (zvlášť když mu byla ve filmu věnována celá jedna dlouhá scéna) než pouhé: v dětství mě všichni šikanovali, protože jsem postiženej, ale teď jsem zpátky a zakletej a vraždím.

Hatchet (2006)

Buď jak buď, celkově za mě palec nahoru. Dokázal bych si sice „Hatchet“ představit ještě o něco lepší, ale prostě nemůžu tvrdit, že bych se nebavil. Všudypřítomný nadhled, kvalitní gore a krátká stopáž z toho dělají fajn podívanou pro filmové úchyláky. Já tomuhle fandím.


After Death (Oltre la morte) (1989)

After Death (Oltre la morte) (1989)

Země: Itálie
Rok vydání: 1989
Žánr: zombie horror

Originální název: After Death (Oltre la morte)

Režie: Claudio Fragasso
Hrají: Chuck Peyton, Candice Daly, Alex McBride, Jim Gaines, Don Wilson

Hrací doba: 84 min

(Budou spoilery.)

Už u „Zombi 3“ jsem se zde rozepisoval o tom, jak moc je to zamotané s pokračováními kultovního italského zombie hororu „Zombi 2“, který je vlastně sám o sobě fejkovým „pokračováním“ „Dawn of the Dead“ od George A. Romera, protože tenhle snímek byl v Itálii distribuován pod názvem „Zombi“. „Zombi 2“ se každopádně samo stalo kultem, na nějž se pokusila navázat hromada následovníků. Spousta bijáků je v různých distribucích označována jako pokračování, ať už se to čísluje jako série „Zombi“ anebo jako série „Zombie Flesh Eaters“. Jako x-tý díl je dokonce občas označováno víc různých filmů napříč různými lokálními distribucemi. Jako „Zombi 3“ dokonce jednou v Itálii vyšel i další, tentokrát španělský kult „No profanar el sueño de los muertos“, přestože byl natočen o celých pět let dříve než „Zombi 2“.

Celá tahle záležitost je tedy dost zamotaná, ale za skutečná a dejme tomu oficiální pokračování můžeme považovat jen „Zombi 3“ a „After Death (Oltre la morte)“ nebo také „Zombi 4“, „Zombie Flesh Eaters 3“, „Zombie 4: After Death“ a tak dále. Někdy se jako pokračování počítá také biják „Killing Birds: Raptors“ známý i jako „Killing birds – uccelli assassini“, „Killing Birds – Zombi 5“ či „Zombie Flesheaters 4“, který je ovšem starší než „Zombi 3“„After Death (Oltre la morte)“. To aby to náhodou nebylo příliš přehledné. Ale na eurotrashové scéně se s tím nikdy nikdo moc nesral, tak co naplat.

Jistou kontinuitu s předešlým dílem zajišťuje osoba režiséra. Dohledem nad „After Death (Oltre la morte)“ se totiž ujal Claudio Fragasso, scénárista „Zombi 3“, který poté, co od trojky musel ze zdravotních důvodů odstoupit Lucio Fulci, snímek také dokončil společně s Brunem Matteim. Ale to je asi tak největší spojitost, kterou mezi „After Death (Oltre la morte)“, „Zombi 3“ a „Zombi 2“ najdete. Jinak totiž tenhle biják se svými předchůdci opět nemá prakticky nic společného s čestnou výjimkou v podobě hromady oživlých mrtvol. Mluvte pak o pokračování! Máme tedy před sebou „čtyřku“, která je vlastně trojkou, ale v absolutně nenavazující sérii filmů, kde každý z nich funguje sám o sobě a navzájem mezi sebou nejsou nijak propojeny.

Zatímco ve trojce byl zdrojem nákazy armádní experiment, „After Death (Oltre la morte)“ se v tomto ohledu ohlíží spíš za „Zombi 2“. Děj se tedy opět odehrává na odříznutém tropickém ostrově a za to, že mrtví vstávají z hrobů a mají chuť na lidské maso, může voodoo magie.

After Death (Oltre la morte) (1989)

Na ostrově před dvaceti lety probíhaly lékařské experimenty, s jejichž pomocí se vědci snažili přijít na léky proti dosud nevyléčitelným nemocem včetně rakoviny. Když onemocněla dcera místního voodoo šamana a vědci ji nedokázali pomoct, šaman se trochu nasral, rozjel voodoo zaříkávání a způsobil, že mrtví začali ožívat a požírat všechno, co jim přijde do cesty.

V téhle době se na ostrově nacházela malá dívka, dcera dvou z oněch vědců. Rodiče nepřežili, ale ona sama se zachránila a o dvacet let později (tedy v současnosti, kterou nejspíš bude cca rok natočení snímku) se vrací na místo činu. Film nicméně nevysvětluje proč. Ono to spíš vypadá, že náhodou jede kolem na člunu… s partou žoldáků. A že přistávat se jí moc nechce. Jenže co se nestane – člunu samozřejmě zkape motor, takže se bude muset na souš. Na ostrově se nicméně pohybuje další trojice dobrodruhů, která pátrá po vědcích zmizelých před dvaceti lety. Při svém hledání narazí na jeskyni, v níž se nachází kniha mrtvých, kterou jak páni přečtou a spustí zombie parádu nanovo.

After Death (Oltre la morte) (1989)

Děj je v bijácích jako „After Death (Oltre la morte)“ samozřejmě naprosto podřadnou záležitostí. Mnohem důležitější je gore, krvavé nápady, nechutnost oživlých mrtvol a v ideálním případě i atmosféra, ale to poslední už lze u většiny starého trashe považovat za dost naivní přání. Fragasso a jeho manželka Rossella Drudi, která pro tuhle perlu sesmolila scénář (což udělala i u dalších Fragassových škvárů), se každopádně s ničím neserou a nemrtvé pošlou do akce hned od začátku. V intru z minulosti nejprve oživlá manželka voodoo šamana mega vtipně vykosí vědce.

Pak se přesuneme do současnosti, ale ani tady na sebe nenechá další sranda dlouho čekat. Největší část filmu se odehrává v nějaké staré nemocnici, kde se hrdinové utáboří, ale brzy jim na dveře zaklepe pár zombíků. Stejně jako v předešlém díle se s postavami nikdo nemazlí, takže obětí bude poměrně dostatek, i když je od začátku jasné, kdo zbude jako poslední (jestli živý, mrtvý, anebo živý-mrtvý, to už vám úplně říkat nemusím). Krve je opět dostatek a pár na dřeň sedřených ksichtů se najde, ale nejsou to až taková jatka a trojka mi v tomhle ohledu přišla o něco tvrdší.

After Death (Oltre la morte) (1989)

Podíl na tom jistě mají i slabší masky, protože na „After Death (Oltre la morte)“ už je ta nízkorozpočtovost a brakovitost vidět fakt hodně. Všichni zombies jsou navlečeni od hlavy až k patě a v kapucích, aby se jim dala namaskovat jen držka, a ani na ní to nevypadá nijak zázračně. Ve spoustě záběrech pak nemrtvým prosvítají krky nebo ruce, na nichž je vidět, že ti borci ve skutečnosti nijak nehnijí.

Stejně jako v „Zombi 3“ se pak zombies chovají dost nekonzistentně, ale tady je to ještě směšnější. Občas to jsou pomalé mátohy jak v „Zombi 2“, jindy skáčou jak opice ze zálohy a s živými si dávají regulérní pěstní souboje jak v nějakém levném akčňáku. Někteří z nich dokonce mluví nebo střílejí ze zbraní, zatímco jiní jsou tak dementní, že hlavní hrdinku nekousnou ani v momentě, kdy by pohodlně mohli. Ale na jejich obranu mohu říct, že dost retardovaně se často chovají i živí lidé. S absencí logiky však v takových škvárech každý počítá, nebo snad ne?

After Death (Oltre la morte) (1989)

Ze „Zombi“ série je tenhle kousek jednoznačně nejslabší (pokud tedy nepočítám „Killing birds – uccelli assassini“, které je ještě slabší). Samozřejmě, už „Zombi 3“ byl škvár jak hovado, ale „After Death (Oltre la morte)“ působí ještě laciněji a blběji. Na jedno podívání to nebolí a já jsem se pořád relativně bavil, ale snad netřeba dodávat, že na tohle by se už měli koukat jen fandové trashe, kteří si chtějí zkompletovat co nejvíc bijáků. Fajn hovadinka, ale výhradně pro specifické publikum (rozuměj: fandy starých hororových sraček).


30 Days of Night (2007)

30 Days of Night (2007)

Země: USA / Nový Zéland
Rok vydání: 2007
Žánr: vampire horror

Originální název: 30 Days of Night
Český název: 30 dní dlouhá noc

Režie: David Slade
Hrají: Josh Hartnett, Melissa George, Danny Huston

Hrací doba: 113 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

Komiksové filmy jsou v současném tisíciletí hodně v módě, ale když se to řekne takhle, většina z nás si pod tím představí komerční blockbustery z portfolia velkých studií jako Marvel či DC. Existují ale i mnohem zajímavější komiksové adaptace, které vycházejí z méně mainstreamových předloh. A mezi takové lze myslím zařadit i počin s názvem „30 dní dlouhá noc“.

„30 dní dlouhá noc“ vychází ze stejnojmenné hororové minisérie, která vyšla v roce 2002 a později se dočkala i několika pokračování a mimo jiné právě i filmové adaptace. Nemám šajna, jak si předloha stojí, poněvadž komiksy vesměs nečtu, ale co jsem si vygooglil nějaké ukázky, tak minimálně co do grafické stránky je hodně pěkná a příjemně svá. Už jen z těch několika obrázků, co jsem viděl, lze vycítit pořádný kus atmosféry. A je příjemné, že se to snímek snaží reflektovat – podobně jako se nezalekl ani slušné krvavé nadílky.

„30 dní dlouhá noc“ se vydává do oblasti, jež je pro bandu hladových upírů jako stvořená – až se člověk pomalu diví, že není víc počinů, které by s takovým prostorem rovněž pracovaly. Děj se totiž odehrává v odříznutém městě na Aljašce. Široko daleko nic, a navíc se město každou zimu ponoří na celý měsíc do tmy. Není to snad přímo perfektní příležitost pro upíry? Nejprve si připraví půdu (tj. pošlou posluhovače, aby zničil vrtulník, vykuchal sněžné psy, zbavil město telefonů) a pak to může začít…

Ve většině upírských hororů, na jaké si pamatuju a v nichž přijde upír na nové místo, představuje krvežíznivý netvor spíše plíživé zlo. Postupuje opatrně, aby nebyl odhalen, a postupně užírá místní obyvatele. „30 dní dlouhá noc“ na to ovšem jde docela jinak, protože zde se upíři s ničím neserou a hned po setmění vezmou městečko frontálním útokem. A právě tahle pasáž patří k vrcholům celého snímku. První minuty ještě za světla vcelku slušně odsýpají a příjemně navnadí na to, co bude následovat. Posléze přijde drtivý první útok, během něhož upíři vyhladí většinu obyvatelstva, což doprovází nejen hromady krve, ale i výborná atmosféra. Speciální vyzdvihnutí si zaslouží záběry z výšky, kdy kamera projíždí ulicemi a z ptačího pohledu sleduje bitvu mezi lidmi a upíry. Tohle je, vážení, naprostá paráda. Jaksi si nevzpomínám, že bych někdy v hororu tohoto druhu viděl podobné vychytávky.

„30 dní dlouhá noc“ si v první půlce nastaví vysokou laťku a rozehraje upírskou řežbu ve vysokém tempu. Nedokáže jej ale udržet až do konce. Jakmile se poslední skupiny přeživších (my sledujeme tu v čele s místním šerifem a jeho bitch) ukryjí a začnou řešit, jak přežít celý měsíc a uniknout, ztratí snímek svůj zběsilý tah na bránu a začne mírně uvadat. Naštěstí se nejedná o natolik zásadní propad, aby to „30 dní dlouhou noc“ pohřbilo, protože se na to dá stále koukat vesměs v pohodě a zásadní návaly nudy se nedostavují (naštěstí se totiž objeví i pár světlejších chvilek jako třeba upíří holčička), ale hlušších momentů se film bohužel nevyvaroval. Úplně mě pak nepotěšil ani takový nijaký závěr s „polo-happyendem“, v němž se nedozvíte, co se vlastně stalo s většinou upírů.

30 Days of Night (2007)

Nicméně ani zmiňované výtky nijak nezvrátí verdikt, že je „30 dní dlouhá noc“ povedeným bijákem s několika skvělými scénami, slušnou dávkou krve, slušnou zimní atmosférou a v určitých momentech i dobrého napětí. Někteří upíři sice vypadají jako levná napodobenina Marilyna Mansona (ale chápu, že byla snaha o zachování jejich vzhledu z komiksu) a Josh Hartnett v hlavní roli šerifa pořád vypadá jak mladíček, ale ve finále mi nic z toho nevadilo natolik, abych měl problém mluvit o „30 dní dlouhé noci“ jako o solidním snímku. Pěkná žánrová jednohubka.


Jolly Roger: Massacre at Cutter’s Cove (2005)

Jolly Roger: Massacre at Cutter's Cove (2005)

Země: USA
Rok vydání: 2005
Žánr: slasher

Originální název: Jolly Roger: Massacre at Cutter’s Cove
Český název: Jolly Roger: Masakr v zálivu

Režie: Gary Jones
Hrají: Rhett Giles, Tom Nagel, Kristina Korn, Thomas Downey

Hrací doba: 80 min

(Budou spoilery.)

Sledování vysoce špatných filmů lze považovat za jistou formu sebemrskačství, přesto – občasné záchvaty masochismu je nutno ukojit, pročež člověk sáhne po nějakém braku, jenž se už zdálky tváří jako totální sračkové céčko. „Jolly Roger: Masakr v zálivu“ patří k přesně takovým. Věděl jsem, že tohle bude kurevsky zlé a že půjde o totální kejdu, ale šel jsem do toho s vyhlídkou na salvy škodolibého smíchu. Mé přání bylo vyslyšeno.

Leccos napovídá už české vydání na DVD. Obsahuje dvě české stopy, které jsou obě v lepší zvukové kvalitě než originální znění (!), k němuž nejsou poskytnuty žádné české titulky. Nevadí, spokojil jsem se tedy s dabingem, což nakonec nebyla špatná volba, protože ten je mega-vtipný sám o sobě a bijáku přidává další humorný prvek navíc. Vůbec bych se nedivil, kdyby se téhle píčovině chlámali i ti borci, co to museli dabovat. Nicméně k filmu…

Samotný námět mi vlastně zas tak špatný nepřišel. Dokonce si myslím, že z vraždícího piráta by se dal udělat dobrý zábavný béčkový slasher jak víno. To by jej ale musel do ruky někdo alespoň trochu schopný a scénář by musel být na trochu lepší úrovni než té současné, jíž by se snad vysmál i Zdenda Troška. Jen si to představte, jak příšerné to musí být, protože větší filmovou urážku nevymyslíš!

„Jolly Roger: Masakr v zálivu“ totiž veškerý možný potenciál pohřbívá v moři stupidity a totálního amatérismu. Prakticky všechno na tomhle bijáku je neskonale dementní, v obsahové i formální stránce. Ne-herci trapčí a nehorázně přehrávají v rolích debílků s totálně nelogickým chováním, nějaký náznak filmovosti to nevidělo ani z rychlíku, triky jsou strašné, příběh se může pochlubit leda tak hloupostí a celé je to jednoduše naprostý brak.

Středobodem pozornosti je pirát Roger Laforge, který proslul svou krutostí a násilným chováním. Před třemi sty lety ovšem jeho posádce došla trpělivost s kapitánovým krvavým řáděním, tak vypukla vzpoura. Rogera zabili, vzali si jeho poklad a společně založili město.

Jsme v současnosti, kdy na pláži právě zmiňovaného města popíjí šestice středoškoláků. Dva z nich si odskočí do tmy, aby si tu zopakovali biologii, lekci kopulačních pohybů, ale než na to vlítnou, najdou podivnou truhlu a v ní lebku. Po průzkumu hodí lebku do vody a bum ho – Roger Laforge a.k.a. Jolly Roger je zpátky, okamžitě tasí šavli a začne to tam mydlit hlava nehlava. Hlavně ta nehlava, poněvadž sekání hlav patří k jeho oblíbeným praktikám. Ostatně k tomu má důvod, protože aby dostal zpátky svůj poklad, musí do své truhly narovnat hlavy šestnácti potomků zakladatelů města, kteří ho před třemi staletími ojebali (kdo si vzpomněl na „The Fog“ od Carpentera, má bod).

Jolly Roger: Massacre at Cutter's Cove (2005)

K dobru lze filmu přičíst postavu samotného zabijáka. Ten je sice trochu debilní, ale ne tak moc, jak by mohl být. Sekání hlav mu docela jde a občas u toho prohodí i vtipnou pirátskou hlášku. Většinou něco s rumem. Sympatická je i snaha o brutalitu. Hlavy i cákance krve létají ve velkých obloucích přes celou místnost. Bohužel tohle snažení zásadně shazují už zmiňované triky, které jsou neskutečně laciné. Vše to působí strašně uměle a plastově, takže kýžený efekt se nedostavuje. Trochu plastově nakonec působí i kozy striptérky v baru, jež svůj plast ukáže na kameru; kromě ní své poprsí předvedou ještě další dvě roštěnky, ale v jejich případě příroda nadělovala tak málo, až to skoro nestojí za řeč. Pořád ale platí, že troje kozy lepší než žádné kozy, takže jde o jedny z mála světlých momentů snímku!

Jolly Roger: Massacre at Cutter's Cove (2005)

Celé tohle veledílo lze dokoukat pouze a jenom díky tomu, že je to celé tak ohromně kreténské, až je to vlastně strašně vtipné. Už na začátku jsem prozradil, že jsem se těšil na salvy škodolibého smíchu, a že jsem se jich také dočkal. Řechtal jsem se často a nahlas. Ne s filmem, nýbrž filmu. Ale i to je lepší než sračky, které jsou natolik špatné, že se tomu nedá ani smát. Ale to je asi tak to nejpozitivnější, co o tomhle majstrštyku mohu říct. Za vidění to samozřejmě nestojí, poněvadž střízlivou optikou je to prostě ultimátní hnůj.


Dead Men Walking (2005)

Dead Men Walking (2005)

Země: USA
Rok vydání: 2005
Žánr: zombie horror

Originální název: Dead Men Walking
Český název: Zombie přichází

Režie: Peter Mervis
Hrají: Bay Bruner, Griff Furst, Chriss Anglin

Hrací doba: 82 min

(Budou spoilery.)

Zombies patří k nejvděčnějším hororovým tématům, tudíž není žádného divu, že se hordy oživlých mrtvol prohánějí v tolika filmech. Na výběr je všechno napříč celým spektrem, od áčkových produkcí s velkým rozpočtem až po amatérské nadšenecké bijáky, od kvalitních snímků s nějakou myšlenkou až po naprosté škváry. V některých případech spolu tahle měřítka souvisí, v jiných naopak vůbec. My se dnes podíváme na zombie masakr, který patří k těm levným a spíš těm hloupějším, ale zase ne úplně nejhloupějším.

To se vám asi bude zdát jako hodně odvážné tvrzení, pokud víte, že za „Dead Men Walking“ stojí nechvalně proslulé studio The Asylum, které je známé tím, že do světa posílá naprosté arci-sračky a hromady zoufalých mockbusterů. Ani „Dead Men Walking“ samozřejmě není dobrý film v tom pravém slova smyslu, ale abych byl upřímný – za prvé už jsem viděl i větší zombie píčoviny, za druhé se jedná o jeden z nejsnesitelnějších počinů od The Asylum, jaký jsem doposud viděl. Což ale obecně vzato neříká, že bychom se tu bavili o kvalitním hororu. Žádné strachy, pořád jde o céčko jak řemen bez jakýchkoliv ambicí.

Film začíná akční scénou, v níž borec brokovnicí vystřílí nějaké lidi v nějakém baráku. Od pohledu jim není moc dobře, tudíž ano, zombie vlítnou na scénu už takhle rychle. Sám se ale nakazí a poslední náboj pro sebe sama už mu nezbude. Svět okolo ovšem nic netuší a policie si myslí, že je to obyčejný vrahoun, tudíž jej okamžitě šoupnou do vězení s maximální ostrahou (se soudem se nikdo neobtěžuje). Protože ale frajer pindá něco o experimentálních biotoxinech, přijede do vězení jakási cuchta z hygieny, aby se na něj podívala.

Asi tušíte, co bude následovat. Střelec je nemocný jak prase. Krví pobleje hromadu spoluvězňů i dozorců, takže nákazu roznese ještě dřív, než se sám promění v zombie. Za chvíli se věznicí začne prohánět víc nemrtvých s nadprůměrnou chutí na lidské maso, tudíž se to svinstvo rychle rozšíří a zábava konečně může začít. Dle očekávání budeme sledovat partičku postav, které jako ty hlavní vykrystalizují prakticky okamžitě (typická sestava: pěkná holka z hygieny, sympatický správňácký dozorce, zlodějíček, jenž do takhle ostrého vězení vlastně nepatří), jak se snaží si zachránit krky.

Vše se odehrává v uzavřeném a izolovaném prostoru věznice, takže žádná světová pandemie se tentokrát nekoná, což asi bude v určité míře dáno i nízkým rozpočtem. Ta lacinost je na tom vidět, a aby náhodou nebyla vidět málo, ještě je to celé přetažené takovým divným filtrem, díky němuž všichni vypadají, jako kdyby měli žloutenku. Příběhem plným klišé provázejí ochotnické herecké výkony a především naprosto zoufalé a zoufale nevěrohodné dialogy. Občas by mě fakt zajímalo, jestli ti herci a štáb tohle během natáčení berou seriózně, anebo všichni vědí, že pracují na strašné mrdce a sami se tomu smějí.

Dead Men Walking (2005)

Pár malých kladů, díky nimž se na „Dead Men Walking“ dá vcelku bezbolestně podívat, se ale také najde. Film je dost krátký a prakticky pořád se v něm něco děje, takže nudné to zase není. I ten seznamovací rozjezd se dá vydržet úplně v pohodě, protože už během něho dojde na nějaké to blití krve a tak. Také bych pochválil absenci happyendu – pokud tedy za happyend nebudeme považovat situaci, že úplně všichni ve vězení zařvou a nákaza se tak nerozšíří do vnějšího světa, haha.

Plusové body můžeme připsat i za gore, které ho je tam docela dost a vlastně vypadá i docela obstojně, asi jde o nejlépe udělanou věc na celém bijáku. Že by šla největší část z epického půlmilionového rozpočtu právě na kýble umělé krve a hromady umělých vnitřností? Proč ne, vždyť co jiného může člověk od levného zombie hororu chtít než kopu vyrvaných střev a potoky kečupu? Sice trochu zamrzí, že místy je kamera zbytečně roztřesená, tudíž si divák nemůže jatka pořádně vychutnat, ale i tak jde o nejsolidnější věc na celém filmu.

Dead Men Walking (2005)

Pro obyčejného smrtelníka nicméně tenhle kousek moc není. I když mezi sračkami patří k těm snesitelnějším, pořád se jedná o sračku, na kterou by se měli cíleně koukat pouze sběratelé sračkových bijáků.


Metal Creepers (2011)

Metal Creepers (2011)

Země: Španělsko
Rok vydání: 2011
Žánr: komedie / horor

Originální název: Metal Creepers

Režie: Adrián Cardona
Hrají: José María Angorrilla, Carles Hortolà, Marc Velasco, Isaías Antolin, Pablo del Barrio, Emili Moya

Hrací doba: 12 min

Odkazy: web

Extra krvavé krátkometrážní filmy mě baví. Po pozitivní zkušenosti s „Brutal Relax“ a „Fist of Jesus“ jsem neváhal zkusit i další kousky od jejich autorů, konkrétně od Adriána Cardony, jenž je z trojice stojící za „Brutal Relaxem“ respektive dvojice stojící za „Fist of Jesus“ nejplodnější.

Kraťas „Metal Creepers“ vznikl v mezičase mezi oběma výše jmenovanými kousky. Na první pohled to může vypadat jako počin, který se ponese ve stejném duchu jako jeho známější bratříčci, ale ve finále to tak žhavé není. „Metal Creepers“ se totiž na svého předchůdce ani na svého následovníka zdaleka nechytá a jde s kvalitou výrazně dolů.

Vlastní námět „Metal Creepers“ není vůbec špatný. Točí se okolo glammetalové kapely Megamuerte, která hraje… inu, nepředvádí žádné zázraky. To se samozřejmě nelíbí jejich producentovi, jenž by na tom rád trhnul balík, tak vyrazí pro inspiraci do hudebního krámu, kde omylem vyslechne, jak majitel předává nějakému fousatému kořenovi (později se dozvíme, že to je kněz) nějaký satanistický hymnus, s nímž lze otevřít bránu do jiné dimenze. Producent noty samozřejmě šlohne a donese je své kapele do studia. Asi lze odhadnout, co bude následovat. Megamuerte vyseknou pekelnou metalovou vypalovačku, při jejímž hraní je posedne peklo a z jejich útrob vylezou démoni.

Bohužel je provedení nanejvýš průměrné. Po technické stránce je film v pořádku stejně jako další podobné krátké počiny z produkce Eskoria Films, ale­… Tentokrát to není příliš zábavné, je tu jen minimum gore a jeho úroveň je spíš průměrná, jednoduše to je hluboce pod úrovní, na jakou je divák ošlehaný „Brutal Relax“ a „Fist of Jesus“ zvyklý. Nepříliš povedení jsou i démoni, kteří jsou vyobrazeni jakožto vysoce nevěrohodné kartonové (?) loutky se svítícíma očima.

Což o to, absence krve by samozřejmě bylo možné odpustit, protože čistě o splatter jatka nejde. Stěžejní je zábava a hromady vnitřností v neustále zmiňovaných příbuzných filmech byly pouhým prostředkem k ní. Jenže „Metal Creepers“ selhává i v tomto ohledu. „Brutal Relax“„Fist of Jesus“ byly narvané velkým množstvím povedených detailů, malých vtípků a kvalitních nápadů, byla tu nějaký invence a radost z tvorby – to jsou všechno věci, jaké „Metal Creepers“ bohužel postrádá.

Tím spíš mi přijde zvláštní, že se snímek dočkal určitého nemalého ohlasu, byl promítán na hororových festivalech, kapela Megamuerte má vlastní fanouškovskou stránku na Facebooku a dokonce vystupovala živě jako host v rámci vystoupení skutečných kapel (byť lokální úrovně). Chápal bych, jednalo-li by se o podobnou pecku jako „Fist of Jesus“, ale do takové úrovně má „Metal Creepers“ hodně daleko.

Myslím, že se schopnosti tvůrců, které se projevily v jiných jejich krátkometrážních snímcích, šlo z metalového tématu vytřískat mnohem víc, než co se v „Metal Creepers“ skutečně nachází. Intro filmu vypadá slibně, ale velmi rychle tempo klesne – paradoxně v momentě, kdy by měl snímek gradovat. Asi by bylo mimo mísu tvrdit, že tentokrát chyběla odvaha, tu Španělé zjevně mají. Spíš se mi zdá, jako kdyby s „Metal Creepers“ zkusili podobně ztřeštěnou záležitost, ale trochu jiným způsobem, a nevyšlo jim to. Zklamání, za vidění nestojí.


Child’s Play 3 (1991)

Child's Play 3 (1991)

Země: USA
Rok vydání: 1991
Žánr: slasher

Originální název: Dětská hra 3
Český název: Child’s Play 3

Režie: Jack Bender
Hrají: Justin Whalin, Perrey Reeves, Jeremy Sylvers, Brad Dourif

Hrací doba: 90 min

Odkazy: Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Třetí díl Chuckyho eskapád šel do kin jen tři čtvrtě roku po „Dětské hře 2“. Což není zrovna velký odstup, který by sliboval, že bylo přípravě filmu věnováno dostatek času a úsilí. Na „Dětské hře 3“ je to dost vidět. Trojka byla šitá horkou jehlou a to se na její kvalitě bohužel podepsalo.

Duchovní otec série Don Mancini, jenž napsal scénář ke všem dílům a tři (pětka, šestka a sedmička) sám režíroval, se ostatně nechal slyšet, že právě trojka je jeho nejméně oblíbená ze všech sedmi filmů. Na „Dětské hře 3“ se začalo pracovat ještě před uvedením trojky, a jak sám Mancini prohlásil, po dokončení předešlé části už neměl dostatek dobrých nápadů, aby sepsal pokračování na dostatečné úrovni. Přirozeným důsledkem je, že z původní staré trilogie, která se ještě brala seriózně, je trojka suverénně nejhorší a nejnudnější.

Jednička a dvojka se odehrávaly vždy v roce, ve kterém byly uvedeny v kinech, tedy 1988 respektive 1990. „Dětská hra 3“ se nicméně na časové ose posunuje kupředu. Až do roku 1998. Z malého Andyho, jehož se Chucky / Charles Lee Ray v předešlých dílech snažil zabít, se stal o trochu větší Andy. Jako šestnáctiletý nastupuje na vojenskou akademii, přestože má problémový profil. Šikana od místních mazáků ale zdaleka nebude tím nejhorším, co na něj bude v následujících minutách filmu čekat.

Manažeři hračkářské společnosti, která kdysi panenky Good Guy vyráběla, totiž usoudili, že od skandálů s údajně posednutou hračkou již uběhlo dost času, aby mohli kdysi úspěšnou značku opět přivést k životu a vydělávat na další generaci malých špuntů. Při obnově provozu v zavřené továrně, v níž Chucky kdysi (ve druhém díle) zemřel, ovšem při odklízení jeho ostatků ukápne kapka krve do hmoty, z níž se hračky vyrábějí. Stalo se přesně to, co byste asi tak očekávali – jedna z nových panenek má v sobě opět duši Charlese Lee Raye. Nové tělo, ale pořád stejná chuť zabíjet a pořád stejný smysl pro černý humor, jenž je Chuckymu vlastní již od první „Dětské hry“. Pořád sice platí, že se může převtělit do člověka, jemuž svou pravou identitu prozradil jako prvnímu, ale po chvíli mu dojde, že s novým tělem se „poprvé“ resetuje a může se prozradit někoho jinému.

Sám Chucky však bohužel v „Dětské hře 3“ nedostává tolik prostoru, kolik by bylo třeba. Jakmile se vraždící a vražedný panák objeví, jedná se o nejzábavnější momenty. Kór když to Chucky vyšperkuje nějakým mordem nebo alespoň suchou hláškou. Docela se mi líbí i prostředí finálového souboje, které se odehrává příznačně v zábavním parku (nachází se nedaleko vojenské akademie) ve strašidelném domě.

Child's Play 3 (1991)

Pocitově nejvíce prostoru ovšem dostává Andy a jeho trable na vojenské škole. Jak se marně snaží uniknout systému, aby mohl svést souboj s Chuckym. Scénky, kdy Chucky něco provede a Andy pak vypadá jako retard nebo viník nebo obojí, protože nikomu nechce a nemůže říct o posednuté panence, zanedlouho začnou být docela únavné. Do sledování filmu se vkrádá nuda a minuty ubíhají pomaleji, než by bylo záhodno.

Co se mordů týče, dokonce ani v těch se Chucky tentokrát úplně nepředvede. V paměti asi nejvíc utkví smrt popeláře rozdrcené v drtiči na odpadky a smrt seržanta-holiče Botnicka, jemuž Chucky prořízne hrdlo břitvou. Ale jinak je to takové průměrné, přestože počet mrtvol zůstal stejný jako u „Dětské hry 2“.

Child's Play 3 (1991)

Jednička byla sympatickým osmdesátkovým slasherem s originálním vrahem. Dvojka byla béčková jízda v tom dobrém slova smyslu. S trojkou se „Dětská hra“ vyčerpala a „naservírovala“ pravděpodobně ten nejslabší část celé doposud sedmidílné série. Jediné štěstí je, že se tomhle duchu nepokračovalo, protože do příštích filmů si Chucky uvědomil, že mu hodně sluší nadhled a sypání hlášek, takže o pár let později přišel comeback v komediálnějším ladění, jenž značku oživil.


Zombi 3 (1988)

Zombi 3 (1988)

Země: Itálie
Rok vydání: 1988
Žánr: zombie horror

Originální název: Zombi 3

Režie: Lucio Fulci, Bruno Mattei, Claudio Fragasso
Hrají: Deran Sarafian, Beatrice Ring, Ottaviano Dell’Acqua, Massimo Vanni

Hrací doba: 95 min

Odkazy:

(Budou spoilery.)

„Zombi 2“ z roku 1979 je kult jak noha. Znám je pod mnoha dalšími názvy jako „Zombie“, „Zombie Flesh Eaters“ nebo „Island of the Flesh-Eaters“, ale pořád to je jeden a ten samý snímek, který patří do výkladní skříně starého italského hororu i k ozdobám tvorby protřelého hororového mazáka Lucia Fulciho. Není tedy divu, že kultovního statusu se pokusilo využít / zneužít i několik volných pokračování, které s původním majstrštykem nemají dějově a mnohdy ani kvalitou nic moc společného. A to ani v případě, že je pod tím pokračováním podepsaný sám Lucio Fulci osobně. I když zrovna u „Zombi 3“ je tenhle podpis trochu diskutabilnější…

Už v roce 1987 se objevil první pokus „Killing birds – uccelli assassini“, který ovšem s původním „Zombi 2“ nemá skutečně nic společného, což lze ostatně vidět již na původním názvu. Ve Velké Británii byl nicméně distribuován jako třetí pokračování pod názvem „Zombie 5 – Killing Birds“ a někdy je do série počítán. Dokonce je možno nalézt i další bijáky, které jdou v různých distribučních až do osmičky. Chceme-li se ovšem bavit o pokračováních, měli bychom se asi zaměřit jen na ta dílka, která takto byla skutečně zamýšlena. A prvním takovým je až „Zombi 3“ nebo také „Zombie Flesh Eaters 2“ z roku 1988.

Naznačil jsem také, že v tomto případě je to poněkud zvláštní s oním Fulciho podpisem. Co jsem tím myslel? Lucio totiž stihl natočit jen nějakých 70 minut filmu, poté jej postihla mrtvice (v roce 1988 mu bylo již 60 let) a odstoupil. Producenti o dokončení požádali Bruna Matteiho, jenž u snímku působil jako režisér druhého štábu, a scénáristu Claudia Fragassa. V obou případech jde o jména, která určitě nebudou neznámá žádnému milovníkovi starého italského (nejen) hororového braku. Stačí třeba vzpomenout, že Mattei má na kontě takové perly jako „Porno Holocaust“ (název mluví sám za sebe), a Fragasso režíroval legendární arci-sračku „Troll 2“, kterou pro její antikvality uctívají hordy oddaných fans. Oba dohromady pak už dříve točili třeba post-apo-ekohorror trash „Rats – Notte di terrore“, o němž jsme si v našem filmovém koutku již povídali.

Každopádně, tihle dva borci vzali Fulciho materiál, sestříhali jej o dvacet minut a dalších čtyřicet přitočili. Když posléze sám Lucio viděl výsledek, byl dost nasraný a domáhal se toho, aby jeho jméno zmizelo z titulků. Což se mu však nepovedlo, protože producenti v tomto nechtěli ustoupit, jelikož Lucio Fulci už v té době byla dobře zavedená značka mezi hordami hororových diváků.

Zombi 3 (1988)

Tolik k historickému okénku, od něhož se konečně přesuneme k samotnému bijáku. Jak již padlo, dějově to se „Zombi 2“ nemá pranic společného, jedná se o úplně samostatný příběh. Žádnou originalitu nečekejte – příčinou zombie nákazy je bakteriologická zbraň s názvem „Death One“. Při převozu se ji pokusí ukrást nějací kořeni (není vysvětleno, co jsou zač), u čehož sice skoro všichni zkapou, ale jednomu se přece jenom podaří zdrhnout i se škatulí s virem. Samozřejmě z toho vyjde s trochu nepříjemnou nákazou, již začne šířit v nedalekém hotelu.

Armáda sice do hotelu dorazí a pro jistotu jej komplet vystřílí, ale udělá jednu osudovou chybu. A teď dávejte pozor, poněvadž přijde lekce, jak mohou být trashové filmy vynalézavé a vtipně ujeté (což neodmyslitelně patří k jejich kouzlu). Nositele nákazy totiž zpopelní, ale jeho popel vypuštěný do ovzduší komínem kontaminuje ptáky, kteří začnou dál šířit zombie odkaz. Zanedlouho je celá oblast zamořená a my sledujeme boj o holé přežití skupiny složené ze tří vojáků na výletě a party omladiny na výletě. Snad netřeba dodávat, že většina z nich do konce nedožije. Tady se s postavami nikdo nepáře zombies to kosí se slušnou kadencí…

Zombi 3 (1988)

…ale ne vždy. Samozřejmě se pohybujeme v trashové tvorbě, takže očekávejte dávku nelogičností nebo nekonzistence v chování zombies. Zatímco jedni jsou typičtí pomalí a prohnilí, jiní zvládnou na své oběti skákat ze stropu, další se ohání trubkou s rychlostí zdravého člověka. Někteří nekousnou, i když mohou, a radši se lidmi na férovku perou jak v hospodské bitce, zatímco jiní dokonce zvládnou i mluvit. Prostě halda. Samotné masky jsou nicméně oukej. V „Zombi 2“ sice byly lepší, ale pořád jsou místní zombie dost solidně udělaní.

Kapitolou sama pro sebe je gore. Fulci patří k vyhlášeným milovníkům krvavých záběrů, což se tady potvrzuje, pár chuťovek se v „Zombi 3“ rozhodně najde. Sice se neobjeví nějaká legendární scéna typu třísky v oku jako v „Zombi 2“, ale rozervaných ksichtů, urvaných končetin, prokousnutých hrdel a podobných laskomin se najde dost na to, aby si milovník splatteru přišel na svoje. Asi jedinou scénkou hodnou zapamatování je útok hlavy (jakože samotné hlavy) z lednice. Jak ta hlava dokáže skočit na půl metru, to se mě neptejte, ale halda to rozhodně je! Za zmínku možná stojí i útok zombie dítěte přímo z matčina břicha – taky slušně obskurní nápad.

Zombi 3 (1988)

„Zombi 3“ je samozřejmě čistokrevný brak a přesně tak k němu musíte přistupovat. Depresivního nálada předchůdce je pryč a nějaká atmosféra vykukuje jen místy, například v záběrech na les nemrtvých v mlze za doprovodu soundtracku typickém pro italské horory téhle doby, ale občas se pořád objeví. Z hlediska většiny byste nicméně neměli čekat víc než levný masakr, jenž se s dějem zdržuje jen na dobu nezbytně nutnou k tomu, aby to alespoň nějak drželo pohromadě. Feeling pořádného taliánského trashe z toho nicméně táhne na všechny strany, což je mi ohromně sympatické, neboť mám tyhle krvavé nářezy strašně rád. Celkově jsem tedy spokojen, protože jsem dostal přesně to, co jsem chtěl a v co jsem doufal, a myslím, že fandové tohoto druhu filmu budou spokojeni taktéž.