Archiv štítku: horor

Mortuary (2005)

Mortuary (2005)

Země: USA
Rok vydání: 2005
Žánr: horor

Originální název: Mortuary
Český název: Márnice

Režie: Tobe Hooper
Hrají: Dan Byrd, Denise Crosby, Stephanie Patton, Alexandra Adi

Hrací doba: 94 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Tobe Hooper bezesporu patří mezi hororové legendy. Do análů žánru se zlatým písmem zapsal zejména díky prvním dvěma dílům „Texaského masakru motorovou pilou“, z nichž přinejmenším ten první patří do učebnic, jak by se to mělo točit. Vcelku populární je myslím i jeho verze „Prokletí Salemu“ a duchařský horor „Poltergeist“ z roku 1982, který se rovněž dočkal dvou pokračování a remaku. Lze tedy bez obav prohlásit, že Tobe Hooper se podílel na etablování hned dvou známých hororových značek a má na svědomí jednu z nejznámějších adaptací Stephena Kinga.

Vedle toho ale natočil i pěknou řádku dalších hororů, v jejichž případě zůstalo jen u jednoho filmu, přičemž některé z nich jsou vcelku fajn, zatímco jiné, diplomaticky řečeno, nejsou vůbec fajn. My si dnes připomeneme jeden z jeho pozdějších a také slabších kusů. Ve skutečnosti je „Márnice“ předposlední film, jejž Hooper natočil.

V hororu mám docela rád subžánrovou čistotu. Může se zdát, že takový přístup jen podporuje klišé a stereotyp, což je naprosto regulérní argument a do určité míry s ním i souhlasím. Když se to ale umí, vzniká krásná žánrová práce, která s danými standardy leckdy i dokáže pracovat svěžím způsobem. Hlavně se tím ale předchází takovým nijakým slátaninám, jakou je právě „Márnice“, která jako by se po celou dobu nedokázala rozhodnout, čím vlastně chce být. V jednu chvíli se tváří, jako kdyby se měla zvrtnout do duchařiny, zatímco o několik dalších minut později se z toho začne vyvíjet spíš slasher, aby posléze přibyli zombies a celé to diktovala pohyblivá plíseň, o jejíž podstatě anebo původu se film ani neobtěžuje jakkoliv přemítat. Že vám to moc nedává smysl? Inu, to svým způsobem koresponduje se skutečným vyzněním „Márnice“, ale vezměme to popořádku…

Snímek začíná tím, jak se tříčlenná rodina – matka, pubertální syn a malá dcerka – přestěhuje do nového domu do úplně jiného města. Důvodem je, aby zde matka rozjela svojí kariéru pohřebačky. Protože to je přesně to, po čem milf maminy touží nejvíce. Do baráku, kam se nastěhují, by se v reálu nastěhoval jen totální retard – a tím nenarážím na to, že za okny se nachází hřbitov. Polorozpadlá barabizna, kde nefunguje skoro nic a na mnoha místech ji prorůstá divná plíseň.

Pak se fakt dlouho nic moc zvláštního neděje. Rodinka se zabydluje, synátor začne pracovat v lokálním bistru, s někým se tam popere, potom si vyslechne místní legendu o tom, že v jeho novém baráku prý straší. Údajně zde má žít nějaký postižený šulín, který kdysi zabil svoje rodiče. Tušíte správně, že žije – v kryptě na hřbitově. Jenže pozor, není to o tom, že by vylezl a začal vraždit, to by byla ještě lahoda. On unáší lidi a hází je do studny nějaké prapodivné příšeře, která vypadá trochu jako Sarlacc ze „Star Wars“ ve verzi pro chudé. Právě tenhle zmetek dělá i tu plíseň, která jakmile do někoho vleze udělá z něj zombie, ale jen tak napůl, protože člověk pořád mluví a umí používat i zbraně. Dokáže to oživovat i mrtvoly. Smysl to ale moc nedává.

Mortuary (2005)

Celá „Márnice“ je příběhově i stylově nehorázná kravina bez jakékoliv jasné vize nebo slušného nápadu. Když se nic moc neděje, je to nuda, a když už se něco dít začne, diváka to nezajímá… a pořád je to nuda. O atmosféře se nedá ani mluvit, gore chybí, je to plné chyb, logických v příběhu i těch filmových, a navrch to dokonce ani není směšně špatné, ale jenom špatné. Aby toho náhodou nebylo málo, korunu tomu nasazují naprosto odpudivé digitální triky, které jen svědčí o tom, že tady všem zúčastněným chyběla soudnost.

„Márnice“ vůbec nějaké kladné stránky? Mě upřímně nenapadá nic, co by stálo alespoň trochu za řeč. Je to prostě regulérní píčovina, se kterou byste vůbec neměli ztrácet čas.

Mortuary (2005)


Victor Crowley (2017)

Victor Crowley (2017)

Země: USA
Rok vydání: 2017
Žánr: horor / komedie

Originální název: Victor Crowley

Režie: Adam Green
Hrají: Parry Shen, Kane Hodder, Laura Ortiz

Hrací doba: 93 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Konec třetího dílu „Hatchet“ jasně nasvědčoval tomu, že Adam Green, duchovní otec celé série, plánoval s trojkou poslat Victora Crowleyho k ledu. Ohavný zabiják z bažin konečně dostal zpátky svého tátu, jehož celou dobu hledal, a na konci filmu se rozpustil. Nakonec se ale situace vyvinula trochu jinak a Crowley se opět vrátil do hry, tentokrát opět pod režijním dohledem samotného Greena (ve trojce nechal post rejži někomu jinému, byť si stále střihl scénář). K oživení značky „Hatchet“ jej údajně mimo jiné přemluvil i sám George Andrew Romero.

Přípravy pro čtyřku – která se z mně neznámého důvodu nejmenuje „Hatchet IV“, nýbrž „Victor Crowley“ po svém hlavním taháku, což mi jen tak mimochodem přijde trochu škoda – nicméně probíhaly v utajení, aniž by o tom Green fanoušky série zpravil. K premiéře snímku 22. srpna v Hollywoodu v Kalifornii tak došlo nečekaně – na akci, jež byla oznámena jako oslava výročí deseti let od jedničky, byla překvapeným divákům promítnuta zbrusu nová krvavá taškařice z bažin. A údajně se dočkala ovací ve stoje. Což mi trochu neleze do hlavy, poněvadž „Victor Crowley“ je výrazně slabší než jeho tři předchůdci.

Já mám pro brakovou kinematografii dost rád, mám pro ni velkou slabost. Ne nadarmo jsem si tedy oblíbil i sérii „Hatchet“, která je vlastně oslavou hororové béčkovosti podanou s obrovskou porcí nadsázky, jejímž prostřednictvím se tyhle bijáky smějí svému žánru a zároveň mu vzdávají velký hold. Chápu, že někdo „Hatchet“ považuje za píčovinu, ale podle mě je na tom vidět, že série dělají lidé, kteří jsou sami zapálenými fanoušky hororu a přesně vědí, jaké zvrhlé zábavy si fanda žádá. To říkám z toho důvodu, aby bylo zřejmé, že mi obecný přístup téhle značky není vůbec cizí.

A přesto si myslím, že „Victor Crowley“ tentokrát nezatnul do živého se stejnou vervou jako předcházející tři díly, přestože se i čtyřka snaží nadělovat další výživnou porci infantilní humoru a záměrně přepáleného gore. Sám Victor Crowley, jehož znovu ztvárnil hororový matador Kane Hodder (Jason Voorhees ve čtyřech dílech „Pátku třináctého“), sice opět rube kohokoliv, kdo mu přijde pod ruku, čímkoliv, co mu zrovna přijde pod ruku, ale zdá se mi, že ve svém titulním díle už nemá takovou fantazii, jakou při svých vraždách udivoval zejména v jedničce a dvojce. Zde se pořádně předvede v intro scéně z minulosti a v hlavním ději si střihne už jen jeden skutečně libový mord, když jedné dámě urve ruku a narve jí ji do vagíny, až tato vyjede hubou. Takhle je to krásně zvrhlé a právě takových momentů mělo být víc.

Hlavní role ve čtyřce se ujímá Andrew (Parry Shen, jenž si zahrál ve všech čtyřech částech, ale v prvních dvou úplně jiné postavy než zde… na což ostatně v trojce padl jeden vtip), jediný ze zdravotníků ve trojce, jemuž se podařilo přežít. Čtyřka se odehrává o deset let později, během nichž se v bažinách na Honey Island nic nedělo (Crowley se na konci trojky rozpustil, pamatujete?). A v mezičase se z místa stala turistická atrakce. Sem přijíždí nadšená amatérská režisérka se svým doprovodem, která chce točit béčkový slasher o Crowleym. Na místě řeší, jak se má správně vyslovit voodoo kletba, jež by měla Victora oživit, načež si z YouTubu pustí kompilaci lidí, kteří se pokoušejí o vyslovení kouzla… a hele, jeden z nich to vyslovil správně, a když se jeho slova ozvala z reproduktoru na půdě bažiny, Victor Crowley se nenechal nijak přemlouvat a opět se pustil do krvavého díla. Shodou náhod Andrew zrovna propaguje svoji knihu o deset let starých událostech a nechá se ukecat na interview poblíž místa, kde se vše odehrálo. Jenže letadlo po cestě havaruje a žuchne přímo doprostřed bažiny, kde se Crowley právě probudil zpátky k životu. Sranda může začít.

Victor Crowley (2017)

Nicméně i navzdory tomu, že je čtyřka o něco slabší, pořád má svou hezky béčkovou fazónu, která na mě bere. Pořád to je docela zábava a i díky docela nízké stopáži to utíká hodně svižně. Takže jo, pořád jsem se bavil, ale rozhodně doufám, že se případná pětka, s níž bych vzhledem ke konci čtyřky do budoucna stoprocentně počítal, o dost polepší.


Hatchet III (2013)

Hatchet III (2013)

Země: USA
Rok vydání: 2013
Žánr: horor / komedie

Originální název: Hatchet III

Režie: BJ McDonnell
Hrají: Danielle Harris, Kane Hodder, Zach Galligan, Caroline Williams, Parry Shen

Hrací doba: 81 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Ani třetí část novodobé slasherové skoro-klasiky „Hatchet“ nikterak neuhýbá ze stylu nastoleného svými dvěma předchůdci. Podobně jako dvojka začala přesně v místě, kde skončila jednička, i trojka začíná přesně v tom momentě, kde skončila dvojka. Opět se tedy vrací na scénu Marybeth Dunstan, kterou stejně jako v minulém díle ztvárnila Danielle Harris (znáte ze série „Halloween“, kde se objevila ve čtyřech dílech, ačkoliv ve dvou jako dítě). Nicméně ani skutečnost, že Victoru Crowleymu rozštípala palici na maděru a pro jistotu mu jí navrch ustřelila brokolicí brokovnicí, ještě neznamená, že bude mít klid.

Tohohle zmutovaného bastarda totiž hned tak něco nerozhází, takže hned vzápětí vstává a s Marybeth si dá delší férovku. Nečekaně ovšem se štěstím vyhraje holka, která Victora přeřízne. Doslova. Motorovou pilou. Na dvě půlky. To jedné vraždící mašině sice ubírá trochu na respektu, ale oplátkou za to budiž další film.

Marybeth celou od krve a s Victorovým skalpem záhy zavřou do lochu a do bažin se vydává tým zdravotníků a policistů, aby zjistili rozsah masakru. Na místní legendu Crowleyho samozřejmě nikdo nevěří, ale všichni víme, že přerostlý hnusák s rozštíplým ksichtem má moc dobré přesvědčovací schopnosti a každému, kdo navštíví jeho bažiny, s radostí ukáže, jak moc je skutečný. A jen tak mimochodem při tom jeho vnitřnostmi vymaluje místní lesík. Že byl borec rozříznut motorovkou? Ale co vás nemá, již z předchozích dílů víme, že tenhle pralesní buldozer je nesmrtelný a každou noc se vrací ve své původní podobě, volá tatínka a s nadšením redukuje místní populaci. A v jeho práci ho nezastaví ani policisté (a to ani když se jeden z nich pro jistotu vybaví bazukou), ani dorazivší zásahová jednotka.

Řekl bych, že oproti předchozím dvěma dílům ve trojce ubylo keců a jede se ještě větší masakr. V jedničce i dvojce do bažin vlezla jen malá skupinka lidí, kdežto tentokrát se mu po rajónu prohánějí přímo davy. Ale to Victorovi nijak nevadí, protože je pořád ve formě a svou sekerkou máchá na všechny strany. Bodycount je suverénně nejvyšší, ale přijde mi, že na rozdíl třeba od dvojky nejsou jednotlivé mordy tak zábavné a originálně pojaté, což je trochu škoda. Tentokrát Crowley spíš rube hlava nehlava. Ale hektolitry kečupu a tuny končetin do všech světových stran cákají a létají jak blázen, o tom není třeba jakkoliv pochybovat. A pár mocně zábavných momentů se také najde, to ne že ne. Třeba dialog o koulích visících ze stromu je skoro dokonalý, na to vemte jed.

Prohlásil jsem, že ubylo keců, ale nějaká obligátní omáčka tu být musí. Jde o to, jak Victora definitivně sprovodit ze světa. Kletbu může zlomit jen to, že zabiják konečně najde svého papínka, jenž si ovšem hoví u příbuzného na krbové římse v urně. A předat mu ho musí ten, kdo způsobil jeho smrt… akorát všichni tři raubíři, kteří kdysi zapálili Crowleyho dům, jsou už mrtví (dva z nich ostatně Victor vlastnoručně sejmul v minulých dílech). Urny se tudíž musí ujmout poslední žijící příbuzný, jímž je… bacha, bude to nečekané… slečna Marybeth.

Hatchet III

Samozřejmě, že je to slátanina až do prdele, ale co by kdo čekal od série jako „Hatchet“, která ze své úmyslné béčkovosti učinila jeden z největších trademarků. Jednak tu jde především o prdel, jednak je absolutní příběhová ubohost pomalu spíš rafinovanou, leč v dobrém míněnou parodií žánru než neumětelstvím. I když, kdoví… Nicméně to člověk milerád odpustí, když se slaboduché scénáristické kličky stávají důvodem třeba pro výživné cameo Sida Haiga. Tenhle chlap je prostě řízek, a když k tomu pálí kopu rasistických hlodů na černého policajta, tak to prostě chceš.

Není sporu o tom, že „Hatchet“ je svým způsobem docela hloupá série. Dokud je ale taková hloupost zamýšlená a zalitá tunami nadsázky, hromadou vtipů a pořádným gorefestem, pak je to za mě naprosto v pořádku. Klidně mě bijte, ale já jsem se u toho bavil jak pán a vlastně jsem si trilogii „Hatchet“ dost oblíbil. A to i s vědomím toho, že se ve trojce nenachází tolik nezapomenutelných momentů jako v minulých dílech. Ale prdel to pořád byla veliká a to si cením.

Hatchet III


Hatchet II (2010)

Hatchet II (2010)

Země: USA
Rok vydání: 2010
Žánr: slasher / komedie

Originální název: Hatchet II

Režie: Adam Green
Hrají: Danielle Harris, Tony Todd, Kane Hodder

Hrací doba: 85 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

Druhý díl „Hatchet“ začíná přesně tam, kde skončil ten první – v momentě, kdy ohavný obluďák Victor Crowley morduje nebohou Marybeth na loďce. Té se ovšem podaří uniknout (myšleno holce, nikoliv loďce). Vypíchne Crowleymu prstem oko a pak ji z vody vytáhne místní jouda žijící v bažinách, jemuž chrochtající dvoumetrový zmutovanec z nějakého důvodu dává pokoj. Při rozhovoru v joudově chajdě se ale ukáže, že tu bude nějaký háček v Marybethině fotříkovi (který zdechnul v intru prvního dílu, zahrál si jej Robert Englund). Holka odejde do města a v mezičase to jouda odnese über-cool smrtí, v níž hrají hlavní roli jeho střeva. Začátek „Hatchet II“ vypadá slibně.

Poté ale tvůrci začnou přilévat až moc zbytečné dějové omáčky. Marybeth (již jen tak mimochodem hraje jiná herečka než v jedničce – zde se představí Danielle Harris, kterou jste mohli vidět ve čtyřech částech série „Halloween“, konkrétně čtyřce, pětce a obou remakových dílech) se vydá za Zombie Reverendem (další hororový matador Tony Todd), jenž se mihnul již v jednotce, aby se od něj dozvěděla, co že to byl vlastně její fotr zač. Tím se zdržovat nemusíme – důležité je, že Marybeth a Zombie Reverend zorganizují hon na Victora Crowleyho, naberou bandu místních vidláků s puškami a hurá zpátky do bažin ulovit místní legendu.

Samozřejmě, že to je slátanina jako svině. Všichni se opět chovají nelogicky, aby je šeredný maniak se sekyrkou mohl co nejpohodlněji, co nejoriginálněji a co nejkrvavěji naporcovat. Ale tohle je ta poslední věc, jakou lze snímkům jako „Hatchet II“ vyčítat, protože nakonec právě o ty vtipné a naschvál totálně přehnané mordy tam jde především. Jestli bych něco dvojce vyčítal, tak je to pokles té humorné složky. I v jedničce se toho dost nakecalo a chvíli to trvalo, než se Victor Crowley chopil sekerky a začal vykuchávat výletníky, ale díky hromadě infantilních hlášek se to dalo v pohodě snést. Druhý díl ale obsahuje o poznání méně humoru, což mi přijde trochu škoda.

Přesto ani „Hatchet II“ neschází pořádná dávka nadhledu, která se začne plně projevovat v momentě, kdy vtrhne na scénu Victor Crowley a začne konat své dílo. Jak naznačila předtitulková vražda se střevy, tentokrát bude frajer opravdu ve formě – a taky že ano! Pořádně krvavá a neotřelá zabití patří k ozdobám téhle hororové série a druhý díl v tomto ohledu není žádnou výjimkou. Victor Crowley se opravdu činí, víckrát využije titulní sekerku, ale na pomoc si vezme i lodní šroub anebo ultra-obrovskou motorovou pilu, kterou by mu mohl závidět i sám Leatherface! A když není nic jiného po ruce, klidně někomu usekne půlku hlavy o hranu stolu. Kromě lahůdkové double-kastrace motorovkou patří k nejzábavnějším momentům i Crowleyho vpád do sexuálních radovánek. Snad netřeba dodávat, že jeho sekerka si dá s nebohými milenci trojku.

Hatchet II (2010)

Zběsilost druhé poloviny, v níž cáká kečup do všech myslitelných úhlů, plně vyvažuje zdlouhavější začátek. Tvůrci opět mají hromadu originálních nápadů, jak zdeformovat a zničit lidské tělo, ale všechny vraždy jsou záměrně natolik přehnané a vyhnané do extrému, až je to jednoznačně vtipné a člověk u toho hýká smíchem. Nepochybuji však o tom, že právě tohle byl záměr. V seriózním duchu by „Hatchet II“ samozřejmě nemohlo fungovat, ale nadhled je všudypřítomný a jakožto zběsilá hororová taškařice to prostě baví. I přihlédnutím k rozumně krátké stopáži tedy musím dát opět palec nahoru. Je to prostě prdel a já se u toho upřímně bavil.


Hatchet (2006)

Hatchet (2006)

Země: USA
Rok vydání: 2006
Žánr: slasher / komedie

Originální název: Hatchet

Režie: Adam Green
Hrají: Joel David Moore, Amara Zaragoza, Kane Hodder

Hrací doba: 85 min

Zdroj fotek: OutNow.ch

(Budou spoilery.)

Dovolil bych si tvrdit, že není mnoho nových hororových filmů / sérií, které mezi fanouškovskou obcí v poslední (cca) dekádě vyvolaly takový ohlas jako „Hatchet“. Ne nutně takové prohlášení musí znamenat pozitivní ohlas, však jsou také názory na tuhle záležitost mnohdy rozporuplné, ale z jistého úhlu pohledu je určitě pochopitelné, proč se „Hatchet“ dostalo takové pozornosti. Na tomhle bijáku potažmo celé sérii je totiž strašně moc vidět, že to točili lidi, kteří jsou sami hororovými fanoušky a kteří moc dobře vědí, co si milovník béček žádá.

A co že to je, po čem příznivec béčkové videotéky prahne? To je naprosto jednoduché! Zaprvé, pořádný horor musí mít pořádné gore. Kurva hej, „Hatchet“ tohle splňuje na výbornou. Vražd je tu hodně, jsou příjemně vynalézavé (občas regulérní školení z anatomie!), brutální a fest krvavé. V tomhle ohledu si není na co stěžovat. Zadruhé je to infantilní a v ideálním případě i černočerný humor. Ani zde „Hatchet“ neselhává – ne nadarmo je všude uváděn pod žánry horor / komedie. Tahle záležitost je prudce nahláškovaná, a jakkoliv jde o dost primitivní zábavu, tak já osobně jsem se u toho řezal smíchy jak čuně. Vždyť kdo by se nesmál hlodům o tom, že vibrátor patří do kundy, a ne do ucha, že jo?!

Zatřetí to jsou rozhodně štěky známých hororových ikon. Tohle mají fandové hodně rádi, i mě samotného vždycky potěší, když v nějakém bijáku zahlédnu známý ksicht. Zde se v epizodních roličkách představí Robert Englund a.k.a. Freddy Krueger („A Nightmare on Elm Street“) a Tony Todd („Candyman“, „Night of the Living Dead“). V neposlední řadě je nutno dodat, že roli vrahouna Victora Crowleyho si střihl další hororový matador Kane Hodder, jenž proslul především jako představitel Jasona Voorheese ve čtyřech dílech „Friday the 13th“. K tomu už stačí přihodit jen slušný počet odhaleného ženského poprsí a vypadá to, že správný hororový fanda nemůže být nespokojen.

„Hatchet“ je samozřejmě béčko jak hovado, ale takové, které je na svou béčkovost doslova pyšné a chlubí se s ní, kde to jen jde. Už dle výše řečeného je zřejmé, že se film vůbec nebere vážně a navzdory hororovému ražení chce svého diváka jen s nadhledem pobavit. Což se podaří, jste-li ochotni na jeho hru přistoupit. V takovém případě je to docela jízda. V první polovině se toho zdánlivě moc neděje a film drží při životě jen humor a kozy, ale jakmile se na scéně zjeví znetvořený Victor Crowley se svou sekerkou (s níž ale jen tak mimochodem odpraví jen jednu oběť), začne krvavá naháněčka po bažinách.

Hatchet (2006)

Béčkovosti je podřízena i skladba výletníků, kteří se vydají na plavbu po místních bažinách (uťápnutý hrdina, jeho hláškující černý kámoš, dvě soft-pornoherečky, jejich oplzlý režisér, drsňačka jedoucí za pomstou, obstarožní páreček turistů a asijský průvodce), i jejich chování. Všichni samozřejmě jednají těžce nelogicky, běhají po bažinách jak magoři, ječí u toho jak na lesy, když vrahouna dostanou, tak ho prostě nedobijou, ale radši začnou zase utíkat, aby se probral a šel je dál kuchat. Jak už jsem ale řekl, tenhle film je takový zcela záměrně. Je otázkou, zdali je jen natolik hloupý, anebo sofistikovaně paroduje hororová klišé, ale koho to nakonec sere? Zrovna tady byste neměli moc přemýšlet a spíš se jen bavit nad tím, jak zběsile Victor Crowley porcuje své oběti.

Vedle povedené krvavé stránky bych za klad „Hatchet“ považoval i prostředí bažin, které je pro pořádný slasher jako dělané. Docela mě bavila i samotná postava Victora Crowleyho, jenž je dostatečně hnusný a krvelačný, jak se na hlavního protagonistu slasherové série sluší a patří. Akorát si myslím, že mohl dostat lepší historické pozadí (zvlášť když mu byla ve filmu věnována celá jedna dlouhá scéna) než pouhé: v dětství mě všichni šikanovali, protože jsem postiženej, ale teď jsem zpátky a zakletej a vraždím.

Hatchet (2006)

Buď jak buď, celkově za mě palec nahoru. Dokázal bych si sice „Hatchet“ představit ještě o něco lepší, ale prostě nemůžu tvrdit, že bych se nebavil. Všudypřítomný nadhled, kvalitní gore a krátká stopáž z toho dělají fajn podívanou pro filmové úchyláky. Já tomuhle fandím.


After Death (Oltre la morte) (1989)

After Death (Oltre la morte) (1989)

Země: Itálie
Rok vydání: 1989
Žánr: zombie horror

Originální název: After Death (Oltre la morte)

Režie: Claudio Fragasso
Hrají: Chuck Peyton, Candice Daly, Alex McBride, Jim Gaines, Don Wilson

Hrací doba: 84 min

(Budou spoilery.)

Už u „Zombi 3“ jsem se zde rozepisoval o tom, jak moc je to zamotané s pokračováními kultovního italského zombie hororu „Zombi 2“, který je vlastně sám o sobě fejkovým „pokračováním“ „Dawn of the Dead“ od George A. Romera, protože tenhle snímek byl v Itálii distribuován pod názvem „Zombi“. „Zombi 2“ se každopádně samo stalo kultem, na nějž se pokusila navázat hromada následovníků. Spousta bijáků je v různých distribucích označována jako pokračování, ať už se to čísluje jako série „Zombi“ anebo jako série „Zombie Flesh Eaters“. Jako x-tý díl je dokonce občas označováno víc různých filmů napříč různými lokálními distribucemi. Jako „Zombi 3“ dokonce jednou v Itálii vyšel i další, tentokrát španělský kult „No profanar el sueño de los muertos“, přestože byl natočen o celých pět let dříve než „Zombi 2“.

Celá tahle záležitost je tedy dost zamotaná, ale za skutečná a dejme tomu oficiální pokračování můžeme považovat jen „Zombi 3“ a „After Death (Oltre la morte)“ nebo také „Zombi 4“, „Zombie Flesh Eaters 3“, „Zombie 4: After Death“ a tak dále. Někdy se jako pokračování počítá také biják „Killing Birds: Raptors“ známý i jako „Killing birds – uccelli assassini“, „Killing Birds – Zombi 5“ či „Zombie Flesheaters 4“, který je ovšem starší než „Zombi 3“„After Death (Oltre la morte)“. To aby to náhodou nebylo příliš přehledné. Ale na eurotrashové scéně se s tím nikdy nikdo moc nesral, tak co naplat.

Jistou kontinuitu s předešlým dílem zajišťuje osoba režiséra. Dohledem nad „After Death (Oltre la morte)“ se totiž ujal Claudio Fragasso, scénárista „Zombi 3“, který poté, co od trojky musel ze zdravotních důvodů odstoupit Lucio Fulci, snímek také dokončil společně s Brunem Matteim. Ale to je asi tak největší spojitost, kterou mezi „After Death (Oltre la morte)“, „Zombi 3“ a „Zombi 2“ najdete. Jinak totiž tenhle biják se svými předchůdci opět nemá prakticky nic společného s čestnou výjimkou v podobě hromady oživlých mrtvol. Mluvte pak o pokračování! Máme tedy před sebou „čtyřku“, která je vlastně trojkou, ale v absolutně nenavazující sérii filmů, kde každý z nich funguje sám o sobě a navzájem mezi sebou nejsou nijak propojeny.

Zatímco ve trojce byl zdrojem nákazy armádní experiment, „After Death (Oltre la morte)“ se v tomto ohledu ohlíží spíš za „Zombi 2“. Děj se tedy opět odehrává na odříznutém tropickém ostrově a za to, že mrtví vstávají z hrobů a mají chuť na lidské maso, může voodoo magie.

After Death (Oltre la morte) (1989)

Na ostrově před dvaceti lety probíhaly lékařské experimenty, s jejichž pomocí se vědci snažili přijít na léky proti dosud nevyléčitelným nemocem včetně rakoviny. Když onemocněla dcera místního voodoo šamana a vědci ji nedokázali pomoct, šaman se trochu nasral, rozjel voodoo zaříkávání a způsobil, že mrtví začali ožívat a požírat všechno, co jim přijde do cesty.

V téhle době se na ostrově nacházela malá dívka, dcera dvou z oněch vědců. Rodiče nepřežili, ale ona sama se zachránila a o dvacet let později (tedy v současnosti, kterou nejspíš bude cca rok natočení snímku) se vrací na místo činu. Film nicméně nevysvětluje proč. Ono to spíš vypadá, že náhodou jede kolem na člunu… s partou žoldáků. A že přistávat se jí moc nechce. Jenže co se nestane – člunu samozřejmě zkape motor, takže se bude muset na souš. Na ostrově se nicméně pohybuje další trojice dobrodruhů, která pátrá po vědcích zmizelých před dvaceti lety. Při svém hledání narazí na jeskyni, v níž se nachází kniha mrtvých, kterou jak páni přečtou a spustí zombie parádu nanovo.

After Death (Oltre la morte) (1989)

Děj je v bijácích jako „After Death (Oltre la morte)“ samozřejmě naprosto podřadnou záležitostí. Mnohem důležitější je gore, krvavé nápady, nechutnost oživlých mrtvol a v ideálním případě i atmosféra, ale to poslední už lze u většiny starého trashe považovat za dost naivní přání. Fragasso a jeho manželka Rossella Drudi, která pro tuhle perlu sesmolila scénář (což udělala i u dalších Fragassových škvárů), se každopádně s ničím neserou a nemrtvé pošlou do akce hned od začátku. V intru z minulosti nejprve oživlá manželka voodoo šamana mega vtipně vykosí vědce.

Pak se přesuneme do současnosti, ale ani tady na sebe nenechá další sranda dlouho čekat. Největší část filmu se odehrává v nějaké staré nemocnici, kde se hrdinové utáboří, ale brzy jim na dveře zaklepe pár zombíků. Stejně jako v předešlém díle se s postavami nikdo nemazlí, takže obětí bude poměrně dostatek, i když je od začátku jasné, kdo zbude jako poslední (jestli živý, mrtvý, anebo živý-mrtvý, to už vám úplně říkat nemusím). Krve je opět dostatek a pár na dřeň sedřených ksichtů se najde, ale nejsou to až taková jatka a trojka mi v tomhle ohledu přišla o něco tvrdší.

After Death (Oltre la morte) (1989)

Podíl na tom jistě mají i slabší masky, protože na „After Death (Oltre la morte)“ už je ta nízkorozpočtovost a brakovitost vidět fakt hodně. Všichni zombies jsou navlečeni od hlavy až k patě a v kapucích, aby se jim dala namaskovat jen držka, a ani na ní to nevypadá nijak zázračně. Ve spoustě záběrech pak nemrtvým prosvítají krky nebo ruce, na nichž je vidět, že ti borci ve skutečnosti nijak nehnijí.

Stejně jako v „Zombi 3“ se pak zombies chovají dost nekonzistentně, ale tady je to ještě směšnější. Občas to jsou pomalé mátohy jak v „Zombi 2“, jindy skáčou jak opice ze zálohy a s živými si dávají regulérní pěstní souboje jak v nějakém levném akčňáku. Někteří z nich dokonce mluví nebo střílejí ze zbraní, zatímco jiní jsou tak dementní, že hlavní hrdinku nekousnou ani v momentě, kdy by pohodlně mohli. Ale na jejich obranu mohu říct, že dost retardovaně se často chovají i živí lidé. S absencí logiky však v takových škvárech každý počítá, nebo snad ne?

After Death (Oltre la morte) (1989)

Ze „Zombi“ série je tenhle kousek jednoznačně nejslabší (pokud tedy nepočítám „Killing birds – uccelli assassini“, které je ještě slabší). Samozřejmě, už „Zombi 3“ byl škvár jak hovado, ale „After Death (Oltre la morte)“ působí ještě laciněji a blběji. Na jedno podívání to nebolí a já jsem se pořád relativně bavil, ale snad netřeba dodávat, že na tohle by se už měli koukat jen fandové trashe, kteří si chtějí zkompletovat co nejvíc bijáků. Fajn hovadinka, ale výhradně pro specifické publikum (rozuměj: fandy starých hororových sraček).


30 Days of Night (2007)

30 Days of Night (2007)

Země: USA / Nový Zéland
Rok vydání: 2007
Žánr: vampire horror

Originální název: 30 Days of Night
Český název: 30 dní dlouhá noc

Režie: David Slade
Hrají: Josh Hartnett, Melissa George, Danny Huston

Hrací doba: 113 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

Komiksové filmy jsou v současném tisíciletí hodně v módě, ale když se to řekne takhle, většina z nás si pod tím představí komerční blockbustery z portfolia velkých studií jako Marvel či DC. Existují ale i mnohem zajímavější komiksové adaptace, které vycházejí z méně mainstreamových předloh. A mezi takové lze myslím zařadit i počin s názvem „30 dní dlouhá noc“.

„30 dní dlouhá noc“ vychází ze stejnojmenné hororové minisérie, která vyšla v roce 2002 a později se dočkala i několika pokračování a mimo jiné právě i filmové adaptace. Nemám šajna, jak si předloha stojí, poněvadž komiksy vesměs nečtu, ale co jsem si vygooglil nějaké ukázky, tak minimálně co do grafické stránky je hodně pěkná a příjemně svá. Už jen z těch několika obrázků, co jsem viděl, lze vycítit pořádný kus atmosféry. A je příjemné, že se to snímek snaží reflektovat – podobně jako se nezalekl ani slušné krvavé nadílky.

„30 dní dlouhá noc“ se vydává do oblasti, jež je pro bandu hladových upírů jako stvořená – až se člověk pomalu diví, že není víc počinů, které by s takovým prostorem rovněž pracovaly. Děj se totiž odehrává v odříznutém městě na Aljašce. Široko daleko nic, a navíc se město každou zimu ponoří na celý měsíc do tmy. Není to snad přímo perfektní příležitost pro upíry? Nejprve si připraví půdu (tj. pošlou posluhovače, aby zničil vrtulník, vykuchal sněžné psy, zbavil město telefonů) a pak to může začít…

Ve většině upírských hororů, na jaké si pamatuju a v nichž přijde upír na nové místo, představuje krvežíznivý netvor spíše plíživé zlo. Postupuje opatrně, aby nebyl odhalen, a postupně užírá místní obyvatele. „30 dní dlouhá noc“ na to ovšem jde docela jinak, protože zde se upíři s ničím neserou a hned po setmění vezmou městečko frontálním útokem. A právě tahle pasáž patří k vrcholům celého snímku. První minuty ještě za světla vcelku slušně odsýpají a příjemně navnadí na to, co bude následovat. Posléze přijde drtivý první útok, během něhož upíři vyhladí většinu obyvatelstva, což doprovází nejen hromady krve, ale i výborná atmosféra. Speciální vyzdvihnutí si zaslouží záběry z výšky, kdy kamera projíždí ulicemi a z ptačího pohledu sleduje bitvu mezi lidmi a upíry. Tohle je, vážení, naprostá paráda. Jaksi si nevzpomínám, že bych někdy v hororu tohoto druhu viděl podobné vychytávky.

„30 dní dlouhá noc“ si v první půlce nastaví vysokou laťku a rozehraje upírskou řežbu ve vysokém tempu. Nedokáže jej ale udržet až do konce. Jakmile se poslední skupiny přeživších (my sledujeme tu v čele s místním šerifem a jeho bitch) ukryjí a začnou řešit, jak přežít celý měsíc a uniknout, ztratí snímek svůj zběsilý tah na bránu a začne mírně uvadat. Naštěstí se nejedná o natolik zásadní propad, aby to „30 dní dlouhou noc“ pohřbilo, protože se na to dá stále koukat vesměs v pohodě a zásadní návaly nudy se nedostavují (naštěstí se totiž objeví i pár světlejších chvilek jako třeba upíří holčička), ale hlušších momentů se film bohužel nevyvaroval. Úplně mě pak nepotěšil ani takový nijaký závěr s „polo-happyendem“, v němž se nedozvíte, co se vlastně stalo s většinou upírů.

30 Days of Night (2007)

Nicméně ani zmiňované výtky nijak nezvrátí verdikt, že je „30 dní dlouhá noc“ povedeným bijákem s několika skvělými scénami, slušnou dávkou krve, slušnou zimní atmosférou a v určitých momentech i dobrého napětí. Někteří upíři sice vypadají jako levná napodobenina Marilyna Mansona (ale chápu, že byla snaha o zachování jejich vzhledu z komiksu) a Josh Hartnett v hlavní roli šerifa pořád vypadá jak mladíček, ale ve finále mi nic z toho nevadilo natolik, abych měl problém mluvit o „30 dní dlouhé noci“ jako o solidním snímku. Pěkná žánrová jednohubka.


Jolly Roger: Massacre at Cutter’s Cove (2005)

Jolly Roger: Massacre at Cutter's Cove (2005)

Země: USA
Rok vydání: 2005
Žánr: slasher

Originální název: Jolly Roger: Massacre at Cutter’s Cove
Český název: Jolly Roger: Masakr v zálivu

Režie: Gary Jones
Hrají: Rhett Giles, Tom Nagel, Kristina Korn, Thomas Downey

Hrací doba: 80 min

(Budou spoilery.)

Sledování vysoce špatných filmů lze považovat za jistou formu sebemrskačství, přesto – občasné záchvaty masochismu je nutno ukojit, pročež člověk sáhne po nějakém braku, jenž se už zdálky tváří jako totální sračkové céčko. „Jolly Roger: Masakr v zálivu“ patří k přesně takovým. Věděl jsem, že tohle bude kurevsky zlé a že půjde o totální kejdu, ale šel jsem do toho s vyhlídkou na salvy škodolibého smíchu. Mé přání bylo vyslyšeno.

Leccos napovídá už české vydání na DVD. Obsahuje dvě české stopy, které jsou obě v lepší zvukové kvalitě než originální znění (!), k němuž nejsou poskytnuty žádné české titulky. Nevadí, spokojil jsem se tedy s dabingem, což nakonec nebyla špatná volba, protože ten je mega-vtipný sám o sobě a bijáku přidává další humorný prvek navíc. Vůbec bych se nedivil, kdyby se téhle píčovině chlámali i ti borci, co to museli dabovat. Nicméně k filmu…

Samotný námět mi vlastně zas tak špatný nepřišel. Dokonce si myslím, že z vraždícího piráta by se dal udělat dobrý zábavný béčkový slasher jak víno. To by jej ale musel do ruky někdo alespoň trochu schopný a scénář by musel být na trochu lepší úrovni než té současné, jíž by se snad vysmál i Zdenda Troška. Jen si to představte, jak příšerné to musí být, protože větší filmovou urážku nevymyslíš!

„Jolly Roger: Masakr v zálivu“ totiž veškerý možný potenciál pohřbívá v moři stupidity a totálního amatérismu. Prakticky všechno na tomhle bijáku je neskonale dementní, v obsahové i formální stránce. Ne-herci trapčí a nehorázně přehrávají v rolích debílků s totálně nelogickým chováním, nějaký náznak filmovosti to nevidělo ani z rychlíku, triky jsou strašné, příběh se může pochlubit leda tak hloupostí a celé je to jednoduše naprostý brak.

Středobodem pozornosti je pirát Roger Laforge, který proslul svou krutostí a násilným chováním. Před třemi sty lety ovšem jeho posádce došla trpělivost s kapitánovým krvavým řáděním, tak vypukla vzpoura. Rogera zabili, vzali si jeho poklad a společně založili město.

Jsme v současnosti, kdy na pláži právě zmiňovaného města popíjí šestice středoškoláků. Dva z nich si odskočí do tmy, aby si tu zopakovali biologii, lekci kopulačních pohybů, ale než na to vlítnou, najdou podivnou truhlu a v ní lebku. Po průzkumu hodí lebku do vody a bum ho – Roger Laforge a.k.a. Jolly Roger je zpátky, okamžitě tasí šavli a začne to tam mydlit hlava nehlava. Hlavně ta nehlava, poněvadž sekání hlav patří k jeho oblíbeným praktikám. Ostatně k tomu má důvod, protože aby dostal zpátky svůj poklad, musí do své truhly narovnat hlavy šestnácti potomků zakladatelů města, kteří ho před třemi staletími ojebali (kdo si vzpomněl na „The Fog“ od Carpentera, má bod).

Jolly Roger: Massacre at Cutter's Cove (2005)

K dobru lze filmu přičíst postavu samotného zabijáka. Ten je sice trochu debilní, ale ne tak moc, jak by mohl být. Sekání hlav mu docela jde a občas u toho prohodí i vtipnou pirátskou hlášku. Většinou něco s rumem. Sympatická je i snaha o brutalitu. Hlavy i cákance krve létají ve velkých obloucích přes celou místnost. Bohužel tohle snažení zásadně shazují už zmiňované triky, které jsou neskutečně laciné. Vše to působí strašně uměle a plastově, takže kýžený efekt se nedostavuje. Trochu plastově nakonec působí i kozy striptérky v baru, jež svůj plast ukáže na kameru; kromě ní své poprsí předvedou ještě další dvě roštěnky, ale v jejich případě příroda nadělovala tak málo, až to skoro nestojí za řeč. Pořád ale platí, že troje kozy lepší než žádné kozy, takže jde o jedny z mála světlých momentů snímku!

Jolly Roger: Massacre at Cutter's Cove (2005)

Celé tohle veledílo lze dokoukat pouze a jenom díky tomu, že je to celé tak ohromně kreténské, až je to vlastně strašně vtipné. Už na začátku jsem prozradil, že jsem se těšil na salvy škodolibého smíchu, a že jsem se jich také dočkal. Řechtal jsem se často a nahlas. Ne s filmem, nýbrž filmu. Ale i to je lepší než sračky, které jsou natolik špatné, že se tomu nedá ani smát. Ale to je asi tak to nejpozitivnější, co o tomhle majstrštyku mohu říct. Za vidění to samozřejmě nestojí, poněvadž střízlivou optikou je to prostě ultimátní hnůj.


Dead Men Walking (2005)

Dead Men Walking (2005)

Země: USA
Rok vydání: 2005
Žánr: zombie horror

Originální název: Dead Men Walking
Český název: Zombie přichází

Režie: Peter Mervis
Hrají: Bay Bruner, Griff Furst, Chriss Anglin

Hrací doba: 82 min

(Budou spoilery.)

Zombies patří k nejvděčnějším hororovým tématům, tudíž není žádného divu, že se hordy oživlých mrtvol prohánějí v tolika filmech. Na výběr je všechno napříč celým spektrem, od áčkových produkcí s velkým rozpočtem až po amatérské nadšenecké bijáky, od kvalitních snímků s nějakou myšlenkou až po naprosté škváry. V některých případech spolu tahle měřítka souvisí, v jiných naopak vůbec. My se dnes podíváme na zombie masakr, který patří k těm levným a spíš těm hloupějším, ale zase ne úplně nejhloupějším.

To se vám asi bude zdát jako hodně odvážné tvrzení, pokud víte, že za „Dead Men Walking“ stojí nechvalně proslulé studio The Asylum, které je známé tím, že do světa posílá naprosté arci-sračky a hromady zoufalých mockbusterů. Ani „Dead Men Walking“ samozřejmě není dobrý film v tom pravém slova smyslu, ale abych byl upřímný – za prvé už jsem viděl i větší zombie píčoviny, za druhé se jedná o jeden z nejsnesitelnějších počinů od The Asylum, jaký jsem doposud viděl. Což ale obecně vzato neříká, že bychom se tu bavili o kvalitním hororu. Žádné strachy, pořád jde o céčko jak řemen bez jakýchkoliv ambicí.

Film začíná akční scénou, v níž borec brokovnicí vystřílí nějaké lidi v nějakém baráku. Od pohledu jim není moc dobře, tudíž ano, zombie vlítnou na scénu už takhle rychle. Sám se ale nakazí a poslední náboj pro sebe sama už mu nezbude. Svět okolo ovšem nic netuší a policie si myslí, že je to obyčejný vrahoun, tudíž jej okamžitě šoupnou do vězení s maximální ostrahou (se soudem se nikdo neobtěžuje). Protože ale frajer pindá něco o experimentálních biotoxinech, přijede do vězení jakási cuchta z hygieny, aby se na něj podívala.

Asi tušíte, co bude následovat. Střelec je nemocný jak prase. Krví pobleje hromadu spoluvězňů i dozorců, takže nákazu roznese ještě dřív, než se sám promění v zombie. Za chvíli se věznicí začne prohánět víc nemrtvých s nadprůměrnou chutí na lidské maso, tudíž se to svinstvo rychle rozšíří a zábava konečně může začít. Dle očekávání budeme sledovat partičku postav, které jako ty hlavní vykrystalizují prakticky okamžitě (typická sestava: pěkná holka z hygieny, sympatický správňácký dozorce, zlodějíček, jenž do takhle ostrého vězení vlastně nepatří), jak se snaží si zachránit krky.

Vše se odehrává v uzavřeném a izolovaném prostoru věznice, takže žádná světová pandemie se tentokrát nekoná, což asi bude v určité míře dáno i nízkým rozpočtem. Ta lacinost je na tom vidět, a aby náhodou nebyla vidět málo, ještě je to celé přetažené takovým divným filtrem, díky němuž všichni vypadají, jako kdyby měli žloutenku. Příběhem plným klišé provázejí ochotnické herecké výkony a především naprosto zoufalé a zoufale nevěrohodné dialogy. Občas by mě fakt zajímalo, jestli ti herci a štáb tohle během natáčení berou seriózně, anebo všichni vědí, že pracují na strašné mrdce a sami se tomu smějí.

Dead Men Walking (2005)

Pár malých kladů, díky nimž se na „Dead Men Walking“ dá vcelku bezbolestně podívat, se ale také najde. Film je dost krátký a prakticky pořád se v něm něco děje, takže nudné to zase není. I ten seznamovací rozjezd se dá vydržet úplně v pohodě, protože už během něho dojde na nějaké to blití krve a tak. Také bych pochválil absenci happyendu – pokud tedy za happyend nebudeme považovat situaci, že úplně všichni ve vězení zařvou a nákaza se tak nerozšíří do vnějšího světa, haha.

Plusové body můžeme připsat i za gore, které ho je tam docela dost a vlastně vypadá i docela obstojně, asi jde o nejlépe udělanou věc na celém bijáku. Že by šla největší část z epického půlmilionového rozpočtu právě na kýble umělé krve a hromady umělých vnitřností? Proč ne, vždyť co jiného může člověk od levného zombie hororu chtít než kopu vyrvaných střev a potoky kečupu? Sice trochu zamrzí, že místy je kamera zbytečně roztřesená, tudíž si divák nemůže jatka pořádně vychutnat, ale i tak jde o nejsolidnější věc na celém filmu.

Dead Men Walking (2005)

Pro obyčejného smrtelníka nicméně tenhle kousek moc není. I když mezi sračkami patří k těm snesitelnějším, pořád se jedná o sračku, na kterou by se měli cíleně koukat pouze sběratelé sračkových bijáků.


Metal Creepers (2011)

Metal Creepers (2011)

Země: Španělsko
Rok vydání: 2011
Žánr: komedie / horor

Originální název: Metal Creepers

Režie: Adrián Cardona
Hrají: José María Angorrilla, Carles Hortolà, Marc Velasco, Isaías Antolin, Pablo del Barrio, Emili Moya

Hrací doba: 12 min

Odkazy: web

Extra krvavé krátkometrážní filmy mě baví. Po pozitivní zkušenosti s „Brutal Relax“ a „Fist of Jesus“ jsem neváhal zkusit i další kousky od jejich autorů, konkrétně od Adriána Cardony, jenž je z trojice stojící za „Brutal Relaxem“ respektive dvojice stojící za „Fist of Jesus“ nejplodnější.

Kraťas „Metal Creepers“ vznikl v mezičase mezi oběma výše jmenovanými kousky. Na první pohled to může vypadat jako počin, který se ponese ve stejném duchu jako jeho známější bratříčci, ale ve finále to tak žhavé není. „Metal Creepers“ se totiž na svého předchůdce ani na svého následovníka zdaleka nechytá a jde s kvalitou výrazně dolů.

Vlastní námět „Metal Creepers“ není vůbec špatný. Točí se okolo glammetalové kapely Megamuerte, která hraje… inu, nepředvádí žádné zázraky. To se samozřejmě nelíbí jejich producentovi, jenž by na tom rád trhnul balík, tak vyrazí pro inspiraci do hudebního krámu, kde omylem vyslechne, jak majitel předává nějakému fousatému kořenovi (později se dozvíme, že to je kněz) nějaký satanistický hymnus, s nímž lze otevřít bránu do jiné dimenze. Producent noty samozřejmě šlohne a donese je své kapele do studia. Asi lze odhadnout, co bude následovat. Megamuerte vyseknou pekelnou metalovou vypalovačku, při jejímž hraní je posedne peklo a z jejich útrob vylezou démoni.

Bohužel je provedení nanejvýš průměrné. Po technické stránce je film v pořádku stejně jako další podobné krátké počiny z produkce Eskoria Films, ale­… Tentokrát to není příliš zábavné, je tu jen minimum gore a jeho úroveň je spíš průměrná, jednoduše to je hluboce pod úrovní, na jakou je divák ošlehaný „Brutal Relax“ a „Fist of Jesus“ zvyklý. Nepříliš povedení jsou i démoni, kteří jsou vyobrazeni jakožto vysoce nevěrohodné kartonové (?) loutky se svítícíma očima.

Což o to, absence krve by samozřejmě bylo možné odpustit, protože čistě o splatter jatka nejde. Stěžejní je zábava a hromady vnitřností v neustále zmiňovaných příbuzných filmech byly pouhým prostředkem k ní. Jenže „Metal Creepers“ selhává i v tomto ohledu. „Brutal Relax“„Fist of Jesus“ byly narvané velkým množstvím povedených detailů, malých vtípků a kvalitních nápadů, byla tu nějaký invence a radost z tvorby – to jsou všechno věci, jaké „Metal Creepers“ bohužel postrádá.

Tím spíš mi přijde zvláštní, že se snímek dočkal určitého nemalého ohlasu, byl promítán na hororových festivalech, kapela Megamuerte má vlastní fanouškovskou stránku na Facebooku a dokonce vystupovala živě jako host v rámci vystoupení skutečných kapel (byť lokální úrovně). Chápal bych, jednalo-li by se o podobnou pecku jako „Fist of Jesus“, ale do takové úrovně má „Metal Creepers“ hodně daleko.

Myslím, že se schopnosti tvůrců, které se projevily v jiných jejich krátkometrážních snímcích, šlo z metalového tématu vytřískat mnohem víc, než co se v „Metal Creepers“ skutečně nachází. Intro filmu vypadá slibně, ale velmi rychle tempo klesne – paradoxně v momentě, kdy by měl snímek gradovat. Asi by bylo mimo mísu tvrdit, že tentokrát chyběla odvaha, tu Španělé zjevně mají. Spíš se mi zdá, jako kdyby s „Metal Creepers“ zkusili podobně ztřeštěnou záležitost, ale trochu jiným způsobem, a nevyšlo jim to. Zklamání, za vidění nestojí.