Archiv štítku: horor

DeepStar Six (1989)

DeepStar Six (1989)

Země: USA
Rok vydání: 1989
Žánr: sci-fi / horor

Originální název: DeepStar Six
Český název: Deep Star 6

Režie: Sean S. Cunningham
Hrají: Nancy Everhard, Greg Evigan, Miguel Ferrer, Nia Peeples, Matt McCoy

Hrací doba: 105 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Osmdesátá léta jsou prakticky nekonečnou studnicí naivních béček, které jsou možná trochu hloupé, ale úplně stejnou měrou jsou nehorázně zábavné a svým způsobem až roztomilé. Dnes se podíváme na biják ze samého konce téhle dekády, který je vlastně krystalicky čistým ztělesněním toho, co to znamená osmdesátkové béčko. Přivítejte „DeepStar Six“!

Vcelku zajímavé je, že v roce 1989 vyrazily do kin hned tři filmy s relativně podobnou podmořskou tématikou. Vedle „DeepStar Six“ to byl ještě „Leviathan“ a „The Abyss“, přičemž asi nejznámějším z nich je ten poslední jmenovaný, jejž natočil James Cameron („Terminator“, „Aliens“, „Avatar“). „DeepStar Six“ z těchto tří vyšel jako první, již v lednu 1989, ale také je nejvíce zapomenutý a opomíjený. Což ovšem svým způsobem dává smysl. Když si totiž představíte cokoliv, co dělá dobrý film dobrým filmem, tak „DeepStar Six“ toho má s dost velkou pravděpodobností pouze náznak anebo možná ani ten ne. Přinejmenším formálně ne. Nemám však všichni pro tahle upocená béčka trochu slabost, i když víme, že jsou vlastně špatná?

Už jsem prozradil, že se „DeepStar Six“ odehrává pod vodou, a to prakticky celou svou délku s výjimkou úplného závěru. Máme zde podmořskou stanici, jejíž členové mají za úkol na dně postavit základy pro podvodní jadernou elektrárnu. V posádce najdeme i několik povědomých tváří jako třeba Matta McCoye, jehož jste mohli vidět v pátém a šestém díle známé komediální série „Policejní akademie“, anebo Miguela Ferrera, představitele vedlejších rolí v hromadě bijáků počínaje „RoboCopem“, přes „Twin Peaks“ až po „Žhavé výstřely 2“. A nemusíme se nakonec bavit jen o hercích, za zmínku totiž jistě stojí i skutečnost, že režíroval Sean S. Cunningham, jenž natočil první díl legendární slasherové série „Pátek třináctého“.

Nicméně zpátky k „DeepStar Six“. Pod místem, na němž se mají začít stavět základy pro elektrárnu, je objevena jeskyně, kterou se šéf výpravy rozhodne nechat zasypat kvůli napjatým termínům. Pod odpálení nálože se nicméně ukáže, že jeskyně je mnohem větší, než se zpočátku zdálo, a že se ve zdejším izolovaném ekosystému vyvinuly i dost zvláštní formy života. Bohužel pro posádku, jedna z nich je dost nasraná, že jí někdo vlezl do jeskyně, a tak se do nezvaných hostů okamžitě pustí.

Nejprve si kříženec kraba a podmořského dinosaura smlsne na průzkumné lodi, poté pocuchá předsunutou stanici a nakonec se mu podaří vlézt i do hlavní základny, aby zde sežral všechny, kdo mu přijdou pod tlamu. Což znamená skoro všechny s výjimkou dvou hlavních nejsympatičtějších postav, o nichž už od začátku s naprostou jistotou víte, že přežijí až do konce, i když celou dobu doufáte, že to tak nebude a že přijde nějaké překvapení. Nepřijde, klišé se prostě musí dodržovat a přes to vlak nejede.

DeepStar Six (1989)

Vedle šablonovitých postav a předvídatelného děje „DeepStar Six“ nevynechává ani nějaké ty logické kiksy. Jednou je obluda tak obrovská, aby zamávala s dost velkou kovovou krabicí, aby se za několik dalších minut protáhla do základny otvorem velkým tak pro jednoho člověka. Do místnosti doplave dveřmi (jestli vám to nedává smysl, tak si buďte jistí, že základna se samozřejmě začne pomalu zatápět), aby se pak do ní sotva vešla. Ještě větší kravina se ale nachází v závěru, kdy příšera přežije obrovský výbuch celé základny, aby ji pak odrovnal jeden malý ohníček.

Scénárista si s „DeepStar Six“ hlavu moc nelámal, takže situaci musí zachránit jenom osmdesátková nostalgie a kouzelná patina zastaralých bijáků, která tady rozhodně nechybí, a nakonec i samotná obluda, protože je to dost zábavný bastard. A na příjemné průměrné neinvenční béčko to bohatě stačí. Na jedno podívání bez problémů poslouží a příznivcům naivních neškodných sci-fi hororů (vím, že tam jste, tak se neschovávejte!) lze klidně doporučit.

DeepStar Six (1989)


Friday the 13th (2009)

Friday the 13th (2009)

Země: USA
Rok vydání: 2009
Žánr: horor

Originální název: Friday the 13th
Český název: Pátek třináctého

Režie: Marcus Nispel
Hrají: Jared Padalecki, Danielle Panabaker, Amanda Righetti, Travis Van Winkle, Derek Mears

Hrací doba: 97 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Prakticky všechny velké horory se v novém tisíciletí dočkaly svého remaku a nakonec nejen ty velké, ale i ty menší. Už nějakou dobu předtím, než došlo i na „Pátek třináctého“, muselo být snad každému jasné, že ani Jason Voorhees tomuhle trendu neunikne. Samozřejmě neunikl…

A samozřejmě jeho návrat neprodukoval nikdo jiný než Michael Bay. Ano, přesně ten Michael Bay, který proslul jako režisér akčního mainstreamu a král výbuchů na filmovém plátně. Vedle toho ale svého času (právě cca před deseti a více lety) z pozice producenta nechával předělávat jednu hororovou klasiku za druhou – na svém triku má dále třeba remaky „Texaského masakru motorovou pilou“, „The Amityville Horror“, „Stopaře“ nebo „Noční můry v Elm Street“. À propos „Texaský masakr…“ – stejně jako u oživování Thomase Hewitta dostal i nového Jasona Voorheese na režijní starost Marcus Nispel.

Nicméně, nazývat „Pátek třináctého“ z roku 2009 remakem je poněkud ošemetné, ačkoliv tak byl svého času propagován. Rozhodně se totiž nejedná o předělávku původní filmu z roku 1980. Ani nejde o předělávku jakéhokoliv jiného dílu z dlouhé kultovní slasherové série. Mnohem víc než remake nějakého filmu je tohle totiž remake samotné postavy Jasona Voorheese a jejího příběhu. Nebo by se také dalo mluvit o jakémsi výluhu nápadů a motivů napříč celou původní sérií. Události původního snímku jsou zrekapitulovány během úvodních minut, kde se také dozvíme, že Jason se vlastně neutopil a potupnou dekapitaci své matinky sledoval ze křoví. Pak převzal mačetu a jal se vraždit všechno, co mu vlezlo do rajónu.

Jason v tomhle filmu je nastavený způsobem, že si jednoduše hlídá své teritorium jako predátor. Jakmile do něj vkročíte, jde o dostatečný důvod k tomu, abyste dostali mačetou po kebuli. Což se ostatně okamžitě ukáže už v prologu (nezvykle dlouhém, titulky přijdou až po nějakých 25 minutách), v němž pan Voorhees vykuchá první partičku teenagerů, kteří se rozhodli stanovat nedaleko bývalého kempu Crystal Lake. Právě zde se poprvé a naposledy podaří vytvořit nějaké silnější hororové pnutí, navodit pocit bezmoci u obětí a nelítostnou náturu samotného Jasona. Pouze scéna upálení ve spacáku a chycení nohy do pasti působí dost naturalisticky a je hodna moderního brutálního hororu.

Zbytek filmu je ovšem takový trochu nemastný, neslaný. Ne snad, že by úplně chyběla krev, to se naštěstí neděje, ale hlavní linie nemá nijak zásadní spád a jedná se vesměs jen o slušně odvedené řemeslo. Jason vraždí podle rutiny a nějaký výrazný zapamatovatelný hit si nepřipíše. Navíc se velká část zabití odehrává podle omšelé šablony – někdo někam jde sám, nenápadný záběr kamery za jeho záda, kde se zničehonic objeví Jason, vrzne podlaha, oběť zjistí, že má za sebou Jasona, dostane ťafku po palici a jde se dál.

Friday the 13th (2009)

„Pátek třináctého“ se sice blýskne několika malými i většími odkazy na různé díly slavné série, což fandu, jenž má nakoukáno, může potěšit, ale na druhé straně chování své stěžejní postavy (snad jste si nemysleli, že někoho zajímá ta omladina – jen maso na porážku!) převrací. Z Jasona se stal kutil, který si vybudoval labyrint podzemních chodeb, v nichž si vyrábí pasti, systém alarmu pro upozornění, když se někdo blíží k jeho kempu. Navíc, kdo to kdy slyšel, bere rukojmí! Tenhle update se tedy vůbec nepovedl.

Scénář to ospravedlňuje tím, že je unesená šlápota podobná Pamele Voorheesové, což nám oznámí tím, že dvojice výletníků najde přívěšek s její fotkou a borec zahlasí něco jako „Hele, ta je ti podobná.“ Docela humor. Aby toho nebylo málo, film nejenže ignoruje pravidla série „Pátku třináctého“, ale neváhá porušovat i svá vlastní. V jednu chvíli je divákovi sděleno, že Jasona místní nezajímají a kuchá jen turisty, aby o pár minut později jen tak vlezl k místnímu vidlákovi do baráku a sejmul ho. Teleportaci radši nonšalantně přehlédneme, to je nakonec to poslední, co by se dalo vyčítat, když i ve starších dílech byl chlapec mistr v dohánění sprintujících obětí rozvážným krokem.

Friday the 13th (2009)

Samozřejmostí jsou nesympatické postavy i jejich nelogické chování. Obě vykuchané party teenagerů jsou tam skutečně jenom na vykuchání a jiný význam nemají. Co uděláme, když zjistíme, že po nás jde šílený vrah s mačetou. Jasně, rozdělíme se! Kam se půjdeme schovat, když utíkáme před šíleným vrahem s mačetou? Do jeho baráku přece! Pokud by někomu scházelo klišé, také ho dostane. Ve vrchovaté míře.

Kladů zde není mnoho. Jason samotný je oukej a vraždí bez okolků, vystřídá pytel na hlavu (toto je vyjma dvojky z roku 1981 jediný „Pátek třináctého“, kde jej má) i hokejovou masku. Je to vcelku kolohnát, takže vypadá respektu-hodně, ale Derek Mears prostě není Kane Hodder a k ultimátnímu Jasonovi ze sedmého dílu se tahle verze ani nepřiblíží. To by mě ale štvalo ze všeho nejmíň, kdyby měl kolem sebe vrahoun lepší film.

Friday the 13th (2009)

Remake je prostě zaměnitelná nevýrazná moderní vyvražďovačka, která sice nějak zásadně neurazí, ale ani nenadchne a na poměry legendární hororové značky je to dost málo. Celkově vzato tady jeden z těch (nej)slabších „Pátků třináctého“. Aby novodobý horor s mnohonásobně zajímavějšími technickými možnostmi prohrál s osmdesátkovými vykopávkami, to není moc dobrá vizitka…


Jason X (2001)

Jason X (2001)

Země: USA
Rok vydání: 2001
Žánr: horor / sci-fi

Originální název: Jason X
Český název: Jason X

Režie: James Isaac
Hrají: Kane Hodder, Lexa Doig, Chuck Campbell, Lisa Ryder

Hrací doba: 91 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

V devítce se měl Jason vydat do pekla, ale jediné, co měl tenhle  paskvil společného s peklem, bylo to, že se jednalo o pekelnou sračku a suverénně nejhorší biják v celé dlouhé sérii „Pátku třináctého“. Snad i proto šlo o jediný díl z devadesátých let. Dlouho vyčkávaný a dlouho připravovaný crossover s Freddym Kruegerem„Noční můry v Elm Street“ byl taktéž v nedohlednu, takže se nakonec začalo pracovat na dalším, tentokrát už jubilejním desátém díle jedné z nejslavnějších slasherových sérií.

Jeden by čekal, že po slaboučcé devítce, která totálně převrátila veškerá pravidla „Pátku třináctého“ a z chudáka Jasona udělala bídného převtělujícího se červa (doslova), se tvůrci vrátí ke klasice a opět dají fandům, co chtějí vidět – Jasona v té nejtypičtější podobě, jak mačetou masakruje nebohé teenagery v okolí jezera Crystal Lake. Nestalo se. Svým způsobem je „Jason X“ ještě víc ujetý než jeho přímý předchůdce.

Je léty prověřeným faktem („Pátek třináctého“ má ostatně na tomhle prověřování také svůj podíl), že experimenty se v zaběhnutých hororových sériích nevyplácejí. Snad každá velká má nějaký experimentální díl a zpravidla jde o tu nejvíc nenáviděnou část. Pravidlo ovšem musí potvrdit výjimka, a ačkoliv jsem vědom toho, že se mnou mnozí budou nesouhlasit a budou si klepat na čelo, pro mě osobně je takovou výjimkou právě „Jason X“. Desítka je sice ujetá a odvrací se od pravidel a tradic „Pátku třináctého“, nicméně v tomhle případě jde o experiment, z něhož se vyklubal kurevsky zábavný biják. Tedy pokud jste vybaveni a pořádnou dávku nadhledu, smyslu pro béčkový škvár a cokoliv jiného než Jasona u Crystal Lake nepovažujete za rouhání vůči hororové modle.

Desítka zdánlivě úplně ignoruje, co se stalo v devítce, ale není to úplně stoprocentně pravda, jelikož „Jason X“ se odehrává daleko v budoucnosti a počítá i s tím, co se stalo (stane) v crossoveru „Freddy vs. Jason“, který v té době ještě nebyl natočen. Každopádně, Jason je chycen ve výzkumném ústavu, kde se jej pokoušejí zabít, ale jaksi jim to nejde, protože frajer prostě ne a ne chcípnout, takže přijde nápad jej zmrazit. K tomu však nedojde. Nějaká pomazaná hlava nicméně rozhodne, že taková schopnost si zaslouží důkladnější studium, ale než Jasona stihnou přemístit, tak se nejslavnější nositel hokejové masky urve ze řetězu a začne řádit. Nezapomeňte si povšimnout, že Jason zde mimo jiné vykuchá i Davida Cronenberga, jenž si střihnul malé cameo! Nakonec se ale Jasona přece jenom podaří vylákat do kryokomory a zmrazit jej.

Teď se přesuneme o 450 let kupředu. Země je neobyvatelná a lidstvo žije na Zemi 2. V troskách bývalého domova je nalezen Jtenhle ason a s ním zmražená i doktorka, která jej do lednice vylákala. Oba vezme na palubu vesmírná loď a odsud dál už je to asi jasné. Jason se probere a hodně rychle ukáže, že během spánku jeho zabijácký apetit nijak nepolevil. Jede se v totálně béčkovém duchu, vraždy jsou parádní (hlavně ta s kapalným dusíkem se mi líbí, ani nemluvě o boží scénce, kdy Jason ve virtuální realitě mlátí dvě spoře oblečené buchty ve spacích pytlích o sebe a o strom… odkaz na sedmičku je zřejmý), krev nechybí a najde se jí uspokojivý dostatek, hlášky padají jedna za druhou a celé je to jedna velká zábavná jízda.

Jason X (2001)

Samozřejmě, že v jádru je to nehorázná kravina, ale díky všudypřítomnému nadhledu a záměrné béčkovosti to je zároveň i nehorázně sympatické. Jasně, že třeba dialogy jsou mnohdy tupé, ale Jason ve vysoké formě, s vysokým body countem a vysokou mírou fantazie při vraždění všechno bohatě vyvažuje. A když prohraje férovku s robotkou? Tak z něj nanoboti vyrobí nezničitelného über-Jasona! Jestli máte rádi béčka, tak tohle prostě nejde nemilovat. Až se chce říct, že právě z takových filmů si musel hutně brát inspiraci dnes populární „Hatchet“, v němž nakonec hlavního zabijáka také ztvárnil Kane Hodder, nejznámější představitel Jasona Voorheese, pro nějž byl „Jason X“ čtvrtou a poslední štací v hokejové masce.

Na jednu stranu plně rozumím tomu, proč mnozí fandové „Jasona X“ nenávidí. Technicky vzato to není ten pravý „Pátek třináctého“, vyjma Jasona s mačetou a hokejovou maskou to nemá prakticky nic, co si člověk představí, když si na „Pátek třináctého“ vzpomene. Ale kurva, je to nehorázně zábavný film a nádherné béčko jak řemen! Za mě rozhodně palec nahoru.

Jason X (2001)


Wildling (2018)

Wildling (2018)

Země: USA
Rok vydání: 2018
Žánr: drama / horor

Originální název: Wildling

Režie: Friedrich Böhm
Hrají: Bel Powley, Brad Dourif, Liv Tyler, Collin Kelly-Sordelet

Hrací doba: 92 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Do sledování „Wildling“ jsem se pouštěl s naivní představou, že půjde o horor. Hned na začátek vás musím prudce zarazit – pokud byste byť i jen pomysleli na to, že byste se na tenhle film podívali s podobnou motivací jako já, nedělejte to. Za žádnou cenu. Jinak by totiž došlo k nevyhnutelnému důsledku, že byste nadávali na to, jak jste zbytečně ztratili hodinu a půl života u strašné kokotiny, která vůbec není hororem. Vlastně víte co? Radši na to nekoukejte vůbec, i kdybyste nehodlali očekávat horor, poněvadž „Wildling“ tak trochu kokotina je.

Nejprve trochu té dějové omáčky. Film začíná v uzavřené místnosti na půdě, kde je nonstop uzamčená malá holčička. Její fotřík v podání tradičně slizkého (to berte jako pochvalu) Brada Dourifa ji nepouští ven a zdůvodňuje to tím, že je posledním dítětem široko daleko, protože všechny ostatní sežrala hnusná obluda „wildling“, přičemž on ji chrání. A protože je takzvaně nemocná, den co den jí píchá nějakou medicínu.

I přes tenhle náběh se ale nejedná o horor ve Fritzlově stylu. Když Anně, jak se dívka jmenuje, začne přitěžovat, táta se pokusí si vystřelit mozek z hlavy (což se mu nepovede). Přivolaná policie najde zanedbanou holčičku, a protože nelze dohledat žádné příbuzné, ujme se jí dočasně místní šerifka, již hraje Liv Tyler (pod filmem podepsaná i jako producentka) a jejíž náctiletý bratr se do nového hosta naprosto nečekaně zamiluje. Anna si pomalu začíná zvykat na normální život, s nímž se doposud nesetkala, ale brzy se ukáže, že pod zámkem nebyla držena jen tak náhodou.

„Wildling“ se v zásadě točí okolo toho, jak se člověk (berte s rezervou) sžívá s tím, že vlastně není člověk, nýbrž monstrum. Snímek tak ale činí strašně naivně a hloupě. Tím vám neprozrazuji nic zásadního z děje, jelikož skutečnost, že se z hlavní hrdinky vyklube onen netvor, dokázala úplně na frajera odhalit už ukázka. Což je prostě k smíchu. A i kdybyste trailer neviděli, tak tohle odhalení je tak neskutečně do očí bijící už od samotného začátku, že to snad nemůže překvapit ani toho nejhloupějšího lofase, který u bijáků už ze zásady odmítá používat mozek.

Problém „Wildling“ tkví především v tom, že téma, které by se teoreticky dalo zpracovat dobře (ačkoliv ne prvně), pojímá z dost špatné strany. Vysloveně anti-hororově i anti-dramaticky. Spíš z toho zbyl nezáživný a nudný vejblitek pro náctileté ve stylu „Twilight“. Tedy ne, že bych snad někdy pověstné „Stmívání“ viděl, ale vždycky jsem si ho představoval nějak takhle – jako kýč pro děcka. Což mi na „Wildling“ zatraceně sedí.

Wildling (2018)

Pocit blbého filmu pak s jistotou dodělávají slabé triky, (předpokládám, že) nechtěně vtipná maska po proměně holky na vlkodlakyni (nebo co to je) a několik dost debilních momentů. Mezi nimiž snad ani nevévodí trapné finále v jeskyni, nýbrž scéna, kdy bráchovi šerifky naběhne přirození v momentě, kdy zjistí, že Anička má drápy jak čokl a chlupatá záda, aby jí hned vzápětí pustil do rodidel zárodky malého vlčete. Nasmál jsem se u toho dost. Což může být fajn u nějakého explotačního trashe, ale ne u snímku, který se zcela evidentně snaží tvářit jako něco hlubšího a chytřejšího.

Pokud bych měl vyloženě najít nějaké klady, pak mě napadá snad jedině kamera, která občas dokázala nabídnout pár hezkých obrázků. Především tehdy, když nezabírala žádné postavy a jen tak se prolétla po přírodě. To je ale samozřejmě dost málo na to, aby to „Wildling“ zachránilo od sterilní nudy pro kvazi-intelektuály, kteří jsou navzdory svému přesvědčení dost nenároční a nemají koule na pořádný hororový výplach plný střev, krve a usekaných končetin. Ne, raději „Braindead“

Wildling (2018)


Jason Goes to Hell: The Final Friday (1993)

Jason Goes to Hell: The Final Friday (1993)

Země: USA
Rok vydání: 1993
Žánr: horor

Originální název: Jason Goes to Hell: The Final Friday
Český název: Pátek třináctého 9

Režie: Adam Marcus
Hrají: John D. LeMay, Kari Keegan, Kane Hodder, Steven Williams

Hrací doba: 87 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Snad u každé dlouhé a mnohadílné filmové sérii někdy přijde moment, kdy se začne těžce experimentovat, kdy přijde pokus o oživení vyčpělé formulky, kdy se tvůrci odvrátí od tradic a trademarků a vydají se novým směrem. Většinou se to ovšem nepotká s pochopením fanouškovské obce a jen málokdy z toho vzejde kvalitní film. Zatímco třeba konkurenční „Halloween“ si tenhle trapas odbyl už ve třetím díle, „Pátek třináctého“ se prověřených postupů držel mnohem déle. Do sedmičky zuby nehty, s osmičkou už přišla změna prostředí, nicméně princip zůstal na svém místě. Až devítka převrátila všechno vzhůru nohama.

A nutno říct, že v tomto případě to vůbec nebyl chytrý tah. „Jason Goes to Hell: The Final Friday“ je fanoušky „Pátku třináctého“ všeobecně nenáviděný a nejhůře hodnocený díl. Vůbec se není čemu divit, poněvadž devítka je nefalšovaný průser, jenž neuváženě znásilňuje svou hlavní postavy a ničí zavedená pravidla série. Premiéra u nové produkční společnosti se Jasonovi Voorheesovi jednoduše vůbec nepovedla. Což ostatně předznamenal už tragický plakát.

Jediné, co toho kluka hokejové může těšit, je, že tu vystupuje prakticky jen okrajově. Počkat, cože? Inu, je to tak, i to patří k zásadním problémům devátého „Pátku třináctého“. V osmičce Jason skončil roztavený v kanálech pod New Yorkem, což devítka okázale ignoruje a bez jakéhokoliv vysvětlení posílá Jasona opět do akce někde kdovíkde, ale dejme tomu, že nejspíš půjde o okolí Crystal Lake. Přesto se začátek ještě tváří docela slibně, když Jason přepadne nějakou mrzkou šlápotu, co zrovna vylezla ze sprchy. Ta začne utíkat a mistr Voorhees se za ní vydá svým rozvážným krokem, kterým ji pohodlně dohoní. Před finálním úderem se ovšem okolí rozsvítí světla a armáda nebohého sériového vraha rozstřílí na hadry a vyhodí do vzduchu.

To nejbizarnější je ale stále před námi. Jason je na kaši, ale jeho srdce zůstalo v celku a při pitvě začne opět samo bít. Zhypnotizovaný patolog si kousne a posedne jej Jason Voorhees. Hurá zpátky ke Crystal Lake. Duch Jasona změní po cestě hostitele ještě několikrát, což je prostě píčovina jak mraky. Legendární mašina na mordy tu je degradována na nějakého červa a přeskakuje mezi těly, aby se mohla dostat ke Crystal Lake a zde znovu oživnout ve své plné síle.

To máte tak. Jak nám vysvětlí lovec sériových vrahů (fakt tam je), Jason je prakticky nesmrtelný a jediný způsob, jak jej definitivně sprovodit ze světa, je probodnutí jeho srdce někým, kdo je s ním v příbuzenském vztahu. Na druhou stranu, posednutím své krve se Jason zrodí zpátky ve své původní formě.

Jason Goes to Hell: The Final Friday (1993)

Jak asi tušíte, do „Pátku třináctého“ se zde začnou míchat příbuzenské vztahy à la „Halloween“. Což jen tak mimochodem ani zdaleka není jediný odkaz na jiné horory. Devítka je vcelku pověstná tím, kolik je v ní narážek na další hororové bijáky. Objeví se Necronomicon z „Evil Dead“, rukavice Freddyho Kruegera, Voorheesův barák vypadá jako dům z „The Amityville Horror“, jiné místo se jmenuje podle Michaela Myerse

Ale zpátky k filmu. Ve městě pořád žije Jasonova ségra, která má také dceru. Právě jednu z nich chce takzvaný Jason sejmout a posednout, aby se znovu zrodil. Což se mu nakonec na sestře ke konci filmu podaří (i když je mrtvá – Jason / červ se jí zavrtá do rodidel!), ale jeho neteř ho pak probodne nějakou rodinnou dýkou (uff…) a pošle jej do pekla (doslova – odtud taky název filmu). Do toho tam ještě obchází drsný černoch oblečený jak kovboj. A celé je to fest nudné a místy i fest trapné.

Jason Goes to Hell: The Final Friday (1993)

Nějaké klady lze na devítce najít jen v dílčích elementech. Je fajn, že se do série konečně vrátila krev a násilné scény. Roztavení vypadá dost dobře a samotná vražda ve stanu patří k nejlepším ze všech „Pátků třináctého“. Vzhled samotného Jasona se oproti osmičce taky zlepšil a s mozkovitou hlavou a maskou zažranou přímo ve ksichtě vypadá docela cool. Ale k čemu to je, když se objeví jen chvilku na začátku a chvilku na konci.

Ani některé dílčí klady ovšem nemohou zvrátit či zakrýt skutečnost, že „Jason Goes to Hell: The Final Friday“ je naprostá kokotina, která jménu „Pátku třináctého“ dělá jenom ostudu. Tohle si Jason prostě nezasloužil…

Jason Goes to Hell: The Final Friday (1993)


Friday the 13th Part VIII: Jason Takes Manhattan (1989)

Friday the 13th Part VIII: Jason Takes Manhattan (1989)

Země: USA
Rok vydání: 1989
Žánr: horor

Originální název: Friday the 13th Part VIII: Jason Takes Manhattan
Český název: Pátek třináctého 8

Režie: Rob Hedden
Hrají: Kane Hodder, Jensen Daggett, Scott Reeves, Peter Mark Richman

Hrací doba: 100 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Vlna slasherů je spojena především s osmdesátými léty a i na jejich úplném konci přibývaly nové fláky jeden za druhým. Konec osmdesátých let byl pro slasherového fandu dost naditý, jelikož v každém z posledních dvou letopočtů přibyly nové filmy do všech tří největších vyvražďovacích sérií – v roce 1988 šel do kin čtvrtý „Halloween“, čtvrtá „Noční můra v Elm Street“ a sedmý „Pátek třináctého“. V roce 1989 se situace opakovala, akorát si u každé série zvyšte cifru o jedničku.

Nebudeme si nic nalhávat – „Pátek třináctého“ je po většinu své doby na jedno brdo. Neříkám, že je to nutně špatně, já sám mám skopičiny Jasona Voorheese rád, ale asi se nemá cenu přít o tom, že s čestnou výjimkou v podobě „A New Beginning“ je to od dvojky až po sedmičku prakticky to samé. Vlastně už jedničky, poněvadž ta se liší čistě jen postavou zabijáka. Vždycky je to o kuchání teenagerů v okolí jezera Crystal Lake. Jenže místní kempy, chaty, domy a lesy už toho zažily víc než dost, tak se pro osmý díl tvůrci rozhodli dát „Pátku třináctého“ nový impuls. Podtitul osmičky hovoří sám za sebe: „Jason Takes Manhattan“.

Dobře, trochu kecám. Ten podtitul totiž klame tělem. Scénárista a režisér v jedné osobě Rob Hedden sice plánoval, že Jasonův výlet do velkoměsta bude o poznání epičtější a že se kultovní vrah s hokejovou maskou na ksichtě prožene po většině slavných míst New Yorku, ale studio to kvůli přílišným nákladům zatrhlo. Jason se tedy ve skutečnosti do New Yorku podívá až ke konci filmu a většinu času ve městě stejně stráví ve smrdutých uličkách doků, v metru nebo v kanálech. Všehovšudy se pouze jedinkrát projde po Times Square, ale to už malinko předbíhám…

Po sedmičce, stejně jako po šestce, zůstal Jason Voorhees ležet na dně jezera Crystal Lake. Podobně jako na začátku šestky dostane oživovací vzpruhu pomocí elektrického výboje, když dva výletníci na jachtě omylem kotvou zatáhnou za vedení. Jason jim samozřejmě ihned půjde vysvětlit, že to asi neměli dělat – zastřílí si harpunou, získá novou masku a může jít do akce… která se tentokrát z velké části odehrává na lodi.

Místní maturitní ročník se rozhodl na oslavu ke konci školy pronajmout parník a vyrazit na výlet do New Yorku. Akorát jim na palubu vleze jeden oslizlý černý pasažér, jenž zanedlouho začne striktně redukovat stavy posádky. Jason opět chodí a vraždí, na tom se vyjma prostředí nemění zhola nic, ale stejně jako u předchozích dvou dílů tomu chybí víc krve a gore. Hodně to zabolí třeba v momentě, kdy Jason někomu podřízne krk mačetou, ale z rány se nevyvalí ani kapka krve. Nijak zásadně mě nesralo, že Voorhees standardně pomalým krokem dohoní oběť, která mu utíká prudkým sprintem, to ostatně bylo i v nejednom z předchozích dílů, ale občas se skutečně téměř teleportuje, což už mi vadilo. Například vražda na diskotéce je díky tomu vysloveně směšná. Třeba zabití kytarou je v cajku nápad, ale místy tomu už malinko schází šťáva a trochu mě navíc rozčilovaly vidiny jedné z holek. To bylo dost navíc.

Friday the 13th Part VIII: Jason Takes Manhattan (1989)

Z parníku nakonec uteče pět lidí v záchranném člunu, s nímž konečně doplují do New Yorku. Jenže ani tady je nečeká klid, protože Jason doplaval (fakt) za nimi. V přístavu si odbude jeden vysoce vtipný moment s hokejovým billboardem, na němž je ta samá maska, co má právě na sobě, a dál už to pokračuje v zajetých kolejích – chodí a vraždí. Mírným zklamáním ale je, že až na pár výjimek jde Jason výhradně po výletnících z lodi a ostatní ignoruje. Chodí mezi davy lidi a nikoho nesejme, to prostě není ono! A naopak obyvatelé New Yorku nějaký Jason taky nijak nevzrušuje. Realizaci původního nápadu, kdy by vrah vykuchal půlku města, bych viděl raději. Zajímavou perličkou může být, že zde maskovaný vrah zahodí na zeď jednoho kuchaře s ksichtem jistého Kena Kirzingera, jenž si samotného Jasona zahrál o mnoho let později v crossoveru „Freddy vs. Jason“.

Svým způsobem je osmička přelomový díl, protože jde o první část série, která se odklonila od původního osvědčeného konceptu a vydala se úplně jiným novým směrem, v čemž pokračovaly i následující filmy. U starších dílů si sice můžeme stěžovat na klišé a omílání toho samého pořád dokola, ale mělo to kouzlo. V momentě, kdy se Jason vydal mimo Crystal Lake, už jsme se dostali do průměru.

Friday the 13th Part VIII: Jason Takes Manhattan (1989)

Paradoxem zůstává, že oproti starším částem relativně nudná osmička je se 100 minutami jednoznačně nejdelším dílem celé série. Na druhou stranu, „Jason Takes Manhattan“ je pořád koukatelné béčko, to zas nemůžeme křivdit. Úplně nejvíc mě tak na celém snímku zamrzel zpackaný konec, kdy se Jason po zásahu toxickým odpadem promění zpět na malého chlapce, to je prostě fail.


The Strangers: Prey at Night (2018)

The Strangers: Prey at Night (2018)

Země: USA
Rok vydání: 2018
Žánr: horor

Originální název: The Strangers: Prey at Night
Český název: Oni 2: Noční kořist

Režie: Johannes Roberts
Hrají: Marc Velasco, Noé Blancafort

Hrací doba: 85 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Jednička „The Strangers“ (u nás známá jako „Oni“, ale tady budu radši používat původní název, poněvadž by se mi to blbě skloňovalo) se mi příliš nelíbila. A to ještě říkám docela diplomaticky. Vím, že jsou lidé, kteří tenhle film docela cení, ale já mezi ně nepatřím ani náhodou, protože jsem se u toho nudil až do pekla. Atmosféra na nule, předvídatelnost, neuvěřitelně dementní chování obětí, dokonce ani ti záporáci nepředvedli nic moc víc než schopnost teleportace a krádež mobilu.

Než se mě někdo stačí zeptat, proč jsem tedy lezl do kina na pokračování filmu, který se mi kurevsky nelíbil, rovnou vám ušetřím práci a odpovím: Nevím. Asi jen tak z nudy. Protože jsem v té době už delší dobu v kině nebyl a měl jsem náladu. Šel jsem tam s tím, že to bude shit. A rovnou odpovím i na druhou otázku, která se po první odpovědi logicky nabízí: Ano, i takhle někteří z nás utrácejí svoje prachy.

Navzdory všem předpokladům, nulovým očekávání a navzdory všem poučkám o horších dvojkách mohu naprosto upřímně říct, že „The Strangers: Prey at Night“ se mi líbilo o dost víc než jeho předchůdce. Důvod je docela nasnadě – dvojka je úplně jiná, snad ve všech ohledech. Úplně předně je to v přístupu. Jednička se snažila vzbudit dojem, že je hlubší a chytřejší, než ve skutečnosti byla, ale když si někdo hraje na něco, čím není, vypadá to vždycky hloupě. U „The Strangers“ to platí naprosto přesně. Naproti tomu dvojka se nijak nestydí za to, že je obyčejným, klišé napěchovaným hororem se všemi klady a zápory, které se s tím nesou. Paradoxně je tím mnohem sympatičtější.

Změnil se i hororový subžánr, což já subjektivně beru s povděkem, jelikož home invasion mezi mé nejoblíbenější nepatří. Mluvit v případě „The Strangers: Prey at Night“ o home invasion už moc smysl nedává, jakkoliv tu některé dílčí prvky jsou. Dvojka je spíš slasherem, ačkoliv jsou v něm hned tři zabijáci, což je pro vyvražďovačku trochu atypické, poněvadž v nich záporáci upřednostňují sólo práci. S hodně přivřenýma očima bychom mohli hovořit i o jistých elementech hixploitation, ale to už samozřejmě berte s hodně velkou rezervou.

Dvojka má plus i za to, že oproti prvnímu dílu značně zvedla objem násilí a krve, takže už nepůsobí tak cudně a neškodně. Bodycount je také vyšší. Zabijáci se tentokrát nezdráhají, aby se pustili do díla, a svou trochou do krvavé mlýnice tentokrát přispějí i původní oběti, když se v některých momentech obrátí karta. Inu, kuchání lidí je docela rizikové hobby. Vše se navíc odehrává na větší ploše, takže je film dynamičtější, akčnější a netáhne se jak smrad z pšouku.

The Strangers: Prey at Night (2018)

Samozřejmě netvrdím, že je „The Strangers: Prey at Night“ nějaké veledílo či žánrová perla, to ani omylem. Pouze říkám, že oproti totálně jalové jedničce jde o příjemné překvapení, jehož sledování mě nesralo. A to i navzdory skutečnosti, že i zde sem tam zahapruje logika, některé postavy se rozhodně nechovají tak, jak by se člověk s kouskem mozku v hlavě a kouskem pudu sebezáchovy v těle zachoval.

Ale to je samozřejmě klasika, postavy v hororech se nikdy nechovaly dvakrát inteligentně. To mě spíš otravovala opět trochu natahovaná úvodní pasáž, v níž se má divák seznámit s postavami a trochu se s nimi sžít, aby mu jich posléze bylo líto (stejně není). Tentokrát je na menu čtyřčlenná rodinka, která se vydává na víkend do kempu, jejž vlastní nějaký strýček. Už je po sezóně, takže kemp vymetený – až na tři omaskované výtečníky. Sranda může začít, ale až po mnoha minutách řešení rodinné telenovely, která v hororu stejně nikoho nezajímá. Ale chápu, nějak se ta stopáž natáhnout musela, protože i takhle má „The Strangers: Prey at Night“ pouhých 85 minut. Ve výčtu záporů nemohu opomenout ani zbytečně šokující finále, kdy se z jednoho vrahouna vyklube typický nesmrtelný terminátor. Závěrečný dovětek v nemocnici už byl také navíc, stejně jako nálepka podle skutečných událostí a vyzrazení některých stěžejních věcí v traileru (který jsem naštěstí zhlédl až po filmu, ha).

The Strangers: Prey at Night (2018)

Přese všechny výhrady však ve mně „The Strangers: Prey at Night“ zanechalo spíše kladný dojem. Především díky nulovým očekáváním, výraznému zlepšení oproti jedničce, zajímavě využitému soundtracku a místy slušné atmosféře. Nakonec je to vlastně podobně hloupé jako většina těch slasherů z osmdesátek, které dnes uctíváme, tak proč na tohle zbytečně kydat špínu, když to vlastně bylo relativně fajn? Rozhodně radši tohle než další sterilní duchařinu, jichž je v kinech poslední dobou jak nasráno.


The Strangers (2008)

The Strangers (2008)

Země: USA
Rok vydání: 2008
Žánr: horor / thriller

Originální název: The Strangers
Český název: Oni

Režie: Bryan Bertino
Hrají: Liv Tyler, Scott Speedman, Kip Weeks, Laura Margolis, Gemma Ward

Hrací doba: 86 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Horor má sice hromadu subžánrů, ale drtivá většina z nich (ne-li úplně všechny) se potýká s klišé a jasně nalinkovanými hranicemi, v nichž se jednotlivé filmy pohybují. Jinými slovy řečeno, slashery většinou mívají stejný průběh, hixploitation horory taktéž, to samé duchařiny, rape & revenge, zombie bijáky… a všechny další, co vás jen napadnou. Ani takzvané home invasion v tomto ohledu nejsou výjimkou a prakticky všechny se odehrávají v očekávatelných a také očekávaných mantinelech.

Na druhou stranu, horor je žánr, kde s jistou mírou klišé člověk počítá a je ochoten ji i tolerovat, pokud se to nezvrhne do vyslovené debility, nad níž už není možné přivírat oči. Snímek „The Strangers“ z roku 2008 už podle mě tu míru únosnosti překročil, a tudíž spadá do kategorie nepovedených. Jak jsem si ale všiml, tenhle film je přijímán dost polarizovaně a mnozí si jej naopak dost cení. Tak se na to pojďme podívat.

Příběh je na poměry home invasion žánru dost standardní, karty jsou rozdány jednoznačně. Dva nic netušící lidi v domě, tři útočníci venku. Ale ne tak úplně, protože dost často chodí i po domě, kradou mobily, aby se nikdo nemohl dovolat pomoci, a tak různě. No, a to je vlastně všechno, nic jiného se tam neděje. Komorní pojetí, dobře, to beru, ale to se dá přijmout jen v případě, že to nevypadá… inu, přesně tak, jak to vypadá v „The Strangers“

První věc, která mě na „The Strangers“ trochu rozčiluje – jaká je vlastně motivace tří útočníků a čeho chtějí dosáhnout? Zdá se, že jejich jediným cílem je si prostě někoho zavraždit, ale příležitostí k tomu mají asi tak milion a žádnou z nich nevyužijí. Že by si tedy chtěli se svými oběťmi hrát a dát jim pořádnou sodu? Oukej, asi jo no… Každopádně se tu neobjeví absolutně nic o tom, co jsou zač a co vlastně chtějí. Takhle výsledek vyznívá trochu samoúčelně, ale dejme tomu, tohle bych ještě dokázal přežít.

Mnohem horší mi přijde, že se filmu nedaří vykřesat jakoukoliv hutnější atmosféru nebo napětí. Prostě se tam parta vocasů nahání po baráku a přilehlém lesíku a nijak mě to nebralo. Úvodní čtvrthodinka, než se něco začne dít, je naprosto příšerná a ze sladkobolných vztahových slintů mě pomalu rozbolely zuby. Ani potom se ale snímek nijak nerozjede a ke konečnému zúčtování jsem se spíš pronudil a donutil, abych zjistil, co z toho vyleze. Nevylezlo z toho ani hovno.

Oběti se chovají nelogicky, tupě a naprosto levě. Útočníci mají dohromady jednu sekeru, borec má brokovnici, ale stejně dostane na ánus. Jediné, co s tou brokovnicí dokáže, je odstřelení svého vlastního kámoše. Což lze jen tak mimochodem odhadnout několik minut dopředu – podobně jako většinu ostatních zásadních událostí. Naopak útočníci jsou takřka nadpřirození a jejich schopnost se pro vystrašení ukázat a pak se najednou propadnout do země (aniž by byl v okolí jakýkoliv úkryt), když se postava na vteřinu ohlédne jinam, je za chvíli regulérně otravná, obzvlášť když se tenhle model objevuje asi tak stokrát.

The Strangers (2008)

Po nějaké hodině zoufale nudné hry na kočku a myš útočníci konečně lapí své oběti (ačkoliv to mohli předtím udělat už nevím kolikrát, ale to by bylo za pět minut vymalováno…), sundají si masky, párkrát bodnou kudlou (a přitom jednu z obětí ani nezvládnou zabít, ty vole) a odjedou do hajzlu. Prostě jsem z toho měl dojem neúnosně a zbytečně natahované záležitosti, jejíž reálný obsah by vydal na několik málo minut. Výsledek je rozplizlý a táhne se jak smrad z ponožek.

Logiku to nemá, atmosféru taky ne, prostě nic. Ale hlavně že tam někdo na začátek připlácnul hlášku o tom, že je film natočen podle skutečné události (a na konci titulků se jen tak mimochodem nachází další hláška, že veškeré podobnosti s existujícími osobami nebo událostmi jsou čistě náhodné, haha). Jediným překvapením zůstává účast Liv Tyler v hlavní roli, což zrovna není herečka, kterou byste tipnuli na horory. Jinak jde ale o tuctovou podívanou. Nemastné, neslané, nudné. Ten humbuk kolem tohohle bijáku jsem nepochopil.

The Strangers (2008)


Friday the 13th Part VII: The New Blood (1988)

Friday the 13th Part VII: The New Blood (1988)

Země: USA
Rok vydání: 1988
Žánr: horor

Originální název: Friday the 13th Part VII: The New Blood
Český název: Pátek třináctého 7

Režie: John Carl Buechler
Hrají: Lar Park-Lincoln, Kane Hodder, Kevin Spirtas, Susan Blu, Terry Kiser

Hrací doba: 88 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Po výborné šestce jde sice sedmé pokračování „Pátku třináctého“ s kvalitou o krůček dolů, ale stále má své klady a své, dnes už dávno proslavené značce nedělá ani v nejmenším ostudu. Jason Voorhees možná nemá žádný film, jehož hutná atmosféra a působivost by se daly srovnávat třeba s prvním dílem konkurenčního „Halloweenu“, ale na rozdíl od Michaela Myerse se Jasonova série může pochlubit vyrovnaností. I se sedmým dílem si totiž „Pátek třináctého“ drží svou fazónu a jasně ukazuje, proč se Jason Voorhees stal jednou z největších hororových legend.

Na konci šestky zůstal Jason viset na dně jezera Crystal Lake, kde ho ohlodávaly rybičky a kde pomalu zkorodoval to podoby ultimátního zombie kostlivce. Ale to už trochu předbíhám, poněvadž nejprve je nutné Jasona dostat na břeh. Tentokrát se o to postará dívka jménem Tina. Ta má totiž telekinetické schopnosti, které ovšem nedokáže tak úplně ovládat, takže se projevují poněkud nekontrolovaně v návalech emočního vypětí. A právě při jednom takovém omylem vytáhne na břeh Jasona.

Vím, že takhle to může znít trochu pitomě, ale nějak toho vraha prostě museli dostat zpátky do akce. Navíc, zas až tak strašné to není a vlastně mi tenhle telekinetický prvek sedmičky přišel snesitelný, sral mě mnohem méně než třeba telepatie v pátém „Halloweenu“. Každopádně se jedná o prakticky jediný ozvláštňující element, protože jinak Jason Voorhees předvádí další parádní jízdu, jak jsme zvyklí už předchozích dílů. Tommy Jarvis z předešlých filmů je potichu zapomenut, všechny ostatní známé postavy taktéž, tudíž se jede prakticky nanovo – právě kvůli tomu nese sedmý „Pátek třináctého“ podtitul „The New Blood“.

Nicméně zpátky k ději. Na kraji jezera máme dva baráky. Do prvního přijela již zmiňovaná Tina se svou matkou a svým doktorem, který dle všeho věří, že místo, kde prožila traumatický zážitek (omylem zde v dětství díky svým schopnostem zabila svého otce), by jí mohlo pomoct v terapii. V domu číslo dva pak máme standardní náctiletou bandu, která si sem na víkend přijela zapařit a zašukat. Žádné strachy, Jason si na ně se svou mačetou samozřejmě posvítí.

Jedním z největších kladů sedmičky je samotná postava Jasona Voorheese. Právě až zde se totiž zabiják dostává do své nejlepší vizuální formy – nikdy předtím ani potom Jason nevypadal tak skvěle jako tady. Už je brutálně ohnilý a prohnilý, na mnoha místech mu prosvítají kosti, což vypadá extrémně cool, a úplně stejně parádní i jeho ksicht, když si sundá masku. I díky tomu nijak nevadí, že právě v sedmičce je bez masky vidět snad nejdéle ze všech dílů.

Friday the 13th Part VII: The New Blood (1988)

K tomu je nutno dodat, že sedmička je také prvním dílem, v němž se role Jasona Voorheese ujal Kane Hodder. Původně si měl svou roli zopakovat C. J. Graham ze šestky, ale režisér John Carl Buechler si prosadil Hoddera poté, co viděl jeho výkon ve snímku „Prison“ (1988). A vzhledem k tomu, že Kane HodderJasonem vydržel až do desáté části série, stal se jediným hercem, jenž legendárního bijce ztvárnil vícekrát, a jako takový je právě Hodder nejznámějším představitelem Jasona Voorheese. A vzhledem k tomu, s jakou krutostí si počíná a jak dobře v sedmičce vypadá, je to zcela právem.

Sedmička je v rámci série zajímavá i díky Tině. Prakticky ve všech dílech Jasonovi (respektive jeho matce v jedničce) zbude na konci výrazná ženská postava, která jej přežije, ale většinou jen díky štěstí či náhodě (z čehož vyplývá, že chudák Jason má vlastně kurevský pech). Nicméně je to právě až Tina v sedmičce, kdo je pro Jasona rovnocenným protivníkem. Akorát škoda, že se na konci vraždící mačetové hrozby zbaví tak idiotským způsobem, který zavání slušnou dávkou alkoholu při psaní scénáře. Větší demenci než fotra, jenž vyskočí z jezera a stáhne Jasona pod vodu, snad ani nešlo vymyslet.

Friday the 13th Part VII: The New Blood (1988)

S tím by se však ještě dalo žít v pohodě, posranou poslední minutu bych odpustit dokázal. Co mi na sedmém díle vadí nejvíc, je krotkost, absence gore a krve. „Pátek třináctého“ v osmdesátých letech bořil kina a vydělával na svou dobu velké peníze; prostě byl na očích, takže nepřekvapí, že se dlouhodobě potýkal s cenzurou. Už na některých předchozích dílech to bylo znát (hlavně pětka), ale až tady to skutečně bije do očí, jak je film nechutně prostříhaný a jak byly vraždy zpětně uhlazeny kvůli nižšímu ratingu. Ohromná škoda a zároveň degradace filmu, jenž by s pořádnou brutalitou mohl patřit k vrcholům celé kultovní série.

Sám režisér se jen tak mimochodem později nechal slyšet, že cenzura mu kompletně zničila jeho film. Bohužel se vydání necenzurované verze nikdy nedočkáme, jelikož natočený materiál byl zničen. Původní nesestříhaná verze se objevila pouze na nizozemské VHS edici vydané začátkem roku 1989 a jinak už neexistuje. Záznam zmiňované VHS naštěstí na internetu koluje, takže jde původní vraždy zhlédnout alespoň ve špatné kvalitě, a musím říct, že s nimi by měl biják o dost větší grády, protože některé mordy jsou dost povedené (například známá spacáková smrt je mnohem delší, Jason tu šlápotu o strom omlátí šestkrát, nikoliv jen jednou!). Věčná škoda.

Friday the 13th Part VII: The New Blood (1988)

I navzdory těmto politováníhodným okolnostem je „Pátek třináctého 7“ povedeným přírůstkem do série. Kdyby nebylo zkurvené cenzury, nejspíš by se přetahoval o prvenství se šestkou. Nicméně i takhle sedmičku řadím k těm nejzábavnějším dílům Jasonových eskapád…

Na úplný závěr přihodím ještě jednu perličku, kterou sice všichni správní fandové dávno ví, ale třeba pro někoho bude nová. Sedmý „Pátek třináctého“ původně neměl vypadat tak, jak jej známe, ale mělo jít o crossover mezi Jasonem Voorheesem a Freddy Kruegerem„Noční můry v Elm Street“. K tomu nakonec nedošlo, protože práva na obě postavy vlastnila jiná studia, namísto toho vznikla klasická sedmička (postavu Tiny s telekinezí také mnozí chápou jako takovou náhražku Freddyho). Jak ale víme, fandové se dlouho očekávaného souboje nakonec přece jenom dočkali, ale až v roce 2003 ve filmu „Freddy vs. Jason“, kdy už oba vrahouny vlastnila společnost New Line Cinema.

Friday the 13th Part VII: The New Blood (1988)


Jason Lives: Friday the 13th Part VI (1986)

Jason Lives: Friday the 13th Part VI (1986)

Země: USA
Rok vydání: 1986
Žánr: horor

Originální název: Jason Lives: Friday the 13th Part VI
Český název: Pátek třináctého 6: Jason žije

Režie: Tom McLoughlin
Hrají: Thom Mathews, Jennifer Cooke, David Kagen, C. J. Graham

Hrací doba: 86 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Již v povídání o pátém díle „Pátku třináctého“ s podtitulem „A New Beginning“ jsme hovořili o tom, že původním plánem bylo, že se hokejové masky a mačety ujme někdo jiný než Jason Voorhees, jenž ve čtvrté části série s názvem „The Final Chapter“ zemřel. V pětce dočasně převzal vražedný štafetový kolík saniťák Roy, po němž měl řemeslo pro další díly převzít Tommy Jarvis, jedna z mála postav, které se napříč touhle kultovní hororovou sérií objevují opakovaně.

Tommy Jarvis si svůj debut v „Pátku třináctého“ odbyl ve čtvrtém díle. Ostatně to byl právě on, kdo Jasona poslal na onen svět (už podruhé, protože všichni víme, že poprvé dostal na prdel ve trojce). V pětce bojoval s Jasonovým napodobitelem, aby se v závěru naznačilo, že mu z opakovaných konfrontací s maskovaným zabijákem trochu jeblo. Hlas hororové obce se ovšem ozval, že fanoušci chtějí zpátky Jasona Voorheese osobně, takže je nakonec v šestce zase všechno jinak. Však už jen její titul hovoří naprosto jasně: „Jason Lives“.

Tommymu (jehož zde opět hraje jiný herec… zajímavosti na IMDb tvrdí, že je tohle jediný případ v historii kinematografie, kdy jednu postavu hrají tři různí lidé ve třech filmech ve třech letech za sebou) tedy nakonec totálně nešiblo, ale úplně v pohodě ještě není. Rozhodl se svou noční můrou definitivně skoncovat, takže přijede s kámošem na hřbitov, kde je Jason pohřben (budeme okázale ignorovat skutečnost, že jsme se v pětce dozvěděli, že byl zabiják zpopelněn), a vykope jej. Jenže namísto toho, aby si s Jasonem vyřídil účty a definitivně zabil jeho mrtvolu (já vím, že to zní hloupě), omylem jej oživí. To je takový běžný přehmat, že chcete zapálit něčí mrtvolu, a čirým nedopatřením ji u toho oživíte. Každopádně, Jason je zpátky, tentokrát už jako regulérní nesmrtelný zombie, a má kurevskou chuť vraždit.

Však se také chlapec nijak neupejpá a první zářez na pažbě si připíše hned po výlezu z hrobu, když vyrve srdce Tommyho kámošovi. V šestce je ale Jason obzvlášť ve formě a mačetou se ohání jak zběsilý. Navíc tady konečně začíná vypadat dost nebezpečně a stává se z něj rozený predátor. „Pátek třináctého“ by se sice dal obecně shrnout do krátké věty, že chodí a vraždí, ale v případě šestky to platí dvojnásob, protože Jason se prostě hýbe z místa na místo a sejme u toho každého, kdo se mu postaví do cesty. Paintbalisty, souložící páreček v karavanu, dvojici, co se ztratila v lese, policajty… Voorhees nedělá rozdíly a mačetu má připravenou pro kohokoliv.

Jeho cílem je, ostatně jako vždy, les okolo jezera Crystal Lake, nyní přejmenovaného na Forest Green, aby se pokud možno podařilo zapomenout na to, co zde Jason svého času napáchal. Shodou náhod zrovna v místním kempu začíná další letní tábor… a co by to bylo za letní tábor bez Jasona Voorheese, co?

Jason Lives: Friday the 13th Part VI (1986)

Zajímavostí je, že ačkoliv je kemp u jezera zamýšlen jako dětský kemp, šestka je jediným dílem v celé sérii, kdy se zde skutečně objeví nějaké děti. Bohužel se i zde ukazuje jedno z nepsaných pravidel hororu, a sice že dítěti se nesmí nic stát, takže i když je barák plný špuntů, žádný z nich to mačetou neschytá. Vedle toho je na šestce znát i lehký úbytek krvavosti a také nelze přehlédnout naprostou absenci nahoty – v minulých dílech oko divákovo vždy potěšily nějaké kozičky, ale tady nic.

Přesto všechno je šestka možná ten nejlepší „Pátek třináctého“ vůbec, a jestli není, tak k těm nejlepším patří zcela nepochybně. Na rozdíl třeba od ceněné trojky a čtyřky zde není žádný hluchý rozjezd. Jason se objeví hned na začátku a masakruje prakticky celou stopáž filmu. Tempo je parádní, body count vysoký a atraktivita jednotlivých mordů (až na trochu nižší krvavost) poměrně slušná, jelikož tentokrát má Jason při zabíjení docela fantazii.

Jason Lives: Friday the 13th Part VI (1986)

Šestce navíc dost sluší ještě jeden atribut, jaký se v žádném z předchozích „Pátků třináctého“ až doposud nevyskytoval – humor. Šestá část se nebojí odlehčených momentů a hlášek („I’ve seen enough horror movies to know any weirdo wearing a mask is never friendly.“), a to aniž by film přicházel o slasherovou auru, která ke značce jako „Pátek třináctého“ nutně patří.

Celkově vzato se tedy jedná o výborný biják, jenž i navzdory humoru bezezbytku naplňuje vše, co člověk od „Pátku třináctého“ očekává, a navíc to nabízí v doposud nejzábavnější a nejvýživnější formě. Kdo by to byl řekl, že se nějaká filmová série může dočkat svého vrcholu až po šesti filmech?

Jason Lives: Friday the 13th Part VI (1986)