Archiv štítku: Dark Fortress

Dark Fortress – Venereal Dawn

Dark Fortress - Venereal Dawn
Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 1.9.2014
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Venereal Dawn
02. Lloigor
03. Betrayal and Vengeance
04. Chrysalis
05. I Am the Jigsaw of a Mad God
06. The Deep
07. Odem
08. Luciform
09. On Fever’s Wings

Hodnocení:
H. – 8/10
Ježura – 8/10
Kaša – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Dark Fortress je skupina, která funguje už docela dlouhou dobu, odjela již nejednu koncertní šňůru, má na kontě už poměrně slušné množství nahrávek – a dlužno dodat, že v podstatě všechny jsou velice kvalitní – a také již nějakých pár roků vydává pod křídly poměrně velké firmy Century Media Records. Přesto všechno mi tak nějak nepřijde, že by se Dark Fortress podařilo vyloženě prorazit do širokého povědomí metalové obce a stále zůstávají na pozici skupiny, jež je sice zkušená a jistě má svou fanouškovskou základnu, do první ligy (myšleno co do věhlasu, což nutně nemusí implikovat také kvalitu) se jim však dostat prozatím nepodařilo.

Ptát se na to, zdali to nová deska “Venereal Dawn” změní, je poměrně zbytečné, protože si myslím, že se vcelku solidní jistotou můžeme říct, že ne, nezmění. Nejde o to, že by na to snad novinka neměla co do kvalitativní úrovně, spíš bych řekl, že jestli se to Dark Fortress nepodařilo doteď, už se to asi nestane. Přece jenom, to, co se povedlo třeba Amon Amarth, kteří hrají dvacet roků to samé, akorát první deset to nikoho nezajímalo a druhých deset jsou z nich hvězdy, se stává opravdu výjimečně. A vzhledem k tomu, že “Venereal Dawn” nepřináší nějaký velký skok, pouze udržuje nastavenou laťku (která je ovšem v případě Dark Fortress vysoká, takže to není špatně), docela bych se divil, kdyby se to nyní stalo.

Na druhou stranu, já osobně to nepovažuji za nic zásadního (ačkoliv label by se mnou jistě nesouhlasil), spíše si myslím, že je to smůla pro ty, kdo Dark Fortress neznají; mě osobně přece jenom spíš zajímá samotná hudba. A jak jsem již totiž několikrát naznačil, desky těchto Němců jsou opravdu výtečné. Tedy… popravdě řečeno, první dvě “Tales from Eternal Dusk” a “Profane Genocidal Creations” jsou sice v pohodě, ale nikdy jsem je úplně nežral, ačkoliv i zde se pár silných kusů nachází. Nejpozději od třetí “Stab Wounds” z roku 2004 je však muzika Dark Fortress na každé nahrávce skvělá. Zároveň s tím je v jejich tvorbě patrný i vývoj, což se mi líbí, protože až na výjimky nemám moc rád, když nějaká skupina stagnuje a drhne pořád to samé. Zatímco “Stab Wounds” a “Séance” tedy dýchaly jakousi “duchařskou” atmosférou, s “Eidolon” přišla změna k trochu přímočařejšímu, ne však méně zajímavému pojetí. Na předchozím “Ylem” pak Němci přišli s variabilním, promyšleným a inteligentním black metalem, který se dokázal postavit na roveň doposud nejsilnějšímu “Séance” (můj názor).

Poté se Dark Fortress na čtyři roky odmlčeli, což byla doposud nejdelší studiová přestávka v jejich kariéře, aby se v letošním roce vrátili právě s “Venereal Dawn”. Novinka žádnou velkou změnu co do výraziva nepřináší, a když prohlásím, že na ní Němci oproti “Ylem” pokračují v neměnném duchu, myslím, že mi za to nikdo nebude moct nadávat, protože to tak skutečně je. Důležité je ovšem to, že Dark Fortress v nastoleném trendu pokračují nejen co do hudebního výraziva, ale i co do jeho kvality. To v překladu znamená, že opětovně dali dohromady desku, jež nabízí vysoce kvalitní black metal, který je sice na poměry svého žánru poměrně přístupný, v tomto případě to však není ke škodě, protože to neznamená, že by ta hudba snad byla nezajímavá nebo dokonce hloupá.

Onou “přístupností” mám na mysli především to, že od současných Dark Fortress byste rozhodně neměli očekávat zahuhlaný sound a mrazivé kytarové včelíny, které jsou pro původní podobu stylu tolik typické. Zároveň je jejich muzika velice variabilní a dobrými nápady či zvraty se nešetří. A co je ještě lepší – oněch výborných hudebních nápadů má skupina tolik, že s nimi dokáže smysluplně naplnit i stopáž 70 minut, což se týká jak “Venereal Dawn”, tak i předchozího “Ylem”. Jak vidno, Dark Fortress vyrostli v kapelu, jež více jak hodinové nahrávky zvládne utáhnout celkem lehce a bez problémů si posluchače dokáže udržet i na takhle velké ploše.

S tím se samozřejmě pojí i to, že nějaké slabé songy na “Venereal Dawn” nenajdete. Po celou hrací dobu se něco děje a vlastně každá skladba nabízí nějaké bravurní momenty. A je úplně jedno, jestli se budeme bavit o úvodním a finálním opusu “Veneral Dawn” a “On Fever’s Wings”, nebo o čemkoliv mezi tím. Pro mě osobně je největším vrcholem desky asi chorobná čtyřka “Chrysalis”, v níž je cítit vliv obskurní části tvorby mocných Triptykon, nicméně to není zas tak překvapivé, když Dark Fortress a Triptykon sdílejí kytaristu… vlastně by to bylo spíš docela zvláštní, kdyby V. Santura za těch několik let alespoň trochu nenačuchl genialitou švýcarského boha extrémního metalu Fischera. Netvrdím ovšem, že v tom zbytku není co poslouchat, protože rozhodně je, a ať ukážete na jakoukoliv píseň z “Venereal Dawn”, vždy najdete skladbu, v níž nechybí excelentní pasáže a která je skutečně zábavná.

Ačkoliv mám starší alba Dark Fortress dost rád, do poslechu “Venereal Dawn” jsem se ani nevím proč moc nehnal, jako kdybych nevěřil, že si Němci zvládnou udržet svůj standard. Když jsem se k tomu ovšem konečně dokopal, hodně rychle mě pánové přesvědčili, že na to pořád mají. Asi to není jejich úplně nejlepší deska, protože minimálně “Ylem” bylo ještě o kousíček víc (hlavně díky dechberoucímu finále v podobě “The Valley”, “Wraith” a předělávky “Sycamore Trees”), ale to nic nemění na faktu, že Dark Fortress mají i na svém sedmém řadovém počinu stále co říct. A vzhledem k tomu, jak kvalitně to dělají, byla by myslím škoda jejich snažení ignorovat…


Další názory:

Když nepočítám dva koncerty, z nichž jeden byl naprosto strhující a druhý poněkud slabší, je pro mě “Venereal Dawn” vlastně prvním plnohodnotným setkáním s tvorbou Dark Fortress – a je to premiéra zatraceně uspokojivá. Dark Fortress totiž se svou novinkou jasně potvrzují pověst vynikajících hudebníků a tvůrců a posluchači servírují desku, která dovede pohltit. Zcela přirozeně se zde potkávají a prolínají valivé nářezové pasáže se zlověstným minimalismem, které jsou zahuštěny nespočtem brilantních nápadů, excelentní kompozicí a mocnou atmosférou, která to vše zastřešuje. I když je “Venereal Dawn” v pravém slova smyslu extrémně metalová nahrávka, Dark Fortress se nebojí melodií, které jsou tu plíživé, jindy majestátní, ale vždy jaksepatří znepokojivé, ani čistých vokálů a nástrojů jako klavír nebo akustická kytara a všechno to spojují v jeden výtečný celek. Na “Venereal Dawn” není jediná slabá skladba a ta deska mě baví tak, že mi vůbec nedošlo, že má skoro 70 minut, dokud jsem si to nepřečetl v kolegově recenzi. Tady zkrátka není co řešit – výtečná záležitost v každém ohledu!
Ježura

Pokud je tomu s kvalitou předešlých počinů opravdu tak, jak říká kolega v hlavní recenzi, tak “Venereal Dawn” nebude zcela jistě poslední zastávkou, kterou jsem si v rámci diskografie Dark Fortress dopřál. O existenci této party jsem neměl nejmenší tušení, a to ani v souvislosti s V. Santurou z démonických Triptykon, takže o to příjemnější překvapení to pro mě je. Když mi H. album doporučoval jako melodický a chytrý black metal, tak jsem se těšil a po prvním poslechu jsem hned věděl, že tenhle počin mě bude bavit dlouho. “Venereal Dawn” je vyrovnané a hypnotickou atmosférou napěchované album, u něhož má člověk po celou dobu dojem, že se něco děje, a pocit nudy tak není na pořadu dne. Mně osobně se hodně líbí “Lloigor”, která díky práci s akustickou kytarou zní jako starší Opeth, nicméně nepohrdnu ani dřevní “Betrayal and Vengeance”, v níž těch melodií zůstalo jen stopové množství. Vrcholy se pak skrývají v epických kusech, které lemují úvod a závěr a které jsou takřka dokonalé. Nemá smysl se ale opakovat se vším, co padlo v hlavním textu, takže na závěr jen dodám, že pod osmičku se můžu s klidným srdcem podepsat, protože Dark Fortress mě s novinkou potěšili.
Kaša


Redakční eintopf #67 – září 2014

Darkspace - Dark Space III I
Nejočekávanější album měsíce:
Darkspace – Dark Space III I


H.:
Darkspace – Dark Space III I
Index očekávání: 10/10

Ježura:
Dark Fortress – Venereal Dawn
Index očekávání: 6/10

Kaša:
Joe Bonamassa – Different Shades of Blue
Index očekávání: 7/10

nK_!:
In Flames – Siren Charms
Index očekávání: 8/10

Atreides:
Khold – Til endes
Index očekávání: 7/10

Zajus:
Monomyth – Further
Index očekávání: 6/10

Skvrn:
Darkspace – Dark Space III I
Index očekávání: 8/10

Thy Mirra:
The Contortionist – Language
Index očekávání: 2/10

Vzhledem k tomu, že se nám eintopfová rubrika začala v jistém slova smyslu vymykat z rukou, zavedli jsme od tohoto dílu nové omezení. Protože se občas nějaký text zvrhl ve vypisování půlky seznamu vydávaných alb, čímž pak příslušný jednohrnec podle mého skromného názoru začal trochu postrádat smysl, rozhodli jsme se, že od nynějška může každý redaktor ve svém textu zmínit maximálně tři desky (jedno, jestli v pozitivním nebo negativním smyslu) včetně té, již si zvolil jako tu hlavní. Důvod je jednoduše ten, aby to byl trochu boj a aby tam všichni psali opravdu jen to, na co se těší, ne vypisovali padesát věcí, aby nevypadali jak vidláci jen díky tomu, že nezmínili nové Blut aus Nord, ačkoliv tu kapelu vlastně neposlouchají…

Pojďme už však k měsíci září, jehož hlavní dění se evidentně odehraje v hlubokém kosmu. Redakce se vyslovila jasně – suverénně nejočekávanější záležitostí měsíce je chaotický ambient black metal v podání švýcarských astronautů Darkspace. Očekávání jsou veliká, některým (šéf)redaktorům vlhne spodní prádlo už v předstihu, a jestli je to vše v případě “Dark Space III I” na místě, to se ukáže hned zkraje měsíce. Ani další skupina není zrovna vrchol normálnosti, protože druhý nejvyšší index očekávání patří (pro někoho možná trochu překvapivě) holandským psychedelickým krautrockerům Monomyth, jejichž loňský eponymní debut nemalou část z nás posadil na zadek, takže i na jeho pokračování v podobě “Further” jsme hodně zvědaví. A nakonec ani třetí nejočekávanější místo nepatří žádné velké hvězdě – Norové Khold jsou však v jistých kruzích docela kultovní a jejich nová deska “Til endes” bude první po dlouhých šesti letech, takže ani zde není zvědavost od věci…

H.

H.:

Tak nějak se mi zdá, že v letošním roce jsem ještě neměl opravdu velké dilema, co do eintopfu napsat, naopak jsem si vždycky dokázal bez nějakých větších problémů určit jednu desku, u níž jsem mohl tvrdit, že se na ni těším nejvíc. V září se to ale mění, protože zde vyjdou dva počiny, u nichž bych nijak neváhal s nejvyšším indexem očekávání. Tím prvním je KONEČNĚ nový opus geniálních Švýcarů Darkspace. Tihle bohové chaotického kosmického black metalu patří k mým snad nejoblíbenějším skupinám vůbec, protože cokoliv pod jejich hlavičkou vyjde, to je nepopsatelně uhrančivá hypnotická a fantastická záležitost, jež rozmetává veškerou konkurenci na prach. Jednoduše řečeno, vedle téhle kapely vypadá 99 % metalové scény jako naprosto bezvýznamné hovno. Poslední “Dark Space III” vyšlo už před dlouhými šesti roky, ale dodnes se té desky nemůžu nabažit a s každým novým poslechem je to pořád stejná síla jako poprvé. Na “Dark Space III I” mám tedy vcelku logicky ta úplně nejvyšší očekávání a nároky, a jestli v následné recenzi nedám 10/10, tak to bude obrovské zklamání, protože tady nic jiného než nejvyšší hodnocení neberu. Otázkou ovšem zůstává, co je zač onen druhý počin, jenž dokázal Darkspace vyzvat na souboj. Ten se jmenuje “Further” a pochází z dílny holandských krautrockerů Monomyth, jejichž eponymní debut mě v loňském roce smetl takovým způsobem, že jsem okamžitě upaloval si to koupit na těch nejlimitovanějších vinylech. Ne nadarmo se tahle instrumentální vintage psychedelie stala jedním z mých největších objevů loňska. Tím pádem jsem setsakra zvědavý, s čím Monomyth přijdou na pokračování, zvlášť když je to po pouhém roce. V té natěšenosti však přece jen o kus vedou Darkspace, jelikož jejich novinku vyhlížím již několik dlouhých let.

Ježura

Ježura:

Jak na to tak koukám, tak letos si to chudé září vyžralo za překvapivě plodný srpen. Jako ne, že by nevycházelo nic zajímavého (ostatně tipy kolegů obsahují desky, které většinou asi za poslech stát budou), jenže mě prostě nic z toho netankuje ani přibližně tak, abych šmikal metr a vyhlížel, kdy už to tu bude. Nějaké drobty se ale přeci jen našly, takže hudebně o hladu nezůstane ani chudák Ježura. Tentokrát to u mě vyhrávají Němci Dark Fortress, protože je mám v hledáčku od té doby, co mě skoro dva a půl roku totálně sestřelili naživo, a vydání jejich už sedmé desky “Venereal Dawn” je konečně pádný důvod utnout to věčné odkládání. To na počin “Til endes” mě norští Khold nalákali relativně nedávno, jenže ten nový matroš zněl naživo tak dobře, že si tuhle fošnu mezi prsty rozhodně proklouznout nenechám. No, a když už jsme v tom, celkem zvědavý jsem i na to, co předvedou Ophis, když už jsem si jejich “Abhorrence in Opulence” vzal na recenzi…

Kaša

Kaša:

Ačkoli bych si za normálních okolností dokázal ze zářijového seznamu chystaných novinek vybrat hned několik metalových jmen, tak tentokrát bude moje srdíčko tančit v rockovém rytmu. Důvod? Mám hned tři. Příspěvek do své diskografie jménem “Pure Heavy” totiž vydá norská sebranka Audrey Horne, která mě s minulým “Youngblood” velmi příjemně zaskočila. Hodně se však těším i na nového Slashe, který s Mylesem Kennedym za mikrofonem přinesl v podobě “Apocalyptic Love” velmi solidní porci šlapavého rock’n’rollu, a nevidím důvod, proč se obávat nějakého zklamání, takže “World on Fire” si své místo v tomto mém výběru určitě obhájí. No, a konečně je tady blues rocková hvězda Joe Bonamassa. Mám pro tohohle sympaťáka strašnou slabost někdy od dob, kdy vydal “The Ballad of John Henry”, a od té doby si v mém osobním posluchačském spektru vypracoval nezaměnitelné místo a velmi rád a pravidelně se k jeho albům vracím. “Different Shades of Blue”, které vyjde koncem září, bude vůbec prvním albem, na němž se sejde pouze Bonamassův autorský materiál bez klasických předělávek, takže jsem hodně zvědavý.

nK_!

nK_!:

Nejraději bych si vytrhal vlasy, protože jsem v srpnovém eintopfu zapomněl na Godsmack! Absolutně netuším, jak se to mohlo stát. Kdybych mohl, šoupnu fošnu s připitomělým názvem “1000hp” ještě sem. Smůla, že něco takového je nemyslitelné, ale září je pro mou maličkost naštěstí i tak poměrně plodné. Nejvíce se bezesporu těším na nové In Flames, které s každou další deskou žeru více a více. Vůbec mi nevadí, že postupně “měknou” – právě naopak. Dále jsem hodně moc zvědavý na novinku Cannibal Corpse jménem “A Skeletal Domain” (7/10) a doufám, že půjde o zlomovou nahrávku, která by mě donutila tuhle řeznickou kapelu začít znovu zhusta poslouchat z pohodlí domova. Co si budeme povídat, poslední dvě alba nebyla špatná, svým starším bratříčkům však nesahají ani po kolenní pahýl.

Atreides

Atreides:

Když jsem projížděl zářijovou chudou úrodu, zaujalo mě jen několik alb. Ale i když je spočítám na prstech jedné ruky a ještě mi dva zbydou, nízký počet bohatě vyvažují zajímavá jména. První z nich, Monomyth, loni vydali album, které se ke mně sice dostalo až se zpožděním, nicméně některé kolegy s přehledem uzemnilo. Věřím, že jen roční mezera mezi loňskou titulkou a letošním “Further” nebude mít na kvalitu desky vliv. Druhá dvě jména se ozvýají po několika letech mlčení a v obou případech věřím, že to bude pecka. V případě Darkspace proto, že tahle tajuplná smečka snad ani jiné desky dělat neumí a popravdě se ani nedivím tomu, že H. srší optimismem a vysokým očekáváním už od doby, co další počin oznámili. Mým favoritem pro září jsou však Khold. Nový materiál představený na Brutal Assaultu mě pěkně namlsal a fakt se těším, jak bude znít z alba, protože podle oné dvojice skladeb to vypadá na velice solidní desku i v případě, že by to byly skladby nejlepší.

Zajus

Zajus:

Psaní eintopfu pro září jsem odkládal až do poslední možné chvíle z jediného důvodu: doufal jsem totiž, že se objeví deska, kterou bych do něj mohl s chutí napsat. V zářijové nabídce totiž není doslova nic. Přesto jsou tu však dva počiny, na které jsem zvědavý. Prvně jsou tu Monomyth se svou druhou fošnou “Further”, která slibuje přinejmenším zajímavý poslech na pomezí krautrocku a psychedelie. Zatímco u zbytku redakce vyvolal debut této kapely nesmírně vřelé přijetí, sám jsem se k němu dostal až se zpožděním a nikdy do něj pořádně nepronikl. Proto doufám, že na “Further” budu již náležitě připraven a stihnu si jej užít, dokud půjde o aktuální záležitost. Mou druhou volbou pro měsíc září je pak “Dark Space III I” záhadných Darkspace. O této kapele slýchám jen to nejlepší, ostatně stačí se podívat o pár odstavců výše na odstaveček kolegy H., a to by v tom byl čert, aby na těchto řečech nebylo něco pravdy. Sám jsem je však dosud neslyšel, takže zatímco u Monomyth vím alespoň rámcově co čekat, u Darkspace tápu ve tmě, což má také své klady. Proto volím Monomyth a předpokládám, že známku na konci tohoto odstavce samotné “Further” hravě přeskočí.

Skvrn

Skvrn:

Jestliže prázdninové měsíce přinesly velký počet zajímavých nahrávek, v tomto ohledu je září znatelně chudší. Ale i tak se vybrat rozhodně dá a především volba hlavního taháku je tentokrát nadmíru jednoduchá. Naservírována je totiž lahůdka pro všechny vymetače všech černých děr a teď opravdu nemyslím těch děr, které si zajisté každý představil. Ano, v září nás opět navštíví astrální vizionáři Darkspace spolu s očekávaným pokračovatelem fantastického “Darkspace III”. Není moc desek, kterým bych z fleku pálil deset z deseti, ale “Darkspace III” do téhle elitní společnosti patří a to říkám i jako člověk, jenž hudbu Darkspace dennodenně nevyhledává. Jediné, čeho se trochu obávám, je ztuhnutí na místě, k čemuž výrazně svádí název “Darkspace III I”, ale to je jen taková nedůležitá pesimistická prognóza. S nijak valnou natěšeností, ale zato s velkou zvědavostí hledím vstříc “This Island, Our Funeral”, což je název novinkové desky skotských Falloch. Přes debutovou “Where Distant Spirits Remain” jsem se především kvůli vokálním linkám nebyl schopen přenést, ale přesto z téhle kapely cítím, že má na to vyprodukovat opravdu zajímavou nahrávku. Zajímavý – takový bude následující měsíc.

Thy Mirra

Thy Mirra:

Tentokrát to vezmu taky stručně. Z nějakých mých fakt oblíbených jmen se nic velkého bohužel opět nechystá. V jednoduchosti tedy: možná se v nějakém závanu mrtvolné nálady dokopu k tomu, abych si aspoň pustil nové Cannibal Corpse, ale vysokou šanci tomu fakt nedávam. Co se týče Darkspace a jejich “Darkspace III I”, tak nějak tuším, i z výpovědi mých kolegů, že nepůjde o marnou věc, takže si je určitě naordinuji také, ovšem bude to moje první zkušenost s nimi, takže nevím co čekat a jak indexovat očekávání. No, a nakonec musím zmínit The Contortionist a jejich třetí desku “Language”. V mojí partě se The Contortionist obvykle označují slovem “sračka”, takže jsem zvědav, jestli bude “Language” zajímavým albem, za které by se nemuseli stydět ani Cynic, či to bude totální post-ambi-djent-generic-hipster shit s vesmírem a trojúhelníky na obalu. Soudě podle prvního singlu “Language I: Intuition”, to spíš ukazuje na možnost č. 2. Nechám se tedy překvapit, zda mi trojka od The Contortionist poslouží jako zdroj hudební inspirace, nebo zlé zábavy a výsměchu pro mě a mojí djentovou partu.


Nachtmystium, Dark Fortress, Verdelet

Nachtmystium, Dark Fortress
Datum: 22.4.2012
Místo: Praha, Modrá Vopice
Účinkující: Nachtmystium, Dark Fortress, Verdelet, Phlefonyaar

Poslední dobou si říkám, že bych měl asi přestat jezdit na festivaly. Samo o sobě je to drahé, ale pak tam narazím na kapelu, která mě totálně odrovná a shodou náhod hraje do týdne v Praze, a to za vesměs příjatelnou cenu. Peněženka je pak zralá na linku důvěry a já místo teplého oběda žeru rohlíky se salátem. Ale to sem nepatří. Kdo četl report z Ragnarök festivalu, správně tuší, že tentokrát byli hlavním tahákem američtí Nachtmystium, které na jejich evropském turné podpořili Němci Dark Fortress a další dvě kapely, o kterých jsem nikdy neslyšel. Po možnosti uzavřít prodloužený víkend v takové společnosti jsem tedy sáhl bez sebemenšího přemlouvání a obtěžkán batohem a pytlíkem gumových medvídků jsem z do Prahy se navrátivšího autobusu zamířil přímo do Modré Vopice, kde se v paprscích podvečerního slunce začínalo schylovat k mimořádné události…

Na místo jsem dorazil poměrně včas, ale stejně mě překvapilo, že krom zevlujících kapel není přítomen ještě nikdo, kdo by vypadal jako platící fanoušek. K prvním příchozím jsem se tak připojil až o nějakou půlhodinku a pytlík gumídků později a pomalu zapadající slunce jsem vychutnával ve společnosti jen pomalu houstnoucího hloučku návštěvníků a jednoho sjetého a prašivého bezdomovce, který přišel, ohmatával vše okolo a nikdo se neměl k tomu, aby ho nasměroval někam, kde by nemohl napáchat žádnou škodu. Start první kapely Phlefonyaar mě tedy celkem příjemně vytrhl z letargie a já jsem si to nasměroval dovnitř klubu. Jenže dlouho jsem tam nevydržel a už v průběhu druhé skladby jsem zase utekl. Proč? Protože to bylo hrozné. Tři maníci na pódiu se svým mixem grindu a death metalu mi nedali sebemenší důvod k setrvání – muzika se mi nelíbila, zvuk byl dost mizerný, kapela nebyla příliš sympatická, a tak jsem se rozhodl ušetřit své uši úprkem ven, kde se mezitím začalo smrákat. Následná debata s bandou kamarádů mi moje dojmy jedině potvrdila, takže to asi opravdu nebude mým pokřiveným vnímáním světa. Jen pro ilustraci – Phlefonyaar hrají od roku 1996 a na svědomí mají akorát čtyři dema. Je to sice underground jak bič, ale to je asi tak všechno…

Následovalo první skutečné black metalové zlo v podání druhých a toho večera posledních Britů Verdelet. Pod pódium jsem se sice vypravil více méně z povinnosti, ale nakonec to nebylo zas tak špatné. Sice větší sbírku klišé aby člověk pohledal, ale muzika poslouchat šla, a když to člověk nebral moc vážně, mohl se dobře bavit. Bod navíc ode mě dostává holohlavý zpěvák s apartní kapuckou, jehož upřímná oddanost tvorbě Verdelet a komunikace s první řadou byly prostě dojemné. Zvuk se také celkem vydařil, a i když bych si cédéčko téhle kapely asi opravdu nekoupil, naživo mi přišli jako milý a osvěžující prvek celého večera, což je v případě ortodoxního satanistického black metalu docela paradox.

S Verdelet skončila i pomyslná první polovina večera a od té doby už byla na programu jen první liga. Protože se venku stihla udělat docela zima, lidé se postupně přesunuli do útrob klubu, který se tak docela naplnil. S návštěvností na srpnových Unexpect to sice srovnávat nešlo, ale alespoň mě opustily obavy, že nás bude pod pódiem blbnout deset. Podmínky se tedy sešly obstojné a na programu večera následující Dark Fortress slibovali solidní zážitek. Očekávání ukončily první tóny, které Dark Fortress pustili do příchozích, a poprvé toho večera jsem si řekl, že je to opravdu dobré. Bohužel, postupem času mě tento dojem začal opouštět, aniž bych si byl úplně jistý příčinou. Ve srovnání s perfektní show na Ragnaröku to ale byla vážně bída. Jediné, co se mi podařilo v té šílené hlukové kouli rozeznat, byly základní rytmy a s nimi jsem si celou dobu rozhodně nevystačil. Při čtvrté skladbě jsem to vzdal, objednal pivo a šel se posadit někam, kde nehrozilo poškození sluchu šíleně vyhulenou hlasitostí. Na Dark Fortress jsem se opravdu těšil, ale tohle mě neuspokojilo ani trochu. Trpké je to dvojnásob při pomyšlení, jakým způsobem dovedli Dark Fortress rozprášit německé publikum. Co naplat, na toto se pokusím zapomenout, uchovám si skvělou vzpomínku na Ragnarök a budu doufat, že příště jim vyjde lépe zvuk a potvrdí mi skvělou zkušenost z našeho prvního setkání…

Setlist Nachtmystium:
01. A Seed for Suffering
02. High on Hate
03. Addicts
04. Chosen by No One
05. Ashes to Ashes
06. Hellish Overdose
07. [první skladba z chystaného alba “Silencing Machine”]
08. One of These Nights
09. Assassins
– – – – –
10. Ghosts of Grace

Po nebohých Dark Fortress už následovalo jediné jméno – Nachtmystium, proslulí svojí geniální hudbou a vztahem k omamným a psychotropním látkám. Všichni členové kapely, kteří většinu večera posedávali v klubu, popíjeli, kouřili a ochotně podepisovali přítomným cédéčka a další propriety, se tedy zvedli a dali se do díla. A frontman Blake Judd mě překvapil ještě předtím, než vystoupení začalo. Čekal bych, že zrovna on bude dokonalým ztělesnění všech neřestí rockové hvězdy, ale přesně naopak. Už se zvukařem komunikoval s kultivovaností a mluveným projevem britského gentlemana, čímž mi poněkud vyrazil dech. A když se svými parťáky konečně spustil, připravil mě o prostor, kde bych ten dech mohl zase chytit.

Od první vteřiny to byl totiž totální masakr. Sice i tentokrát bych uvítal trochu civilizovanější zvuk, ale v jádru to bylo v naprostém pořádku, takže jsem se soustředil jen na pódium a nechal hudbu, ať se mnou mlátí. A Nachtmystium dali pražskému publiku pořádnou sodu. Prali to do nás, jako by to mělo být naposled, a bylo naprosto zřejmé, že heslo “never stop the madness” není v jejich případě jen prázdnou frází. Tedy, v jejich případě… Dovolím si to omezit na Blakea Judda a rovněž velmi aktivního basáka Willa Lindsaye, který oslňoval přítomné dámy celotrupovou kérkou. První hrál a zpíval s naprosto nepříčetným nasazením, druhý se s baskytarou vyloženě mazlil a nechával se unášet svými rytmy, což navenek vypadalo dost působivě. Naproti tomu klávesák Sanford Parker a druhý kytarista Aamonael působili poněkud zapškle. První jmenovaný tentokrát neházel žádné pódiové vybavení mezi lidi a dokonce dělal dojem, že je střízlivý, druhý se dokonce z mě neznámých důvodů někdy uprostřed setu sebral, i s kytarou z pódia odešel a zpátky ho dotáhl až Blake. Každopádně Nachtmystium = Blake a Blake = Nachtmystium, takže není divu, že právě on byl hlavní tahounem celé show. A publikum mu jeho zápal vracelo stejnou měrou. Rachot tleskajících a hulákajících fans v malých prostorách Modré Vopice dosáhl velmi obstojné úrovně a strhlo se i několik výživných moshpitů… prostě zábava, jak se patří.

Hrálo se především z obou dílů “Black Meddle”, ale dočkali jsme se třeba i “A Seed for Suffering”“Instinct: Decay”, “Ashes to Ashes”“Demise” nebo skladby, která se objeví na očekávaném albu “Silencing Machine”, a sluší se dodat, že novinka zněla skutečně slibně. Blake se v prostoru mezi skladbami vyjadřoval celkem úsporně, ale nezapomněl odkázat jednu ze skladeb jeho slovy: “českým black metalový mistrům – Root, Master’s Hammer a Maniac Butcher, za což sklidil očekávané ovace. Na řeči ovšem nikdo nebyl zvědavý, což muzikanti dobře věděli, a raději nás zásobovali nekonečným přívalem skvělé muziky, která byla naživo neuvěřitelně strhující. Řádil jsem jako blázen a nebyl jsem rozhodně sám…

Pak to najednou skončilo. Nehorázný rauš, jaký dovedou Nachtmystium vyvolat, však zůstal. A v tomhle rozpoložení ještě naposled zaúřadoval Blake – dávno poté, co odložil kytaru. Vážně jsem zíral, když mně a kamarádovi nadšeně padl okolo ramen a děkoval za skvělý koncert. Tehdy jsem si definitivně uvědomil, že tenhle člověk žije hudbou, žije koncerty a žije kontaktem s fanoušky, aniž by však k byť jedinému přistupoval jako k někomu nebo nečemu nižšímu. Z pódia a z desek mě přesvědčil o tom, že je génius, ale teprve teď mi dokázal, že je to nejsympatičtější génius, jakého jsem kdy potkal. Tak tedy, pane Judde, díky za Vaši muziku, díky za další skvělý koncert a nepředávkujte se, prosím. Byla by vás nesmírná škoda… Příště nashledanou!


Ragnarök Festival 2012 (sobota)

Ragnarök Festival 2012
Datum: 14.4.2012
Místo: Lichtenfels, Stadthalle (Německo)
Účinkující: Absu, Dark Fortress, Dordeduh, Einherjer, Fejd, Impiety, Mael Mórdha, Moonsorrow, Nachtmystium, Skyclad, Sycronomica, Thurs, Wolfchant, XIV Dark Centuries

H.: O zahájení druhého dne Ragnarök Festivalu se postarali norští Thurs, kterým se však jako první kapele nějak přehnaného ohlasu nedostalo. Přesto Norové svou půlhodinku nevypustili a v době oběda předvedli set, který se povedlo překonat až za další čtyři hodiny a pět kapel. Obzvláště baskytarista Dargoth Raatne pařil a prožíval muziku se vší vervou. Podle toho, jak Thurs zahráli, i podle kvality své muziky, by si zasloužili rozhodně důstojnější čas.

H.: Německá Sycronomica se sice na první pohled tvářila strašně zle, efektně “hořící” barely na začátku jejich koncertu dokonce budily dojem, že se alespoň bude na co dívat, ale nakonec z toho vylezl přinejmenším průměr jak co do výkonu, tak co muziky, která navíc ještě tak páchla kýčem, až to pěkné nebylo. Upřímně řečeno, Sycronomica byla naprosto krystalickou ukázkou toho, jak si dobrý melodický black metal nepředstavuji. Dle mého názoru jedna z nejhorších věcí, jaké byly na Ragnaröku k vidění a ke slyšení, z druhého dne asi úplně nejhorší…

H.: Naopak velkým překvapením se stali Impiety až z dalekého Singapuru, kteří zahoblovali kulervoucí black/thrash/death ze staré (té nejstarší) školy. Moc originality sice pánové nepobrali, ale živě jim to fungovalo parádně. O nějakou pomalejší pasáž v jejich muzice člověk nezakopne, byla to neskutečná dřevní rubanice, avšak i taková muzika má svým způsobem své kouzlo, zvláště pak v živém provedení, jež bylo v případě Impiety obzvláště výživné. Zpěvák a baskytarista Shyaithan své hlasivky ani své krční svalstvo nešetřil ani v nejmenším, díky čemuž to byl právě on, kdo na sebe ze singapurského tria strhával největší díl pozornosti. Celkově velice dobré, jen o chlup za Thurs.

H.: Další dávka německého pagan metalu byla na programu v podobě XIV Dark Centuries. Dokud jsem znal jen jejich jméno, ale ne muziku, považoval jsem je za to kvalitnější z německé pohanské scény, ale čím déle uběhlo času od chvíle, kdy jsem se konečně do jejich tvorby pustil, tím více jsem přesvědčen, že jsem se mýlil, na čemž nic nezměnilo ani koncertní vystoupení. Je pravda, že to pořád bylo o třídu výš než včerejší Varg, ale to upřímně za až zas tak velkou pochvalu nepovažuji (to je jako kdybyste prohlásili, že je lepší šlápnout do bahna než do hovna, což sice pravda je, ale moc velká výhra není ani jedno, takže asi tak). Zejména v rychlejších písničkách, kterých byla v setu většina, to znělo (a také vypadalo) jako takový ten nepříliš sympatický kolovrátek, ale na druhou stranu, pomalejší hymničtější songy působily o poznání lépe. Německé publikum ovšem moje problémy nemělo a XIV Dark Centuries odměňovalo bouřlivým potleskem. I když v tomto případě možná opravdu bude chyba na mé straně, jelikož i kolega Ježura tvrdil, že se mu to celkem líbilo, ale to už vám řekne sám…

Ježura: Tak si říkám, jak je možné, že sobotu začínám hodnocením XIV Dark Centuries, když jsme po areálu s H. pobíhali oba, a to od jeho otevření. Thurs mě evidentně nijak zvlášť nezaujali, když si z jejich vystoupení nepamatuji zhola nic. Sycronomica mě znechutila natolik, že jsem odběhl do místního metalmarketu a na stejném místě jsem strávil přes polovinu setu i následujících Singapurců Impiety. Když jsem se vrátil zpátky na tribunu, docela jsem zalitoval, protože to těch pár zbývajících minut vypadalo jako poctivé a sympatické zlo. Škoda, někdy příště. Ale teď už k proklamovaným Durynčanům. XIV Dark Centuries jsem onehdá recenzoval jejich novinku “Gizit Dar Faida”, takže jsem trochu tušil, co můžu čekat. A dokud se hrálo z novinky, přišlo mi to obdobně slušné jako z desky. Žádný velký zázrak, ale mozek mi rozhodně nechtěl opustit dutinu lebeční všemi otvory najednou, což je pro německý pagan metal docela solidní pochvala. Bohužel, z novinky toho nezaznělo příliš a starší tvorba mě z pódia neřekla prakticky nic. Sice to pořád nebyl úplný průser, ale doma bych si to rozhodně nepustil. XIV Dark Centuries mě však přese všechny zápory utvrdili v domnění, že patří k tomu lepšímu, co mává německou vlajkou a hraje to pagan metal…

H.: Na další Wolfchant padl černý Petr v podobě skupiny, která bude v zájmu zachování sil vynechána. Jednak mne osobně odpuzoval fakt, že mělo jít o další německý pagan metal, jednak byla potřeba načerpat trochu energie před zbytkem programu, jenž sliboval opravdu zajímavá jména a zážitky, což se nakonec i vyplnilo. Jen pro úplnost mohu ještě dodat, že jsem z Wolfchant přece jenom zhlédl poslední skladbu a kromě toho, že se na pódiu proháněli hned dva zpěváci, to nakonec znělo dost slušně, až mě štve, že jsem radši nezaříznul XIV Dark Centuries.

Ježura: Tady nemám co dodat, neboť jsem Wolfchant obětoval na oltář nasycení sebe sama a z jejich vystoupení jsem slyšel leda posledních pár minut. A to co H. přišlo dost slušné, jsem zařadil do škatulky “ne úplně na blití, ale poněkud prvoplánové”. A ani dva osvalení pěvci tomu moc nepomohli…

H.: Dark Fortress byli první (a vlastně i poslední) německou kapelou na letošním Ragnaröku, která zahrála opravdu dobře. U prvního songu to sice značně haprovalo a už už se schylovalo ke zklamání, když vtom se skupina s druhým válem “The Silver Gate” rozjela a vystřihla parádní set, v jehož rámci zazněly třeba (pokud mne chatrná paměť nešálí) “CataWomb”, “To Harvest the Artefacts of Mockery”, “Ylem” nebo závěrečná drtička “Baphomet”, která se ukázala být koncertní tutovkou. Vtipná mi však v případ Dark Fortress přišla světelná show, u níž bych se vážně nedivil, kdyby někomu způsobila epileptický záchvat – například u “The Silver Gate” (tj. téměř sedm minut) to blikalo bez přestávky celou dobu. Jen škoda, že v některých momentech byla utopena sólová kytara, což například citelně pohřbilo třeba refrén (opět ji můžeme dát za příklad) “The Silver Gate”. Samotný přednes Dark Fortress byl však více než skvělý.

Ježura: Spolu s Dark Fortress započala série vystoupení, jejichž tvorbu jsem znal buď velmi povrchně nebo vůbec, ale sliboval jsem si od nich přinejmenším slušný zážitek. A hned Dark Fortress předvedli, že jsem se netěšil zbytečně. Nemohu srovnávat se studiovou tvorbou nebo jinými koncerty, ale ten na Ragnaröku mě dostal řádným způsobem. Nehorázně našláplý death/black na mě zafungoval dokonale a nemít skřípnutý nějaký prokletý sval mezi lopatkami, mlátil bych hlavou ještě mnohem více. Závěrečná bomba “Baphomet”, kterou si někteří přítomní vyřvali, pak celý set uzavřela vskutku fenomenálním způsobem.

H.: První opravdu velký zážitek soboty přišel se švédskými folkaři Fejd, kteří pro mne osobně byli jedním z taháků Ragnaröku, ale že to bude až takhle dobré, to jsem nečekal. Ústřední bratrské duo Patrik a Niklas Rimmerforsovi strčili svým řáděním do kapsy členy kdejaké metalové kapely, aneb prý že se headbanging nedá provozovat s housličkami nebo balalajkou. Do jisté míry mne i překvapilo, že Fejd zvládli svou muziku živě reprodukovat natolik věrně, navíc člověka potěšilo, že se neschovávali za nasamplované pozadí, ale že vše opravdu odehráli. Občas to sice vypadalo, že Patrik těch svých sto nástrojů nestihne střídat, ale stihl, nechyběl ani jeho (resp. jejich) skvělý vokál, a to místy včetně lahůdkových vícehlasů. Celkově mi přišlo docela zajímavé, že živě hudba Fejd (a výtečný zvuk tomu opravdu napomohl) zároveň folkověji, že ony folklórní nástroje vynikly ještě více, a zároveň i rockověji díky dunící rytmice. Každopádně, naprosto skvělá show, které se právem dostalo fantastického přijetí od publika.

Ježura: Vážení, tomu, co předvedli Fejd, říkám nářez a je úplně jedno, že se na něm nepodílely elektrické kytary! Pětice mužů předvedla takovou show, že ještě teď stěží chápu, čeho jsem to byl vlastně svědkem. Špičková práce s nástroji a naprosto dechberoucí vokál bez jediného falešného tónu, to byly hlavní příčiny šílenství, které se mezi lidmi strhlo. Ještě jsem neviděl, aby na prakticky čistě folkovou kapelu lidé řádili tak jako na Fejd a stejně tak se mi ještě nepoštěstilo být svědkem tak aktivní pódiové prezentace, která svou energií, jak už správně podotkl H., zesměšňovala kdejakou našlapanou metalovou formaci. Jak lidé, tak muzikanti odvedli špičkový výkon a bylo to snad vůbec poprvé, co se na Ragnaröku přidávalo nad rámec vyhrazeného času. Klobouk dolů…

H.: Člověk se ani nestačil vzpamatovat a vedle už se chystal další skvělý koncert, tentokráte v podání Irů Mael Mórdha, na něž jsem byl hodně zvědavý. A modře pomalovaní pánové předvedli opravdu strhující výkon, zejména zpěvák Roibéard Ó Bogail, jenž ukázal, jak se má chovat správný frontman. Sympatické vystupování, bezchybná interakce s publikem a v neposlední řadě samozřejmě naprosto dechberoucí vokál. Pódium charakteristické irské atmosféře jejich hudby neuškodilo ani v nejmenším, možná právě naopak. V téhle ostrovní zemi ten přemýšlivý folk holt prostě umí. Mael Mórdha beze zbytku ukázali, proč jsou mnohými vedle Primordial a Cruachan považováni za nejlepší žánrovou skupinu své domoviny. A vrchol setu? Pro mě výtečná “The Serpent and the Black Lake”!

Ježura: Irsko je zemí, kde se hrdá krev předků bouří i v současnosti, a proto není divu, že se i zde daří hudbě, která vypráví o dobách minulých. O Mael Mórdha jsem doposud slyšel leda tak z nadšených proslovů jednoho známého, ale naše první živé setkání mě ujistilo, že ten člověk nelhal. Z koncertu Mael Mórdha jsem si odnesl podobný dojem jako z toho, který odehráli jejich krajané Primordial na loňském Metalfestu. Bylo to sugestivní, charismatické, nesmírně uvěřitelné a ve všech ohledech úžasné. Nevím, jak to ti Irové dělají, ale jejich muzika na mě prostě platí a Mael Mórdha dokázali, že ani oni nejsou výjimkou. Už se těším, až mi vyrazí dech nějaká irská kapela – zatím je to totiž čisté skóre.

H.: Oproti tomu legendární Skyclad jsem nikdy příliš neposlouchal, přesto jsem rád, že jsem měl konečně možnost tyto praotce folk metalu vidět. A musím uznat, že ani oni nezůstali nikomu nic dlužni a zahráli po čertech povedený energický set. Při pohledu na ně by to do nich člověk neřekl, ale i tak do toho všichni vložili všechno a z jejich přednesu přímo sálalo nadšení. Když to hudebníky opravdu baví, někde se to vždy odrazí, což Skyclad potvrdili. Tři čtvrtě hodinky v jejich doprovodu bylo pryč dřív, než se člověk stačil vzpamatovat – a právě to je jedna z věcí, podle nichž poznáte výborný koncert.

Ježura: Skyclad patřili k tomu nevelkému počtu interpretů, od nichž jsem už pár songů slyšel, ovšem o znalosti tvorby se hovořit rozhodně nedalo a koncert měl tedy posloužit jako jakýsi test, zdali se mám pokoušet probírat se jejich diskografií. A Skyclad mě naprosto rozsekali. Sice nepřišli s žádným tvrdým metalem ani přespříliš rozjímavou náladou, ovšem jejich energické skladby plné typicky ostrovních melodií zafungovaly skvěle. Vše jen umocnilo civilní a veskrze sympatické vystupování všech muzikantů, na kterých bylo vyloženě vidět, že si show užívají. A jestli jsem se předem bál, jak na Skyclad zareaguje publikum, Němci mě nadmíru potěšili, protože předvedli odezvu jak se sluší a patří. Dokonce se několikrát strhl i menší mosh pit, což jsem tedy vážně nečekal. Zazněly jak aktuální, tak starší skladby z éry Martina Walkyiera, a všechny zněly skvěle. Závěr patřil hitu “Inequality Street” a moje spokojenost atakovala mety nejvyšší. Dal bych si to s chutí ještě jednou. A potom znovu…

H.: Pokud srovnáme vystoupení Absu na Ragnaröku s loňským Brutal Assaultem, v Lichtenfelsu to bylo minimálně o dvě třídy výše. Důstojný hrací čas, délka setu, tma, podpora světel a hlavně – kapela v ten večer ve skvělé formě. Baskytarista Ezezu a kytarista Vis Crom již nepůsobili tak staticky, zvláště Ezezu dělal, jak se říká, pořádnou show, přesto na sebe největší díl pozornosti stále strhával zpěvák a bubeník v jedné osobě, Proscriptor McGovern, který si samozřejmě opět nenechal ujít příležitost předvést svůj legendární ječák, z něhož praskají ušní bubínky (Ježura potvrdí – on je neznal, pročež si málem cvrnknul do textilu, jak se toho lekl (smích)). Snad jediná nevýhoda německého setu byla, že mlha byla místy tak hustá, že za ní Proscriptor nebyl téměř vidět a člověk si tak nemohl vychutnat jeho šílenou práci s bicími, na níž je muzika Absu do velké míry postavena. Kromě toho mi přišlo, že si Proscriptor čím dál tím víc vokálních linek začíná dělit s Ezezem, přesto – výtečná záležitost.

Ježura: Pokud správně počítám, do nástupu Absu jsem absolvoval čtyři brilantní koncerty v řadě, a proto jsem potřeboval trochu vydechnout. Thrash/black není mojí výsostnou parketou, a tak jsem většinu setu strávil zevlingem okolo merchandisu, doplňováním tekutin i živin, a dalšími rozličnými kratochvílemi. Samotnému koncertu jsem tak věnoval odhadem čtvrthodinu, během které jsem stihl zaregistrovat dvě věci – první byl Proscriptorův legendární ječák (a H. nepřehání, vážně jsem se leknul jako blázen) a tou druhou pak skutečnost, že Absu vážně umí. Já jsem to sice zcela docenit nedokázal, ale fanoušci museli být v extázi, protože tohle byla vážně síla.

H.: Do kolen mne dostali Einherjer, kteří předvedli, jak se má správně hrát viking metal! Společně s následujícími Moonsorrow dostali od pořadatelů nejdelší čas na festivalu a dokázali jej zužitkovat do poslední vteřiny. Nechyběla hutná atmosféra, opět proudy mlhy, které ovšem zrovna v tomto případě byly spíše k dobru, ani perfektně zvolený setlist, v němž se kromě povinných kultovek jako “Dragons of the North”, “Far Far North” nebo “Ironbound” dostalo i na méně známé kusy jako “Crimson Rain” nebo “Wyrd of the Dead”. Einherjer zahráli ukázku ze všech pěti desek, přičemž z té poslední “Norrøn” nejvíce potěšila “Varden brenne”, v níž se naplno projevilo další obrovské plus vystoupení Einherjer – naprosto geniálně provedené vokály. Z čistých chórů doslova mrazilo v zádech, stejně ale i z krkavčího křiku Frode Glesnese, jenž měl ten večer v hrdle naladěno opravdu neskutečně a své linky odzpíval snad ještě lépe než na deskách. Pro mě třetí nejlepší vystoupení Ragnaröku po A Forest of Stars a Nachtmystium, kteří jsou ještě před námi.

Ježura: Dobře třetinu setu Einherjer jsem strávil buď na podpisovce Skyclad nebo pokecem se zbytkem výpravy a věřte nebo ne, teď si za to celkem nadávám. Když jsem totiž nakonec dal na neustálé vynášení Einherjer do nebes od H., nelitoval jsem ani vteřinu. Tohle je prosím viking metal, jak se patří, a nejsou k tomu potřeba žádné trapné pózy, dřevěné meče nebo plastové rohaté helmy. Když Einherjer hráli, Quorthonův duch byl nablízku a atmosféra se dala krájet. Nic konkrétního ze mě sice nedostanete (proč taky, když už to udělal H., který je stran Einherjer poněkud erudovanější), ale přísahám, že tohle byl koncert jak víno, na který jen tak nezapomenu.

H.: Na Moonsorrow, asi největší kapele festivalu, mi přijde velice zajímavé dvě věci. První – technici to zase jednou hodně přehnali s umělou mlhou, a to do té míry, že mi trvalo skoro celý první song, než jsem zjistil, na jaké straně pódia jsou umístěny klávesy… na druhou stranu je ovšem nutné uznat, že hustá mlha společně s modrým nasvícením značně podpořily atmosféru, s níž se pojí věc druhá – Moonsorrow se rozhodli kompletně přehrát svou poslední desku “Varjoina kuljemme kuolleiden maassa”. To má jistě svá pro i proti… na albu jsou pouze dlouhé skladby, díky čemuž se koncert slil v jednu velkou mohutnou stěnu zvuku bez záchytných bodů. Na druhou stranu, stejně jako na samotné nahrávce, i v živém provedení skladby excelovaly zejména v celkové atmosféře, tudíž z vystoupení Moonsorrow zbyl jen jeden celistvý zážitek bez bližších detailů, avšak nutno říct, že ten jediný pocit je naprosto jednoznačný – bylo to super. Rozhodně bych byl pro to, aby kapely hrály na koncertech celá alba od začátku do konce častěji.

Ježura: Od posledního Brutal Assaultu, kde mě Moonsorrow nikterak nenadchli, uplynulo už docela dost vody a já jsem se mezitím stihl docela obstojně seznámit s jejich studiovou tvorbou, takže jsem čekal, že si to u mě vylepší. A věřte nebo ne, přesně to se stalo! Zamlžené pódium a všudypřítomná tma totiž Moonsorrow vysloveně svědčí. Jenže i v té tmě a mlze bylo jasně vidět, že se pánové do muziky řádně opírají, v čemž vyloženě exceloval kytarista Mitja Harvilahti. Pro obecenstvo Ragnaröku si Moonsorrow přichystali specialitku v podobě přehrání celého alba “Varjoina kuljemme kuolleiden maassa” a za sebe musím říct, že to byl vynikající tah. Vystoupení totiž přejalo charakter desky, plynulo stejně jako cesta ústřední postavy alba a já si to celé mimořádně užíval. Když dozněla poslední skladba, která jediná nepocházela z “Varjoina kuljemme kuolleiden maassa”, a Moonsorrow vyklidili pódium, byl jsem nadšen.

H.: Famózní jízda pokračuje s americkými feťáky Nachtmystium. A jak jsem již naznačil výše, opět se jednalo o dechberoucí zážitek. Tuto formaci dalece předchází její pověst něčeho nevídaného a soudě čistě dle vystoupení v Lichtenfelsu, Nachtmystium své pověsti dostáli a ještě ji předčili. V živém provedení byla jejich muzika oproti studiové podobě značně jiná, mnohem extrémnější, surovější, doslova až destruktivní psychedelická masa zvuku. Výkon hudebníků – neuvěřitelný. Pokud by mi někdo řekl, že si těsně před koncertem v backstage pánové šlehli nějakého speedu, rozhodně bych tomu věřil, protože hráli na pokraji transu. Blake Judd byl jediný, kdo se na festivalu se svým projevem dokázal srovnat s démonickým projevem zpěváka A Forest of Stars, ale i jej samotného zastínil klávesák Sanford Parker, u něhož byly vulgární posunky směrem k publiku ještě nejblíže konvenčnímu chování. Postupem času se koncert dostal do podoby, kdy se ona zmiňovaná destruktivnost opravdu zhmotnila, a vystoupení se zvrhlo do čisté anarchie, při níž létalo nástrojové obsazení vzduchem, do lidí, tříštilo se o zem. A do toho neustále zničující hudební produkce… například mohutný refrén “Assassins” a jeho slova “We feel nothing and are nothing”, která vystihují celé Nachtmystium, zní doteď v uších…

Ježura: Už si ani pořádně nepamatuji proč, ale k vystoupení Nachtmystium jsem se přimotal víceméně náhodou, protože jediný pokus, který jsem někdy v uplynulém roce učinil s jejich tvorbou, dopadl prachbídně. Jenže když jsem se tam tak postavil a začal se věnovat muzice, došlo mi, že jsem svědkem něčeho geniálního. Jak jsem později zjistil, proti víceméně poklidným studiovým nahrávkám působí živě prezentovaná hudba Nachtmystium jako drtivý kopanec okovanou botou do obličeje. A tak jsem tam stál a nechal do sebe kopat, protože to bylo něco vážně fenomenálního. Dost určitě zfetovaní muzikanti působili, jako by dělali doprovod apokalypse a nezůstali nic dlužni heslu “po nás potopa”. O převážnou část pozornosti se dělili klávesák Sanford Parker a kytarista a zpěvák v jedné osobě, Blake Judd. Ten s kytarou vyloženě šílel a působil dojmem, jako by ho motivovalo samo peklo. Pana Parkera však dost určitě motivovala nějaká světská substance, protože jeho pódiové excesy nabraly vyloženě destruktivní charakter. Když se k těmhle dvěma přidal přiběhnuvší člověk, kterého jsme později identifikovali jako zpěváka Agrypnie, šílenství dostoupilo vrcholu. Tihle tři se začali všemožně hecovat, pošťuchovat a vzápětí létaly vzduchem stojany na mikrofony, mikrofony samotné a konečně také totálně sjetý Sanford Parker, který si neodpustil několik výletů na ruce publika. Normálně bych asi řekl – hovada. Ne však v tomhle případě, protože v kombinaci s tou šílenou, geniální, šíleně geniální a geniálně šílenou muzikou šlo o naprosto uhrančivou podívanou, která mě naprosto odrovnala. Pro mě se stali Nachtmystium naprostým vrcholem celého festivalu. Never stop the madness!

H.: Definitivní tečku za Ragnarökem učinili rumunští Dordeduh alias současné působiště dvou někdejších tahounů Negură Bunget. Musím se přiznat, že v této chvíli už mnou značně cloumala únava, tudíž jsem většinu setu jen prostál se zavřenýma očima, poslouchal a pohupoval se rytmu, místo na vnímání bližších detailů už mi jaksi nezbylo. Samozřejmě nechyběly tradiční nástroje (resp. pro metal netradiční), atmosféra byla hutná, ale víc ze mě nedostanete. Ovšem i tak považuji vystoupení za Dordeduh, jen jsem si ho užil trochu jiným způsobem, než je nevěřícné zírání s otevřenou hubou jako v případě Nachtmystium.

Ježura: Program se nachýlil ke konci a i v tomto případě to bylo moje první setkání s kapelou. I tentokrát to dopadlo velmi dobře a Dordeduh se u mě zapsali zdobným písmem. Bližší charakteristiku, než “působivé vystoupení” po mně však nechtějte, neboť po tom nepříčetném divadle, které předvedli Nachtmystium, jsem ani nepotřeboval být unavený, abych set Dordeduh strávil ve stavu ne nepodobnému meditaci. Jako tečka za celým festivalem však Dordeduh zafungovali skvěle a já se pomalu začínám těšit na šestý ročník Phantoms of Pilsen, kde se opět shledáme…


Dark Fortress – Ylem

Dark Fortress - Ylem
Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 22.1.2010
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Ylem
02. As the World Keels Over
03. Osiris
04. Silence
05. Evenfall
06. Redivider
07. Satan Bled
08. Hirudineans
09. Nemesis
10. The Valley
11. Wraith
12. Sycamore Trees [bonus]

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

I přes 16 let na scéně a šest výborných desek (včetně té aktuální) mi Dark Fortress připadají pořád spíše jako taková nenápadná kapela, která stále nemá věhlas, jaký by si podle mého názoru kvalitou své produkce zasloužila. A to by v tom byl čert, aby je novinka „Ylem“ konečně nekatapultovala do první ligy, na oči celé metalové komunity, nejen blackmetalové scény. Jestli se dá totiž něco o nové nahrávce těchto německých black metalistů říct, tak, že drtí kosti, mozek i koule…

„Ylem“ drtí kosti svým těžkotonážním soundem. Produkce je u téhle fošny vskutku brutální. Pravda, Dark Fortress na žádném ze svých dlouhohrajících počinů nebyli nějaká garážovka, „Ylem“ má ale jednoznačně nejlepší zvuk z celé diskografie skupiny. Nejde však o žádnou vyleštěninu bez duše, pořád je to kurevsky heavy! Budou praskat kosti, budou praskat reproduktory. K čemu vám je ale super zvuk, když vaše hudba stojí za prd? K ničemu, ale choďte s tímhle za Dark Fortess – to není jejich případ. Zabijácká riffóza vám urve hlavu a veškeré pochybnosti o kvalitách „Ylem“ vám narve zpátky do vašeho chřtánu. Takhle nakažlivé pecky jsem pěknou chvíli nežral, protáčení mařeny při poslechu je povinnost! I když to já osobně nemám moc ve zvyku, v tomhle případě jsem občas prostě musel vyskočit z křesla a třepat palicí jak o závod. Jenže…

…jenže i tak se nedá říct, že by „Ylem“ byla nějaká bezduchá, i když chytlavá rubanice. Na své si přijdou i milovníci kvalitního poslechu se sluchátky na uších, což je jedině dobře. Rozhodně si ale nemyslete, že by se Dark Fortress snažili oba tyto světy (paření × přemýšlení) na album prostě samoúčelně narvat, aby to tam bylo a aby si každý „našel to svoje“. To vůbec ne! „Ylem“ je jeden velký a vyvážený celek, jenž je skvělý takový, jaký je. Zatímco jeden poslech se může nést ve víru zuřivého headbangingu, u druhého si zapřemýšlíte o celém tom nosném, filozofickém tématu alba o prahmotě, základu všeho, která byla na tomto světě ještě před tím, než vznikl vesmír a život. V tomto ohledu „Ylem“ drtí mozek.

Jak jsem již zmínil, deska je hodně ucelená a vyrovnaná. I přes svojí obludnou délku (s bonusem hodina a čtvrt) nenudí ani minutu. Každá skladba má v sobě uschované tak velké množství detailů, že se prostě jen těžko oposlouchá. Probírat tu všechny dobré songy asi nemá cenu, protože bych mohl jen tak namátkou zmínit celý tracklist, vyzdvihnu tedy jen pár absolutních bomb, které mě osobně zaujaly nejvíce.

Za pozornost určitě stojí trojka „Osiris“, která vám po ostřejší „Ylem“ a klidnější „As the World Keels Over“ napumpuje do žil vskutku vydatnou porci chorobné atmosféry. Po temném začátku se na vás vybalí přesně ten křupavý riff zmiňovaný někde výše, navíc v kombinaci s lehkým klávesovým podkladem, jenž skladbě dodává jakýsi punc absolutnosti. Jak „Osiris“ plyne dále, stává se více a více působivější, až to člověka nutí obdivně pokyvovat hlavou, aby se nakonec zlomila v apokalyptické sólo a totální sypanici na závěr. Jednoznačně jeden z vrcholů.

Tím ale výčet nekončí! Zmínit musím i „Evenfall“, v níž exceluje zpěvák Morean velmi zajímavou barvou svého hlasu. Lehce netradiční a působivá druhá půlka songu nabízí jeden z nejsilnějších momentů „Ylem“. A co teprve videoklipová „Hirudineans“ – pekelně pomalý a trýznivý začátek, který se zvrhne v chytlavou blackovou jízdu nabírající rychlost (všimněte si postupného zrychlování bicích a přidávání vrstev kopáků – opravdu pěkné) až do svého konce.

Ty největší lahůdky však nahrávka ukrývá až při svém samotném závěru. Na sklonku celkové hrací se vám dostane takových klenotů, až vám budou uši přecházet. Nejprve je to naprosto nepředstavitelné zlo „The Valley“. Tempo šnečí, ale síla obrovská. Chvílemi se píseň dokonce otírá i o hájemství depresivního black metalu, což jen podtrhuje obrovskou naléhavost. Je to takové malé peklo. Ani to vás však nemůže připravit na to, co bude následovat. „Wraith“ už je totiž opravdu něco neuvěřitelného a já nemohl uvěřit svým uším. Pamatujete si na blasfemii „Lucifer“ od Behemoth? Tohle podobný případ, akorát tam, kde Poláci šli z technické brutality k primitivní infernálnosti, se Dark Fortess vydali na opačnou stranu – z blackmetalové krutosti k jemnosti a melancholii. V konečném výsledku však „Wraith“„Ylem“ vyčnívá stejně obludně jako „Lucifer“ na „Evangelion“. Osudovost a předzvěst nevyhnutelného konce z tohoto opusu stříká na všechny strany. Misantropická bonusová předělávka „Sycamore Trees“ (znáte „Twin Peaks“?) tomu všemu už jen nasazuje korunu.

Co dodat? Dark Fortress stvořili monstrum. Nebojím se říct, že je to opravdu vrchol celé jejich tvorby. Musím se přiznat, že „Ylem“ nabízí ještě mnohem víc, než jsem čekal, a to jsem čekal celkem dost. Hodnocení je možná vysoké, ale vysoké je rovněž mé nadšení. Uznávám, časem to možná klesne o jeden stupínek dolů (říkám možná), ale to nic nemění na tom, že je „Ylem“ počinem bezesporu kvalitním, a když k tomu přičtu i mé překvapení (říkám, očekával jsem hodně, ale ne „tak hodně“), je 9 naprosto adekvátní.