Archiv štítku: gothic rock

Lacrimosa – Revolution

Lacrimosa - Revolution
Země: Německo / Švýcarsko
Žánr: gothic rock / metal
Datum vydání: 7.9.2012
Label: Hall of Sermon

Tracklist:
01. Irgendein Arsch ist immer unterwegs
02. If the World Stood Still a Day
03. Verloren
04. This Is the Night
05. Interlude – Feuerzug (Part I)
06. Feuerzug (Part II)
07. Refugium
08. Weil du Hilfe brauchst
09. Rote Sinfonie
10. Revolution

Hodnocení:
Ježura – 8/10
H. – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Za jménem Lacrimosa se ukrývá německo-finské duo, které již dlouhé roky žije a tvoří ve Švýcarsku a které na letošek připravilo v pořadí již jedenácté řadové album. To nese název “Revolution” a já jsem si ho k recenzi vybral veden zoufalou snahou objevit pod hlavičkou gotického metalu kapelu, která není jen továrnou na peníze, bezskrupulní kopírkou několika zavedených žánrových veličin, nebo rovnou kombinací obojího. Zároveň jsem tuhle recenzi vzal jako příležitost konečně se podívat na zoubek kapele, která kolem mě dlouho kroužila, ale nikdy se nepřiblížila dost na to, abych po ní chňapnul.

Nač to zastírat, moje první přání se mi vyplnilo hned s prvním poslechem, protože i když jsem nebyl schopen s jistotou říct, co jsem to vlastně doposlouchal, bylo mi jasné, že nic podobného jsem ještě neslyšel. Nebo ne, jinak. Slyšel jsem spoustu věcí, které zněly jako určitá část nebo chcete-li složka “Revolution”, ale ještě nikdy jsem neslyšel, že by byly tyhle byť i zdánlivě neslučitelné složky namíchány takovým způsobem, jako to na své novince předkládá Lacrimosa. Tilo Wolf totiž operuje s motivy melancholického německého schlageru, přidává špetku vznešenosti klasických gotických uskupení z 90. let, nebojí se vlivů čistého industrialu nebo lehké elektroniky, a to vše podkládá stylově těžko zařaditelnými kytarami. Řekněte, dá se takováhle směsice vlivů vůbec pojmenovat? Já si na to netroufám, ale někdo povolanější by se o to pokusit mohl, protože v podobě, jaká se ukazuje na bezmála hodinovém “Revolution”, se jedná proti všem předpokladům o soudržný celek, kde se jednotlivé části doplňují, místo aby spolu zápasily. Překvapením ale není konec. Jak praví zkušenost, když někdo kombinuje tolik různých prvků, většinou mu z toho vyjde dílo, které je poměrně složité, komplexní a nemusí být úplně jednoduché se v něm zorientovat. “Revolution” je na tom trochu jinak a kdybych měl hledat nějaký výraz, jak shrnout, jakým jazykem k posluchači deska mluví, asi začnu hovořit o hudebním minimalismu, který však oplývá velkým množstvím rozličných nápadů a postupů. A je to skutečně tak, protože i přes značně umírněný charakter nahrávka oplývá opravdu zajímavými momenty – ať už co do melodií nebo kompozice.

Vynikající zprávou je, že se Tilo Wolf snad v žádné skladbě neopakuje a “Revolution” přináší deset svébytných a jasně odlišitelných skladeb. Dosaženo je toho velmi elegantně. V žádném případě se totiž nejedná o deset podle jednoho mustru šitých skladeb klasické struktury, ale je to přesně naopak. Jednou je to energická hitovka “Feuerzug”, jindy silný a rozvláčný žalm “Weil du Hilfe brauchst”, s folkem a elektronikou koketující sólo pro Anne Nurmi (“If the World Stood Still a Day”), svým minimalismem neuvěřitelně přitažlivá “Verloren” nebo třeba košatá a dlouhá kompozice “Rote Sinfonie”. Jednotlivých nástrojů je využíváno tak akorát střídmě, ne všechny jsou nutně stavěny na odiv na každém rohu a výsledkem je tak deska, která je i přes spoustu jednotících prvků velmi pestrá a nenudí.

Zcela dominantním a pro kapelu určujícím faktorem je páně Wolfův vokál. Nikdy jsem nikoho neslyšel zpívat jakkoli podobně a není se čemu divit. Barva, lehká zastřenost a jedinečné emoce, které jsou v jeho hlase skryty, vytváří v kombinaci s parádním německým přednesem vokál, který se prostě musel stát pojmem. Zajímavé ale je, že Tilův hlas místy zní jakoby trochu použitě nebo neudržovaně. Nevidím v tom však jiný důvod než záměr, protože jak jsem se na vlastní uši přesvědčil, naživo mu to zpívá opravdu skvostně. Svojí troškou do mlýna přispívá i klávesačka Anne, která se co se zpěvu týče angažuje především jako doprovodná vokalistka. Jak již ale bylo řečeno výše, svůj pěvecký um v plné šíři zužitkovává v krásné “If the World Stood Still a Day” a osobně bych se vůbec nezlobil, kdyby dostala více prostoru i jinde, protože tady se ukazuje ve velmi příznivém světle.

Jak většinou není o jednotlivých nástrojích moc co psát, zde je to podstatně jednodušší, protože způsob, jakým bylo přistupováno ke kompozici “Revolution”, vysloveně ukazuje na jednotlivé linky nebo konkrétní pasáže a nechává posluchače, ať sleduje, kam plynou. Dojem na mě zanechalo střídmé, ale o to působivější využití kytar, které je radost poslouchat prakticky pokaždé, když se projeví. Jejich parádně strojový chraplák působí v kontrastu s jemným zbytek skladby vyloženě výborně a několik povedených sól – nebo rovnou celá skladba “Verloren” – ukazuje, jak skvěle zde kytary mohou promluvit do podoby celku. Neméně kvalitními party se může honosit bicí oddělení a rozhodně příjemné bylo zjištění, že není zapotřebí natahovat uši kdovíkam, aby šla od ostatních nástrojů rozeznat baskytara.

Tohle všechno zatím vypadá na mimořádné vysvědčení, ale nebylo by fér, kdybych to dosavadní nadšení trochu nezchladil, protože i když se mi album jako celek opravdu dostalo pod kůži, nelze přivírat oči nad některými zjevnými nedostatky, kterými trpí, ať už se mi to líbí nebo ne. Tedy nedostatky… žádné konkrétní nedostatky album nevykazuje, ale v jeho neprospěch hovoří skutečnost, že klady, kterých si tolik vážím, se nepodařilo plně zužitkovat na celé ploše alba. Místy tak člověk narazí na poněkud hluché pasáže, kde se není moc čeho chytit, a výsledek tím pochopitelně trpí. Asi nejvíce tu částečnou prázdnotu cítím ve skladbě “Refugium”, úplně jsem nepřilnul k “This Is the Night”, a dvojice “Weil du Hilfe brauchst” a “Revolution” přes své nezpochybnitelné kvality také není až tak dobrá, jak by mohla být. Když si ale vzpomenu na skvosty jako “Verloren”, “If the World Stood Still a Day” nebo velmi povedené “Irgendein Arsch ist immer unterwegs”, “Feuerzug” či “Rote Sinfonie”, musím nad těmi slabšími kusy přimhouřit oko.

A oko přimhouřím i v závěrečném verdiktu, protože z čistě objektivního hlediska bych musel “Revolution” hodnotit stejně jako kolega níže. Nicméně “Revolution” mě vedle celých podařených skladeb potěšilo nejen celkovou způsobem, jakým promlouvá k posluchači, ale i spoustou detailů, které když člověk objeví, zjistí, že dovedou i ty ne až tak podařené skladby vytáhnout o něco výše, než by asi měly být. A proto také hodnotím, jak hodnotím. Znát předchozí desky s černobílým harlekýnem na přebalu, možná bych se uchýlil k ještě úplně jiné známce, ale při současném stavu věcí nemohu nejnovější počin Lacrimosy hodnotit jinak než velmi příjemnou osmičkou. Za mě naprostá spokojenost.


Další názory:

Musím se přiznat, že ačkoliv samotné jméno Lacrimosa mi samozřejmě již po mnoho let není neznámé, vlastně nikdy jsem tvorbu kapely nějak hlouběji nezkoumal, díky čemuž je “Revolution” vlastně prvním albem vůbec, které věnuji nějakou větší pozornost. Nevím, jestli je to dáno právě tímto faktem, nebo jestli je “Revolution” opravdu dobré i v kontextu ostatních desek, nicméně se mi novinka opravdu líbí. Nutno uznat, že některé momenty jsou opravdu velice silné, zejména se to týká skvělé dvojice “If the World Stood Still a Day” a hned následující “Verloren”, které se obě velmi povedly, stejně jako třeba jedenáctiminutová “Rote Sinfonie”. Jsou zde sice i písničky, které mi tak úplně nesedí (jde hlavně o “Refugium”), ale ani to nic nemění na faktu, že můj celkový dojem z “Revolution” je velmi dobrý.
H.


Lacrimosa

Lacrimosa
Datum: 27.9.2012
Místo: Praha, Rock Café
Účinkující: Lacrimosa

Akreditaci poskytl:
Pragokoncert

Co si pamatuji, Lacrimosa v mých představách vždy figurovala jako neotřelá formace, které jsem však nikdy nedal možnost stát se jedním z mých oblíbenců. Ale odmítněte možnost zúčastnit se netradiční hudební události doprovázející vydání nové desky, po které jsem při rozdávání recenzí shodou náhod také sáhl. Ne, taková konstelace okolností vyloženě žádala o plné využití, a tak jsem se nakonec zase jednou vypravil do pražského Rock Café, vyzbrojen pouze znalostí novinky “Revolution” a také očekáváním události, která mohla dopadnout skutečně jakkoli…

Ještě než se pustím do popisu samotného dění v klubu, bylo by dobré uvést na pravou míru, čím měl být tento koncert tak netradiční. Několik týdnů před startem Tour: Revolution, jejíž součástí byla i pražská zastávka, totiž od kapely přišla zpráva o tom, že se publikum tentokrát nedočká žádných předkapel, ale namísto toho hned tříhodinového koncertu hlavní hvězdy, který bude rozdělen vedví přestávkou. Motivem pak byla snaha předvést publiku jak maximum nových skladeb, tak výběr toho nejlepšího z dosavadní košaté tvorby. To jsou dozajista sebejisté ambice, ale v takových případech hrozí riziko, že když se celá akce nepodchytí ze všech stran, z něčeho působivého se může jak mávnutím proutku stát celkem obstojný trapas. Proto jsem k celému koncertu přistupoval se střízlivým odstupem a nenechal propuknout nějaké přehnané těšení. Ovšem když jsem se konečně dobelhal na místo, najednou to začalo vypadat velmi slibně. Po vstupu do sálu se totiž mým očím otevřel pohled na velmi vkusně zařízené pódium, kterému se i při výrazné gothic stylizaci podařilo nesklouznout k lacinému kýči nebo přeplácanosti. Nezbývalo tedy než čekat na moment, kdy se v těchto kulisách rozehraje divadlo, k jehož sledování se sešla velmi početná a různorodá směska návštěvníků – gotickými kostýmy a němčinou počínaje, stahováky s bodci a ruštinou konče.

Samotný začátek koncertu se z mně neznámých důvodů protáhl skoro o půl hodiny, ale někdy mezi osmou a půl devátou večerní se konečně setmělo a sálem se rozlehly první tóny titulní skladby aktuální novinky “Revolution”. A hned ze začátku bylo jasné, že minimálně co do vizuální stránky půjde koncertu asi sotva co vytknout, protože i samotné ústřední duo Tilo WolfAnne Nurmi dostálo pověsti, a stylovými kostýmy k těm všem kulisám oba dokonale zapadli. Obzvlášť Anne vypadala naprosto úchvatně, a když do toho ještě z poza kláves rozhazovala úsměvy na všechny strany, byla to skutečně pastva nejen pro mužské oko. Ani uši však nezůstaly zkrátka a mohly se opájet velmi vydařeným zvukem, který nakonec vydržel celý večer a kapele tak v jejím úsilí neházelo klacky pod nohy vůbec nic. A bylo to poznat, protože se od samého začátku jednalo o velmi zdařilé vystoupení, ke kterému mě za celých prvních 90 minut nenapadla snad žádná zásadnější výtka.

Jak už jsem naznačil v úvodu, hrálo se jak z novinky, tak ze starších desek, a Tilo Wolf se ukázal jako opravdový hudebník, protože se krom mikrofonu se stihl pověnovat také klavíru, kytaře, klávesám… Vsadím se, že kdyby na to přišlo, neztratil by se ani za bicí soustavou. Největší pozornost ale pochopitelně strhával při čistě pěveckých pasážích, kde vedle naprosto skvostného vokálního projevu (jeho rozsah a hlasová variabilita mě opravdu uzemnily) stíhal předvádět rovněž různé tanečky a další decentní pohybové kreace, z nichž mě nejvíce zaujaly pohyby rukou, které sice vypadaly značně podobně těm, které předvádí Sharon den Adel ve svých Within Temptation, ovšem v Tilově podání to nevypadalo tak ukrutně trapně, ale naopak velmi stylově. Úlohy hlavního pěvce se v první části vystoupení dvakrát zhostila také Anne, ovšem tady jsem pocítil lehké zklamání, protože skladbu “If the World Stood Still a Day”, která se mi na desce velmi zalíbila, se jí podařilo zazpívat kolem a kolem vzato pěkně falešně a skutečně dobré to bylo snad akorát v refrénech. Nevím, jestli za to mohla nějaká závada na odposlechu, nerozezpívanost, nebo něco úplně jiného, každopádně mě to vůbec nepotěšilo. Jinak bych ale první část koncertu hodnotil veskrze pozitivně, i když se mi žádných vyloženě extatických zážitků nedostalo a ostatní přítomní kapelu odměňovali potleskem, který měl rozhodně své rezervy.

Půlhodinová přestávka uplynula vcelku rychle a musím smeknout před Tilem, který její větší část strávil za pultem s merchandisem (který byl na můj vkus dost nechutně předražený, ale to jen tak na okraj) a ochotně debatoval s fanoušky, podepisoval všechno možné i nemožné a fotil se s každým, kdo o to projevil zájem. Každopádně dění po přestávce mě zajímalo rozhodně víc než tlachy nad pivem, a tak když se Tilo rozloučil s fanoušky, vydal jsem se zpět do sálu v očekávání, co přinese nadcházející druhá půle večera. A nepřinesla toho vůbec málo. Vedle drobné aktualizace pódiových propriet (lucerniček jsem si předtím opravdu nevšiml) a změny outfitu půvabné Anne (ten nový byl na můj vkus pravda trochu moc lascivní, ale uznávám, že bylo v sále vážně horko) mám na mysli především značný nárůst intenzity celého vystoupení. Netuším, jak se to podařilo, ale trvalo jen pár minut, než mi došlo, že se poctivý a fajn koncert změnil na skutečnou bombu. Jako mávnutím kouzelného proutku Rock Café naplnila ohromná energie a vyšlo najevo, že i relativně subtilní hudba, kterou duo Lacrimosa produkuje, nepostrádá ten rock’n’roll faktor, který dovede strhnout davy k mocné odezvě. Lidé na to skutečně zabrali a závěr koncertu se proměnil ve skutečně působivý zážitek, podtržený neúnavným dožadováním se přídavku, který nakonec skutečně přišel. Jediným mínusem, který mi z druhé části vystoupení utkvěl v paměti, je tak jen skutečnost, že se snad z důvodu opožděného startu mohutně zkracovalo a návštěvníci tak přišli dobře o čtyři nebo pět dalších skladeb. Na jednu stranu je to ale možná dobře, protože z ničeho nic vybudovanou intenzitu nemělo šanci rozmělnit zhola nic…

Koncert uzavřela pecka “Copycat” a bylo po všem. K domovu jsem se odebral plný dojmů, které mi fantasticky gradující koncert připravil. Těch pozitivních byla naprostá většina, negativních jen zlomek. Sečteno podtrženo se však jednalo o událost, která zúčastněným asi vydrží v paměti dlouho, protože jakkoli jsem v úvodu poukazoval na ošemetnost takto ambiciózních projektů, Lacrimosa se tohoto úkolu zhostili se ctí, svým fanouškům přichystali mimořádný zážitek a dost možná se jim podařilo získat na svou stranu i ty, kteří do té doby tvorbě kapely neholdovali. Minimálně v mém případě se to opravdu povedlo…


Bratrstvo Luny – La loba ante portas

Bratrstvo Luny - La loba ante portas
Země: Česká republika
Žánr: gothic rock
Datum vydání: 30.4.2011
Label: LunArt Records

Tracklist:
I. La loba ante portas
01. Amnesia
02. Misionář smrti
03. Když lekníny tiše se zhoupnou…
04. Jáma a kyvadlo
05. Bílé Karpaty
06. La loba ante portas
07. Srdce, které prošlo popelem
08. Továrny na smrt, Auschwitz-Birkenau
09. Quo vadis, domine?

II. Signum diabolicum
01. Signum diabolicum
02. Fantasmagorie

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Deather

Gothic rock je žánr, který v rámci naší země příliš velké zastoupení nemá. S výjimkou jasného XIII. století, které z fleku vypálí asi každý, většina laiků (myšleno lidí, kteří daný žánr povětšinou příliš nesledují a neposlouchají) nezvládne bez nějakého toho “guglení” jmenovat alespoň jednu další skupinu. I když ono na druhou stranu toho ani příliš co k jmenování není, neboť v České republice nemá tento styl přílišnou tradici (i když pár jmen se samozřejmě najde – a rozhodně ne nekvalitních!). To má za následek fakt, že když se čas od času objeví nějaká nová kapela, jež má trochu úroveň, hned se o ní v patřičných kruzích začne mluvit… a když se objeví skupina, která nemá jen “trochu úroveň”, ale u níž se jedná o hudbu opravdu dobrou (to se ovšem nestává příliš často, což přímo plyne z výše řečeného), je to pomalu posvícení.

A Bratrstvo Luny? Inu, ti patří právě do téhle kategorie a bez přehánění lze tvrdit, že jsou možná tím nejlepším, co se u nás na poli gotického rocku za poslední roky urodilo. Ne nadarmo se o nich takřka ihned začalo mluvit jako o těch, kteří mají potenciál převzít žánrovou korunu z rukou XIII. století (jestli se tomu tak už v očích některých nestalo). Upřímně řečeno, přece jenom nejsem na tento styl až takový odborník, abych si mohl dovolit vynášet podobné soudy, proto se v následujících řádcích pokusím onomu obligátnímu a do jisté míry i pohodlnému srovnání s největší žánrovou legendou, jíž neopomněl zmínit snad žádný pisálek, který si kdy vzal Bratrstvo Luny do klávesnice, vyhnout – i z toho důvodu, že je to srovnání vlastně bezpředmětné, podívá-li se posluchač na obě skupiny trochu podrobněji než jen letmým náslechem na YouTube. Stejně tak bych se rád vyhnul také porovnání s debutem “Goethit” z roku 2009, který jsem sice svého času slyšel, ale kromě toho, že na mne album udělalo velmi solidní dojem, si z něj příliš nepamatuju (na svou obranu mohu říct, že jsem jej přece jen neposlouchal přibližně dva roky). Dobře tedy, o čem bych vlastně ráčil psát? Upřímně bych zkusil asi to, kvůli čemu jsme se tu dnes vlastně sešli – nějaké to stručné povídání o desce “La loba ante portas” a samozřejmě také o přiloženém EP “Signum diabolicum”, byť je ta recenze lehounce neaktuální – to jen pro pořádek, aby si třeba někdo nemyslel, že jde o čerstvou novinku, album totiž vyšlo 5. května 2011. Ale nevadí, pojďme ten rest dohnat alespoň nyní…

Musím se přiznat, že když jsem se do “La loba ante portas” s odstupem času pro účely recenze pořádně zakousl, nelezlo mi to zpočátku příliš do uší. Uznávám ale, že tohle je zcela jistě dáno nikoliv hudbou, ale mnou, jelikož gothic rock je svým způsobem velmi specifický žánr, na nějž nejsem díky nepřetržitému poslechu depresivních pekel a techno rychtovaček příliš zvyklý, což ovšem na druhou stranu dokazuje to, že produkce Bratrstvo Luny je natolik kvalitní, že má nesporný potenciál promlouvat k posluchačům napříč styly. A to samozřejmě nelze nepovažovat za klad. S pohledem toho, jak “La loba ante portas” vnímá žánrový fanoušek, vám bohužel sloužit nemohu, z pohledu “zvenčí” to ale (alespoň v mém případě) vypadalo přibližně následovně…

První poslech se nesl v duchu “je to dobré, ale nic pro mě”, dalších pár poslechů se názor zredukoval pouze na “je to dobré” (byť to je redukce v pozitivním duchu – ne krok zpátky, nýbrž dopředu na cestě za oceněním či dokonce plným doceněním nahrávky), což – jak se později ukázalo – ještě nebyl konečný stav. Postupem času se totiž “dobrý” poupravilo na “sakra dobrý” a ještě později dokonce “skvělý”. Ne, že bych jako nějaký revanš za zaslané CD desku otáčel do té doby, než bude dojem (a tudíž i hodnocení) v té nejpříznivější konstelaci – to já jsem zase takový parchant, že bych to s klidem sestřelil, kdybych si myslel, že to stojí za prd -, jenže “La loba ante portas” naštěstí není tenhle případ. On totiž člověk jaksi brzy zjistí, že ho právě to postupné odkrývání velmi baví, což je opravdu velké plus – i když v mém případě byl tento proces ještě trochu prodloužen onou nutností přeorientování sluchových receptorů. Každopádně to ale nic nemění na tom, že “La loba ante portas” je počinem, jenž vydrží po větší až velké množství poslechů, což je jedině dobře.

Teď už ale ke konkrétním skladbám (samozřejmě ne všem – to bychom tu byli do zítřka). Intro “Amnesia” plní na výbornou to, co by intro splňovat mělo, a to přípravu půdy nejen pro všechny věci příští, ale zejména pro nástup první písně “Misionář smrti”. Ta hned zpočátku nasazuje laťku vysoko vkusnou rozmanitostí, několika skvělými kytarovými party (právě ty patří do té sorty věcí, které si člověk uvědomuje až s opakovaným poslechem – a přitom kytara Lorda Darkthepa patří k tomu nejlepšímu, co “La loba ante portas” nabízí) a také povedeným refrénem. Z druhého úhlu pohledu ale “Misionář smrti” obsahuje jeden z mála momentů desky, které se mi vyloženě nelíbí (zde se však jedná o nejkřiklavější příklad – ty zbylé jsou zanedbatelné). Jde o ulítlý klávesový motiv krátce před třetí minutou, jenž mi prostě do vyznění celé skladby nesedí ani v nejmenším. Bavíme se ovšem o něčem v řádu necelých 20 vteřin, čili nic, co by se nedalo přežít. Avšak trochu to zamrzí – hlavně proto, že zbytku songu nelze vytknout nic.

Následující “Když lekníny tiše se zhoupnou…” patří dle mého skromného názoru mezi vrcholy “La loba ante portas”. Ústřední kytarový motiv je prostě výtečný, ale vokální linka či příjemné klávesy taktéž nezaostávají ani v nejmenším. Nelze nezmínit rovněž povedenou klidnou pasáž ve středu skladby. Vše se krásně doplňuje a zapadá do sebe. V “Jáma a kyvadlo” bych jen letmo zmínil úvod s až doom metalovým nádechem a vyzdvihnul další píseň “Bílé Karpaty”, jež je dalším z nejpamětihodnějších kusů desky, přestože obsahuje v podstatě jen dvě odlišné pasáže (plus přechod a závěr) – poklidný začátek, který pomalu vyústí a vygraduje v působivý kousek, což se zopakuje dvakrát a je vymalováno – jenže vymalováno skoro mistrovsky. Opravdu výborný song. Celkově má muzika Bratrstva Luny tu výhodu, že jaksi hezky plyne, nenásilně se posouvá stále kupředu, aniž by se posluchač ztrácel v záplavě různých změn. Nechápejte mě zle, nemluvím teď o množství různých hudebních nápadů (protože ty má Bratrstvo Luny v hojné míře), ale právě o jejich střídání. Osobně dávám přednost právě tomuto formátu, kdy je hudba “plynulá” a prim hraje nálada, než když je to co pár vteřin každý pes, jiná ves. Možná by někdo mohl namítnout, že tohle pramení už ze samotné podstaty gothic rocku, ovšem Bratrstvo Luny tuhle náladovost tvoří natolik s přehledem, že si to zmínku jistě zaslouží.

Když se zabýváme těmi nejlepšími a nejvýraznějšími skladbami “La loba ante portas”, není možné opomenout suverénně nejdelší (bezmála osmiminutovou) “Továrny na smrt, Auschvitz-Birkenau”, jejíž téma (a tím pádem do jisté míry i vyznění a atmosféra) vyplývá už jen z názvu. Po dusivém úvodu se píseň stane posmutnělou recitací o jedné z nejstrašnějších kapitol lidských dějin – trochu netradiční text v kontextu zbytku alba. Ale právě díky té jakési smířenosti s tím, že se stále ještě relativně nedávno stalo něco, co se stát nemělo, se jedná o velmi působivou věc a po hudební stránce dalším vrcholem “La loba ante portas”. V přiloženém videoklipu se ostatně můžete přesvědčit sami, tudíž více nebudeme nerozebírat…

Bratrstvo Luny

Druhý disk, na němž se nachází stěží jedenáctiminutové EP “Signum diabolicum”, otevírá skvělá titulní píseň s velmi zajímavou deklamací dvou slovíček z názvu. Určitě další dobrý song. Definitivně poslední písničku “Fantasmagorie” už bych si dovolil ponechat bez nějakého hodnocení, přestože se mi sama o sobě líbí, ale jedná se o přetočenou verzi staršího kousku – a vzhledem k tomu, že původní podobu neznám (objevila se na demu “Gotická duše” z roku 2007), nemohu srovnávat.

Před úplným závěrem se sluší ještě nevynechat další záležitost, která je v případě “La loba ante portas” jednou z nejvýraznějších složek – grafické zpracování. Deska totiž vychází v (na domácí podmínky) nepříliš tradičním formátu fešného digibooku, navíc ještě zabaleného v elegantní slipcase krabičce. Digibook povětšinou bývá hozenou rukavicí pro uplatnění těch největších vizuálních orgií, jaké může CD formát nabídnout (minimálně všech digibooků, které vlastním, se to týká bezezbytku), a ani “La loba ante portas” v tomto ohledu (naštěstí!) není výjimkou. Booklet je bohatý, hezky zpracovaný, s texty hned ve třech jazycích (čili velmi obsáhlý), snad jen disky umístěné v kapse bych viděl radši v klasickém úchytu, protože tyhle kapsičky moc rád nemám (stinná stránka nejednoho digibooku), což je ovšem dost dobře možná čistě jen můj osobní problém, někomu to třeba vyhovuje více takhle. Každopádně se už jedná vlastně o prkotinu, která dojem z velmi pěkného počinu nekazí. Celkově totiž z podoby desky převládá pocit natolik dobrý, až je “La loba ante portas” jedním z těch počinů, které by si člověk nejradši pořídil už jen kvůli tomu, jak vypadají – a to, že i hudebně se jedná velice povedenou věc, je “bonusem” rozhodně ne nedůležitým či dokonce zanedbatelným.