Archiv štítku: horor

Killer Barbys vs. Dracula (2002)

Killer Barbys vs. Dracula (2002)

Země: Španělsko
Rok vydání: 2002
Žánr: žumpa

Originální název: Killer Barbys vs. Dracula

Režie: Jesús Franco
Hrají: Silvia Superstar, Enrique Sarasola, Aldo Sambrell

Hrací doba: 86 min

Zdroj fotek: WIPFilms.com

V roce 1996 natočila španělská punk-rocková kapela The Killer Barbies svůj vlastní film, jehož režie se ujal vyhlášený španělský maniak Jesús Franco, jenž proslul natáčením totálních škvárů někde na hranici mezi amatérským hororem a amatérským pornem. Šlo – samozřejmě! – o neskutečnou hovadinu, ale svým roztomilým způsobem jsou tyhle debilní horůrky strašně zábavné. Což do jisté míry platilo i o „Killer Barbys“, ačkoliv se ani v rámci pokleslé kinematografie nejednalo o žádný zázrak. Osobně mohu s klidem prohlásit, že znám i mnohonásobně zábavnější hororovou žumpu. Pár zábavných věcí jako naháněčka lesem nebo smrt parním válcem (kulttypičo!) se tu ovšem našlo a celkově mi byl tenhle počin sympatický.

Prostřednictvím „Killer Barbys“ však spolupráce mezi skupinou a Jesúsem Francem neskončila ani náhodou. O šest roků později totiž společně dali dohromady další biják s všeříkajícím názvem – „Killer Barbys vs. Dracula“. Nicméně tentokrát sledování opravdu bolí, protože „dvojka“ je totální píčovina, kterou nelze obhajovat ani s láskou k filmovým škvárům. Tady je prostě všechno špatně.

„Dvojku“ jsem dál záměrně do uvozovek. „Killer Barbys vs. Dracula“ totiž není pokračováním „Killer Barbys“, přinejmenším ne přímým a přinejlepším hodně volným. Jinými slovy, pokud jste neviděli starší biják, požitek (haha!) z „Killer Barbys vs. Dracula“ vám to nijak nezkurví. Každopádně, věci se mají asi následovně:

The Killer Barbies jsou teď velká kapela, protože je sponzoruje nějaký prachatý kretén s fetišem na zpěvačku Silvii Superstar. Formace se připravuje na turné v zábavním parku, do něhož ovšem ve stejné době dorazí hrabě Drákula v rakvi. Do toho ale v místní putyce nasává jinačí dement převlečený za Drákulu, který tvrdí, že právě on je pravý Drákula. Ten tam ale nehraje žádnou roli, jen ho za chvíli vrchní upír zakousne, takže tohle říkám jen tak pro srandu. Každopádně, Drákulu z jeho spánku probudí song The Killer Barbies, který k němu zní z jejich zkoušky, načež vstane a vypraví se tam, aby si na jejich muziku trochu zatrsal (fakt!) a při tom se náhodou zamiloval do zpěvačky (v překladu: dostal neodolatelnou chuť zabořit svoje velké… zuby do jejího… krku).

Poté už následuje dementní honička, v níž Drákula zakousne, koho potká, a šklebí se u toho jak totální kokot (ale zdaleka není sám – herecké výkony jsou naprosto epické od všech zúčastněných). Na místo dorazí nějaký lovec vampýrů, který je sice slepý, nicméně dokáže upíry cítit. Což jen tak dokáže hned ve své první scéně, kdy zahlásí, že tu cítí něco zkaženého, načež mu jeho bázlivý poskok odvětí, že stojí přímo před vchodem na hajzly. Vše vrcholí v naprosto odzbrojující scéně, kdy je Drákula chycen do lasa, a následně se všichni okolo poperou o to, kdo mu zatluče kůl do srdce. Do toho je nastrkána hromada písniček The Killer Barbies, takže to ještě víc vypadá jako celovečerní videoklip než první film.

Killer Barbys vs. Dracula

Každopádně, všechna sranda stranou, tohle je totální odpad, na němž není dobře vůbec nic. Jestli jsem o „Killer Barbys“ napsal, že jde o nechtěně trapný, levný a amatérský horor, tak to beru s omluvou zpátky, protože oproti „Killer Barbys vs. Dracula“ šlo ještě o veledílo. Druhý biják je skrz naskrz absolutní arci-sračka a přes to prostě nejede vlak. Ne snad, že bych se během filmu nesmál. Naopak, smál jsem se jak blázen, protože nic jiného se při vší té trapnosti ani dělat nedá. Ale i to je po půlhodině docela nuda, protože se vleče, nic se tam neděje, příběh nic, atmosféra nula, zábava na bodu mrazu.

„Killer Barbys vs. Dracula“ dokonce postrádá i základní atributy céčkového trashového hororu jako pořádné gore a erotika, což jsou obojí věci, s nimiž Jesús Franco neměl ve své kariéře nikdy problém. Zrovna tady si to ovšem odpustil, což rozhodně považuji za přešlap. Ve finále jediné, na co se tu dá alespoň trochu koukat, je sama Silvia Superstar, jíž to v „Killer Barbys vs. Dracula“ sekne ještě víc než ve starším bijáku, a nadto se předvede v několika sexy outfitech. Je to ale dostatečný důvod k tomu, aby mělo smysl se na tuhle kravinu koukat? Rozhodně ne.

Killer Barbys vs. Dracula

Rozhodně nemám problém s brakovými horory, vlastně mám pro ně spíš slabost a většinou si je dost užívám. A to včetně těch, které jsou už dnes spíš nechtěné komedie. „Killer Barbys vs. Dracula“ je nicméně tak hloupá záležitost, že nefunguje ani z tohohle ohledu, a navíc to nejde omlouvat ani stářím, poněvadž se jedná o relativně novější film (rok 2002). Selhání vidím na všech frontách – není to strašidelné, není to napínavé, ani krvavé, ani směšné, prostě nic. Vydávat tohle za horor je jednoduše výsměch. Summa summarum jde o naprostý fail a neexistuje jediný důvod, proč byste se na tohle měli koukat. Ruce pryč.


Killer Barbys (1996)

Killer Barbys (1996)

Země: Španělsko
Rok vydání: 1996
Žánr: horor

Originální název: Killer Barbys
Český název: Maso pro zámeckou paní

Režie: Jesús Franco
Hrají: Silvia Superstar, Santiago Segura, Mariangela Giordano, Aldo Sambrell

Hrací doba: 87 min

Zdroj fotek: Mondo-Digital.com

The Killer Barbies je španělská punk-rocková kapela, která svého času získala jistou popularitu ve své vlasti. Později se dokonce upsala i relativně známému německému labelu Drakkar Records, aby si získala mezinárodní pozornost. Nicméně z toho mála, co jsem z jejich produkce slyšel, mi to připadala jako strašná hovadina nehodná zevrubnějšího poslechu. Snad i to je důvodem, proč se nejedná o nijak zvlášť známou záležitost – tedy alespoň mně to tak připadá, že hudebně The Killer Barbies příliš neprorazili, přinejmenším do širšího povědomí ne, a že skrytou lahůdkou pro fajnšmekry také nejsou.

Jestli je někomu jméno téhle kapely známé, tak to jsou spíš fandové céčkového brakového hororu. The Killer Barbies totiž mají něco, čím se nemohou pochlubit ani mnohonásobně známější formace – vlastní film. A dokonce dva. Které jim navíc oba režíroval známý španělský zvrhlík Jesús Franco, jehož tvorbu musí uctívat každý milovník filmového škváru nejhrubšího zrna. Snímek nese název „Killer Barbys“, protože užití slova „Barbies“ v titulu prý nepovolil Mattel (!), což je pořád lepší než český název. Lokální distributor totiž počin „vtipně“ překřtil na „Maso pro zámeckou paní“, což je skoro stejný „what the fuck“, jako že tahle hovadina vůbec vyšla v české distribuci.

„Killer Barbys“ je každopádně úlet jako čuně a šíleně laciný horor určený jen těm nejzatvrzelejším příznivcům ubohé kinematografie. Zčásti jde spíš o reklamu kapely, zpočátku to dokonce vypadá jako celovečerní videoklip The Killer Barbies, ale vcelku záhy se film přesune do polohy, na jakou musí čekat snad každý, kdo se do sledování tohohle klenotu pustí – do nechtěně trapného, levného a amatérského hororu, který je tak příšerný, až je vlastně neskonale zábavný.

Příběh „Killer Barbys“ je velmi jednoduchý. Kapela jede na koncert a po cestě se jí porouchá dodávka. Shodou náhod jde kolem borec, jenž hudebníkům ochotně pomůže, vezme je jako hosty do nedalekého zámku, kde údajně dělá sluhu místní hraběnce, že prý odsud zavolají nějakého automechanika. Členové The Killer Barbies ovšem netuší, že hraběnka je shnilá mumie, která k životu potřebuje lidskou krev, a že právě oni mají být jejím dalším obědem.

Následuje postupné vybíjení členů kapely, které se odehrává většinou během sexu – ať už mezikapelním nebo s hraběnkou. Což dává možnost předvedení full frontalu obou pohlaví. Nicméně sexuální scény jsou jinak relativně cudné, a abych řekl pravdu, mírným zklamáním jsou i krvavé záběry. Samozřejmě bych sežral, že jsou slabé efekty (třeba figurína namísto mrtvoly doslova mlátí do očí), s tím se u takovéhle záležitosti počítá, ale trochu nemile mě překvapilo, že se nejedná o žádnou gore hostinu, na niž jsem se těšil.

Killer Barbys (1996)

Přesto je pár momentů povedených. Na mysli mám především naháněčku kompletně nahaté kočky odpudivým vágusem (sluha sluhy) v lese plném mlhy. Vysoce humorná je scéna v posteli s hraběnkou. Roztomilá je taktéž místnost s visícími mrtvolami. Pár hlášek je zábavných. A v neposlední řadě – smrt parním válcem (!) je kult jak hovado, o tom žádná.

Filmové kvality aby divák hledal lupou, to je snad nad slunce jasné. Herecké výkony jsou žalostné, snímek je plný nesmyslů jak v příběhu, tak i ve vlastní formě. Například jsem nepochopil dost náhodné střídání španělského a anglického jazyka. Jedna postava mluví anglicky, všichni ostatní španělsky a mezi sebou si rozumí, jako by se nechumelilo. Ale najdou se ale i momenty, kdy nějaká postava během stejné repliky řekne větu španělsky, větu anglicky, větu španělsky. Jednoduše úlet.

Killer Barbys (1996)

Ale právě díky tomu je „Killer Barbys“ tak zábavný škvár. Víte, jak se říká, že je něco tak špatné, až je to dobré? Tak tohle je přesně ten případ… akorát s tím rozdílem, že „Killer Barbys“ není dobré ani náhodou, vysoce zábavné však ano. Doporučení všem milovníkům špatného filmu!


The Nun (2018)

The Nun (2018)

Země: USA
Rok vydání: 2018
Žánr: horor

Originální název: The Nun
Český název: Sestra

Režie: Corin Hardy
Hrají: Taissa Farmiga, Demián Bichir, Jonas Bloquet, Bonnie Aarons

Hrací doba: 96 min

Odkazy: web / facebook / twitter

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Můžete hledat, jak chcete, ale asi jen těžko najdete hororovou sérii, která by v posledních letech byla úspěšnější než „The Conjuring“. Tahle značka aktuálně čítající pět filmů (a další tři už se chystají) totiž vydělává jak zběsilá a celkově už v kinech vytáhla z kapes diváků více jak jeden a půl miliardy. Což je dost úctyhodné s ohledem na skutečnost, že těch pět snímků dohromady stálo lehce přes sto milionů. A „The Nun“ / „Sestra“, pátý příspěvek do tohoto populárního hororového univerza, si vede prozatím nejlépe.

„The Nun“ je už druhou spin-off větví v univerzu vybočující od hlavní série „The Conjuring“. A zdá se, že stejně jako u „Annabelle“, ani zde nezůstane jen u jednoho filmu. Už dlouho před vydáním totiž duchovní otec série James Wan mluvil o možném pokračování, bude-li „The Nun“ úspěšné, tudíž je myslím jen otázkou času, kdy přijde čas na dvojku. Film totiž vydělal více jak 16násobek svého rozpočtu.

Všechno to zní jako hororová pohádka, ale snad všichni víme, že komerční úspěch a skutečná kvalita jsou dvě odlišné věci, které spolu mohou, ale nemusejí souviset. Série to potvrzuje, protože její úroveň rozhodně není tak stabilní jako peněžní výdělky. Doposud nejlepším příspěvkem stále jednoznačně zůstává první „The Conjuring“ z roku 2013 a doposud nejhorším jednoznačně první „Annabelle“ z roku 2014. „The Nun“ je tak nějak mezi. Asi je o něco lepší než oba díly „Annabelle“, ale rozhodně horší než oba díly „The Conjuring“. A čistě jako samostatný biják se rochní v průměru s dobrou výpravou.

Hlavním strašákem v „The Nun“ má být démon Valak, jenž se stál i za událostmi v „The Conjuring 2“. Relativně lákavě se Valakova „sólovka“ tvářila i díky tomu, že měla být zasazena do vzdálenější minulosti. Nevím proč, ale někde jsem nabyl dojmu, že to bude ještě vzdálenější než rok 1952. Kdyby se strašilo třeba ve středověku, přišlo by mi to dost cool, už jen protože se podobné historické horory v posledních letech vůbec netočí, což mi přijde jako velká škoda. Ale nevadí, to je samozřejmě můj problém.

Mnohem víc mě zamrzelo, že samotný Valak vlastně ve filmu nakonec tolik prostoru nedostane. Pořádně do toho začne bušit až v samotném finále, které je ovšem zbytečně přepálené a přehnané. To je trochu škoda, protože samotný vzhled démona je docela v cajku. Možná víc než make-up za to může herečka Bonnie Aarons, jejíž ksicht je strašidelný i v civilu. S tímhle nosem hraje život na nejvyšší obtížnost. Pro horor nicméně super. K čemu to ale je, když to nemůže uplatnit v lepším filmu.

The Nun (2018)

Co do příběhu je „The Nun“ těžce předvídatelná záležitost bez výraznějšího zvratu. Kněz a novicka jsou vysláni do kláštera v Rumunsku, aby zde prověřili aktuální situaci, když se jedna z místních jeptišek nedávno zabila. Co tu najdou a jak jejich setkání dopadne, je krutě očekávané.

Ždímáno naneštěstí není ani samotné prostředí zapadlého kláštera v rumunských lesích. To je místo jako stvořené pro hutnou hororovou atmosféru, obzvlášť když se hned vedle nachází i hřbitov, v němž se moc ráda drží mlha. I přesto to ale celé vyznívá trochu sterilně. Na atmosféru se tak trochu sere a film se radši spoléhá jen na vysoký počet jump scarů (mor moderního hororu!), které jsou navíc dost nefunkční. Já mívám tendence se lekat (aby taky ne, když u toho vždycky brutálně vystřelí hlasitost a něco se rychle mihne před kamerou, toho by se člověk lekl i v pohádce), ale tady mě to nijak nebralo. Jediná lekačka, u níž by člověk eventuálně mohl nadskočit, byla ukázána už v traileru, takže pro samotný snímek nezbývá prakticky nic zajímavého.

The Nun (2018)

A přitom jestli nějaký dílek z „The Conjuring“ univerza mohl dopadnout dobře a nabídnout něco jiného než standardní pohodlné lekání, pak právě „The Nun“ díky svému prostředí a stylizaci do minulosti. Namísto toho tu máme další sterilní hororovou rutinu, která možná v kinech udělala bordel, ale z hlavy se vypařila pár dnů od promítání.


Annabelle: Creation (2017)

Annabelle: Creation (2017)

Země: USA
Rok vydání: 2017
Žánr: horor

Originální název: Annabelle: Creation
Český název: Annabelle 2: Zrození zla

Režie: David F. Sandberg
Hrají: Anthony LaPaglia, Miranda Otto, Lulu Wilson, Talitha Eliana Bateman

Hrací doba: 109 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Nejsem přílišným zastáncem duchařin, vlastně je považuji za jeden z nejnudnějších hororových subžánrů (větší nuda už je snad jenom found footage), ale i s takovou nemohu neuznat, že oba díly „The Conjuring“ ve svém ranku patří k tomu lepšímu a zajímavějšímu. I navzdory tomu, že dvojka byla o trochu slabší. Zato spin off jedničky s názvem „Annabelle“ takovou parádu neudělal a topil se v utahaném průměru, směšných klišé a nudě.

Kvalita ovšem ve filmovém průmyslu nikoho nezajímá. „Annabelle“ zarobila jako svině, ostatně jako prozatím vše z „The Conjuring“ univerza, takže došlo i na druhý díl. Jeho podtitul „Creation“, respektive „Zrození zla“ v české mutaci, jasně dává na vědomí, že tentokrát se diváci dozvědí něco o tom, jak prokletá panenka Annabelle, která se prvně objevila v prvním díle „The Conjuring“, vlastně vznikla.

Docela nepřekvapivě vše začalo u výrobce panenek. Zpočátku ale nic nenasvědčuje tomu, že by měl tenhle chlapík nějak začít pořádnou hororovou story – je šťastný se svou ženou a dcerkou, mají velký dům a kšeftu se podle všeho daří. To ovšem trvá jen do doby, než dceru Bee – což je zkrácenina Annabelle – srazí a zabije auto. Něco takového dokáže s rodinnou pohodou trochu zamávat.

O dvanáct let později se manželé rozhodnou svůj dům opět trochu prosvětlit dětským smíchem, takže nabídnou útočiště šesti sirotkům a jeptišce. Výrobce panenek má jen dvě podmínky – aby se držely dál od pokoje jeho ženy, která je upoutaná na lůžko, a od bývalého pokoje jejich dcery. Jedna z dívek ovšem neuposlechne a do zapovězeného pokoje vejde, aby zde ve skrýši našla panenku. Od téhle chvíle se náznaky překlenou k činům a strašení dětiček začne naplno.

Asi nemá smysl vám prozrazovat, proč je panenka posedlá. Ačkoliv bych vám tím asi film nezničil, protože se nejedná o tak zásadně šokující odhalení. Scénář v tomto ohledu kráčí po té nejpohodlnější cestičce. Přesto je výsledek o něco povedenější než první „Annabelle“. Ne snad, že by dvojka byla úplný zázrak, to fakt není, ale několik povedených scén s ucházející atmosférou nabídnout zvládne a celkově jsem si u jejího sledování nekousal nudou nehty až ke třetímu kloubu.

Strukturou se „Annabelle 2: Zrození zla“ docela blíží prvnímu „V zajetí démonů“. Rozjíždí se pomaleji, ale postupně začíná atmosféra houstnout, jak roste počet strašících scén. Vše směřuje k závěrečnému klimaxu, kdy už existenci něčeho zlého v domě uvěří všichni včetně těch, co ještě před nějakou tou minutou nevěřili. Údernost tohoto vyvrcholení není ani zdaleka tak veliká jako v případě „V zajetí démonů“, přesto se v porovnání s „Annabelle“ jedná o krok správným směrem.

„Annabelle 2: Zrození zla“ je nicméně stále jenom pohodová jednohubka, na kterou se dá v pohodě podívat, ale žádný velký zážitek neposkytne. Pořád jde jen o slušný žánrový standard, nikoliv o výrazný příspěvek do duchařských hororů, za nějž třeba „V zajetí démonů“ považovat šlo.

Annabelle: Creation (2017)

Že film nedokáže příliš vystrašit, to jsem nakonec docela čekal. Jakkoli v samotném ději postupně přituhuje, pořád jde o poměrně cudnou podívanou, která s vaším nervovým systémem nijak nezamává. Ne snad, že by to člověk u mainstreamového hororu dvakrát předpokládal.

Docela mě ovšem překvapilo, že „Annabelle 2: Zrození zla“ nedokáže ani pořádně vylekat. Podobný druh duchařských hororů má sklony takzvaně strašit pomocí laciných lekaček, což je pohodlná cesta, jak suplovat silnější strach plynoucí z tísnivé atmosféry. Nejsem si úplně jist, že se druhá „Annabelle“ touhle cestou nechtěla vydat, anebo se jen lekačky nepovedly, ale zůstává faktem, že jsem se během snímku prakticky ani jednou neleknul. A to mívám, klidně se k tomu přiznám, sklony vždycky nadskočit, když nějaký jump scare přijde. Tady nic.

Annabelle: Creation (2017)

Vzato kolem a kolem bych „Annabelle 2: Zrození zla“ označil jako lepší průměr, který ani neurazí, ani nenadchne. Oproti prvnímu dílu se přesto jedná o výrazné zlepšení.


Madman (1982)

Madman (1982)

Země: USA
Rok vydání: 1982
Žánr: horor

Originální název: Madman

Režie: Joe Giannone
Hrají: Paul Ehlers, Gaylen Ross, Tony Fish, Harriet Bass

Hrací doba: 88 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Není žádným velkým tajemstvím, že konec sedmdesátých a celá osmdesátá léta jsou prakticky nekonečnou studnicí slasherových béček. I kdyby si snad někdo myslel, že zná prakticky všechny, téměř s jistotou se jedná jen o domýšlivost, protože i kdybyste jich viděli tisíc, najde se minimálně ještě jedno další, o němž zatím nemáte potuchy. Což je ale fajn, protože to dává možnost pořád dokola objevovat nové a nové bijáky z klasické éry vyvražďovaček.

Některé filmy z téhle sorty samozřejmě vystupují do popředí. Takové nazýváme žánrovými legendami, zpravidla se jedná o dlouhé série, jejichž ústřední vrahouni mnohdy překročili stín hororového žánru a stali se spíš kulturním fenoménem. Vždyť kdo by neznal jména jako Freddy Krueger, Jason Voorhees nebo Michael Myers? Dnes ovšem nezamíříme za žádnou z podobných těžkých vah. Radši si zavzpomínáme na jeden méně známý kousek, o němž budou mít ponětí spíš jen fandové žánru.

„Madman“ je nicméně docela standardním slasherem své doby se všemi jeho klady i zápory, se vší jeho zábavností i klišé. Pokud tedy osmdesátkovým bijákům à la „chodí a vraždí“ fandíte, pak by vás „Madman“ mohl (měl?) zajímat, pokud jste jej ještě neviděli. Pokud vám naopak všechny „Pátky třináctého“ přijdou jako nudná píčovina, pak vás rozhodně nebude bavit ani tohle, spíš naopak.

À propos „Pátek třináctého“ – právě s ním má „Madman“ určité společné znaky. Série Jasona Voorheese byla v osmdesátkách fakt velká věc, tudíž není divu, že se objevily mraky dalších slasherů, které své oběti nechaly porcovat v prostředí letního tábora. Až by se skoro dalo mluvit o svém vlastním „subsubžánru“ – camp slasher.

Tušíte správně, že „Madman“ patří právě k takovým. Máme tu partičku vedoucích, poslední zbytky děcek (kemp právě končí), pár chatek a okolo nich les, který nebývá zrovna bezpečný, pokud jste takoví volové, abyste v něm nahlas vyslovili jméno Madmana Marze. Heh, to jsem asi trochu uspěchal, takže to vezměme o něco pomaleji.

Ve zmiňovaném lesíku stojí polorozpadlý barák, v němž kdysi bydlel jeden surový a poněkud šílený farmář. Tomu jednoho dne mrdlo, popadnul sekeru a rozštípal na kusy svojí manželku i obě děti. V městě se na to rychle přišlo a místní se s panem Marzem vypořádali po svém – přiměřeně ho zlynčovali a oběsili. Když se ale druhý den vrátili na místo popravy, aby mrtvolu odřízli, našli zde jen prázdnou oprátku. Stejně tak těla Marzovy rodiny se nikdy nenašla. Od té doby se traduje legenda, že jakmile v místních lesích někdo vysloví jméno Madmana Marze nahlas, starý sadista se probere a v danou noc vykuchá všechno, co se mu postaví do cesty.

Madman (1982)

Touhle uvozovací historkou „Madman“ začíná – u ohně ji vypráví jeden týpek, co vypadá jako hlavní vedoucí nebo majitel kempu, to ve filmu není explicitně řečeno. Všichni to samozřejmě pokládají za humornou hororovou historku k táboření, což jeden boreček ihned dokáže tím, že začne Madmanovo jméno ječet doslova jak na lesy. No, měl si to odpustit, protože Madman Marz ho slyšel a brzy se pustí do díla.

Madman Marz je přerostlý ošklivý kolohnát (trochu nechá vzpomenout na mnohem mladší slasherovou sérii „Hatchet“ a jejího vrahouna Victora Crowleyho), který své oběti sejme čímkoliv, co mu přijde pod ruku. Anebo klidně tou rukou, protože i ta je dost hnusná a pěstuje ji na ní výstavní drápy, aby vám mohl jedinou ranou otevřít hrdlo, pokud na to přijde. Jinak ale umí i oběsit, nabodnout na hák, a když má kreativní náladu, klidně vám odsekne palici i kapotou od auta. Jeho primární zbraní ve filmu je nicméně stará dobrá sekera.

Madman (1982)

Celkem si náš nevzhledný pořízek připíše sedm čistých hitů. Jestli započítáme i úvodní flashbackovou sekvenci, pak to i s rodinkou dělá rovnou desítku. Protože jsme na začátku osmdesátých let, je většina vražd solidně krvavá a kamera před rubaním sekery do těl nebožáků srabácky neuhýbá. Samozřejmě, že stáří je na snímku v mnohých ohledech vidět, takže se nejedná o brutalitu, u níž by se komukoliv zvedl pajšl. Krev je evidentně falešná a usekané pahýly viditelně umělé. Přesto je to docela fajn.

Samotný film si nehraje na žádné velké umění, jedná se o pěkně přímočarou záležitost. Jedno děcko se ztratí v lese, první vedoucí se jej vydá hledat. Nějak se nevrací, tak se do nočního lesa vydává jeden za druhým a jeden za druhým také chcípá. Většinou zakopne o mrtvolu svého předchůdce a za nedlouho mu přilétne sekera do tlamy. Žádné zbytečné kecy okolo, které beztak nikoho nezajímají. Po úvodní vysvětlující sekvenci u ohniště se jde prakticky rovnou na věc a první vraždička na sebe nenechá dlouho čekat. I to mohu „Madmanovi“ připočíst k dobru.

Madman (1982)

„Madman“ samozřejmě není žádný trhák. Vlastně je to typický produkt své doby, naprosto ukázkový slasher z osmdesátých let. Ale kurva, vždyť to je svým způsobem pochvala. Všechny tyhle bijáky jsou trochu nablbé, ale vždyť i to patří k důvodům, proč nás to tak baví. Atmosféra je oukej, vraždy rovněž, vrah je dost cool a navrch ještě přidejte povedený soundtrack – chytlavý ústřední song i dobré ambienty v napínavějších sekvencích. Hele, za mě fakt spokojenost. Trochu škoda, že z původně plánované dvojky sešlo, klidně bych si nechal přidat.


The Conjuring 2 (2016)

The Conjuring 2 (2016)

Země: USA / Kanada
Rok vydání: 2016
Žánr: horor

Originální název: The Conjuring 2
Český název: V zajetí démonů 2

Režie: James Wan
Hrají: Patrick Wilson, Vera Farmiga

Hrací doba: 134 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: V zajetí démonů 2

(Budou spoilery.)

Po masivním úspěchu prvního „V zajetí démonů“ by bylo naivní si myslet, že nedojde na další pokračování. Zvlášť když katalog skutečných případů Eda a Lorraine Warrenových je rozsáhlý a ještě nějakou dobu nebude problém s inspirací pro nové náměty. A to i v momentě, kdy se série „V zajetí démonů“ bude chtít vyvarovat jednoho z jejich nejznámějších případů strašidelného domu v Amityville, protože ten už posloužil jako základ pro jinou – a značně dlouhou – hororovou sérii, která se táhne již od konce 70. let.

Případ Amityville se ovšem ve „V zajetí démonů 2“ mihne, a sice na začátku v jakémsi intru, podobně jako se v prvním díle na začátku mihla panenka Annabelle, která posléze posloužila jako základ (zatím) dvoudílnému stejnojmennému spin-offu. I dvojka sama o sobě vyprodukovala další spin-offy k hlavní linii případů manželů Warrenových, ale k tomu se ještě dostaneme později. Nejprve se zaměříme na samotné „V zajetí démonů 2“ a standardně to nejspíš bude i se spoilery. Sice na to upozorňuji, ale jen z formálních důvodů, protože je to taková konvence. Kdo čte recenze na filmy, měl by očekávat, že se o tom filmu něco dozví, a pokud to někdo nechápe, tak je vůl.

„V zajetí démonů 2“ se rovněž týká jednoho z těch známějších případů, a sice Enfieldského poltergeista. Ten byl údajně aktivní v letech 1977-1979 v londýnském městském obvodu Enfield. Film však na tomto poli samozřejmě není průkopníkem, ani neobjevuje Ameriku – nejde totiž o první filmové zpracování případů. Můžeme připomenout třeba televizní minisérii „The Enfield Haunting“ z roku 2015.

„V zajetí démonů 2“ se snaží stavět na podobných hutně-atmosférických základech jako jednička, což se do určité míry i daří. Na projekt opětovně dohlížel James Wan, jehož talent je nesporný. Řemeslo má chlapec zmáknuté perfektně a ví, jak na plátně vytvořit pořádné napětí. I přesto dvojka není tak působivá jako jednička. První „V zajetí démonů“ se sice rozjíždělo pozvolna a v první půlce zrovna neexceluje, ale posléze začalo tempo houstnout a vše vyvrcholilo ve vypjatém finále, po němž z filmu zůstal dobrý dojem.

Dvojka také nešlape do plných hned od začátku, ale i tak mi začátek nepřišel tak utahaný jako minule. Což je samozřejmě plus. Na druhou stranu, v Enfieldu se na rozdíl od Harrisvillu nepodařilo vytvořit tak hutné finále, které by diváka přikovalo k židli a nedalo mu šanci vydechnout. „V zajetí démonů 2“ si samozřejmě stále drží svou úroveň, plyne v docela povedené náladě a na poměry duchařského hororu bezpečně míří do nadprůměrných vod. Nicméně je to celé už takové méně překvapivé, méně napínavé a naopak víc předvídatelné, lekačky už tolik neohromí (skutečně jsem nadskočil asi jen dvakrát nebo třikrát, což je na tenhle druh hororu a při stopáži dvě a čtvrt hodiny trochu málo).

The Conjuring 2 (2016)

Herci jsou opětovně docela fajn a ústřední dvojice manželů Warrenových je vybrána skvěle, ale síly temnot nejsou ani zdaleka tak charismatické jako posledně. Maska hlavního démona, jeptišky, mě zas tak neohromila a především je obrovské zklamání, jak se s ním nakonec Warrenovi vypořádají. Celou dobu jim dělá jakože peklíčko, baví se o něm jako nejvíc hustodémonsky krutopřísném parchantovi, jakého kdy za celou svojí kariéru potkali, a nakonec na něj stačí zaječet jeho jméno a on odtáhne do píči. Sorry jako, to nežeru. A když teda připustím, že na démonem získají moc, jakmile znají jeho jméno (mimochodem, proč to tak nefungovalo i v jedničce?), tak, ty vole kurva, celou dobu dělají, že to jméno neznají, a pak si borkyně vzpomene, že ho má vlastně napsané v knížce, doběhne se podívat do kufru auta a konec. To nechceš.

Takhle to může znít trochu jako nepovedený biják, ale ono to tak příšerné zdaleka není. Jak už jsem řekl, „V zajetí démonů 2“ je vlastně pořád docela fajn, což říkám z pozice někoho, kdo se u duchařských hororů většinou nudí, protože na samovolném otvírání dveří a posouvání židlí nevidí nic extra strašidelného. Na druhou stranu, i když je to o něco níž než jednička, pořád je to o dvě ligy výš než zoufalá „Annabelle“.

The Conjuring 2 (2016)

Značka „The Conjuring“ se rozjela dost epicky a dvojka „V zajetí démonů“ ji samozřejmě nijak nepřibrzdila, spíš naopak. Samotná dvojka už vyprodukovala jeden jeptiškový spin-off „The Nun“ a další s názvem „The Crooked Man“ (což je jedna postavička vyvolaná jeptiškou). No, a kromě toho už se samozřejmě rozjíždí práce i na třetím dílu samotného „V zajetí démonů“, a pokud by si i ten udržel podobnou úroveň jako dvojka, tak by to nakonec bylo docela uspokojivé.


The Pit and the Pendulum (1961)

The Pit and the Pendulum (1961)

Země: USA
Rok vydání: 1961
Žánr: horor

Originální název: The Pit and the Pendulum
Český název: Jáma a kyvadlo

Režie: Roger Corman
Hrají: Vincent Price, John Kerr, Barbara Steele, Luana Anders, Antony Carbone

Hrací doba: 80 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Pod pojmem klasický horor si asi každý představí něco jiného. Mně osobně na mysli vytanou dvě éry strašidelného filmu – za prvé staré černobílé kulty z dvacátých a třicátých letech, za druhé pomalé atmosférické kousky z (převážně) šedesátých let. Za největšího představitele druhého zmiňovaného období myslím můžeme s klidem považovat Vincenta Price, jenž se do dějin žánru zapsal jako jedna jeho z největších legend.

Začátkem šedesátých let vzniklo hned několik snímků, v nichž se Vincet Price představil pod režijní taktovkou Rogera Cormana ve volných adaptacích děl Edgara Allana Poea. Tato spolupráce nechala vzniknout filmům jako „Zánik domu Usherů“ (1960), „Jáma a kyvadlo“ (1961), „Historky hrůzy“ (1962), „Předčasný pohřeb“ (1962), „Havran“ (1963), „Maska rudé smrti“ (1964) nebo „Ligeina hrobka“ (1965). Pokud tedy v hororu upřednostňujete hutnou gotickou atmosféru, pak rozhodně máte z čeho vybírat. My dnes zavzpomínáme na „Jámu a kyvadlo“

Filmová „Jáma a kyvadlo“ toho s původní povídkou od Edgara Allana Poea nemá mnoho společného, to je asi nutné říct hned na rovinu. Neměli byste tedy čekat opravdovou adaptaci původního díla. Filmová „Jáma a kyvadlo“ ve skutečnosti rozehrává svůj vlastní příběh, který je úplně o něčem jiném, a z knižní předlohy si vesměs půjčuje pouze název a reálně na ni odkazuje prakticky jen v jedné scéně v závěru.

Děj se odehrává ve Španělsku na hradě, který je sídlem rodiny Medinů. Na začátku sem přijíždí anglický šlechtic Francis Barnard (John Kerr), jehož sestra Elizabeth (Barbara Steele – další známé hororové jméno!) se provdala za místního pána Nicholase Medinu (Vincent Price). Elizabeth však nedávno za prapodivných okolností zemřela a její bratr sem přijel, aby zjistil, co se vlastně stalo. Vzhledem k tomu, že s ním Nicholas Medina, jeho sestra Catherine i rodinný přítel / doktor Charles Leon o daném tématu hovoří dost neochotně, odpovídají vyhýbavě a evidentně něco skrývají, Francis hodně rychle vytuší, že tu něco nehraje.

Vytuší samozřejmě správně a začne ze smrti své sestry podezřívat samotného Nicholase Medinu, ačkoliv ten vypadá, že jej její skon sebral ze všech nejvíce, a navíc trpí paranoiou, že Elizabeth omylem nechali pohřbít zaživa, stejně jako jeho otec Sebastian Medina kdysi zaživa pohřbil svou choť (i když on to udělal záměrně, aby ji potrestal za cizoložství). Ta pravá sranda však nastane až v momentě, kdy se po hradě zdánlivě začne procházet duch zesnulé Elizabeth.

The Pit and the Pendulum (1961)

„Jáma a kyvadlo“ už dnes rozhodně není snímkem, který by vás měl vyděsit. Bát se u něj dneska rozhodně nikdo nebude. Na to už příliš zestárl a doba výrazně pokročila. S dnešními gore-festy se „Jáma a kyvadlo“ samozřejmě nemůže rovnat. Přesto za vidění stojí, protože má stále své kvality a určité klady, díky nimž se stále jedná o poutavou podívanou.

Tím hlavním a největším kladem je jednoznačně atmosféra, která je jednoduše výstavní. Když se řekne gotický horor, já osobně si představím právě filmy jako „Jáma a kyvadlo“. Pomalé tempo, hutná nálada, výrazná stylizace, bohatá výprava a dobové kostýmy (bláhový ten, kdo by výpravu nebo kostýmy čekal od dnešních hororů!), vše navíc podpořené výbornými hereckými výkony od žánrových velikánů. Strašidelné to samozřejmě není, ale ta atmosféra je pořád skvost a i navzdory stáří filmu úžasně funguje.

The Pit and the Pendulum (1961)

Hodně jí nahrává i prostředí, v němž se „Jáma a kyvadlo“ odehrává. Starý hrad na útesu, všude kolem mlha, venku bouřka, vlny se tříští o skaliska. Uvnitř potemnělé chodby plné pavučin a tmavých zákoutí. Ve sklepě pak nesmí chybět ani mučící komora. Je to samozřejmě klišé, ale ty vole, tohle klišé je tak přitažlivé, že se na to dá koukat prakticky pořád.

Když se na konci snímek konečně rozjede, Vincent Price se přesune od melancholičtější polohy k pravému hororovému řádění, při němž má v očích pověstného démona, a ke slovu se konečně dostane titulní nástroj tortury, pak může být fajnšmekr jen těžko nespokojen. Třešničkou na dortu budiž ještě krásný plakát – vždycky, když tyhle stále kousky vidím, tak si říkám, jaká je velká škoda, že už se dnes podobné malované kousky vůbec nedělají. Jednoduše řečeno: klasický horor každým coulem – v tom nejlepším možném slova smyslu.

The Pit and the Pendulum (1961)


Choking Hazard (2004)

Choking Hazard (2004)

Země: Česká republika
Žánr: horor / komedie

Originální název: Choking Hazard

Rok vydání: 2004
Režie: Marek Dobeš
Hrají: Jan Dolanský, Jaroslav Dušek, Eva Janoušková, Eva Nádaždyová, Anna Fialková, Kamil Švejda, Roman Izaiáš

Hrací doba: 81 min

Odkazy: web

Zdroj fotek: ChokingHazard.cz

Přemýšleli jste někdy o tom, jaký je smysl života? Parta lidí, která se sešla v motelu Halali na samotě uprostřed lesů zjevně ano. Vždyť právě proto sem taky tahle nesourodá partička pod vedením slepého filozofa doktora Reiniše přijela. Jenže filozofický kroužek a přemítání o smyslu života nenaruší pouze zbloudilý pornoherec, ale i hromada zombies. A ne jen tak ledajakých – jsou to totiž zombie myslivci. Snad netřeba dodávat, že je pro tyhle nimrody nebude největší lahůdkou zvěřina, nýbrž lidské mozky.

Zadané schéma a prostředí je dostatečnou živnou půdou pro hromadu fóru, čemuž ladění „Choking Hazardu“ do velké nadsázky odpovídá. Je to biják natočený pro radost, což je na něm dost vidět – jedná o záležitost od hororových fanoušků pro hororové fanoušky ozdobenou několika zvučnějšími jmény (např. Jaroslav Dušek, cameo Dády Patrasové). Navíc „Choking Hazard“ přináší něco, co v našich zeměpisných šířkách těžce scházelo (a vlastně až na pár výjimek doteď schází) – šílenou, avšak zručně natočenou a řemeslně kvalitně odvedenou krvavou podívanou s hromadou černého humoru.

Díky vší konstelaci je „Choking Hazard“ filmem, jenž měl nakročeno k okamžité kultovnosti, a kdyby skutečně všechno vyšlo na sto procent, klidně by se z toho mohl stát takový malý český „Braindead“. Jenže výsledek bohužel nedopadl natolik dobře, aby se na takovou metu dokázal vytáhnout.

A přitom místy je vidět, že potenciál byl v „Choking Hazardu“ skutečně veliký. Některé momenty jsou nářez jako svině a strašně vtipné. Hlavně příjezd ztraceného porno-jehovisty v podání Romana IzaiášeDogy (je tu mnohonásobně zábavnější, než když hraje v kapele, haha), scénka v motelovém pokoji, diskotéka s myslivci, v níž nechybí ani zombie breakdance, zombie kung-fu souboj… to je jen malá ukázka z toho, jak je „Choking Hazard“ sympaticky ujetý. Nechybí ani spousta malých vtípků, kurevsky řízné hlášky, že se to v českých filmech v takové míře v podstatě nevidí a neslyší, pobaví i malé roličky – kromě již zmiňované Dády Patrasové třeba Robert Rosenberg, jenž filmového pornoherce přiveze taxíkem k motelu, anebo třeba spisovatel Ondřej Neff v roli jednoho ze super-zombie-myslivců. Docela k tomu sedne i zhovadilý soundtrack, v němž se střídají disko-škváry s příspěvkem Dogy nebo grindcorovým songem. Nakonec i samotný nápad s nemrtvými nimrody je super.

Všechno tedy hraje „Choking Hazardu“ do karet, ale výsledný snímek je naneštěstí poněkud nevyrovnaný. V jednu chvíli je to skvělá zábava, úroveň se však nedaří držet po celou stopáž, což zrovna nepotěší, když je tato pouhých 80 minut. Excelentní momenty střídají dost hluché pasáže, a navíc s postupujícími minutami strmě klesá tempo a finále vyznívá trochu do ztracena, namísto toho aby se stalo kýženým vyvrcholením.

Choking Hazard (2004)

Na jednu stranu je mi „Choking Hazard“ hodně sympatický film – svým stylem humoru, nadhledem, nadšeneckým přístupem, krvavou nadílkou, dobrými nápady, několika skvělými chvilkami… a takovým českým pohledem na zombie komedii. Na druhou stranu nemohu popírat, že v člověku po jeho uplynutí zbude určitým pocit zklamání a promarněného potenciálu. Může to znít jako klišé, ale z tohohle všeho šlo prostě vyždímat mnohonásobně víc. Velká škoda. Takhle je to jen solidní jednohubka, ale zdaleka ne kultovní počin.

Nedlouho po uvedení „Choking Hazardu“ se začal připravovat i druhý díl, ale zdá se, že postupem času tyhle snahy nějak vyhnily. Což je také škoda, protože zrovna tady bych se za pokračování přimlouval. Pokud by totiž tvůrci začali stavět na kladech původního filmu a poučili se z jeho chyb, mohl by ten kultovní biják konečně vzniknout. To se ovšem bavíme čistě v teoretické rovině, protože po tolika letech ticha už moc nevěřím, že by někdy dvojka skutečně byla…

Choking Hazard (2004)


Primal Rage: The Legend of Oh-Mah (2018)

Primal Rage: The Legend of Oh-Mah (2018)

Země: USA
Rok vydání: 2018
Žánr: horor

Originální název: Primal Rage: The Legend of Oh-Mah (2018)
Český název:

Režie: Patrick Magee
Hrají: Casey Gagliardi, Andrew Joseph Montgomery

Hrací doba: 109 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Bigfoot neboli Sasquatch mi připadá jako dost dobrý námět pro hororový biják. A nejde tvrdit, že by si toho hororoví filmaři nebyli vědomi, protože těch snímků již v průběhu času vzniklo hned několik. A najdou se mezi nimi i takové bizarnosti jako extra špatné a extra chlupaté (doslova!) sedmdesátkové péčko „The Geek“, které mohu doporučit jen těm z vás, kdo opravdu nevíte co s časem. Velká část těch bigfootovských filmů se nese ve stylu found footage, což je za mě osobně fest nuda, protože zrovna tenhle subžánr mi k srdci vůbec nepřirostl, spíš naopak. Další kopa z toho jsou už od pohledu zdálky totální sračky, takže všehovšudy nám z toho vyleze, že najít horor s Bigfootem, jenž by se mohl pochlubit i nějakou vyšší kvalitou, dá sakra práci. A to ještě není jisté, jestli najdete.

„Primal Rage: The Legend of Oh-Mah“ – což jen tak mimochodem není jediný letošní přírůstek do rodinky bigfoot hororů, zájemci mohou hodit okem ještě po kousku „Big Legend“ – může vzbudit dojem, že právě on by konečně mohl být dobrým hororem s chlupatým lesním opičákem v hlavní roli. Na rozdíl do jiných perel tomuhle filmu evidentně nechybělo alespoň produkční zázemí, takže to celé vypadá trochu k světu, a i když něco hlubšího by od toho čekal asi jen hlupák, pořád tu byla možnost na solidní akční výplach.

V příběhu sledujeme Ashley, jak jede vyzvednout svého manžela Maxe, jenž byl právě propuštěn z vězení poté, co si odpykal svůj trest. Na idylické shledání to úplně nevypadá, ale na všechny rozmíšky rázem zapomenou, když jim cestou zpátky skrze hluboké lesy amerického severozápadu pod auto vběhne člověk. Jdou se podívat a zjistí, že chlápek dostal asi trochu větší rychtu než jen náraz autem, protože je všude pokousaný. Nikdy ale není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. Někdo po nich totiž z lesa začne metat šutry a Max dostane jednu čelovku, načež se skácí ze srázu dolů a spadne do řeky.

První část filmu se netváří na nějakou vyloženou sračku. Z velké části i kvůli tomu, že Ashley, přestože je to blondýna, se chová na hororové poměry docela rozumně. Bez váhání skočí do prudké řeky, vytáhne manžela na břeh, poskytne mu první pomoc, rozdělá oheň, aby přečkali noc. Ráno už to ale začne trochu haprovat. Dvojice si už ani nevzpomene na to, že po ní někdo házel kamení. Vůbec jim není divné, že přes noc jim někdo v hlubokém lese, kde by nemělo být ani živáčka, šlohne půlku oblečení. No, dejme tomu. Vydají se na cestu k civilizaci.

Při jejich pochodem lesem už je sleduje opice s kingkongovským komplexem na blondýnky. Jenom sleduje. S útokem počká, dokud dvojice nepotká bandu místních pytláckých vidláků, s nimiž se prvně střetla už na benzínce. Asi protože útočit jen na dva neozbrojené lidi asi není pořádná výzva. Samotný opičák není jen dost chytrý na to, aby si ze dřeva vyrobil brnění a helmu, střílel z luku a používal sekerku, on je taky absurdně tichý a občas má tak trochu teleport. Příklad: bloncka sedí schovaná za kmenem a čeká, až se její bouchač dohodne s bandou pytláků. Bigfoot se k ní přiblíží zezadu, ustřihne jí trochu vlasů, ona se okamžitě otočí, a víc jak dvoumetrová opice – kurva nikde!

Primal Rage: The Legend of Oh-Mah (2018)

Ještě větší mindfucky přijdou v momentě, kdy se do toho začnou míchat indiánská moudra (skeptický šerif, který nakonec prozře a uvěří na síly Matky přírody – v ceně!) a navrch to dodělá přítomnost nějaké uschlé čarodějnice. O závěrečném mega-twistu volajícím po druhém díle ani nemluvě. Obecně bych řekl, že rozumně se rozjíždějící biják doplatil na přílišnou překombinovanost a narůstající počet logických lapsů. Stačilo se držet víc při zemi, vyškrtat pár zbytečných motivů a s nimi i zkrátit stopáž, protože bezmála dvě hodinky jsou zbytečně moc, pohodových 90 minut by na tohle bohatě stačilo.

„Primal Rage: The Legend of Oh-Mah“ tedy nabírá klady spíše jen v detailech. Docela se mi líbil design ústředního opičáka, ten vypadal vcelku cool. Palec nahoru dávám taky za slušný počet krvavých záběrů, před nimiž kamera zbaběle neuhýbá. Chlupáč tu usekne hlavu sekerkou, střílí šípy skrz krky, urve spodní čelist z pantů, rozšlápne hlavu a taky se někomu pohrabe ve střevech. Akorát škoda, že nedošlo na nějakou zoofilní soulož, když už si unesl blondýnu bez kalhot do svého brlohu.

Primal Rage: The Legend of Oh-Mah (2018)

Vzato kolem a kolem se jedná o koukatelnou kravinku. Není to nic zásadního a určitě to má svoje chyby, které nelze přehlížet, ale v dílčích ohledech film projevil i určitou kvalitu a v nuzné konkurenci bigfootovských hororů stále patří k tomu slušnějšímu. Když „Primal Rage: The Legend of Oh-Mah“ neuvidíte, o nic nepřijdete, ale na jedno podívání se to dá. Dvojku nepotřebuju, ale kdyby náhodou vznikla, asi bych ji pro doplnění vzdělání zkouknul.


Killer Klowns from Outer Space (1988)

Killer Klowns from Outer Space (1988)

Země: USA
Rok vydání: 1988
Žánr: horor / komedie / sci-fi

Originální název: Killer Klowns from Outer Space
Český název: Klauni zabijáci, Klauni zabijáci z vnějšího vesmíru

Režie: Stephen Chiodo
Hrají: Grant Cramer, Suzanne Snyder, John Allen Nelson

Hrací doba: 88 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Říkává se, že v jednoduchosti je síla. Chtělo by se říct, že „Klauni zabijáci [z vnějšího vesmíru]“ jsou toho důkazem. Z jednoho vlastně dost zhovadilého nápadu se totiž podařilo udělat biják, který možná svého času prošuměl bez většího povšimnutí, ale s odstupem se z něj stala nefalšovaná kultovka uctívaná mezi příznivci brakového filmu. Zcela právem.

O čem tahle zhulenost je, dostatečně ilustruje její název – „Killer Klowns from Outer Space“ je naprosto všeříkající, poněvadž celé tohle veledílo je o vraždících klaunech z vesmíru. Stejně tak tenhle titul hodně napoví o tom, jestli jde o snímek dle vašeho vkusu a choutek. Nevím jak vy, ale já když zahlédnu nějaký biják s absolutně šíleným béčkovým názvem, okamžitě z toho mám radost a dostanu obrovskou chuť se na to podívat. Je pravda, že zrovna „Killer Klowns from Outer Space“ v tomto ohledu ještě nejsou ta největší lahůdka, ale přesto – pokud tenhle film neznáte a samotný název vám přijde natolik zábavný a lákavě béčkový, až jste dostali náladu si to pustit, pak vězte, že se vám to s dost velkou pravděpodobností bude líbit.

Příběh je tak přímočarý, jak jen to jde. Za maloměsto dopadne meteorit, což je ve skutečnosti loď s vraždícími klauny. Ve tvaru cirkusového stanu samozřejmě. Klauni vtrhnou na městečko a začnou to tam mydlit jak páni. Jedni z prvních, kdo jejich plán prohlédnou, jsou Mike a Debbie, kteří se pokusí zalarmovat město, ale nikdo jim zcela nečekaně nevěří, když své tvrzení podkládají argumenty o vraždících klaunech z vesmíru, kteří po nich stříleli popcorn. Zanedlouho přesvědčí místního policistu Davea, který dřív s Debbie chodil, a ještě s bratrskou dvojicí výtečníků (pronajali si zmrzlinářský vůz, aby mohli balit holky na zmrzlinu… to hovoří za vše) se vydají vetřelce zastavit.

„Killer Klowns from Outer Space“ je absolutní béčkový škvár, který ždímá úchylnou atmosféru a opulentní estetiku osmdesátých let až do morku kostí. Vymatlaná (ne)zápletka, naivita, epicky blbé hlášky, papundeklové kulisy, brutální přehrávání všech postav a na druhé straně perfektní béčkoví zabijáci, kteří se mohou pochlubit skvělým vzhledem a své oběti vraždí s velkou dávkou vynalézavosti.

Právě nevšední, mimořádně zábavné a originální vraždy patří k největším kladům snímku. Klanu zabijáci mají ve výbavě laserové bambitky, které člověka obalí do cukrové vaty, pušky střílející popcorn, který klidně ožije a pokusí se oběť zakousnout. Zvládnou si vyrobit psa z balónků a ten začne lidi stopovat, chytají lidi do balónků, házejí po nich koláče, které roztaví maso, zvládnou zabíjet i stínem a předvedou i hromadu dalších vtípků a zábavných situací. Navíc se tam těch klaunů najde požehnané množství, takže o srandu bude postaráno. A komu by to přece jenom nestačilo, na konci se objeví i obrovský über-klaun přezdívaný Klownzilla!

Killer Klowns from Outer Space (1988)

Snad jediné, co jejich dovádění chybí, je více krve. To je asi jediná zásadní výtka, jakou ke „Killer Klowns from Outer Space“ mám. Tady není prakticky žádná, ani kupříkladu v momentě, kdy klaun motorkářovi urazí hlavu (což je jinak jen tak mezi námi mimořádné vtipná scénka), a to je veliká škoda. Uznávám, že film vznikl až ke konci osmdesátých let, kdy už cenzura úřadovala naplno a tvůrci zdaleka neměli tolik volnosti jako třeba v sedmdesátých letech nebo ještě na začátku osmdesátých let, ale stejně zamrzí, že se nějaké pořádné krvavé záběry neobjevily, protože ty by mohly „Killer Klowns from Outer Space“ ještě víc vyšperkovat.

Na druhou stranu, ani absence krve snímku vaz neláme, poněvadž se jedná o vysoce zábavnou jízdu plnou skvělých nápadů. Lákavé, bizarní, v dobrém slova smyslu úchylné. Je na tom vidět, že s „Killer Klowns from Outer Space“ si někdo udělal ohromnou radost a natočil biják, po němž strašně toužil. Na výsledku je to vidět, protože z toho čiší sranda a nadhled do všech směrů. Prohlásil jsem, že jde o škvár a brak, což je nepochybně pravda, ale v tomto případě je ta brakovitost zcela evidentně zamýšlená a záměrná. Takže to berte jako klad.

Killer Klowns from Outer Space (1988)

„Killer Klowns from Outer Space“ rozhodně patří k filmům, na jejichž hru prostě musíte přistoupit. Pokud nemáte buňky na záměrně přepálené hororové komedie, tady si asi moc neškrtnete. V opačném případě ale na vás čeká nefalšovaná kultovka, kterou byste jako příznivci zhovadilé kinematografie rozhodně měli znát.