Země: Švédsko Žánr: death metal Datum vydání: 26.2.2016 Label: Century Media Records Tracklist: 01. Midas in Reverse 02. Dead Dawn 03. Down to Mars to Ride 04. As the World Fell 05. Total Death 06. The Winner Has Lost 07. Silent Assassin 08. Hubris Fall 09. Black Survival 10. Not What It Seems Hrací doba: 40:45 Odkazy: facebook

O problémech, jimiž si prošla severská veličina Entombed a které vedly ke vzniku dvou odnoží této kapely, toho již bylo napsáno dost. Nebudu tedy příliš zdržovat a vezmu to spíš jen cvičně, aby se i neznalí dostali do obrazu prostřednictvím těch hlavních událostí. Před vydáním předchozího alba „Back to the Front“ se v táboře Entombed rozešly dvě hlavní persóny, zpěvák Lars-Göran Petrov a kytarista Alex Hellid, kteří měli každý jinou představu o směřování svého dítka. To je samo o sobě událost nijak příznivá pro fanoušky dané kapely, nicméně výsledkem je to, že L-G Petrov si založil svoji vlastní verzi této stálice a ta se nápadně podobá tomu, co Entombed do té doby tvořili ještě pod svým původním jménem.

To Alex Hellid sliboval svou verzi Entombed takřka ihned po událostech v roce 2014, ovšem do dnešních dní se nic neděje, takže z této strany toho už moc nečekám. Vypadá to, že veškerá budoucnost, která je alespoň personálně (v tomto případě však i jménem) spjata s historií chrastících deathmetalistů ze Stockholmu, bude přicházet právě z formace s přídomkem A. D. K L-G Petrovovi se přidala trojice ve složení Victor Brandt (basa), Olle Dahlstedt (bicí) a Nico Elgstrand (kytara) a odkaz legendy tak žije alespoň částečně dál, protože všichni čtyři v řadách kapely působili v jejich posledních dnech.

L-G Petrovovi samozřejmě nelze nic zazlívat, protože z dvou desek jeho Entombed A. D. mám pocit, že si prostě jen chce dál hrát ten svůj oldschoolový death metal, který chrastí jako starý kostlivec, a fanoušci mu to žerou. A já se jim nedivým. Debut „Back to the Front“ byla dobrá práce na téma valivý severský death metal, a přestože to nebylo nic nového pod sluncem, tak tou zarputilostí a uvěřitelností se vyvažoval právě ten nulový historický přínos. A tak nějak jsem přistupoval k novince „Dead Dawn“. Jako k albu, od něhož toho příliš nečekat, protože druhé „Left Hand Path“ už L-G nikdy nenazpívá, a jako k desce, která si odbouchá těch svých deset hrubých válů a já se na nějakou dobu slušně zabavím.

Jenže tady přichází ten hlavní problém, který s „Dead Dawn“ mám. Na můj vkus je novinka Entombed A. D. až příliš uniformní a nepřekvapivá. Myslím tím nepřekvapivá v tom smyslu, že postrádá více opravdu zajímavých skladeb, nebo alespoň motivů, jichž bych se při poslechu mohl chytit. Takhle L-G a jeho kumpáni spustí úvodní šlehu „Midas in Reverse“, která vlastně není vůbec špatná, ovšem s přibývajícími minutami mám dojem, že se nudím čím dál víc. Neříkám tím, že by Entombed A. D. začali hrát něco odlišného od toho, s čím fungovali ještě bez přídavku A. D., protože L-G má ten svůj skladatelský rukopis natolik vypiplaný do sebemenšího detailu, že formálně je „Dead Dawn“ v podstatě stejným albem, jako bylo „Back to the Front“. Problémem je z mého pohledu to, že tentokrát mě poslech těch kompozic příliš netěší, takže písně jako „Black Survival“ či „The Winner Has Lost“ na mě ve výsledku působily spíš jako standardně odvedená rutina, což je špatně.

On už první singl, jímž se stala již zmíněná „The Winner Has Lost“, mě nijak nezaujal a popravdě řečeno jej považuji za nejslabší položku „Dead Dawn“. Přestože Lars-Göran řve jako bezohledná bestie a nedá se mu nic vytknout, tak hudebně mi to přijde jako hodně slabý odvar dříve nebezpečné směsice death metalu s rock ‘n’ rollovou šlapavostí. Navíc, a to mi nejde přes uši, mi singlovka zní jako kopie „Pull Harder on the Strings of Your Martyr“ od Trivium, jen s tím rozdílem, že Trivium zněli o něco nebezpečněji, což už z principu není příliš lichotivá poznámka.

Co se mi naopak líbí, to je pravověrná skupina starých vypalovaček, mezi něž patří titulní „Dead Dawn“, rychlovka „Total Death“, a když přivřu obě oči, tak i „Silent Assassin“, ovšem nebudu lhát a přiznám, že ne vždy jsem se proposlouchal až do samého konce, což je při relativně krátké hrací době „Dead Dawn“ nepříjemné zjištění.

Před vynesením finální rozsudku se ve mně perou dva dojmy. Ten jeden mi říká, že L-G a jeho kumpáni nahráli deset klasických válů, které jsou plné energie a typických postupů schovaných pod rouškou rukopisu, jenž kdysi pomáhal utvářet dění na švédské deathmetalové scéně. Deset válů, které jim příznivci stylu zcela určitě spolknou, ovšem já se stále nemůžu zbavit dojmu, že tentokrát se výsledek Entombed A. D. příliš nevyvedl; „Dead Dawn“ mě nechává až nezvykle chladným, takže bych jej hodnotil neutrálně jako album úspěšné jen tak na půl cesty. Jako dobře odvedenou rutinu, bez jejíhož poslechu se v pohodě obejdu, protože až budu chtít slyšet pořádný nářez z kuchyně Entombed, tak sáhnu po albech, která nedávno slavila 20 let výročí od vydání.

Země: Švédsko Žánr: death metal Datum vydání: 16.3.2015 Label: Nordavind Records Tracklist: 01. Kill to Live 02. Bedlam Strike 03. Pandemic Rage 04. Second to None 05. Bait and Bleed 06. Waiting for Death 07. Eternal Woe 08. Digitus Medius 09. Vulture and the Traitor 10. The Undeminer 11. Soldier of No Fortune Hodnocení: 7/10 Odkazy: facebook

Je vždycky smutné, když se zaběhnutá kapela dokáže během tak krátké chvíle rozkmotřit a házet na sebe špínu a rozdělit tak fanoušky na dvě poloviny. Své by o tom mohli vyprávět Queensrÿche, Rhapsody of Fire a aktuálně taky Entombed. U těch posledních dvou jmen se sice té špíny na obě strany zas tak moc nekydalo, ale i tak podobné rozchody doprovází nemalé emoce, které nakonec nutí fanoušky vybrat si, kterou část skupiny budou nadále sledovat. Správně tušíte, že Entombed A.D. jsou pohrobci a nově vzniklá klika legendární death metalové party Entombed (i když to spíš vypadá na přímého nástupce soudě dle práv na používání původního jména). Takže, pokud se někde mrknete na biografii a uvidíte, že kapela vznikla v roce 2014, tak se nebojte, že byste šli čelem proti nevyhrané kopírce legendárních spolků. Naopak. Nejeden ze zúčastněných se tvorby severského death metalu přímo účastnil.

Pojďme ale zpět na začátek. Psala se druhá půle loňského roku a švédská legenda Entombed po dlouhých šesti letech ohlásila nové album jménem “Back to the Front”, jež mělo vyjít někdy v říjnu. V té době samozřejmě ještě nikdo netušil, co se děje v zákulisí, takže pokud informace o nástupci šest let starého předchůdce byly překvapením, další informace týkající se fungování samotné kapely byly spíš jako malá vodíková puma. Album bylo přeloženo kvůli nejasným důvodům na jaro letošního roku a začátkem roku pak vyšla šokující zpráva, že se Entombed dělí na dvě formace. Pod původním jménem Entombed zůstal kytarista Alex Hellid, který se na novince vůbec nepodílel a s kapelou už nějaký čas ani nekoncertoval a jenž se rozhodl si k sobě přizvat bývalé členy Uffe Cederlunda a zpěváka Orvara Säfströma. O tom, jak je tato část Entombed daleko s pracemi na studiovém materiálu, se toho moc neví, ale jejich bývalí kumpáni se rozhodli album “Back to the Front” vydat pod upraveným jménem Entombed A.D. s novým logem a výsledek jejich práce se tak konečně dostal na světlo světa.

Byla by totiž škoda přijít o tak dlouho očekávané album. Je mi teď fuk, pod jakou hlavičkou by vyšlo ven, protože za všech okolností je to de facto nová deska Entombed, která nepopírá dosavadní vývoj této party a přináší aktuální dobovou výpověď na téma death’n’roll, na který jsou tihle pánové vážně machři. I když někdy od minulého alba je znatelný příklon ke starým chrastivým death metalovým základům a v tomto trendu tak trochu pokračuje i “Back to the Front”. Když už jsem to nakousl, tak se sluší říct si, kdo že to za Entombed A.D. stojí. Samozřejmě zpěvák L-G Petrov, bez kterého by to nebyli Entombed v jakékoli podobě. Dále pak kytarista Nico Elgstrand, jenž začínal v Entombed jako baskytarista a po vydání “Serpent Saints – The Ten Amendments” přešel k šesti strunám, jeho nástupce Victor Brandt, který se v Entombed mihnul jen na posledních singlech, a bubeník Olle Dahlstedt.

Ve své podstatě je jedno, jestli se na “Back to the Front” budete dívat jako na debut Entombed A.D. nebo naopak jako na jubilejní desáté album Entombed, protože i přes lehkou změnu názvu, je to hlavní, tedy hudba, tvořeno se stejným zápalem a energií, jako tomu bylo v případě alb předešlých. Snad jediné, čím se tohle debutové album liší od svých “předchůdců”, je, že nepokračuje v sestupové kvalitativní tendenci a navzdory mým obavám přináší svěží materiál, kterému nechybí na jednu stranu taková ta klasická vyhraněnost, kdy se nedá o jediné skladbě říct, že by byla překvapivým kouskem, ale na druhou stranu to není poslechu a výslednému dojmu nijak na obtíž. I díky skvělému chrastivému zvuku má novinku obrovskou sílu a koule, které tak často chybí podobným partám, jež začnou tu svojí řezničinu a čtyřicet minut je nic nezastaví. To z Entombed A.D. je znát, že pánové už mají něco za sebou (hlavně tedy Lars-Göran Petrov) a na výsledné podobě “Back to the Front” je to slyšet.

Album to sice není nikterak rozmanité a drží se svého death metalového kopyta, ale je nutno zdůraznit, že nepůsobí jako poctivě odvedená rutina, kdy se prostě ve studiu nadrtí dvanáctka skladeb, což by standardně fanouškům stačilo ke spokojenosti (zvlášť po takové době). “Back to the Front” je plné velmi dobrých písní, mezi kterými se hluchá místa hledají jen obtížně. Abych nepřechválil, tak nutno dodat, že to neznamená, že tak nelze učinit. Kdybych musel, tak bych bez větších problémů oželel celkem unylou “Bait and Bleed” a rovněž nezajímavou “Vulture and the Traitor”, která sice v několika okamžicích alespoň rozpoutá pořádné peklo, ale jako celek klopýtá za stádem silných kusů.

Naštěstí je těch silných kusů dostatek, takže pozitivní dojmy ve mně při poslechu této desky převládají. Hodně se mi líbí hned úvodní “Kill to Live”, jejíž úvod zní jako z nějakého starého hororu, ale jakmile spustí kytarové hřmění, tak jsou všechny potenciální úsměvy z úvodní zvonkohry rozmetány na kusy. “Kill to Live” sice není na úvod úplně ideální skladba, protože ji chybí drive a nemá sílu rozsekat posluchače na hadry a já sám jí přišel na chuť až po nějaké době, ale když už nic, tak připravuje půdu pro skutečné vypalovačky, na které jsem se těšil ze všeho nejvíc. Jistě víte, co mám na mysli. “Bedlam Attack”, “Pandemic Rage” nebo “Waiting for Death” jsou vály, které jsem na Entombed vždycky miloval a nejinak tomu je i v případě Entombed A.D. L-G Petrov řve ze všech sil a dost často se za něj postaví i trojice spoluhráčů, kteří díky sborovým pokřikům dodávají třeba druhé polovině “Waiting for Death” rozměr až živé nahrávky. No co vám budu povídat, prostě vše tak, jak má být.

Pokud se ve vzduchu před poslechem “Back to the Front” něco vznášelo, tak to byla otázka, jestli se album ukáže natolik silné, aby se vznik Entombed A.D. ukázal jako opravdu opodstatněný a ne jako slabý výkřik do tmy, na nějž by se velmi rychle zapomnělo. Naštěstí můžu říct, že debutové album této formace je velmi jasnou deklarací toho, že jestli někdo takto šlapavý a jednoduchý death metal umí zahrát s podobnou grácií a ještě z toho udělat hlavní devízu své vlastní tvorby, tak jsou to Entombed A.D. Spokojenost? Vlastně ano. Je fakt, že “Back to the Front” zřejmě neskončí na stupni vítězů v kategorii death metalové album roku 2014, ale přesto je to velmi dobrý výsledek od kapely s (donedávna) nejistou budoucností, která se nyní zdá až příliš jasná a s takovým materiálem i pěkně zářivá.