Archiv štítku: horor

Halloween 5: The Revenge of Michael Myers (1989)

Halloween 5: The Revenge of Michael Myers (1989)

Země: USA
Žánr: horor

Originální název: Halloween 5: The Revenge of Michael Myers
Český název: Halloween 5

Rok vydání: 1989
Režie: Dominique Othenin-Girard
Hrají: Donald Pleasence, Danielle Harris, Wendy Foxworth, Don Shanks

Hrací doba: 96 min

Odkazy: web / facebook / twitter

Zdroj fotek: IMDb.com

Michael Myers se po domnělé smrti v druhém díle a po své absenci v díle třetím minule (tedy ve čtyřce) vrátil na scénu. Na jejím konci sice opět nedopadl zrovna nejlépe, ale všichni už dávno víme, že tenhle vraždící parchant v bílé masce má sakra tuhý kořínek, takže není žádné překvapení, že definitivnímu skonu znovu unikl a může se opět vydat vraždit. Tentokrát se však jeho máchání nožem (a dalšími předměty) míjí účinkem – nikoliv u obětí, které samozřejmě umírají bídnou smrtí, jakmile Myersovi přijdou do cesty, ale u diváků.

Pátý díl s podtitulem „The Revenge of Michael Myers“ (v české distribuci byl o něj okleštěn a v našich končinách je tedy oficiálně znám pouze jako „Halloween 5“) je totiž z dosavadních „Halloweenů“Michaelem Myersem suverénně nejslabší, horší už je jen tragická trojka, kde se slavný vrahoun neobjevil vůbec. Tentokrát se neobejdeme bez nějakých spoilerů (a to i k minulému dílu), takže jestli film neznáte, zvažte, jestli chcete číst dál. Nicméně „Halloween 5“ je natolik blbý, že zde stejně není zážitek, jejž by šlo zkazit.

Zpočátku se zdá, že pětka na čtyřku naváže přímo, podobně jako kdysi navázala dvojka na jedničku – však také první minuty opět přesně rekapitulují závěr předchozího dílu. Nakonec se ale „Halloween 5“ odehrává přesně rok po svém předchůdci. A hned zde přichází jeden z prvních přešlapů snímků – proč kurva Michael Myers ležel celý rok v kůlně u nějakého náhodného dědka? Proč si ho tam ten dědek nechával? A proč se Michael po roce zničehonic zvednul a dědka sejmul? Aha, asi přišel Halloween, takže zase dostal chuť na nějaké to vražděníčko… No, je to první, ale rozhodně ne poslední kravina, s níž „Halloween 5“ přijde.

Ve čtyřce se Michael Myers pokoušel zabít svou neteř, což se mu nepovedlo, nicméně finále naznačilo, že malá Jamie by mohla převzít strýčkovu živnost, když v samém závěru vzala do ruky nůžky a rozhodně s nimi nešla stříhat vystřihovánky. Tento motiv však pátý díl rozvíjí nadmíru hloupým způsobem – vysvětluje jej totiž telepatickým propojením mezi Michaelem a Jamie, která je nyní zavřená v nějakém ústavu. Její záchvaty a vidění toho, co vrahoun právě dělá, patří k nejblbějším momentům snímku. Ta malá holka mě svým neustálým ječením v průběhu pětky začala vysírat takovým způsobem, že jsem jí přál zdechnout. Popravdě vlastně nejen jí, protože tentokrát mě rozčiloval i doktor Loomis, jenž se tady mnohdy chová jak totální vocas. Asi to mělo znamenat, že mu jeho konfrontace s Michaelem Myersem začaly lézt na mozek a začal být posedlý zničením svého někdejšího pacienta, ale špatný scénář a přehrávání z toho dělají spíš komedii. Od takové legendy jako Donald Pleasence by člověk čekal přesvědčivější výkon. Na druhou stranu, je-li scénář na hovno, ani sebelepší herec z toho moc nevytříská.

Vzato kolem a kolem je „Halloween 5“ docela slátanina se zmateným (ne)příběhem, v němž se – mimo jiné – dvě devítiletá děcka vydávají zachraňovat teenagery před sériovým vrahem na pařbu na farmě. Jamie se v rámci svých vizí může posrat z toho, že hrozí nebezpečí kamarádce její nevlastní sestry, ale nijak ji netankuje, že sestra už je dávno vykuchaná jak kuře. Sestru jen tak mimochodem celý film vůbec nikdo nepostrádá. Úplně největší „what the fuck“ je ale nějaký tajemný borec, který tam nějak náhodně chodí okolo v husťáckých botách a širokém kloubuku, aby na konci filmu zničehonic vykropil samopalem celou policejní stanici a osvobodil dopadeného Michaela z vězení. Kdo to kurva byl a proč to udělal? Můžete leda tak hádat, film vám to nepoví, ani nenaznačí. Kdo se to chce dozvědět, musí si počkat až na šestku.

Halloween 5: The Revenge of Michael Myers (1989)

„Halloween 5“ bohužel selhává i v hororové rovině. Michael Myers sice pár lidí sejme, ale nečiní tak zrovna s gustem. Za zmínku stojí snad jen vražda ve stodole, kdy Michael vezme do ruky vidle a kosu, ale jinak jsou všechny smrti obyčejné a neoriginální. Napětí i atmosféra na nule, což nezachrání ani legendární Halloweenský hudební motiv, ani okaté půjčování některých postupů z jedničky (sledovačky z křoví). Film se táhne jak sopel z nosu, a přestože trvá pouze hodinu a půl, subjektivně je to mnohem déle. Ke konci, kdy by měl snímek gradovat, jsem se totálně nudil a bylo mi vlastně úplně u prdele, kdo zdechne nebo nezdechne a jak to celé dopadne.

Je to dobrá vizitka? Dle mého rozhodně ne. „Halloween 5“ se prostě nepovedl a oproti čtyřce šel s kvalitou prudce dolů, o srovnání s jedničkou či dvojkou ani nemluvě. Těžká nuda plná nelogičností, nesympatických postav a trapných momentů recyklující předchozí části série. Za zhlédnutí stojí maximálně ze studijních důvodů, aby člověk znal celou ságu „Halloween“, jako samostatný film ani náhodou. Největší invenci tvůrci předvedli při tvorbě plakátu, na němž oblek Jamie plynule přechází v Michaelův nůž… akorát má teda holka na sobě převlek ze čtyřky, haha.

Halloween 5: The Revenge of Michael Myers (1989)


Pink Flamingos (1972)

Pink Flamingos (1972)

Země: USA
Žánr: mindfuck

Originální název: Pink Flamingos
Český název: Růžoví plameňáci

Rok vydání: 1972
Režie: John Waters
Hrají: Divine, Mary Vivian Pearce, Danny Mills, David Lochary, Mink Stole, Edith Massey

Hrací doba: 93 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Na začátek neřeknu nic moc objevného, pouze letmo zopakuji, co si snad všichni alespoň v určité míře uvědomujeme: V každém odvětví umělecké tvorby existuje něco, co můžeme považovat za střední proud a standardní produkci, a v opozici úplně naproti naopak stojí alternativní scéna, která se vůči střednímu proudu vymezuje a dovolí si zajít až do míst, na něž mainstream nedokáže ani pomyslet. Neříkám, že jeden směr je automaticky lepší než ten druhý – čtete-li nás pravidelně, asi tušíte, jakému z nich já osobně fandím víc, ale právoplatné místo a smysl mají oba a v obou lze najít kvalitně odvedená díla i sračky. To platí obecně a je jedno, zdali se bavíme o hudbě, filmu, literatuře, malířství, klidně i počítačových hrách nebo čemkoliv jiném.

Ta hranice ovšem není stanovena pevně a pro všechny z nás stejně, tudíž je u mnohých počinů docela těžké určit, jestli jde o střední proud, anebo okrajovou záležitost. Jistě tomu rozumíme – co jednomu připadá jako obyčejná a standardní věc, může být pro jiného už nesnesitelně vyhraněné. Naopak u jiných děl je zcela zřejmé, do jaké oblasti spadají, a přesně to lze myslím říct i o majstrštyku s názvem „Růžoví plameňáci“ – ukažte mi magora, jenž by tenhle filmový skvost dokázal označit za normální, a jestli někoho takového náhodou najdete, koukejte se postarat o to, aby mu navlékli svěrací kazajku a zavřeli jej do místnosti s polštáři na stěnách.

Nejde o tom, že by „Růžoví plameňáci“ byli nějak extrémně násilní nebo explicitní co do nahoty (i když obojí tam je). Určitě najdete i snímky, které jdou v obou těchto ohledech ještě dále. Přesto – „Růžoví plameňáci“ působí neskutečně perverzně a zvrhle. Je to jednoduše strašně úchylný snímek plný zhovadilých nápadů, při sledování budete mít celou dobu pocit, jako kdyby během natáčení všichni zúčastnění museli frčet na nějakém pěkně ostrém matroši. Ačkoliv režisér John Waters tvrdí, že byl na plech, jen když to vymýšlel, nikoliv když to točil.

Onomu úchylnému vyznění „Růžových plameňáků“ velmi napomáhá i zjevná samoúčelnost mnohých scén a možná i celého filmu, což by za normálních okolností samozřejmě bylo negativum, ale tady se o standardní záležitosti a normálních okolnostech nebavíme. Dalším dílkem do skládačky pak je laciné a vysoce amatérské zpracování, afektovaní přehrávající neherci bez dramatického talentu. Opět – formálně je to samozřejmě mínus jak hovado, ale v tomhle případě to do celkového vyznění „Růžových plameňáků“ přesně zapadá. Už úvodní scéna, kde je stará tlustá bába v negližé zavřená v kleci pro mimina a dožaduje se vajíček k snídani, napoví, že tohle bude trochu jiný level kinematografické tvorby.

Pink Flamingos (1972)

Cosi jako děj se točí okolo božské Divine honosící se titulem nejoplzlejší žijící osoby. Ve skutečnosti je to jak děvka zmalovaný tlustý tranďák, jejž hraje… opravdový tlustý tranďák, který se skutečně jmenuje Divine. Naše hlavní hvězda žije v přívěsu za městem pod falešným jménem Babs Johnson, kde jí dělá společnost výše zmiňovaná retardovaná matka Edie závislá na vejcích, synátor Crackers, jenž po matce podědil kvalitní dávku perverze, a kamarádka Cotton. Na návštěvu k nim chodí jen pan vajíčkář dealující vajíčka.

Úchylnou idylku ovšem naruší dvojice modrovlasého exhibicionisty Raymonda a červenovlasé Connie, kteří ve sklepě svého domu vězní dvě holky, nechávají je znásilňovat svým sluhou Channingem, děti pak prodávají lesbickým párům a peníze investují do obchodů s pornografií a prodeje heroinu. Abych to zkrátil, Raymond a Connie jsou přesvědčeni, že Divine drží prestižní titul nejoplzlejší osoby světa neprávem a oni jsou ve skutečnosti mnohem oplzlejší, takže se tlustého tranďáka pokusí ponížit a slávu mi uzmout.

Pink Flamingos (1972)

Tohle je omluvou pro natočení hromady roztomilých scének jako posílání hoven v krabičce, sex mezi mužem, ženou a slepicí, roztahování řitního otvoru na kameru, orální sex mezi matkou a synem, masturbaci a oplodnění injekční stříkačkou, kastraci a další lahůdky. No, a když už si po 90 minutách myslíte, že vás nic nepřekvapí, tak film skončí požíráním pravého psího hovínka. Dobrou chuť.

Zpočátku se budete cítit trochu trapně, že se na něco takového koukáte, ale vcelku záhy si zvyknete, a máte-li nějaký smysl pro odpornost, možná se začnete i bavit. Musí se nechat, že jsou „Růžoví plameňáci“ tak moc mimo dráhy, až se od toho dá jen těžko odtrhnout, protože taková bizarnost a cílený nevkus se nevidí na každém rohu. Rozhodněte se sami, zdali vás to dle popisu láká, anebo znechucuje.

Pink Flamingos (1972)

„Růžoví plameňáci“ jsou samozřejmě trash jako prase, o tom není pochyb. Rozhodně je snímek ale ve své odpornosti zajímavý a je zcela pochopitelné, že se v určitých kruzích dočkal nefalšovaně kultovního statusu. Navíc nezapomeňme, že se nacházíme v roce 1972, takže je to celé na svou dobu zajímavé jen kvůli odvaze a explicitnosti. Za vidění stojí už jen ze studijních důvodů – alespoň si na „Růžových plameňácích“ otestujete, jestli jste opravdu zvrácení a otrlí diváci (bude-li se vám to líbit), anebo jen pozéři!


It (1990)

It (1990)

Země: USA / Kanada
Žánr: horor

Originální název: It
Český název: To

Rok vydání: 1990
Režie: Tommy Lee Wallace
Hrají: Tim Curry, Richard Thomas, Tim Reid, Harry Anderson, Annette O’Toole, Dennis Christopher, John Ritter, Jonathan Brandis, Brandon Crane, Adam Faraizl, Emily Perkins, Seth Green, Marlon Taylor, Ben Heller

Hrací doba: 192 min

Odkazy:

Zdroj fotek: IMDb.com

Na konci března letošního roku byla do éteru vypuštěna dvě a půl minuty dlouhá ukázka k novému zpracování románu „To“ od Stephena Kinga. Trailer strhl nový rekord v počtu zhlédnutí za prvních 24 hodin od zveřejnění (který jen tak pro zajímavost do té doby drželo „Rychle a zběsile 8“). Z toho plyne, že o filmovou verzi téhle knihy zájem je. Snímek, respektive tedy jeho úvodní část (ze dvou), do kin dorazí v první polovině září (konkrétně do těch českých – devátého), pokračování pak bude následovat příští rok. Nepůjde však o první pokus převedení románu do pohyblivých obrázků. Dnes si povíme o prvním televizním zpracování vzniknuvším čtyři roky po vydání předlohy.

Asi není třeba polemizovat o tom, že Stephen King je sakra dobrý spisovatel, jenž má na kontě hromadu výborných knih. Ale „To“ je podle mě v něčem speciální a ze všech jeho děl, která jsem četl, si jej cením úplně nejvýš. Více jak tisícistránková bichle nabízí mnohovrstevnatý propracovaný příběh o zlé entitě, jež žije v kanalizaci pod městem Derry a v periodických cyklech se probouzí, bere na sebe podobu klauna a vraždí děti, a o tom, jak se jí dvakrát postaví sedm přátel – jednou v dětství a podruhé v dospělosti. Jedná se o majstrštyk i na Kingovy poměry a upřímně si nevzpomínám, že bych kdy četl horor s takhle rozsáhlou mytologií a tolika rozvětvenými příběhovými liniemi.

To všechno nyní říkám především z toho důvodu, že převést takovéhle dílo do filmu musí být kurevsky velká výzva. Stephen King je možná skvělý autor, ale na filmová zpracování svých knih má prostě pech a jen málo z nich je skutečně dobrých (a s tím málem, co jich z hlediska diváka dobrých je, většinou zas není spokojen on sám). Natočit Kingovy věci je oříšek a v případě „To“ to dle mého platí dvojnásob.

„To“ z roku 1990 patří k těm Kingovým adaptacím, které byly natočeny jako televizní minisérie. Zatímco nadcházející snímek, o němž byla řeč na začátku, zaštiťuje velké filmové studio, což je na něm vidět už jen z prvních ukázek (což ještě nemusí implikovat kvalitu, to je jasné), tohle staré zpracování… je na něm vidět, že jde o televizní produkci, a je na něm vidět i to stáří. To málo triků, co se objeví, je dost špatné a třeba závěr celého tříhodinového snímku (v Čechách byl v televizi uveden rozseknutý na dvě části) je díky tomu brutálně směšný. S tímto vědomím je nutno se na „To“ koukat.

Přesto se „To“ snaží pojmout knihu aspoň trochu důstojně. Snaží, ale nedaří se mu to úplně přesvědčivě. Navzdory své délce sice film ubíhá poměrně rychle a především první půlka je poměrně slušná, ale nějakou atmosféru to bohužel nemá, a že by se u toho člověk aspoň trochu bál nebo si kousal nehty napětím… to fakt ne, ani omylem. Nikoliv špatné triky, ale právě neschopnost vtisknout filmu jakoukoliv atmosféru nebo jakékoliv atributy, jimiž by dobrý hororový počin oplývat měl, sráží „To“ citelně dolů. A to je ve výsledku horší než značné osekání a zestručnění celého rozsáhlého příběhu, s čímž člověk tak nějak počítá, protože celou knihu na plátno převést nejde, obzvlášť takovouhle knihu. Jen tak mimochodem, nijak nepřekvapí, že tvůrci z předlohy vynechali ty nejvypečenější věci, asi nejúchylnější postavu, sexuální podtext v mnoha pasážích nebo rasistické projevy vůči černochovi ze sedmičlenné party.

It (1990)

Pár kladů ale „To“ má. Už jsem zmínil, že navzdory všem negativům snímek ubíhá docela příjemně a není problém ty tři hodiny vydržet. Také se mi líbilo obsazení a vesměs všichni mi typově seděli ke svým knižním předlohám. A to platí dokonce i o dětských hercích, kteří jsou asi uvěřitelnější než jejich dospělí nástupci. Což je docela potěšující, když jim patří velká část snímku. A to říkám jako někdo, koho děcka ve filmech většinou serou. Nicméně to nejlepší na celé záležitosti je samotné To respektive jeho podoba klauna Pennywise. Ten je opravdu povedený, jeho představitel Tim Curry si roli užívá, hraje jako o závod, táhne film dopředu a hlavně v momentech, kdy se přepne z klauna do zlo-klauna a předvede tlamu plnou ostrých zubů, vypadá vážně ďábelsky.

It (1990)

I navzdory jistým dílčím kladům „To“ rozhodně nepatří k nejlepším Kingovým adaptacím, viděl jsem však i horší. Je jasné, že s knihou se film absolutně nedá srovnávat, to je úplně jiná liga, a jste-li jejími fanoušky, na tenhle televizní kousek se moc nevyplatí koukat. Jakožto ztvárnění jednoho z nejlepších knižních hororů totiž nefunguje. A když se na to budete snažit koukat jako na samostatný snímek bez literárního kontextu, nedostanete víc než pomalejší (i když stále koukatelný) starý televizní horůrek. Inu, snad nová verze dopadne lépe – doufám v to, ale příliš tomu nevěřím.


Halloween 4: The Return of Michael Myers (1988)

Halloween 4: The Return of Michael Myers (1988)

Země: USA
Žánr: horor

Originální název: Halloween 4: The Return of Michael Myers
Český název: Halloween 4: Návrat Michaela Myerse

Rok vydání: 1988
Režie: Dwight H. Little
Hrají: Donald Pleasence, Ellie Cornell, Danielle Harris, George P. Wilbur

Hrací doba: 88 min

Odkazy: web / facebook / twitter

Zdroj fotek: IMDb.com

Na konci druhého dílu vzal doktor Sam Loomis svého ďábelského pacienta Michaela Myerse s sebou na smrt. Výbuch plynové bomby a barbecue z pozice opékaného totiž neudělá dobře na zdravíčku ani takové vraždící mašině, jakou je nadpřirozeně nezranitelný čahoun s nožem a v bílé masce, jehož chuť po krvi výrazně roste 31. října na Halloween. Když je ale někdo kaput, tak je prostě kaput a zdánlivě jen těžko může posílat své oběti na onen svět i v dalších dílech, díky čemuž se třetí díl „Halloweenské“ série pokusil výrazně uhnout z nastolené cesty. Michaela Myerse nechal být a přišel s novým konceptem – hlavní leitmotivem nebude konkrétní vrah, nýbrž hororové události, které se stanou na Halloween.

Sám o sobě to nebyl špatný nápad, ale výsledkem byla hluboce béčková slátanina o vraždících maskách, robotických posluhovačích a snaze zachránit Halloween před komercionalizací genocidou omladiny prostřednictvím televizní reklamy. U diváků se to ovšem s pochopením nesetkalo, „Halloween III: Season of the Witch“ těžce propadl a o tom, jak moc je tahle část ságy nenáviděná, krásně svědčí i skutečnost, že v mnohých žebříčcích nejhorších hororů všech dob se třetí „Halloween“ dodnes pravidelně umisťuje na solidně vysokých pozicích.

Značka „Halloween“ si díky neúspěchu trojky dala na pár let oddech, aby se opět vynořila v roce 1988 se čtvrtým dílem, jehož název je natolik výmluvný, že víc už to snad ani nejde – „Návrat Michaela Myerse“. „Halloween 4“ svého přímého předchůdce okázale ignoruje (však také proč a v čem by na něj měl navazovat, když trojka vlastně stojí úplně mimo Myersovu příběhovou linku?) a přímo navazuje na události druhého dílu. S vysvětlováním se ovšem příliš nezdržuje, takže nečekejte osvětlení toho, jak mohli Michael Myers a Sam Loomis závěr druhého dílu přežít, prostě tu přesně deset let po původní krvavé noci (jak víme, jednička i dvojka se dějově odehrávají ve stejnou noc a vlastně tvoří dvojfilm) zase jsou. První jmenovaný připraven vraždit a druhý jmenovaný odhodlán mu v tom zabránit.

Všichni samozřejmě víme, že nebezpeční maniakální vrazi se převážejí bez větší zajištění i ostrahy v obyčejné sanitce, takže nás tenhle přístup nepřekvapí a Myersův útěk budeme považovat pouze za souhru nešťastných okolností, na jejichž konci se nachází vymlácená ambulance a v ní tři vykuchaná těla. Ne snad, že by si to saniťáci nezasloužili, když se přímo před Michaelem, jenž má na své příbuzné trochu pifku, baví o jeho neteři. Myersova destinace je tedy zřejmá – hurá do Haddonfieldu vykuchat dceru své sestry (kterou se pokoušel sejmout v prvním a druhém díle) a po cestě jen tak mimoděk rozpárat i pár místních.

V letech 1978 a 1981 psal Michael Myers hororové dějiny a vyvraždil si kultovní status. V roce 1988 už zabíjí ve standardním slasherovém duchu a na béčkovější úrovni. Tím chci říct, že na první díl „Halloween 4: Návrat Michaela Myerse“ těžce nemá a že na dvojku ztrácí taktéž, byť zde už ten rozdíl není zdaleka tak markantní jako u srovnání s jedničkou. Přesto se po jalové trojce jedná o krok správným směrem a je mnohem lepší sledovat Myerse při práci než nudné robo-posluhovače.

Halloween 4: The Return of Michael Myers (1988)

I když jak se to vezme, ono asi není úplně přesné říkat, že Michaela ve čtyřce sledujeme při práci. Zas tolik vražd před očima diváka neprovede, dost často se setkáváme se situací, kdy určité postavy pouze nacházejí mrtvoly, jež po sobě Myers zanechává. Ale to vůbec nevadí, snad lze i ocenit, že se „Halloween 4: Návrat Michaela Myerse“ neuchyluje k jednoduché a laciné explicitnosti a snaží se spíš o hororovou atmosféru – skutečné napětí se sice daří tvořit jen lokálně na nedlouhou dobu, ale finálním výsledkem je pořád poměrně slušný horůrek, jenž svému jménu ostudu nedělá. Fanoušci moderních jatek si tedy na své asi nepřijdou, ale zase mě nechápejte špatně, pár krvavých záběrů a mrtvol uvidíte. Z dosavadních filmů má čtyřka svým pojetím nejblíže ke dvojce, jež sice byla o něco krvavější, ale Myersův suverénní postup a prudce rostoucí počet bezvládných těl je podobný.

Halloween 4: The Return of Michael Myers (1988)

Vzato kolem a kolem je „Halloween 4: Návrat Michaela Myerse“ solidní osmdesátkový horor s legendárním vrahem. Výsledek žánrového fanouška nenadchne, ale v žádném případě ani neurazí a po třetí části vyspraví náladu. Navíc můžeme předeslat, že v rámci celé Halloweenské série stále patří k tomu lepšímu. Pohodový návrat na scénu.


The Devil’s Rejects (2005)

The Devil's Rejects (2005)

Země: USA / Německo
Žánr: thriller / horor

Originální název: The Devil’s Rejects
Český název: Vyvrženci pekla

Rok vydání: 2005
Režie: Rob Zombie
Hrají: Bill Moseley, Sheri Moon Zombie, Sid Haig, William Forsythe, Ken Foree

Hrací doba: 107 min

Odkazy: web

Zdroj fotek: IMDb.com

„Dům tisíce mrtvol“ byl natolik specificky stylizovaný a bizarní film, že se na něj dalo navázat jen těžko. Na druhou stranu, potenciál vytvořené zvrácené rodinky ještě vyčerpán nebyl a po druhém díle volal. Řešení nalezl Rob Zombie asi to nejlepší možné řešení – dvakrát do stejné řeky nevstoupíš, takže na „Dům tisíce mrtvol“ radši navázal dost volně a posunul jeho ladění dost odlišným směrem.

„Dům tisíce mrtvol“ byl hixploitation jak noha. Možná trochu nestandardně natočený, ale o jeho žánrové příslušnosti nebylo pochyb. „Vyvrženci pekla“ jsou co do formy konvenčnějším snímkem, ale nejsou tak žánrově jednoznační jako jejich předchůdce. Pokračování je vlastně mixem mnoha žánru, z nichž horor představuje pouze jeden dílek. Stejně tak není problém mluvit o prvcích thrilleru, kriminálky, akčního filmu nebo road movie. Ke cti „Vyvrženců pekla“ ovšem slouží, že i navzdory takové různorodosti není výsledek nijak rozhádaný, naopak výborně drží pohromadě a dokáže skvěle přepínat mezi krvavými momenty a odlehčenými chvilkami s černým humorem.

Právě tahle rozmanitost patří k přednostem „Vyvrženců pekla“. Zombie tuhle násilnou mozaiku dokázal zkušeně ukočírovat, v čemž mu pomáhá i nečekaně chytrý scénář, jemuž nechybí několik menších zvratů a ne úplně předvídatelných kliček. To celé je opětovně zalito parádní hudbou, což neznamená jen dobrý výběr skladeb, ale opět i jejich skvělé zapracování do filmu. Právě zde se střetává Zombieho filmová a hudební stránka. Hororové znalce pak jistě potěší hned několik dobře zvolených cameo roliček herců, kteří v žánru zanechali stopu, konkrétně třeba Ken Foree („Úsvit mrtvých“), Michael Berryman („Hory mají oči“) nebo P. J. Soles („Halloween“). Vedle toho se v malé (nikoliv však nedůležité) roli objeví i legendární Danny Trejo, jenž zde do svého portfolia přidává dalšího drsňáka.

Vzhledem k tomu, že byl vražedný klan Fireflyů docela rozsáhlý, hned na začátku filmu je zredukován, aby zbyli jen ti nejzajímavější členové. Děda Hugo se neobjeví vůbec, i když původně měl, ale jeho představitel Dennis Fimple umřel („Dům tisíce mrtvol“ byl posledním snímkem, jejž kdy natočil) a Rob Zombie se z úcty rozhodl jeho postavu úplně vynechat. Hromotluk Rufus zemře hned na začátku, když na sídlo rodiny zaútočí policejní oddíly, matka Gloria je zatčena a popálený dlouhán Tiny se schová v lese a celém filmu se objeví jen krátce na začátku a krátce na konci. Snímek se tedy soustředí na trojici Otis, Baby a Captain Spaulding (ten, jak se zde ukáže, také patří do rodiny, což z jedničky jasné nebylo) a její útěk před zákonem zastupovaný šerifem Johnem Wydellem, jehož bratra George„Domu tisíce mrtvol“ mamka popravila.

The Devil's Rejects (2005)

„Vyvrženci pekla“ tedy nepřicházejí s tak jasně nalinkovaným příběhem jako „Dům tisíce mrtvol“. Také je zajímavé, že do role hlavních hrdinů už definitivně staví vyvrhele a vraždící maniaky, s nimiž divák sympatizuje navzdory tomu, že neváhají v motelovém pokoji zvířecím způsobem zlikvidovat celou kapelu Banjo & Sullivan, a naopak do role záporné postavy stylizuje ruku zákona. Kladné charaktery přítomny vlastně nejsou, protože i ze šerifa Wydella se vyklube pěkný magor, jemuž touha po pomstě vlezla na mozek, díky čemuž se neštítí vykuchat zatčenou mámu, spojit se s nájemnými zabijáky a pronásledované přeživší členy klanu pochytat a mučit.

„Vyvržencům pekla“ stále nechybí naturalismus i krvavé záběry, ale nejde o bezúčelná jatka, spíše se jedná o další prostředek podporující syrovou náladu. Atmosféra na rozdíl od jedničky není tak bizarní a zfetovaná, ale dýchá skoro až westernovou vyprahlostí (tenhle pocit ostatně jen podporuje navolený soundtrack, v němž už se nenacházejí metalové vypalovačky jako v „Domu tisíce mrtvol“) a rozhodně je silná.

The Devil's Rejects (2005)

Těžko říct, jestli je lepší „Dům tisíce mrtvol“ nebo „Vyvrženci pekla“. Obecně je lépe hodnocená právě dvojka, čemuž rozumím – dokázala si zachovat drsnost, a přesto je stravitelnější. Jednička byla výstřední zvrácený drogový trip, dvojka je „skutečný“ film s dobře vystavěným příběhem. Já osobně mám ale rád oba díly, každý z trochu jiného důvodu, a příliš bych je neporovnával, protože jsou diametrálně odlišné. S nadsázkou řečeno jsou to úplně jiné snímky, které na sebe shodou náhod jen dějově navazují a mají stejné postavy.

Tak či onak, Zombiemu se v „Domu tisíce mrtvol“ a „Vyvržencích pekla“ podařilo stvořit jedny z nejvýraznějších magorů v moderním hororu. Tím spíš si ale zaslouží ocenění, že – pozor, přijde spoiler – je neváhá nechat na konci dvojky všechny zabít, snad aby Fireflye nepotkal stejný osud jako mnohé jiné hororové série, jež byly po skvělém začátku rozředěny v obrovském množství béčkových pokračování („Halloween“, „Pátek třináctého“, „Texaský masakr motorovou pilou“ atd.). Takhle zůstávají jen dva skvělé výrazné filmy, s nimiž si Rob Zombie hned na začátku své filmové kariéry nastavil tak vysokou laťku, že třeba ani jeho následný remake „Halloweenu“ se na ni nechytá.

The Devil's Rejects (2005)


House of 1000 Corpses (2003)

House of 1000 Corpses (2003)

Země: USA
Žánr: horor

Originální název: House of 1000 Corpses
Český název: Dům tisíce mrtvol

Rok vydání: 2003
Režie: Rob Zombie
Hrají: Jennifer Jostyn, Erin Daniels, Chris Hardwick, Rainn Wilson, Sid Haig, Sheri Moon Zombie, Bill Moseley, Karen Black, Dennis Fimple, Matthew McGrory

Hrací doba: 89 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: RottenTomatoes.com

Dnes už je dávno známým faktem, že Rob Zombie je muzikant i režisér, ale v roce 2000 tomu tak ještě nebylo. Rob už měl vydobyté ostruhy na hudební scéně coby frontman White Zombie, měl za sebou vydání dnes již kultovního sólového debutu „Hellbilly Deluxe“, ale režíroval jen několik videoklipů pro White Zombie i pro svůj sólo projekt. A v téhle době se pustil do svého celovečerního debutu – „Domu tisíce mrtvol“.

Není žádným tajemstvím, že Rob Zombie je velký příznivec hororového žánru, ostatně je to dost znát i v jeho textech, a v „Domu tisíce mrtvol“ to zužitkoval. Je to film od fanouška hororu pro fanoušky hororu. Pocta žánru, nikoliv však neinvenční vykrádačka známých klasik. Samozřejmě, že není problém vystopovat odkazy a podobnosti s mnohými kultovkami, především s „Texaským masakrem motorovou pilou“, ale Zombie dokázal standardní historku o měšťáckých děckách, která na výletě na venkov chytí banda zvrhlých buranů a připraví jim peklo, pojmout vysoce nadstandardním způsobem a s vlastním autorským vkladem. Ať se vám „Dům tisíce mrtvol“ líbí nebo ne, nemůžete popřít, že Zombie hned ve své prvotině ukázal, že talent rozhodně má.

Většina hororů tohoto typu se snaží nejprve představit budoucí oběti, začíná klidně, sleduje jejich cestu – to vše kvůli tomu, aby se s nimi divák seznámil, sžil se s nimi a aby na něj jejich následné mučení / znásilňovaní / zabíjení (případně jejich libovolné kombinace) víc zapůsobilo. Standardní postup, jenž někdy funguje, někdy ne. Naopak úchylové častokrát bývají kvůli napětí skryti, dokud to jen jde, aby byl jejich první úder o to ničivější. „Dům tisíce mrtvol“ tímto způsobem do jisté míry postupuje taktéž, přesto jsou výletníci nepříliš výrazní a je od začátku zřejmé, že jsou předurčeni umřít.

Prim zde hraje vrahounská rodina, což je k dokonalosti dovedené panoptikum magorů, z nichž ti úplně nejzajímavější dostali plnohodnotný prostor ve volném pokračování „Vyvrženci pekla“. Právě díky záporákům „Dům tisíce mrtvol“ takřka okamžitě vyběhl po cestě vedoucí ke kultovnosti mezi hororovými fanoušky (což nutně nemusí znamenat, že se takového statusu dočká), a kdyby snímek nevznikl v aktuálním tisíciletí, ale někdy v 70. či 80. letech (však děj se také odehrává v roce 1977 a retro stylizaci se daří tvořit docela přesvědčivě), byl by dnes mezi filmovými zvrhlíky uctíván jako žánrový klenot. Netvrdím však, že by se mu dostalo širokého uznání – „Dům tisíce mrtvol“ je totiž určen spíš úzké skupině lidí, kteří dokážou hrát jeho hru. A myslím, že právě kvůli vyšinutosti a vyhraněnosti snímku se mu dostává tak rozporuplných hodnocení.

Zombie totiž dotáhl bizarnost do extrému, a to nejen v záporných postavách, z nichž nejvíce vyčnívá bělovlasý magor Otis (Bill Moseley), afektovaná Baby (Sheri Moon Zombie) a hláškující klaun Captain Spaulding (Sid Haig), tedy ta trojice, která po zásluze hraje hlavní úlohu ve „Vyvržencích pekla“. Celý snímek je narvaný úchylnými nápady v obsahu i ve formě. Kromě ujetých scének a zfetovaných nepříběhových prostřihů totiž film boduje i svojskou technickou stránkou, hojným užíváním divných filtrů, převrácených barev a dalších vychytávek.

House of 1000 Corpses (2003)

Samozřejmě je z toho cítit, že Rob Zombie si mnohé tyhle srandy vypůjčil ze svých videoklipů – on to je s nadsázkou řečeno celovečerní videoklip, ale… je to špatně? Zvlášť když u Zombieho to nutně neznamená zběsilý střih, nýbrž specifickou stylizaci, jaká „Domu tisíce mrtvol“ prostě sluší. Velmi zajímavé je i to, že výsledek dokáže být tak divný a nelehce stravitelný pro každého, a přitom svou výstřednost nedeklamuje pouze skrze samoúčelné násilí, které zde není nijak zvlášť extrémní. Důkazem divnosti budiž i to, že studio vydání pozdrželo o celé tři roky, protože se bálo, že tahle zhovadilost neprojde u ratingové komise s jiným než nejvyšším ohodnocením.

Pochopím ovšem výtku, že v určitém momentě se snímek razantně změní a jeho závěrečná třetina se nese v dost odlišném duchu než ty dvě předešlé. To mně samo o sobě problém nečiní, protože atmosféru, byť pozměněnou, to pořád má. Horší už mi ale přijde, že jakmile se zaleze do podzemí, přestává děj úplně dávat smysl a čert ví, co jsou zač všechna ta individua a nějací zombíci, co zde pobíhají. Na druhou stranu, snímek se tím posouvá do ještě bizarnější roviny, což také není k zahození, obzvlášť když se nakonec ukáže i sám Doktor Satan.

House of 1000 Corpses (2003)

Nicméně jako celek je podle mého „Dům tisíce mrtvol“ skvělý počin. V novém tisíciletí nevzniklo moc takhle výrazných hororových počinů, a když to zúžíme čistě na subžánr hixploitation, tak mi ukažte film, jenž by „Domu tisíce mrtvol“ zvládl konkurovat – napadá mě snad jenom hnusný remake „Hory mají oči“. „Dům tisíce mrtvol“ je ale navzdory hrátkám s hororovým klišé svůj, počínaje výborným soundtrackem přes určitou nadsázku (Kapitán Spaulding je pán a jeho hlášky nemají konkurenci) až po svojskou formu. Excelentní žánrovka.


Braindead (1992)

Braindead (1992)

Země: Nový Zéland
Žánr: horor / komedie

Alternativní název: Dead Alive
Český název: Braindead – Živí mrtví

Rok vydání: 1992
Režie: Peter Jackson
Hrají: Timothy Balme, Diana Peñalver, Elizabeth Moody, Ian Watkin

Hrací doba: 104 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Myslím, že každému z vás, kdo se trochu vyznáte, muselo být hned v tom momentě, kdy jsem tu vyhlásil vznik filmového koutku a plán cílevědomějšího psaní o filmech, jasné, že dříve nebo později se tu musí objevit i „Braindead“. Nebudeme to tedy prodlužovat a dáme si vzpomínku na jeden zasraný kult – kdo jej zná, nechť se nestydí spokojeně přikyvovat, až budu vychvalovat; kdo „Braindead“ nezná, ať se stydí a dává pozor, co za klasiku by si měl co nejdříve dostudovat.

Peter Jackson bude většině diváků i kronice světové kinematografie znám především jako režisér, jenž na plátno přenesl „Pána prstenů“, možná jako režisér, který se postaral o jednu z adaptací „King Konga“. Všichni znalci ovšem vědí, že to ani zdaleka nejsou jeho nejlepší filmy. Do srdcí všech zvrhlíků se totiž Peter Jackson zapsal nesmazatelným způsobem už dlouho předtím za pomoci své rané tvorby. A právě „Braindead“ je z ní asi nejznámější.

Člověk neznalý situace asi nebude při sledování „Braindead“ věřit, že tuhle brutální zhůvěřilost mohl natočit stejný člověk jako „Pána prstenů“. Anebo spíš – jak je možné, že někdo svěřil mnohamiliónový rozpočet na natočení fantasy velkofilmu někomu, kdo měl za sebou snímek jako „Braindead“. Jackson zde dotáhl k dokonalosti úchylnost svých předcházejících filmů a rozehrál neskutečně zábavnou splatter jízdu, která škádlí žaludek nechutnostmi a bránici dokonale zvráceným černým humorem.

„Braindead“ rozhodně není seriózním zombie hororem, ale mimo jiné právě obrovský nadhled a smrtící humor z něj dělají nefalšovanou perlu mezi splattery. Film je po okraj natřískaný hromadou úchylných nápadů, které se snad ani nedají všechny vyjmenovat. Každý, kdo „Braindead“ viděl, mi jistě potvrdí, že věci jako krysí opice, despotická maminka, pojídání pudingu, „Tvá máma mi sežrala psa!“, pohřeb v čele s balzamováním mrtvoly, kung-fu kněz versus zombies na hřbitově, zombie večeře nebo souložící zombies jsou naprosto nezapomenutelné věci. Výlet se zombie dítětem do parku je ukázkový trhač bránice, i když jste ten biják viděli už desetkrát. To prostě nikdy neomrzí!

Vyvrcholením „Braindead“ je ovšem naprosto masakrózní finální půlhodina, kde už jsou definitivně vypuštěna krvavá stavidla, začnou nepřekonatelně libová jatka a morbidní humor dosáhne maximálního levelu. Počínaje plazícími se a prdícími zombie vnitřnostmi, konče legendární pasáží, v níž hraje hlavní roli sekačka na trávu a cca hektolitr umělé krve. A také nezapomeňme na tlustého strýčka Lese, který ví, že nemrtví se musí rozsekat, protože jako jediný četl komiksy.

Braindead (1992)

Nerad říkám, že něco musíte buď milovat, nebo nenávidět, protože se tenhle obrat používá často a vlastně nikdy to není stoprocentní pravda. „Braindead“ se ovšem tomuhle stavu hodně blíží. Je to film, u něhož se buď ztotožníte s jeho zvrácenou náturou a bezvýhradně si tuhle jízdu zamilujete, anebo na to budete jen nevěřícně čumět, co má být tohle za totální píčovinu.

Gore je dotaženo k naprosté dokonalosti, vnitřnosti, moře krve a části těl létají s tak extrémní kadencí, že to lze jen těžko překonat. Však ne nadarmo je „Braindead“ považován za jeden z nejkrvavějších filmů všech dob – vždyť jen na finále bylo spotřebováno na 300 litrů umělé krve! Všechno je brutálně nadsazené, přehnané, potažené hromadou černočerného humoru. a přitom je to v základě pořád lovestory. Za takové konstelace je jasné, že to nebude film pro každého, prostě musíte mít smysl zvrácenou zábavu. Kdo jej ale má, dostane naprostý klenot, na nějž se dá koukat neustále a pořád dokola!

Braindead (1992)

Asi je jasné, na jaké straně spektra v případě „Braindead“ stojím já. Osobně si myslím, že je tenhle biják zkurveně geniální – ne náhodou patří mezi mé nejoblíbenější snímky vůbec. Kult.


Les raisins de la mort (1978)

Les raisins de la mort

Země: Francie
Žánr: horor

Český název: Hrozny smrti

Rok vydání: 1978
Režie: Jean Rollin
Hrají: Marie-Georges Pascal, Félix Marten, Serge Marquand, Brigitte Lahaie, Mirella Rancelot

Hrací doba: 85 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Francie, třeba na rozdíl od sousední Itálie, jejíž žánrová škola je vyhlášená, nepatří k úplně tradičním baštám hororové produkce. Přesto má i tato země velmi zajímavé žánrové tvůrce, mezi něž jistě patří i Jean Rollin. Tenhle již zesnulý režisér po sobě zanechal hned několik hezky ujetých filmů, v nichž se nebál krve ani nahoty a o nichž bych tu rád postupem času také něco málo sepsal. Dnes ale začneme Rollinovým hororem, který ještě patří k těm poměrně normálnějším. Byť ani zde nechybí pár gore scének a trocha nahoty. Pod čímž si představte nějaké ty kozénky a jeden full frontal, což je ještě vcelku v normě.

„Les raisins de la mort“, což v češtině znamená „Hrozny smrti“ (film v České republice oficiálně nevyšel, ale byl zde pod tímto názvem promítán na festivalu), je v základě „zombie“ záležitost, akorát místní zdroj hororového prvku ve skutečnosti zombies nejsou, jde o nakažené lidi. Způsob, jímž se nakazili, je krásně francouzský. Za všechno totiž může víno respektive nově použité pesticidy při jeho pěstování. Shodou náhod se zrovna konal vinařský festival, kde se samozřejmě (skoro) všichni Frantíci široko daleko nachlemtali, v důsledku čehož se jim pak udělalo trochu nevolno. A tentokrát důsledkem není kocovina, ale hnití zaživa a neodolatelná chuť zabít souseda.

Jenže nic z toho naše hlavní hrdinka Élisabeth zatím netuší. Ta jen jede do vinařské provincie za svým snoubencem (jak se ukáže, je to přesně ten frajer, co vymyslel srandu s pesticidy). Do prázdného vlaku ale přistoupí nějaké prapodivný buran s nepříliš vábnou vyrážkou na ksichtě a zabije její kamarádku. Zde přichází úprk z vlaku a začíná putování Élisabeth francouzským venkovem, kde chodí od farmy do vesnice a z té do další vesnice a všude naráží na lidi s ošklivě ošklivými boláky, vyrážkou a strupy po těle.

„Les raisins de la mort“ má jistě své klady, ale i nepopiratelné zápory. Začněme tou druhou kategorií. Film je to hodně starý a je to na něm docela vidět, je poměrně naivní a dnes už působí poněkud ošuntěle. Příběh je v zásadě nijaký, herci jsou ve většině případů dost špatní a postavy se chovají hodně nelogicky, leckdy dokonce přímo dementně. A to prosím včetně těch nakažených, kteří občas jen tak blbě stojí, čumí a neútočí, i když by s klidem mohli, což jsem trochu nepochopil. S tím vším by se ale s jistou dávkou tolerance a vědomím, že jde o starou a béčkovou záležitost, žít ještě dalo. Nejvíc totiž dojem zkazí dost pitomý a dle mého odfláknutý závěr. Je vcelku jedno, zdali si jej divák vysvětlí tak, že hlavní hrdinka je rovněž nakažená (téhle verzi fandím já), anebo se jen začne chovat jak kardinální píča, protože v obou případech je konec prostě blbý.

Les raisins de la mort

Přejděme však k pozitivům, která tu jsou taktéž. Zápletka mi přijde docela neokoukaná a dobrá. Taktéž mě pobavilo, že se neotrávili pouze ti, kdo radši pijí pivo, což se dá vykládat, že poselstvím snímku je sdělení, že pivo vám zachrání život, haha. Ale teď vážně. Dobře zvolené je prostředí francouzského venkova a vesniček, což se ukazuje jako perfektní místo pro podobně laděný horor. „Les raisins de la mort“ má také místy vyvedenou tísnivou atmosféru, jež ale není nejsilnější tehdy, kdy se Élisabeth střetává s nakaženým obyvatelstvem, poněvadž zde hraje prim krvavá podívaná, nýbrž v momentech, kdy osamocena putuje opuštěnou (místy nečekaně hezky nasnímanou) krajinou za doprovodu až překvapivě dobré hudby.

V neposlední řadě pak „Les raisins de la mort“ boduje i krvavými efekty. Nakažení jsou patřičně oškliví, sice je to takový ten oldschool-hororový make-up, jak jej jistě budete znát třeba ze zombie filmů téhle doby, ale má něco do sebe a někteří z nich vypadají jako dobří hnusáci. Stejně tak se objeví i pár povedených gore záběrů a kvalitně udělaných mrtvol. Snad jediným nepovedeným momentem z tohoto ranku je usekávání hlavy sekyrkou, kde je příliš okatě vidět, že se jedná o umělou figurínu, v důsledku čehož se efekt vytrácí a krvavá scéna je poněkud degradována.

Les raisins de la mort

Jak se tedy k „Les raisins de la mort“ postavit? Ačkoliv má snímek nepochybně své klady, vzato kolem a kolem je to vlastně docela průměrná záležitost. Nicméně je to ten druh průměru, jenž neřekne nic většinovému divákovi, ale pořád má dost potenciálu na to, aby potěšil nadšence. Pokud tedy fandíte starým béčkovým hororům, neváhejte do toho jít. Já se navzdory všem výtkám bavil a klidně se na „Les raisins de la mort“ někdy podívám znovu. Film má totiž určité kouzlo hororů, které se už dnes netočí a ani točit nemohou, jelikož doba pokročila a žádá si jiných výrazových prostředků. Nicméně mně dává větší smysl se podívat na takovýhle horůrek s krásnou archaickou aurou, než se dívat na nudná moderní vyvražďovací pseudo-jatka pro teenagery. Takovéhle bijáky jsou mi jednoduše něčím strašně sympatické a „Les raisins de la mort“ není výjimkou.


Das Kabinett des Doktor Caligari (1920)

Das Kabinett des Doktor Caligari (1920)

Země: Německo
Žánr: horor / drama

Český název: Kabinet doktora Caligariho

Rok vydání: 1920
Režie: Robert Wiene
Hrají: Werner Krauss, Conrad Veidt, Friedrich Feher, Lil Dagover, Hans Heinrich von Twardowski

Hrací doba: 71 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Možná jste si někdy položili otázku, co je úplně prvním vzniknuvším hororem. V případě kinematografie se zdá, že není těžké nalézt odpověď – za první filmový horor totiž bývá považován „Kabinet doktora Caligariho“. Nemyslím si o sobě, že jsem až takový znalec němého filmu, abych se s tímhle tvrzením mohl přít nebo jej potvrdit, ani takové ambice nemám, ale určitě znám ještě starší snímky, jejichž atmosféra je bizarní a temná. Jistě bychom ale mohli diskutovat, jestli to jsou čistokrevné horory. Myslím však, že je to nakonec docela jedno, jestli má být „Kabinet doktora Caligariho“ prvním, druhým nebo třeba desátým natočeným filmovým hororem. Stěžejní je totiž skutečnost, že se jedná o mimořádný počin, jenž má i navzdory svému stáří – však zanedlouho to bude rovných sto let! – stále co říct a stále dokáže zapůsobit.

Je snad samozřejmé, že věk je na „Kabinetu doktora Caligariho“ znát. Stejně jako u všech filmů z první poloviny 20. století se současný divák – hlavně ten, který s podobnými vykopávkami nemá příliš zkušeností – musí obrnit jistou dávkou trpělivosti. Je to černobílé, němé, pomalé, výrazové prostředky i technické možnosti byly na úplně jiné úrovni než u současných filmů. To všechno je jasné, snad je skoro i zbytečné to říkat. Rozhodně však nic z toho nemyslím v negativním slova smyslu – do určité míry vlastně naopak. Takhle staré snímky, především ty z 10. a 20. let, disponují specifickou neopakovatelnou atmosférou, jakou už dnes nikde nenajdete a ani nemůžete najít. A právě „Kabinet doktora Caligariho“ je v téhle sugestivní atmosféře nejvyšší extratřída.

Velkou, vlastně spíš dokonce tou úplně nejvyšší měrou se na tom podílí fenomenální vizuální stránka. Film je natočen v expresionistickém stylu, čemuž odpovídá jeho značně pokřivené prostředí. Všechny obyčejné věci, budovy, ulice jsou deformované a mají prapodivné tvary. Tento dojem ještě umocňuje skutečnost, že kulisy vlastně ani nejsou skutečné, jsou pouze namalované na papír včetně stínů. Dohromady s černobílým a zrnitým obrazem to ve výsledku vytváří bizarní sugestivní náladu, která z toho mocně sálá i dnes.

Vizuální stránce snímku ostatně odpovídá i výrazné nalíčení herců, kteří vzhledem k němosti musejí až přehrávat, aby srozumitelně vyjádřili nějakou emoci, ale opět – zde to není myšleno ve zlém. A nejen z toho pohledu, že to k takhle starým záležitostem patří – jedná se totiž o další střípek přispívající ke grotesknosti „Kabinetu doktora Caligariho“. Navíc to ani neznamená, že by šlo o špatné výkony. Zejména Werner Krauss v roli samotného doktora Caligariho je dokonale slizký.

Das Kabinett des Doktor Caligari (1920)

Na svou dobu je „Kabinet doktora Caligariho“ zvláštní i retrospektivním způsobem vyprávění příběhu a především dějovým zvratem, který celý dosavadní průběh filmu převrací. Na počátku stojí milostný trojúhelník – Alan a Francis jsou přátelé, kteří oba milují stejnou dívku Jane. V té době do města přijíždí jistý doktor Caligari, jenž na pouti vystaví svou atrakci – náměsíčníka Césara schopného předpovídat budoucnost, což také ihned dokáže, když předpoví, že Alan do rozbřesku zemře. Ráno je nalezen mrtev, zavražděn. Francisovo podezření samozřejmě padá na Caligariho a jeho náměsíčného společníka.

Více snad z děje není třeba prozrazovat a již zmiňované rozuzlení už vůbec ne, přestože se jedná o něco, co by měl znát – a předpokládám, že i zná – každý filmový fanoušek. A pokud to někdo nezná, neměl by váhat s doplněním znalostí. „Kabinet doktora Caligariho“ je totiž legendární klasika patřící k zásadním filmovým dílům, která ovlivnila nespočet dalších a nejen filmových umělců. V podivínském stylu snímku se inspirovali mnozí, díky čemuž vám určitě mnohé výjevy budou povědomé, aniž byste samotný film viděli. Však kdo by neznal obraz Césara prchajícího s dívkou v náručí po ostře lomených střechách, otvírání dřevěné rakve s náměsíčníkem nebo další působivé scény, které se právem zapsaly do dějin kinematografie?

Das Kabinett des Doktor Caligari (1920)

Na „Kabinetu doktora Caligariho“ je ovšem skvělá ještě jedna věc. Měli byste jej vidět, ale ne pouze proto, že je to stará klasika, jež ovlivnila mnohé další. Podívat byste se měli především z toho důvodu, že i po téměř sto let od svého natočení se pořád jedná o nevšední a působivou podívanou. A je úplně jedno, jestli zvolíte originální, ortodoxně černobílou verzi nebo tu restaurovanou z roku 1996, kde přibylo barevné tónování a klaustrofobický hudební doprovod, protože obě mají své kouzlo. A v obou případech uvidíte geniální nadčasový film.


Halloween III: Season of the Witch (1982)

Halloween III: Season of the Witch

Země: USA
Žánr: thriller / horor / sci-fi

Český název: Halloween III

Rok vydání: 1982
Režie: Tommy Lee Wallace
Hrají: Tom Atkins, Stacey Nelkin, Dan O’Herlihy

Hrací doba: 98 min

Odkazy:
web / facebook / twitter

Zdroj fotek: IMDb.com

Příspěvky do filmového koutku se snažím psát tak, abych nevyzradil nic zásadního z děje a pokud možno nezkurvil případné sledování někomu, kdo daný počin ještě neviděl. A to i v případě, že se jedná třeba o 40 let starou záležitost. Nicméně „Halloween“ je tak slavný film (série), že si jednu věc z rozuzlení předchozího druhého dílu dovolím vyzradit, protože lze myslím tvrdit, že první dvě části Halloweenské ságy je možno řadit k základnímu filmovému vzdělání, a tudíž lze předpokládat, že to už znáte (jestli náhodou ne a chcete si doplnit mezery, snad není třeba dodávat, abyste nyní zvážili, jestli nepřestat číst).

Michael Myers, ikonický vrah a hlavní hvězda Halloweenské sérii, na konci druhého dílu zemřel. Sice měl sakra tuhý kořínek a v průběhu prvního dílu přežil bodnutí do krku, do oka i šest střel z revolveru, ale výbuch a oheň po zdravotní stránce neudělá dobře ani takovému monstru jako Myers.

A proč to říkám? Protože skutečnost, že ústřední postava prvních dvou filmů zemřela, nutně generuje otázku, jak lze spáchat pokračování. Z tohoto důvodu padlo rozhodnutí pojmout třetí díl „Halloween III: Season of the Witch“ radikálně odlišným způsobem. Tak moc odlišným, že se trojka bez stěžejního vrahouna zcela obejde. Dalo by se ještě pochopit, že není doktor Sam Loomis nebo že není Laurie Strode, ale žádný Michal Myers…?

Z dnešního pohledu to může vypadat jako čirá šílenost, poněvadž nyní „Halloween“ vnímáme jakožto legendární slasher sérii, v jejímž středu je jeden z nejvíc ikonických filmových zabijáků. Trojka ovšem vyšla v době, kdy šlo o docela novou záležitost („Halloween III“ je jen o rok mladší než „Halloween II“), a byť měly první dva díly dobré komerční výsledky, ještě se asi nedalo mluvit o legendě, poněvadž tento status musí potvrdit až čas. To samozřejmě jen odhaduji, protože v téhle době jsem byl co do věku ještě v mínusu, ale hádám, že asi málokdo má tolik odvahy, aby mluvil o jednom z nejvíc zásadních snímků svého žánru tak krátce po uvedení.

Jednoduše, snažím se říct, že „Halloween III: Season of the Witch“ se pokusilo o nové pojetí série, když byl Michael Myers po smrti. Vize duchovního otce Johna Carpentera byla taková, že „Halloween“ Michaela Myerse opustí a leitmotivem série se nestane sám konkrétní vrah, nýbrž Předvečer svátku Všech svatých obecně, a že každý nový díl nabídne nějakou událost, která se v tento čas odehraje. Což by nemuselo být nutně špatně. „Halloween III: Season of the Witch“ mělo být prvním vykročením novým směrem. Film ovšem propadl finančně, diváci jej nepřijali, kritika jej ztrhala. Kvůli tomu značka zamýšlenou novou cestou dále nepokračovala a v budoucím čtvrtém díle, příznačně pojmenovaném „Halloween IV: The Return of Michael Myers“, dojde k návratu kultovního zabijáka s bílou maskou na ksichtu.

Halloween III

Současnou optikou je největším neduhem „Halloween III: Season of the Witch“ sám fakt, že film nese nálepku „Halloween“, kteroužto vnímáme jako klasický slasher horor, jímž trojka prostě není. Pokud by „Season of the Witch“ bylo samostatným filmem, jenž by se sérií „Halloween“ nebyl nijak spojován, asi by se mu dostalo o něco smířlivějšího přijetí. Tím ale nechci vzbudit dojem, že to je jediné negativum snímku. Jen říkám, že by nebyl považován za jedno z nejpitomějších pokračování dobrých bijáků vůbec. Šlo by o pomalejší polozapomenuté béčko, které nemá příliš velkou kvalitu ani na poměry 80. let, ale nějaký vymetač VHSkových archivů a zároveň milovník starých naivních hororů by to asi ocenit mohl.

V předchozím odstavci padla dvě důležitá přídavná jména, která tenhle počin charakterizují – pomalý a naivní. Přesně takové „Halloween III: Season of the Witch“ je. Příběhově se jedná o nudnou slátaninu s prvky sci-fi a thrilleru o tom, jak nějaký hajzl vyrábí vražedné halloweenské masky. Jeho pohnutky i způsob, jakým jich dosáhnout, mi přišly trochu vycucané z prstu, ale ono je to celé takové hloupé a mnohdy nelogické, že se to vlastně ztratí. Je tam zamíchané všechno od vraždících robotů až po krádež šutru ze Stonehenge, a přesto to není ani zábavná slátanina… jen slátanina. Děj je zpočátku nijaký, což by za jistých okolností nemuselo zas tak vadit, kdyby vám následující vývoj a osudy postavy nebyl úplně volné. Žádné vyvrcholení také nepřijde, ať už ze strany akčnosti, hororovosti, napínavosti. Celé je to dost průhledné a není problém uhodnout, co se bude dít dál – a to je vždycky špatně. Atmosféra je rovněž na bodu mrazu, gore efekty v podstatě nejsou, a když se něco málo objeví, je to stejně čajíček. Za zmínku snad stojí pouze tradičně dobrá hudba Johna Carpentera s (ne)čestnou výjimkou v podobě televizní reklamy, jejíž motiv mi velmi brzy začal lézt krkem. Z hlediska zápletky sice měla své opodstatnění, přesto v tom filmu nemusela být cca dvacetkrát.

Halloween III

„Halloween III: Season of the Witch“ je nepříliš povedený a jednoznačně podprůměrný kousek. Jako samostatný biják by nebyl moc dobrý, ale jsou i horší. Jako pokračování dvou výborných hororů, které se staly zásadními díly ve svém subžánru, však třetí „Halloween“ nemá šanci obstát ani omylem. Možná, že by bylo až přehnaně příkré tvrdit, že film neměl nikdy vzniknout, protože je to pořád jen naivní neškodné a místy dost nudné béčko, ale rozhodně se nikdy neměl jmenovat „Halloween“. Jestli byla dvojka důstojným pokračováním, trojka celé značce dělá ostudu.