Archiv štítku: horor

Friday the 13th Part 2 (1981)

Friday the 13th Part 2 (1981)

Země: USA
Rok vydání: 1981
Žánr: horor

Originální název: Friday the 13th Part 2
Český název: Pátek třináctého 2

Režie: Steve Miner
Hrají: Amy Steel, John Furey, Warrington Gillette, Steve Dash

Hrací doba: 87 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Pět let po masakru, který v prvním díle „Pátku třináctého“ rozpoutala Pamela Voorhees, se jezero Crystal Lake opětovně stává objektem zájmu, kde se někdo snaží vytvořit turistickou destinaci. Na druhé straně vodní plochy, relativně daleko od místa předchozí tragédie, se schází několik teenagerů na kurzu pro vedoucí letních táborů. Nicméně vzhledem k tomu, že se jedná o horor a navrch ještě o horor s názvem „Pátek třináctého“, musí být každému nanejvýš jasné, že jakkoliv je dorazivší omladina prudce nadržená a sexuchtivá, rozhodně nepůjde o rozjuchanou náctiletou komedii.

Pamela Voorhees sice na konci minulého dílu zdechla, nicméně Jason… ten se sice měl utopit, ale jeho tělo nebylo nikdy nalezeno. Skutečně se utopil? To nikdo neví – včetně samotného filmu, který se nijak neobtěžuje vysvětlit, jaktože se v lesích okolo jezera Crystal Lake potuluje postižený zabiják žijící ve fušersky spíchnuté boudě ochotný vykuchat kohokoliv, kdo mu páchne do rajónu.

Musím říct, že tohle mě na pokračování „Pátku třináctého“ malinko mrzí, až rozčiluje. Takže se neutopil a celou tu dobu přežíval v místních lesích? Pokud ano, proč si ho do té doby nikdo nevšiml, když mezi jeho zmizením (1958, kdy se měl jako dítě utopit) a současností (1984) uplynulo tolik let. Anebo se skutečně utopil a je to nějaký duch nebo extrémně agresivní zombie nebo cokoliv? „Pátek třináctého 2“ žádné odpovědi bohužel nedává… Asi ne náhodou se někteří tvůrci prvního dílu o tomto přístupu veřejně vyjádřili v docela nelichotivém duchu.

Jediné, co dvojka dovysvětlí, je osud Alice, jediné přeživší z prvního dílu. Herečka Adrienne King chtěla s „Pátkem třináctého“ pokračovat, ale měla trochu problémy s příliš horlivým fanouškem prvního dílu, který ji pronásledoval, díky čemuž nakonec na plac dorazila až v poslední den, v době, kdy byl film celý natočen. Zahrála si tedy pouze v úvodní scéně, v níž Jason Voorhees pomstí svou maminku, jíž Alice na konci jedničky usekla hlavu. Mimochodem se jedná o první Jasonovu vraždu v celé sérii a rovnou mimo prostředí jezera Crystal Lake.

To je naštěstí největší a také jediný zásadní problém snímku. S výjimkou téhle malé kaňky je totiž druhý „Pátek třináctého“ oldschoolový slasher jak víno a i v dnešní době je náramná zábava jej sledovat. Vyvražďovací škola v krystalicky čisté žánrové podobě, jako z učebnice. Rozjezd je trochu pomalejší, ale jakmile se Jason ve druhé polovině konečně pustí do krvavého díla, není už moc co vytýkat. Napětí je navzdory stáří slušné, vraždy rovněž, i když by mohly být krvavější, v tomto duchu je dvojka lehce cudnější než jednička.

Friday the 13th Part 2 (1981)

Sám Jason Voorhees je ovšem ve formě. Žádná empatie ani výčitky, jako správná mašina na smrt se nikým nepáře a chladnokrevně a systematicky morduje celé osazenstvo kempu, které zde na noc zůstalo. V čemž mu nijak nebrání ani skutečnost, že ve dvojce na sobě ještě nemá svou ikonickou hokejovou masku, již si nasadí až ve třetím díle. Tady vraždí s jakýmsi pytlem na hlavě, díky čemuž se tu nápadně podobá vrahovi z ještě staršího hororu „The Town That Dreaded Sundown“ (1976). S výjimkou novějšího remaku z roku 2009 je dvojka jediná část celé ságy, kde Jason vraždí v tomhle pytli, a jen tak mimochodem také jediná část, v níž má odmaskovaný Jason vlasy a vousy (jistě si vzpomenete, že vlasy neměl ani jako dítě v těch několika málo záběrech v jedničce).

Friday the 13th Part 2 (1981)

Samozřejmě, že „Pátek třináctého 2“ jede dle jasně daných žánrových pravidel, ale je to dost spanilá jízda, která odsýpá, jak se na pořádný slasher sluší a patří. Nebojím se tvrdit, že v tomto případě je dvojka mnohem lepší než jednička. Původní „Pátek třináctého“ má svůj význam, ale osobně jej beru spíš jen jako takovou předehru před Jasonovou sérií. Skutečný „Pátek třináctého“ začíná až zde, kdy se na scénu dostaví sám hlavní zabiják a začne porcovat otravné náctileté blby. Hororová klasa i klasika.


Friday the 13th (1980)

Friday the 13th (1980)

Země: USA
Rok vydání: 1980
Žánr: horor

Originální název: Friday the 13th
Český název: Pátek třináctého

Režie: Sean S. Cunningham
Hrají: Adrienne King, Jeannine Taylor, Kevin Bacon, Harry Crosby, Laurie Bartram, Mark Nelson, Betsy Palmer

Hrací doba: 95 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

„Pátek třináctého“ – to je jméno, které nepochybně vzbuzuje určitý respekt. Jedna z nejznámějších a také nejdelších hororových sérií, jeden z těch „svatých“ slasherů, které formovaly svůj žánr a které zapříčinily obrovskou slasherovou mánii v osmdesátých letech, kdy takzvané „vyvražďovačky“ vládly hororovému světu. Deset filmů hlavní série, jeden remake a navrch jeden crossover s kolegou Freddy Kruegerem ze série „Noční můra v Elm Street“. Celkem tedy dvanáct bijáků, které se točí okolo Jasona Voorheese, jednoho nejvíc ikonických zabijáků filmové historie.

Nemilosrdný vrah s hokejovou maskou na ksichtě a mačetou v ruce – to je obraz, jenž přesáhl hranice hororového teritoria a stal se popkulturní ikonou. Kolik sériových vrahů o sobě může tvrdit, že to dotáhli takhle daleko? Jason se stal regulérní legendou, kterou zná snad každý, ale dovolím si tvrdit, že zdaleka ne všichni viděli veškeré jeho snímky a že někteří dokonce ani netuší, jaké byly jeho začátky… Právě dnes začínáme mapovat jeho cestu skrze desítky zmasakrovaných obětí až na vrchol.

Jasonovy začátky v úplně původním filmu byly nanejvýš skromné. Vždyť se v něm prakticky ani neobjevuje. Původně totiž Jason nebyl zamýšlen jakožto ústřední postava celé série, v jedničce slouží pouze jakožto motiv, na jehož základě vrah koná. Ale žádné strachy, všechno zůstává v rodině, protože tady za něj práci odvede jeho maminka, jež se mstí všem teenagerům za to, že kdysi radši souložili namísto své práce a díky jejich nepozornosti se její syn utopil.

Není žádným tajemstvím, že „Pátek třináctého“ vznikl na základě úspěchu svého staršího bratříčka „Halloweenu“. Michal Myers slavil se svým debutem z roku 1978 velký úspěch, na němž se následně snažili přiživit i mnozí. Jedním z prvních takových byli i tvůrci „Pátku třináctého“, s nímž ovšem položili základy hororovému kolosu…

Což mi na jednu stranu přijde nanejvýš zajímavé. Lze totiž chápat, že na dlouholetou sérii zadělal první díl „Halloween“, poněvadž to je prostě skvělý biják, jemuž ani po čtyřiceti letech od svého natočení neschází napětí a hutná atmosféra. Naproti tomu první „Pátek třináctého“ až tak zásadně skvělý není a v roce 1980 měla tahle série své nejlepší díly ještě dlouho před sebou.

V roce 1958 v kempu u jezera Crystal Lake nešťastnou náhodou utonulo dítě – Jason. O rok později zde byli zabiti dva vedoucí tábora. Kemp byl následně zavřen a začal chátrat. O dvacet let později tu je pokus o jeho znovuotevření, na místo dorazí první vedoucí a začnou pomalu dávat místo dohromady. Jenže tu nejsou sami, a jakmile nastane bouřlivá deštivá noc, kdosi je začne sledovat a jednoho po druhém vraždit.

Friday the 13th (1980)

„Pátek třináctého“ je v několika ohledech formálně zajímavý. Až do úplného konce drží pod pokličkou identitu vraha, vraždy jsou většinou ukázány přímo z jeho pohledu, což vytváří docela svěží efekt. Z dnešního pohledu je snímek nadupaný horou klišé, ale to mu asi nelze zazlívat, poněvadž právě „Pátek třináctého“ tato klišé pomáhal zavádět. Pochválit můžeme i krvavou stránku, která sice vedle dnešních masakrů už nikoho nedojme, ale na dobu svého vzniku jsou sekera v hlavě nebo šíp v oku vcelku fajn.

Nicméně, prohlásil jsem, že první „Pátek třináctého“ není nějak zásadně skvělou záležitostí, k čemuž mám samozřejmě své důvody. Snímek dost zestárl a dnes už nemá šanci vyděsit ani napnout, atmosféra je chabá a navzdory poměrně krátké stopáži se to místy poměrně vleče. Hodně dlouho trvá, než se vůbec něco začne, ačkoliv je příjemné, že s nástupem vraha na scénu nepřichází žádný zásadní zlom ve vývoji – většina obyvatelů kempu totiž zemře dřív, než si vůbec všimnou, že se něco děje, tudíž je ten přechod takový plynulý.

Friday the 13th (1980)

Nějaké vřískání a naháněčky tedy přicházejí až s poslední obětí a s nimi i jedna ze slabších pasáží „Pátku třináctého“. Závěr působí zbytečně natahovaně, vrství se v něm dementní chování vražedkyně (vykecávání) i oběti (prostě mámu Voorheesovou nemůže dojebat, když leží na zemi, musí začít zdrhat, aby se tat mohla opět zvednout a pokračovat v honu). Dnes už mě trochu iritoval i hudební doprovod, ať už jde o romantické melodie, které asi měly navodit pocity klidné přírody, když se nic neděje, tak rádoby napínavou hudbu ve scénách vražd.

Na první „Pátek třináctého“ jsem se dnes koukal s trochu rozporuplnými pocity. Vzpomínám si, že když jsem snímek kdysi dávno viděl poprvé v pubertě, fakt mě to dostalo a docela jsem se u toho i bál. Nyní už mi přišlo, že jeho kouzlo takřka vyprchalo (jaký to rozdíl oproti úvodní části konkurenčního „Halloweenu“!). Přesto si respekt zaslouží – za několik slušných mordů i lekaček a především z historických důvodů. Ať je totiž „Pátek třináctého“ jakýkoliv, nepochybně se jedná o zásadní dílko svého žánru, které inspirovalo mnohé další a položilo základ jedné velké hororového legendě. A to už mu nikdy nikdo neodpáře.

Friday the 13th (1980)


Mother’s Day (1980)

Mother's Day (1980)

Země: USA
Rok vydání: 1980
Žánr: horor

Originální název: Mother’s Day
Český název: Den matek

Režie: Charles Kaufman
Hrají: Nancy Hendrickson, Deborah Luce, Tiana Pierce, Frederick Coffin, Michael McCleery, Beatrice Pons

Hrací doba: 90 min

Zdroj fotek: Critic.de

(Budou spoilery.)

Myslím, že všichni praví žánroví znalci mezi vámi museli tušit, ne-li dokonce vědět, že při našich výletech do vod hororu prostě dřív nebo později bude muset dojít i na něco z produkce kultovní společnosti Troma Entertainment, která proslula výrobou extrémně levných a zvrhlých hororů. Nejde o žádné měkké voloviny pro náctileté smrady v kinech, ale o (mnohdy mocně) zhovadilé záležitosti, v jejichž případě si přijdou na své všichni, koho vzrušuje kombinace filmového braku, brutálního gore a dost často i dementního humoru. Poměr posledních dvou ingrediencí se liší film od filmu, první atribut zdobí snad všechny jejich počiny. Toliko krátký úvod, který rozhodně nehodlám opakovat u každého bijáku od Tromy, jemuž se dostane té cti, aby byl v našem filmovém koutku, to se nemusíte bát.

Dnes se podíváme na kultovku „Den matek“, jež může být důvěrně známá i českému divákovi, poněvadž v našich končinách vyšla na DVD. Snímek patří k těm počinům Tromy, které víceméně rezignují na úchylný humor a snaží se budovat vážnější hororovou atmosféru. Vtípky se objevují spíš jen v náznacích a docela sporadicky, například když se bráchové hádají, jestli je lepší punk nebo disco, anebo popíchnutí směrem k legendárnímu „Vykoupení“ na benzínové pumpě (hra na banjo). Ale to už trochu předbíháme, začněme radši u příběhu. Klasicky – budou spoilery, takže jestli tě to sere, dál nečti!

„Den matek“ pojednává o mateřské lásce a o vztahu milující matky ke svým synům. Tedy… svým způsobem. V malebné roubence (čti: polorozbořená parodie na chalupu plná bordelu a humusu) uprostřed lesů žije maminka se dvěma synáčky. Ike a Addley jsou jeden retardovaný a druhý debil a oba pod dohledem a dle instrukcí máti páchají zvrhlosti na všech, kdo se odváží se do místních lesů přiblížit. K jejich oblíbeným kratochvílím vedle dementního smíchu a výše zmiňovaným erudovaným diskuzím o hudbě patří především znásilňování a brutální vraždy bezmocných obětí.

Právě sem, k nedalekému jezeru, se na víkend vydá trojice kamarádek z vysoké školy, které se každoročně na dva dny sejdou a někam vyjedou. Romantickou idylku plnou kempování a babských tlachů ovšem vyruší zmiňovaná dvojice povedených bratříčků, kteří holky svážou ve spacích pytlích a odtáhnou do svého baráku, kde na nich pod mateřským dozorem začnou ukájet své vidlácké choutky. Snad není nutno dodávat, že ne všechny kamarádky se konce filmu dočkají živé.

„Den matek“ je docela zajímavý svým subžánrovým crossoverem. Horory totiž ve svých subžánrech většinou zůstávají čisté, takže málokdy vidíte, že by se tomu daly přiřadit hned dvě hororové nálepky. Na druhou stranu, není nutno dělat ze „Dne matek“ nějakou originální záležitost, protože tak žhavé to rozhodně není, navíc je takhle kombinace docela logická. Snímek totiž dává dohromady hixploitation – tedy měšťáci na výletě dostávají těžkou sodu od lokálních buranů – a rape & revenge – tedy druh hororu, kde se role obrací, z lovce se stává štvaná zvěř a oběť se začíná mstít za způsobené příkoří. Jak název napovídá, typicky to bývá znásilnění, ale zrovna u „Dne matek“ to tak není. Zde se totiž dvěma holkám podaří uniknout a posléze se vrátí na místo činu, aby se pomstily za smrt své kamarádky.

Mother's Day (1980)

Krvavá nadílka je ve „Dni matek“ na poměry Tromy relativně slabá a objeví se zde jen několik málo „tvrdších“ záběrů jako třeba sekyrka zaseknutá do koulí. Dokonce se děje i to, že kamera před tím největším masakrem uhýbá. Což myslím jen potvrzuje tezi, že v tomto případě se režisér Charles Kaufman pokusil vytvořit méně prvoplánovou podívanou. Vyložená měkota snímek není, protože páchané násilí se v některých chvílích nesleduje úplně nejpříjemněji (hlavně první střet dívek a vidláků), a to i přes zjevnou lacinost filmu. Abych ale nepřeháněl, o nějaký velký extrém se zcela jistě nejedná a třeba s nesnesitelně dusivou atmosférou prvního „Texaského masakru motorovou pilou“ se to samozřejmě nedá srovnávat ani v nejmenším.

Mother's Day (1980)

Jak tedy na tom ale „Den matek“ skutečně je? Není třeba zastírat, že objektivně je to docela hloupý film, ostatně jako všechno od Tromy. Pro fandy brakového hororu se ovšem jedná o solidní jednohubku, která sice nepřináší nic objevného nebo zásadního, ale v jistých dílčích detailech (subžánrový koktejl, místy slušná atmosféra, odsýpající tempo bez nudy, závěrečný twist) zaujme a v jistém slova smyslu snad i potěší.


Day of the Dead: Bloodline (2018)

Day of the Dead: Bloodline (2018)

Země: USA / Bulharsko
Rok vydání: 2018
Žánr: horor

Originální název: Day of the Dead: Bloodline

Režie: Hèctor Hernández Vicens
Hrají: Sophie Skelton, Johnathon Schaech, Marcus Vanco

Hrací doba: 90 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

V průběhu celého povídání o legendární zombie sérii „…of the (Living) Dead“ již mnohokrát padlo, že Romerovy klasiky si na nezájem ze strany nových verzí stěžovat skutečně nemohou. První „Noc oživlých mrtvol“ má těch remaků mnohem víc, než by bylo zdrávo, poněvadž Romero kdysi zapomněl dát do titulků copyright, tudíž si předělávku může natočit kdokoliv. Nějaký přísnější metr ovšem snesla jen ta první z roku 1990 od Toma Saviniho. „Úsvit mrtvých“ se svého remaku dočkal v roce 2004 a šlo o vcelku povedenou záležitost, která se na zombie žánr dokázala podívat z moderního hlediska, aniž by si s odkazem původního majstrštyku vytírala svou hnilobnou prdel.

Naproti tomu závěrečná část originální Romerovy trilogie v tomhle ohledu příliš štěstí nemá. Až donedávna byl jediným remakem brak z roku 2008, který s původním snímkem neměl společného zhola nic a pouze parazitoval na slavném jméně. V lednu 2018 se ovšem objevil druhý remake s mírně vylepšeným názvem „Day of the Dead: Bloodline“, jenž se snaží se své předlohy držet o něco víc, aby se skutečně dalo mluvit o inspiraci, ale zároveň si jde v určitých ohledech svou cestou, aby se nedalo mluvit o vykrádání…

…a přesto ani po „Day of the Dead: Bloodline“ nelze tvrdit, že by se už „Den mrtvých“ dočkal důstojného remaku. „Bloodline“ sice zachovává základní motiv malé komunity lidí uzavřených v podzemním komplexu, kde se stran řešení situace střetává pohled vojenský a vědecký. Namísto původní šťavnaté atmosféry, skvělých dialogů a uvěřitelně napsaných i zahraných charakterů tu však máme jen lacinou béčkovou naháněčku se spoustou kravin…

Jisté podezření vzbuzuje už jenom bulharská koprodukce. Jakmile se něco točí v Bulharsku v místní koprodukci, smrdí to filmovým shitem. Člověk k tomu nechce přistupovat s despektem, ale výsledná podoba „Day of the Dead: Bloodline“ to nakonec bezezbytku potvrdí. Snímek je přehlídkou tuposti a směšných replik, které jsou pronášeny s tak vážnou tváří, až je divákovi trapně za ty herce. Nezapomeňte na hromadu klišé, nelogičností a samozřejmě to musí skončit tím absolutně nejimbecilnějším koncem (rozuměj happy endem), jaký se jen nabízel. No fuj.

Že se postavy v hororových filmech nechovají zrovna dvakrát rozumně, to není nic nového. Kdyby postavy v hororech aspoň trochu přemýšlely, pak by počet obětí výrazně klesnul a nebylo by se na co koukat. V některých případech je ovšem debilita tak zarážející, až to prostě nejde přejít, a „Day of the Dead: Bloodline“ k takovým patří. V podstatě všichni jsou tu vymatlaní, jak zákon káže, a ze všech nejvíc snad hlavní hrdinka. V podstatě při čemkoliv, co doktorka udělá, přijde někdo o kejhák a vesměs nikoho to nijak zásadně nesere. Jeden příklad za všechny: při výletu ven za léky do školy, na kterou chodila, se beze slova oddělí od ostatních, aby si šla do svého kanclu posbírat rodinné fotky, a když se pro ni zbytek vrací, jeden voják to samozřejmě odnese. Zato poručík, jenž má základnu na starosti, je tu líčen jako vylízaný zelený mozek, když jí nechce povolit, aby si v základně držela na hraní živého zombíka. Poručíkův brácha ji navíc ve všem podporuje, panč mu hučí v kládě a rád by se zavrtal do jejích doktorských spoďárků. Aspoň že ta herečka je docela hezká, jinak by se to fakt nedalo snést.

Day of the Dead: Bloodline (2018)

V originále hrál zásadní roli učenlivý zombík Bub, jehož obdoba je i zde pod jménem Max. Což je magor, který se ještě zaživa pokusil výše zmíněnou doktorku znásilnit. Narazí na něj samozřejmě při výše zmiňovaném výletu do školy. Max je ovšem tak zkurveně geniální, že by se z toho jeden posral. Přilepí se jim na podvozek auta a nechá se propašovat do základny, schovává se po ventilačních šachtách (hlavně originálně, pičo!), nechybí mu základy taktiky, když je chycen, dokáže si šlohnout klíče a schovat je do kapsy, dokonce si, ty vole, vezme i rukojmí (!), aby se dostal ke své vysněné doktorce, již miluje i po smrti a zřejmě by jí tam furt rád nacpal svou nekrotickou kládu. Jo, a aby toho nebylo málo, tak zvládne dokonce i mluvit! Film to nakrásně vysvětlí tím, že z něj přežilo něco z člověka (proč zrovna u něj a u nikoho jiného ne, to už se nedozvíme)…

Day of the Dead: Bloodline (2018)

Na filmu si cením alespoň toho, že se nebojí gore. Kdyby to ještě bylo neškodné i v tomhle ohledu, tak už by se jednalo o fakt velký trapas. Akorát bych teda mohl prudit, že krvavé spršky stříkají do naprosto nepřirozených výšek a v nereálných objemech (což nevadí u záměrného béčka s nadhledem, ale vadí u filmu, jenž se tváří seriózně), a že jakmile dojde na jakoukoliv zombie-žranici, kamera chytí epileptický záchvat, takže ve finále tam toho moc není vidět. Ale oukej. Mnohem víc mě sraly některé vysoce nepovedené digitální triky, které jsou… hm… hodné bulharské koprodukce.

„Day of the Dead: Bloodline“ je určitě lepší než „Zombies: Den-D přichází“ z roku 2008, ale to jen kvůli tomu, že první remake „Dne mrtvých“ byl naprostý blábol a hůř už to moc nešlo. Tohle srovnání tedy neříká zhola nic. Nový remake je totiž slabý podprůměrný film, který se s originálem nemůže srovnávat ani v nejmenším.


Survival of the Dead (2009)

Survival of the Dead (2009)

Země: USA / Kanada
Rok vydání: 2009
Žánr: horor

Originální název: Survival of the Dead

Režie: George A. Romero
Hrají: Alan Van Sprang, Kenneth Welsh, Devon Bostick, Kathleen Munroe, Athena Karkanis

Hrací doba: 90 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

Stará láska nerezaví – to v případě George A. Romera a zombie žánru platí naprosto přesně. Praotec filmových zombies se své obliby k chodícím mrtvolám nevzdal ani na stará kolena, a tak se krátce před dovršením sedmdesáti let života pustil do svého šestého příspěvku do univerza „…of the (Living) Dead“. Dva roky po nepříliš vydařeném „Deníku mrtvých“ měl Romero prostřednictvím „Survival of the Dead“ co napravovat.

Jeho (nyní již víme, že definitivně) poslední zombie flák ovšem není filmem, jenž by příznivce staré kultovní trilogie opět sjednotil, spíš naopak. Čemuž se není co divit s ohledem na to, jak je „Survival of the Dead“ zvláštní. Rozhodně se ale snímku musí nechat, že právě v tomhle ohledu je typicky Romerovský. Nehledě na skutečnost, že „Survival of the Dead“ zdárně kličkuje kolem všech standardních klišé, která sám Romero kdysi utvářel. V „Zemi mrtvých“ je vlastně docela respektoval, v „Deníku mrtvých“ vlastně taktéž, akorát tak činil v méně tradiční formě found footage hororu, ale v „Survival of the Dead“ se jim vyhýbá a někdy dokonce vysmívá. Což je moc příjemná změna v době plné nudných zombie hororů jak přes kopírák, kde není svěží myšlenky. Těch je totiž třeba i v zatuchlém žánru, jenž se s gustem věnuje hnilobě.

„Survival of the Dead“ chronologicky přímo navazuje na „Deník mrtvých“, však také mezi jeho hlavní postavy patří parta vojáků, která se mihla v minulém díle, když okradla dokumentaristy natáčející dokument o zombie apokalypse, jenž byl zároveň i samotným filmem. Druhou a stěžejní linku „Survival of the Dead“ pak tvoří události na ostrově Plum, na němž proti sobě odjakživa stojí dva rodinné klany, jejichž náhled na věc se diametrálně liší i v tom, jak se vypořádat s nově vypuknutou zombie apokalypsou. Zatímco jeden klanový vůdce chce nemrtvé vyhladit, ten druhý věří v řešení a odmítá zabíjet své sousedy, ačkoliv tak trochu hnijí a mají nadprůměrnou chuť na lidské maso. Konfrontace obou názorů je nevyhnutelná a po ní je jeden ze dvou místních kohoutů (ten progresivnější, co prosazoval vystřelování mozků) vykázán z ostrova.

Vyhnaný dědula se ovšem jen tak nenechá a na internet umístí reklamu pro ostatní přeživší, jak je na ostrově skvěle. Čeká na pevnině v přístavu a všechny příchozí (potom, co je okrade) posílá na ostrov. Snad netřeba dodávat, že místní vidláci nevítají nové tváře zrovna s otevřenou náručí. Zde se obě filmové linky spojí, protože do přístavu dorazí i výše zmiňovaní vojáci, s nimiž se děda vydá zpět na rodnou hroudu, aby vyrovnal nevyřízené účty.

To vše je řečeno dost stručně, protože ve scénáři je i několik kliček. Pokud vám ovšem přijde, že zombie jsou zde tak trochu na druhé koleji, vlastně máte pravdu. Nakonec ale nijak zásadně nevadí, že nemrtví nejsou hybatelem děje, nýbrž jen jakýmsi všudypřítomným nebezpečím. Film je totiž příjemně cynický a leckdy až černě-humorný, což ovšem z principu otupuje hororové hrany. „Survival of the Dead“ skutečně není hororové ve smyslu napětí či strachu, krvavou nadílkou částečně ano. Důležitější než „level hororovosti“ je ovšem zajímavost a z tohoto ohledu „Survival of the Dead“ dle mého názoru nestrádá. Svou myšlenku to má, i určitý rozpor v tom, jaké postavy jsou vlastně kladné a jaké záporné, a poslední záběr je pěknou třešničkou na dortu téhle vidlácké-vtipně-hororové jízdy.

Survival of the Dead

Na druhou stranu, „Survival of the Dead“ má bezesporu i své zápory. Celé to působí trochu levně a televizně a korunu tomu nasazují naprosto odporné digitální triky. Ty jsou tak špatné, že jestli to nebyl nějaký zvrhlý umělecký záměr, tak by jejich autor měl jít na kastraci. Podobně mi přijde, že oproti starším Romerovým filmům se citelně snížila kvalita zombie masek i krvavých efektů, protože v celém filmu je prakticky jen jeden výživnější. To je velká škoda a trochu i ostuda, když i „Úsvit mrtvých“ ze sedmdesátých let ukázal víc.

Přesto „Survival of the Dead“ cením o dost výše než předešlý „Deník mrtvých“, který jednoznačně považuju za nejslabší zombie Romerovku. Je samozřejmé, že se stylotvornými majstrštyky z původní trilogie se to rovnat nemůže, ale osobně si myslím, že „Survival of the Dead“ je vlastně vcelku fajn a zbytečně podceňovaný.

Survival of the Dead


George A. Romero zemřel 16. července 2017 ve věku 77 let. „Survival of the Dead“ tedy navždy zůstane jeho posledním zombie filmem a zároveň i posledním režijním počinem. Před svou smrtí měl Romero rozpracován další zombie snímek s názvem „Road of the Dead“, u nějž byl spoluautorem scénáře a podílel se na produkci. Už před svým skonem však neměl v plánu režírovat, tuto úlohu se rozhodl přenechat Mattu Birmanovi, jenž se podílel již na „Zemi mrtvých“, „Deníku mrtvých“ a „Survival of the Dead“ jako člen druhého natáčecího štábu. Dle posledních informací to vypadá, že „Road of the Dead“ se dočká svého dokončení i po smrti Romera.


Deranged (1974)

Deranged (1974)

Země: Kanada / USA
Rok vydání: 1974
Žánr: horor

Originální název: Deranged

Režie: Jeff Gillen, Alan Ormsby
Hrají: Roberts Blossom, Micki Moore

Hrací doba: 82 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Edward Theodore Gein nepatří mezi nejvýkonnější sériové vrahy, protože mu byly dokázány „pouze“ dvě vraždy (lze polemizovat, jestli je v takovém případě vůbec na místě hovořit o sériovosti), ale co mu scházelo v kvantitě, to dostatečně doháněl svou zvrhlostí. Ne nadarmo se stal jedním z nejznámějších úchylů, který inspiroval množství filmů i hudebních skupin. Materiál pro své hrátky získával povětšinou na místních hřbitovech, kde vykopával těla případně jejich části, a doma si z kůže a kostí vyráběl oblečení a předměty denní potřeby. Předpokládá se, že mohl praktikovat i další kratochvíle jako nekrofilie či kanibalismus, ale k těm se nikdy nedoznal. Nicméně i to „málo“, co Geinovi dokázat šlo, bohatě stačilo k tomu, aby vznikla jedna z největších legend mezi chorobnými mozky.

Ne náhodou v Geinově vynalézavosti a nemocnosti našli mnozí inspiraci pro svá umělecká díla. Z tohoto ohledu se jeví jako zásadní rok 1974 (sám vrah byl odsouzen v roce 1968), kdy vznikly hned dva skvělé filmy, pro něž se Geinova činnost stala předobrazem. Přinejmenším jeden z nich jistě znáte, protože si postupem času získal status kultovního hororu patřícího k vrcholům celého žánru. „Texaský masakr motorovou pilou“ je ovšem Edem Geinem inspirován pouze volně a jinak vypráví svůj vlastní příběh.

Nicméně půlroku před „Texaským masakrem motorovou pilou“ vyšel ještě jeden snímek, jenž postupem času trochu neprávem zapadl – „Deranged“. Jeho přístup je v porovnání s jeho slavnějším příbuzným diametrálně odlišný. Ani zde sice nevystupuje žádná postava jménem Ed Gein, ale to je jen proto, že byla Geinova filmová podoba přejmenována Ezru Cobba. Jinak se ovšem „Deranged“ snaží držet se plus mínus skutečnosti. Pokud si o Geinově případu něco načtete, jistě najdete určité odchylky, ale směřování k realističnosti je zjevné. Tomu ostatně odpovídá i dokumentární nádech filmu, kdy do děje a na plátno dokonce vstupuje vypravěč dovysvětlující další detaily.

Dokumentární styl snímku má za následek dvě věci, díky nimž je „Deranged“ dobře skrytou žánrovou lahůdkou. Zaprvé je to syrovost, k níž ostatně přispívá i stáří filmu, které zde vůbec není na škodu. Zadruhé je to autentičnost – vlastnost u hororu velmi žádaná, leč nedostatková. Velkou měrou k obému však přispívá i (v dobrém slova smyslu) zvláštní hudba a především Roberts Blossom v hlavní roli, jenž prezentuje proměnu ze zakřiknutého nekňuby fixovaného na maminku do zvrhlého vraha mimořádně přesvědčivě. Herce nejspíš budete znát jako dědu ze „Sám doma“ – věřte tomu, že po „Deranged“ už se na tradiční televizní evergreen pro celou rodinu nikdy nebudete koukat jako dřív.

Deranged (1974)

Film sám o sobě není příliš krvavý nebo explicitní. Samozřejmě se trocha krve objeví, i nějaké ty mrtvoly s poměrně povedeným vzhledem, přinejmenším s ohledem na rok výroby. Však na maskách také nedělal nikdo menší než Tom Savini. Nicméně brutalita není nutná. „Deranged“ je totiž i bez ní podivně bizarní snímek, některé scény jsou vyloženě zvrácené. Už při úvodním umírání maminky je divák trochu nesvůj, výjevy jako večeře s mrtvolami (mimochodem, podobnost se slavnou scénou večeře v „Texaském masakru motorovou pilou“ je až nečekaně velká) nebo hon na dívku v zasněženém lese pak zůstanou v hlavě i dlouho po konci filmu. Už to samo o sobě napovídá, že jde o velmi silný titul.

Deranged (1974)

Tempo „Deranged“ je možná pomalejší a výsledek zcela jistě nemusí sedět každému, přesto se jedná o znepokojivý kousek s vysoce syrovou a skličující atmosférou. V jistých momentech navíc dokáže člověkem pohnout a znechutit jej, aniž by k tomu potřeboval laciných prostředků. A to se myslím jen tak nevidí. „Deranged“ vám rozhodně nepřidá na náladě, ale kvůli tomu se snad na horory ani nikdo nekouká. Běžnému filmovému konzumentu to samozřejmě doporučit nelze, ale pro příznivce hororu (a tím nemyslím popcornové horůrky) a svírajícího pocitu, že něco není v pořádku, je to skoro povinnost. Neprávem opomíjená záležitost.


Diary of the Dead (2007)

Diary of the Dead (2007)

Země: USA
Rok vydání: 2007
Žánr: horor

Originální název: Diary of the Dead
Český název: Deník mrtvých

Režie: George A. Romero
Hrají: Michelle Morgan, Scott Wentworth, Amy Lalonde, Shawn Roberts

Hrací doba: 95 min

Zdroj fotek: Cinema.ch

George A. Romero si mezi svými zombie snímky vždy udržoval velké rozestupy. Po natočení „Země mrtvých“ byla doposud nejkratší přestávka mezi jeho díly volné série „…of the (Living) Dead“ sedm let – šlo o prodlevu mezi „Úsvitem mrtvých“ (1978) a „Dnem mrtvých“ (1985). Na stará kolena do toho ovšem Romero prásknul a začal tvořit (mám na mysli jen zombie filmy, protože během své kariéry samozřejmě natočil i jiné věci) v mnohem vyšší kadenci. Jeho pátý příspěvek do mrtvolného universa, „Deník mrtvých“, tedy přišel již dva roky po svém předchůdci.

„Deník mrtvých“ je v mnohých ohledech docela jiný než všechny čtyři předešlé snímky. Mezi nimi se dala vypozorovat – a v minulých recenzích jsem o tom hovořil již několikrát – určitá volná návaznost postupující zombie epidemie. „Deník mrtvých“ se ovšem vydává opět na začátek a sleduje její propuknutí, které mi v tomto případě připadá mnohem rychlejší, než ukazovaly starší filmy. Děj „Deníku mrtvých“ se však má odehrávat souběžně s událostmi „Nocí oživlých mrtvol“, jen je filmový svět převeden do současnosti.

Podobně jako kdysi v „Noci oživlých mrtvol“ divák prožívá události s obyčejnými lidmi, kteří moc netuší, co se děje, ale velmi rychle na to budou muset přijít, ať už je mrtvolná katastrofa zastihla kdekoliv. Ne náhodou plakáty „Deníku mrtvých“ nastolují otázku: „Where will you be when the end begins?“

Oproti podání „Noci oživlých mrtvol“ tu je ovšem jeden nanejvýš zásadní rozdíl. „Deník mrtvých“ sleduje osudy několika mladých filmařů, kteří se v momentě začínající epidemie zrovna nacházejí v lese, kde natáčejí nízkorozpočtový horor. Vzhledem k tomu, že zrovna v ruce drží kameru, rozhodnou se svou cestu skrze hroutící se společnost zdokumentovat, ideálně co nejvěrohodněji a bez příkras. A jejich kamera je zároveň i kamerou filmovou.

Jinými slovy, Romero se rozhodl pojmout „Deník mrtvých“ ve stylu found footage hororů, což je sakra ošemetná disciplína. A popravdě řečeno, já osobně jsem nikdy nebyl velkým příznivcem tohoto hororového subžánru, protože mám vždycky problém věřit tomu, že někdo drží v ruce kameru a natáčí, když zdrhá o život. V „Deníku mrtvých“ je ovšem tenhle přístup podaný a obhájený vcelku rozumně a s jistou dávkou tolerance jej lze v pohodě strávit.

Horší je, že Romero tentokrát nedokázal vytvořit napětí srovnatelné s předchozími snímky. Rané kousky vznikly v 60., 70. a 80. letech, je na nich vidět stáří, jsou minimalističtější, a přitom pořád odsýpají rychleji než „Deník mrtvých“, v němž se naopak formálně pořád něco děje, hrdinové křižují z místa na místo a potkávají další skupiny. Film má několik povedených nebo přinejmenším zajímavých scén (nemocnice, amišova farma), ale jako celek nemá takový tah na bránu a neumí svého diváka tak zaujmout, jako se to dařilo ve všech čtyřech předchozích případech.

Diary of the Dead (2007)

Ani v „Deníku mrtvých“ samozřejmě neschází Romerův oblíbený kritický podtext, jehož prostřednictvím se vždy snažil ze svých zombie snímků udělat něco víc než jen (ne)mrtvolná jatka. Zatímco v minulých filmech byla tato složka do příběhu zakomponována vkusně a nenásilně, v „Deníku mrtvých“ mi přijde, že je až prvoplánově vystavována na odiv napříč celým filmem. Jakkoliv otázka, jakou se snímek snaží nastolit, v jádru smysl určitě má. Příliš dobře na mě nepůsobil ani trochu násilný epilog, jenž vlastně jen kopíruje morální otázku z konce Saviniho remaku (!) „Noci oživlých mrtvol“, kde byl polopatičtější než v originále. Ani nemluvím o některých „hlubokých“ monolozích napříč filmem.

Co naopak mohu pochválit, to je jako vždy gore. Romero se toho ani v pokročilejším věku vůbec nebál a stále uměl vymyslet originální a neokoukané krvavé chuťovky. Vytečení očí po zásahu proudem nebo hlava rozleptaná kyselinou se dost povedly. Podobně i obyčejnější efekty jako vnitřnosti tekoucí z břicha (něco velmi podobného už Romero ukázal i ve „Dni mrtvých“) jsou dobře udělané a efektivní, protože s nimi film tradičně zbytečně neplýtvá. Kromě toho ještě potěší skoro až sebe-parodický vtípek ke konci, kdy dojde k naplnění scéna z amatérského horůrku, kterou se na začátku nedařilo natočit, a ke konci se odehraje znovu se skutečným monstrem. Na tom je vidět, že Romero stále nápady měl i ve svých letech.

Diary of the Dead (2007)

Jako celek je však „Deník mrtvých“ z (v té době) pěti natočených Romerových zombie počinů jednoznačně ten nejslabší, ačkoliv je jeho forma vyprávění nejméně standardní. Podívat se na to dá, ale do výkladní skříně zombie hororu to rozhodně nepatří. Průměr.


Day of the Dead (2008)

Day of the Dead (2008)

Země: USA
Rok vydání: 2008
Žánr: horor

Originální název: Day of the Dead
Český název: Zombies: Den-D přichází

Režie: Steve Miner
Hrají: Mena Suvari, Nick Cannon, Michael Welch, AnnaLynne McCord

Hrací doba: 87 min

Zdroj fotek: IMDb.com

„Noc oživlých mrtvol“„Úsvit mrtvých“ se svých předělávek dočkaly („Noc oživlých mrtvol“ jich má dokonce víc, než by bylo zdrávo), takže bylo jen otázkou času, než dojde i na remake poslední části slavné Romerovy volné zombie trilogie. Zatímco prvním dvěma snímkům byly vyseknuty důstojné pocty (v případě „Noci oživlých mrtvol“ mám samozřejmě na mysli Saviniho verzi z roku 1990, nikoliv ty nové amatérské sračky, které mohly vzniknout jen díky tomu, že Romero v roce 1968 zapomněl dát do titulků copyright), „Den mrtvých“ dopadl o poznání hůře…

Remake „Dne mrtvých“ byl v naší distribuci uveden pod vypraseným názvem „Zombies: Den-D přichází“. Sám film je ovšem tak debilní, že si takhle debilní jméno i zaslouží. Hned na začátek musím upozornit na jednu věc: snímek je sice prezentován jako předělávka Romerovy klasiky (je to na všech plakátech, obalech i v titulcích filmu), ale ve skutečnosti má s původním „Dnem mrtvých“ společného máloco. Vlastně tak málo, až skoro nic. Jedinou návaznost lze nalézt leda tak v tom, že v obou bijácích se vyskytují chodící mrtvoly a vojáci. Jinými slovy, „Zombies: Den-D přichází“ je prostě další laciný céčkový zombie škvár, který se akorát na rozdíl od jiných laciných céčkových škvárů přiživuje na legendárním jméně a dělá mu ostudu. Fuj.

Zkoušel jsem na tomhle veledíle najít aspoň nějaký klad a našel jsem pouze jeden jediný – herečka v hlavní roli není ošklivá a kouká se na ni docela dobře. Víc pozitiv jsem nenalezl, vše ostatní je fakt na draka. Začít můžeme příběhem, který je tak narvaný klišé, že víc už to snad ani nejde. Karanténa města, v němž má polovina obyvatel „chřipku“. V jednom momentě se všichni nemocní (ano, fakt všichni najednou) změní v zombie a začne požíračka nenakažených, kteří jsou nenakažení, ačkoliv ve filmu jasně zazní, že se virus šíří vzduchem. S vysvětlením tohohle lapsu se film nesere – jedna z postav zahlásí, že někteří jsou asi imunní, a jede se dál. Hrdinové nakonec přijdou na to, že za nákazou se skrývá – a teď pozor, bude to kurva nečekané – vládní experiment, který se trochu zvrtnul. No do píči, to je teda žrádlo, tohle jsem ještě nikdy v žádném jiném bijáku neviděl!

Narazil jsem na kraviny, jimiž je tenhle opus doslova prolezlý. Tak třeba hlavní hrdinka je profesionální vojačka, ale nosí nenabitou pistoli. Proč? Když se ji na to někdo zeptá, odbude to hláškou, že je to na dlouhé povídání, a jde se dál. Nějaké trauma z minulosti? Kdoví. Každopádně za deset minut vezme jinou bambitku a suverénně kosí všechno, co se hýbe. Ta samá buchta s klidem rozmrdá autem svojí nemrtvou ex-matku, ale pak je jí líto se zbavit nakaženého vojína, jejž poprvé v životě potkala před dvěma hodinami.

Day of the Dead (2008)

Nakažený vojín je taky halda jak svině. Borci s ním jedou v autě, ale on nikoho nekousne, což si postavy vysvětlují tím, že voják byl ještě zaživa vegetarián! Kromě toho je taky zombie-vojín poslouchá jak pejsek a navrch je pořád zamilovaný do naší fešné vojačky, dokonce jí i zamrtva čumí na prdel, když se předkloní. A když ji napadne nějaký jiný zombie, tak ji začne chrabře bránit. Ty vole, já vím, že se tomu těžko věří, ale já si to fakt nevymýšlím!

Zombie v tomhle filmu jsou vůbec dost kreténští. Ještě bych teoreticky dokázal překousnout, že sprintují jak o závod. Že to jsou ale všechno zároveň zkurvení spidermani, kteří lezou po zdech i stropech, to už vážně nežeru. Taky dokážou skákat tři metry do výšky, ale jen když se to hodí scénáři, takže pokud nějakému z hrdinů visí nohy z ventilační šachty (další originální prvek!), tak na něj zombies samozřejmě neskočí a ty hnáty mu neukousnou. To prostě nechceš.

Day of the Dead (2008)

Gore je taky o ničem. Pár krvavých záběrů se sice najde, ale celé je to dost cudné a bez většího účinku. V momentě, kdy začne velká žranice a konečně by se daly předvést nějaká jatka, tak kamera začne lítat jak při epileptickém záchvatu, že neuvidíte ani hovno. K tomu navrch přidejte, že se na několika místech objeví fest odporné počítačové triky, které snad někdo spíchnul přímo během natáčení místo pauzy na oběd.

„Zombies: Den-D přichází“ je prostě průser jak hovado. Dokonce i třeba taková zhůvěřilost jako „Noc oživlých mrtvol 3D“ mě bavila víc, protože to bylo tak hloupé, až se tomu člověk docela zasmál. „Zombies: Den-D přichází“ ovšem není ani takhle roztomile debilní, tohle je jednoduše sračka skrz naskrz. Nestojí ani za odplivnutí.

Day of the Dead (2008)


Night of the Living Dead 3D (2006)

Night of the Living Dead 3D (2006)

Země: USA
Rok vydání: 2006
Žánr: horor

Originální název: Night of the Living Dead 3D
Český název: Noc oživlých mrtvol 3D

Režie: Jeff Broadstreet
Hrají: Brianna Brown, Joshua DesRoches, Sid Haig, Greg Travis

Hrací doba: 80 min

Zdroj fotek: ElFilm.com

Když začínal rok 2006, celá série „…of the (Living) Dead“ již měla na kontě šest snímků, z nichž žádný nebyl špatný. Čtyři Romerovy bijáky byly dobré až skvělé, dva remaky taky ostudu neudělaly. V roce 2006 ovšem nastala změna a legendární zombie sága si na konto připsala první fail. A rovnou pořádný.

To máte tak. Když George Romero v roce 1968 natočil legendární „Noc oživlých mrtvol“, zapomněl do titulků vložit copyright. Což znamená, že je snímek volným dílem, takže si jej může kdokoliv vydat a taky na něj kdokoliv může natočit remake, aniž by musel cálovat těžké prachy za použití značky. Takže ano, i vy si můžete natočit svou verzi. Výsledkem téhle situace je, že existuje hned několik remaků „Noci oživlých mrtvol“, z nichž jeden je blbější než druhý. Sám vím minimálně o devíti filmech, které hororovou klasiku buď přímo předělávají, anebo z ní přinejmenším vycházejí. Drtivá většina z těchto amatérských srágor (většinou – do těch devíti je započítána i Saviniho verze z roku 1990) byla natočena v posledních +/- deseti letech. A zdá se, že tuhle šňůru kreténských předělávek zahajuje „Noc oživlých mrtvol 3D“ z roku 2006, o níž si nyní něco málo povíme. Ale její prvenství v debilitě berte s rezervou, třeba existuje ještě jiný starší retardovaný remake, o jehož existenci nevím.

Vzhledem k tomu, že se jedná o remake, jistě nepřekvapí, že základní dějová osa se shoduje s Romerovou předlohou. Dva sourozenci jedou na hřbitov, kde je napadnou zombie, sestra utíká, skončí v domě s několika dalšími lidmi, zatímco okolními lesy a poli křižují hromady nemrtvých. Největší otázkou zůstává, jakou postavu z originálu bude hrát Sid Haig („Dům 1000 mrtvol“, „Vyvrženci pekla“, „Černá, bílá“, „Klec pro panenky“), jehož nepřehlédnutelný ksicht zabírá drtivou většinu plakátu a jenž platí za největší jméno sestavy.

Odpověď je jednoduchá: žádnou. Na rozdíl od Saviniho remaku se totiž tahle předělávka snaží i inovovat. Film dává větší roli márnici a přilehlému hřbitovu, protože právě ten je zdrojem nákazy. Sid Haig zde hraje hrobníka. Skladba lidí v domě i průběh noci je také trochu jiný. Chybí chrabrý černoch, ale namísto něj rodina v domku ve velkém pěstuje trávu, což je také důvod, proč nikdo nechce zavolat policii. Ano, i takhle dokážou být filmové sračky invenční.

Z filmu se hodně rychle stane imbecilní zombie taškařice plná ochotnických výkonů. Atmosféra i napětí jsou na nule, dokonce ani žádné slušné gore se neobjeví, masky jsou také o ničem a celé dohromady to působí spíš nechtěně parodickým dojmem. Na druhou stranu, Sid Haig je fest zábavný a jako na guilty pleasure záležitost, kde guilty složka výrazně převyšuje pleasure složku, se na to jednou podívat dá. Akorát fakt nikdo nesmí očekávat jakoukoliv filmovou kvalitu, poněvadž je to sračka jak bič a o tom žádná.

Night of the Living Dead 3D (2006)

„Noc oživlých mrtvol 3D“ přináší ještě jednu papírově výraznou inovaci. Jak už název napovídá, je to 3D formát. Záměrně jsem ovšem řekl papírově, protože ve skutečnosti je tam 3D úplně na hovno a nemá ve filmu žádné rozumné opodstatnění. A jen tak mezi námi, i kdyby 3D bylo použito nějak smysluplně, dementní obsah by to beztak nezachránilo.

Je evidentní, že objektivně si tahle debilita nezaslouží nosit jméno „Noci oživlých mrtvol“. Když se na to budete koukat a priori jako na hloupou sračku, tak se u toho zasmějete. Ale rozhodně ne tolik, aby opravdu mělo smysl s tím ztrácet čas.

Night of the Living Dead 3D (2006)


Land of the Dead (2005)

Land of the Dead (2005)

Země: Kanada / Francie / USA
Rok vydání: 2005
Žánr: horor

Originální název: Land of the Dead
Český název: Země mrtvých

Režie: George A. Romero
Hrají: Simon Baker, John Leguizamo, Eugene Clark, Dennis Hopper, Asia Argento

Hrací doba: 93 min

Zdroj fotek: MovieStillsDB.com

„Země mrtvých“ zcela jistě není stěžejním článkem zombie ságy „…of the (Living) Dead“, přesto v ní má určité specifické postavení. Nedotknutelnou volnou trilogii dnes možná vnímáme (přinejmenším tedy já vnímám) jako „staré filmy“, které patří k sobě, ale ve skutečnosti byla každá jedna část natočena v úplně jiné dekádě – „Noc oživlých mrtvol“ na konci 60. let, „Úsvit mrtvých“ na konci 70. let a „Den mrtvých“ v polovině 80. let. Poté se ovšem George A. Romero, duchovní otec série a s dost velkou jistotou největší klasik celého subžánru zombie hororu, odmlčel na celá dvě desetiletí.

Je to právě až „Země mrtvých“, jejímž prostřednictvím se tehdy již 65letý Romero po dvou dekádách vrátil do světa mrtvých, kteří nejsou tak úplně mrtví, mají neustálou chuť na lidské maso a nemohou běhat, protože by si zlámali kotníky. Stigma návratu krále filmových živých-mrtvých do svého žánru je ovšem i největší nevýhodou „Země mrtvých“, s níž se snímek nedokázal poprat bez ztráty kytičky.

Samozřejmě asi nikdo nemohl očekávat, že Romero se „Zemí mrtvých“ překoná své dávné stylotvorné majstrštyky. Co si budeme nalhávat, „Noc oživlých mrtvol“ je základním stavebním kamenem svého subžánru a „Úsvit mrtvých“ platí za etalon toho, jak by měl výstavní zombie horor vypadat – a na něco takového se v roce 2005, kdy už byly natočeny stovky, ne-li rovnou tisíce zombie bijáků, dosahuje jen velmi těžko. „Země mrtvých“ na tyhle klasiky – samozřejmě – nemá. Ale nejspíš právě díky přemrštěným očekáváním je Romerův čtvrtý zombie počin někdy až zbytečně podceňován.

„Země mrtvých“ totiž není vůbec špatný film. Kdo od něj nebude očekávat další nemrtvý pomník, jenž svůj mírně hnijící subžánr posune kupředu, ten uvidí kvalitně udělaný zombie kousek, jemuž navíc Romerův rozpoznatelný rukopis nechybí. Režisér zde svou vizi nemrtvého hororu se ctí a důstojně přenesl do 21. století, a přitom si ponechal svůj přístup a osobitost.

V překladu to znamená, že i na „Zemi mrtvých“ se lze koukat jako na obyčejný horor, pokud v něm nic víc vidět nechcete, ale není zde těžké nalézt další z Romerových oblíbených metafor pro kritiku konzumní společnosti. Ta je citelná, leč podobně nenásilná jako v předcházejících částech ságy. Vedle ní nechybí několik lahůdkových gore záběrů, které ovšem snímek nedegradují do pozice pouhé přehlídky hektolitrů umělé krve, nechybí ani zombie klaun nebo malé cameo Toma Saviniho (dokonce jde o zombie-verzi jeho postavy z „Úsvitu mrtvých“).

I dějově mi „Země mrtvých“ přijde v pohodě a navíc potěší, že i zde Romero volně pokračuje v postupu zombie epidemie. Přeživší se již naučili s nemrtvými žít a začali si budovat novou společnost, která je pokud možno uzavřena před hordami prohnilých hladových hnusáků. Stejně jako před útokem zombies se ovšem tato společnost velmi rychle rozdělí do kast – spodinu, vládnoucí elitu i vychcánky, kteří se v tom naučí chodit. Nemrtví venku ovšem nespí, a jak již bylo naznačeno v předešlém „Dni mrtvých“ skrze nesmrtelnou postavu zombíka Buba, dokážou se učit. A brzy přijdou na to, že město plné živých (= jídla) nemusí být nedobytné.

Land of the Dead (2005)

Slabinou „Země mrtvých“ jsou trochu paradoxně její hlavní postavy. Největší hrdina v podání australského herce Simona Bakera (jestli jej odněkud budete znát, tak s největší pravděpodobností díky seriálu „Mentalista“, kde ztvárnil ústřední postavu) je tak kladný, pozitivní a morálně na výši, až mě to při sledování spíš rozčilovalo. Na Mirka Dušína ve světě, kde se za každým rohem může skrývat chodící mrtvola s chutí na váš mozek, totiž fakt nevěřím. Podobně i hlavní zombie Big Daddy, jenž vede armádu nemrtvých na město, mi přišel až přehnaně chytrý a moc učenlivý. Mnohem víc fungují postavy ve vedlejších rolích, ať už je to Dennis Hopper a jeho byznysmen jdoucí přes mrtvoly (vlastně doslova), John Leguizamo, jenž se snaží si něco trhnout a nebojí se rány pod pás (díky čemuž je mnohem uvěřitelnější než hlavní hrdina), anebo rajcovní Asia Argento v roli drsňačky (podobnost příjmení s legendárním režisérem Dario Argentem není náhodná – je to samozřejmě jeho dcera).

Land of the Dead (2005)

I přes některé mouchy je ovšem „Země mrtvých“ pořád povedený zombie horor, v němž se Romero nezapře. Když nic jiného, „Země mrtvých“ patří k (nej)výraznějším představitelům svého subžánru v aktuálním tisíciletí a legendární režisér jí dokázal vtisknout kus něčeho, díky čemu snímek utkví v hlavě – víc než třeba o rok starší remake „Úsvitu mrtvých“, jemuž se paradoxně dočkalo vřelejšího přijetí od diváků i kritiků. Jistěže na staré kulty to nemá, ale za mě stále v pohodě, mně se tenhle biják líbí.