Archiv štítku: horor

House of 1000 Corpses (2003)

House of 1000 Corpses (2003)

Země: USA
Žánr: horor

Originální název: House of 1000 Corpses
Český název: Dům tisíce mrtvol

Rok vydání: 2003
Režie: Rob Zombie
Hrají: Jennifer Jostyn, Erin Daniels, Chris Hardwick, Rainn Wilson, Sid Haig, Sheri Moon Zombie, Bill Moseley, Karen Black, Dennis Fimple, Matthew McGrory

Hrací doba: 89 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: RottenTomatoes.com

Dnes už je dávno známým faktem, že Rob Zombie je muzikant i režisér, ale v roce 2000 tomu tak ještě nebylo. Rob už měl vydobyté ostruhy na hudební scéně coby frontman White Zombie, měl za sebou vydání dnes již kultovního sólového debutu „Hellbilly Deluxe“, ale režíroval jen několik videoklipů pro White Zombie i pro svůj sólo projekt. A v téhle době se pustil do svého celovečerního debutu – „Domu tisíce mrtvol“.

Není žádným tajemstvím, že Rob Zombie je velký příznivec hororového žánru, ostatně je to dost znát i v jeho textech, a v „Domu tisíce mrtvol“ to zužitkoval. Je to film od fanouška hororu pro fanoušky hororu. Pocta žánru, nikoliv však neinvenční vykrádačka známých klasik. Samozřejmě, že není problém vystopovat odkazy a podobnosti s mnohými kultovkami, především s „Texaským masakrem motorovou pilou“, ale Zombie dokázal standardní historku o měšťáckých děckách, která na výletě na venkov chytí banda zvrhlých buranů a připraví jim peklo, pojmout vysoce nadstandardním způsobem a s vlastním autorským vkladem. Ať se vám „Dům tisíce mrtvol“ líbí nebo ne, nemůžete popřít, že Zombie hned ve své prvotině ukázal, že talent rozhodně má.

Většina hororů tohoto typu se snaží nejprve představit budoucí oběti, začíná klidně, sleduje jejich cestu – to vše kvůli tomu, aby se s nimi divák seznámil, sžil se s nimi a aby na něj jejich následné mučení / znásilňovaní / zabíjení (případně jejich libovolné kombinace) víc zapůsobilo. Standardní postup, jenž někdy funguje, někdy ne. Naopak úchylové častokrát bývají kvůli napětí skryti, dokud to jen jde, aby byl jejich první úder o to ničivější. „Dům tisíce mrtvol“ tímto způsobem do jisté míry postupuje taktéž, přesto jsou výletníci nepříliš výrazní a je od začátku zřejmé, že jsou předurčeni umřít.

Prim zde hraje vrahounská rodina, což je k dokonalosti dovedené panoptikum magorů, z nichž ti úplně nejzajímavější dostali plnohodnotný prostor ve volném pokračování „Vyvrženci pekla“. Právě díky záporákům „Dům tisíce mrtvol“ takřka okamžitě vyběhl po cestě vedoucí ke kultovnosti mezi hororovými fanoušky (což nutně nemusí znamenat, že se takového statusu dočká), a kdyby snímek nevznikl v aktuálním tisíciletí, ale někdy v 70. či 80. letech (však děj se také odehrává v roce 1977 a retro stylizaci se daří tvořit docela přesvědčivě), byl by dnes mezi filmovými zvrhlíky uctíván jako žánrový klenot. Netvrdím však, že by se mu dostalo širokého uznání – „Dům tisíce mrtvol“ je totiž určen spíš úzké skupině lidí, kteří dokážou hrát jeho hru. A myslím, že právě kvůli vyšinutosti a vyhraněnosti snímku se mu dostává tak rozporuplných hodnocení.

Zombie totiž dotáhl bizarnost do extrému, a to nejen v záporných postavách, z nichž nejvíce vyčnívá bělovlasý magor Otis (Bill Moseley), afektovaná Baby (Sheri Moon Zombie) a hláškující klaun Captain Spaulding (Sid Haig), tedy ta trojice, která po zásluze hraje hlavní úlohu ve „Vyvržencích pekla“. Celý snímek je narvaný úchylnými nápady v obsahu i ve formě. Kromě ujetých scének a zfetovaných nepříběhových prostřihů totiž film boduje i svojskou technickou stránkou, hojným užíváním divných filtrů, převrácených barev a dalších vychytávek.

House of 1000 Corpses (2003)

Samozřejmě je z toho cítit, že Rob Zombie si mnohé tyhle srandy vypůjčil ze svých videoklipů – on to je s nadsázkou řečeno celovečerní videoklip, ale… je to špatně? Zvlášť když u Zombieho to nutně neznamená zběsilý střih, nýbrž specifickou stylizaci, jaká „Domu tisíce mrtvol“ prostě sluší. Velmi zajímavé je i to, že výsledek dokáže být tak divný a nelehce stravitelný pro každého, a přitom svou výstřednost nedeklamuje pouze skrze samoúčelné násilí, které zde není nijak zvlášť extrémní. Důkazem divnosti budiž i to, že studio vydání pozdrželo o celé tři roky, protože se bálo, že tahle zhovadilost neprojde u ratingové komise s jiným než nejvyšším ohodnocením.

Pochopím ovšem výtku, že v určitém momentě se snímek razantně změní a jeho závěrečná třetina se nese v dost odlišném duchu než ty dvě předešlé. To mně samo o sobě problém nečiní, protože atmosféru, byť pozměněnou, to pořád má. Horší už mi ale přijde, že jakmile se zaleze do podzemí, přestává děj úplně dávat smysl a čert ví, co jsou zač všechna ta individua a nějací zombíci, co zde pobíhají. Na druhou stranu, snímek se tím posouvá do ještě bizarnější roviny, což také není k zahození, obzvlášť když se nakonec ukáže i sám Doktor Satan.

House of 1000 Corpses (2003)

Nicméně jako celek je podle mého „Dům tisíce mrtvol“ skvělý počin. V novém tisíciletí nevzniklo moc takhle výrazných hororových počinů, a když to zúžíme čistě na subžánr hixploitation, tak mi ukažte film, jenž by „Domu tisíce mrtvol“ zvládl konkurovat – napadá mě snad jenom hnusný remake „Hory mají oči“. „Dům tisíce mrtvol“ je ale navzdory hrátkám s hororovým klišé svůj, počínaje výborným soundtrackem přes určitou nadsázku (Kapitán Spaulding je pán a jeho hlášky nemají konkurenci) až po svojskou formu. Excelentní žánrovka.


Braindead (1992)

Braindead (1992)

Země: Nový Zéland
Žánr: horor / komedie

Alternativní název: Dead Alive
Český název: Braindead – Živí mrtví

Rok vydání: 1992
Režie: Peter Jackson
Hrají: Timothy Balme, Diana Peñalver, Elizabeth Moody, Ian Watkin

Hrací doba: 104 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Myslím, že každému z vás, kdo se trochu vyznáte, muselo být hned v tom momentě, kdy jsem tu vyhlásil vznik filmového koutku a plán cílevědomějšího psaní o filmech, jasné, že dříve nebo později se tu musí objevit i „Braindead“. Nebudeme to tedy prodlužovat a dáme si vzpomínku na jeden zasraný kult – kdo jej zná, nechť se nestydí spokojeně přikyvovat, až budu vychvalovat; kdo „Braindead“ nezná, ať se stydí a dává pozor, co za klasiku by si měl co nejdříve dostudovat.

Peter Jackson bude většině diváků i kronice světové kinematografie znám především jako režisér, jenž na plátno přenesl „Pána prstenů“, možná jako režisér, který se postaral o jednu z adaptací „King Konga“. Všichni znalci ovšem vědí, že to ani zdaleka nejsou jeho nejlepší filmy. Do srdcí všech zvrhlíků se totiž Peter Jackson zapsal nesmazatelným způsobem už dlouho předtím za pomoci své rané tvorby. A právě „Braindead“ je z ní asi nejznámější.

Člověk neznalý situace asi nebude při sledování „Braindead“ věřit, že tuhle brutální zhůvěřilost mohl natočit stejný člověk jako „Pána prstenů“. Anebo spíš – jak je možné, že někdo svěřil mnohamiliónový rozpočet na natočení fantasy velkofilmu někomu, kdo měl za sebou snímek jako „Braindead“. Jackson zde dotáhl k dokonalosti úchylnost svých předcházejících filmů a rozehrál neskutečně zábavnou splatter jízdu, která škádlí žaludek nechutnostmi a bránici dokonale zvráceným černým humorem.

„Braindead“ rozhodně není seriózním zombie hororem, ale mimo jiné právě obrovský nadhled a smrtící humor z něj dělají nefalšovanou perlu mezi splattery. Film je po okraj natřískaný hromadou úchylných nápadů, které se snad ani nedají všechny vyjmenovat. Každý, kdo „Braindead“ viděl, mi jistě potvrdí, že věci jako krysí opice, despotická maminka, pojídání pudingu, „Tvá máma mi sežrala psa!“, pohřeb v čele s balzamováním mrtvoly, kung-fu kněz versus zombies na hřbitově, zombie večeře nebo souložící zombies jsou naprosto nezapomenutelné věci. Výlet se zombie dítětem do parku je ukázkový trhač bránice, i když jste ten biják viděli už desetkrát. To prostě nikdy neomrzí!

Vyvrcholením „Braindead“ je ovšem naprosto masakrózní finální půlhodina, kde už jsou definitivně vypuštěna krvavá stavidla, začnou nepřekonatelně libová jatka a morbidní humor dosáhne maximálního levelu. Počínaje plazícími se a prdícími zombie vnitřnostmi, konče legendární pasáží, v níž hraje hlavní roli sekačka na trávu a cca hektolitr umělé krve. A také nezapomeňme na tlustého strýčka Lese, který ví, že nemrtví se musí rozsekat, protože jako jediný četl komiksy.

Braindead (1992)

Nerad říkám, že něco musíte buď milovat, nebo nenávidět, protože se tenhle obrat používá často a vlastně nikdy to není stoprocentní pravda. „Braindead“ se ovšem tomuhle stavu hodně blíží. Je to film, u něhož se buď ztotožníte s jeho zvrácenou náturou a bezvýhradně si tuhle jízdu zamilujete, anebo na to budete jen nevěřícně čumět, co má být tohle za totální píčovinu.

Gore je dotaženo k naprosté dokonalosti, vnitřnosti, moře krve a části těl létají s tak extrémní kadencí, že to lze jen těžko překonat. Však ne nadarmo je „Braindead“ považován za jeden z nejkrvavějších filmů všech dob – vždyť jen na finále bylo spotřebováno na 300 litrů umělé krve! Všechno je brutálně nadsazené, přehnané, potažené hromadou černočerného humoru. a přitom je to v základě pořád lovestory. Za takové konstelace je jasné, že to nebude film pro každého, prostě musíte mít smysl zvrácenou zábavu. Kdo jej ale má, dostane naprostý klenot, na nějž se dá koukat neustále a pořád dokola!

Braindead (1992)

Asi je jasné, na jaké straně spektra v případě „Braindead“ stojím já. Osobně si myslím, že je tenhle biják zkurveně geniální – ne náhodou patří mezi mé nejoblíbenější snímky vůbec. Kult.


Les raisins de la mort (1978)

Les raisins de la mort

Země: Francie
Žánr: horor

Český název: Hrozny smrti

Rok vydání: 1978
Režie: Jean Rollin
Hrají: Marie-Georges Pascal, Félix Marten, Serge Marquand, Brigitte Lahaie, Mirella Rancelot

Hrací doba: 85 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Francie, třeba na rozdíl od sousední Itálie, jejíž žánrová škola je vyhlášená, nepatří k úplně tradičním baštám hororové produkce. Přesto má i tato země velmi zajímavé žánrové tvůrce, mezi něž jistě patří i Jean Rollin. Tenhle již zesnulý režisér po sobě zanechal hned několik hezky ujetých filmů, v nichž se nebál krve ani nahoty a o nichž bych tu rád postupem času také něco málo sepsal. Dnes ale začneme Rollinovým hororem, který ještě patří k těm poměrně normálnějším. Byť ani zde nechybí pár gore scének a trocha nahoty. Pod čímž si představte nějaké ty kozénky a jeden full frontal, což je ještě vcelku v normě.

„Les raisins de la mort“, což v češtině znamená „Hrozny smrti“ (film v České republice oficiálně nevyšel, ale byl zde pod tímto názvem promítán na festivalu), je v základě „zombie“ záležitost, akorát místní zdroj hororového prvku ve skutečnosti zombies nejsou, jde o nakažené lidi. Způsob, jímž se nakazili, je krásně francouzský. Za všechno totiž může víno respektive nově použité pesticidy při jeho pěstování. Shodou náhod se zrovna konal vinařský festival, kde se samozřejmě (skoro) všichni Frantíci široko daleko nachlemtali, v důsledku čehož se jim pak udělalo trochu nevolno. A tentokrát důsledkem není kocovina, ale hnití zaživa a neodolatelná chuť zabít souseda.

Jenže nic z toho naše hlavní hrdinka Élisabeth zatím netuší. Ta jen jede do vinařské provincie za svým snoubencem (jak se ukáže, je to přesně ten frajer, co vymyslel srandu s pesticidy). Do prázdného vlaku ale přistoupí nějaké prapodivný buran s nepříliš vábnou vyrážkou na ksichtě a zabije její kamarádku. Zde přichází úprk z vlaku a začíná putování Élisabeth francouzským venkovem, kde chodí od farmy do vesnice a z té do další vesnice a všude naráží na lidi s ošklivě ošklivými boláky, vyrážkou a strupy po těle.

„Les raisins de la mort“ má jistě své klady, ale i nepopiratelné zápory. Začněme tou druhou kategorií. Film je to hodně starý a je to na něm docela vidět, je poměrně naivní a dnes už působí poněkud ošuntěle. Příběh je v zásadě nijaký, herci jsou ve většině případů dost špatní a postavy se chovají hodně nelogicky, leckdy dokonce přímo dementně. A to prosím včetně těch nakažených, kteří občas jen tak blbě stojí, čumí a neútočí, i když by s klidem mohli, což jsem trochu nepochopil. S tím vším by se ale s jistou dávkou tolerance a vědomím, že jde o starou a béčkovou záležitost, žít ještě dalo. Nejvíc totiž dojem zkazí dost pitomý a dle mého odfláknutý závěr. Je vcelku jedno, zdali si jej divák vysvětlí tak, že hlavní hrdinka je rovněž nakažená (téhle verzi fandím já), anebo se jen začne chovat jak kardinální píča, protože v obou případech je konec prostě blbý.

Les raisins de la mort

Přejděme však k pozitivům, která tu jsou taktéž. Zápletka mi přijde docela neokoukaná a dobrá. Taktéž mě pobavilo, že se neotrávili pouze ti, kdo radši pijí pivo, což se dá vykládat, že poselstvím snímku je sdělení, že pivo vám zachrání život, haha. Ale teď vážně. Dobře zvolené je prostředí francouzského venkova a vesniček, což se ukazuje jako perfektní místo pro podobně laděný horor. „Les raisins de la mort“ má také místy vyvedenou tísnivou atmosféru, jež ale není nejsilnější tehdy, kdy se Élisabeth střetává s nakaženým obyvatelstvem, poněvadž zde hraje prim krvavá podívaná, nýbrž v momentech, kdy osamocena putuje opuštěnou (místy nečekaně hezky nasnímanou) krajinou za doprovodu až překvapivě dobré hudby.

V neposlední řadě pak „Les raisins de la mort“ boduje i krvavými efekty. Nakažení jsou patřičně oškliví, sice je to takový ten oldschool-hororový make-up, jak jej jistě budete znát třeba ze zombie filmů téhle doby, ale má něco do sebe a někteří z nich vypadají jako dobří hnusáci. Stejně tak se objeví i pár povedených gore záběrů a kvalitně udělaných mrtvol. Snad jediným nepovedeným momentem z tohoto ranku je usekávání hlavy sekyrkou, kde je příliš okatě vidět, že se jedná o umělou figurínu, v důsledku čehož se efekt vytrácí a krvavá scéna je poněkud degradována.

Les raisins de la mort

Jak se tedy k „Les raisins de la mort“ postavit? Ačkoliv má snímek nepochybně své klady, vzato kolem a kolem je to vlastně docela průměrná záležitost. Nicméně je to ten druh průměru, jenž neřekne nic většinovému divákovi, ale pořád má dost potenciálu na to, aby potěšil nadšence. Pokud tedy fandíte starým béčkovým hororům, neváhejte do toho jít. Já se navzdory všem výtkám bavil a klidně se na „Les raisins de la mort“ někdy podívám znovu. Film má totiž určité kouzlo hororů, které se už dnes netočí a ani točit nemohou, jelikož doba pokročila a žádá si jiných výrazových prostředků. Nicméně mně dává větší smysl se podívat na takovýhle horůrek s krásnou archaickou aurou, než se dívat na nudná moderní vyvražďovací pseudo-jatka pro teenagery. Takovéhle bijáky jsou mi jednoduše něčím strašně sympatické a „Les raisins de la mort“ není výjimkou.


Das Kabinett des Doktor Caligari (1920)

Das Kabinett des Doktor Caligari (1920)

Země: Německo
Žánr: horor / drama

Český název: Kabinet doktora Caligariho

Rok vydání: 1920
Režie: Robert Wiene
Hrají: Werner Krauss, Conrad Veidt, Friedrich Feher, Lil Dagover, Hans Heinrich von Twardowski

Hrací doba: 71 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Možná jste si někdy položili otázku, co je úplně prvním vzniknuvším hororem. V případě kinematografie se zdá, že není těžké nalézt odpověď – za první filmový horor totiž bývá považován „Kabinet doktora Caligariho“. Nemyslím si o sobě, že jsem až takový znalec němého filmu, abych se s tímhle tvrzením mohl přít nebo jej potvrdit, ani takové ambice nemám, ale určitě znám ještě starší snímky, jejichž atmosféra je bizarní a temná. Jistě bychom ale mohli diskutovat, jestli to jsou čistokrevné horory. Myslím však, že je to nakonec docela jedno, jestli má být „Kabinet doktora Caligariho“ prvním, druhým nebo třeba desátým natočeným filmovým hororem. Stěžejní je totiž skutečnost, že se jedná o mimořádný počin, jenž má i navzdory svému stáří – však zanedlouho to bude rovných sto let! – stále co říct a stále dokáže zapůsobit.

Je snad samozřejmé, že věk je na „Kabinetu doktora Caligariho“ znát. Stejně jako u všech filmů z první poloviny 20. století se současný divák – hlavně ten, který s podobnými vykopávkami nemá příliš zkušeností – musí obrnit jistou dávkou trpělivosti. Je to černobílé, němé, pomalé, výrazové prostředky i technické možnosti byly na úplně jiné úrovni než u současných filmů. To všechno je jasné, snad je skoro i zbytečné to říkat. Rozhodně však nic z toho nemyslím v negativním slova smyslu – do určité míry vlastně naopak. Takhle staré snímky, především ty z 10. a 20. let, disponují specifickou neopakovatelnou atmosférou, jakou už dnes nikde nenajdete a ani nemůžete najít. A právě „Kabinet doktora Caligariho“ je v téhle sugestivní atmosféře nejvyšší extratřída.

Velkou, vlastně spíš dokonce tou úplně nejvyšší měrou se na tom podílí fenomenální vizuální stránka. Film je natočen v expresionistickém stylu, čemuž odpovídá jeho značně pokřivené prostředí. Všechny obyčejné věci, budovy, ulice jsou deformované a mají prapodivné tvary. Tento dojem ještě umocňuje skutečnost, že kulisy vlastně ani nejsou skutečné, jsou pouze namalované na papír včetně stínů. Dohromady s černobílým a zrnitým obrazem to ve výsledku vytváří bizarní sugestivní náladu, která z toho mocně sálá i dnes.

Vizuální stránce snímku ostatně odpovídá i výrazné nalíčení herců, kteří vzhledem k němosti musejí až přehrávat, aby srozumitelně vyjádřili nějakou emoci, ale opět – zde to není myšleno ve zlém. A nejen z toho pohledu, že to k takhle starým záležitostem patří – jedná se totiž o další střípek přispívající ke grotesknosti „Kabinetu doktora Caligariho“. Navíc to ani neznamená, že by šlo o špatné výkony. Zejména Werner Krauss v roli samotného doktora Caligariho je dokonale slizký.

Das Kabinett des Doktor Caligari (1920)

Na svou dobu je „Kabinet doktora Caligariho“ zvláštní i retrospektivním způsobem vyprávění příběhu a především dějovým zvratem, který celý dosavadní průběh filmu převrací. Na počátku stojí milostný trojúhelník – Alan a Francis jsou přátelé, kteří oba milují stejnou dívku Jane. V té době do města přijíždí jistý doktor Caligari, jenž na pouti vystaví svou atrakci – náměsíčníka Césara schopného předpovídat budoucnost, což také ihned dokáže, když předpoví, že Alan do rozbřesku zemře. Ráno je nalezen mrtev, zavražděn. Francisovo podezření samozřejmě padá na Caligariho a jeho náměsíčného společníka.

Více snad z děje není třeba prozrazovat a již zmiňované rozuzlení už vůbec ne, přestože se jedná o něco, co by měl znát – a předpokládám, že i zná – každý filmový fanoušek. A pokud to někdo nezná, neměl by váhat s doplněním znalostí. „Kabinet doktora Caligariho“ je totiž legendární klasika patřící k zásadním filmovým dílům, která ovlivnila nespočet dalších a nejen filmových umělců. V podivínském stylu snímku se inspirovali mnozí, díky čemuž vám určitě mnohé výjevy budou povědomé, aniž byste samotný film viděli. Však kdo by neznal obraz Césara prchajícího s dívkou v náručí po ostře lomených střechách, otvírání dřevěné rakve s náměsíčníkem nebo další působivé scény, které se právem zapsaly do dějin kinematografie?

Das Kabinett des Doktor Caligari (1920)

Na „Kabinetu doktora Caligariho“ je ovšem skvělá ještě jedna věc. Měli byste jej vidět, ale ne pouze proto, že je to stará klasika, jež ovlivnila mnohé další. Podívat byste se měli především z toho důvodu, že i po téměř sto let od svého natočení se pořád jedná o nevšední a působivou podívanou. A je úplně jedno, jestli zvolíte originální, ortodoxně černobílou verzi nebo tu restaurovanou z roku 1996, kde přibylo barevné tónování a klaustrofobický hudební doprovod, protože obě mají své kouzlo. A v obou případech uvidíte geniální nadčasový film.


Halloween III: Season of the Witch (1982)

Halloween III: Season of the Witch

Země: USA
Žánr: thriller / horor / sci-fi

Český název: Halloween III

Rok vydání: 1982
Režie: Tommy Lee Wallace
Hrají: Tom Atkins, Stacey Nelkin, Dan O’Herlihy

Hrací doba: 98 min

Odkazy:
web / facebook / twitter

Zdroj fotek: IMDb.com

Příspěvky do filmového koutku se snažím psát tak, abych nevyzradil nic zásadního z děje a pokud možno nezkurvil případné sledování někomu, kdo daný počin ještě neviděl. A to i v případě, že se jedná třeba o 40 let starou záležitost. Nicméně „Halloween“ je tak slavný film (série), že si jednu věc z rozuzlení předchozího druhého dílu dovolím vyzradit, protože lze myslím tvrdit, že první dvě části Halloweenské ságy je možno řadit k základnímu filmovému vzdělání, a tudíž lze předpokládat, že to už znáte (jestli náhodou ne a chcete si doplnit mezery, snad není třeba dodávat, abyste nyní zvážili, jestli nepřestat číst).

Michael Myers, ikonický vrah a hlavní hvězda Halloweenské sérii, na konci druhého dílu zemřel. Sice měl sakra tuhý kořínek a v průběhu prvního dílu přežil bodnutí do krku, do oka i šest střel z revolveru, ale výbuch a oheň po zdravotní stránce neudělá dobře ani takovému monstru jako Myers.

A proč to říkám? Protože skutečnost, že ústřední postava prvních dvou filmů zemřela, nutně generuje otázku, jak lze spáchat pokračování. Z tohoto důvodu padlo rozhodnutí pojmout třetí díl „Halloween III: Season of the Witch“ radikálně odlišným způsobem. Tak moc odlišným, že se trojka bez stěžejního vrahouna zcela obejde. Dalo by se ještě pochopit, že není doktor Sam Loomis nebo že není Laurie Strode, ale žádný Michal Myers…?

Z dnešního pohledu to může vypadat jako čirá šílenost, poněvadž nyní „Halloween“ vnímáme jakožto legendární slasher sérii, v jejímž středu je jeden z nejvíc ikonických filmových zabijáků. Trojka ovšem vyšla v době, kdy šlo o docela novou záležitost („Halloween III“ je jen o rok mladší než „Halloween II“), a byť měly první dva díly dobré komerční výsledky, ještě se asi nedalo mluvit o legendě, poněvadž tento status musí potvrdit až čas. To samozřejmě jen odhaduji, protože v téhle době jsem byl co do věku ještě v mínusu, ale hádám, že asi málokdo má tolik odvahy, aby mluvil o jednom z nejvíc zásadních snímků svého žánru tak krátce po uvedení.

Jednoduše, snažím se říct, že „Halloween III: Season of the Witch“ se pokusilo o nové pojetí série, když byl Michael Myers po smrti. Vize duchovního otce Johna Carpentera byla taková, že „Halloween“ Michaela Myerse opustí a leitmotivem série se nestane sám konkrétní vrah, nýbrž Předvečer svátku Všech svatých obecně, a že každý nový díl nabídne nějakou událost, která se v tento čas odehraje. Což by nemuselo být nutně špatně. „Halloween III: Season of the Witch“ mělo být prvním vykročením novým směrem. Film ovšem propadl finančně, diváci jej nepřijali, kritika jej ztrhala. Kvůli tomu značka zamýšlenou novou cestou dále nepokračovala a v budoucím čtvrtém díle, příznačně pojmenovaném „Halloween IV: The Return of Michael Myers“, dojde k návratu kultovního zabijáka s bílou maskou na ksichtu.

Halloween III

Současnou optikou je největším neduhem „Halloween III: Season of the Witch“ sám fakt, že film nese nálepku „Halloween“, kteroužto vnímáme jako klasický slasher horor, jímž trojka prostě není. Pokud by „Season of the Witch“ bylo samostatným filmem, jenž by se sérií „Halloween“ nebyl nijak spojován, asi by se mu dostalo o něco smířlivějšího přijetí. Tím ale nechci vzbudit dojem, že to je jediné negativum snímku. Jen říkám, že by nebyl považován za jedno z nejpitomějších pokračování dobrých bijáků vůbec. Šlo by o pomalejší polozapomenuté béčko, které nemá příliš velkou kvalitu ani na poměry 80. let, ale nějaký vymetač VHSkových archivů a zároveň milovník starých naivních hororů by to asi ocenit mohl.

V předchozím odstavci padla dvě důležitá přídavná jména, která tenhle počin charakterizují – pomalý a naivní. Přesně takové „Halloween III: Season of the Witch“ je. Příběhově se jedná o nudnou slátaninu s prvky sci-fi a thrilleru o tom, jak nějaký hajzl vyrábí vražedné halloweenské masky. Jeho pohnutky i způsob, jakým jich dosáhnout, mi přišly trochu vycucané z prstu, ale ono je to celé takové hloupé a mnohdy nelogické, že se to vlastně ztratí. Je tam zamíchané všechno od vraždících robotů až po krádež šutru ze Stonehenge, a přesto to není ani zábavná slátanina… jen slátanina. Děj je zpočátku nijaký, což by za jistých okolností nemuselo zas tak vadit, kdyby vám následující vývoj a osudy postavy nebyl úplně volné. Žádné vyvrcholení také nepřijde, ať už ze strany akčnosti, hororovosti, napínavosti. Celé je to dost průhledné a není problém uhodnout, co se bude dít dál – a to je vždycky špatně. Atmosféra je rovněž na bodu mrazu, gore efekty v podstatě nejsou, a když se něco málo objeví, je to stejně čajíček. Za zmínku snad stojí pouze tradičně dobrá hudba Johna Carpentera s (ne)čestnou výjimkou v podobě televizní reklamy, jejíž motiv mi velmi brzy začal lézt krkem. Z hlediska zápletky sice měla své opodstatnění, přesto v tom filmu nemusela být cca dvacetkrát.

Halloween III

„Halloween III: Season of the Witch“ je nepříliš povedený a jednoznačně podprůměrný kousek. Jako samostatný biják by nebyl moc dobrý, ale jsou i horší. Jako pokračování dvou výborných hororů, které se staly zásadními díly ve svém subžánru, však třetí „Halloween“ nemá šanci obstát ani omylem. Možná, že by bylo až přehnaně příkré tvrdit, že film neměl nikdy vzniknout, protože je to pořád jen naivní neškodné a místy dost nudné béčko, ale rozhodně se nikdy neměl jmenovat „Halloween“. Jestli byla dvojka důstojným pokračováním, trojka celé značce dělá ostudu.


Alien: Covenant (2017)

Alien: Covenant

Země: Velká Británie / Austrálie / Nový Zéland / USA
Žánr: sci-fi / horor

Český název: Vetřelec: Covenant

Rok vydání: 2017
Režie: Ridley Scott
Hrají: Michael Fassbender, Katherine Waterston, Billy Crudup, Danny McBride

Hrací doba: 122 min

Odkazy:
web / facebook / twitter

Zdroj fotek: IMDb.com

Říkává se, že nevstoupíš dvakrát do jedné řeky. Ridley Scott se ovšem rozhodl zjistit, co je na téhle pověře pravdy, a do téže řeky nyní vstupuje nikoliv podruhé, ale dokonce potřetí. Na začátku své kariéry dal dnes již legendární režisér světu dva obrovské sci-fi kulty – nejprve „Vetřelce“ a krátce nato „Blade Runner“. Druhý jmenovaný byl dlouho osamostatněn a až letos v říjnu se dočká pokračování „Blade Runner 2049“, oproti tomu série „Alien“ se od roku 1979, kdy vyšla jednička, značně rozšířila. Dočkala se tří pokračování, z nichž každé bylo jiné, ale vždy zajímavé a přinejmenším důstojné. Poslední „Vetřelec: Vzkříšení“ pochází z roku 1997 a poté se s jedním z nejslavnějších filmových monster dlouho nic nedělo.

Zpátky do vetřelčího světa se nakonec vydal opět až Ridley Scott, 33 let poté, co natočil geniální první část. „Prometheus“ (2012) nebyl přímo součástí série, nicméně se odehrával ve stejném univerzu a lze jej brát, že patří do rodiny. Je ovšem otázkou, zdali si to zaslouží, protože ohlasy byly právem dost vlažné. Snad i díky tomu je čerstvý přírůstek „Vetřelec: Covenant“ skutečně pátým dílem série „Alien“, protože z marketingového hlediska to prostě bude táhnout víc, než kdyby se jmenoval „Prometheus II“. Zároveň s tím ale „Vetřelec: Covenant“ na „Promethea“ navazuje a odehrává se deset let po něm (byť platí, že není nutné „Promethea“ vidět, abyste snímek chápali).

Zásadní otázkou ovšem je, zdali nový film dokázal udržet laťku, již si slizký xenomorf až doposud držel hodně vysoko – jednička byla geniální, dvojka a trojka výtečné a čtyřka už sice o trošku slabší, ale stále velmi dobrá. „Vetřelec: Covenant“ má bezesporu své silné stránky a je to relativně slušný film, ale navzdory zjevné snaze i péči na své předchůdce nemá.

Velkým plusem snímku je rozhodně vizuální stránka, která je možná nejvypiplanější ze všech dosavadních dílů ságy. Třeba záběry vesmírné plavidlo, na atmosféru planety nebo nádherné nasnímání přírody (točilo se u fjordu na Novém Zélandu) na planetě, kde posádka přistane, jsou vážně boží a ždímají maximum z potenciálu velkého kinoplátna. „Vetřelec: Covenant“ dobře funguje i v akčních a hororovějších scénách, kdy je hmatatelný strach z neznámého smrtícího organismu. Cením, že se film nebál ani krve a místy nechává bestiálnost vetřelců vyniknout. Nic nemám ani proti tomu, že vůbec poprvé v sérii došlo na souboj s vetřelci v otevřené krajině, to nebylo špatné ozvláštnění, byť se to nevyrovná klaustrofobickým chodbám vesmírného plavidla. Parádní je i nový albínský druh xenomorfa (tzv. neomorf), který rozhodně má něco do sebe, i když klasická podoba je klasická podoba a naštěstí i na ni dojde stejně jako na facehuggera. A ačkoliv je hlavní hvězdou vesmírný hnusák, z herců je na místě ocenit i Michaela Fassbendera, jehož androidí dvojrole výsledku také hodně pomáhá a vysoce ční nad všemi ostatními postavami.

Alien: Covenant

Ve scénách, kdy se skutečně něco děje, ať už to jsou souboje s xenomorfem, čekání na jeho úder, napínavé pasáže nebo průzkum planety, tedy „Vetřelec: Covenant“ funguje uspokojivě a dá se říct, že svému jménu nedělá ostudu. Snímek ale zbytečně zpomalují rádoby filozofující pasáže, jichž je až příliš a ve výsledku působí jen jako zdržování před tím, co chce divák vidět. Obecně vzato beru a chápu tu snahu dodat světu vetřelce větší hloubku a další rozměr, ale je to takové samoúčelné a hlavně nepříliš záživné. Celá pasáž od výsadku na planetě až po první souboj na poli je výborná, ale jakmile film zaleze do kobek ruin zaniklé civilizace, ztrácí to tempo a jakákoliv zajímavější událost je draze vykoupena hraním na flétnu nebo recitováním básní.

Stejně tak filmu škodí, že je místy hodně předvídatelný. Sice je hezký pesimistický závěr, který dává prostor pro zajímavé rozehrání dalších dílů („Covenant“ má být první třetinou nové trilogie), ale horší už je, že jej jaksi snadno odhadnete dobrou půlhodinu před koncem. Chování jednotlivých členů posádky je rovněž chvílemi diplomaticky řečeno rovněž zvláštní a za svůj talent se rozdělit a roztrousit v neznámém prostředí, když se chvíli předtím prvně setkali s xenomorfem, si smrt pomalu zaslouží. Film se nevyvaroval ani několika logických… nevím, jestli přímo lapsů, ale určitě tam jsou momenty na pozdvižené obočí a otázky „jak to?“ a „proč?“. Na druhou stranu ale na obranu nového dílu nutno dodat, že v tomto ohledu nebyly ani dřívější části bez poskvrnky.

Alien: Covenant

Podobně „Vetřelec: Covenant“ dělá další guláš v už tak ne úplně jasné mytologii… třeba jak dlouho trvá, než facehugger naklade zárodky chestburstera do těla hostitele? Jak dlouho trvá, než se chestburster vyvine v xenomorfa? V novém filmu je to extrémně rychle, v prvním případě snad dokonce v řádu vteřin. V neposlední řadě je základní scénáristická zápletka vlastně obšlehnutá z jedničky (loď sjede z vytyčené cesty a posádka se vydá prozkoumat neznámou planetu kvůli zachycenému vysílání), paralely by šlo nalézt i v závěru a snaha udělat z Danielsové (Katherine Waterston) druhou Ripleyovou je taktéž příliš očividná. V neposlední řadě mě vůbec neuchvátil naznačený původ xenomorfů, ale to už může být čistě subjektivní záležitost.

Jak si tedy „Vetřelec: Covenant“ stojí? Kdybych tvrdil, že to byl vysloveně špatný film a že mě jeho sledování uráželo, tak bych asi lhal. V některých pasážích to je skutečně skvělá podívaná a důstojné navázání. Zároveň ale nelze zavírat oči nad negativy, jichž také není málo. Celkové dojmy jsou tedy rozporuplné, protože je to jako na houpačce a vedle zmiňovaných povedených momentů se tu nachází i regulérní vata. Jisté zvolnění tempa by nemuselo vadit, kdyby ho bylo méně. Výsledek měl na to, aby byl o dost lepší, byl tu potenciál, aby se „Vetřelec: Covenant“ starším majstrštykům vyrovnal, nicméně tahle šance zůstala promarněna. Škoda, že se Ridley Scott evidentně zarputile snaží značku posunout do míst, kde ji nikdo z fanoušků nechce vidět a kde jen těžko může být dobrá jako léty prověřená klasika.

Alien: Covenant


Halloween II (1981)

Halloween II

Země: USA
Žánr: horor

Rok vydání: 1981
Režie: Rick Rosenthal
Hrají: Jamie Lee Curtis, Donald Pleasence, Charles Cyphers, Jeffrey Kramer, Lance Guest

Hrací doba: 92 min

Odkazy:
web / facebook / twitter

Zdroj fotek: IMDb.com

Pokračování Halloweenského filmového kultu na sebe nechalo chvíli čekat a nakonec dorazilo tři roky po originálním snímku. Původně se měla dvojka odehrávat několik let po událostech jedničky a Michael Myers měl vraždit v nějaké výškové obytné budově, ale tento nápad byl nakonec zavržen. Namísto toho výsledný snímek pokračuje přesně tam, kde „Halloween“ skončil. A to doslova.

Několik prvních minut „Halloween II“ se totiž shoduje s několika posledními minutami prvního dílu. Doktor Sam Loomis na svého maniakálního pacienta šestkrát vystřelí a ten vypadne z okna. Jenže když se jde Loomis podívat, na zemi pod oknem nikdo není, což znamená jediné – Halloweenská noc ještě nekončí, protože Michael Myers tam stále někde venku je, na hlavě má bílou masku a v ruce ostrý nůž, jejž se nebojí použít.

A hlavně – Michael Myers zjevně patří k té sortě lidí (?), kteří neradi odcházejí od rozdělané práce. Jeho cíl ve druhém díle je tedy zřejmý – Laurie Strode v podání Jamie Lee Curtis, jež v prvním díle o vlásek unikla smrti. Navíc je ve druhém díle odhaleno, že nejde o náhodu a mezi ní a Myersem existuje jistá spojitost. Poté, co byla zachráněna doktorem Loomisem, je Laurie převezena do nemocnice, kam za ní míří i zabiják. A chuť zabíjet si samozřejmě bere s sebou.

Komu v jedničce scházelo víc krve a násilí, toho „Halloween II“ z tohoto ohledu uspokojí více. Michael Myers už tentokrát nemusí sledovat a vyčkávat, protože dvojka na svého předchůdce kontinuálně navazuje, takže už je vlastně rozcvičený a může se okamžitě pustit do krvavého díla. A tentokrát vystaví o něco mrtvolnější účet.

Je zajímavé, že snímek ve své původní podobě, jak jej natočil režisér Rick Rosenthal, byl o poznání méně násilný. Výsledek prý byl příliš krotký, takže na plac nastoupil John Carpenter, režisér jedničky a v případě „Halloween II“ původně pouze scénárista, producent a autor hudby, a dotočil několik krvavých scén, které se do filmu přidaly. Rosenthal s těmito dotáčkami (a tedy vlastně i s výslednou podobou snímku, jak jej známe) hrubě nesouhlasil. Existuje však i vzácná televizní verze, jež se k původnímu Rosenthalovu podání hodně blíží. Zároveň s krvavějšími záběry pro dvojku navíc Carpenter zpětně přitočil i několik scén pro jedničku, které byly přidány k televizní a VHS verzi, aby byly oba snímky provázanější.

Nicméně zpátky k tomu, co se v „Halloween II“ skutečně děje. Ačkoliv se druhý díl hodně snaží a má několik velmi dobrých a napínavých momentů, svého předchůdce pokořit nedokázal. Dvojka má mnohem blíže k tomu, co je dnes chápáno pod pojmem slasher horor, a jak již padlo, nabídne víc násilí i smrti, byť nutno dodat, že navzdory Rosenthalovu názoru se nejedná o samoúčelná jatka. Jenže vždy je to něco za něco a za oběť tomuto směřování padla hutná atmosféra jedničky. John Carpenter dokázal u původního „Halloweenu“ vytřískat z minima naprosté maximum. Formálně se tam toho velkou část stopáže zas tolik nedělo, ale atmosféra byla pořád natolik strhující, že člověk od toho nedokázal odlepit oči. „Halloween II“ už takhle velkou sílu bohužel nemá.

Halloween II

I přesto má dvojka své nesporné přednosti a navzdory tomu, co jsem právě prohlásil, se vůbec nejedná špatný film, právě naopak. Dvojce přitěžuje pouze to, že musí být srovnávána s téměř dokonalou jedničkou, jež patří k největším hororovým klasikám a může sloužit jako esenciální ukázka pečlivě budované filmové hrůzy. „Halloween II“ je ale stále výborná podívaná se svými vlastními přednostmi a napětí jí rozhodně neschází. Zcela jistě se jedná o důstojné pokračování, jež svému předchůdci ostudu nedělá. Vlastně je svým způsobem jedině dobře, že se snímek nese v trochu odlišném duchu a nesnaží se být prachsprostou kopií originálu. Upřímně řečeno, pokud by všechny druhé díly dopadaly stejně dobře jako „Halloween II“, byl by život filmového fanouška o dost sladší.


Halloween (1978)

Halloween

Země: USA
Žánr: horor

Rok vydání: 1978
Režie: John Carpenter
Hrají: Donald Pleasence, Jamie Lee Curtis, Nancy Kyes, P. J. Soles, Tony Moran

Hrací doba: 91 min

Odkazy:
web / facebook / twitter

Zdroj fotek: IMDb.com

Zabijáků v hororovém žánru existují spousty, ale jen málo z nich se může bez obav řadit k oné elitní smetánce kultovních a legendárních filmových násilníků. Michael Myers mezi ně rozhodně patří. Však ne nadarmo si vysloužil jednu z nejdelších hororových sérií, která se i s dvěma remaky od Roba Zombieho vyšplhala na rovných deset snímků, a navíc by příští rok měl přibýt další, jedenáctý bráška do sbírky. Jak už to ale u podobných dlouhých sérií bývá, kvalita jednotlivých dílů je vysoce kolísává a mnohdy je diskutabilní, zdali tohle vůbec mělo být natočeno.

To se ovšem v žádném případě netýká úplně původního „Halloweenu“ z roku 1978, který se stal naprostým právem kultem jak noha a který položil základní stavební kámen subžánru slasher. Z nízkorozpočtové, skoro na koleně dělané záležitosti, v níž se kvůli penězům muselo udělat množství ústupků, se vyklubala vysoce napínavá lahůdka, která ani po téměř 40 letech nezestárla a dokáže svou hutnou atmosférou zamrazit.

Než ale spustím další lavinu superlativů, pro zajímavost dokončím onu myšlenku s ústupky kvůli rozpočtu. Hodně známá a docela zajímavá je třeba historka s maskou – původně se prý totiž zamýšlelo, že Michael Myers bude nosit masku klauna, nicméně aby se ušetřilo, nakonec filmaři v krámě koupili nejlevnější masku, co tam byla, a pouze ji obarvili. A takhle vtipně vznikla podoba jednoho z nejvíc ikonických zabijáků filmového historie. Další zábavná věc je, že ačkoliv se film odehrává na podzim, natáčelo se na jaře, a aby byla podzimní iluze uvěřitelná, filmaři museli nabarvit listí a rozfoukávat jej. A kvůli rozpočtu rozfoukané listí zase shrabat a použít v dalších záběrech.

Mladší ročníky vyškolené současnými moderními horory možná překvapí, jaký jeden z nejslavnějších kousků svého žánru je. Žádné potoky krve, létající vnitřnosti, usekané končetiny. „Halloween“ je oldschoolová záležitost, na níž je krásně vidět, že kvalitní horor a jatka nemusí být a dost často ani nejsou jedna a ta samá věc. Vlastně se jedná o svým způsobem pomalejší počin s pozvolným rozjezdem, ale pozor – to v žádném případě neznamená nudu.

Po krátkém začátku natočeném zajímavě z vlastního pohledu, kdy Myers vykuchá svou starší sestru a je zavřen do sanatoria, se zdánlivě dlouho nic neděje. Michael z ústavu uteče a v předvečer svátku Všech svatých se vrací do rodného městečka, kam jej stopuje jeho doktor Sam Loomis v podání Donalda Pleasence, toho času jediného známějšího herce v sestavě (mimochodem, tato postava byla nabídnuta i legendárnímu Christopheru Lee, jenž odmítl a později se nechal slyšet, že to byla největší chyba jeho dosavadní kariéry). Krvavá lázeň se ale zatím nekoná. Vy víte, že je Michael Myers maniak, a víte, že k něčemu dojde. On však vyčkává, jen pozoruje, vy čekáte, že už udeří, že teď už to přijde, ale ono pořád ne a ne. Napětí houstne a ještě víc jej přiživuje klaustrofobický ambientní soundtrack, o nějž se postaral sám režisér John Carpenter osobně. Právě hudba je jednou z hlavních předností „Halloweenu“ a z velké části se právě on stará o naléhavou náladu snímku.

Halloween

Paradoxně právě to čekání, než nemluvný zabiják začne konat svou práci, je na snímku asi to nejlepší. A dvojnásob to samozřejmě platí při prvním podívání, kdy ještě přesně nevíte, co bude následovat dál, nicméně „Halloween“ není záležitost, jež by stála jen na momentu překvapení a víckrát než jednou tím pádem byla nekoukatelná. Atmosféra je pořádně hutná, i pokud už snímek znáte.

Nechápejte výše řečené tak, že v momentě, kdy Michael Myers konečně začne redukovat počet obyvatel Haddonfieldu, tak jde film do kopru, to samozřejmě ne. Vytýkat snad lze jen až přespříliš tuhý kořínek (rozuměj: nesmrtelnost) hlavního záporáka, a že se rozený zabiják a maniakální vrah se nedokáže z blízkosti trefit nožem (a hned dvakrát), jde-li o hlavní postavu. Ale odpusťme to, když tu postavu hraje Jamie Lee Curtis, jejíž kariéra začala právě zde a která si za svůj vysoký ječák v mnohých hororech vysloužila titul Scream Queen. Mimo jiné právě díky svému vřeštění v „Halloweenu“.

Halloween

Spíš to jsou jen hnidopišské výtky a malinké detaily, které „Halloween“ zabít nedokážou (rozhodně ne s takovou samozřejmostí, s jakou Michael Myers kuchá své oběti) a nijak jeho vysokou kvalitu nesnižují. Jde o nadčasový horor, který je i po těch letech skvělou a napínavou podívanou. Naprostá klasika a kult, jejž by měl bezvýhradně vidět každý fanoušek filmové hrůzy. Anebo ještě lépe řečeno – kdo jej neviděl, ten se za příznivce hororu snad ani nemůže vydávat.


From Dusk Till Dawn 3: The Hangman’s Daughter (1999)

Od soumraku do úsvitu III: Katova dcera

Země: USA
Žánr: western / horor

Originální název: Od soumraku do úsvitu 3: Katova dcera

Rok vydání: 1999
Režie: P. J. Pesce
Hrají: Marco Leonardi, Michael Parks, Ara Celi, Temuera Morrison, Rebecca Gayheart, Lennie Loftin

Hrací doba: 94 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Je docela zajímavé, že „Od soumraku do úsvitu III: Katova dcera“ bylo natočeno dříve než „Od soumraku do úsvitu II: Krvavé peníze“, ale právě „Krvavé peníze“ byly puštěny do oběhu dříve, pročež jsou druhým dílem. Už v článku, v němž jsem psal pár svých bezvýznamných tlachů ke dvojce, jsem se prohlásil, že je tato nejhorším z trilogie „Od soumraku do úsvitu“ nejhorší, z čehož přímo vyplývá, že „Katova dcera“ je o něco lepší než její předchůdce. To je dobře. Jenže nikoliv se dvojkou, nýbrž s jedničkou musí být „Katova dcera“ poměřována, abychom byli schopni odpovědět na otázku, zdali obstála a jestli má její existence smysl. Odpověď asi tušíte – původní „Od soumraku do úsvitu“ je samozřejmě lepší a o hodně.

Druhý díl se pokusil přijít s nějakým vlastním ksichtem a zkusil se na svět upírského doupěte v Mexiku podívat trochu jinou optikou než jednička (snad i proto tam nakonec ono doupě v podstatě ani nebylo, svou však prý sehrál i rozpočet). Jasně, ve výsledku to bylo céčko jak poleno, ale dejme tomu. Naproti „Katova dcera“ ve velké míře sází na jistotu a vlastně jen kopíruje první „Od soumraku do úsvitu“. S jedním rozdílem – děj byl přesunut do minulosti. Dle jedné zmiňované historické postavy nejspíš na začátek 20. století, což filmu dodává příjemný westernový nádech. To je asi největší invence, s níž trojka přišla.

Dějová linka je takřka totožná jako u jedničky. Dlouhou dobu se toho moc neděje. Nebo tedy děje, ale nehrají v tom žádnou roli upíři ani žádná jiná havěť, která ráda pije, saje a tak podobně krev. Opět se prchá před zákonem, zákon (včele s katem, jehož dceru si vzal bandita s sebou) je tentokrát kriminálnímu živlu v patách, do toho se zamíchají další postavičky jako stárnoucí spisovatel, který se chce přidat k mexickému revolucionáři, holka, co se chce stát banditou, nebo páreček křesťanských misionářů. Všichni tihle se tak různě potkávají, vzájemně se nasírají, zase se rozcházejí a ve finále se se jich půlka mezi sebou chce zabít. No, to je nakonec vedlejší.

Důležité totiž je, že po necelé hodině konečně všichni postupně nalezou do starého dobrého Titty Twisteru a nastane to, na co divák čeká už pěkně dlouho – na upírskou řežbu. Prostě, jak už bylo řečeno, úplně stejný vývoj jako první díl, a kdyby někdo náhodou originální „Od soumraku do úsvitu“ neviděl, tak ten přerod je podobně rychlý. Zde lze ale vytýkat, že mlátička mezi návštěvníky a upíry tentokrát není příliš dlouhá a těch pár postav, které okamžitě nezdechnou, se velmi rychle uklidí do sklepení a začnou hledat cestu ven. Hledání sice není dvakrát úspěšně a dojde na další konfrontaci s nemrtvými, ale i tak to není taková nonstop jízda jako u prvního dílu.

Od soumraku do úsvitu III: Katova dcera

Až na tenhle detail „Katova dcera“ dost okatě kopíruje osu jedničky, ale pár drobných detailů je povedených a lze je ocenit, stejně jakože se film nebojí krve a nahoty (přišlo mi, že obojího u dvojky trochu ubylo). Na mysli mám kupříkladu taneček před zakousnutím oběti nebo ukopnuté koule (doslova, haha) a třeba upíří babička olezlá červy je taky povedená. Možná je to paradoxní, ale trojka i navzdory opisování od originálu funguje mnohem lépe a baví víc než „Krvavé peníze“, které se to snažily pojmout jinak.

Pokud se dokážete přenést přes skutečnost, že je „Katova dcera“ vlastně obšlehem jedničky jen v jiné historické době, pak dostanete možná až překvapivě koukatelný a docela sympatický škvár. Jako nenáročná oddechovka to je vlastně v klidu. Samozřejmě, že nic víc než skrz naskrz béčková sranda to není, ale nějak mě tenhle film neuráží a nevysírá. Možná to bude i tím, že jsem to čekal horší, ale prostě je to v cajku. Když se chce člověk pobavit, tak se pobaví.

Od soumraku do úsvitu III: Katova dcera


From Dusk Till Dawn 2: Texas Blood Money (1999)

Od soumraku do úsvitu II: Krvavé peníze

Země: USA
Žánr: krimi / horor

Český název: Od soumraku do úsvitu 2: Krvavé peníze

Rok vydání: 1999
Režie: Scott Spiegel
Hrají: Robert Patrick, Bo Hopkins, Duane Whitaker, Muse Watson, Brett Harrelson, Raymond Cruz

Hrací doba: 88 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Natáčet pokračování bijáků, které se u diváků staly kultem, je vždycky docela ošemetná záležitost, jež může dopadnout šeredně špatně (a jistě by si každý z nás vzpomněl na x případů, kdy to tak skutečně dopadlo). Ale vykládejte to filmařům. Možnost natočit za pár šupů druhý díl a vytřískat na známé značce nějaký ten dolar… to je prostě příliš lákavá záležitost na to, aby ji nikdo nevyužil.

Původní „Od soumraku do úsvitu“ byl ve své podstatě brak, ale… sakramentsky stylový a s áčkovou hereckou sestavou. Dvojka s podtitulem „Krvavé peníze“ je hned na první pohled laciný odvar, který ztratil vlastně všechno, co bylo na jedničce tak cool a kvůli čemu je tato dodnes uctívaným počinem. Zbyla jen trochu nablblá historka s hloupoučkým příběhem, do níž se nějak nacpou upíři, aby to jakože mělo aspoň naoko něco společného se světem „Od soumraku do úsvitu“.

Pětice kriminálníků se rozhodne, že by nebylo zas tak špatné si trochu přivydělat, a jak známo, nejrychlejším a nejpohodlnějším způsobem, jak přijít k hromadě prachů, je vykrást banku. V Mexiku. Sraz si dají v jednom motelu, ale vedoucí skupiny má po cestě menší nehodu – s netopýrem. Shodou náhod se tak stane nedaleko již známého pajzlu Titty Twister. Tady nepotká nikoho jiného než místního barmana Dannyho Treja (ten se objevuje na plakátech, ačkoliv ve filmu je vidět sotva tak pět minut), což je také jediný herec, jenž se vrátil z jedničky (no a co, že tam zdechnul – tady hraje jinou postavu), a navíc si jako jediný zahrál ve všech třech dílech. No, asi tušíte, že při tomhle setkání sehrají svou roli upíří špičáky.

Setkání v motelu a výlet do mexické banky však pokračují, při vhodné příležitosti zločinec-upír přetahuje další členy týmu na upírskou stranu. Nicméně v jednom případě se mu podaří spustit alarm, takže k bance dorazí armáda policajtů. Upřímně, až sem se to vlastně dá s určitou dávkou tolerance sledovat. Jednou. Na druhý pokus už je to samozřejmě nuda jako prase, ale když to člověk vidí poprvé, tak je to nepříliš dobré, stále však stravitelné céčko. A když nic jiného, musím říct, že při jedné hlášce jsem se opravdu upřímně a nahlas zasmál. S kvalitami jedničky má však „Od soumraku do úsvitu 2: Krvavé peníze“ společného máloco, pryč je ta původní estetika, špinavá atmosféra a všechny tyhle věci. A rádoby prďácké záběry kamer jako třeba z upíří tlamy nebo skrze šňůru od telefonu to fakt nenahradí.

První dvě třetiny se sice dají strávit, ale při domnělém vyvrcholení filmu v podobě velké přestřelky / bitky upíři versus policajti se už postupně dostavuje trochu nuda, protože je ta scéna zbytečně natahovaná. Asi aby měl film alespoň těch 80 minut a mohl to být celovečerák. Člověk jen nostalgicky zavzpomíná na nestárnoucí krvavou lázeň z jedničky.

Od soumraku do úsvitu II: Krvavé peníze

Samozřejmě, že je dvojka slabší než původní „Od soumraku do úsvitu“. A to o hodně. Nic jiného se asi čekat ani nedalo, přesto takhle citelný propad vůbec nepotěší. Na dvojce je vidět, že to je levný biják točený rovnou pro videodistribuci a možná tak jako výplň televizního vysílání v jednu ráno. Víc než jednou se na to moc koukat nedá a i napoprvé to je místy nuda. Jedna povedená hláška, Robert „Terminátor T-1000“ Patrick v hlavní roli a štěk Bruce Campbella na začátku to bohužel nespraví. Zbytečné pokračování a nejhorší film z trilogie „Od soumraku do úsvitu“.