Archiv štítku: horor

Friday the 13th: ohlédnutí za sérií

„Pátek třináctého“ je pojem a zpochybňovat jeho status hororové legendy by bylo takřka kacířské. Jason Voorhees, mačeta, hokejová maska – to je nerozlučná trojka, která je a už navždy bude zapsaná zlatým písmem v žánrových análech jako jeden z nejvýraznějších filmových vrahů všech dob. Na retardovaného klučinu, který se v pěti letech utopil, je to víc než obstojná kariéra!

Kultovní hororová série si samozřejmě zaslouží speciální péči. Recenze na všechny dosavadní díly (s výjimkou crossoveru „Freddy vs. Jason“, který si schovám až na dobu, kdy tu bude také kompletní „Noční můra v Elm Street“ – i proto tenhle biják není ani obsažen ani zde) proto doplníme i shrnutím / žebříčkem celé série, kde se dozvíte, jak si podle mě jednotlivé části stojí ve vzájemném srovnání.

Samozřejmě nutno upozornit, že jde spíš o článek pro lidi, kteří mají nakoukáno nebo jim nevadí spoilerování. Na sérii, jež je prakticky celá o tom, jak chodí a vraždí, toho sice zas tolik vyspoilerovat nejde, přesto – zvaž, zdali číst dál, pokud si myslíš, že by ti to mohlo zkazit případný zážitek!

Friday the 13th Part VII: The New Blood (1988)

11. Jason Goes to Hell: The Final Friday (1993)

Nad posledním místem není vůbec nutné přemýšlet – devátý díl má titul nejhoršího „Pátku třináctého“ rezervovaný už navěky věků. Nedokážu si totiž představit, co by kdo musel natočit, aby to dopadlo hůře než „Jason Goes to Hell: The Final Friday“. Zprznit Jasona Voorheese ještě víc než zde – to už snad ani nejde.

„Pátek třináctého“ jako celek mám rád i z toho důvodu, že se jedná až o nečekaně vyrovnanou sérii. Zatímco jiné konkurenční hororové značky kvalitou létají mezi různými extrémy, „Pátek třináctého“ si i navzdory velkému množství dílu až nevídaně dlouho udržoval svůj punc kvality, což mi bylo nadmíru sympatické. „Jason Goes to Hell: The Final Friday“ je jediná část, která z daného standardu vybočuje skutečně drasticky.

Nebudeme si nic nalhávat, devítka je prostě totální sračka, kde nic nedává smysl, scénář je děravý jak síto, všude je nuda, navíc mu nelze odpustit ani nechutné převrácení mytologie a pravidel, degradování Jasona na pozici pouhého červa a jeho absenci po takřka celý film. Jedinými klady zůstává vzhled samotného Jasona ve fyzické formě (maska zažraná do ksichtu vypadá dobře), oproti předešlým, cenzurou postiženým dílům vyšší krvavost, boží vražda ve stanu a několik momentů tak hloupých, až jsou strašně vtipné. Ale i navzdory tomu je to pořád sračka.

Jason Goes to Hell: The Final Friday (1993)

10. Friday the 13th Part VIII: Jason Takes Manhattan (1989)

Myslím, že „Pátek třináctého“ si svou fazónu a čest držel bez většího zaváhání až do sedmičky (ano, počítám i pětku!), což je docela obdivuhodný výkon. Ukažte mi jinou takhle dlouho sérii, jež o sobě může bez obav říct, že si držela nastavenou laťku celých sedm filmů! Jednou ten propad ale přijít musel a stalo se tak s osmičkou, která se tím pádem dostává do nezáviděníhodné pozice dílu, s nímž skončila zlatá éra „Pátku třináctého“. Což možná bude souviset i s tím, že osmička je posledním dílem z osmdesátých let, kam „Pátek třináctého“ prostě patří.

A přitom osmička mohla být tak dobrá, svým zvrhlým způsobem strašně zábavná. Podtitul „Jason Takes Manhattan“ ovšem nepokrytě lže, protože Jason se jednou projde po Times Square a jinak nic. Ulice plné lidí čekající na vykuchání navíc ignoruje a jde jen po těch dvou, co si zrovna vyhlédl. Většinu filmu stráví na lodi, a i když si připíše pár slušných hitů (kytara, koupelna, boxerský souboj), v rozletu ho brzdí otravné vidiny hlavní holky a hlavně – nuda.

Je to tak, „Jason Takes Manhattan“ je velkou část stopáže jednoduše nudný. Paradoxem zůstává, že se sto minutami jde o s přehledem nejdelší díl celé ságy. Závěr, kdy toxický odpad promění Jasona zpátky v malého kluka, je navíc vysloveně dementní. Vzato kolem a kolem tedy čistě průměrný starý slasher.

Friday the 13th Part VIII: Jason Takes Manhattan (1989)

9. Friday the 13th (2009)

Spousta lidí tenhle remake nemá rádo, další jej naopak obhajují. Po mém soudu si vyslovené odsouzení nezaslouží, ale v rámci „Pátku třináctého“ a jakožto pocta hororové ikoně nefunguje dvakrát uspokojivě.

Jestli si na tomhle remaku – který vlastně není skutečným remakem, ale spíš novou adaptací známé postavy – něčeho cením, je to zejména dlouhá předtitulková scéna. Jasonovo řádění u výletníků mezi stany patří k nejlepším vraždám napříč celou sérií. Ani ne tak nápaditostí smrtí, to jiné díly zvládly mnohem lépe, jako spíš intenzitou, která sahá po vysoké hororové lize.

Bohužel, nanejvýš slibnou úroveň jedné prologové scény se v následném filmu nepodařilo udržet ani náhodou. „Pátek třináctého“ posléze spadne do standardní moderní vyvražďovačky, která zbytečně updatuje tam, kde by se měla držet zavedených pravidel, a zbytečně se drží hororových klišé tam, kde by zoufale potřebovala invenci. Fail skrz naskrz to asi není, ale na rozdíl od jiných částí „Pátku třináctého“ mě tohle vůbec nenadchlo. Žádná velká sláva.

Friday the 13th (2009)

8. Friday the 13th (1980)

Oukej, chápu, jestli si teď budete klepat na čelo a myslet si něco o debilech. Pro spoustu z vás asi bude dost překvapivé, že originální „Pátek třináctého“ se u mě umístil takhle nízko, ale nemůžu si pomoct, tenhle film je prostě přeceňovaný a čas se k němu nezachoval dvakrát lichotivě.

Samozřejmě, že původnímu „Pátku třináctého“ nikdo neubírá, že měl pro svůj žánr obrovský význam. Přinejmenším stál na začátku slasherové mánie v osmdesátých letech, po níž nám zůstalo množství skvělých kultovních bijáků. Jen za to mu patří dík. Dnes už se ale „Pátek třináctého“ stal starým a více méně neškodným hororem, který má pár svých momentů, ale jako celek už se nemůže pochlubit nějakým zásadním tahem na bránu.

Na rozdíl od ostatních dílů moc nefunguje při opakovaných zhlédnutích. Nijak nezastírám, že když jsem kdysi viděl poprvé, tak na mě zapůsobil, jeho atmosféra byla hutná a přesvědčivá. Ale to bylo napoprvé a před mnoha lety. Jakmile už člověk ví, že zde vraždí Pamela Voorhees a jak to celé dopadne, ztrácí film mnohé ze svých předností. Mám k tomu respekt, ale vynášet do nebes nemohu.

Friday the 13th (1980)

7. Friday the 13th: A New Beginning (1985)

Naopak o pětce si myslím, že je až zbytečně podceňovaná a mnohem víc nenáviděná, než si reálně zaslouží. Samozřejmě, nevraždí tu Jason Voorhees, což lze bezesporu považovat za zásadní nedostatek, ale vyjma tohoto „detailu“ má pětka prakticky vše, co člověk od „Pátku třináctého“ může očekávat.

„A New Beginning“ se může pochlubit do té doby nejvyšším body countem z celé série, nechybí nahota, některé vraždy jsou docela nápadité (sex v lese) a jiné přinejmenším zapamatovatelné (gotička při aerobiku, kadibudka). Scéna s kadibudkou je navíc tak nádherně kreténská, až je skoro dokonalá, tomu se prostě nejde nesmát!

Na druhou stranu, pětce strašně moc škodí dětský černý hrdina, ten mě tady nehorázně sral, a dost nepovedení jsou i přehrávající vidláci. Tím chci ukázat, že „A New Beginning“ nepovažuji za nějaký zásadně skvělý biják, zcela jistě má své chyby. Ale i jim navzdory mi vždy přišel zábavný a se slušným tempem. Vraždící pasáže jej hodně táhnou nahoru. Tohle mě nijak neuráží.

Friday the 13th: A New Beginning (1985)

6. Friday the 13th Part III (1982)

Od téhle pozice výš už se začínáme bavit o opravdu dobrých dílech. I po takovém prohlášení však asi dost z vás překvapí, že trojka není ještě výše. Důvod, proč je „až“ na šesté pozici, ovšem netkví v jejích nekvalitách, nýbrž v prostě skutečnosti, že všechny následující části mám ještě o kus radši.

Možná i z toho důvodu, že trojce lehce škodí zbytečně dlouhý rozjezd a seznamování se s postavami. Samozřejmě jsem nezapomněl, že to samé se děje i třeba ve dvojce a čtyřce, ale právě u trojky mi tahle pasáž přišla nejzdlouhavější.

Jakmile ale nastoupí na scénu Jason a rozjede svůj masakr, je to nepochybně kult jak prase a zlatý fond slasheru. Nehledě na skutečnost, že trojka prostě musí dostat respekt už kvůli holému faktu, že Jasonovi dala jeho trademarkovou hokejovou masku. Plus se tenhle díl může pochlubit jednou z nejvíc sympatických skladeb teenagerů na vykuchání a několika parádními vraždami (chůze po rukou, vymáčknutí oka, hod vidlemi, harpuna). Vyvražďovací klasika, o tom žádná!

Friday the 13th Part III (1982)

5. Jason X (2001)

„Jason X“ je jeden z nejrozporuplnějších dílů celé série. Mnozí jej nenávidí a řadí jej k tomu absolutně nejhoršímu, co se kdy s nálepkou „Pátku třináctého“ objevilo, ale já k nim nepatřím. Je evidentní, že desítka se původnímu konceptu na hony vzdálila a že vlastně všechno na ní vypadá strašně hloupě. Počínaje samotným nápadem poslat Jasona do vesmíru, konče směšnými animovanými triky.

Jenže právě v tom tkví její kouzlo! „Jason X“ je totálně sjetá béčková jízda, která se vůbec nebere vážně, záměrně je do všech směrů přitažená za vlasy. Ať už se jedná o výstavní vraždy (Jason je tady dost ve formě… zejména kapalný dusík patří k tomu nejlepšímu v celé sérii), hromadu extrémně vtipných momentů (výlet do Crystal Lake ve virtuální realitě je prostě dokonalost) nebo zábavné hlášky. Vše je podáno s obrovským nadhledem a evidentní chutí pobavit sebe sama i diváka.

Je diskutabilní, zdali byl dobrý nápad takovou béčkovou krasojízdu aplikovat právě na Jasona Voorheese, ale mě osobně to vůbec nesere. Po slabší osmičce a naprosto tragické devítce „Pátek třináctého“ stejně potřeboval nový impuls a „Jason X“ jej představuje. S pořádnou porcí nadhledu si tohle člověk prostě nemůže nevychutnat. Svého času však desítka dostala těžkou sodu od kritiků i fanoušků, finančně propadla a původní sérii navazujících filmů pohřbila. Nejspíš už definitivně, protože pochybuji, že by někdo odignoroval remake a začal točit jedenáctku. Mně se ale tahle šílenost líbí.

Jason X (2001)

4. Friday the 13th Part VII: The New Blood (1988)

I u sedmičky nejspíš bude takhle vysoké umístění docela překvapením, ale mám k tomu své důvody i argumenty. A tím největším je – Jason!

Sedmička možná není ultimátním „Pátkem třináctého“ co do formy a příběhu, ale má ultimátního Jasona Voorheese. Legendární zabiják nikdy předtím ani potom nevypadal tak skvěle jako tady. Už jde o pořádně uhnilého zombíka, jemuž všude po těle prosvítají kosti, což prostě vypadá úžasně. Navíc jej právě tady poprvé hraje Kane Hodder, nejznámější představitel Jasona, a svou roli si náležitě vychutnává. Přesně takhle jsem pana Voorheese chtěl vždycky vidět a už jen z toho důvodu musím sedmičku náležitě cenit.

Chápu, proč mnozí mají k „The New Blood“ výhrady, ale mě osobně přítomnost telepatky nijak zásadně nepila krev. Mohlo to dopadnout mnohem hůř. Spíš dost zabolí, jak necitlivě byla sedmička zcenzurovaná a prostříhaná, a ještě víc zabolí, že necenzurované verze ve slušné kvalitě se nikdy nedočkáme, protože původní natočené materiály byly v devadesátých letech zničeny. Podobně škodí i ohromně hloupý závěr, kdy z jezera vyskočí kdysi utopený fotr hlavní postavy. Ale tuhle kaňku jsem ochoten odpustit, protože i s nižší krvavostí je to super film a Jason je tu vizuálně za slasherového boha! A v necenzurované verzi by sedmička nejspíš byla ještě výše.

Friday the 13th Part VII: The New Blood (1988)

3. Friday the 13th: The Final Chapter (1984)

Trojka a ještě o kousek víc čtyřka jsou ty absolutně pravé „Pátky třináctého“. Je paradoxní, že ve čtyřce Jason nikoho nezabije mačetou, aby s ní nakonec sám pošel, ale s touhle jedinou výjimkou se jedná o krystalicky čistý „Pátek třináctého“ se všemi klady (i zápory) a trademarky. Tohle je jednoduše ono, všechno je na svém místě, Jason ve formě, vraždy povedené, uspokojivě krvavé (tohle je ještě předtím, než se do série naplno pustila cenzura), prostě paráda.

Jestli patříte k nevzdělancům a nutně potřebujete vědět, o čem „Pátek třináctého“ je, ale nemáte čas na víc než jeden film, pak byste měli sáhnout právě po „The Final Chapter“. Tady dostanete tu pravou nalejvárnu. Co víc k tomu dodat?

Friday the 13th: The Final Chapter (1984)

2. Friday the 13th Part 2 (1981)

O tomhle umístění jsem nějakou dobu přemýšlel, jelikož dvojku a čtyřku si cením prakticky nastejno. „The Final Chapter“ je možná ten kvintesenciální „Pátek třináctého“ představující tuhle oldschool slasherovou sérii v celé její kráse, ale dvojka jí v tomto ohledu zdárně šlape na paty a v názornosti a „pátkotřináctovosti“ prohrává z velké části díky tomu, že zde Jason ještě nemá svou ikonickou hokejovou masku a nosí na hlavně pytel.

Nicméně je to právě dvojka, která zavedla veškerá pravidla, jichž se série s výjimkou pětky držela jak klíště prakticky až do sedmičky a trochu volněji včetně pětky až do osmičky, a především poprvé uvedla na scénu Jasona Voorheese v celé jeho parádě. Právě zde se Jason ujal rodinného řemesla a začal sekat teenagery okolo Crystal Lake. Už jen z to si dvojka respekt zaslouží.

Kromě toho mi dvojka z filmového hlediska přece jenom přijde o malinko lepší než třeba čtyřka, i navzdory svému stáří je pořád napínavá, na rozdíl od jedničky dokázala zestárnout se ctí a i dnes pořád funguje.

Friday the 13th Part 2 (1981)

1. Jason Lives: Friday the 13th Part VI (1986)

Šestka sice stále ještě drží klasická pravidla série, ale představuje mírný odklon v tom smyslu, že se zde poprvé do „Pátku třináctého“ vkradl humor. Ten ale vůbec neškodí, naopak šestku skvěle koření a ta si tím pádem mohla dokráčet pro titul nejlepšího dílu vůbec. Může to vypadat zvláštně, že se nějaká série dočká svého vrcholu až po šesti dílech, ale je to tak.

„Jason Lives“ netrpí zdlouhavým seznamovacím začátkem. Jason se uvede hned v první scéně – poprvé jako zombie – a okamžitě rozjede novou sérii vražd. Tenhle díl má tím pádem vysoké tempo i tah na bránu, do té doby suverénně nejostřejšího Jasona, dobré humorné momenty, pár velmi povedených vražd a v neposlední řadě nejhezčí a nejsympatičtější „final girl“ v celé sérii. Také zlikvidování Jasona patří k těm rozumnějším. Ve všech směrech prostě veliká paráda.

Jason Lives: Friday the 13th Part VI (1986)

Budoucnost série:

S budoucností „Pátku třináctého“ to aktuálně nevypadá dvakrát růžově. Může se to zdát nedávno, ale naposledy se Jason oháněl mačetou v roce 2009, což už je devět let a tudíž nejdelší prodleva mezi dvěma díly dobrodružství maskovaného frajera. A nezdá se, že by se na tom mělo něco v dohledné době změnit. Další pokračování bylo v plánu a dokonce časem pronikaly pracovní názvy jako „Friday the 13th: Part 13“ nebo „Friday The 13th: Camp Blood – The Death of Jason Voorhees“. Datum premiéry se ale neustále posouvalo, až bylo nakonec úplně zrušeno.

Především ale „Pátek třináctého“ brzdí byrokracie. Práva po konci osmdesátých let přecházela mezi různými studii a v letošním roce se stěhují opět, tentokrát k New Line/Warner Bros. Vedle toho ještě běží žaloba Victora Millera, scénáristy prvního „Pátku třináctého“ z roku 1980, kvůli níž se také prakticky nemůže natáčet, dokud nebude věc urovnána.

Osobně si nemyslím, že by Jason Voorhees definitivně pověsil mačetu na hřebík. Na to jeho jméno až příliš rezonuje fanouškovskou obcí, čehož určitě ještě někdo bude chtít využít. Nicméně se zdá, že to ještě chvíli potrvá, než nějaký nový biják vznikne.

Jason Lives: Friday the 13th Part VI (1986)


Annabelle (2014)

Annabelle (2014)

Země: USA
Rok vydání: 2014
Žánr: horor

Originální název: Annabelle
Český název: Annabelle

Režie: John R. Leonetti
Hrají: Annabelle Wallis, Ward Horton, Tony Amendola, Alfre Woodard

Hrací doba: 95 min

Odkazy: web / facebook / twitter

Zdroj fotek: IMDb.com

Masivní úspěch „V zajetí démonů“ samozřejmě nemohl zůstat bez odezvy ze strany producentů. Když nějaký film stojí 20 mega a celosvětově vydělá téměř 320, což je na hororové poměry úctyhodný výkon, je zřejmé, že půjde o slibný náběh na další dlouhou žánrovou sérii, v jejímž rámci se bude úspěšná značka ždímat, dokud to jen půjde.

Nicméně v dnešní době, kdy začínají frčet takzvané filmové vesmíry, nemusí jít jen o přímá pokračování původního snímku. I toho se „V zajetí démonů“ samozřejmě dočkalo, podíváme se tu na něj někdy v dohledné době, ale vedle hlavní linie „The Conjuring“ začala růst i vedlejší větev takzvaných spin offů. Prvním z nich se stal snímek „Annabelle“, kterýžto se věnuje, jak ostatně výmluvný název napovídá, panence Annabelle, jež se v prvním „V zajetí démonů“ mihla v jedné z vedlejších (a nedokončených) linek. Pro úplnost dodejme, že i „Annabelle“ už se dočkala vlastního druhého dílu s podtitulem „Creation“ („Zrození zla“ v české distribuci), který loni proběhl v kinech, a čerstvě se k němu přidal další spin off „The Nun“ vycházející z „V zajetí démonů 2“. Zatím mi to přijde stále zbytečně přehledné, chtělo by to další díly „The Conjuring“ a ke každému z nich přibalit minimálně dva další vedlejší bijáky, z nichž každému udělat sequel i prequel!

K samotnému „V zajetí démonů“ jsem měl určité výhrady a nebylo jich málo, ale houstnoucí atmosféra v druhé polovině a infarktový závěr mě nakonec přesvědčily, takže navzdory znuděné první půlce to zpětně považuji za povedený snímek. Přinejmenším v rámci duchařin, což je jinak nejnudnější a nejsterilnější hororový žánr. „Annabelle“ ovšem v takto pozitivním duchu navázat nedokázala a kvalitativní propad je zde skutečný veliký.

Film se táhne pomaleji než puch z ponožek, proti tomuhle byla i ta nudná první polovina „V zajetí démonů“ svižná podívaná. Atmosféra je naprosto na nule, lekačky nefungují, děj plyne v předvídatelných kolejích a většinu času vyplňuje pouze prázdné tlachání, které divák přejde bez většího zaujetí. Nějakých napínavějších momentů je strašně málo… respektive tedy pokusů o ně, poněvadž ani zde se „Annabelle“ nedaří vzbudit jakýkoliv strach. Tvůrci po vás totiž žádají, abyste se klepali strachy u šicího stroje, který se sám zapíná, u gramofonu, který se sám zapíná, u sporáku, který se sám zapíná, a v tom nejbrutálnějším případě pro nejotrlejší – u světel, která se sama vypínají. A když už vás filmaři chtějí extrémně vynervovat, tak – a teď se podržte – se v pozadí mihne nějaká postava! Je znát, že podobně jako v „The Conjuring“ zde byla snaha o vygradované finále, ale i to se míjí jakýmkoliv účinkem. Otázkou zůstává jen to, zdali za to může znechucení předchozími minutami, patos, anebo sama skutečnost, že je to hloupé a mnoho minut dopředu předvídatelné.

Samotné postavy jsou navíc strašně nesympatické – z ústřední manželské dvojice, již posedlá panenka sužuje, mě vysíral hlavně chlápek, ten by si snad zdechnout i zasloužil, jak byl pozitivní. Sice je možno tipovat, jestli je jejich podezřele vlezlá černošská kámoška hodná, anebo taky svině a má v celém tom duchařském ejchuchu prsty, ale nakonec se ukáže, že správně je ta nudnější varianta. Z postav tak pobaví jedině kněz, ale jenom kvůli tomu, že jej hraje mistr Bra’tac„Hvězdné brány“, haha.

Annabelle (2014)

Pozitiva se mi na „Annabelle“ hledají jen těžko. Oukej, samotná panenka vypadá dost odpudivě a rozhodně bych ji doma nechtěl (a moc nechápu, že někdo v tom filmu ji doma chtěl), ale ve finále je jí to stejně prd platné, poněvadž zas až tak zásadní roli nemá – jak už jsme si řekli, hororový prim hraje samovolně se zapínající šicí stroj a špatně fungující žárovky. Jenže v takhle plytkém duchařském příběhu by se stejně neuživila. Vidíte to? Chtěl jsem najít nějaká pozitiva a zase jsem skončil u kritizování.

Resumé je snad zřejmé – „Annabelle“ je podprůměrný duchařský horůrek, u něhož jsem se nudil jak blázen. Tady není prostě nic. Žádná atmosféra, žádné kvalitní gore, žádné povedené lekačky, ani zajímavé téma, ani originalita, zpracování unavené a bez koulí. Nebrat.

Annabelle (2014)


The Conjuring (2013)

The Conjuring (2013)

Země: USA
Žánr: horor

Originální název: The Conjuring
Český název: V zajetí démonů

Rok vydání: 2013
Režie: James Wan
Hrají: Vera Farmiga, Patrick Wilson, Lili Taylor, Ron Livingston

Hrací doba: 112 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery!)

Hororové filmy mám dost rád, ale vždycky jsem upřednostňoval zombie, slashery, exploitation a podobné subžánry do určité míry stojící na explicitním zobrazení násilí. Což je svým způsobem zvláštní, poněvadž obecně si rozhodně nemyslím, že se dobrý horor pozná podle hektolitrů prolité krve a co největší koncentraci hnusu na filmové políčko. Nicméně duchařiny, které papírově poskytují největší živnou půdu pro budování hrůzy a temné atmosféry, mě prostě většinou nudí. Ne, že bych je a priori neměl rád, ale přijde mi, že se tenhle subžánr točí dost nudně. Z vrzajících dveří, průvanu a hýbající se židle se totiž strachy fakt nezeseru, takže se ve finále většinou jen dloubu v nose (a když je to echt nuda, tak třeba i v uchu nebo v kaďáku) a nijak zásadně mě to neosloví.

„V zajetí démonů“ mě i přesto docela zajímalo. Jednak snímek předchází záviděníhodná pověst (výborné ohlasy od kritiků i fanoušků, nevídaný komerční sukces, jenž z toho při nepříliš vysokém rozpočtu udělal jeden z nejvýdělečnějších hororů vůbec), druhak jsem věřil postavě režiséra, jímž není nikdo jiný než malajský talent James Wan. Ten se vyšvihnul hned svým prvním větším počinem, což byl první díl dnes již kultovní série „Saw“.

„V zajetí démonů“ (trochu debilní „překlad“ – v originále se snímek jmenuje „The Conjuring“, což mi připomíná, že odteď budu radši používat původní název) nese nálepku podle skutečné události. Než se tedy přesuneme k vlastnímu zpracování, možná neuškodí si něco málo povědět i o tom, kde se vzala ona inspirace. Tou byli Ed a Lorraine Warrenovi, manželský pár vyšetřující paranormální jevy. Jejich asi nejznámějším případem je strašidelný dům v Amityville, což je jen tak mimochodem další událost, jež dala vzniknout dlouhé hororové sérii (k čemuž pomalu směřuje také „The Conjuring“) – to říkám jen tak pro úplnost, jinak samozřejmě předpokládám, že „The Amityville Horror“ všichni znáte.

Každopádně, „The Conjuring“ se týká jiného případu Warrenových, shodou okolností rovněž strašidelného domu, kam se nastěhovala rodina Perronových. Kromě toho se snímkem mimoděk prolíná i náznak jejich dalšího případu týkajícího se panenky Annabelle, což bylo později rozvinuto v samostatném stejnojmenném filmu. Ale zpátky k našemu domu, v němž kdysi údajně žila čarodějnice, která se nyní snaží vypudit každého, kdo se pokusí vzít její půdu. Neváhá použít standardní strašení, a když nezabere, s radostí posedne jednoho člena rodiny, aby začal vraždit ostatní. Alespoň takto historku prezentuje film. Ponechám na vás, nakolik a jestli vůbec oněm „skutečným“ událostem budete věřit.

The Conjuring (2013)

Záměrně jsem použil pojem „standardní strašení“ – chtěl jsem tím naznačit jednu z největších slabin „The Conjuring“. Tou je monstrózní klišé, louhování již dávno provařených základních žánrových obratů a motivů, velká podobnost s jinými filmy. Shodou náhod především s „The Amityville Horror“. Zpočátku se „The Conjuring“ skutečně tváří jako úplně standardní duchařská sráděra, a abych řekl pravdu, minimálně první třetinu, možná i skoro polovinu mě to celé tak trochu nudilo. Šlo totiž o další obyčejnou předváděčku vrzajících a samovolně se otvírajících dveří, modřin neznámého původu, zabedněných sklepních prostor a obligátních lekaček, které na mě příliš nefungovaly. Hele, já jsem možná relativně vycvičený divák, ale u těch trapných lekaček stejně skoro vždycky nadskočím, a to i v jinak průměrných filmem. Jenže tady téměř nic a vesměs jsem se leknul jen jednou a ještě ne nijak zásadně. Budu upřímný – po cca 45 minutách jsem se víc než filmu bál jeho dvouhodinové stopáže.

Další věc, co mě trochu iritovala – „The Conjuring“ kromě vlastního příběhu rozehraje i určité vedlejší linky či náznaky, které ovšem nedokáže dotáhnout do žádného smysluplného konce a nechává je nedořečené, čímž z nich činí zcela zbytečnou výplň hracího času. Krásným příkladem za všechny může být ona panenka Annabelle, jež zde byla úplně navíc. Prudce nevyužitý byl i útok démona na rodinu paranormálních vyšetřovatelů – snímek jen načrtne, ale nakonec cukne a nic z toho nevyždímá, ačkoliv v jednom flashbackovém případu manželů ukáže, že i exorcismus se může zvrtnout a ohrozit vyšetřovatele. Rovněž mě zamrzelo, že tvůrci neměli koule a odvahu na něco jiného než očekáva(tel)ný happy end. Smrt alespoň jedné postavy nebo nějaké démonovo vyjebání s vyšetřovateli (postava Lorraine Warrenové si o to vyloženě říkala) by výsledku hodně prospělo a posunulo by jej někam dál než za výborně a zručně natočenou rutinu.

The Conjuring (2013)

Zatím to tedy může vyznívat jako pořádný průser, ale něčím takovým „The Conjuring“ rozhodně není. Dokonce bych i řekl, že navzdory všem výhradám jde o nadprůměrný hororový kousek. Po nudnějším začátku se totiž film začne hýbat kupředu a s nástupem vyšetřovatelů se rozjede do povedené žánrovky, jíž možná chybí originalita, ale rozhodně jí neschází tempo a koňská dávka hutné atmošky. „The Conjuring“ dokáže mocně gradovat, projevy démona se neustále stupňují a jsou čím dál tím ostřejší. Závěrečné vymítání je regulérní maso, i když se obejde bez tun vnitřností a krve. James Wan je v tomhle ohledu borec, moc dobře ví, jak ve filmu vytvořit napětí a děs, a právě jeho jisté režijní vedení činí z „The Conjuring“ horor, jenž za vidění stojí. Díky nehorázně našlapané druhé půli a strhujícímu závěru (byť s poněkud slabším rozuzlením) opravdu ano.

Záporů má film dost. Ve výsledku však kladné dojmy převažují, jelikož plusy „The Conjuring“ jsou natolik silné, že to celé zachrání. A to říkám o snímku, u nějž jsem první polovinu vlastně prozíval; skvělá druhá půle ovšem situaci bezpečně zachraňuje. Na druhou stranu mi však snímek přijde poněkud přeceňovaný. Takovou hromadu klišé lze totiž hltat leda tak u filmu, který je pomáhal zavést, nikoliv u filmu s rokem vzniku 2013. Není možné přehlížet ani ty chyby, ani skutečnost, že „The Conjuring“ mohlo dopadnout mnohem lépe. Rezervy a kus nevyužitého potenciálu totiž stále visí ve vzduchu. Na překonání většiny novějších duchařin to ovšem bohatě stačí.

The Conjuring (2013)


Night of the Living Dead: ohlédnutí za sérií

Podobně jako u dalších dlouhých a velkých (a nejen) hororových sérií, i Romerova zombie sága si zaslouží rekapitulaci. Ačkoliv v tomto případě může být trochu zavádějící mluvit čistě o Romerově sérii, jelikož on sám má na kontě „jen“ šest nemrtvých fláků. Nicméně vzhledem k tomu, že jde o kultovní záležitosti a v některých případech zásadní díla pro svůj žánr, vznikla i slušná řádka remaků, které jsou sem zahrnuty taktéž. Ne ale všechny, poněvadž jak známo, první „Night of the Living Dead“ z roku 1968 je volným dílem, které tím pádem může remakovat úplně každý. A nakoukat to všechno… asi by mi praskla hlava.

Do článku jsou tedy vybrány pouze ty snímky, které jsem se zde recenzoval (pro přesun na jednotlivé recenze klik na příslušné nadpisy), což ale pořád dělá slušný seznam o jedenácti položkách, v němž po mém soudu nechybí žádný zásadní dílek téhle zombie skádačky. Jako vždy si uděláme žebříček všech dílů a jako vždy musím upozornit na možné spoilery, tudíž zvažte čtení…

Night of the Living Dead (1990)

11. Day of the Dead (2008)

Sice je to „Noc oživlých mrtvol“, kterou všichni vzhledem k (ne)licenci předělávají až do bezvědomí, ale z toho, co jsem měl tu čest (respektive v tomto případě smůlu) vidět, musím jako nejhrozivější shit vyhlásit první remake „Dne mrtvých“.

Verze z roku 2008 je naprosto tragická. Zaprvé nemá prakticky nic společného s původním snímkem – jde o standardní zombie céčko, které pouze parazituje na legendárním filmu. Už jen za to si zaslouží pohrdání. Aby toho ale nebylo málo, „Zombies: Den-D přichází“, jak se tohle veledílo jmenuje v češtině, je nehorázně debilní i jako samostatný film.

Nehodlám tu znovu plýtvat slovy a nadávkami, od toho si ostatně můžete nalistovat původní recenzi. Pro dnešek nám postačí sdělení, že tento „Den mrtvých“ nemá co se tuposti týče v tomhle žebříčku konkurenci. Ani se nechce věřit, že takovou žumpu zrežíroval Steve Miner, jenž má na kontě druhý a třetí díl „Pátku třináctého“ nebo sedmý „Halloween“

Day of the Dead (2008)

10. Night of the Living Dead 3D (2006)

Na jeden ze sračkových remaků „Noci oživlých mrtvol“ samozřejmě musí dojít hned vzápětí. Docela i věřím tomu, že tenhle majstrštyk z roku 2006 ještě nepatří k těm úplně nejhorším adaptacím černobílé klasiky z roku 1968, ale na ty čistě amatérské počiny jsem jednoduše nekoukal.

Každopádně ale nelze brát za argument, že jistě existuje i něco horšího, jelikož „Noc oživlých mrtvol 3D“ je samo o sobě exkluzivní sračka. Sice je to místy tak imbecilní, až se člověk řeže smíchy, a Sid Haig je prostě über-cool prakticky v jakémkoliv filmu, ale ani to nemá šanci tuhle hovadinu zachránit.

„Noc oživlých mrtvol 3D“ jednoduše selhává na všech frontách a dost často je člověku až trapně za ty lidi, kteří v tom hrají. Stačí přidat dost vtipné 3D a dílo zkázy je dokonáno.

Night of the Living Dead 3D (2006)

9. Day of the Dead: Bloodline (2018)

Druhý remake „Dne mrtvých“ – a zároveň doposud nejčerstvější přírůstek do „…of the (Living) Dead“ rodinky – je výrazně koukatelnější než první remake „Dne mrtvých“. Ale není zas takový problém a navíc to z verze 2018 pořád nedělá dobrý film.

Příběhově se tento remake více drží předlohy, ale i přesto zbytečně upgraduje – zbytečně z toho důvodu, že je to vždy jenom k horšímu. Původní „Den mrtvých“ byl prostě fantasticky vymyšlené zombie-drama. Tohle je levný akčňák se spoustou nelogičností a vysloveně debilním chováním postav. Což je sice na hororové poměry trochu standard, ale ne omluva. Malé plus si tenhle „Den mrtvých“ zaslouží za to, že se nebojí krve, ale mnohem větší mínus dostává za to, že ji divákovi nedokáže slušně naservírovat, poněvadž při každé akčnější scéně dostane kameraman epileptický záchvat.

Shrnul bych to asi tak, že „Den mrtvých“ se na rozdíl od „Úsvitu mrtvých“ a „Noci oživlých mrtvol“ ani napodruhé důstojné pocty nedočkal. Tenhle remake je pořád nehorázná slabota.

Day of the Dead: Bloodline (2018)

8. Diary of the Dead (2007)

A máme tu první Romerův původní film. Respektive tedy poslední co do kvality. Rád bych řekl, že i ten nejslabší Romero je pořád dobrý, ale nemá cenu si něco nalhávat. „Deník mrtvých“ patří maximálně do průměru. V dílčích záležitost má svou zajímavost a pár dobrých nápadů, několik originálních smrtí, jejichž prostřednictvím se potvrzuje, že Romero byl na nevšední krvavé momenty skutečný machr, ale celkově se nejedná o žádný zázrak. Na vině je především nuda, která film provází, ačkoliv se v něm formálně neustále něco děje.

Kamenem úrazu je i forma. Kdyby „Deník mrtvých“ vznikl o deset let dříve, také mohl patřit k průkopníkům, ale v roce 2007 už jsme všichni „Záhadu Blair Witch“ viděli, jejích napodobenin už vzniklo milión a z found footage hororu si prostě na prdel nikdo nesedl. Romero tímhle způsobem pojal svou zombie apokalypsu, což mohlo mít hodně co do sebe, nicméně se ukázalo, že chodícím mrtvolám víc svědčí standardní filmový formát.

Diary of the Dead (2007)

7. Dawn of the Dead (2004)

Dost jsem přemýšlel nad tím, jestli nemám remake „Úsvitu mrtvých“ a „Survival of the Dead“ v pořadí prohodit. Remake je objektivně kvalitnějším filmem, ale není tak originální a trochu mu schází ten Romerův alegorický přesah. Což je přesně důvod, proč si nakonec cením „Survival of the Dead“ výš. Nicméně se i přesto jedná o poměrně důstojnou poctu legendě. Od této pozice už se mimochodem bavíme o dobrých filmech.

Přetáčet „Úsvit mrtvých“, prakticky ten nejvíc zásadní zombie biják všech dob, se může zdát jako velmi dobrý nápad, ale tady se podařilo natočit snímek, při němž člověk nemá pocit hereze. Vlastně si bere jen základní linii – přežívání zombie apokalypsy v obrovském obchoďáku – ale některé věci vynechává, mnohé jiné naopak přidává a do boje vyráží s úplně odlišným složením postav.

Originál je nepochybně mnohem lepší, přesto i tento remake se může pochlubit nějakou kvalitou a několika povedenými zapamatovatelnými scénami, které jen neopisují od předlohy. Má to tah na bránu a celkově dost v pohodě věc.

Dawn of the Dead (2004)

6. Survival of the Dead (2009)

Po slaboučkém „Deníku mrtvých“ jsem další Romerovce příliš nevěřil, ale „Survival of the Dead“ nakonec velmi příjemně překvapilo. Nesporně má svá slabá místa – působí poněkud levně a televizně, prakticky vůbec to není hororové a digitální triky jsou vysloveně žalostné.

Jsou tu nicméně i světlé stránky, které ve finále převažují. George Romero zde předkládá netradiční žánrový mix, na poměry zombie filmů neotřelou zápletku i příběh, v němž se úspěšně vyhýbá veškerým klišé. Nebál bych se tvrdit, že v rámci svého subžánru se jedná o docela originální a hlavně svěží dílko. Zatímco na začátku své kariéry Romero položil základní stavební kameny zombie hororu, na jejím sklonku je obloukem obcházel a s nadhledem předložil černě-humornou odyseu z konce (časově i místně) světa.

„Survival of the Dead“ je hodně podceňovaná záležitost, jíž se nedostalo tolik pozornosti a ohlasu, kolik by si zasloužila. Mně se to ale dost líbilo a vlastně si dovolím říct, že ve mně snímek něco nechal. Výše se neumístil jenom proto, že konkurence je vysoká a následujících si cením ještě o něco víc.

Survival of the Dead (2009)

5. Night of the Living Dead (1990)

Hororová legenda předělává hororovou legendu. Romerovy klasiky se na přelomu 80. a 90. let ujal Tom Savini, který v žánru v proslul především jako borec na masky, krvavé efekty a občasný herec. Tento film dodnes zůstává jeho jediným celovečerním režijním počinem.

Tato „Noc oživlých mrtvol“ příliš neinovuje – s výjimkou charakteru jedné z hlavních postav, která se změnila z trochu zakřiknuté a hrůzou paralyzované paničky na drsňačku, jež se nebojí vzít brokovnici a přiložit ruku k dílu. Jinak se ale předlohy drží jak klíště a vesměs ji pouze modernizuje.

Přesto je z toho cítit velká láska k předlože i žánru obecně, díky níž se podařilo natočit důstojnou poctu oběma. Jak vidno, když někdo umí a látce rozumí, lze modernizaci známého udělat s citem, aby to strávil divák neholdující staré hororové škole a aniž by se u toho ztratil respekt k předloze.

Night of the Living Dead (1990)

4. Land of the Dead (2005)

„Země mrtvých“ byla návratem krále zombie hororů do nemrtvého světa po rovných dvou dekádách. Mnozí asi čekali další zásadní majstrštyk, po němž se tenhle subžánr bude ubírat novým směrem, a možná právě z toho plyne jisté všeobecné zklamání a chladnější přijetí.

„Země mrtvých“ možná není tak žánro-tvorná jako „Noc oživlých mrtvol“ a „Úsvit mrtvých“, asi jen těžko může být. Osobně si ovšem myslím, že je tenhle snímek zbytečně podceňovaný a rozhodně má své kvality, nechybí mu charakteristický Romerův nadhled a přesah. Dovolím si to tvrdit zejména z toho důvod, že už je to třináct let, co jsem byl na „Zemi mrtvých“ v kině, a za ty roky film neztratil kouzlo, utkvěl v paměti a dokázal, že na rozdíl od mnohých jiných nebyl jen sezónní záležitostí, na niž člověk za chvíli zapomene.

Samozřejmě, že nějaké věci „Zemi mrtvých“ lze vytýkat. Osobně mi nejvíc vadila až přehnaná kladnost hlavní postavy, ale diskutovat by se asi dalo i o tom, zdali nemrtví nejsou až moc učenliví. Výsledný dojem je i přesto jednoznačně kladný. Osobně mám tenhle biják rád a stojím na straně jeho obhájců.

Land of the Dead (2005)

3. Night of the Living Dead (1968)

Myslím, že každému z vás muselo být hned od začátku jasné, že první tři místa v tomto žebříčku musí obsadit Romerova stará trilogie. Vesměs jde tedy jen o její seřazení, což je trochu nespravedlivé, jelikož všechny tři snímky jsou dost jiné a každý skvělý, i když vždy trochu jiným způsobem.

„Noc oživlých mrtvol“ bezpochyby patří k filmům, které změnily tvář hororu a svým způsobem i celé popkultury, poněvadž to, co si dnes představíme pod pojmem zombie, zavedl právě tenhle kult z roku 1968. Nicméně nejen kvůli historickému významu si tenhle kousek zaslouží respekt. Navzdory jisté zašlosti a zastaralosti má totiž „Noc oživlých mrtvol“ i po takových letech svou sílu a díky depresivní syrové atmosféře dokáže vtáhnou i nyní.

Tady jednoduše není o čem, tohle je prostě ultimátní hororová legenda, již by měl mít na svém seznamu viděných odškrtnutou každý filmový fanda.

Night of the Living Dead (1968)

2. Dawn of the Dead (1978)

„Noc oživlých mrtvol“ stála na začátku a lze ji považovat za první skutečný zombie horor. Tím ultimátním zombie hororem, který se stal etalonem žánru a jeho krystalicky čistou ukázkou, je ale až „Úsvit mrtvých“.

Pokud bych měl jmenovat jediný zombie film, který byste ve svém životě měli vidět, nejspíš by to byl právě tenhle (přestože v žebříčku není první). „Úsvit mrtvých“ má prakticky všechno, stanovil standardy subžánru, a přitom se nejedná o hloupou céčkovou krvavou žranici jako většina pozdějších zombie vypalováků. Snímek se díky relativní umírněnosti může pochlubit uvěřitelností, dobře napsaným příběhem, sympatickými postavami s věrohodnou psychologií a myšlenkovým přesahem na rámec běžného hororu. Jak je u George Romera ostatně zvykem. Povinnost znát.

Dawn of the Dead (1978)

1. Day of the Dead (1985)

Za tím, co jsem před chvíli napsal o „Noci oživlých mrtvol“ a „Úsvitu mrtvých“, si samozřejmě stojím. Z hlediska legendárnosti a historického významu jsou jistě oba výše než jejich osmdesátkový bratříček „Den mrtvých“. Osobně mám přesto nejradši právě třetí snímek z této slavné zombie trilogie.

Občas se mi zdá, že „Den mrtvých“ je vedle svých dvou předchůdců trochu přehlížený a podceňovaný, což je ohromná škoda. Tenhle film je ohromně chytře napsaný a může se pochlubit fantastickou atmosférou. Zdánlivě je pomalejší, ale zoufalství, ponorka a klaustrofobie lidí zavřených v podzemním komplexu, zatímco povrch nad nimi ovládla nemrtvá horda, jsou celou dobu hmatatelné. Finální krvavý masakr je jen nevyhnutelnou třešničkou na dortu.

Vzpomínám si, že když jsem „Den mrtvých“ viděl poprvé, hodně na mě zapůsobil. Ani po x dalších zhlédnutí jeho síla nezeslábla, jedná se o jeden z těch filmů, na něž bych se snad mohl dívat pořád dokola. Pro mě osobně prakticky dokonalé zombie drama.

Day of the Dead (1985)

Budoucnost série:

George A. Romero, mozek a duchovní otec série, zemřel 16. července 2017 v 77 letech. I navzdory tomu je ale prakticky jisté, že jeho zombie série bude žít (But is it alive or dead? Well, that’s the question nowadays isn’t it? Let’s just say it will continue to exist.) dále.

Už nějakou dobu je v přípravě film „Road of the Dead“, u nějž se Romero podílel na scénáři. Neměl nicméně v plánu režírovat, této role by se měl ujmout Matt Birman, jenž se podílel už na třech „nových“ Romerových zombie snímcích. Biják by se měl věnovat zombie závodům pro zábavu bohatých přeživších. Poslední zprávy o počinu se objevily krátce po Romerově smrti a jasně hovořily o tom, že film se dočká svého dokončení.

Vedle „Road of the Dead“ už je v plánu i další počin „Rise of the Living Dead“, jejž napíše a zrežíruje G. Cameron Romero, syn George Romera. Mělo by se jednat o prequel, který se bude odehrávat v době studené války.

Night of the Living Dead (1990)


Headgame (2018)

Headgame (2018)

Země: USA
Rok vydání: 2018
Žánr: horor

Originální název: Headgame

Režie: Steven Judd
Hrají: Jamie Hill Fuller, Chris Hayes

Hrací doba: 92 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Ať si o sérii „Saw“ myslíte cokoliv, nedá se jí upřít, že se v hororových vodách zvládla dost rychle a sebevědomě etablovat a lze ji považovat za takovou moderní klasiku. Stačí si položit jednoduchou otázku, kolik hororových sérií vzniknuvších po roce 2000 se dočkalo takového úspěchu a věhlasu. Je evidentní, že jich moc nenajdete.

Původně zajímavý nápad „Saw“ (nechme teď stranou jeho naředění hromadou pokračování) samozřejmě začal lákat i následovníky, takže se zanedlouho vyrojily mraky podobně laděných snímků. A je jich už kolik, že motiv „unesu pár lidí a nechám je hrát o svůj vlastní život“ můžeme pomalu začít vnímat jako nový hororový subžánr. Tak či onak, k takovým následovníkům se zařadil i letošní kousek „Headgame“. Pojďme si o něm popovídat.

Po nijakých titulcích začínáme v bytě dvou holek, z nichž jedna má radost a druhá trochu závist. Tu první totiž ve fitku pozval na rande velký boháč, což se neodmítá. Frajerka ale ještě netuší, že tenhle pracháč není tak úplně vysněný princ Krasoň, nýbrž parchant, který řídí sadistickou hru. Po romantické večeři vezme mařku na párty, kde je víc lidí jako ona – na prvním rande se solidní partií. Bum, všichni dostanou něco do pití, odpadnou a proberou se na hromadě v hnusném skladišti. Hlas v rozhlasu jim oznámí, že se stali součástí hry, která může mít jen jednoho vítěze. Cílem je najít klíč, zabít všechny ostatní a projít dveřmi, než vyprší časový limit.

Asi nepřekvapí, že účastníci se brzo rozdělí na dvě skupinky, z nichž jedna přijme pravidla a je připravena zabíjet, zatímco druhá chce spolupracovat a společně najít cestu ven. Jistě uhádnete, do jaké se zařadí hlavní hrdinka. Postavy umírají v nepřekvapivém pořadí, dojde i na standardní dávku klišé („Musíš mě zabít, abys vyhrála.“ „Ne, to neudělám!“ Mrd, borec se zabije sám.) a rádoby šokujících zvratů (které vždycky odhadnete dopředu).

„Headgame“ vesměs nabízí jen dva ozvláštňující prvky do zavedeného schématu. Jejich hru sleduje banda zaopatřených mamlasů, kteří si sázejí, kdo ve hře zdechne. A jeden z nich, komu jde sázejí nejméně, prohraje a taky skončí kaput, akorát jsem nějak nestihnul pochopit pravidla, co v tomhle případě znamená prohra. A ještě méně jsem pochopil, proč u toho pořád šlukují z nějaké elektronické cigarety; pak se dva kohouti poštěkají, vsadí se, kdo toho vyšlukuje víc, a jednoho ta cigareta potom zabije. Klidně se přiznám, že tohle jsem moc nepobral. Každopádně, ten motiv sázení mi hodně připomenul „Hostel 3“.

Headgame (2018)

Druhým a zajímavějším prvkem je, že všichni nedobrovolní účastníci hry ve skladišti mají na čele přidělanou kameru, aby mohli být sledováni. V kameře je také přihrádka s kyselinou, která člověka zabije, pokud se pokusí s kamerou manipulovat, a po vypršení daného časového limitu by měla tato rozleptat kameru a také zabít. Kyselina oukej, proč ne, ale z toho umístění kamer na čele se něco vytřískat dalo, přinejmenším se to dalo využít pro záběry z pohledu oběti nebo vraha, což by mohlo „Headgame“ přidat trochu na kreditu. Nicméně se tak bohužel neděje a tenhle potenciál zůstal nevyužit.

„Headgame“ tedy dle očekávání trpí standardními neduhy filmů, které bez jakéhokoliv náznaku vlastní invence pouze opisují a nabízejí trochu levnější variaci na něco, co už divák viděl jinde. Je to dost předvídatelné (prakticky od prvních vteřin vyvražďovací hry je naprosto zřejmé, kdo na konci přežije), gore slabé a samozřejmě nemůže chybět ani krapet blbostí. Jeden příklad za všechny: Parta „budeme si pomáhat“ dojde k pasti. Půlhodiny to tam propočítávají, aby je nesejmuly střílející šipky, pak to s vypětím všech sil přejdou. Voyeuři u monitorů málem zdechnou nadšením (kromě ocase, co past vymyslel), že tohle ještě nikdy nikdo nepřešel. O pár minut k té samé pasti dorazí druhá skladištní parta „budeme vraždit“, která na rozdíl od té první kdovíproč rovnou vidí, že tam něco létá. Suše zahlásí, že na tohle nemají čas a za vteřinu to bez jakýchkoliv potíží proběhnou.

Headgame (2018)

Mlátičkou ve skladišti ale „Headgame“ nekončí. Snad pro natažení stopáže na celovečerní hodnoty je po úniku hlavní postavy ze hry připojen ještě zdlouhavý závěr, který se snaží dovysvětlovat, a to aniž by vlastně řekl cokoliv zajímavého. Pouze odkryje, že ti sázející šulini také sami prošli skladištní hrou a vyhráli a že naše hrdinka se k nim má přidat. Naoko to udělá, všechny je ochčije a několika minutách zbytečně natahované nudy biják konečně skončí.

Doposud to asi zní dost odpudivě. Přese všechna negativa nicméně „Headgame“ není totální žumpa. Je to „pouze“ podprůměrný horor bez větších ambicí, na nějž se jednou podívat dá. Viděl jsem už i mnohem horší. Znamená to však, že byste tohle měli vidět nebo že bych to dokonce doporučoval? Ani náhodou.

Headgame (2018)


DeepStar Six (1989)

DeepStar Six (1989)

Země: USA
Rok vydání: 1989
Žánr: sci-fi / horor

Originální název: DeepStar Six
Český název: Deep Star 6

Režie: Sean S. Cunningham
Hrají: Nancy Everhard, Greg Evigan, Miguel Ferrer, Nia Peeples, Matt McCoy

Hrací doba: 105 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Osmdesátá léta jsou prakticky nekonečnou studnicí naivních béček, které jsou možná trochu hloupé, ale úplně stejnou měrou jsou nehorázně zábavné a svým způsobem až roztomilé. Dnes se podíváme na biják ze samého konce téhle dekády, který je vlastně krystalicky čistým ztělesněním toho, co to znamená osmdesátkové béčko. Přivítejte „DeepStar Six“!

Vcelku zajímavé je, že v roce 1989 vyrazily do kin hned tři filmy s relativně podobnou podmořskou tématikou. Vedle „DeepStar Six“ to byl ještě „Leviathan“ a „The Abyss“, přičemž asi nejznámějším z nich je ten poslední jmenovaný, jejž natočil James Cameron („Terminator“, „Aliens“, „Avatar“). „DeepStar Six“ z těchto tří vyšel jako první, již v lednu 1989, ale také je nejvíce zapomenutý a opomíjený. Což ovšem svým způsobem dává smysl. Když si totiž představíte cokoliv, co dělá dobrý film dobrým filmem, tak „DeepStar Six“ toho má s dost velkou pravděpodobností pouze náznak anebo možná ani ten ne. Přinejmenším formálně ne. Nemám však všichni pro tahle upocená béčka trochu slabost, i když víme, že jsou vlastně špatná?

Už jsem prozradil, že se „DeepStar Six“ odehrává pod vodou, a to prakticky celou svou délku s výjimkou úplného závěru. Máme zde podmořskou stanici, jejíž členové mají za úkol na dně postavit základy pro podvodní jadernou elektrárnu. V posádce najdeme i několik povědomých tváří jako třeba Matta McCoye, jehož jste mohli vidět v pátém a šestém díle známé komediální série „Policejní akademie“, anebo Miguela Ferrera, představitele vedlejších rolí v hromadě bijáků počínaje „RoboCopem“, přes „Twin Peaks“ až po „Žhavé výstřely 2“. A nemusíme se nakonec bavit jen o hercích, za zmínku totiž jistě stojí i skutečnost, že režíroval Sean S. Cunningham, jenž natočil první díl legendární slasherové série „Pátek třináctého“.

Nicméně zpátky k „DeepStar Six“. Pod místem, na němž se mají začít stavět základy pro elektrárnu, je objevena jeskyně, kterou se šéf výpravy rozhodne nechat zasypat kvůli napjatým termínům. Pod odpálení nálože se nicméně ukáže, že jeskyně je mnohem větší, než se zpočátku zdálo, a že se ve zdejším izolovaném ekosystému vyvinuly i dost zvláštní formy života. Bohužel pro posádku, jedna z nich je dost nasraná, že jí někdo vlezl do jeskyně, a tak se do nezvaných hostů okamžitě pustí.

Nejprve si kříženec kraba a podmořského dinosaura smlsne na průzkumné lodi, poté pocuchá předsunutou stanici a nakonec se mu podaří vlézt i do hlavní základny, aby zde sežral všechny, kdo mu přijdou pod tlamu. Což znamená skoro všechny s výjimkou dvou hlavních nejsympatičtějších postav, o nichž už od začátku s naprostou jistotou víte, že přežijí až do konce, i když celou dobu doufáte, že to tak nebude a že přijde nějaké překvapení. Nepřijde, klišé se prostě musí dodržovat a přes to vlak nejede.

DeepStar Six (1989)

Vedle šablonovitých postav a předvídatelného děje „DeepStar Six“ nevynechává ani nějaké ty logické kiksy. Jednou je obluda tak obrovská, aby zamávala s dost velkou kovovou krabicí, aby se za několik dalších minut protáhla do základny otvorem velkým tak pro jednoho člověka. Do místnosti doplave dveřmi (jestli vám to nedává smysl, tak si buďte jistí, že základna se samozřejmě začne pomalu zatápět), aby se pak do ní sotva vešla. Ještě větší kravina se ale nachází v závěru, kdy příšera přežije obrovský výbuch celé základny, aby ji pak odrovnal jeden malý ohníček.

Scénárista si s „DeepStar Six“ hlavu moc nelámal, takže situaci musí zachránit jenom osmdesátková nostalgie a kouzelná patina zastaralých bijáků, která tady rozhodně nechybí, a nakonec i samotná obluda, protože je to dost zábavný bastard. A na příjemné průměrné neinvenční béčko to bohatě stačí. Na jedno podívání bez problémů poslouží a příznivcům naivních neškodných sci-fi hororů (vím, že tam jste, tak se neschovávejte!) lze klidně doporučit.

DeepStar Six (1989)


Friday the 13th (2009)

Friday the 13th (2009)

Země: USA
Rok vydání: 2009
Žánr: horor

Originální název: Friday the 13th
Český název: Pátek třináctého

Režie: Marcus Nispel
Hrají: Jared Padalecki, Danielle Panabaker, Amanda Righetti, Travis Van Winkle, Derek Mears

Hrací doba: 97 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Prakticky všechny velké horory se v novém tisíciletí dočkaly svého remaku a nakonec nejen ty velké, ale i ty menší. Už nějakou dobu předtím, než došlo i na „Pátek třináctého“, muselo být snad každému jasné, že ani Jason Voorhees tomuhle trendu neunikne. Samozřejmě neunikl…

A samozřejmě jeho návrat neprodukoval nikdo jiný než Michael Bay. Ano, přesně ten Michael Bay, který proslul jako režisér akčního mainstreamu a král výbuchů na filmovém plátně. Vedle toho ale svého času (právě cca před deseti a více lety) z pozice producenta nechával předělávat jednu hororovou klasiku za druhou – na svém triku má dále třeba remaky „Texaského masakru motorovou pilou“, „The Amityville Horror“, „Stopaře“ nebo „Noční můry v Elm Street“. À propos „Texaský masakr…“ – stejně jako u oživování Thomase Hewitta dostal i nového Jasona Voorheese na režijní starost Marcus Nispel.

Nicméně, nazývat „Pátek třináctého“ z roku 2009 remakem je poněkud ošemetné, ačkoliv tak byl svého času propagován. Rozhodně se totiž nejedná o předělávku původní filmu z roku 1980. Ani nejde o předělávku jakéhokoliv jiného dílu z dlouhé kultovní slasherové série. Mnohem víc než remake nějakého filmu je tohle totiž remake samotné postavy Jasona Voorheese a jejího příběhu. Nebo by se také dalo mluvit o jakémsi výluhu nápadů a motivů napříč celou původní sérií. Události původního snímku jsou zrekapitulovány během úvodních minut, kde se také dozvíme, že Jason se vlastně neutopil a potupnou dekapitaci své matinky sledoval ze křoví. Pak převzal mačetu a jal se vraždit všechno, co mu vlezlo do rajónu.

Jason v tomhle filmu je nastavený způsobem, že si jednoduše hlídá své teritorium jako predátor. Jakmile do něj vkročíte, jde o dostatečný důvod k tomu, abyste dostali mačetou po kebuli. Což se ostatně okamžitě ukáže už v prologu (nezvykle dlouhém, titulky přijdou až po nějakých 25 minutách), v němž pan Voorhees vykuchá první partičku teenagerů, kteří se rozhodli stanovat nedaleko bývalého kempu Crystal Lake. Právě zde se poprvé a naposledy podaří vytvořit nějaké silnější hororové pnutí, navodit pocit bezmoci u obětí a nelítostnou náturu samotného Jasona. Pouze scéna upálení ve spacáku a chycení nohy do pasti působí dost naturalisticky a je hodna moderního brutálního hororu.

Zbytek filmu je ovšem takový trochu nemastný, neslaný. Ne snad, že by úplně chyběla krev, to se naštěstí neděje, ale hlavní linie nemá nijak zásadní spád a jedná se vesměs jen o slušně odvedené řemeslo. Jason vraždí podle rutiny a nějaký výrazný zapamatovatelný hit si nepřipíše. Navíc se velká část zabití odehrává podle omšelé šablony – někdo někam jde sám, nenápadný záběr kamery za jeho záda, kde se zničehonic objeví Jason, vrzne podlaha, oběť zjistí, že má za sebou Jasona, dostane ťafku po palici a jde se dál.

Friday the 13th (2009)

„Pátek třináctého“ se sice blýskne několika malými i většími odkazy na různé díly slavné série, což fandu, jenž má nakoukáno, může potěšit, ale na druhé straně chování své stěžejní postavy (snad jste si nemysleli, že někoho zajímá ta omladina – jen maso na porážku!) převrací. Z Jasona se stal kutil, který si vybudoval labyrint podzemních chodeb, v nichž si vyrábí pasti, systém alarmu pro upozornění, když se někdo blíží k jeho kempu. Navíc, kdo to kdy slyšel, bere rukojmí! Tenhle update se tedy vůbec nepovedl.

Scénář to ospravedlňuje tím, že je unesená šlápota podobná Pamele Voorheesové, což nám oznámí tím, že dvojice výletníků najde přívěšek s její fotkou a borec zahlasí něco jako „Hele, ta je ti podobná.“ Docela humor. Aby toho nebylo málo, film nejenže ignoruje pravidla série „Pátku třináctého“, ale neváhá porušovat i svá vlastní. V jednu chvíli je divákovi sděleno, že Jasona místní nezajímají a kuchá jen turisty, aby o pár minut později jen tak vlezl k místnímu vidlákovi do baráku a sejmul ho. Teleportaci radši nonšalantně přehlédneme, to je nakonec to poslední, co by se dalo vyčítat, když i ve starších dílech byl chlapec mistr v dohánění sprintujících obětí rozvážným krokem.

Friday the 13th (2009)

Samozřejmostí jsou nesympatické postavy i jejich nelogické chování. Obě vykuchané party teenagerů jsou tam skutečně jenom na vykuchání a jiný význam nemají. Co uděláme, když zjistíme, že po nás jde šílený vrah s mačetou. Jasně, rozdělíme se! Kam se půjdeme schovat, když utíkáme před šíleným vrahem s mačetou? Do jeho baráku přece! Pokud by někomu scházelo klišé, také ho dostane. Ve vrchovaté míře.

Kladů zde není mnoho. Jason samotný je oukej a vraždí bez okolků, vystřídá pytel na hlavu (toto je vyjma dvojky z roku 1981 jediný „Pátek třináctého“, kde jej má) i hokejovou masku. Je to vcelku kolohnát, takže vypadá respektu-hodně, ale Derek Mears prostě není Kane Hodder a k ultimátnímu Jasonovi ze sedmého dílu se tahle verze ani nepřiblíží. To by mě ale štvalo ze všeho nejmíň, kdyby měl kolem sebe vrahoun lepší film.

Friday the 13th (2009)

Remake je prostě zaměnitelná nevýrazná moderní vyvražďovačka, která sice nějak zásadně neurazí, ale ani nenadchne a na poměry legendární hororové značky je to dost málo. Celkově vzato tady jeden z těch (nej)slabších „Pátků třináctého“. Aby novodobý horor s mnohonásobně zajímavějšími technickými možnostmi prohrál s osmdesátkovými vykopávkami, to není moc dobrá vizitka…


Jason X (2001)

Jason X (2001)

Země: USA
Rok vydání: 2001
Žánr: horor / sci-fi

Originální název: Jason X
Český název: Jason X

Režie: James Isaac
Hrají: Kane Hodder, Lexa Doig, Chuck Campbell, Lisa Ryder

Hrací doba: 91 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

V devítce se měl Jason vydat do pekla, ale jediné, co měl tenhle  paskvil společného s peklem, bylo to, že se jednalo o pekelnou sračku a suverénně nejhorší biják v celé dlouhé sérii „Pátku třináctého“. Snad i proto šlo o jediný díl z devadesátých let. Dlouho vyčkávaný a dlouho připravovaný crossover s Freddym Kruegerem„Noční můry v Elm Street“ byl taktéž v nedohlednu, takže se nakonec začalo pracovat na dalším, tentokrát už jubilejním desátém díle jedné z nejslavnějších slasherových sérií.

Jeden by čekal, že po slaboučcé devítce, která totálně převrátila veškerá pravidla „Pátku třináctého“ a z chudáka Jasona udělala bídného převtělujícího se červa (doslova), se tvůrci vrátí ke klasice a opět dají fandům, co chtějí vidět – Jasona v té nejtypičtější podobě, jak mačetou masakruje nebohé teenagery v okolí jezera Crystal Lake. Nestalo se. Svým způsobem je „Jason X“ ještě víc ujetý než jeho přímý předchůdce.

Je léty prověřeným faktem („Pátek třináctého“ má ostatně na tomhle prověřování také svůj podíl), že experimenty se v zaběhnutých hororových sériích nevyplácejí. Snad každá velká má nějaký experimentální díl a zpravidla jde o tu nejvíc nenáviděnou část. Pravidlo ovšem musí potvrdit výjimka, a ačkoliv jsem vědom toho, že se mnou mnozí budou nesouhlasit a budou si klepat na čelo, pro mě osobně je takovou výjimkou právě „Jason X“. Desítka je sice ujetá a odvrací se od pravidel a tradic „Pátku třináctého“, nicméně v tomhle případě jde o experiment, z něhož se vyklubal kurevsky zábavný biják. Tedy pokud jste vybaveni a pořádnou dávku nadhledu, smyslu pro béčkový škvár a cokoliv jiného než Jasona u Crystal Lake nepovažujete za rouhání vůči hororové modle.

Desítka zdánlivě úplně ignoruje, co se stalo v devítce, ale není to úplně stoprocentně pravda, jelikož „Jason X“ se odehrává daleko v budoucnosti a počítá i s tím, co se stalo (stane) v crossoveru „Freddy vs. Jason“, který v té době ještě nebyl natočen. Každopádně, Jason je chycen ve výzkumném ústavu, kde se jej pokoušejí zabít, ale jaksi jim to nejde, protože frajer prostě ne a ne chcípnout, takže přijde nápad jej zmrazit. K tomu však nedojde. Nějaká pomazaná hlava nicméně rozhodne, že taková schopnost si zaslouží důkladnější studium, ale než Jasona stihnou přemístit, tak se nejslavnější nositel hokejové masky urve ze řetězu a začne řádit. Nezapomeňte si povšimnout, že Jason zde mimo jiné vykuchá i Davida Cronenberga, jenž si střihnul malé cameo! Nakonec se ale Jasona přece jenom podaří vylákat do kryokomory a zmrazit jej.

Teď se přesuneme o 450 let kupředu. Země je neobyvatelná a lidstvo žije na Zemi 2. V troskách bývalého domova je nalezen Jtenhle ason a s ním zmražená i doktorka, která jej do lednice vylákala. Oba vezme na palubu vesmírná loď a odsud dál už je to asi jasné. Jason se probere a hodně rychle ukáže, že během spánku jeho zabijácký apetit nijak nepolevil. Jede se v totálně béčkovém duchu, vraždy jsou parádní (hlavně ta s kapalným dusíkem se mi líbí, ani nemluvě o boží scénce, kdy Jason ve virtuální realitě mlátí dvě spoře oblečené buchty ve spacích pytlích o sebe a o strom… odkaz na sedmičku je zřejmý), krev nechybí a najde se jí uspokojivý dostatek, hlášky padají jedna za druhou a celé je to jedna velká zábavná jízda.

Jason X (2001)

Samozřejmě, že v jádru je to nehorázná kravina, ale díky všudypřítomnému nadhledu a záměrné béčkovosti to je zároveň i nehorázně sympatické. Jasně, že třeba dialogy jsou mnohdy tupé, ale Jason ve vysoké formě, s vysokým body countem a vysokou mírou fantazie při vraždění všechno bohatě vyvažuje. A když prohraje férovku s robotkou? Tak z něj nanoboti vyrobí nezničitelného über-Jasona! Jestli máte rádi béčka, tak tohle prostě nejde nemilovat. Až se chce říct, že právě z takových filmů si musel hutně brát inspiraci dnes populární „Hatchet“, v němž nakonec hlavního zabijáka také ztvárnil Kane Hodder, nejznámější představitel Jasona Voorheese, pro nějž byl „Jason X“ čtvrtou a poslední štací v hokejové masce.

Na jednu stranu plně rozumím tomu, proč mnozí fandové „Jasona X“ nenávidí. Technicky vzato to není ten pravý „Pátek třináctého“, vyjma Jasona s mačetou a hokejovou maskou to nemá prakticky nic, co si člověk představí, když si na „Pátek třináctého“ vzpomene. Ale kurva, je to nehorázně zábavný film a nádherné béčko jak řemen! Za mě rozhodně palec nahoru.

Jason X (2001)


Wildling (2018)

Wildling (2018)

Země: USA
Rok vydání: 2018
Žánr: drama / horor

Originální název: Wildling

Režie: Friedrich Böhm
Hrají: Bel Powley, Brad Dourif, Liv Tyler, Collin Kelly-Sordelet

Hrací doba: 92 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Do sledování „Wildling“ jsem se pouštěl s naivní představou, že půjde o horor. Hned na začátek vás musím prudce zarazit – pokud byste byť i jen pomysleli na to, že byste se na tenhle film podívali s podobnou motivací jako já, nedělejte to. Za žádnou cenu. Jinak by totiž došlo k nevyhnutelnému důsledku, že byste nadávali na to, jak jste zbytečně ztratili hodinu a půl života u strašné kokotiny, která vůbec není hororem. Vlastně víte co? Radši na to nekoukejte vůbec, i kdybyste nehodlali očekávat horor, poněvadž „Wildling“ tak trochu kokotina je.

Nejprve trochu té dějové omáčky. Film začíná v uzavřené místnosti na půdě, kde je nonstop uzamčená malá holčička. Její fotřík v podání tradičně slizkého (to berte jako pochvalu) Brada Dourifa ji nepouští ven a zdůvodňuje to tím, že je posledním dítětem široko daleko, protože všechny ostatní sežrala hnusná obluda „wildling“, přičemž on ji chrání. A protože je takzvaně nemocná, den co den jí píchá nějakou medicínu.

I přes tenhle náběh se ale nejedná o horor ve Fritzlově stylu. Když Anně, jak se dívka jmenuje, začne přitěžovat, táta se pokusí si vystřelit mozek z hlavy (což se mu nepovede). Přivolaná policie najde zanedbanou holčičku, a protože nelze dohledat žádné příbuzné, ujme se jí dočasně místní šerifka, již hraje Liv Tyler (pod filmem podepsaná i jako producentka) a jejíž náctiletý bratr se do nového hosta naprosto nečekaně zamiluje. Anna si pomalu začíná zvykat na normální život, s nímž se doposud nesetkala, ale brzy se ukáže, že pod zámkem nebyla držena jen tak náhodou.

„Wildling“ se v zásadě točí okolo toho, jak se člověk (berte s rezervou) sžívá s tím, že vlastně není člověk, nýbrž monstrum. Snímek tak ale činí strašně naivně a hloupě. Tím vám neprozrazuji nic zásadního z děje, jelikož skutečnost, že se z hlavní hrdinky vyklube onen netvor, dokázala úplně na frajera odhalit už ukázka. Což je prostě k smíchu. A i kdybyste trailer neviděli, tak tohle odhalení je tak neskutečně do očí bijící už od samotného začátku, že to snad nemůže překvapit ani toho nejhloupějšího lofase, který u bijáků už ze zásady odmítá používat mozek.

Problém „Wildling“ tkví především v tom, že téma, které by se teoreticky dalo zpracovat dobře (ačkoliv ne prvně), pojímá z dost špatné strany. Vysloveně anti-hororově i anti-dramaticky. Spíš z toho zbyl nezáživný a nudný vejblitek pro náctileté ve stylu „Twilight“. Tedy ne, že bych snad někdy pověstné „Stmívání“ viděl, ale vždycky jsem si ho představoval nějak takhle – jako kýč pro děcka. Což mi na „Wildling“ zatraceně sedí.

Wildling (2018)

Pocit blbého filmu pak s jistotou dodělávají slabé triky, (předpokládám, že) nechtěně vtipná maska po proměně holky na vlkodlakyni (nebo co to je) a několik dost debilních momentů. Mezi nimiž snad ani nevévodí trapné finále v jeskyni, nýbrž scéna, kdy bráchovi šerifky naběhne přirození v momentě, kdy zjistí, že Anička má drápy jak čokl a chlupatá záda, aby jí hned vzápětí pustil do rodidel zárodky malého vlčete. Nasmál jsem se u toho dost. Což může být fajn u nějakého explotačního trashe, ale ne u snímku, který se zcela evidentně snaží tvářit jako něco hlubšího a chytřejšího.

Pokud bych měl vyloženě najít nějaké klady, pak mě napadá snad jedině kamera, která občas dokázala nabídnout pár hezkých obrázků. Především tehdy, když nezabírala žádné postavy a jen tak se prolétla po přírodě. To je ale samozřejmě dost málo na to, aby to „Wildling“ zachránilo od sterilní nudy pro kvazi-intelektuály, kteří jsou navzdory svému přesvědčení dost nenároční a nemají koule na pořádný hororový výplach plný střev, krve a usekaných končetin. Ne, raději „Braindead“

Wildling (2018)


Jason Goes to Hell: The Final Friday (1993)

Jason Goes to Hell: The Final Friday (1993)

Země: USA
Rok vydání: 1993
Žánr: horor

Originální název: Jason Goes to Hell: The Final Friday
Český název: Pátek třináctého 9

Režie: Adam Marcus
Hrají: John D. LeMay, Kari Keegan, Kane Hodder, Steven Williams

Hrací doba: 87 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Snad u každé dlouhé a mnohadílné filmové sérii někdy přijde moment, kdy se začne těžce experimentovat, kdy přijde pokus o oživení vyčpělé formulky, kdy se tvůrci odvrátí od tradic a trademarků a vydají se novým směrem. Většinou se to ovšem nepotká s pochopením fanouškovské obce a jen málokdy z toho vzejde kvalitní film. Zatímco třeba konkurenční „Halloween“ si tenhle trapas odbyl už ve třetím díle, „Pátek třináctého“ se prověřených postupů držel mnohem déle. Do sedmičky zuby nehty, s osmičkou už přišla změna prostředí, nicméně princip zůstal na svém místě. Až devítka převrátila všechno vzhůru nohama.

A nutno říct, že v tomto případě to vůbec nebyl chytrý tah. „Jason Goes to Hell: The Final Friday“ je fanoušky „Pátku třináctého“ všeobecně nenáviděný a nejhůře hodnocený díl. Vůbec se není čemu divit, poněvadž devítka je nefalšovaný průser, jenž neuváženě znásilňuje svou hlavní postavy a ničí zavedená pravidla série. Premiéra u nové produkční společnosti se Jasonovi Voorheesovi jednoduše vůbec nepovedla. Což ostatně předznamenal už tragický plakát.

Jediné, co toho kluka hokejové může těšit, je, že tu vystupuje prakticky jen okrajově. Počkat, cože? Inu, je to tak, i to patří k zásadním problémům devátého „Pátku třináctého“. V osmičce Jason skončil roztavený v kanálech pod New Yorkem, což devítka okázale ignoruje a bez jakéhokoliv vysvětlení posílá Jasona opět do akce někde kdovíkde, ale dejme tomu, že nejspíš půjde o okolí Crystal Lake. Přesto se začátek ještě tváří docela slibně, když Jason přepadne nějakou mrzkou šlápotu, co zrovna vylezla ze sprchy. Ta začne utíkat a mistr Voorhees se za ní vydá svým rozvážným krokem, kterým ji pohodlně dohoní. Před finálním úderem se ovšem okolí rozsvítí světla a armáda nebohého sériového vraha rozstřílí na hadry a vyhodí do vzduchu.

To nejbizarnější je ale stále před námi. Jason je na kaši, ale jeho srdce zůstalo v celku a při pitvě začne opět samo bít. Zhypnotizovaný patolog si kousne a posedne jej Jason Voorhees. Hurá zpátky ke Crystal Lake. Duch Jasona změní po cestě hostitele ještě několikrát, což je prostě píčovina jak mraky. Legendární mašina na mordy tu je degradována na nějakého červa a přeskakuje mezi těly, aby se mohla dostat ke Crystal Lake a zde znovu oživnout ve své plné síle.

To máte tak. Jak nám vysvětlí lovec sériových vrahů (fakt tam je), Jason je prakticky nesmrtelný a jediný způsob, jak jej definitivně sprovodit ze světa, je probodnutí jeho srdce někým, kdo je s ním v příbuzenském vztahu. Na druhou stranu, posednutím své krve se Jason zrodí zpátky ve své původní formě.

Jason Goes to Hell: The Final Friday (1993)

Jak asi tušíte, do „Pátku třináctého“ se zde začnou míchat příbuzenské vztahy à la „Halloween“. Což jen tak mimochodem ani zdaleka není jediný odkaz na jiné horory. Devítka je vcelku pověstná tím, kolik je v ní narážek na další hororové bijáky. Objeví se Necronomicon z „Evil Dead“, rukavice Freddyho Kruegera, Voorheesův barák vypadá jako dům z „The Amityville Horror“, jiné místo se jmenuje podle Michaela Myerse

Ale zpátky k filmu. Ve městě pořád žije Jasonova ségra, která má také dceru. Právě jednu z nich chce takzvaný Jason sejmout a posednout, aby se znovu zrodil. Což se mu nakonec na sestře ke konci filmu podaří (i když je mrtvá – Jason / červ se jí zavrtá do rodidel!), ale jeho neteř ho pak probodne nějakou rodinnou dýkou (uff…) a pošle jej do pekla (doslova – odtud taky název filmu). Do toho tam ještě obchází drsný černoch oblečený jak kovboj. A celé je to fest nudné a místy i fest trapné.

Jason Goes to Hell: The Final Friday (1993)

Nějaké klady lze na devítce najít jen v dílčích elementech. Je fajn, že se do série konečně vrátila krev a násilné scény. Roztavení vypadá dost dobře a samotná vražda ve stanu patří k nejlepším ze všech „Pátků třináctého“. Vzhled samotného Jasona se oproti osmičce taky zlepšil a s mozkovitou hlavou a maskou zažranou přímo ve ksichtě vypadá docela cool. Ale k čemu to je, když se objeví jen chvilku na začátku a chvilku na konci.

Ani některé dílčí klady ovšem nemohou zvrátit či zakrýt skutečnost, že „Jason Goes to Hell: The Final Friday“ je naprostá kokotina, která jménu „Pátku třináctého“ dělá jenom ostudu. Tohle si Jason prostě nezasloužil…

Jason Goes to Hell: The Final Friday (1993)