Solstafir - Otta

Sólstafir – Ótta

Sólstafir - Ótta
Země: Island
Žánr: post-rock
Datum vydání: 29.8.2014
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Lágnætti
02. Ótta
03. Rismál
04. Dagmál
05. Miðdegi
06. Nón
07. Miðaftann
08. Náttmál

Hodnocení:
H. – 7,5/10
Ježura – 7,5/10
Kaša – 8/10
Atreides – 7/10
Zajus – 8/10
Skvrn – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Zatímco ještě několik let zpátky byli Islanďané Sólstafir záležitostí spíše pro znalce a fajnšmekry, nyní už se dá tvrdit, že se jim podařilo se dostat do širšího povědomí metalové scény. Což je svým způsobem docela paradoxní, protože ve své tvorbě se Sólstafir od metalové hudby vzdalují čím dál tím více. V rámci svých pěti dosavadních desek opsali zajímavý stylový oblouk od syrovějšího metalu v podobě “Í blóði og anda” přes hutné atmosféry “Masterpiece of Bitterness” a “Köld” až do současné podoby, kdy jejich hudbu pohání spíše post-rockové soukolí.

Stylový vývoj však nutně nemusí jít ruku v ruce s vývojem náladovým, což je právě případ Sólstafir. Ačkoliv je v jejich tvorby cítit s takřka každou deskou znatelný progres směrem kupředu, Islanďané nikdy neopustili svou jasně rozpoznatelnou tvář a svou specifickou atmosférou. S onou specifičností se pak pojí i to, že i když jsem Sólstafir v jejich nynější podobě označil jako post-rockovou skupinu, je to vlastně pojmenování docela závadějící, protože tito severští kovbojové tento žánr chápou a pracují s ním docela jiným způsobem než běžné post-rockové kapely.

Jakkoliv mám však tuhle kapelu skutečně upřímně rád a chovám k Sólstafir poměrně velký respekt, nemohu tvrdit, že by vše, co kdy Islanďané vypustili do světa, bylo opravdu geniální. Narážím tím především na minulé dvojalbum “Svartir sandar”, jehož takřka 80minutová délka zapříčinila, že se místy dostavoval i pocit nudy a přílišné roztahanosti. Samozřejmě, slabší na poměry Sólstafir z obecného hlediska stále znamená skvělou hudbu, ale i tak jsem doufal, že na své páté desce “Ótta” kapela opětovně pozvedne laťku.

Je příjemné, že tentokrát byli Sólstafir s délkou alba trochu střízlivější než v případě “Svartir sandar”… ve skutečnosti je “Ótta” nejkratší nahrávkou skupiny od debutového “Í blóði og anda”, což mi ale nijak zvlášť nevadí, protože jsem vždy zastával názor, že je lepší dostat kratší a intenzivnější zážitek než ne zcela využitý potenciál zabitý roztáhnutím na příliš velkou plochu. Tím spíš, že ani 57 minut hudby, kolik “Ótta” trvá, není úplně nejméně. Rozhodně se však tento tah vyplatil, protože novinka svého předchůdce hravě překonává.

Hudebně se vesměs žádná velká překvapení nekonají a vlastně jde o první počin kapely, na němž je ten posun oproti předchůdci jen kosmetický. Sólstafir již evidentně našli polohu, která je jim pohodlná, což ale nemusí být nutně špatně. “Ótta” tedy pokračuje v takřka totožném duchu jako “Svartir sandar”, tedy v (post-)rockovém hávu, jehož alfou a omegou je unikátní atmosféra islandské přírody. Právě toto je věc, díky níž byli vždy Sólstafir tak poutaví a díky níž se vždy dařilo “zamaskovat” i některé trochu slabší písně. A úplně to stejné platí také o aktuální desce…

“Ótta” zcela jistě není dokonalé album. Dokonce bych si i dokázal představit, že by Islanďané klidně mohli několik dle mého názoru trochu přebytečných minutek klidně odříznout a výsledku by to mohlo jedině pomoct, nikoliv však uškodit. Jasným kandidátem na odřez by byla třeba předposlední “Miðaftann”, jež je možná až příliš minimalistická, a i když smyčcové finále, k němuž jinak klavírní píseň směřuje, není špatné, klidně bych se bez něj obešel. I přes tyto nedokonalosti je však “Ótta” bezesporu nahrávkou, jež má své charisma, a přesně tak, jak už bylo zmíněno výše, i tyto zdánlivě slabší kusy dokáže díky jednotné a nádherné atmosféře zapustit do celku takovým způsobem, že výsledný dojem z desky mohou ovlivnit jen zcela marginálně.

Zatím to může vypadat tak, že “Ótta” vlastně není žádný extrémní zázrak a pohromadě ta nahrávka drží jen díky jednotné atmosféře, naštěstí to tak však jen vypadá, protože to píšu takhle blbě. Ve skutečnosti je totiž oněch slabších a možná až přespříliš rozvláčných momentů mnohem méně, než je těch skutečně silných až excelentních. Hned úvodní “Lágnætti” nabídne skvělé chvilky – po poklidném úvodu se Sólstafir rozjedou do jednoho nejrychlejších momentů desky, jenž skončí s kytarovým sólem, aby skladba opětovně spadla do klavírního minimalismu, z něhož poté začíná růst znova a jinak, avšak ještě působivějším způsobem, protože ty finální dvě minuty jsou skutečné výtečné.

Největší vrchol desky však přichází hned vzápětí s titulní “Ótta”, jejíž ústřední melodie, která se v menších obměnách proplétá celou kompozicí, je naprosto kouzelná a dělá z této písně opravdový klenot. Ačkoliv i v dalších skladbách Sólstafir předvádějí skvělé nápady, “Ótta” pro mě osobně vystoupala o něco výš nade všechny ostatní a dokonce bych se nebál tvrdit, že jde o tak fantastickou záležitost, že patří k tomu nejlepšímu, co Islanďané doposud stvořili – a to rozhodně není málo.

I dále se však pokračuje ve vysoké kvalitě, a když tak o tom přemýšlím, s výjimkou již zmiňované “Miðaftann” na předposlední pozici obsahují všechny songy nějaké výtečné motivy. Zatímco “Rismál” je opětovně poklidnější a trpělivě budovaná písnička, následující dva kusy “Dagmál” a “Miðdegi” bodují příjemným (hard) rockovým feelingem. Výtečná je určitě i “Nón”, která je pocitově možná trochu kytarovější, ale snad možná i díky tomu mi přijde o něco uhrančivější než několik předešlých kusů (ačkoliv ani ty nejsou špatné, jak už padlo). Finální jedenáctiminutovka “Náttmál” pak zpočátku zdánlivě nijak nevybočuje z toho, co už Sólstafir řekli v předcházejících minutách, jenže tenhle song graduje opravdu skvělým způsobem a místy možná trochu ospalejší první půle jen připravuje půdu pro fantastické finále celé nahrávky.

Ačkoliv se ale na albu nachází hned několik fenomenálních momentů, z nichž asi ten nejvýraznější je právě titulní “Ótta”, hlavní devízou desky stále zůstává trochu pošmourná, ale dozajista nádherná atmosféra, v jejíž tvorbě byli Sólstafir vždy mistři. Novinka v tomto ohledu nijak nevybočuje, ale to vůbec nevadí, protože v tomto případě je potvrzení již stávajícího naprosto dostačující k dalšímu výbornému albu. A vzhledem k tomu, že si tentokrát Islanďané vystačili s kratší plochou, díky níž “Ótta” působí sevřenějším a koncentrovanějším dojmem než “Svartir sandar”, dokázala novinka spravit chuť i po lehce rozpačitém (byť z obecného hlediska stále velice dobrém) předchůdci. O to nejlepší, co kdy Sólstafir vytvořili, se nejedná, protože dechberoucí dvojice “Masterpiece of Bitterness” a “Köld” zůstává stále nedostižená (a v případě “Köld” možná i nedostižitelná), ale to nic nemění na faktu, že i současní Sólstafir rozhodně stojí za to, aby jim člověk věnoval svou pozornost, energii a čas.

Sólstafir


Další názory:

Víte, já nejsem přes Sólstafir žádný znalec, a i když jsem svého času předchozí dvě desky nejednou protočil, stejně by se dalo říct, že jsou pro mě Sólstafir tak trochu kapelou několika skladeb. Ovšem už jenom proto jsem rád, že “Ótta” tenhle bludný kruh prolomilo a já jsem jej schopen a více než ochoten vnímat jako celek. A ono jako celek také funguje. Zejména proti “Svartir sandar” je novinka usazenější, koncentrovanější, vychytanější a snáze drží posluchačovu pozornost, což samozřejmě dělá dobrotu. Jen mě trochu mrzí, že je “Ótta” albem lehounce nevyrovnaným. Po úvodní skvostné dvojici “Lágnætti” a “Ótta” (hlavně titulka je naprosto strhující) totiž následují skladby “Rismál” a “Dagmál”, které mi trochu splývají, a když v jejich průběhu myšlenkami odběhnu jinam, desce trvá prakticky až do konce, než si mě získá zpět navzdory tomu, že snad všechny zbývající skladby jsou vážně dobré a plné vyloženě skvělých momentů. I přes tuhle výtku ale není sporu o tom, že je “Ótta” vynikající deska, a i když má své mouchy a k dokonalosti jí také něco chybí, pořád si drží vysokou kvalitativní úroveň, po které mnozí jiní mohou jen závistivě pošilhávat, zatímco Sólstafir ji udržují bez viditelné námahy. Co naplat, oni špatnou desku asi opravdu nahrát neumí.
Ježura

Snoví Sólstafir dlouhá léta patřili k mým osobním velkým neznámým, jejichž tvorbu jsem míjel, ačkoli jsem na ni slyšel nemalé množství chvály. “Ótta” je vlastně teprve druhým albem, k němuž jsem se propracoval, ale i bez znalosti takřka veškeré dřívější tvorby (s výjimkou předchozího “Svartir sandar”) nemám problém se nechat unášet onou seversky melancholickou atmosférou, kterou islandská čtveřice podává minimálně stejně tak věrně jako mí oblíbení Sigur Rós, ačkoli se bavíme o hudbě dosti rozdílné. Oproti minulejšku se stopáž zastavila na příjemné hodince a celkově hodnotím “Ótta” o malý kousek výše, protože nemám žádný problém si albem proplout na jeden zátah a ještě se u toho velmi dobře bavím i po mnoha posleších. Jen to chce vypnout a nechat se tou atmosférou opravdu unášet, protože jako kulisa nemá takhle krásná deska význam. Hodně nevšední a hlavně hodně dobrá záležitost, jejíž vrcholy přichází s titulní “Ótta” a příjemným překvapením v podobě rockové “Dagmál”.
Kaša

To já mám tvorbu islandských kovbojů zmapovanou docela slušně, snad s výjimkou debutu, na který zkrátka ještě nebyl čas. Po zkušenosti s poslední deskou jsem se na novinku těšil a zároveň měl i tak trochu obavy, jaké to vlastně bude jako celek. Na první pohled potěšilo, že Sólstafir ubrali na stopáži – sic je předchozí “Svartir sandar” výborná deska, ne vždycky mám náladu na to, abych jí věnoval bezmála hodinu a půl. Naproti tomu mě nijak nepřekvapil směr, kterým se kapela vydala, respektive ve kterém pokračuje již druhým albem. Divoké jízdy známé z “Masterpiece of Biterness” nebo geniální (a v mých očích již nepřekonané) “Köld” jsou dávno ty tam, neb Sólstafir opět zjemnili a vzolnili. Naposledy ukázali, že dokáží nahrát i skladby, které jsou na pohled přívětivé a něžné, v jádru ale skrývají obrovskou sílu, v čemž tentokrát ještě o něco pokročili. “Ótta” (což mimochodem po našem znamená “strach”) je ještě o něco méně monumentální, více subtilní a v porovnání se “Svartir sandar” víc konzistentní, lépe vygradovaná a vyrovnanější, takže vybírat nejlepší skladbu nemá příliš význam. Mě v uších o trochu víc utkvěla šestka “Nón” a především závěrečný opus “Náttmál”, všechny skladby ale drží laťku vysoko. Na druhou stranu mě ale novinka na zadek neusadila tolik jako předchozí alba a upřímně jsem čekal trochu intenzivnější zážitek. Pokud by “Ótta” byla prvním kontaktem se Sólstafir, asi bych z toho byl celý paf, ale ačkoliv je to počin veskrze kvalitní, tak trochu jsem očekával víc, protože tahle banda má na to, aby nahrála desku, která si odnese devět a výš.
Atreides

Když se přiznám, že jsem do poslechu “Ótta” šel úplně naslepo, nebudu ani trošičku kecat. O Sólstafir jsem sice slyšel samé dobré věci, ale tak nějak kolem mě vždy prolétly a já vůbec netušil, jaký žánr mě při poslechu vlastně čeká. Inu, poslechů mám za sebou již spoustu, ale stále nevím, jaký žánr vlastně Sólstafir hrají. Je to však úplně jedno, jelikož jejich atmosfericko-étericko-rocková hudba (bližšího popisu se ode mě asi fakt nedočkáte) mě uchvátila prakticky od prvního poslechu. Byla to titulní skladba, konkrétně její druhá uhrančivě nádherná polovina, která mi vnukla myšlenku, že právě poslouchám něco speciálního. A jak se nakonec ukázalo, podobně speciální je celé album, i když možná trochu jiným způsobem než samotná skladba “Ótta”. Ať už jde o singl “Lagnaetti” či některé rockovější písně (pochopitelně mě napadá zejména skvělá “Miðdegi”), ve všech případech oplývají Sólstafir výtečnou soudržností materiálu. Nikde nic nevyčnívá a jediný, na koho spadá větší díl pozornosti, je zpěvák Aðalbjörn Tryggvason, a přiznejme si, že si to naprosto zaslouží. Soudržnost zde však necítím jen v rámci skladeb, ale i v rámci celé desky. Její hodinová stopáž uteče jako voda a všechny skladby jsou na stejné (velice vysoké) úrovni. Můj obvyklý skeptický přístup ke kapelám, okolo kterých je velký humbuk, se možná většinou vyplácí. V případě Sólstafir však musím uznat, že jsem byl kompletně mimo. Tyhle Islanďany jsem měl objevit už dávno.
Zajus

Sólstafir

Ačkoliv mám do znalce tvorby Sólstafir daleko, hned na začátek musím s potěšením uvést, že nové post-rockové směřování mi vyhovuje, je jednoznačným posunem kupředu a s povděkem ho kvituji. Ne, že by mi nebyly tvrdší počiny Sólstafir po chuti, ale Islanďany jsem si odjakživa zaškatulkoval jako koleso rychle a naprosto přirozeně se vyvíjející. “Ótta” je toho budiž rázným dokladem. Samotná hudba má však k ráznosti daleko. Křehká, citlivá a veskrze pozitivní (i když trochu posmutnělá) atmosféra je k podzimu za okny jako dělaná. Po atmosférické stránce jsem naprosto spokojen, žádná ze skladeb hudebně nevybočuje, ovšem co se týče kvality, tady už to sporné je a celkem se to ve mně hádá. Jasně totiž dokážu ukázat na skladby, které ty ostatní jednoznačně převyšují – “Lágnætti”, “Ótta” a “Miðaftann”, z nichž poslední jmenovanou považuji za úplný vrchol celé desky. Na druhou stranu to asi bude hodně subjektivní, jelikož kolegové nade mnou častokrát volili úplně jiné skladby. Ve prospěch Sólstafir navíc hraje úžasná trvanlivost – i po několika protočeních musím konstatovat, že “Ótta” je zážikem trvanlivým a nesmírně sympatickým. Avšak k dokonalosti má poměrně daleko…
Skvrn


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.