Archiv štítku: sci-fi horror

Underwater (2020)

Underwater (2020)

Země: USA
Rok vydání: 2020
Žánr: monster / sci-fi horror

Originální název: Underwater
Český název: Pod vodou

Režie: William Eubank
Hrají: Kristen Stewart, Vincent Cassel, Mamoudou Athie

Hrací doba: 95 min

(Budou velké spoilery.)

Dnes s velkým zpožděním (jak mám ostatně zvykem, jinak než pozdě už to ani neumím) hodlám reportovat o jednom z mála kino zážitků, které jsem na začátku roku 2020 stihl ještě předtím, než udeřil kokotapičus a kina zavřel. Onen šťastný snímek, jenž měl tu čest, že jsem jej viděl na velkém plátně, se jmenuje „Underwater“.

Už jen dle názvu „Underwater“ je asi zřejmé, že tenhle biják nebude nic pro suchozemské krysy. A to doslova. Ani jedna scéna v celém filmu se neodehrává na suché zemi nebo aspoň na hladině. Komplet všechno se děje… no, pod vodou.

Samozřejmě se ale nejedná o přírodopisný dokument, nýbrž o pořádné hororové béčko, přesně jak to máme rádi. Tyhle podvodní srandy s monstry mě hodně baví, takže mě docela mrzí, že se jich příliš netočí, ale o to víc mi udělá radost nějaká podobná žánrovka jako „Underwater“. Zvlášť když se vlastně docela povedla.

Premisa samozřejmě není nijak složitá. Jsme na podvodní stanici. Něco se echtovně posere a všechno se začne sypat. Doslova. Taková věc nepotěší ani za normálních okolností, ale když se vám na hlavu bortí strop na dně oceánu, naštve to dvojnásob. Sledujeme příběh výzkumné pracovnice Norah Price (Kristen Stewart), která zrovna měla kliku (ačkoliv… jak se to vezme) a přežila. Snaží se dostat do bezpečí, po cestě potkává další přeživší a zanedlouho zjistí, že ona a její kolegové nejsou to jediné, co se ve vodě pohybuje.

Prvně se mi líbilo, že se „Underwater“ s ničím zbytečně nezdržuje a začne do toho bušit hned po pár minutách. První dějství je takové realističtější a obejde se ještě bez příšer, ale to neznamená, že by stálo za lejno. Docela dobře se podařilo navodit klaustrofobii ze zavalených chodeb a pocit, že to je všechno jakože dost v prdeli. Naopak v pozdějších pasážích, kdy se chodí po mořském dně, se výborně daří navodit dojem obrovského prostoru okolo. Je to klišé, ale v tomhle ohledu snímku skutečně velice prospělo velké plátno v kině.

Celkově „Underwater“ docela šikovně pracuje s tmou a hodně toho schovává. Možná, že se jedná o z nouze cnost, aby tím tvůrci zakryli případné nedostatky, ale ve finále je to šumák, protože tenhle přístup funguje. Film se díky tomu může pochlubit poměrně schopnou atmosférou, což u podmořských béček rozhodně nebývá pravidlem.

Později se dle očekávání přidají i příšery a „Underwater“ se přesune do řekněme brakovější roviny (ne nutně v pejorativním slova smyslu). Obludy samy o sobě vypadají vcelku fajn a finální Cthulhu „boss“ je cool jak zmrd, ale zas nebudu kecat, do trenýrek jsem si z toho neuchcal a myslím si, že monstra mohla předvést ještě větší parádu. Vypadat dobře je jedna věc, ale předvést nějaké rodeo druhá. Hlavně finální monstr příšerák se prakticky jenom letmo ukáže v hloubce, ale nějakou apokalypsu nerozpoutá. Ani ty menší hajzlíky moc v akci neuvidíme.

Underwater (2020)

Jinými slovy řečeno, nepřišlo mi, že bych si obludy dostatečně užil, což u bijáku s obludami považuju trochu za problém. Chtěl bych vidět víc sežraných potápěčů a ukousnutých hlav, prostě víc béčkového hororu. Beztak se v jádru jedná o děsnou bejkárnu, tak proč se za to stydět. Svoje rezervy tedy „Underwater“ nepochybně má. I tomuhle monstróznímu neuspokojení navzdory jsem se ale prakticky nenudil a film se mi zdál relativně „napínavý“. Ne v tom smyslu, že bych si u něj kousal nehty napětím, spíš že jsem si to vlastně docela užil a nedostatky začal vnímat až retrospektivně.

Pro někoho může být kamenem úrazu také Kristen Stewart, pokud na ni máte alergii kvůli „Twilight“. No, já jsem tu cypovinu nikdy  v životě neviděl, takže mě holka nesere. Sice je to docela dřevo, ale zase buďme fér, od tohohle druhu filmu asi nikdo nečeká charakterní herectví, takže se s tím dá žít. Když nic jiného, aspoň lze ocenit, že si kvůli roli oholila hlavu… aby pak musela čekat tři roky, než se studio ráčí biják vydat, haha.

Underwater (2020)

„Underwater“ mi každopádně přišlo dost fajn a v loňském filmově slabém roce šlo o jeden z mála počinů, které mě fakt bavily. Pokud tedy máte podobně jako rádi všechny ty podvodní klasiky jako „DeepStar Six“, „Leviathan“ nebo „The Rift“, tohle byste si určitě měli dát taky.


It Came from Beneath the Sea (1955)

It Came from Beneath the Sea (1955)

Země: USA
Rok vydání: 1955
Žánr: kaiju

Originální název: It Came from Beneath the Sea

Režie: Robert Gordon
Hrají: Kenneth Tobey, Faith Domergue, Donald Curtis

Hrací doba: 79 min

(Budou spoilery.)

Zlatým věkem brakového sci-fi / monster hororu byla jednoznačně padesátá léta. V téhle době se podobných věcí točily mraky, takže jestli máte náladu na nějaký naivní monstr biják (a nejen ten, ale tohle se mi zrovna dneska hodí) a nechcete zrovna čumět na moderní digitální bordel, tak právě padesátá léta jsou období, kde se prakticky nedá sáhnout vedle.

Snímek „It Came from Beneath the Sea“ z roku 1955 mezi nimi není ničím výjimečný. Nehledejte v tom nic jiného než obyčejnou náhodou, že právě tenhle si v našem filmovém koutku z daného období a žánru představíme jako první. Což ale nic nemění na tom, že se jedná o zábavnou podívanou, která důstojně poslouží, chce-li si člověk užít trochu srandy u naivního letitého škváru.

Na podobných bijácích jsou samozřejmě nejdůležitější a nejlákavější ta monstra. Všechno okolo je jen obligátní omáčka, kteroužto musíte protrpět, abyste si posléze mohli užít epické finále s útokem gigantické příšery. Když máte kliku a šťastnou ruku, dostanete film, kde se obluda mihne už někdy dříve. K takovým případům patří také „It Came from Beneath the Sea“.

V průběhu snímku jde ale jenom o krátké štěky, většinu času sledujeme onu povinnou omáčku. V centru dění se nachází dvojice mořských biologů Lesley Joyce (Faith Domergue) a John Carter (Donald Curtis) a vojenský důstojník Pete Matthews (Kenneth Tobey). První dva se pokoušejí vykoumat, na co třetí jmenovaný narazil se svou nukleární ponorkou při plavbě Pacifikem. K dispozici mají kus tkáně, jenž na ponorce uvízl. Po nějaké době bádání přijdou na to, že půjde o obrovskou chobotnici přežívající na dně oceánu, a dle jejich názoru tvora vyhnaly na povrch jaderné pokusy v oblasti, díky nimž se stal radioaktivní.

Armádní představitelé teorii o gigantické chobotnici samozřejmě zpočátku nevěří, ale postupně přibývá ztracených lodí a objeví se očití svědci, takže nakonec svolí k honu na obludu. Hromada pindů okolo pro nás není důležitá, takže to všechno přeskočíme, a to včetně milostného jiskření mezi hlavními postavami. Jen si neodpustím poznámku, že postava profesorky asi měla být ve své době produktem emancipačních tendencí, ale myslím, že kdyby to takhle někdo točil dneska, dostal by vyplísněno za sexismus, když se vědkyně nechá od velitele takhle lehce sbalit a dělá vedle něj trochu blbku, i když jinak je schopná komandovat akci na konečné vyřešení chapadlové otázky.

Dost ale bylo zbytečných keců okolo, pojďme konečně k obludě, která na svou dobu vypadá perfektně. Však ji také stvořil Ray Harryhausen, tedy legenda ve svém oboru, jehož filmové triky svého času posunuly kinematografii směrem kupředu. „It Came from Beneath the Sea“ sice patří k jeho ranějším a určitě ne těm nejznámějším kusům, ale už tady jasně ukázal, že prostě umí. Když se obří chobotnice v závěru konečně ukáže v celé své kráse a začne se plazit po Golden Gate Bridge, tak je to prostě kurva paráda a srdce každého milovníka béčka musí zaplesat radostí.

It Came from Beneath the Sea (1955)

Čekání na příchod monstra se navíc vyplatí, protože nakonec si chobotnice užijete dost dlouho. Na triky údajně nezbylo moc peněz, takže má model hlavonožce o dvě chapadla méně a výsledek byl sestříhán, aby to nešlo poznat, ale sekvence s příšerou jsou krásně dlouhé. Demolice města trvá celé minuty, dojde i na plamenomety a nakonec podvodní souboj, kdy radioaktivní zvířátko lidské kurvy odpraví jakousi atomovou zbraní.

„It Came from Beneath the Sea“ tedy splňuje veškeré nároky, jaké divák může mít na kaiju z klasického období žánru. Příběhové pindy okolo s lidskými postavami se dají snést a občas jsou i trochu úsměvné. Samotné monstrum je pak libové a jeho finální útok na město zanechá skvělý dojem. A vzhledem k tomu, že právě kvůli těm příšerám se na monstr bijáky koukáme, spokojenost je na místě, protože v téhle nejdůležitější složce „It Came from Beneath the Sea“ exceluje. Milovníci velkých oblud by tomuhle i navzdory stáří měli dát šanci.

It Came from Beneath the Sea (1955)


Killer Klowns from Outer Space (1988)

Killer Klowns from Outer Space (1988)

Země: USA
Rok vydání: 1988
Žánr: horror comedy / sci-fi horror

Originální název: Killer Klowns from Outer Space
Český název: Klauni zabijáci, Klauni zabijáci z vnějšího vesmíru

Režie: Stephen Chiodo
Hrají: Grant Cramer, Suzanne Snyder, John Allen Nelson

Hrací doba: 88 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Říkává se, že v jednoduchosti je síla. Chtělo by se říct, že „Klauni zabijáci [z vnějšího vesmíru]“ jsou toho důkazem. Z jednoho vlastně dost zhovadilého nápadu se totiž podařilo udělat biják, který možná svého času prošuměl bez většího povšimnutí, ale s odstupem se z něj stala nefalšovaná kultovka uctívaná mezi příznivci brakového filmu. Zcela právem.

O čem tahle zhulenost je, dostatečně ilustruje její název – „Killer Klowns from Outer Space“ je naprosto všeříkající, poněvadž celé tohle veledílo je o vraždících klaunech z vesmíru. Stejně tak tenhle titul hodně napoví o tom, jestli jde o snímek dle vašeho vkusu a choutek. Nevím jak vy, ale já když zahlédnu nějaký biják s absolutně šíleným béčkovým názvem, okamžitě z toho mám radost a dostanu obrovskou chuť se na to podívat. Je pravda, že zrovna „Killer Klowns from Outer Space“ v tomto ohledu ještě nejsou ta největší lahůdka, ale přesto – pokud tenhle film neznáte a samotný název vám přijde natolik zábavný a lákavě béčkový, až jste dostali náladu si to pustit, pak vězte, že se vám to s dost velkou pravděpodobností bude líbit.

Příběh je tak přímočarý, jak jen to jde. Za maloměsto dopadne meteorit, což je ve skutečnosti loď s vraždícími klauny. Ve tvaru cirkusového stanu samozřejmě. Klauni vtrhnou na městečko a začnou to tam mydlit jak páni. Jedni z prvních, kdo jejich plán prohlédnou, jsou Mike a Debbie, kteří se pokusí zalarmovat město, ale nikdo jim zcela nečekaně nevěří, když své tvrzení podkládají argumenty o vraždících klaunech z vesmíru, kteří po nich stříleli popcorn. Zanedlouho přesvědčí místního policistu Davea, který dřív s Debbie chodil, a ještě s bratrskou dvojicí výtečníků (pronajali si zmrzlinářský vůz, aby mohli balit holky na zmrzlinu… to hovoří za vše) se vydají vetřelce zastavit.

„Killer Klowns from Outer Space“ je absolutní béčkový škvár, který ždímá úchylnou atmosféru a opulentní estetiku osmdesátých let až do morku kostí. Vymatlaná (ne)zápletka, naivita, epicky blbé hlášky, papundeklové kulisy, brutální přehrávání všech postav a na druhé straně perfektní béčkoví zabijáci, kteří se mohou pochlubit skvělým vzhledem a své oběti vraždí s velkou dávkou vynalézavosti.

Právě nevšední, mimořádně zábavné a originální vraždy patří k největším kladům snímku. Klanu zabijáci mají ve výbavě laserové bambitky, které člověka obalí do cukrové vaty, pušky střílející popcorn, který klidně ožije a pokusí se oběť zakousnout. Zvládnou si vyrobit psa z balónků a ten začne lidi stopovat, chytají lidi do balónků, házejí po nich koláče, které roztaví maso, zvládnou zabíjet i stínem a předvedou i hromadu dalších vtípků a zábavných situací. Navíc se tam těch klaunů najde požehnané množství, takže o srandu bude postaráno. A komu by to přece jenom nestačilo, na konci se objeví i obrovský über-klaun přezdívaný Klownzilla!

Killer Klowns from Outer Space (1988)

Snad jediné, co jejich dovádění chybí, je více krve. To je asi jediná zásadní výtka, jakou ke „Killer Klowns from Outer Space“ mám. Tady není prakticky žádná, ani kupříkladu v momentě, kdy klaun motorkářovi urazí hlavu (což je jinak jen tak mezi námi mimořádné vtipná scénka), a to je veliká škoda. Uznávám, že film vznikl až ke konci osmdesátých let, kdy už cenzura úřadovala naplno a tvůrci zdaleka neměli tolik volnosti jako třeba v sedmdesátých letech nebo ještě na začátku osmdesátých let, ale stejně zamrzí, že se nějaké pořádné krvavé záběry neobjevily, protože ty by mohly „Killer Klowns from Outer Space“ ještě víc vyšperkovat.

Na druhou stranu, ani absence krve snímku vaz neláme, poněvadž se jedná o vysoce zábavnou jízdu plnou skvělých nápadů. Lákavé, bizarní, v dobrém slova smyslu úchylné. Je na tom vidět, že s „Killer Klowns from Outer Space“ si někdo udělal ohromnou radost a natočil biják, po němž strašně toužil. Na výsledku je to vidět, protože z toho čiší sranda a nadhled do všech směrů. Prohlásil jsem, že jde o škvár a brak, což je nepochybně pravda, ale v tomto případě je ta brakovitost zcela evidentně zamýšlená a záměrná. Takže to berte jako klad.

Killer Klowns from Outer Space (1988)

„Killer Klowns from Outer Space“ rozhodně patří k filmům, na jejichž hru prostě musíte přistoupit. Pokud nemáte buňky na záměrně přepálené hororové komedie, tady si asi moc neškrtnete. V opačném případě ale na vás čeká nefalšovaná kultovka, kterou byste jako příznivci zhovadilé kinematografie rozhodně měli znát.


DeepStar Six (1989)

DeepStar Six (1989)

Země: USA
Rok vydání: 1989
Žánr: sci-fi / monster horror

Originální název: DeepStar Six
Český název: Deep Star 6

Režie: Sean S. Cunningham
Hrají: Nancy Everhard, Greg Evigan, Miguel Ferrer, Nia Peeples, Matt McCoy

Hrací doba: 105 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Osmdesátá léta jsou prakticky nekonečnou studnicí naivních béček, které jsou možná trochu hloupé, ale úplně stejnou měrou jsou nehorázně zábavné a svým způsobem až roztomilé. Dnes se podíváme na biják ze samého konce téhle dekády, který je vlastně krystalicky čistým ztělesněním toho, co to znamená osmdesátkové béčko. Přivítejte „DeepStar Six“!

Vcelku zajímavé je, že v roce 1989 vyrazily do kin hned tři filmy s relativně podobnou podmořskou tématikou. Vedle „DeepStar Six“ to byl ještě „Leviathan“ a „The Abyss“, přičemž asi nejznámějším z nich je ten poslední jmenovaný, jejž natočil James Cameron („Terminator“, „Aliens“, „Avatar“). „DeepStar Six“ z těchto tří vyšel jako první, již v lednu 1989, ale také je nejvíce zapomenutý a opomíjený. Což ovšem svým způsobem dává smysl. Když si totiž představíte cokoliv, co dělá dobrý film dobrým filmem, tak „DeepStar Six“ toho má s dost velkou pravděpodobností pouze náznak anebo možná ani ten ne. Přinejmenším formálně ne. Nemám však všichni pro tahle upocená béčka trochu slabost, i když víme, že jsou vlastně špatná?

Už jsem prozradil, že se „DeepStar Six“ odehrává pod vodou, a to prakticky celou svou délku s výjimkou úplného závěru. Máme zde podmořskou stanici, jejíž členové mají za úkol na dně postavit základy pro podvodní jadernou elektrárnu. V posádce najdeme i několik povědomých tváří jako třeba Matta McCoye, jehož jste mohli vidět v pátém a šestém díle známé komediální série „Policejní akademie“, anebo Miguela Ferrera, představitele vedlejších rolí v hromadě bijáků počínaje „RoboCopem“, přes „Twin Peaks“ až po „Žhavé výstřely 2“. A nemusíme se nakonec bavit jen o hercích, za zmínku totiž jistě stojí i skutečnost, že režíroval Sean S. Cunningham, jenž natočil první díl legendární slasherové série „Pátek třináctého“.

Nicméně zpátky k „DeepStar Six“. Pod místem, na němž se mají začít stavět základy pro elektrárnu, je objevena jeskyně, kterou se šéf výpravy rozhodne nechat zasypat kvůli napjatým termínům. Pod odpálení nálože se nicméně ukáže, že jeskyně je mnohem větší, než se zpočátku zdálo, a že se ve zdejším izolovaném ekosystému vyvinuly i dost zvláštní formy života. Bohužel pro posádku, jedna z nich je dost nasraná, že jí někdo vlezl do jeskyně, a tak se do nezvaných hostů okamžitě pustí.

Nejprve si kříženec kraba a podmořského dinosaura smlsne na průzkumné lodi, poté pocuchá předsunutou stanici a nakonec se mu podaří vlézt i do hlavní základny, aby zde sežral všechny, kdo mu přijdou pod tlamu. Což znamená skoro všechny s výjimkou dvou hlavních nejsympatičtějších postav, o nichž už od začátku s naprostou jistotou víte, že přežijí až do konce, i když celou dobu doufáte, že to tak nebude a že přijde nějaké překvapení. Nepřijde, klišé se prostě musí dodržovat a přes to vlak nejede.

DeepStar Six (1989)

Vedle šablonovitých postav a předvídatelného děje „DeepStar Six“ nevynechává ani nějaké ty logické kiksy. Jednou je obluda tak obrovská, aby zamávala s dost velkou kovovou krabicí, aby se za několik dalších minut protáhla do základny otvorem velkým tak pro jednoho člověka. Do místnosti doplave dveřmi (jestli vám to nedává smysl, tak si buďte jistí, že základna se samozřejmě začne pomalu zatápět), aby se pak do ní sotva vešla. Ještě větší kravina se ale nachází v závěru, kdy příšera přežije obrovský výbuch celé základny, aby ji pak odrovnal jeden malý ohníček.

Scénárista si s „DeepStar Six“ hlavu moc nelámal, takže situaci musí zachránit jenom osmdesátková nostalgie a kouzelná patina zastaralých bijáků, která tady rozhodně nechybí, a nakonec i samotná obluda, protože je to dost zábavný bastard. A na příjemné průměrné neinvenční béčko to bohatě stačí. Na jedno podívání bez problémů poslouží a příznivcům naivních neškodných sci-fi hororů (vím, že tam jste, tak se neschovávejte!) lze klidně doporučit.

DeepStar Six (1989)


Jason X (2001)

Jason X (2001)

Země: USA
Rok vydání: 2001
Žánr: slasher / sci-fi horror

Originální název: Jason X
Český název: Jason X

Režie: James Isaac
Hrají: Kane Hodder, Lexa Doig, Chuck Campbell, Lisa Ryder

Hrací doba: 91 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

V devítce se měl Jason vydat do pekla, ale jediné, co měl tenhle  paskvil společného s peklem, bylo to, že se jednalo o pekelnou sračku a suverénně nejhorší biják v celé dlouhé sérii „Pátku třináctého“. Snad i proto šlo o jediný díl z devadesátých let. Dlouho vyčkávaný a dlouho připravovaný crossover s Freddym Kruegerem„Noční můry v Elm Street“ byl taktéž v nedohlednu, takže se nakonec začalo pracovat na dalším, tentokrát už jubilejním desátém díle jedné z nejslavnějších slasherových sérií.

Jeden by čekal, že po slaboučcé devítce, která totálně převrátila veškerá pravidla „Pátku třináctého“ a z chudáka Jasona udělala bídného převtělujícího se červa (doslova), se tvůrci vrátí ke klasice a opět dají fandům, co chtějí vidět – Jasona v té nejtypičtější podobě, jak mačetou masakruje nebohé teenagery v okolí jezera Crystal Lake. Nestalo se. Svým způsobem je „Jason X“ ještě víc ujetý než jeho přímý předchůdce.

Je léty prověřeným faktem („Pátek třináctého“ má ostatně na tomhle prověřování také svůj podíl), že experimenty se v zaběhnutých hororových sériích nevyplácejí. Snad každá velká má nějaký experimentální díl a zpravidla jde o tu nejvíc nenáviděnou část. Pravidlo ovšem musí potvrdit výjimka, a ačkoliv jsem vědom toho, že se mnou mnozí budou nesouhlasit a budou si klepat na čelo, pro mě osobně je takovou výjimkou právě „Jason X“. Desítka je sice ujetá a odvrací se od pravidel a tradic „Pátku třináctého“, nicméně v tomhle případě jde o experiment, z něhož se vyklubal kurevsky zábavný biják. Tedy pokud jste vybaveni a pořádnou dávku nadhledu, smyslu pro béčkový škvár a cokoliv jiného než Jasona u Crystal Lake nepovažujete za rouhání vůči hororové modle.

Desítka zdánlivě úplně ignoruje, co se stalo v devítce, ale není to úplně stoprocentně pravda, jelikož „Jason X“ se odehrává daleko v budoucnosti a počítá i s tím, co se stalo (stane) v crossoveru „Freddy vs. Jason“, který v té době ještě nebyl natočen. Každopádně, Jason je chycen ve výzkumném ústavu, kde se jej pokoušejí zabít, ale jaksi jim to nejde, protože frajer prostě ne a ne chcípnout, takže přijde nápad jej zmrazit. K tomu však nedojde. Nějaká pomazaná hlava nicméně rozhodne, že taková schopnost si zaslouží důkladnější studium, ale než Jasona stihnou přemístit, tak se nejslavnější nositel hokejové masky urve ze řetězu a začne řádit. Nezapomeňte si povšimnout, že Jason zde mimo jiné vykuchá i Davida Cronenberga, jenž si střihnul malé cameo! Nakonec se ale Jasona přece jenom podaří vylákat do kryokomory a zmrazit jej.

Teď se přesuneme o 450 let kupředu. Země je neobyvatelná a lidstvo žije na Zemi 2. V troskách bývalého domova je nalezen Jtenhle ason a s ním zmražená i doktorka, která jej do lednice vylákala. Oba vezme na palubu vesmírná loď a odsud dál už je to asi jasné. Jason se probere a hodně rychle ukáže, že během spánku jeho zabijácký apetit nijak nepolevil. Jede se v totálně béčkovém duchu, vraždy jsou parádní (hlavně ta s kapalným dusíkem se mi líbí, ani nemluvě o boží scénce, kdy Jason ve virtuální realitě mlátí dvě spoře oblečené buchty ve spacích pytlích o sebe a o strom… odkaz na sedmičku je zřejmý), krev nechybí a najde se jí uspokojivý dostatek, hlášky padají jedna za druhou a celé je to jedna velká zábavná jízda.

Jason X (2001)

Samozřejmě, že v jádru je to nehorázná kravina, ale díky všudypřítomnému nadhledu a záměrné béčkovosti to je zároveň i nehorázně sympatické. Jasně, že třeba dialogy jsou mnohdy tupé, ale Jason ve vysoké formě, s vysokým body countem a vysokou mírou fantazie při vraždění všechno bohatě vyvažuje. A když prohraje férovku s robotkou? Tak z něj nanoboti vyrobí nezničitelného über-Jasona! Jestli máte rádi béčka, tak tohle prostě nejde nemilovat. Až se chce říct, že právě z takových filmů si musel hutně brát inspiraci dnes populární „Hatchet“, v němž nakonec hlavního zabijáka také ztvárnil Kane Hodder, nejznámější představitel Jasona Voorheese, pro nějž byl „Jason X“ čtvrtou a poslední štací v hokejové masce.

Na jednu stranu plně rozumím tomu, proč mnozí fandové „Jasona X“ nenávidí. Technicky vzato to není ten pravý „Pátek třináctého“, vyjma Jasona s mačetou a hokejovou maskou to nemá prakticky nic, co si člověk představí, když si na „Pátek třináctého“ vzpomene. Ale kurva, je to nehorázně zábavný film a nádherné béčko jak řemen! Za mě rozhodně palec nahoru.

Jason X (2001)


Halloween III: Season of the Witch (1982)

Halloween III: Season of the Witch

Země: USA
Žánr: thriller / sci-fi horror

Český název: Halloween III

Rok vydání: 1982
Režie: Tommy Lee Wallace
Hrají: Tom Atkins, Stacey Nelkin, Dan O’Herlihy

Hrací doba: 98 min

Odkazy:
web / facebook / twitter

Zdroj fotek: IMDb.com

Příspěvky do filmového koutku se snažím psát tak, abych nevyzradil nic zásadního z děje a pokud možno nezkurvil případné sledování někomu, kdo daný počin ještě neviděl. A to i v případě, že se jedná třeba o 40 let starou záležitost. Nicméně „Halloween“ je tak slavný film (série), že si jednu věc z rozuzlení předchozího druhého dílu dovolím vyzradit, protože lze myslím tvrdit, že první dvě části Halloweenské ságy je možno řadit k základnímu filmovému vzdělání, a tudíž lze předpokládat, že to už znáte (jestli náhodou ne a chcete si doplnit mezery, snad není třeba dodávat, abyste nyní zvážili, jestli nepřestat číst).

Michael Myers, ikonický vrah a hlavní hvězda Halloweenské sérii, na konci druhého dílu zemřel. Sice měl sakra tuhý kořínek a v průběhu prvního dílu přežil bodnutí do krku, do oka i šest střel z revolveru, ale výbuch a oheň po zdravotní stránce neudělá dobře ani takovému monstru jako Myers.

A proč to říkám? Protože skutečnost, že ústřední postava prvních dvou filmů zemřela, nutně generuje otázku, jak lze spáchat pokračování. Z tohoto důvodu padlo rozhodnutí pojmout třetí díl „Halloween III: Season of the Witch“ radikálně odlišným způsobem. Tak moc odlišným, že se trojka bez stěžejního vrahouna zcela obejde. Dalo by se ještě pochopit, že není doktor Sam Loomis nebo že není Laurie Strode, ale žádný Michal Myers…?

Z dnešního pohledu to může vypadat jako čirá šílenost, poněvadž nyní „Halloween“ vnímáme jakožto legendární slasher sérii, v jejímž středu je jeden z nejvíc ikonických filmových zabijáků. Trojka ovšem vyšla v době, kdy šlo o docela novou záležitost („Halloween III“ je jen o rok mladší než „Halloween II“), a byť měly první dva díly dobré komerční výsledky, ještě se asi nedalo mluvit o legendě, poněvadž tento status musí potvrdit až čas. To samozřejmě jen odhaduji, protože v téhle době jsem byl co do věku ještě v mínusu, ale hádám, že asi málokdo má tolik odvahy, aby mluvil o jednom z nejvíc zásadních snímků svého žánru tak krátce po uvedení.

Jednoduše, snažím se říct, že „Halloween III: Season of the Witch“ se pokusilo o nové pojetí série, když byl Michael Myers po smrti. Vize duchovního otce Johna Carpentera byla taková, že „Halloween“ Michaela Myerse opustí a leitmotivem série se nestane sám konkrétní vrah, nýbrž Předvečer svátku Všech svatých obecně, a že každý nový díl nabídne nějakou událost, která se v tento čas odehraje. Což by nemuselo být nutně špatně. „Halloween III: Season of the Witch“ mělo být prvním vykročením novým směrem. Film ovšem propadl finančně, diváci jej nepřijali, kritika jej ztrhala. Kvůli tomu značka zamýšlenou novou cestou dále nepokračovala a v budoucím čtvrtém díle, příznačně pojmenovaném „Halloween IV: The Return of Michael Myers“, dojde k návratu kultovního zabijáka s bílou maskou na ksichtu.

Halloween III

Současnou optikou je největším neduhem „Halloween III: Season of the Witch“ sám fakt, že film nese nálepku „Halloween“, kteroužto vnímáme jako klasický slasher horor, jímž trojka prostě není. Pokud by „Season of the Witch“ bylo samostatným filmem, jenž by se sérií „Halloween“ nebyl nijak spojován, asi by se mu dostalo o něco smířlivějšího přijetí. Tím ale nechci vzbudit dojem, že to je jediné negativum snímku. Jen říkám, že by nebyl považován za jedno z nejpitomějších pokračování dobrých bijáků vůbec. Šlo by o pomalejší polozapomenuté béčko, které nemá příliš velkou kvalitu ani na poměry 80. let, ale nějaký vymetač VHSkových archivů a zároveň milovník starých naivních hororů by to asi ocenit mohl.

V předchozím odstavci padla dvě důležitá přídavná jména, která tenhle počin charakterizují – pomalý a naivní. Přesně takové „Halloween III: Season of the Witch“ je. Příběhově se jedná o nudnou slátaninu s prvky sci-fi a thrilleru o tom, jak nějaký hajzl vyrábí vražedné halloweenské masky. Jeho pohnutky i způsob, jakým jich dosáhnout, mi přišly trochu vycucané z prstu, ale ono je to celé takové hloupé a mnohdy nelogické, že se to vlastně ztratí. Je tam zamíchané všechno od vraždících robotů až po krádež šutru ze Stonehenge, a přesto to není ani zábavná slátanina… jen slátanina. Děj je zpočátku nijaký, což by za jistých okolností nemuselo zas tak vadit, kdyby vám následující vývoj a osudy postavy nebyl úplně volné. Žádné vyvrcholení také nepřijde, ať už ze strany akčnosti, hororovosti, napínavosti. Celé je to dost průhledné a není problém uhodnout, co se bude dít dál – a to je vždycky špatně. Atmosféra je rovněž na bodu mrazu, gore efekty v podstatě nejsou, a když se něco málo objeví, je to stejně čajíček. Za zmínku snad stojí pouze tradičně dobrá hudba Johna Carpentera s (ne)čestnou výjimkou v podobě televizní reklamy, jejíž motiv mi velmi brzy začal lézt krkem. Z hlediska zápletky sice měla své opodstatnění, přesto v tom filmu nemusela být cca dvacetkrát.

Halloween III

„Halloween III: Season of the Witch“ je nepříliš povedený a jednoznačně podprůměrný kousek. Jako samostatný biják by nebyl moc dobrý, ale jsou i horší. Jako pokračování dvou výborných hororů, které se staly zásadními díly ve svém subžánru, však třetí „Halloween“ nemá šanci obstát ani omylem. Možná, že by bylo až přehnaně příkré tvrdit, že film neměl nikdy vzniknout, protože je to pořád jen naivní neškodné a místy dost nudné béčko, ale rozhodně se nikdy neměl jmenovat „Halloween“. Jestli byla dvojka důstojným pokračováním, trojka celé značce dělá ostudu.


Alien: Covenant (2017)

Alien: Covenant

Země: Velká Británie / Austrálie / Nový Zéland / USA
Žánr: sci-fi horror

Český název: Vetřelec: Covenant

Rok vydání: 2017
Režie: Ridley Scott
Hrají: Michael Fassbender, Katherine Waterston, Billy Crudup, Danny McBride

Hrací doba: 122 min

Odkazy:
web / facebook / twitter

Zdroj fotek: IMDb.com

Říkává se, že nevstoupíš dvakrát do jedné řeky. Ridley Scott se ovšem rozhodl zjistit, co je na téhle pověře pravdy, a do téže řeky nyní vstupuje nikoliv podruhé, ale dokonce potřetí. Na začátku své kariéry dal dnes již legendární režisér světu dva obrovské sci-fi kulty – nejprve „Vetřelce“ a krátce nato „Blade Runner“. Druhý jmenovaný byl dlouho osamostatněn a až letos v říjnu se dočká pokračování „Blade Runner 2049“, oproti tomu série „Alien“ se od roku 1979, kdy vyšla jednička, značně rozšířila. Dočkala se tří pokračování, z nichž každé bylo jiné, ale vždy zajímavé a přinejmenším důstojné. Poslední „Vetřelec: Vzkříšení“ pochází z roku 1997 a poté se s jedním z nejslavnějších filmových monster dlouho nic nedělo.

Zpátky do vetřelčího světa se nakonec vydal opět až Ridley Scott, 33 let poté, co natočil geniální první část. „Prometheus“ (2012) nebyl přímo součástí série, nicméně se odehrával ve stejném univerzu a lze jej brát, že patří do rodiny. Je ovšem otázkou, zdali si to zaslouží, protože ohlasy byly právem dost vlažné. Snad i díky tomu je čerstvý přírůstek „Vetřelec: Covenant“ skutečně pátým dílem série „Alien“, protože z marketingového hlediska to prostě bude táhnout víc, než kdyby se jmenoval „Prometheus II“. Zároveň s tím ale „Vetřelec: Covenant“ na „Promethea“ navazuje a odehrává se deset let po něm (byť platí, že není nutné „Promethea“ vidět, abyste snímek chápali).

Zásadní otázkou ovšem je, zdali nový film dokázal udržet laťku, již si slizký xenomorf až doposud držel hodně vysoko – jednička byla geniální, dvojka a trojka výtečné a čtyřka už sice o trošku slabší, ale stále velmi dobrá. „Vetřelec: Covenant“ má bezesporu své silné stránky a je to relativně slušný film, ale navzdory zjevné snaze i péči na své předchůdce nemá.

Velkým plusem snímku je rozhodně vizuální stránka, která je možná nejvypiplanější ze všech dosavadních dílů ságy. Třeba záběry vesmírné plavidlo, na atmosféru planety nebo nádherné nasnímání přírody (točilo se u fjordu na Novém Zélandu) na planetě, kde posádka přistane, jsou vážně boží a ždímají maximum z potenciálu velkého kinoplátna. „Vetřelec: Covenant“ dobře funguje i v akčních a hororovějších scénách, kdy je hmatatelný strach z neznámého smrtícího organismu. Cením, že se film nebál ani krve a místy nechává bestiálnost vetřelců vyniknout. Nic nemám ani proti tomu, že vůbec poprvé v sérii došlo na souboj s vetřelci v otevřené krajině, to nebylo špatné ozvláštnění, byť se to nevyrovná klaustrofobickým chodbám vesmírného plavidla. Parádní je i nový albínský druh xenomorfa (tzv. neomorf), který rozhodně má něco do sebe, i když klasická podoba je klasická podoba a naštěstí i na ni dojde stejně jako na facehuggera. A ačkoliv je hlavní hvězdou vesmírný hnusák, z herců je na místě ocenit i Michaela Fassbendera, jehož androidí dvojrole výsledku také hodně pomáhá a vysoce ční nad všemi ostatními postavami.

Alien: Covenant

Ve scénách, kdy se skutečně něco děje, ať už to jsou souboje s xenomorfem, čekání na jeho úder, napínavé pasáže nebo průzkum planety, tedy „Vetřelec: Covenant“ funguje uspokojivě a dá se říct, že svému jménu nedělá ostudu. Snímek ale zbytečně zpomalují rádoby filozofující pasáže, jichž je až příliš a ve výsledku působí jen jako zdržování před tím, co chce divák vidět. Obecně vzato beru a chápu tu snahu dodat světu vetřelce větší hloubku a další rozměr, ale je to takové samoúčelné a hlavně nepříliš záživné. Celá pasáž od výsadku na planetě až po první souboj na poli je výborná, ale jakmile film zaleze do kobek ruin zaniklé civilizace, ztrácí to tempo a jakákoliv zajímavější událost je draze vykoupena hraním na flétnu nebo recitováním básní.

Stejně tak filmu škodí, že je místy hodně předvídatelný. Sice je hezký pesimistický závěr, který dává prostor pro zajímavé rozehrání dalších dílů („Covenant“ má být první třetinou nové trilogie), ale horší už je, že jej jaksi snadno odhadnete dobrou půlhodinu před koncem. Chování jednotlivých členů posádky je rovněž chvílemi diplomaticky řečeno rovněž zvláštní a za svůj talent se rozdělit a roztrousit v neznámém prostředí, když se chvíli předtím prvně setkali s xenomorfem, si smrt pomalu zaslouží. Film se nevyvaroval ani několika logických… nevím, jestli přímo lapsů, ale určitě tam jsou momenty na pozdvižené obočí a otázky „jak to?“ a „proč?“. Na druhou stranu ale na obranu nového dílu nutno dodat, že v tomto ohledu nebyly ani dřívější části bez poskvrnky.

Alien: Covenant

Podobně „Vetřelec: Covenant“ dělá další guláš v už tak ne úplně jasné mytologii… třeba jak dlouho trvá, než facehugger naklade zárodky chestburstera do těla hostitele? Jak dlouho trvá, než se chestburster vyvine v xenomorfa? V novém filmu je to extrémně rychle, v prvním případě snad dokonce v řádu vteřin. V neposlední řadě je základní scénáristická zápletka vlastně obšlehnutá z jedničky (loď sjede z vytyčené cesty a posádka se vydá prozkoumat neznámou planetu kvůli zachycenému vysílání), paralely by šlo nalézt i v závěru a snaha udělat z Danielsové (Katherine Waterston) druhou Ripleyovou je taktéž příliš očividná. V neposlední řadě mě vůbec neuchvátil naznačený původ xenomorfů, ale to už může být čistě subjektivní záležitost.

Jak si tedy „Vetřelec: Covenant“ stojí? Kdybych tvrdil, že to byl vysloveně špatný film a že mě jeho sledování uráželo, tak bych asi lhal. V některých pasážích to je skutečně skvělá podívaná a důstojné navázání. Zároveň ale nelze zavírat oči nad negativy, jichž také není málo. Celkové dojmy jsou tedy rozporuplné, protože je to jako na houpačce a vedle zmiňovaných povedených momentů se tu nachází i regulérní vata. Jisté zvolnění tempa by nemuselo vadit, kdyby ho bylo méně. Výsledek měl na to, aby byl o dost lepší, byl tu potenciál, aby se „Vetřelec: Covenant“ starším majstrštykům vyrovnal, nicméně tahle šance zůstala promarněna. Škoda, že se Ridley Scott evidentně zarputile snaží značku posunout do míst, kde ji nikdo z fanoušků nechce vidět a kde jen těžko může být dobrá jako léty prověřená klasika.

Alien: Covenant


Repo! The Genetic Opera (2008)

Repo: Genetická opera!

Země: USA
Žánr: sci-fi horror / musical

Český název: Repo: Genetická opera!

Rok vydání: 2008
Režie: Darren Lynn Bousman
Hrají: Alexa Vega, Paul Sorvino, Anthony Head, Sarah Brightman, Paris Hilton, Bill Moseley, Nivek Ogre, Terrance Zdunich

Hrací doba: 98 min

Odkazy: web

Zdroj fotek: IMDb.com

Darren Lynn Bousman do světa velkého filmu nakoukl prostřednictvím série „Saw“ a nutno říct, že to asi nebyl ten úplně nejlepší start. Vzhledem k tomu, že řádění skládačkového vraha přebral těsně po excelentní jedničce, nutně musí být za režiséra, u něhož započal úpadek značky. Jenže naštěstí pro něj – a nakonec vlastně i pro diváka – není „Saw II“, „Saw III“ a „Saw IV“ zdaleka tím nejlepším, co má Bousman na triku. A nakonec vlastně ani tím nejbizarnějším. Což je také jenom dobře.

Jestli na snímek „Repo: Genetická opera!“ sedí nějaké pojmenování, tak bizarní je rozhodně to správné slovo. Vše začíná už vlastním příběhem, který taktéž není úplná mainstreamovka. Děj se odehrává v blízké (víc nespecifikováno) budoucnosti, kdy je lidská společnost utopená v dekadenci a její hodnoty se přesunuli k operacím a transplantaci orgánů, což odstartovala epidemie napadající právě lidské vnitřnosti.

Zachráncem se stal jistý Rotti Largo, jenž založil společnost na transplantaci orgánů, která vyrábí i návykové léky proti bolesti. Háček je ovšem v tom, že kdo podstoupí operaci a jaksi nezvládne své fungl nové útroby splácet, skončí špatně. Byla totiž uzákoněna exekuce orgánů, takže společnost GeneCo na něj pošle Repo Mana a ten si vezme zapůjčené vnitřnosti zpět. Rodina Largů se díky tomu stala nejmocnější na světě, ale co čert nechtěl, sám Rotti pomalu umírá a jeho povedená trojice úchylných dětiček (výbušný maniak, dceruška závislá na operacích a frajer, který si na ksicht přišívá cizí obličeje) se hádá o tučné dědictví.

A v téhle situaci se začne odvíjet zprvu trochu zmatený příběh, v jehož středu stojí 17letá dívka Shilo. Ta je dle všeho nemocná, kvůli čemuž ji její až přehnaně milující otec odmítá pustit z pokoje, aby se jí nic nestalo. I navzdory počáteční chaotičnosti však snímek nenudí a vychází mu i postupné odkrývání zamotaných vztahů jednotlivých postav skrze komiksové (doslova!) vsuvky. Z velké části totiž mají na poutavosti „Genetické opery“ podíl úplně jiné věci.

„Repo: Genetická opera!“ je totiž přestylizovaný muzikál s gotickým laděném a propracovanou výtvarnou stránkou. Celková atmosféra filmu je díky tomu skutečně skvělá a místy to jsou vizuální orgie. K tomu je navíc nutno připočíst fakt, že jde opravdu o muzikál, přičemž kombinace promakaného vizuálu s mnohdy povedenými písněmi je vysoce zábavná. Samozřejmě i samotné skladby jsou poplatné ladění snímku, takže mimo jiné nechybí texty o pouličních drogách a vyřezávání orgánů z těl. Navíc je příjemné, že se „Repo: Genetická opera!“ nebojí ani krve, s níž se sice neplýtvá, ale přece jenom by bylo divné, kdyby se vzhledem k tématu pár střev na plátně neobjevilo. Zejména střed filmu je super a nabízí tři asi nejlepší skladby. I když finále v opeře – přesněji řečeno tedy jen jeho rozjezd, další rozuzlení už moc ne – je také kvalitní zhulenost.

Repo: Genetická opera!

Na druhou stranu, ne vždy je všechno úplně dokonalé. Film má určitě i slabší momenty a občas je spíš otravné, že bylo nutné, aby každá postava jakoby zazpívala takřka každou svojí repliku, i když třeba zrovna řekne jenom jednu větu. V některých místech se navíc vyskytuje zbytečný patos – leckdy jej tvůrci dokážou hned vzápětí shodit další what-the-fuck scénou, ale ne vždy. Naštěstí jde o menšinu stopáže. Navíc mi ani nesedlo úplné vyvrcholení. Zatímco začátek pasáže v opeře je výborný, jak se na pódiu začnou řešit vztahy, tak to zase upadne do kýče, což je trochu škoda.

Co ale potěšilo, tak to je obsazení, kde se hlavně ve vedlejších rolích objevují dost zajímavá jména. Například Bill Moseley, jehož ztvárnění maniakálního Otise„Domu 1000 mrtvol“ a „Vyvržencích pekla“ od Roba Zombieho bylo nezapomenutelné, pročež jeho hnusný ksicht potěší, kdekoliv se objeví. Mihne se i pár zástupců hudební scény, krátký štěk si střihne známá rocková kytaristka Joan Jett, hodně mě bavila anglická zpěvačka Sarah Brightman a v neposlední řadě nelze opomenout Niveka Ogreho ze Skinny Puppy. Dost nečekaně je pak zábavná i Paris Hilton (!), což je asi první případ, kdy mě ve filmu nesrala. No, a na hlavní hrdinku se taky kouká moc hezky, protože ta se rodičům dost povedla.

Repo: Genetická opera!

I navzdory tomu, že na „Genetické opeře“ lze najít chyby a vlastně jich není úplně málo, pořád se jedná o vysoce zajímavý snímek. Je hodně specifický, ale to je z určitého úhlu pohledu spíš klad, protože aspoň něčím vybočuje z řady a není zaměnitelný. Což se rozhodně cení. Akorát to znamená, že je nutné být na to ve správném rozpoložení, jinak jde o vcelku nestravitelnou záležitost. Sám můžu říct, že když mě to napoprvé nezastihlo v patřičné náladě, musel jsem sledování po čtvrthodině utnout. Když jsem si ale „Genetickou operu“ pouštěl v momentě, kdy jsem měl na podobnou věc chuť, tak jsem si to dost užil a vlastně jsem od obrazovky takřka neodtrhnul oči. A to je i s vědomím všech přítomných much dobrý výsledek.