Archiv štítku: horor

Killer Klowns from Outer Space (1988)

Killer Klowns from Outer Space (1988)

Země: USA
Rok vydání: 1988
Žánr: horor / komedie / sci-fi

Originální název: Killer Klowns from Outer Space
Český název: Klauni zabijáci, Klauni zabijáci z vnějšího vesmíru

Režie: Stephen Chiodo
Hrají: Grant Cramer, Suzanne Snyder, John Allen Nelson

Hrací doba: 88 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Říkává se, že v jednoduchosti je síla. Chtělo by se říct, že „Klauni zabijáci [z vnějšího vesmíru]“ jsou toho důkazem. Z jednoho vlastně dost zhovadilého nápadu se totiž podařilo udělat biják, který možná svého času prošuměl bez většího povšimnutí, ale s odstupem se z něj stala nefalšovaná kultovka uctívaná mezi příznivci brakového filmu. Zcela právem.

O čem tahle zhulenost je, dostatečně ilustruje její název – „Killer Klowns from Outer Space“ je naprosto všeříkající, poněvadž celé tohle veledílo je o vraždících klaunech z vesmíru. Stejně tak tenhle titul hodně napoví o tom, jestli jde o snímek dle vašeho vkusu a choutek. Nevím jak vy, ale já když zahlédnu nějaký biják s absolutně šíleným béčkovým názvem, okamžitě z toho mám radost a dostanu obrovskou chuť se na to podívat. Je pravda, že zrovna „Killer Klowns from Outer Space“ v tomto ohledu ještě nejsou ta největší lahůdka, ale přesto – pokud tenhle film neznáte a samotný název vám přijde natolik zábavný a lákavě béčkový, až jste dostali náladu si to pustit, pak vězte, že se vám to s dost velkou pravděpodobností bude líbit.

Příběh je tak přímočarý, jak jen to jde. Za maloměsto dopadne meteorit, což je ve skutečnosti loď s vraždícími klauny. Ve tvaru cirkusového stanu samozřejmě. Klauni vtrhnou na městečko a začnou to tam mydlit jak páni. Jedni z prvních, kdo jejich plán prohlédnou, jsou Mike a Debbie, kteří se pokusí zalarmovat město, ale nikdo jim zcela nečekaně nevěří, když své tvrzení podkládají argumenty o vraždících klaunech z vesmíru, kteří po nich stříleli popcorn. Zanedlouho přesvědčí místního policistu Davea, který dřív s Debbie chodil, a ještě s bratrskou dvojicí výtečníků (pronajali si zmrzlinářský vůz, aby mohli balit holky na zmrzlinu… to hovoří za vše) se vydají vetřelce zastavit.

„Killer Klowns from Outer Space“ je absolutní béčkový škvár, který ždímá úchylnou atmosféru a opulentní estetiku osmdesátých let až do morku kostí. Vymatlaná (ne)zápletka, naivita, epicky blbé hlášky, papundeklové kulisy, brutální přehrávání všech postav a na druhé straně perfektní béčkoví zabijáci, kteří se mohou pochlubit skvělým vzhledem a své oběti vraždí s velkou dávkou vynalézavosti.

Právě nevšední, mimořádně zábavné a originální vraždy patří k největším kladům snímku. Klanu zabijáci mají ve výbavě laserové bambitky, které člověka obalí do cukrové vaty, pušky střílející popcorn, který klidně ožije a pokusí se oběť zakousnout. Zvládnou si vyrobit psa z balónků a ten začne lidi stopovat, chytají lidi do balónků, házejí po nich koláče, které roztaví maso, zvládnou zabíjet i stínem a předvedou i hromadu dalších vtípků a zábavných situací. Navíc se tam těch klaunů najde požehnané množství, takže o srandu bude postaráno. A komu by to přece jenom nestačilo, na konci se objeví i obrovský über-klaun přezdívaný Klownzilla!

Killer Klowns from Outer Space (1988)

Snad jediné, co jejich dovádění chybí, je více krve. To je asi jediná zásadní výtka, jakou ke „Killer Klowns from Outer Space“ mám. Tady není prakticky žádná, ani kupříkladu v momentě, kdy klaun motorkářovi urazí hlavu (což je jinak jen tak mezi námi mimořádné vtipná scénka), a to je veliká škoda. Uznávám, že film vznikl až ke konci osmdesátých let, kdy už cenzura úřadovala naplno a tvůrci zdaleka neměli tolik volnosti jako třeba v sedmdesátých letech nebo ještě na začátku osmdesátých let, ale stejně zamrzí, že se nějaké pořádné krvavé záběry neobjevily, protože ty by mohly „Killer Klowns from Outer Space“ ještě víc vyšperkovat.

Na druhou stranu, ani absence krve snímku vaz neláme, poněvadž se jedná o vysoce zábavnou jízdu plnou skvělých nápadů. Lákavé, bizarní, v dobrém slova smyslu úchylné. Je na tom vidět, že s „Killer Klowns from Outer Space“ si někdo udělal ohromnou radost a natočil biják, po němž strašně toužil. Na výsledku je to vidět, protože z toho čiší sranda a nadhled do všech směrů. Prohlásil jsem, že jde o škvár a brak, což je nepochybně pravda, ale v tomto případě je ta brakovitost zcela evidentně zamýšlená a záměrná. Takže to berte jako klad.

Killer Klowns from Outer Space (1988)

„Killer Klowns from Outer Space“ rozhodně patří k filmům, na jejichž hru prostě musíte přistoupit. Pokud nemáte buňky na záměrně přepálené hororové komedie, tady si asi moc neškrtnete. V opačném případě ale na vás čeká nefalšovaná kultovka, kterou byste jako příznivci zhovadilé kinematografie rozhodně měli znát.


Truth or Dare (2018)

Truth or Dare (2018)

Země: USA
Rok vydání: 2018
Žánr: kvazi horor pro děcka

Originální název: Truth or Dare
Český název: Vadí nevadí

Režie: Jeff Wadlow
Hrají: Lucy Hale, Violett Beane, Tyler Posey

Hrací doba: 103 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

„Vadí nevadí“ je další z mnoha počinů společnosti Blumhouse, která se zaměřuje na produkci levných hororů. Ty do kina posílá v hojných počtech a většina z nich prošumí bez většího zájmu, ale z některého se sem tam stane hit, jenž vydělá mnohonásobně víc, než stál, a svým úspěchem bohatě zaplatí i nevydařené pokusy o výdělek. Model geniálně jednoduchý, ale zjevně docela funkční, protože Blumhouse má podobných hitových zářezů na kontě už několik.

Zrovna „Vadí nevadí“ mezi takové taky patří. Při rozpočtu 3,5 milionu amerických dolarů se filmu podařilo vytáhnout z kapes diváků téměř 95 milionů, což je přibližně 27násobek toho, co výroba stála. Jeden by si i naivně pomyslel, že s takovým úctyhodným skóre bude mít „Vadí nevadí“ v rukávu nějaké eso, kvůli němuž ti lidé do kina nalezli, nějaký zajímavý nápad anebo přinejmenším zručně natočenou žánrovou práci. Nic nemůže být dále skutečnosti. „Vadí nevadí“ je totiž sterilní hnůj bez špetky invence, jehož úspěch v kinech je pro mě dost nepochopitelný.

Samozřejmě, že každý film vyjma amatérských, pouze pro radost dělaných počinů má ambice se přinejmenším zaplatit, to je v pohodě. „Vadí nevadí“ nicméně patří k těm případům, u nichž mi přijde, že rezignují na cokoliv jiného než jen vydělat nějaké prachy. Celé to působí jako strašná rychlokvaška bez sebemenšího smyslu, jejímž prostřednictvím se jen někdo snaží za minimální investici zajebat škváru. Až takhle prázdný ten výsledek je. A když snímek vzbuzuje takový dojem, je to samozřejmě průser jak noha.

Cílovka „Vadí nevadí“ je taktéž zřejmá. Film rozhodně necílí na hororové fanoušky, protože ti se takové žumpě mohou jenom vysmát. Z celého bijáku hrozně smrdí snaha to podstrčit konzumnímu náctiletému publiku, čemuž se podřizuje víc, než by bylo vhodné. Že jsou hlavní postavy parta mladých hezkých lidí, to není samozřejmě nic nového, ostatně parta teenagerů na zabití je v hororu docela klišé. Jenže ti ve „Vadí nevadí“ si neustále fotí selfíčka, asi tak stokrát za film musí použít macbook, streamují na YouTube, lidi hledají na Facebooku, baví se o Snapchatu, informace si posílají přes Messenger. Prostě hrůza, co vám budu povídat. A přitom i rádoby-horor pro mladší publikum se dá udělat docela zábavně, jak dokazuje třeba „Všechno nejhorší“ (produkce od stejné společnosti, jen tak mimochodem), jemuž hodně pomohl nadhled. Ve „Vadí nevadí“ si postavy fotí selfíčka a je to myšlené kurva seriózně. To nechceš.

Příběh a „hororová“ rovina jsou neméně směšné. Parta kámošů odjede na prázdniny do Mexika. Poslední den výletu potkají nějakého borce na baru, který je vezme do nedalekého starého kostela, kde je ukecá, aby si zahráli hru vadí-nevadí (nebo taky pravda-nebo-úkol). Po návratu domů ale zjistí, že hra jaksi pokračuje, a kdo odmítne hrát nebo nesplní svůj úkol / neřekne pravdu, zemře. Hru moderuje (tj. pokládá otázky, zadává úkoly) nějaký škleb, který se vždycky usadí na nějakém člověku, aniž by měl tento o čemkoliv tušení. Tenhle škleb je jen tak mimochodem udělaný podle nějakých obrázků na DeviantArtu (!) a vypadá naprosto příšerně. Krev, atmosféra, pocit strachu nebo cokoliv dalšího, co byste někdy po hororu mohli chtít, se nekoná ani v nejmenším. Prim hraje Facebook a Apple. Nechápu, co na téhle tragédii vymýšleli čtyři (!) scénáristé.

Truth or Dare (2018)

Za jediný plus považuji pouze to, že ta buchta v hlavní roli je fakt pěkná. Samotný film je nicméně regulérní odpad, s nímž byste neměli ztrácet čas.


Rats – Notte di terrore (1984)

Rats - Notte di terrore (1984)

Země: Itálie / Francie
Rok vydání: 1984
Žánr: horor / sci-fi

Originální název: Rats – Notte di terrore
Český název: Krysy: Noc hrůzy

Režie: Bruno Mattei, Claudio Fragasso
Hrají: Ottaviano Dell’Acqua, Geretta Geretta, Gianni Franco, Massimo Vanni

Hrací doba: 97 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Není béčko jako béčko. Pod tímhle označením se většinou rozumí filmy, které jsou v lecčems naivní, mají viditelné nedostatky a nemůžou se pochlubit dokonalou produkcí jako u velkorozpočtových snímků. Na každý pád je tenhle přídomek většinou vnímán spíš negativně, ale podle mě trochu neprávem. I některá béčka jsou totiž – jakoukoliv nadsázku stranou – perly a opravdu povedené filmy. Na druhé straně jsou tu i totální trashe, jejichž sledování se rovná hrdinskému výkony.

Tak či onak, béčkové filmy mívají společnou jednu věc. Ať už jsou dobré nebo příšerné, ve většině případů bývají neskonale zábavné, má-li na to člověk buňky. I když je to absolutní sračka, pořád to může být svým zvrhlým způsobem totální prdel a lze si to užít na plné koule.

Jistě už tušíte, kam tím mířím. I dnes se vydáme do hlubokého béčkového bahna a představíme si film, který je ve všech ohledech naprosto strašný. A přesto je ohromná zábava se na něj dívat! Rovnou mohu říct, že všem milovníkům špatné kinematografie lze „Rats – Notte di terrore“, u nás dokonce k sehnání i na DVD pod názvem „Krysy: Noc hrůzy“, jenom doporučit.

Znalcům stačí prozradit, že tenhle biják nenatočil nikdo jiný než Bruno Mattei, notorický italský béčkař (až céčkař). V jeho filmografii najdete prakticky vše, co si hrdlo fajnšmekrů žádá – špatné horory, tupé akční vypalováky, špatná porna. Prostě talentovaný tvůrce každým coulem. „Krysy: Noc hrůzy“ patří ještě k těm jeho filmovějším počinům.

Snímek půl na půl kombinuje eko horor a sci-fi. Děj se odehrává v roce 2230, 215 let po nukleární válce. Aby lidé přežili, zalezli do podzemí, ale některé z nich to po čase přestalo bavit a vydali se zpátky na povrch. Tím se lidé rozdělili do dvou odlišných frakcí. Na povrchu sledujeme bandu kožených nomádů na motorkách, kteří jako by se sem zatoulali z „Šíleného Maxe“. A navrch se mohou pochlubit kulervoucími jmény jako Lilith, Lucifer, Vévoda, Video anebo Čokoláda. Poslední jmenovaná je jen tak mimochodem černoška. Prostě osmdesátky, tohle by už dneska neprošlo jako rasismus. Stejně jako scéna, kdy na ní vysypou mouku a ona začne řvát, že je bílá.

Každopádně, naše partička přijede do nějakého rozbořeného města a vleze do náhodného baráku. Zdá se, že tu objevili jackpot – je tu jídlo, filtrace vody, ve sklepě dokonce skleník s rostlinami. Jenže brzo je sranda přejde, protože kromě toho je tu také asi tak miliarda agresivních krys, které zanedlouho začnou útočit.

Rats - Notte di terrore (1984)

Celý tenhle biják je tak debilní, že vlastně ani nevím odkud začít. Příšerné herecké výkony jsou samozřejmostí, smrtelně vážně myšlené dialogy také nechtěně generují jednu epickou hlášku za druhou. Pro bijáky tohoto ražení klasika. Nechybí ani logické lapsy a imbecilní chování postav. Nikoho nenapadne jít se schovat do jiného baráku, pořád dokola se zkoušejí zabarikádovat v tom samém domě. A když už se v nějaké místnosti zabarikádují, tak zapomenou zajistit jedno okno (!), aby na ně mohly krysy znovu vletět. A v neposlední řadě – proč mají v roce 2230 na hlavě všichni účesy z osmdesátých let?

Opravdová prdel nicméně přichází až se samotnými krysami. Jejich útoky jsou totálně legendární. Na oběť vždycky spadne jedna krysa, pak druhá, pak třetí… a pak někdo zpoza kamery na herce vysype kýbl plný krys. Prostě pecka. Taky mě straně bavilo, jak u záběru na dvě malé neškodné krysy, které si ničeho nevšímaly a jen po sobě znuděně lezly, hrála kurevsky dramatická hudba a herečky ječely, jak když je na nože berou. Chrabří hoši v kožených gatích pak s krysami svádějí boj na život na smrt… a je to mega-vtipné.

Rats - Notte di terrore (1984)

Myslíte si, že to je všechno? To jste ještě neviděli exkluzivní scénu, v níž krysy vyrážejí dveře. Mrtvolou namísto beranidla! Prostě pecka až za roh, kdo se u tohohle nezlomí smíchy v pase, tak snad ani není člověk a nezaslouží si civět na béčka! Humorných momentů je nicméně o mnoho více a k dokonalosti samozřejmě nesmí chybět i nějaká ta krev, full-frontal obou pohlaví a šokující pointa, vedle níž se může jít i „Planeta opic“ zahrabat.

„Krysy: Noc hrůzy“ je naprosto výstavní trash. Ve všech ohledech naprostá sračka, ale právě to z toho filmu dělá tak lákavou podívanou. Pro průměrného diváka samozřejmě nestravitelné, avšak kdo miluje špatné filmy, neměl by si tenhle skvost nechat ujít.

Rats - Notte di terrore (1984)


Hell Fest (2018)

Hell Fest (2018)

Země: USA
Rok vydání: 2018
Žánr: horor

Originální název: Hell Fest
Český název: Hell Fest: Park hrůzy

Režie: Gregory Plotkin
Hrají: Amy Forsyth, Reign Edwards, Bex Taylor-Klaus

Hrací doba: 89 min

Odkazy: web / facebook / twitter

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Najít v kině nějaký povedený slasher je v posledních měsících, ne-li dokonce letech docela obtížný úkol, v důsledku čehož si hororový fanda rád zaplatí i za slasher, který se na první pohled netváří jako nějaká pecka. Přinejmenším tedy já jsem od „Hell Festu“ nečekal nějaké velké zázraky, ale když už prostě na velkém plátně dávají horor, který navíc není miliontá sterilní duchařina, jichž se v současnosti točí jak namrdáno, tak docela ochotně jdu.

„Hell Fest“ si na žádnou originalitu nehraje a prakticky hned od prvotních informací o filmu bylo vidět, že tvůrci hodlají vycházet z tradice vyvražďovacího subžánru a otáčet se za snímky z jeho zlaté éry (což jsou obecně osmdesátá léta, ale jste-li ortodoxní, budete jako zlatou éru uznávat období 1978-1984, čili od prvního „Halloweenu“ až do doby, kdy slasher zachvátila výrazná cenzura). Nakonec proč ne, vždyť i takovéto následování již vyšlapaných cestiček může dopadnout velmi dobře, pokud jsou následovány alespoň trochu talentovanými lidmi s láskou k žánru, viz třeba mocně zábavná jízda „Hatchet“, která se už sama o sobě stačila stát takovou malou moderní klasikou.

Nicméně zpátky k „Hell Festu“, jenž sliboval zajímavé pojetí přinejmenším v jednom ohledu. Slasherová šablona je jasně daná prakticky v každém takovém filmu – mění se vlastně jen vzhled vraha a prostředí. Partička lidí (typicky puberťáků) je vesměs nedůležitá, mnohem vyšší důležitost má invence v jednotlivých mordech a odvaha filmařů co do gore efektů.

Zatímco s vrahounem to „Hell Fest“ úplně nevyhrál, právě jeho prostředí naopak vypadalo již od počátku lákavě. Snímek se totiž odehrává v obrovském parku hrůzy sloužícím jako putovní atrakce. Tvůrci si téhle konkurenční výhody naštěstí byli vědomi, tudíž povinnou úvodní pasáž s představováním ústřední partičky ořezali na naprosté minimum a vrhnou se do víru hororové zábavy co nejdříve.

Samotný park je pak skutečně asi největším lákadlem „Hell Festu“, protože vypadá dost hezky, ať už jde o venkovní pouťové lokace, anebo vnitřní atrakce typu bludiště. Akorát je trochu škoda, že se tu většinou prohánějí jen bezejmenní bubáci a že se nepodařilo zapracovat větší množství odkazů na jiné hororové bijáky a kultovní záležitosti. Prostředí se k tomu přímo nabízelo a fandu hororu by to jistě potěšilo, přinejmenším by se jednalo o důvod se na „Hell Fest“ podívat alespoň jednou znovu, aby člověk pochytal všechny easter eggy. Takhle divák dostane jedno vcelku přepálené (a tedy nezáživné) cameo Tonyho Todda („Candyman“) a tím to vesměs hasne.

Ve svém vlastním „hororování“ už je „Hell Fest“ slabší. Zabiják je takový obyčejný a chybí mu větší charisma, které by jej teoreticky mohlo povznést do vyšší ligy. Prostě vocas v masce, u něhož není zjevný motiv ani jakékoliv pozadí. Obětí je, nepočítáme-li intro, pouze pět (nikoliv čtyři, jak hlásí zprávy na konci filmu), ale přinejmenším dvě smrti jsou trochu odfláknuté. Jen ve dvou případech popustil zabiják větší uzdu fantazii a připravil krvavější hody. Ačkoliv se to hlavní neodehraje kompletně mimo záběr, kamera pořád uhne příliš rychle na to, aby mohlo dojít k nějakému znechucení. Jen se na vteřinku ukáže nějaká červená a honem pryč, aby se náhodou někomu v kině neudělalo zle. Jinými slovy, i gore je v „Hell Festu“ dost slabé. Výraznější atmosféra rovněž chybí.

Hell Fest (2018)

Zato nechybí pár logických nesrovnalostí a blbé chování postav. Vrah si vyhlédne konkrétní partu lidí, a ačkoliv je zábavní park obrovský, vždy se mu podaří je bezchybně najít. Beru, že jednou dostane nápovědu smskou, když šlohne mobil první oběti, ale jindy je jeho schopnost být v pravý čas na pravém místě trochu přehnaná.

Taktéž mě pobavilo, že v momentě, kdy už praskne, že v parku někdo vraždí, a má dojít k evakuaci, všichni běží ve východu – kromě hlavních hrdinek, které, přestože celou dobu běží s davem, si spletou východ z parku s vchodem do další atrakce, ačkoliv nad tímto vchodem visí poutač jak kráva. Stejně tak nejsou schopné vraha dojebat, když leží po ráně na zemi, nebo mu alespoň sebrat jeho zbraň. Tohle nikdy moc nedávalo smysl ani u těch bijáků z osmdesátek, natožpak dnes. Ale když pocta starému slasheru, tak nejspíš se vším všudy včetně klišé a lapsů.

Hell Fest (2018)

Může se to celé zdát jako totální průser, ale zas až tak hrozný „Hell Fest“ určitě není. Moc mě nenapadá, co bych o něm mohl říct skutečně pozitivního kromě prostředí. Na druhou stranu mě ale jeho sledování ani neobtěžovalo a neuráželo. Když nic jiného, tempo je docela pohodové, stopáž přiměřeně krátká a hlavní hrdinka dost hezká. Všehovšudy bych tedy „Hell Fest“ neoznačil jako nějakou sračku. Spíš je to standardní průměr, který na jedno podívání poslouží. Dvojku, o níž zbytečně okatě prosí otevřený konec, si to ale asi nezaslouží.


Halloween (2018)

Halloween (2018)

Země: USA
Rok vydání: 2018
Žánr: horor

Originální název: Halloween
Český název: Halloween

Režie: David Gordon Green, Judy Greer, Andi Matichak, James Jude Courtney, Nick Castle
Hrají: Jamie Lee Curtis

Hrací doba: 106 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Když se nad tím člověk trochu zamyslí, „Halloweenu“ se během deseti filmů podařilo dostat hned čtyřikrát do slepé uličky. Nejprve ve trojce, která se pokusila vybočit směrem pryč od slasherového konceptu, poté v šestce, jejíž dějová linie byla příliš překombinovaná a nesmyslná, poté v osmičce, která byla prostě strašná, a nakonec s dvojkou remaku, na niž už příliš navázat nešlo. Obecně vzato se dá říct, že dějové linie „Halloweenu“ jsou docela chaos a člověk aby pomalu potřeboval červený diplom, aby se v tom dokázal vyznat.

Nový snímek, dle mého skromného názoru dost blbě pojmenovaný prostě „Halloween“ (tím pádem jde už o třetí film téhož názvu), by se tedy dal považovat už za několikátý restart série. Tentokrát se ovšem nejedná o remake jako v roce 2009, nýbrž o přímé pokračování původního snímku, které tím pádem škrtá vše, co se událo ve filmech z let 1981-2009. I proto je zmateční, že se snímek jmenuje pouze „Halloween“. Předpokládám, že tak byl pojmenován čistě z marketingových důvodů, protože kdyby se tomu říkalo třeba „Halloween Returns“ (dřívější pracovní název) nebo nějak jinak, co by evokovalo, že jde o pokračování, asi by do kina nedorazilo tolik „Halloween“-paniců. Přece jenom se tu navazuje na biják z roku 1978 a kolik mladých – kteří tvoří nejvyšší procento návštěvníků kin – dneska na tyhle vykopávky kouká…

Na druhé straně, pokud lze ještě někdy značku „Halloween“ nakopnout zpátky na výsluní, je to právě nyní. Už asi nebude další příležitost, kdy by šlo příznivce lákat na účast lidí, kteří se podíleli na originále. Jamie Lee Curtis je šedesát, John Carpenter a Nick Castle už narozeniny slavili sedmdesátkrát. Čtyřicet let je holt dlouhá doba. Vcelku logicky tedy uplynula nejen ve skutečnosti, ale i ve filmovém světě. Vesměs se tedy jedná o stejný koncept jako kdysi v sedmém díle „Halloween H20: 20 Years Later“, akorát namísto „o dvacet let později“ máme „o čtyřicet let později“.

Problém nicméně je, že se nový „Halloween“ ve své snaze být co nejvíc klasický a tradiční „Halloween“ utopil. Film je plný odkazů, easter eggů a pomrkávání na fanoušky, což je na jednu stranu fajn, akorát mi přijde, že nic moc navíc už novinka nenabízí. Neodkazuje se jen na původní „Halloween“ z roku 1978, ale i na další díly napříč sérií. Na jedničku samozřejmě nejvíce. Opět se tedy padá z balkonu a tělo posléze zmizne, opět se někdo vynoří ze stínu a zasáhne nožem, i když tady si v obou případech Laurie Strode a Michael Myers svoje role prohodí, objeví se i prostěradlo a přišpendlení na zeď jakožto odkaz na dvě vraždy z jedničky. Ze čtyřky se sem dostala variace na scénu na benzínové pumpě, ze trojky masky, které děti nosí venku, ze sedmičky scéna na veřejných záchodech, dvojku mi kupříkladu připomnělo, jak The Shape vleze někomu do kuchyně a šlohne mu nástroj z kuchyňské linky, stejně tak i závěrečné vypořádání může připomenout, jak Myerse usmažili na konci dvojky. Anebo můžeme zmínit narážku na příbuzenský vztah mezi Laurie a Michaelem, jejž kdysi nastolila dvojka, zatímco tady je zmíněn jen jako kachna. Samotné dialogy taky obsahují hromadu odkazů včetně vzpomínání na doktora Loomise. Ani nemluvě o tom, že slavný „Halloweenský“ hudební motiv se zde ozývá pomalu co pět minut.

Halloween (2018)

Když to trochu přeženu, nový „Halloween“ působí trochu jako fanouškovská pocta originálu, kterému někdo dal punc oficiálnosti, nikoliv vlastní sebevědomý snímek a další část ságy. Celé to na mě působilo dojmem co největší sázky na jistotu, co nejvíc uspokojit fanoušky, co nejvíc se přiblížit originálu, hlavně žádné experimenty a nikoho nenasrat. Právě to je důvod, proč si myslím, že Zombieho, dle mého názoru zbytečně nenáviděné díly jsou výrazně lepší než tohle. Na nich byla alespoň vidět nějaká autorská vize a snaha vtisknout známé látce svůj vlastní rukopis.

Na druhé straně, tenhle „Halloween“ pořád není natolik hrozný, aby se mu dalo vysmát. Trojka, pětka, šestka nebo osmička jsou mnohem horší, o tom nepochybujte. Osobně bych jej zařadil někam na roveň sedmičce, což někteří mohou vzít jako pozitivní zprávu, a takovým se novinka nejspíš líbit bude. Mně osobně však „Halloween H20“ přijde naopak přeceňovaný – stejně jako je zbytečně nadhodnocovaný nový „Halloween“.

Halloween (2018)

Nejvýraznějším kladem snímku zůstává samotný Michael Myers. Jakmile nasadí masku a rozezní se legendární melodie, tak v tom pořád je ta ikoničnost. I proto bych osobně dal jeho řádění ještě větší prostor. Atmosféricky originál stejně nelze trumfnout, tak bych aspoň legendárního zabijáka nechal dělat svojí práci v plné krvavé parádě. Tady si pár solidních hitů připíše, dokonce i relativně krvavé, ale většinou to jsou takové rychlovky a kamera před brutalitou uhýbá docela rychle (i když samozřejmě lepší, než kdyby neukázala vůbec nic). Nejvíc zaujme vražda policajtů respektive jejich mrtvoly v autě, na nichž se ukáže, že i Michael Myers má smysl pro humor.

Nicméně v momentě, kdy The Shape může vcelku pohodlně zabít Laurie, zaváhá, což mi přišlo poněkud nepochopitelné. Stejně nevím, proč by měl být Myers tolik fixovaný na zabití Laurie a naopak proč ona celý život žije jen přípravou na Myerse, když díky zrušení dvojky už nejsou příbuzní a není mezi nimi žádné propojení. Pro jakousi větší uchopitelnost by mi tady přišlo rozumnější, kdyby dějová linka neškrtala „Halloween II“.

Halloween (2018)

Každopádně, z celého bijáku jsem takový… ne vyloženě zklamaný, ale určitě nenadšený. Ta chvála, jaká se novému „Halloweenu“ dostává, mu nepřísluší. Já jsem viděl film, který jsem určitě očekával, ale ne ten, jaký bych chtěl skutečně vidět.


Friday the 13th: ohlédnutí za sérií

„Pátek třináctého“ je pojem a zpochybňovat jeho status hororové legendy by bylo takřka kacířské. Jason Voorhees, mačeta, hokejová maska – to je nerozlučná trojka, která je a už navždy bude zapsaná zlatým písmem v žánrových análech jako jeden z nejvýraznějších filmových vrahů všech dob. Na retardovaného klučinu, který se v pěti letech utopil, je to víc než obstojná kariéra!

Kultovní hororová série si samozřejmě zaslouží speciální péči. Recenze na všechny dosavadní díly (s výjimkou crossoveru „Freddy vs. Jason“, který si schovám až na dobu, kdy tu bude také kompletní „Noční můra v Elm Street“ – i proto tenhle biják není ani obsažen ani zde) proto doplníme i shrnutím / žebříčkem celé série, kde se dozvíte, jak si podle mě jednotlivé části stojí ve vzájemném srovnání.

Samozřejmě nutno upozornit, že jde spíš o článek pro lidi, kteří mají nakoukáno nebo jim nevadí spoilerování. Na sérii, jež je prakticky celá o tom, jak chodí a vraždí, toho sice zas tolik vyspoilerovat nejde, přesto – zvaž, zdali číst dál, pokud si myslíš, že by ti to mohlo zkazit případný zážitek!

Friday the 13th Part VII: The New Blood (1988)

11. Jason Goes to Hell: The Final Friday (1993)

Nad posledním místem není vůbec nutné přemýšlet – devátý díl má titul nejhoršího „Pátku třináctého“ rezervovaný už navěky věků. Nedokážu si totiž představit, co by kdo musel natočit, aby to dopadlo hůře než „Jason Goes to Hell: The Final Friday“. Zprznit Jasona Voorheese ještě víc než zde – to už snad ani nejde.

„Pátek třináctého“ jako celek mám rád i z toho důvodu, že se jedná až o nečekaně vyrovnanou sérii. Zatímco jiné konkurenční hororové značky kvalitou létají mezi různými extrémy, „Pátek třináctého“ si i navzdory velkému množství dílu až nevídaně dlouho udržoval svůj punc kvality, což mi bylo nadmíru sympatické. „Jason Goes to Hell: The Final Friday“ je jediná část, která z daného standardu vybočuje skutečně drasticky.

Nebudeme si nic nalhávat, devítka je prostě totální sračka, kde nic nedává smysl, scénář je děravý jak síto, všude je nuda, navíc mu nelze odpustit ani nechutné převrácení mytologie a pravidel, degradování Jasona na pozici pouhého červa a jeho absenci po takřka celý film. Jedinými klady zůstává vzhled samotného Jasona ve fyzické formě (maska zažraná do ksichtu vypadá dobře), oproti předešlým, cenzurou postiženým dílům vyšší krvavost, boží vražda ve stanu a několik momentů tak hloupých, až jsou strašně vtipné. Ale i navzdory tomu je to pořád sračka.

Jason Goes to Hell: The Final Friday (1993)

10. Friday the 13th Part VIII: Jason Takes Manhattan (1989)

Myslím, že „Pátek třináctého“ si svou fazónu a čest držel bez většího zaváhání až do sedmičky (ano, počítám i pětku!), což je docela obdivuhodný výkon. Ukažte mi jinou takhle dlouho sérii, jež o sobě může bez obav říct, že si držela nastavenou laťku celých sedm filmů! Jednou ten propad ale přijít musel a stalo se tak s osmičkou, která se tím pádem dostává do nezáviděníhodné pozice dílu, s nímž skončila zlatá éra „Pátku třináctého“. Což možná bude souviset i s tím, že osmička je posledním dílem z osmdesátých let, kam „Pátek třináctého“ prostě patří.

A přitom osmička mohla být tak dobrá, svým zvrhlým způsobem strašně zábavná. Podtitul „Jason Takes Manhattan“ ovšem nepokrytě lže, protože Jason se jednou projde po Times Square a jinak nic. Ulice plné lidí čekající na vykuchání navíc ignoruje a jde jen po těch dvou, co si zrovna vyhlédl. Většinu filmu stráví na lodi, a i když si připíše pár slušných hitů (kytara, koupelna, boxerský souboj), v rozletu ho brzdí otravné vidiny hlavní holky a hlavně – nuda.

Je to tak, „Jason Takes Manhattan“ je velkou část stopáže jednoduše nudný. Paradoxem zůstává, že se sto minutami jde o s přehledem nejdelší díl celé ságy. Závěr, kdy toxický odpad promění Jasona zpátky v malého kluka, je navíc vysloveně dementní. Vzato kolem a kolem tedy čistě průměrný starý slasher.

Friday the 13th Part VIII: Jason Takes Manhattan (1989)

9. Friday the 13th (2009)

Spousta lidí tenhle remake nemá rádo, další jej naopak obhajují. Po mém soudu si vyslovené odsouzení nezaslouží, ale v rámci „Pátku třináctého“ a jakožto pocta hororové ikoně nefunguje dvakrát uspokojivě.

Jestli si na tomhle remaku – který vlastně není skutečným remakem, ale spíš novou adaptací známé postavy – něčeho cením, je to zejména dlouhá předtitulková scéna. Jasonovo řádění u výletníků mezi stany patří k nejlepším vraždám napříč celou sérií. Ani ne tak nápaditostí smrtí, to jiné díly zvládly mnohem lépe, jako spíš intenzitou, která sahá po vysoké hororové lize.

Bohužel, nanejvýš slibnou úroveň jedné prologové scény se v následném filmu nepodařilo udržet ani náhodou. „Pátek třináctého“ posléze spadne do standardní moderní vyvražďovačky, která zbytečně updatuje tam, kde by se měla držet zavedených pravidel, a zbytečně se drží hororových klišé tam, kde by zoufale potřebovala invenci. Fail skrz naskrz to asi není, ale na rozdíl od jiných částí „Pátku třináctého“ mě tohle vůbec nenadchlo. Žádná velká sláva.

Friday the 13th (2009)

8. Friday the 13th (1980)

Oukej, chápu, jestli si teď budete klepat na čelo a myslet si něco o debilech. Pro spoustu z vás asi bude dost překvapivé, že originální „Pátek třináctého“ se u mě umístil takhle nízko, ale nemůžu si pomoct, tenhle film je prostě přeceňovaný a čas se k němu nezachoval dvakrát lichotivě.

Samozřejmě, že původnímu „Pátku třináctého“ nikdo neubírá, že měl pro svůj žánr obrovský význam. Přinejmenším stál na začátku slasherové mánie v osmdesátých letech, po níž nám zůstalo množství skvělých kultovních bijáků. Jen za to mu patří dík. Dnes už se ale „Pátek třináctého“ stal starým a více méně neškodným hororem, který má pár svých momentů, ale jako celek už se nemůže pochlubit nějakým zásadním tahem na bránu.

Na rozdíl od ostatních dílů moc nefunguje při opakovaných zhlédnutích. Nijak nezastírám, že když jsem kdysi viděl poprvé, tak na mě zapůsobil, jeho atmosféra byla hutná a přesvědčivá. Ale to bylo napoprvé a před mnoha lety. Jakmile už člověk ví, že zde vraždí Pamela Voorhees a jak to celé dopadne, ztrácí film mnohé ze svých předností. Mám k tomu respekt, ale vynášet do nebes nemohu.

Friday the 13th (1980)

7. Friday the 13th: A New Beginning (1985)

Naopak o pětce si myslím, že je až zbytečně podceňovaná a mnohem víc nenáviděná, než si reálně zaslouží. Samozřejmě, nevraždí tu Jason Voorhees, což lze bezesporu považovat za zásadní nedostatek, ale vyjma tohoto „detailu“ má pětka prakticky vše, co člověk od „Pátku třináctého“ může očekávat.

„A New Beginning“ se může pochlubit do té doby nejvyšším body countem z celé série, nechybí nahota, některé vraždy jsou docela nápadité (sex v lese) a jiné přinejmenším zapamatovatelné (gotička při aerobiku, kadibudka). Scéna s kadibudkou je navíc tak nádherně kreténská, až je skoro dokonalá, tomu se prostě nejde nesmát!

Na druhou stranu, pětce strašně moc škodí dětský černý hrdina, ten mě tady nehorázně sral, a dost nepovedení jsou i přehrávající vidláci. Tím chci ukázat, že „A New Beginning“ nepovažuji za nějaký zásadně skvělý biják, zcela jistě má své chyby. Ale i jim navzdory mi vždy přišel zábavný a se slušným tempem. Vraždící pasáže jej hodně táhnou nahoru. Tohle mě nijak neuráží.

Friday the 13th: A New Beginning (1985)

6. Friday the 13th Part III (1982)

Od téhle pozice výš už se začínáme bavit o opravdu dobrých dílech. I po takovém prohlášení však asi dost z vás překvapí, že trojka není ještě výše. Důvod, proč je „až“ na šesté pozici, ovšem netkví v jejích nekvalitách, nýbrž v prostě skutečnosti, že všechny následující části mám ještě o kus radši.

Možná i z toho důvodu, že trojce lehce škodí zbytečně dlouhý rozjezd a seznamování se s postavami. Samozřejmě jsem nezapomněl, že to samé se děje i třeba ve dvojce a čtyřce, ale právě u trojky mi tahle pasáž přišla nejzdlouhavější.

Jakmile ale nastoupí na scénu Jason a rozjede svůj masakr, je to nepochybně kult jak prase a zlatý fond slasheru. Nehledě na skutečnost, že trojka prostě musí dostat respekt už kvůli holému faktu, že Jasonovi dala jeho trademarkovou hokejovou masku. Plus se tenhle díl může pochlubit jednou z nejvíc sympatických skladeb teenagerů na vykuchání a několika parádními vraždami (chůze po rukou, vymáčknutí oka, hod vidlemi, harpuna). Vyvražďovací klasika, o tom žádná!

Friday the 13th Part III (1982)

5. Jason X (2001)

„Jason X“ je jeden z nejrozporuplnějších dílů celé série. Mnozí jej nenávidí a řadí jej k tomu absolutně nejhoršímu, co se kdy s nálepkou „Pátku třináctého“ objevilo, ale já k nim nepatřím. Je evidentní, že desítka se původnímu konceptu na hony vzdálila a že vlastně všechno na ní vypadá strašně hloupě. Počínaje samotným nápadem poslat Jasona do vesmíru, konče směšnými animovanými triky.

Jenže právě v tom tkví její kouzlo! „Jason X“ je totálně sjetá béčková jízda, která se vůbec nebere vážně, záměrně je do všech směrů přitažená za vlasy. Ať už se jedná o výstavní vraždy (Jason je tady dost ve formě… zejména kapalný dusík patří k tomu nejlepšímu v celé sérii), hromadu extrémně vtipných momentů (výlet do Crystal Lake ve virtuální realitě je prostě dokonalost) nebo zábavné hlášky. Vše je podáno s obrovským nadhledem a evidentní chutí pobavit sebe sama i diváka.

Je diskutabilní, zdali byl dobrý nápad takovou béčkovou krasojízdu aplikovat právě na Jasona Voorheese, ale mě osobně to vůbec nesere. Po slabší osmičce a naprosto tragické devítce „Pátek třináctého“ stejně potřeboval nový impuls a „Jason X“ jej představuje. S pořádnou porcí nadhledu si tohle člověk prostě nemůže nevychutnat. Svého času však desítka dostala těžkou sodu od kritiků i fanoušků, finančně propadla a původní sérii navazujících filmů pohřbila. Nejspíš už definitivně, protože pochybuji, že by někdo odignoroval remake a začal točit jedenáctku. Mně se ale tahle šílenost líbí.

Jason X (2001)

4. Friday the 13th Part VII: The New Blood (1988)

I u sedmičky nejspíš bude takhle vysoké umístění docela překvapením, ale mám k tomu své důvody i argumenty. A tím největším je – Jason!

Sedmička možná není ultimátním „Pátkem třináctého“ co do formy a příběhu, ale má ultimátního Jasona Voorheese. Legendární zabiják nikdy předtím ani potom nevypadal tak skvěle jako tady. Už jde o pořádně uhnilého zombíka, jemuž všude po těle prosvítají kosti, což prostě vypadá úžasně. Navíc jej právě tady poprvé hraje Kane Hodder, nejznámější představitel Jasona, a svou roli si náležitě vychutnává. Přesně takhle jsem pana Voorheese chtěl vždycky vidět a už jen z toho důvodu musím sedmičku náležitě cenit.

Chápu, proč mnozí mají k „The New Blood“ výhrady, ale mě osobně přítomnost telepatky nijak zásadně nepila krev. Mohlo to dopadnout mnohem hůř. Spíš dost zabolí, jak necitlivě byla sedmička zcenzurovaná a prostříhaná, a ještě víc zabolí, že necenzurované verze ve slušné kvalitě se nikdy nedočkáme, protože původní natočené materiály byly v devadesátých letech zničeny. Podobně škodí i ohromně hloupý závěr, kdy z jezera vyskočí kdysi utopený fotr hlavní postavy. Ale tuhle kaňku jsem ochoten odpustit, protože i s nižší krvavostí je to super film a Jason je tu vizuálně za slasherového boha! A v necenzurované verzi by sedmička nejspíš byla ještě výše.

Friday the 13th Part VII: The New Blood (1988)

3. Friday the 13th: The Final Chapter (1984)

Trojka a ještě o kousek víc čtyřka jsou ty absolutně pravé „Pátky třináctého“. Je paradoxní, že ve čtyřce Jason nikoho nezabije mačetou, aby s ní nakonec sám pošel, ale s touhle jedinou výjimkou se jedná o krystalicky čistý „Pátek třináctého“ se všemi klady (i zápory) a trademarky. Tohle je jednoduše ono, všechno je na svém místě, Jason ve formě, vraždy povedené, uspokojivě krvavé (tohle je ještě předtím, než se do série naplno pustila cenzura), prostě paráda.

Jestli patříte k nevzdělancům a nutně potřebujete vědět, o čem „Pátek třináctého“ je, ale nemáte čas na víc než jeden film, pak byste měli sáhnout právě po „The Final Chapter“. Tady dostanete tu pravou nalejvárnu. Co víc k tomu dodat?

Friday the 13th: The Final Chapter (1984)

2. Friday the 13th Part 2 (1981)

O tomhle umístění jsem nějakou dobu přemýšlel, jelikož dvojku a čtyřku si cením prakticky nastejno. „The Final Chapter“ je možná ten kvintesenciální „Pátek třináctého“ představující tuhle oldschool slasherovou sérii v celé její kráse, ale dvojka jí v tomto ohledu zdárně šlape na paty a v názornosti a „pátkotřináctovosti“ prohrává z velké části díky tomu, že zde Jason ještě nemá svou ikonickou hokejovou masku a nosí na hlavně pytel.

Nicméně je to právě dvojka, která zavedla veškerá pravidla, jichž se série s výjimkou pětky držela jak klíště prakticky až do sedmičky a trochu volněji včetně pětky až do osmičky, a především poprvé uvedla na scénu Jasona Voorheese v celé jeho parádě. Právě zde se Jason ujal rodinného řemesla a začal sekat teenagery okolo Crystal Lake. Už jen z to si dvojka respekt zaslouží.

Kromě toho mi dvojka z filmového hlediska přece jenom přijde o malinko lepší než třeba čtyřka, i navzdory svému stáří je pořád napínavá, na rozdíl od jedničky dokázala zestárnout se ctí a i dnes pořád funguje.

Friday the 13th Part 2 (1981)

1. Jason Lives: Friday the 13th Part VI (1986)

Šestka sice stále ještě drží klasická pravidla série, ale představuje mírný odklon v tom smyslu, že se zde poprvé do „Pátku třináctého“ vkradl humor. Ten ale vůbec neškodí, naopak šestku skvěle koření a ta si tím pádem mohla dokráčet pro titul nejlepšího dílu vůbec. Může to vypadat zvláštně, že se nějaká série dočká svého vrcholu až po šesti dílech, ale je to tak.

„Jason Lives“ netrpí zdlouhavým seznamovacím začátkem. Jason se uvede hned v první scéně – poprvé jako zombie – a okamžitě rozjede novou sérii vražd. Tenhle díl má tím pádem vysoké tempo i tah na bránu, do té doby suverénně nejostřejšího Jasona, dobré humorné momenty, pár velmi povedených vražd a v neposlední řadě nejhezčí a nejsympatičtější „final girl“ v celé sérii. Také zlikvidování Jasona patří k těm rozumnějším. Ve všech směrech prostě veliká paráda.

Jason Lives: Friday the 13th Part VI (1986)

Budoucnost série:

S budoucností „Pátku třináctého“ to aktuálně nevypadá dvakrát růžově. Může se to zdát nedávno, ale naposledy se Jason oháněl mačetou v roce 2009, což už je devět let a tudíž nejdelší prodleva mezi dvěma díly dobrodružství maskovaného frajera. A nezdá se, že by se na tom mělo něco v dohledné době změnit. Další pokračování bylo v plánu a dokonce časem pronikaly pracovní názvy jako „Friday the 13th: Part 13“ nebo „Friday The 13th: Camp Blood – The Death of Jason Voorhees“. Datum premiéry se ale neustále posouvalo, až bylo nakonec úplně zrušeno.

Především ale „Pátek třináctého“ brzdí byrokracie. Práva po konci osmdesátých let přecházela mezi různými studii a v letošním roce se stěhují opět, tentokrát k New Line/Warner Bros. Vedle toho ještě běží žaloba Victora Millera, scénáristy prvního „Pátku třináctého“ z roku 1980, kvůli níž se také prakticky nemůže natáčet, dokud nebude věc urovnána.

Osobně si nemyslím, že by Jason Voorhees definitivně pověsil mačetu na hřebík. Na to jeho jméno až příliš rezonuje fanouškovskou obcí, čehož určitě ještě někdo bude chtít využít. Nicméně se zdá, že to ještě chvíli potrvá, než nějaký nový biják vznikne.

Jason Lives: Friday the 13th Part VI (1986)


Annabelle (2014)

Annabelle (2014)

Země: USA
Rok vydání: 2014
Žánr: horor

Originální název: Annabelle
Český název: Annabelle

Režie: John R. Leonetti
Hrají: Annabelle Wallis, Ward Horton, Tony Amendola, Alfre Woodard

Hrací doba: 95 min

Odkazy: web / facebook / twitter

Zdroj fotek: IMDb.com

Masivní úspěch „V zajetí démonů“ samozřejmě nemohl zůstat bez odezvy ze strany producentů. Když nějaký film stojí 20 mega a celosvětově vydělá téměř 320, což je na hororové poměry úctyhodný výkon, je zřejmé, že půjde o slibný náběh na další dlouhou žánrovou sérii, v jejímž rámci se bude úspěšná značka ždímat, dokud to jen půjde.

Nicméně v dnešní době, kdy začínají frčet takzvané filmové vesmíry, nemusí jít jen o přímá pokračování původního snímku. I toho se „V zajetí démonů“ samozřejmě dočkalo, podíváme se tu na něj někdy v dohledné době, ale vedle hlavní linie „The Conjuring“ začala růst i vedlejší větev takzvaných spin offů. Prvním z nich se stal snímek „Annabelle“, kterýžto se věnuje, jak ostatně výmluvný název napovídá, panence Annabelle, jež se v prvním „V zajetí démonů“ mihla v jedné z vedlejších (a nedokončených) linek. Pro úplnost dodejme, že i „Annabelle“ už se dočkala vlastního druhého dílu s podtitulem „Creation“ („Zrození zla“ v české distribuci), který loni proběhl v kinech, a čerstvě se k němu přidal další spin off „The Nun“ vycházející z „V zajetí démonů 2“. Zatím mi to přijde stále zbytečně přehledné, chtělo by to další díly „The Conjuring“ a ke každému z nich přibalit minimálně dva další vedlejší bijáky, z nichž každému udělat sequel i prequel!

K samotnému „V zajetí démonů“ jsem měl určité výhrady a nebylo jich málo, ale houstnoucí atmosféra v druhé polovině a infarktový závěr mě nakonec přesvědčily, takže navzdory znuděné první půlce to zpětně považuji za povedený snímek. Přinejmenším v rámci duchařin, což je jinak nejnudnější a nejsterilnější hororový žánr. „Annabelle“ ovšem v takto pozitivním duchu navázat nedokázala a kvalitativní propad je zde skutečný veliký.

Film se táhne pomaleji než puch z ponožek, proti tomuhle byla i ta nudná první polovina „V zajetí démonů“ svižná podívaná. Atmosféra je naprosto na nule, lekačky nefungují, děj plyne v předvídatelných kolejích a většinu času vyplňuje pouze prázdné tlachání, které divák přejde bez většího zaujetí. Nějakých napínavějších momentů je strašně málo… respektive tedy pokusů o ně, poněvadž ani zde se „Annabelle“ nedaří vzbudit jakýkoliv strach. Tvůrci po vás totiž žádají, abyste se klepali strachy u šicího stroje, který se sám zapíná, u gramofonu, který se sám zapíná, u sporáku, který se sám zapíná, a v tom nejbrutálnějším případě pro nejotrlejší – u světel, která se sama vypínají. A když už vás filmaři chtějí extrémně vynervovat, tak – a teď se podržte – se v pozadí mihne nějaká postava! Je znát, že podobně jako v „The Conjuring“ zde byla snaha o vygradované finále, ale i to se míjí jakýmkoliv účinkem. Otázkou zůstává jen to, zdali za to může znechucení předchozími minutami, patos, anebo sama skutečnost, že je to hloupé a mnoho minut dopředu předvídatelné.

Samotné postavy jsou navíc strašně nesympatické – z ústřední manželské dvojice, již posedlá panenka sužuje, mě vysíral hlavně chlápek, ten by si snad zdechnout i zasloužil, jak byl pozitivní. Sice je možno tipovat, jestli je jejich podezřele vlezlá černošská kámoška hodná, anebo taky svině a má v celém tom duchařském ejchuchu prsty, ale nakonec se ukáže, že správně je ta nudnější varianta. Z postav tak pobaví jedině kněz, ale jenom kvůli tomu, že jej hraje mistr Bra’tac„Hvězdné brány“, haha.

Annabelle (2014)

Pozitiva se mi na „Annabelle“ hledají jen těžko. Oukej, samotná panenka vypadá dost odpudivě a rozhodně bych ji doma nechtěl (a moc nechápu, že někdo v tom filmu ji doma chtěl), ale ve finále je jí to stejně prd platné, poněvadž zas až tak zásadní roli nemá – jak už jsme si řekli, hororový prim hraje samovolně se zapínající šicí stroj a špatně fungující žárovky. Jenže v takhle plytkém duchařském příběhu by se stejně neuživila. Vidíte to? Chtěl jsem najít nějaká pozitiva a zase jsem skončil u kritizování.

Resumé je snad zřejmé – „Annabelle“ je podprůměrný duchařský horůrek, u něhož jsem se nudil jak blázen. Tady není prostě nic. Žádná atmosféra, žádné kvalitní gore, žádné povedené lekačky, ani zajímavé téma, ani originalita, zpracování unavené a bez koulí. Nebrat.

Annabelle (2014)


The Conjuring (2013)

The Conjuring (2013)

Země: USA
Žánr: horor

Originální název: The Conjuring
Český název: V zajetí démonů

Rok vydání: 2013
Režie: James Wan
Hrají: Vera Farmiga, Patrick Wilson, Lili Taylor, Ron Livingston

Hrací doba: 112 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery!)

Hororové filmy mám dost rád, ale vždycky jsem upřednostňoval zombie, slashery, exploitation a podobné subžánry do určité míry stojící na explicitním zobrazení násilí. Což je svým způsobem zvláštní, poněvadž obecně si rozhodně nemyslím, že se dobrý horor pozná podle hektolitrů prolité krve a co největší koncentraci hnusu na filmové políčko. Nicméně duchařiny, které papírově poskytují největší živnou půdu pro budování hrůzy a temné atmosféry, mě prostě většinou nudí. Ne, že bych je a priori neměl rád, ale přijde mi, že se tenhle subžánr točí dost nudně. Z vrzajících dveří, průvanu a hýbající se židle se totiž strachy fakt nezeseru, takže se ve finále většinou jen dloubu v nose (a když je to echt nuda, tak třeba i v uchu nebo v kaďáku) a nijak zásadně mě to neosloví.

„V zajetí démonů“ mě i přesto docela zajímalo. Jednak snímek předchází záviděníhodná pověst (výborné ohlasy od kritiků i fanoušků, nevídaný komerční sukces, jenž z toho při nepříliš vysokém rozpočtu udělal jeden z nejvýdělečnějších hororů vůbec), druhak jsem věřil postavě režiséra, jímž není nikdo jiný než malajský talent James Wan. Ten se vyšvihnul hned svým prvním větším počinem, což byl první díl dnes již kultovní série „Saw“.

„V zajetí démonů“ (trochu debilní „překlad“ – v originále se snímek jmenuje „The Conjuring“, což mi připomíná, že odteď budu radši používat původní název) nese nálepku podle skutečné události. Než se tedy přesuneme k vlastnímu zpracování, možná neuškodí si něco málo povědět i o tom, kde se vzala ona inspirace. Tou byli Ed a Lorraine Warrenovi, manželský pár vyšetřující paranormální jevy. Jejich asi nejznámějším případem je strašidelný dům v Amityville, což je jen tak mimochodem další událost, jež dala vzniknout dlouhé hororové sérii (k čemuž pomalu směřuje také „The Conjuring“) – to říkám jen tak pro úplnost, jinak samozřejmě předpokládám, že „The Amityville Horror“ všichni znáte.

Každopádně, „The Conjuring“ se týká jiného případu Warrenových, shodou okolností rovněž strašidelného domu, kam se nastěhovala rodina Perronových. Kromě toho se snímkem mimoděk prolíná i náznak jejich dalšího případu týkajícího se panenky Annabelle, což bylo později rozvinuto v samostatném stejnojmenném filmu. Ale zpátky k našemu domu, v němž kdysi údajně žila čarodějnice, která se nyní snaží vypudit každého, kdo se pokusí vzít její půdu. Neváhá použít standardní strašení, a když nezabere, s radostí posedne jednoho člena rodiny, aby začal vraždit ostatní. Alespoň takto historku prezentuje film. Ponechám na vás, nakolik a jestli vůbec oněm „skutečným“ událostem budete věřit.

The Conjuring (2013)

Záměrně jsem použil pojem „standardní strašení“ – chtěl jsem tím naznačit jednu z největších slabin „The Conjuring“. Tou je monstrózní klišé, louhování již dávno provařených základních žánrových obratů a motivů, velká podobnost s jinými filmy. Shodou náhod především s „The Amityville Horror“. Zpočátku se „The Conjuring“ skutečně tváří jako úplně standardní duchařská sráděra, a abych řekl pravdu, minimálně první třetinu, možná i skoro polovinu mě to celé tak trochu nudilo. Šlo totiž o další obyčejnou předváděčku vrzajících a samovolně se otvírajících dveří, modřin neznámého původu, zabedněných sklepních prostor a obligátních lekaček, které na mě příliš nefungovaly. Hele, já jsem možná relativně vycvičený divák, ale u těch trapných lekaček stejně skoro vždycky nadskočím, a to i v jinak průměrných filmem. Jenže tady téměř nic a vesměs jsem se leknul jen jednou a ještě ne nijak zásadně. Budu upřímný – po cca 45 minutách jsem se víc než filmu bál jeho dvouhodinové stopáže.

Další věc, co mě trochu iritovala – „The Conjuring“ kromě vlastního příběhu rozehraje i určité vedlejší linky či náznaky, které ovšem nedokáže dotáhnout do žádného smysluplného konce a nechává je nedořečené, čímž z nich činí zcela zbytečnou výplň hracího času. Krásným příkladem za všechny může být ona panenka Annabelle, jež zde byla úplně navíc. Prudce nevyužitý byl i útok démona na rodinu paranormálních vyšetřovatelů – snímek jen načrtne, ale nakonec cukne a nic z toho nevyždímá, ačkoliv v jednom flashbackovém případu manželů ukáže, že i exorcismus se může zvrtnout a ohrozit vyšetřovatele. Rovněž mě zamrzelo, že tvůrci neměli koule a odvahu na něco jiného než očekáva(tel)ný happy end. Smrt alespoň jedné postavy nebo nějaké démonovo vyjebání s vyšetřovateli (postava Lorraine Warrenové si o to vyloženě říkala) by výsledku hodně prospělo a posunulo by jej někam dál než za výborně a zručně natočenou rutinu.

The Conjuring (2013)

Zatím to tedy může vyznívat jako pořádný průser, ale něčím takovým „The Conjuring“ rozhodně není. Dokonce bych i řekl, že navzdory všem výhradám jde o nadprůměrný hororový kousek. Po nudnějším začátku se totiž film začne hýbat kupředu a s nástupem vyšetřovatelů se rozjede do povedené žánrovky, jíž možná chybí originalita, ale rozhodně jí neschází tempo a koňská dávka hutné atmošky. „The Conjuring“ dokáže mocně gradovat, projevy démona se neustále stupňují a jsou čím dál tím ostřejší. Závěrečné vymítání je regulérní maso, i když se obejde bez tun vnitřností a krve. James Wan je v tomhle ohledu borec, moc dobře ví, jak ve filmu vytvořit napětí a děs, a právě jeho jisté režijní vedení činí z „The Conjuring“ horor, jenž za vidění stojí. Díky nehorázně našlapané druhé půli a strhujícímu závěru (byť s poněkud slabším rozuzlením) opravdu ano.

Záporů má film dost. Ve výsledku však kladné dojmy převažují, jelikož plusy „The Conjuring“ jsou natolik silné, že to celé zachrání. A to říkám o snímku, u nějž jsem první polovinu vlastně prozíval; skvělá druhá půle ovšem situaci bezpečně zachraňuje. Na druhou stranu mi však snímek přijde poněkud přeceňovaný. Takovou hromadu klišé lze totiž hltat leda tak u filmu, který je pomáhal zavést, nikoliv u filmu s rokem vzniku 2013. Není možné přehlížet ani ty chyby, ani skutečnost, že „The Conjuring“ mohlo dopadnout mnohem lépe. Rezervy a kus nevyužitého potenciálu totiž stále visí ve vzduchu. Na překonání většiny novějších duchařin to ovšem bohatě stačí.

The Conjuring (2013)


Night of the Living Dead: ohlédnutí za sérií

Podobně jako u dalších dlouhých a velkých (a nejen) hororových sérií, i Romerova zombie sága si zaslouží rekapitulaci. Ačkoliv v tomto případě může být trochu zavádějící mluvit čistě o Romerově sérii, jelikož on sám má na kontě „jen“ šest nemrtvých fláků. Nicméně vzhledem k tomu, že jde o kultovní záležitosti a v některých případech zásadní díla pro svůj žánr, vznikla i slušná řádka remaků, které jsou sem zahrnuty taktéž. Ne ale všechny, poněvadž jak známo, první „Night of the Living Dead“ z roku 1968 je volným dílem, které tím pádem může remakovat úplně každý. A nakoukat to všechno… asi by mi praskla hlava.

Do článku jsou tedy vybrány pouze ty snímky, které jsem se zde recenzoval (pro přesun na jednotlivé recenze klik na příslušné nadpisy), což ale pořád dělá slušný seznam o jedenácti položkách, v němž po mém soudu nechybí žádný zásadní dílek téhle zombie skádačky. Jako vždy si uděláme žebříček všech dílů a jako vždy musím upozornit na možné spoilery, tudíž zvažte čtení…

Night of the Living Dead (1990)

11. Day of the Dead (2008)

Sice je to „Noc oživlých mrtvol“, kterou všichni vzhledem k (ne)licenci předělávají až do bezvědomí, ale z toho, co jsem měl tu čest (respektive v tomto případě smůlu) vidět, musím jako nejhrozivější shit vyhlásit první remake „Dne mrtvých“.

Verze z roku 2008 je naprosto tragická. Zaprvé nemá prakticky nic společného s původním snímkem – jde o standardní zombie céčko, které pouze parazituje na legendárním filmu. Už jen za to si zaslouží pohrdání. Aby toho ale nebylo málo, „Zombies: Den-D přichází“, jak se tohle veledílo jmenuje v češtině, je nehorázně debilní i jako samostatný film.

Nehodlám tu znovu plýtvat slovy a nadávkami, od toho si ostatně můžete nalistovat původní recenzi. Pro dnešek nám postačí sdělení, že tento „Den mrtvých“ nemá co se tuposti týče v tomhle žebříčku konkurenci. Ani se nechce věřit, že takovou žumpu zrežíroval Steve Miner, jenž má na kontě druhý a třetí díl „Pátku třináctého“ nebo sedmý „Halloween“

Day of the Dead (2008)

10. Night of the Living Dead 3D (2006)

Na jeden ze sračkových remaků „Noci oživlých mrtvol“ samozřejmě musí dojít hned vzápětí. Docela i věřím tomu, že tenhle majstrštyk z roku 2006 ještě nepatří k těm úplně nejhorším adaptacím černobílé klasiky z roku 1968, ale na ty čistě amatérské počiny jsem jednoduše nekoukal.

Každopádně ale nelze brát za argument, že jistě existuje i něco horšího, jelikož „Noc oživlých mrtvol 3D“ je samo o sobě exkluzivní sračka. Sice je to místy tak imbecilní, až se člověk řeže smíchy, a Sid Haig je prostě über-cool prakticky v jakémkoliv filmu, ale ani to nemá šanci tuhle hovadinu zachránit.

„Noc oživlých mrtvol 3D“ jednoduše selhává na všech frontách a dost často je člověku až trapně za ty lidi, kteří v tom hrají. Stačí přidat dost vtipné 3D a dílo zkázy je dokonáno.

Night of the Living Dead 3D (2006)

9. Day of the Dead: Bloodline (2018)

Druhý remake „Dne mrtvých“ – a zároveň doposud nejčerstvější přírůstek do „…of the (Living) Dead“ rodinky – je výrazně koukatelnější než první remake „Dne mrtvých“. Ale není zas takový problém a navíc to z verze 2018 pořád nedělá dobrý film.

Příběhově se tento remake více drží předlohy, ale i přesto zbytečně upgraduje – zbytečně z toho důvodu, že je to vždy jenom k horšímu. Původní „Den mrtvých“ byl prostě fantasticky vymyšlené zombie-drama. Tohle je levný akčňák se spoustou nelogičností a vysloveně debilním chováním postav. Což je sice na hororové poměry trochu standard, ale ne omluva. Malé plus si tenhle „Den mrtvých“ zaslouží za to, že se nebojí krve, ale mnohem větší mínus dostává za to, že ji divákovi nedokáže slušně naservírovat, poněvadž při každé akčnější scéně dostane kameraman epileptický záchvat.

Shrnul bych to asi tak, že „Den mrtvých“ se na rozdíl od „Úsvitu mrtvých“ a „Noci oživlých mrtvol“ ani napodruhé důstojné pocty nedočkal. Tenhle remake je pořád nehorázná slabota.

Day of the Dead: Bloodline (2018)

8. Diary of the Dead (2007)

A máme tu první Romerův původní film. Respektive tedy poslední co do kvality. Rád bych řekl, že i ten nejslabší Romero je pořád dobrý, ale nemá cenu si něco nalhávat. „Deník mrtvých“ patří maximálně do průměru. V dílčích záležitost má svou zajímavost a pár dobrých nápadů, několik originálních smrtí, jejichž prostřednictvím se potvrzuje, že Romero byl na nevšední krvavé momenty skutečný machr, ale celkově se nejedná o žádný zázrak. Na vině je především nuda, která film provází, ačkoliv se v něm formálně neustále něco děje.

Kamenem úrazu je i forma. Kdyby „Deník mrtvých“ vznikl o deset let dříve, také mohl patřit k průkopníkům, ale v roce 2007 už jsme všichni „Záhadu Blair Witch“ viděli, jejích napodobenin už vzniklo milión a z found footage hororu si prostě na prdel nikdo nesedl. Romero tímhle způsobem pojal svou zombie apokalypsu, což mohlo mít hodně co do sebe, nicméně se ukázalo, že chodícím mrtvolám víc svědčí standardní filmový formát.

Diary of the Dead (2007)

7. Dawn of the Dead (2004)

Dost jsem přemýšlel nad tím, jestli nemám remake „Úsvitu mrtvých“ a „Survival of the Dead“ v pořadí prohodit. Remake je objektivně kvalitnějším filmem, ale není tak originální a trochu mu schází ten Romerův alegorický přesah. Což je přesně důvod, proč si nakonec cením „Survival of the Dead“ výš. Nicméně se i přesto jedná o poměrně důstojnou poctu legendě. Od této pozice už se mimochodem bavíme o dobrých filmech.

Přetáčet „Úsvit mrtvých“, prakticky ten nejvíc zásadní zombie biják všech dob, se může zdát jako velmi dobrý nápad, ale tady se podařilo natočit snímek, při němž člověk nemá pocit hereze. Vlastně si bere jen základní linii – přežívání zombie apokalypsy v obrovském obchoďáku – ale některé věci vynechává, mnohé jiné naopak přidává a do boje vyráží s úplně odlišným složením postav.

Originál je nepochybně mnohem lepší, přesto i tento remake se může pochlubit nějakou kvalitou a několika povedenými zapamatovatelnými scénami, které jen neopisují od předlohy. Má to tah na bránu a celkově dost v pohodě věc.

Dawn of the Dead (2004)

6. Survival of the Dead (2009)

Po slaboučkém „Deníku mrtvých“ jsem další Romerovce příliš nevěřil, ale „Survival of the Dead“ nakonec velmi příjemně překvapilo. Nesporně má svá slabá místa – působí poněkud levně a televizně, prakticky vůbec to není hororové a digitální triky jsou vysloveně žalostné.

Jsou tu nicméně i světlé stránky, které ve finále převažují. George Romero zde předkládá netradiční žánrový mix, na poměry zombie filmů neotřelou zápletku i příběh, v němž se úspěšně vyhýbá veškerým klišé. Nebál bych se tvrdit, že v rámci svého subžánru se jedná o docela originální a hlavně svěží dílko. Zatímco na začátku své kariéry Romero položil základní stavební kameny zombie hororu, na jejím sklonku je obloukem obcházel a s nadhledem předložil černě-humornou odyseu z konce (časově i místně) světa.

„Survival of the Dead“ je hodně podceňovaná záležitost, jíž se nedostalo tolik pozornosti a ohlasu, kolik by si zasloužila. Mně se to ale dost líbilo a vlastně si dovolím říct, že ve mně snímek něco nechal. Výše se neumístil jenom proto, že konkurence je vysoká a následujících si cením ještě o něco víc.

Survival of the Dead (2009)

5. Night of the Living Dead (1990)

Hororová legenda předělává hororovou legendu. Romerovy klasiky se na přelomu 80. a 90. let ujal Tom Savini, který v žánru v proslul především jako borec na masky, krvavé efekty a občasný herec. Tento film dodnes zůstává jeho jediným celovečerním režijním počinem.

Tato „Noc oživlých mrtvol“ příliš neinovuje – s výjimkou charakteru jedné z hlavních postav, která se změnila z trochu zakřiknuté a hrůzou paralyzované paničky na drsňačku, jež se nebojí vzít brokovnici a přiložit ruku k dílu. Jinak se ale předlohy drží jak klíště a vesměs ji pouze modernizuje.

Přesto je z toho cítit velká láska k předlože i žánru obecně, díky níž se podařilo natočit důstojnou poctu oběma. Jak vidno, když někdo umí a látce rozumí, lze modernizaci známého udělat s citem, aby to strávil divák neholdující staré hororové škole a aniž by se u toho ztratil respekt k předloze.

Night of the Living Dead (1990)

4. Land of the Dead (2005)

„Země mrtvých“ byla návratem krále zombie hororů do nemrtvého světa po rovných dvou dekádách. Mnozí asi čekali další zásadní majstrštyk, po němž se tenhle subžánr bude ubírat novým směrem, a možná právě z toho plyne jisté všeobecné zklamání a chladnější přijetí.

„Země mrtvých“ možná není tak žánro-tvorná jako „Noc oživlých mrtvol“ a „Úsvit mrtvých“, asi jen těžko může být. Osobně si ovšem myslím, že je tenhle snímek zbytečně podceňovaný a rozhodně má své kvality, nechybí mu charakteristický Romerův nadhled a přesah. Dovolím si to tvrdit zejména z toho důvod, že už je to třináct let, co jsem byl na „Zemi mrtvých“ v kině, a za ty roky film neztratil kouzlo, utkvěl v paměti a dokázal, že na rozdíl od mnohých jiných nebyl jen sezónní záležitostí, na niž člověk za chvíli zapomene.

Samozřejmě, že nějaké věci „Zemi mrtvých“ lze vytýkat. Osobně mi nejvíc vadila až přehnaná kladnost hlavní postavy, ale diskutovat by se asi dalo i o tom, zdali nemrtví nejsou až moc učenliví. Výsledný dojem je i přesto jednoznačně kladný. Osobně mám tenhle biják rád a stojím na straně jeho obhájců.

Land of the Dead (2005)

3. Night of the Living Dead (1968)

Myslím, že každému z vás muselo být hned od začátku jasné, že první tři místa v tomto žebříčku musí obsadit Romerova stará trilogie. Vesměs jde tedy jen o její seřazení, což je trochu nespravedlivé, jelikož všechny tři snímky jsou dost jiné a každý skvělý, i když vždy trochu jiným způsobem.

„Noc oživlých mrtvol“ bezpochyby patří k filmům, které změnily tvář hororu a svým způsobem i celé popkultury, poněvadž to, co si dnes představíme pod pojmem zombie, zavedl právě tenhle kult z roku 1968. Nicméně nejen kvůli historickému významu si tenhle kousek zaslouží respekt. Navzdory jisté zašlosti a zastaralosti má totiž „Noc oživlých mrtvol“ i po takových letech svou sílu a díky depresivní syrové atmosféře dokáže vtáhnou i nyní.

Tady jednoduše není o čem, tohle je prostě ultimátní hororová legenda, již by měl mít na svém seznamu viděných odškrtnutou každý filmový fanda.

Night of the Living Dead (1968)

2. Dawn of the Dead (1978)

„Noc oživlých mrtvol“ stála na začátku a lze ji považovat za první skutečný zombie horor. Tím ultimátním zombie hororem, který se stal etalonem žánru a jeho krystalicky čistou ukázkou, je ale až „Úsvit mrtvých“.

Pokud bych měl jmenovat jediný zombie film, který byste ve svém životě měli vidět, nejspíš by to byl právě tenhle (přestože v žebříčku není první). „Úsvit mrtvých“ má prakticky všechno, stanovil standardy subžánru, a přitom se nejedná o hloupou céčkovou krvavou žranici jako většina pozdějších zombie vypalováků. Snímek se díky relativní umírněnosti může pochlubit uvěřitelností, dobře napsaným příběhem, sympatickými postavami s věrohodnou psychologií a myšlenkovým přesahem na rámec běžného hororu. Jak je u George Romera ostatně zvykem. Povinnost znát.

Dawn of the Dead (1978)

1. Day of the Dead (1985)

Za tím, co jsem před chvíli napsal o „Noci oživlých mrtvol“ a „Úsvitu mrtvých“, si samozřejmě stojím. Z hlediska legendárnosti a historického významu jsou jistě oba výše než jejich osmdesátkový bratříček „Den mrtvých“. Osobně mám přesto nejradši právě třetí snímek z této slavné zombie trilogie.

Občas se mi zdá, že „Den mrtvých“ je vedle svých dvou předchůdců trochu přehlížený a podceňovaný, což je ohromná škoda. Tenhle film je ohromně chytře napsaný a může se pochlubit fantastickou atmosférou. Zdánlivě je pomalejší, ale zoufalství, ponorka a klaustrofobie lidí zavřených v podzemním komplexu, zatímco povrch nad nimi ovládla nemrtvá horda, jsou celou dobu hmatatelné. Finální krvavý masakr je jen nevyhnutelnou třešničkou na dortu.

Vzpomínám si, že když jsem „Den mrtvých“ viděl poprvé, hodně na mě zapůsobil. Ani po x dalších zhlédnutí jeho síla nezeslábla, jedná se o jeden z těch filmů, na něž bych se snad mohl dívat pořád dokola. Pro mě osobně prakticky dokonalé zombie drama.

Day of the Dead (1985)

Budoucnost série:

George A. Romero, mozek a duchovní otec série, zemřel 16. července 2017 v 77 letech. I navzdory tomu je ale prakticky jisté, že jeho zombie série bude žít (But is it alive or dead? Well, that’s the question nowadays isn’t it? Let’s just say it will continue to exist.) dále.

Už nějakou dobu je v přípravě film „Road of the Dead“, u nějž se Romero podílel na scénáři. Neměl nicméně v plánu režírovat, této role by se měl ujmout Matt Birman, jenž se podílel už na třech „nových“ Romerových zombie snímcích. Biják by se měl věnovat zombie závodům pro zábavu bohatých přeživších. Poslední zprávy o počinu se objevily krátce po Romerově smrti a jasně hovořily o tom, že film se dočká svého dokončení.

Vedle „Road of the Dead“ už je v plánu i další počin „Rise of the Living Dead“, jejž napíše a zrežíruje G. Cameron Romero, syn George Romera. Mělo by se jednat o prequel, který se bude odehrávat v době studené války.

Night of the Living Dead (1990)


Headgame (2018)

Headgame (2018)

Země: USA
Rok vydání: 2018
Žánr: horor

Originální název: Headgame

Režie: Steven Judd
Hrají: Jamie Hill Fuller, Chris Hayes

Hrací doba: 92 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Ať si o sérii „Saw“ myslíte cokoliv, nedá se jí upřít, že se v hororových vodách zvládla dost rychle a sebevědomě etablovat a lze ji považovat za takovou moderní klasiku. Stačí si položit jednoduchou otázku, kolik hororových sérií vzniknuvších po roce 2000 se dočkalo takového úspěchu a věhlasu. Je evidentní, že jich moc nenajdete.

Původně zajímavý nápad „Saw“ (nechme teď stranou jeho naředění hromadou pokračování) samozřejmě začal lákat i následovníky, takže se zanedlouho vyrojily mraky podobně laděných snímků. A je jich už kolik, že motiv „unesu pár lidí a nechám je hrát o svůj vlastní život“ můžeme pomalu začít vnímat jako nový hororový subžánr. Tak či onak, k takovým následovníkům se zařadil i letošní kousek „Headgame“. Pojďme si o něm popovídat.

Po nijakých titulcích začínáme v bytě dvou holek, z nichž jedna má radost a druhá trochu závist. Tu první totiž ve fitku pozval na rande velký boháč, což se neodmítá. Frajerka ale ještě netuší, že tenhle pracháč není tak úplně vysněný princ Krasoň, nýbrž parchant, který řídí sadistickou hru. Po romantické večeři vezme mařku na párty, kde je víc lidí jako ona – na prvním rande se solidní partií. Bum, všichni dostanou něco do pití, odpadnou a proberou se na hromadě v hnusném skladišti. Hlas v rozhlasu jim oznámí, že se stali součástí hry, která může mít jen jednoho vítěze. Cílem je najít klíč, zabít všechny ostatní a projít dveřmi, než vyprší časový limit.

Asi nepřekvapí, že účastníci se brzo rozdělí na dvě skupinky, z nichž jedna přijme pravidla a je připravena zabíjet, zatímco druhá chce spolupracovat a společně najít cestu ven. Jistě uhádnete, do jaké se zařadí hlavní hrdinka. Postavy umírají v nepřekvapivém pořadí, dojde i na standardní dávku klišé („Musíš mě zabít, abys vyhrála.“ „Ne, to neudělám!“ Mrd, borec se zabije sám.) a rádoby šokujících zvratů (které vždycky odhadnete dopředu).

„Headgame“ vesměs nabízí jen dva ozvláštňující prvky do zavedeného schématu. Jejich hru sleduje banda zaopatřených mamlasů, kteří si sázejí, kdo ve hře zdechne. A jeden z nich, komu jde sázejí nejméně, prohraje a taky skončí kaput, akorát jsem nějak nestihnul pochopit pravidla, co v tomhle případě znamená prohra. A ještě méně jsem pochopil, proč u toho pořád šlukují z nějaké elektronické cigarety; pak se dva kohouti poštěkají, vsadí se, kdo toho vyšlukuje víc, a jednoho ta cigareta potom zabije. Klidně se přiznám, že tohle jsem moc nepobral. Každopádně, ten motiv sázení mi hodně připomenul „Hostel 3“.

Headgame (2018)

Druhým a zajímavějším prvkem je, že všichni nedobrovolní účastníci hry ve skladišti mají na čele přidělanou kameru, aby mohli být sledováni. V kameře je také přihrádka s kyselinou, která člověka zabije, pokud se pokusí s kamerou manipulovat, a po vypršení daného časového limitu by měla tato rozleptat kameru a také zabít. Kyselina oukej, proč ne, ale z toho umístění kamer na čele se něco vytřískat dalo, přinejmenším se to dalo využít pro záběry z pohledu oběti nebo vraha, což by mohlo „Headgame“ přidat trochu na kreditu. Nicméně se tak bohužel neděje a tenhle potenciál zůstal nevyužit.

„Headgame“ tedy dle očekávání trpí standardními neduhy filmů, které bez jakéhokoliv náznaku vlastní invence pouze opisují a nabízejí trochu levnější variaci na něco, co už divák viděl jinde. Je to dost předvídatelné (prakticky od prvních vteřin vyvražďovací hry je naprosto zřejmé, kdo na konci přežije), gore slabé a samozřejmě nemůže chybět ani krapet blbostí. Jeden příklad za všechny: Parta „budeme si pomáhat“ dojde k pasti. Půlhodiny to tam propočítávají, aby je nesejmuly střílející šipky, pak to s vypětím všech sil přejdou. Voyeuři u monitorů málem zdechnou nadšením (kromě ocase, co past vymyslel), že tohle ještě nikdy nikdo nepřešel. O pár minut k té samé pasti dorazí druhá skladištní parta „budeme vraždit“, která na rozdíl od té první kdovíproč rovnou vidí, že tam něco létá. Suše zahlásí, že na tohle nemají čas a za vteřinu to bez jakýchkoliv potíží proběhnou.

Headgame (2018)

Mlátičkou ve skladišti ale „Headgame“ nekončí. Snad pro natažení stopáže na celovečerní hodnoty je po úniku hlavní postavy ze hry připojen ještě zdlouhavý závěr, který se snaží dovysvětlovat, a to aniž by vlastně řekl cokoliv zajímavého. Pouze odkryje, že ti sázející šulini také sami prošli skladištní hrou a vyhráli a že naše hrdinka se k nim má přidat. Naoko to udělá, všechny je ochčije a několika minutách zbytečně natahované nudy biják konečně skončí.

Doposud to asi zní dost odpudivě. Přese všechna negativa nicméně „Headgame“ není totální žumpa. Je to „pouze“ podprůměrný horor bez větších ambicí, na nějž se jednou podívat dá. Viděl jsem už i mnohem horší. Znamená to však, že byste tohle měli vidět nebo že bych to dokonce doporučoval? Ani náhodou.

Headgame (2018)