Archiv štítku: horor

Night of the Living Dead 3D (2006)

Night of the Living Dead 3D (2006)

Země: USA
Rok vydání: 2006
Žánr: horor

Originální název: Night of the Living Dead 3D
Český název: Noc oživlých mrtvol 3D

Režie: Jeff Broadstreet
Hrají: Brianna Brown, Joshua DesRoches, Sid Haig, Greg Travis

Hrací doba: 80 min

Zdroj fotek: ElFilm.com

Když začínal rok 2006, celá série „…of the (Living) Dead“ již měla na kontě šest snímků, z nichž žádný nebyl špatný. Čtyři Romerovy bijáky byly dobré až skvělé, dva remaky taky ostudu neudělaly. V roce 2006 ovšem nastala změna a legendární zombie sága si na konto připsala první fail. A rovnou pořádný.

To máte tak. Když George Romero v roce 1968 natočil legendární „Noc oživlých mrtvol“, zapomněl do titulků vložit copyright. Což znamená, že je snímek volným dílem, takže si jej může kdokoliv vydat a taky na něj kdokoliv může natočit remake, aniž by musel cálovat těžké prachy za použití značky. Takže ano, i vy si můžete natočit svou verzi. Výsledkem téhle situace je, že existuje hned několik remaků „Noci oživlých mrtvol“, z nichž jeden je blbější než druhý. Sám vím minimálně o devíti filmech, které hororovou klasiku buď přímo předělávají, anebo z ní přinejmenším vycházejí. Drtivá většina z těchto amatérských srágor (většinou – do těch devíti je započítána i Saviniho verze z roku 1990) byla natočena v posledních +/- deseti letech. A zdá se, že tuhle šňůru kreténských předělávek zahajuje „Noc oživlých mrtvol 3D“ z roku 2006, o níž si nyní něco málo povíme. Ale její prvenství v debilitě berte s rezervou, třeba existuje ještě jiný starší retardovaný remake, o jehož existenci nevím.

Vzhledem k tomu, že se jedná o remake, jistě nepřekvapí, že základní dějová osa se shoduje s Romerovou předlohou. Dva sourozenci jedou na hřbitov, kde je napadnou zombie, sestra utíká, skončí v domě s několika dalšími lidmi, zatímco okolními lesy a poli křižují hromady nemrtvých. Největší otázkou zůstává, jakou postavu z originálu bude hrát Sid Haig („Dům 1000 mrtvol“, „Vyvrženci pekla“, „Černá, bílá“, „Klec pro panenky“), jehož nepřehlédnutelný ksicht zabírá drtivou většinu plakátu a jenž platí za největší jméno sestavy.

Odpověď je jednoduchá: žádnou. Na rozdíl od Saviniho remaku se totiž tahle předělávka snaží i inovovat. Film dává větší roli márnici a přilehlému hřbitovu, protože právě ten je zdrojem nákazy. Sid Haig zde hraje hrobníka. Skladba lidí v domě i průběh noci je také trochu jiný. Chybí chrabrý černoch, ale namísto něj rodina v domku ve velkém pěstuje trávu, což je také důvod, proč nikdo nechce zavolat policii. Ano, i takhle dokážou být filmové sračky invenční.

Z filmu se hodně rychle stane imbecilní zombie taškařice plná ochotnických výkonů. Atmosféra i napětí jsou na nule, dokonce ani žádné slušné gore se neobjeví, masky jsou také o ničem a celé dohromady to působí spíš nechtěně parodickým dojmem. Na druhou stranu, Sid Haig je fest zábavný a jako na guilty pleasure záležitost, kde guilty složka výrazně převyšuje pleasure složku, se na to jednou podívat dá. Akorát fakt nikdo nesmí očekávat jakoukoliv filmovou kvalitu, poněvadž je to sračka jak bič a o tom žádná.

Night of the Living Dead 3D (2006)

„Noc oživlých mrtvol 3D“ přináší ještě jednu papírově výraznou inovaci. Jak už název napovídá, je to 3D formát. Záměrně jsem ovšem řekl papírově, protože ve skutečnosti je tam 3D úplně na hovno a nemá ve filmu žádné rozumné opodstatnění. A jen tak mezi námi, i kdyby 3D bylo použito nějak smysluplně, dementní obsah by to beztak nezachránilo.

Je evidentní, že objektivně si tahle debilita nezaslouží nosit jméno „Noci oživlých mrtvol“. Když se na to budete koukat a priori jako na hloupou sračku, tak se u toho zasmějete. Ale rozhodně ne tolik, aby opravdu mělo smysl s tím ztrácet čas.

Night of the Living Dead 3D (2006)


Land of the Dead (2005)

Land of the Dead (2005)

Země: Kanada / Francie / USA
Rok vydání: 2005
Žánr: horor

Originální název: Land of the Dead
Český název: Země mrtvých

Režie: George A. Romero
Hrají: Simon Baker, John Leguizamo, Eugene Clark, Dennis Hopper, Asia Argento

Hrací doba: 93 min

Zdroj fotek: MovieStillsDB.com

„Země mrtvých“ zcela jistě není stěžejním článkem zombie ságy „…of the (Living) Dead“, přesto v ní má určité specifické postavení. Nedotknutelnou volnou trilogii dnes možná vnímáme (přinejmenším tedy já vnímám) jako „staré filmy“, které patří k sobě, ale ve skutečnosti byla každá jedna část natočena v úplně jiné dekádě – „Noc oživlých mrtvol“ na konci 60. let, „Úsvit mrtvých“ na konci 70. let a „Den mrtvých“ v polovině 80. let. Poté se ovšem George A. Romero, duchovní otec série a s dost velkou jistotou největší klasik celého subžánru zombie hororu, odmlčel na celá dvě desetiletí.

Je to právě až „Země mrtvých“, jejímž prostřednictvím se tehdy již 65letý Romero po dvou dekádách vrátil do světa mrtvých, kteří nejsou tak úplně mrtví, mají neustálou chuť na lidské maso a nemohou běhat, protože by si zlámali kotníky. Stigma návratu krále filmových živých-mrtvých do svého žánru je ovšem i největší nevýhodou „Země mrtvých“, s níž se snímek nedokázal poprat bez ztráty kytičky.

Samozřejmě asi nikdo nemohl očekávat, že Romero se „Zemí mrtvých“ překoná své dávné stylotvorné majstrštyky. Co si budeme nalhávat, „Noc oživlých mrtvol“ je základním stavebním kamenem svého subžánru a „Úsvit mrtvých“ platí za etalon toho, jak by měl výstavní zombie horor vypadat – a na něco takového se v roce 2005, kdy už byly natočeny stovky, ne-li rovnou tisíce zombie bijáků, dosahuje jen velmi těžko. „Země mrtvých“ na tyhle klasiky – samozřejmě – nemá. Ale nejspíš právě díky přemrštěným očekáváním je Romerův čtvrtý zombie počin někdy až zbytečně podceňován.

„Země mrtvých“ totiž není vůbec špatný film. Kdo od něj nebude očekávat další nemrtvý pomník, jenž svůj mírně hnijící subžánr posune kupředu, ten uvidí kvalitně udělaný zombie kousek, jemuž navíc Romerův rozpoznatelný rukopis nechybí. Režisér zde svou vizi nemrtvého hororu se ctí a důstojně přenesl do 21. století, a přitom si ponechal svůj přístup a osobitost.

V překladu to znamená, že i na „Zemi mrtvých“ se lze koukat jako na obyčejný horor, pokud v něm nic víc vidět nechcete, ale není zde těžké nalézt další z Romerových oblíbených metafor pro kritiku konzumní společnosti. Ta je citelná, leč podobně nenásilná jako v předcházejících částech ságy. Vedle ní nechybí několik lahůdkových gore záběrů, které ovšem snímek nedegradují do pozice pouhé přehlídky hektolitrů umělé krve, nechybí ani zombie klaun nebo malé cameo Toma Saviniho (dokonce jde o zombie-verzi jeho postavy z „Úsvitu mrtvých“).

I dějově mi „Země mrtvých“ přijde v pohodě a navíc potěší, že i zde Romero volně pokračuje v postupu zombie epidemie. Přeživší se již naučili s nemrtvými žít a začali si budovat novou společnost, která je pokud možno uzavřena před hordami prohnilých hladových hnusáků. Stejně jako před útokem zombies se ovšem tato společnost velmi rychle rozdělí do kast – spodinu, vládnoucí elitu i vychcánky, kteří se v tom naučí chodit. Nemrtví venku ovšem nespí, a jak již bylo naznačeno v předešlém „Dni mrtvých“ skrze nesmrtelnou postavu zombíka Buba, dokážou se učit. A brzy přijdou na to, že město plné živých (= jídla) nemusí být nedobytné.

Land of the Dead (2005)

Slabinou „Země mrtvých“ jsou trochu paradoxně její hlavní postavy. Největší hrdina v podání australského herce Simona Bakera (jestli jej odněkud budete znát, tak s největší pravděpodobností díky seriálu „Mentalista“, kde ztvárnil ústřední postavu) je tak kladný, pozitivní a morálně na výši, až mě to při sledování spíš rozčilovalo. Na Mirka Dušína ve světě, kde se za každým rohem může skrývat chodící mrtvola s chutí na váš mozek, totiž fakt nevěřím. Podobně i hlavní zombie Big Daddy, jenž vede armádu nemrtvých na město, mi přišel až přehnaně chytrý a moc učenlivý. Mnohem víc fungují postavy ve vedlejších rolích, ať už je to Dennis Hopper a jeho byznysmen jdoucí přes mrtvoly (vlastně doslova), John Leguizamo, jenž se snaží si něco trhnout a nebojí se rány pod pás (díky čemuž je mnohem uvěřitelnější než hlavní hrdina), anebo rajcovní Asia Argento v roli drsňačky (podobnost příjmení s legendárním režisérem Dario Argentem není náhodná – je to samozřejmě jeho dcera).

Land of the Dead (2005)

I přes některé mouchy je ovšem „Země mrtvých“ pořád povedený zombie horor, v němž se Romero nezapře. Když nic jiného, „Země mrtvých“ patří k (nej)výraznějším představitelům svého subžánru v aktuálním tisíciletí a legendární režisér jí dokázal vtisknout kus něčeho, díky čemu snímek utkví v hlavě – víc než třeba o rok starší remake „Úsvitu mrtvých“, jemuž se paradoxně dočkalo vřelejšího přijetí od diváků i kritiků. Jistěže na staré kulty to nemá, ale za mě stále v pohodě, mně se tenhle biják líbí.


Il nido del ragno (1988)

Il nido del ragno (1988)

Země: Itálie
Rok vydání: 1988
Žánr: horor

Originální název: Il nido del ragno
Anglický název: The Spider Labyrinth

Režie: Gianfranco Giagni
Hrají: Roland Wybenga, Paola Rinaldi, Stéphane Audran

Hrací doba: 83 min

Zdroj fotek: WIPfilms.com

„Il nido del ragno“ je nepříliš známý italský horůrek z roku 1988. Hned na začátek říkám, že se nejedná o nějakou skrytou perlu, jejíž existence by neměla unikat žádnému fajnšmekrovi. Nicméně pokud vyhledáváte zapadlé žánrovky a fandíte oldschoolovým hororům – kde se nyní oldschoolem myslí éra 70. a 80. let – pak by vás tenhle kousek potěšit mohl. O zázrak sice nejde, avšak pořád je to relativně povedený film, který je zavátý prachem možná až zbytečně moc, ale i v tom tkví jeho přitažlivost.

„Il nido del ragno“ je v anglickém jazyce známé pod názvem „The Spider Labyrinth“. Český název hledat nemusíte, protože snímek u nás nikdy nevyšel, ani nebyl uveden na žádném festivalu. Tak či onak, jméno by mohlo svádět k domněnce, že půjde o nějaký ekohoror, v němž se to zase bude hemžit (zmutovanými / nasranými / vesmírnými / cokoliv) pavouky. V podobném duchu vás mohou zmást i některé plakáty.

Nenechte se ovšem zmýlit. Pavouci se zde sice objeví, ale hrají spíše okrajovou roli. Nebo mi to tak alespoň přišlo. Jejich skutečně spojení se sektou totiž není nějak jednoznačně a dostatečně vysvětleno. Počkat, zmínil jsem sektu? To možná trochu předbíhám, asi bychom to měli vzít od začátku…

Hlavní postavou filmu je profesor Alan Whitmore z univerzity v Dallasu, jenž pracuje na mezinárodním projektu zkoumajícím staré obskurní náboženství. Jeden člověk z týmu, profesor Roth z Maďarska, se ovšem přestane ozývat a dodávat potřebné podklady. Vzhledem k tomu, že univerzitní vedení přikládá projektu velkou prioritu, pošle Alana do Budapešti, aby se pokusil profesora Rotha zkontaktovat osobně. Po příjezdu se setká s profesorovou asistentkou a nakonec i přímo s profesorem, který působí značně roztržitě a ustrašeně. Ještě ten samý den je oběšen – na něčem, co vypadá jako pavoučí vlákno, a se spoustou pavučin okolo. Alan Whitmore tedy na základě několika náznaků z jediného rozhovoru s Rothem začíná pátrat, co se vlastně stalo, proč byl zavražděn a jakou to má spojitost s jejich výzkumem. Postupem času zjišťuje, že by neměl věřit nikomu a že ono zapomenuté náboženství nemusí být zas tak zapomenuté.

„Il nido del ragno“ se nevyžívá v žádných násilných záběrech a ani zvrhlosti. Samozřejmě, že se nějaká krev a pár mrtvol objeví, ale nejedná se o žádná jatka, na hororové poměry je to stále poměrně cudná záležitost. Snímek se soustředí spíše na mysteriózní atmosféru podporovanou povedenou hudbou, což se ukazuje jako dobrá volba, jelikož jakási nervózní nálada se prolíná téměř celou hrací dobou. Znatelnou část filmu jde víc o temnou kriminálku než o regulérní horor, ale to vůbec ničemu nevadí. Hororové napětí postupně roste a dospěje k povedenému vyvrcholení.

Atmosféra patří k největším kladům „Il nido del ragno“, podobně jako schopnost zaujmout. Po celý vyhrazený čas jsem se vůbec nenudil a vlastně mě docela zajímalo, jak to bude pokračovat dál. Ačkoliv jsem to docela úspěšně odhadoval. Mezi neduhy snímku totiž patří předvídatelnost – film svůj příběh rozehraje příjemně, ale postupně jej vede v očekávatelných mezích a s výjimkou finální obludy nedokáže nijak překvapit. Se stoprocentní úspěšností se mi dařilo tipovat, kdo k sektě patří, což je trochu škoda.

Il nido del ragno (1988)

Dále je na filmu hodně vidět jeho stáří. Na jednu stranu mají tyhle omšelé horory svoje kouzlo, ale to platí jen v případě, že takovým záležitostem holdujete. Pro moderního diváka to bude málo akční a také asi neskousne slabší triky, které už dnes působí poněkud úsměvně. Na druhou stranu, „Il nido del ragno“ triky nepotřebuje nijak často, takže se s tím dá žít. A misku vah trochu vyvažuje i odvaha ukázat pořádný full frontal, jenž jistě potěší všechny milovníky chlupaté erotiky. Nutno uznat, že herečka Paola Rinaldi, která se předvede, se v té době rozhodně neměla za co stydět!

Vzato kolem a kolem na mě „Il nido del ragno“ zapůsobilo sympatickým dojmem. Samozřejmě, že tu jsou jisté nedostatky, ale nad těmi lze vzhledem k věku snímku přivřít oko a tolerovat je. Budete-li k takové toleranci svévolní, dostanete příjemný horůrek, který má něco do sebe.

Il nido del ragno (1988)


Dawn of the Dead (2004)

Dawn of the Dead (2004)

Země: USA / Kanada / Japonsko / Francie
Rok vydání: 2004
Žánr: horor

Originální název: Dawn of the Dead
Český název: Úsvit mrtvých

Režie: Zack Snyder
Hrají: Sarah Polley, Ving Rhames, Jake Weber, Michael Kelly, Mekhi Phifer

Hrací doba: 101 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

Ze staré Romerovy zombie trilogie „Noc oživlých mrtvol“, „Úsvit mrtvých“ a „Den mrtvých“ se remaku dočkaly všechny tři snímky, první jmenovaná klasika dokonce hned několika. Předělávka „Noci oživlých mrtvol“ z roku 1990 pod režijní taktovkou Toma Saviniho dopadla velmi dobře. Vzhledem k tomu, že v psaní o celé volné sérii „…of the (Living) Dead“ postupuju v chronologickém pořadí, čeká nás dnes povídání o tom, jestli se podobně povedla i předělávka „Úsvitu mrtvých“.

K remakům jsem pozitivní vztah nikdy neměl a obecně vzato jim příliš nefandím už z principu. Tím spíš je paradoxní, že jsem tu ještě nepsal o remaku, jejž bych mohl skrz naskrz zmrdat, jaká to není sračka. Bohužel (?) ani „Úsvit mrtvých“ z roku 2004 nepatří k počinům, na jejichž adresu bych musel posílat nějaký těžký hejt (ale nebojte se, i na to v dohledné době dojde!). Ve skutečnosti se totiž jedná o dobrý horor, jemuž nechybí tah na bránu, slušná porce brutality, funkční odlehčení i několik velmi povedených momentů, ale…

…ale háček to samozřejmě má. Snímek toho se svou předlohou vlastně nemá zas tolik společného. Jediné, kvůli čemu lze hovořit o remaku, je skutečnost, že se parta lidí před nastartovanou zombie apokalypsou ukryje ve velkém obchodním centru. A to je myslím vše. „Úsvit mrtvých“ se to myslím jmenuje spíše z marketingových důvodů, aby tenkrát do kina nalákali lidi na známou značku opřenou o jedno z nejvíc zásadních děl v subžánru zombie hororu.

Vlastně je až škoda, že si s sebou film nese břímě pouhé předělávky, protože mu škodí víc, než mu toto spojení pomáhá. Přinejmenším tedy z filmového hlediska… kdoví, jak by vypadaly nyní velmi dobré výsledky – celosvětový výdělek v kinech přes 100 miliónů amerických dolarů při rozpočtu 26 miliónů – kdyby se to jmenovalo jinak. „Úsvit mrtvých“ je totiž udělaný velmi dobře, nemá výrazně slabých míst, povinné srdceryvné výlevy jsou okrouhány na minimum, krvavé efekty i masky jsou udělané výborně a výsledek se je nebojí ukázat, navíc zajímavý soundtrack… tehdy debutující režisér Zack Snyder to prostě celé vede správným směrem. Tím spíš je škoda, že se snímek na obchodní dům i takzvané předělávání nevypšouknul a nešel si kompletně svou cestu, když už tak do určité míry stejně činí. S výjimkou motivu obchodního centra totiž nový „Úsvit mrtvých“ od toho starého dost liší.

Jednou ze zásadních změn oproti originálu je, že zombies již nejsou ty pomalé neohrabané mrtvoly, jejichž síla tkví jenom a pouze v jejich ohromném počtu. Zde už to jsou nebezpeční dravci, i pokud jde o jednotlivce, hladoví jsou stejně, ale setsakra zrychlili, takže nyní neváhají pořádat o kus masového žvance sprinterské závody. Sám George A. Romero tuto inovaci v žánru (s níž remake „Úsvitu mrtvých“ rozhodně nepřišel jako první – jen aby to tak nevyznělo) nevzal s přílišným povděkem a prohlásil, že dle jeho názoru zombie běhat nemohou. Rychlost sice zvyšuje tempo a dynamiku, přesto bych v tomto případě souhlasil s klasikem – už jen kvůli tomu, že běžící zombie vypadají v pohybech moc lidsky a málo nemrtvě.

Dawn of the Dead (2004)

Co se děje týče, „Úsvit mrtvých“ zombie nákazu sleduje od začátku. Nesnaží se ovšem nic vysvětlovat, pouze své postavy (i diváky) vrhne do nově vzniklého chaosu, který se rozjede, aniž by kdokoliv chápal, co přesně se děje. Postavy, které se zde v obchodním centru sejdou, jsou úplně jiné než v roce 1978, je jich o poznání víc a tím pádem se odlišuje i průběh a důsledky toho, co, jak a proč konají. Některé z nich jsou ovšem krajně nesympatické a člověk jim pořádné zdechnutí spíš přeje, u některých mě navíc vysoce rozčilovalo i jejich chování, že bych nejradši sejmul sám.

Podobně se výrazně mění i závěr, protože v obchoďáku nezůstaneme až do konce jako v originále. Úplně chybí útok motorkářského gangu, na místo něhož se společenství přeživších pokusí přesunout někam jinam v obrněných autech. Naštěstí se ale happy end zrovna nekoná a závěr „Úsvitu mrtvých“ je patřičně pesimistický, za což jednoznačně palec nahoru.

Dawn of the Dead (2004)

Z technického hlediska má možná remake „Úsvitu mrtvých“ nad starou trilogií navrch. Což je ovšem pochopitelné a byla by ostuda, kdyby to tak nebylo. Jeho emoční dopad však není takový jako u klasik, chybí mu i Romerův charakteristický podtón, díky němuž jsou jeho zombie filmy víc než jen obyčejnou krvavou řezničinou. Na druhou stranu, remake svou nemrtvou hru pořád rozehrává důstojné v kvalitě a se zombie látkou pracovat umí. Sice se nejedná o přírůstek, který by svůj žánr dokázal vyloženě posunout, a mezi novějšími zombie horory přece jenom stojí ve stínu „28 dní poté“, ale i přesto jde o jeden z výraznějších novodobých kousků, v němž se prohánějí nemrtví s chutí na lidské maso. Povedená záležitost.


Night of the Living Dead (1990)

Night of the Living Dead (1990)

Země: USA
Rok vydání: 1990
Žánr: horor

Originální název: Night of the Living Dead
Český název: Noc oživlých mrtvol

Režie: Tom Savini
Hrají: Tony Todd, Patricia Tallman, Tom Towles, McKee Anderson, William Butler, Katie Finneran

Hrací doba: 92 min

Zdroj fotek: RottenTomatoes.com

(Budou spoilery.)

Duchovním otcem legendární zombie ságy „…of the (Living) Dead“ je samozřejmě George Andrew Romero, jenž za kultovními horory stojí jakožto režisér i scénárista. Nejde ovšem o jedinou výraznou postavu, která se sérií prolíná. Zajímavou stopu v ní zanechal i Tom Savini, což je další známé hororové jméno.

Tom Savini proslul především jako machr na masky a gore efekty. Ty měl dodat již pro původní „Noc oživlých mrtvol“ z roku 1968, ale z toho sešlo, protože byl povolán do služby do války ve Vietnamu, kde sloužil jako válečný fotograf. Objevil se ovšem jako motorkář v následujícím „Úsvitu mrtvých“, masky a efekty vyráběl pro „Den mrtvých“, střihl si cameo v remaku „Úsvitu mrtvých“ (2004) a „Zemi mrtvých“ (2005) a v neposlední řadě – režíroval první remake „Noci oživlých mrtvol“, který vyšel v roce 1990. Dodnes se jen tak mimochodem jedná o jeho jediný celovečerní režijní počin.

„Noc oživlých mrtvol“ samozřejmě trápí podobné problémy, jaké se objevují u většiny remaků – tím spíš jde-li o předělávky kultovních snímků, které se nějakým způsobem zapsaly do historie svého žánru a posunuly jej kupředu, což je v případě originální „Noci oživlých mrtvol“ nesporné. Na svou předlohu prostě nemá. A z určitého úhlu pohledu vlastně ani mít nemůže. V takovém případě se okamžitě nabízí otázka, jaký vůbec může mít remake smysl, když je původní film dodnes skvělý a má silnou atmosféru, ale na to odpovědět nedokážu – sám si ji vždy kladu, proč to vůbec někdo dělá, když zahlédnu ohlášení dalšího remaku nějakého starého kvalitního hororu.

Nicméně zpátky do roku 1990. Navzdory tomu, co jsem právě řekl, patří tato „Noc oživlých mrtvol“ ještě mezi ty důstojnější modernizace staré látky. Když nic jiného, je zde cítit velká láska k hororovému žánru, úcta k předloze a nadšenectví, díky nimž nejde o vylízanou píčovinu. Ve své podstatě se totiž jedná o velmi dobrý a nadprůměrný hororový kousek, jemuž na kreditu nejvíc ubírá právě to, že je srovnáván (a také musí být srovnáván) se svým legendárním vzorem.

Dle očekávání přináší „Noc oživlých mrtvol“ verze ’90 hned několik technologických vylepšení. Starý černobílý obraz vystřídaly plné barvy. V originále vypadaly nemrtví ještě docela lidsky, zatímco zde už jsou patřičně hnusní a olezlí, jak si novější doba žádá. Nicméně i přesto tato verze stále ctí původní ideu pomalého a těžkopádného pohybu zombies, kteří se tím pádem dají jednotlivě vcelku lehce likvidovat, ale jejich nebezpečnost extrémně roste s jejich počtem. Remake se opět nesnaží o bezhlavá jatka a potoky krve, což není špatně, nicméně ani zdaleka nemá tak syrovou a tísnivou atmosféru jako původní „Noc oživlých mrtvol“. Novější verze obětovala syrovost na oltář vyššího tempa, díky čemuž bude současnému divákovi neholdujícímu hororovému oldschoolu asi bližší.

Night of the Living Dead (1990)

Příběhově se tato „Noc oživlých mrtvol“ drží svého předchůdce poměrně věrně. Přibližně dvě třetiny dokonce jako klíště, a pokud přijde nějaká inovace, jde jen o detaily jako třeba noví zajímaví nemrtví (zombie z pitevního stolu, zombie se zlomenou páteří). I skladba postav, jejich charaktery a vesměs i vývoj jejich vztahů zůstává totožný s originální verzí – s výjimkou Barbary, jež zde není tak apatická a změní se v drsňačku, která se neštítí práce s puškou. Opět tedy začínáme na hřbitově, kam dva sourozenci přijedou položit květiny na hrob, a setkají se zde s prvními nemrtvými. Barbara utíká a skončí v domě, kam za chvíli dorazí i Ben, ve sklepě najdou dalších pět lidí a společně se v domě opevní za stálého narůstání počtu zombies za okny i napětí uvnitř.

Night of the Living Dead (1990)

Změny přicházejí až po pokusu o získání benzínu z nedaleké pumpy, odkud se novější „Noc oživlých mrtvol“ začíná odvíjet trochu jinak. Některé postavy zemřou trochu jiným způsobem a jedna tentokrát dokonce přežije. Zatímco v originále všichni zůstali v domě, zde se Barbara nakonec vydává do noci hledat záchranu. Závěr není tak hořký, ale jistý cynismus mu opět nechybí. Podobně jako v původní verzi se i nyní ve finále objevuje určitá sociální kritika pramenící z toho, jak si někteří burani masakrování nemrtvých užívají a berou to jako zábavu. V originální „Noci oživlých mrtvol“ byl ovšem tento aspekt nenásilně naznačený. V remaku se na něj klade větší důraz a je podán trochu polopatičtěji, možná až trochu moc. Především komentáře oné přeživší postavy, aby to pochopil úplně každý, mi přišly trochu navíc.

To je ovšem jen detail, jenž nezkazí dojem z jinak povedeného hororu, který sice na svou předlohu nedosahuje, ale právo na existenci určitě má.

Night of the Living Dead (1990)


Day of the Dead (1985)

Day of the Dead (1985)

Země: USA
Žánr: horor

Originální název: Day of the Dead
Český název: Den mrtvých

Rok vydání: 1985
Režie: George A. Romero
Hrají: Lori Cardille, Terry Alexander, Jarlath Conroy, Joseph Pilato, Richard Liberty

Hrací doba: 100 min

Zdroj fotek: IMDb.com

„Den mrtvých“, závěrečný díl slavné staré nemrtvé trilogie od George A. Romera, na svého přímého předchůdce „Úsvit mtvých“ opět navazuje jen velmi volně. A to i navzdory skutečnosti, že byl konec předcházející části otevřený a některé postavy přežily. Návaznost lze – samozřejmě kromě samotného nesmrtelného tématu chodících mrtvol, které mají nadprůměrnou chuť na lidské maso – vidět pouze v tom, že zombie epidemie opět postoupila o kus dál. Zatímco ve stařičké „Noci oživlých mrtvol“ jsme byli svědky samotného zárodku apokalypsy pohledem několika obyčejných lidí bez potuch o tom, co se zrovna děje, v „Úsvitu mrtvých“ se již nemrtvé hordy začaly rozšiřovat, ale lidstvo se stále snažilo situaci zachránit a držet pod kontrolou…

Ve „Dni mrtvých“ již živí-mrtví získali převahu a ovládli vše, kam až oko dohlédne. Přeživších zbývají už jen hrstky a právě jednu z takových film sleduje. Jde o nesourodou partičku vědců a vojáků, kteří se ukrývají v podzemní základně. Ze snímku vyplývá, že sem byli převeleni narychlo během sílící epidemie, aby se zde pokusili nalézt řešení. Vojenská posádka má za úkol vědeckým pracovníkům pomáhat a chránit je a vědci zase bádají, jak se zoufalou situací pohnout. Jenže dlouhé měsíce v podzemí, stres, pomalu se tenčící zásoby, nemožnost navázat kontakt s jakýmkoliv jinými přeživšími a ponorková nemoc si začínají vybírat svou daň.

I „Noc oživlých mrtvol“ a „Úsvit mrtvých“ byly svým způsobem poměrně komorní snímky. „Úsvit mrtvých“ asi nejméně, ale ani to nebyl nějaký rozmáchlý krvavý spektákl. „Den mrtvých“ v tomto ohledu linii nepřerušuje a opět pokračuje spíše v minimalističtějším duchu. Po krátkém depresivním začátku se zaleze do bludiště podzemních chodeb, odkud už v podstatě nevylezeme. Velká část stopáže je tedy vlastně jen trochu (ne)mrtvolná konverzačka, kde zombies hrají spíše vedlejší roli objektu vědeckého zkoumání.

Nuda? V žádném případě! Vyhrocené vztahy a hádky jsou dostatečně dramatické a hlavně – množství dialogů je skutečně skvěle a chytře napsaných. Příjemným zpestřením je i operování mrtvol, které chtějí sežrat operujícího, anebo roztomilý učenlivý zombík Bub. Díky tomu všemu film ubíhá příjemně rychle a ve stísněné atmosféře pomalu spěje k nevyhnutelnému…

„Bub’s been responding so well that I let him live… But is he alive or dead? Well, that’s the question nowadays isn’t it? Let’s just say I let him continue to exist.“

Oním nevyhnutelným je finální arci-masakr. Díky tomu, že Romero až do té doby dávkoval krvavé záběry jen zřídka a účelně, má závěr neskutečné grády a dostatečně vynahrazuje absenci brutality v předcházejících minutách. Nutno zdůraznit, že gore je ve „Dni mrtvých“ skutečně výstavní. Vůbec se nebojte roku vzniku, protože předkládané krvavé efekty vypadají parádně i dnes – legendární Tom Savini se tady vyřádil a odvedl prvotřídní práci. I samotné masky zombies jsou na mnohem vyšší úrovni než u „Úsvitu mrtvých“ (o „Noci oživlých mrtvol“ ani nemluvě) a třeba hned první nemrtvý, jenž se ve filmu objeví, je až geniálně odporný.

Day of the Dead (1985)

„Den mrtvých“ je… no, dovolil bych si říct jednu odvážnou, pro někoho možná až kacířskou myšlenku, a sice že „Den mrtvých“ je z celé staré trilogie Noc / Úsvit / Den podle mě nejlepší. Předchozí dvě části jsou bezesporu výtečné snímky, mají nesporný historický význam a pro vývoj žánru jistě měly větší dopad než „Den mrtvých“. Jenže čistě z filmového hlediska mě právě až třetí část oslovuje nejvíce a mám ji nejradši. Tím spíš příliš nechápu, proč je „Den mrtvých“ oproti svým starším příbuzným trochu podceňovaný a mnohdy podhodcený. Jestli byla „Noc oživlých mrtvol“ ukázkou syrové atmosféry a „Úsvit mrtvých“ nejčistším prototypem zombie hororu, „Den mrtvých“ je zase vybroušeným příkladem, jak by měl vypadat chytrý zombie horor. Tak či onak, všechny tři části této volné trilogie jsou zaručené majstrštyky a měly by patřit k základním znalostem v žánru.

Day of the Dead (1985)


Dawn of the Dead (1978)

Dawn of the Dead (1978)

Země: USA / Itálie
Žánr: horor

Originální název: Dawn of the Dead
Český název: Úsvit mrtvých

Rok vydání: 1978
Režie: George A. Romero
Hrají: Ken Foree, David Emge, Scott H. Reiniger, Gaylen Ross

Hrací doba: 139 min (director’s cut)

Zdroj fotek: IMDb.com

Přesně deset let po svém zombie majstrštyku „Noc oživlých mrtvol“ se George A. Romero vydal do téže řeky a stvořil druhou část toho, co je dnes známo jako série „Night of the Living Dead“. A jedná se o jeden z těch vzácných případů, kdy pokračování nejenže dává smysl, ale dokonce se svým – v tomto případě dokonce legendárním – předchůdcem v mnohém ohledu drží krok. Ve výsledku je „Úsvit mrtvých“ další obrovskou klasikou zombie filmů. Zatímco „Noc oživlých mrtvol“ byla stále jednou nohou v době pomalých černobílých hororů, jeho následovník už je typických představitelem éry hororu 70. a 80. let a osobně jej považuji za úplně nejčiřejší prototyp zombie hororu a zároveň za etalon tohoto subžánru, s nímž musí být každý další film nutně srovnáván.

„Úsvit mrtvých“ se „Noci oživlých mrtvol“ dokázal vyrovnat snad i z toho důvodu, že se jeho cesta vydává poněkud odlišným směrem – a nemám tím na mysli jen skutečnost, že tentokrát již jde o barevný film. Pokračování je to volné, nevrací se žádná postava, ani hlavní, ani vedlejší. Pojítkem je pouze zombie apokalypsa, jež je v „Úsvitu mrtvých“ o krok dále.

Zatímco v prvním snímku jsme sledovali, jak epidemie sotva začala, zde již běží naplno – byť ještě nepostoupila tak daleko, aby bylo lidstvo vyhlazeno. To se stále snaží o jakousi funkčnost, ačkoliv je sužováno mrtvými, kteří nehodlají umřít a jejichž počet roste s každým dalším zesnulým. Vedle hord nemrtvých ovšem vyvstává i problém lidské nátury, poněvadž i u zombie apokalypsy se najdou parchanti chtějící se na vzniklé situaci obohatit. Zmítaná města tedy začínají křižovat i bandy rabujících násilníků, jimž naopak vyhovuje, že se protrhla stavidla společenských pravidel a morálky a že bezpečností složky již přestávají fungovat.

Některým přeživším začíná být jasné, že setrvání ve velkých městech, kde se zombie nákaza šíří velice rychle, není řešením. Takové uvažování svede dohromady dva televizní reportéry a dva členy zvláštních policejních jednotek, kteří spolu prchají v helikoptéře s plánem odletět daleko od civilizace. Po cestě ovšem změní názor a usídlí se ve velkém obchodním centru, kde jim vlastně nic nechybí. Vyčistí jej od přítomných nemrtvých, opevní se a mohou si navzdory venkovní apokalypse začít užívat života, když jim velký obchoďák poskytuje vše, co mohou chtít a potřebovat. Ale jen do doby, než na jejich pevnost narazí gang rabujících motorkářů.

„When there’s no more room in hell, the dead will walk the Earth.“

Dawn of the Dead (1978)

Toť základní dějová linka, po níž se snímek pohybuje. Samozřejmě záměrně vynechávám detaily, poněvadž nejsem až taková kurva, abych vám prozrazoval, jestli, kdy a kdo někdo schytá kousnutí a proměnu na zombie – co kdyby se tu našel člověk, jenž tenhle kult ještě neviděl! Důležité spíš bude sdělení, že si „Úsvit mrtvých“ dokáže udržet pozornost i navzdory své překvapivě vysoké stopáži (v režisérském sestřihu téměř 140 minut). Začátek filmu je trochu zmatený, ale záhy se příběh zpřehlední a začne se odehrávat vysoká škola zombie žánru.

Je to samozřejmě stará záležitost, takže jestli jste rozmazlení prohnilým make-upem z „The Walking Dead“, zde si budete muset zvykat, že nemrtvý = šedý ksicht. Oproti „Noci oživlých mrtvol“ však „Úsvit mrtvých“ navyšuje kadenci i brutalitu krvavých záběrů, z nichž některé (požírání střev) jsou patřičně hnusné i navzdory stáří filmu. Nicméně pozor, stále se v žádném případě nejedná o bezmyšlenkovou snahu o co nejvyšší koncentraci kečupu na filmové okénko. Romero je známý tím, že jeho zombie snímky mají určitý přesah a satirický podtón. Jestli jej někdo v „Noci oživlých mrtvol“ nezachytil, tak v „Úsvitu mrtvých“ již metaforickou kritiku konzumního života přehlédnout prostě nelze.

Dawn of the Dead (1978)

O „Noci oživlých mrtvol“ jsem napsal, že je to nadčasový a právem legendární horor. O „Úsvitu mrtvých“ lze napsat úplně to samé. Skvělá záležitost, jíž k dokonalosti chybí jen krůček (pár minut dolů z hracího času by to přece jenom sneslo), ale i bez té jde o excelentní biják, jejž by měl bezpodmínečně vidět každý fanoušek hororu.


Night of the Living Dead (1968)

Night of the Living Dead (1968)

Země: USA
Žánr: horor

Originální název: Night of the Living Dead
Český název: Noc oživlých mrtvol

Rok vydání: 1968
Režie: George A. Romero
Hrají: Duane Jones, Judith O’Dea, Karl Hardman, Marilyn Eastman, Keith Wayne, Judith Ridley

Hrací doba: 96 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Relativně nedávno světem proběhla zpráva, která musela zarmoutit snad každého příznivce kvalitního hororu – na rakovinu plic zemřel George Andrew Romero, jedna z velkých žánrových ikon. Legendární režisér patří k pionýrům hororu, především tedy zombie subžánru, který by bez jeho přispění zcela jistě nevypadal tak, jak dnes vypadá. Cestu napříč Romerovou zombie ságou začneme právě dnes a samozřejmě nemůžeme začít nikde jinde než u slavné „Noci oživlých mrtvol“

Nebál bych se tvrdit, že „Noc oživlých mrtvol“ patří k naprosto zásadním žánrovým milníkům, které horor jako celek posunuly někam dál, a v rámci odvětví chodících nemrtvých lačnících po čerstvém mase je základním stavebním kamenem. Právě tato atmosférická lahůdka z roku 1968 stanovila mnohé standardy zombie filmů a snad jako první přišla s dnes již typickým pojetím zombies. To jsou věci, za něž by si snímek za každých okolností zasloužil uznání. Nicméně to, co svůj žánr posune kupředu, nutně nemusí bezchybně fungovat i téměř padesát let po svém vzniku. To se ovšem netýká „Noci oživlých mrtvol“, jež prokazuje svou nadčasovost a spolehlivě dokáže zapůsobit i dnes.

Samozřejmě, že z dnešního hlediska film působí staře, možná až trochu zastarale, obzvlášť pro diváka, jenž je zvyklý na moderní nemrtvé, kteří při lovení potravy neváhají pořádat sprinterské závody. Ale to je nakonec naprosto logické a hlavně – nemyslím to nijak pejorativně. „Noc oživlých mrtvol“ je do morku kostí oldschool záležitost, kde se zombies pomalu potácejí. Vytrvalost a houževnatost jim ovšem nechybí a jejich nebezpečnost roste přímo úměrně s jejich počtem. Zde tento aspekt možná ještě není tak patrný, ale třeba ve volném pokračování „Úsvit mrtvých“, o němž si povíme někdy příště, hraje otázka nemrtvé kvantity ještě větší roli. To už ovšem předbíháme…

„Noc oživlých mrtvol“ zpočátku nic nevysvětluje, vlastně ani na nic nečeká. První minuty sledujeme, jak sourozenci Barbra a Johnny přijíždějí na hřbitov navštívit hrob svého otce. Vtom je napadne nepřívětivě vyhlížející individuum. Barbra utíká, netuší, co se děje, nic nechápe, ale chodící umrlec jí je pořád v patách. Nakonec se skryje v domě, který je až na jednu hnijící mrtvolu v patře zdánlivě prázdný. Postupně se zde sejde sedm lidí a kolem jejich útočiště se srocují hordy nemrtvých, kteří jsou s rostoucím počtem, hladem a postupující tmou stále odhodlanější. Nebezpečí ovšem nečíhá jen venku, nýbrž i uvnitř domu, kde je sedm lidí zavřených na malém prostoru, nikdo nic neví a veškeré informace se dozvídají z televizního nebo rádiového vysílání. Narůstá ponorka, paranoia, šok z prožité hrůzy, neshody, dohady o dalším postupu…

Jestli v něčem „Noc oživlých mrtvol“ exceluje, je to jistě atmosféra – i po těch letech je ohromně silná, těžká a syrová. Obzvláště v první třetině, kdy hrdinové nemají žádné informace a nic nechápou, se daří vykreslit bezvýchodnost a strach nanejvýš poutavě. Nicméně ani následná pomalejší část věnující se prokreslení postav, ani nevyhnutelné finále s útokem nemrtvých hord z vysoké laťky nijak neslevují. Snímek i dnes dokáže připoutat a napnout. Vyděsit už asi ne (ačkoliv ve své době byl považován za vysoce kontroverzní, násilný a krvavý), ale zapůsobit stále umí. Silné atmosféře paradoxně přispívá i černobílý obraz – paradoxně proto, že v té době se již barevné filmy točily, jenže už nezbyly peníze na převod do barev. Zdánlivou nevýhodu však „Noc oživlých mrtvol“ přetavila v jednu ze svých velkých předností.

Night of the Living Dead (1968)

Ale i to dokazuje, že k fantastickému filmu není nutný štědré finanční zajištění. „Noc oživlých mrtvol“ je nízkorozpočtová záležitost v podstatě dělaná na koleně. Přesto se stala obrovským kultem a legendárním hororovým počinem, jenž svůj žánr posunul kupředu. V tomto případě je ovšem veškerá chvála plně zasloužená – kredit „Noci oživlých mrtvol“ totiž nezajišťuje jen historický význam či nostalgie, ale skutečné kvality snímku, díky nimž jde dodnes o skvělý horor. Naprostá povinnost pro všechny, kdo to s filmem (nejen s hororem) myslí alespoň trochu vážně.


Club Dread (2004)

Club Dread (2004)

Země: USA
Žánr: komedie / horor

Originální název: Club Dread
Český název: Klub hrůzy

Rok vydání: 2004
Režie: Jay Chandrasekhar
Hrají: Bill Paxton, Brittany Daniel, Kevin Heffernan, Steve Lemme, Erik Stolhanske, Jay Chandrasekhar, Paul Soter, Jordan Ladd

Hrací doba: 104 min

Zdroj fotek: RottenTomatoes.com

Jak podle vás vypadá ráj? Co takhle nádherný tropický ostrov, rezidence u pláže, všude hromada chlastu a drog, samá párty, spousta nádherných holek a všeobecná chuť souložit? Kokosový Pete tenhle sen proměnil ve skutečnost a u Kostariky vytvořil Ostrov potěšení, kam si lidé jezdí odpočinout od civilizace, a Kokosový Pete se svým personálem se jim stará o zábavu. Háček ovšem nastane v momentě, kdy někdo onen personál začne porcovat jednoho po druhém mačetou.

Ostrov plný drog a sexu asi ukazuje na nějakou bláznivou komedii. Porcování mačetou zase vypadá na nějaký horor. Co je tedy „Klub hrůzy“ zač? Obojí a vlastně ani jedno. Hororová komedie moc ne a komediální horor taky ne. Spíš je to chvíli jedno, chvíli druhé. Místy je to buranská komedie s tak tupým humorem, až je to občas opravdu vtipné. To je prokládáno vraždami, jimž v drtivé většině případů chybí nějaký černý humor nebo nadhled, aby to film posouvalo do ranku hororové komedie.

Za stávající situace tedy „Klub hrůzy“ vyznívá dost nevyrovnaně, jako kdyby se tvůrci nemohli rozhodnout, jakou cestou se vydat. Obě polohy se mezi sebou trochu mlátí a ve finále to není ani jedno pořádně. V jednu chvíli vyvoněná letní komedie a o pár minut později zářez mačetou. Jsou samozřejmě počiny, kde střídání žánrů funguje a baví, „Klub hrůzy“ však mezi ně nepatří.

Tahle nevyrovnanost je dost na škodu, protože ten film mohl dopadnout opravdu dobře, potenciál na to byl. Příběh je sice sám o sobě nekomplikovaný, ale prostředí je dobré a šlo z něj vytřískat zábavnou hororově komediální naháněčku. Je to škoda o to víc, že z „Klubu hrůzy“ je cítit určité nadšení, s nímž byl natáčen. Jisté dílčí nápady jsou parádní, což platí o některých vtipech i o některých vraždách, třeba výkuch v bludišti à la Pacman je cool. Nebo když preclík šoustá meloun a na konci zahlásí: „To bylo slaný, co?“ Nebo když se borec brání vrahovi tak, že po něm raketou pálí tenisáky, protože je připoután erotickou pomůckou k posteli.

Podobných ujetých drobností je „Klub hrůzy“ plný. Občas se objeví záměrné přehánění a hrátky s hororovým klišé, které někdy funguje (útěk autíčkem před vrahounem), jindy moc ne (nesmrtelný vrah v závěru). Výborné bylo i angažování Billa Paxtona, obyčejně mistra výrazných vedlejších rolí ve velkých filmech (vždyť kdo by si nepamatoval jeho mariňáka ve „Vetřelcích“ nebo třeba prodavače aut v „Pravdivých lžích“?) a zde jako největšího jména v sestavě, jenž si střihl roli Kokosového Petea a s dlouhými vlasy v plážové košili vypadá cool.

A přesto všechno z „Klubu hrůzy“ vylezl průměrný film. Jednou (víckrát to nemá smysl) se na to dá podívat, když budete počítat s tím, že je to nenáročná blbinka a nepůjde o žádný velký zážitek. Je to prostě jen taková stylová jednohubka, z níž ovšem nepříjemně táhne promarněný potenciál na setsakra zábavný biják.

Club Dread (2004)


Hostel: Part III (2011)

Hostel: Part III (2011)

Země: USA
Žánr: horor

Originální název: Hostel: Part III
Český název: Hostel III

Rok vydání: 2011
Režie: Scott Spiegel
Hrají: Kip Pardue, Brian Hallisay, John Hensley, Sarah Habel, Chris Coy, Skyler Stone, Zulay Henao

Hrací doba: 88 min

Zdroj fotek: MovieStillsDB.com

U některých filmů se opravdu divím, že k nim vůbec bylo natočeno pokračování, a dokonce víc než jedno. „Hostel“ k takovým případům rozhodně patří. Jednička možná neměla úplně špatný nápad, ale zazdila jej v extrémně tupém zpracování s nesympatickými postavami a bez výraznějšího gore. Přesto vznikla dvojka, která byla nemlich to stejné, paradoxně však zvedla laťku o kousek nahoru, byť jinak byla furt laciná. A přesto vznikla ještě trojka. Hned od začátku je ovšem jasné, že třetí (a doufejme, že i poslední) přírůstek do série nemá velkých ambicí…

„Hostel III“ totiž ani nešel do kin a namísto toho byl natočen rovnou pro videodistribuci, což je vždycky znamení, že se tomu filmu příliš nevěří (a většinou právem). Tomu ostatně odpovídá, že od série odstoupil její duchovní otec Eli Roth a trojku předal do rukou protřelého béčkaře Scotta Spiegela, jehož asi nejvýraznějšími režijními počiny jsou horor „Narušitel“ a druhý díl „Od soumraku do úsvitu“.

Původní koncept „Hostelu“ – tedy parta amerických buranů jede na výlet na Slovensko, kde je unesou do staré továrny, kde je úchylní pracháči potom vykuchávají – už byl zjevně považován za vyčerpaný, takže trojka výrazně mění podobu mučeníčka i prostředí. Pokud byste se tedy opět těšili na ušmudlané Slovensko (točené v České republice) a gang cikánských spratků schopných někomu rozmlátit palici, když nedostanou žvýkačku, máte smůlu.

Děj se přesouvá do Las Vegas. Teoreticky se dalo uvěřit tomu, že někde ve slovenské divočině (tedy u Bratislavy, haha) existuje místo, kde lze podnikatelský záměr nabídky mučení za úplatu provozovat. Ale že by mělo být takové místo hned za Las Vegas, zvlášť když se jedná o takový obrovský komplex, jak je vidět na konci filmu… no, nevím. Jenže co si budeme povídat, logika u podobných hororů nikdy nepatřila k hlavním přednostem. A navíc, tohle by se ještě dalo strávit, jsou tam i větší kiksy.

Změnil se i způsob tortury – boháči si tentokrát nešpiní ruce, ale pouze sledují a sázejí si, jak dlouho kdo vydrží, jakým nástrojem umře, jestli bude vyhrožovat, slibovat prachy, kecat o rodině atd. Bohužel mi nepřipadalo, že by ten systém sázek nějak dával smysl, když to stejně bylo jen na mučiteli, jak někoho zabije, tudíž ze strany pořadatele dost ovlivnitelná hra. Do jisté míry to asi měla být spíš show pro diváky. No, každopádně mi to připadalo jako sračka. Ukázané popravy taky nejsou nic zásadního a vlastně žádná z nich nemůže jakéhokoliv zkušenějšího hororové diváka překvapit či snad dokonce znechutit. Asi nejzajímavější je z toho udušení pomocí švábů, i když jej provází extrémně nepovedený digitální trik.

Hostel: Part III (2011)

K dobru lze „Hostelu III“ přičíst, že se alespoň snaží o dejme tomu překvapivost. Asi všem je při třetím pokračování hororové série jasné, co nevyhnutelně musí přijít, a tvůrcům je zase jasné, že je to všem jasné (snad jsem to napsal dost jasně, abyste se neztratili), takže se alespoň snaží naznačit, že teď už to přijde, aby ucukli a ještě chvíli počkali. Druhá věc je, že diváka to stejně moc netankuje, protože všechny hlavní postavy jsou docela otravné a jejich osudy vám budou vcelku u prdele. Však ať klidně chcípnou, když jsou ty lidi tak blbý, že při útěku z komplexu nechávají na zemi ležet zbraně.

Každopádně, trojka vlastně nějak zásadně laťku série nesnižuje. Na druhou stranu, předchozí díly nebyly žádná sláva a tu laťku nenastavily příliš vysoko. „Hostel III“ je určitě horší než „Hostel II“, jenž z celé trilogie nakonec dopadl nejslušněji (ačkoliv pořád sotva průměrně). S jedničkou je třetí část tak nastejno – oba filmy jsou podobně hloupé a nebavily mě cca tak nastejno, ale když nad tím přemýšlím s odstupem, tak trojka je skutečně asi nejhorší a nejhloupější. Jako celek je „Hostel“ zbytečná hororová série, která do žánru nepřinesla nic zajímavého, a dostalo se jí mnohem víc pozornosti, než by si vzhledem ke svým (ne)kvalitám zasloužila.

Hostel: Part III (2011)