Sumac, Oxbow

Sumac, Oxbow, Inter Arma

Sumac, Oxbow, Inter Arma

Datum: 20.4.2017
Místo: Praha, Futurum
Účinkující: Inter Arma, Oxbow, Sumac

Akreditaci poskytl:
Silver Rocket

Inter Arma, Oxbow a Sumac, toť exkluzivní balení tři v jednom, které tu nebývá večer co večer. Dvacátého ve čtvrtek však ano. Předkoncertní příběh byl asi takovýhle – Sumac se dali dohromady s Oxbow, aby zjara objeli západní Evropu, k níž si přidali ještě Prahu jako (post‑)východní předkrm. Předkrm proto, že právě onoho dvacátého cesty odstartovaly. Stejného dne a ve stejné Praze zahájili svou evropskou štreku také Inter Arma, která se s dvojicí na O a S potká už jen v nizozemském Tillburgu, u příležitosti Roadburnové. Jak je vidno, v našem hlavním městě se objevila akce věru unikátní a stěží opakovatelná.

Hostitelskou důvěru dostal podzemní prostor Futura, tedy klub, jehož návštěva mi vytrvale unikala. Úvodní seznámení každopádně začíná sympaticky, stíhám, trefuji správný barák i dveře, tudíž první plusové body. Ty další na sebe nenechají dlouho čekat. Občas vzpomenu na Cross, občas na malou Lucernu. Skví se to novotou, sem tam se blýskne lesk, ale stále s dostatečným respektem k tradicím budovy. Jen ono slovíčko podzemní přežívá už jenom ve sférách délkových měr nahoru a dolů, za duchem zaplivaného undergroundu do Futura raději ne, ti dva by se mohli vzájemně ušpinit. Slušná návštěva se již zpočátku zdá býti akurátní, opticky příjemně početná, ale zároveň fyzicky netrýznící. Líbí se mi tu.

Nemalému počtu přítomných navzdory si Inter Arma vybírají daň předkapely, respektive prvních hrajících, ať to máme bez nemístných degradací. Slabší odezva ze strany početného obecenstva každopádně není překážkou, už první tóny velí, že to bude dobré. Zodpovědně vlasatý sludge metal o pěti hlavách se zemitě valí, zároveň ale disponuje energií a svěží řízností. Dobrým pomocníkem je zvuk, který umožňuje registrovat nemalé množství nápadů, aniž by přitom opomínal charakteristicky hřmotné dřevorubectví. V jeho sférách zní Inter Arma nejjistěji, dokladuje to zatěžkaná „An Archer in the Emptiness“ i kytarově odbočující „Transfiguration“. Jakmile se vytratí síla a buldozér, pocity jsou slabší, nicméně stále natolik ucházející, aby bylo potřeba přihlížet. A to ještě nepřišla řeč na ty senzační růžové trenky, co mlátily do škopků. Vskutku pravověrný začátek.

Po sludge s kaťátky je na řadě další hudebně-módní pecka – Oxbow. Uplyne pár minut a čtveřice gentlemanů na pódiu. Ten největší z nich v klobouku, sáčku, košili, další košili a latexu, s přelepenýma ušima, jo a taky za mikrofonem. Zařadit Oxbow již tradičně za úkol nadlidský, ale pokusím se. Nechybí rocková tvrdost, hlučnost, avšak samozřejmě ani bluesový feeling a emocemi prostoupený vokál, který komíhá mezi hořkostí a energickými výbuchy. Zapomeňme na přímočará řešení, Oxbow hledají problémy a s grácií je taky řeší.

Oxbow

Klobouk pryč. Je těžké se něčeho chytit, nebo se dokonce dobrat tušení, co bude dál. Ještě těžší je ale odolat. Sáčko pryč. Hodili mě do vody a líbí se mi to, vlny se noří tak nějak jinak než dennodenně. Knoflík, knoflík, knoflík, knoflík, košile dolů. A další knoflíky a další košile dolů, zbývá už jen ta upnutá věc a hudební konec. Ne, takhle nevypadá prvoplánové showmanství, na prvním místě hudba a emoční vypětí, proto ten dlouhotrvající aplaus. Bez přídavku na pódium, Turnere, nevlezeš, ještě musí být Oxbow. Pořád aplaus, ze zákulisí ale pořád jen svítí ten svítící nesmysl Coca-Cola. Konečně, v trenkách. Závěrečné tóny ubíhají přespříliš rychle, poslední nashle však bereme za definitivní, neradi bychom někoho svlékali donaha.

Sumac

Po tónech avantgardy přicházejí chvíle konzervativnější, ne však méně vypjaté. Tvorba Turnerových Sumac k živému přednesu vyloženě vybízí, jen to není k čaji o páté. Zvuk se šponuje a set otvírají seznamovací noisy. Svršky se třesou, občas zaprotestují vnitřnosti, ale uši chtějí. Nakonec se dá i zvyknout, to když Sumac opustí úvodní, těžce neuchopitelné plochy a přesunou se do sfér sludge metalových. Návrat k počátku večera? Těžko. Zatímco Inter Arma byli ještě za relativní tradicionalisty, Sumac si střihli opravdu extrémní žánrové pojetí. Hodně neobroušenosti, hodně skřípání, hodně nářez, hodně fousů. Nefousatí Oxbow byli sice o fous víc, ale moc rád jsem pobyl až do posledních přídavkových momentů.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.