 |
|
Země: Německo / Kyrgyzstán Tracklist: Hrací doba: 52:24 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
První pohled (H.):
Skoro každá skupina má nějaké stěžejní členy, bez nichž by to prostě nešlo. Muzikanty, kteří jsou zde od úplných začátků a bez nichž si sestavu nedokážete představit. Takové to tvrdé jádro, jež udržuje při životě samotnou esenci té které skupiny. V případě Darkestrah pro mě tohle tvrdé jádro vždy tvořili bubeník Asbath a zpěvačka Kriegtalith. Tihle dva prostě byli Darkestrah a přes to vlak nejede.
A stejně bylo jádro rozbito. V polovině roku 2014, přibližně rok po vydání páté desky „Манас“, se na Facebooku Darkestrah objevila krátká zprávička, že Kriegtalith, jejíž hlas se do té doby nacházel na všech nahrávkách kapely již od prvního demosnímku „Pagan Black Act“, odchází. Žádné velké vysvětlení, jen že rozchod proběhl bez rozepří a po vzájemné dohodě. V sestavě tedy jako jediná stálice od samého počátku zůstal Asbath a vedle něj jako druhý pamětník ještě klávesista a příležitostně i kytarista Resurgemus (ve skupině od období druhého alba „Embrace of Memory“).
Jako náhradník nepřišla nová zpěvačka, nýbrž zpěvák Merkith, s nímž už se Darkestrah pustili do tvorby svého šestého dloubajícího opusu – „Turan“. Jeho tematické a atmosférické zaměření zůstává neměnné, a ačkoliv jsou dnes Darkestrah formálně vzato německou skupinou, srdce jejich tvorby stále patří na rozlehlé asijské stepi, z nichž skupina vzešla. Jakkoliv chladný zasněžený přebal může v rámci diskografie působit lehce atypicky, i centrální Asii dokáže sevřít krutá zima – a právě tehdy mívá největší žně sám Erlik-Khan, bůh smrti v turkické mytologii, po němž je na „Turan“ pojmenována jedna ze skladeb.
Ačkoliv se u Darkestrah ona výše propíraná sestava poměrně dost točí, samotný sound formace je již ustálený, na čemž „Turan“ nic nemění – dokonce ani odlišný hlas do hudební podoby nepromluvil zas až tak výrazným způsobem, aby to celkový ráz věcí nějak výrazně změnilo. Darkestrah se již příliš nevyvíjejí a od čtvrtého alba „The Great Silk Road“ jen konstantně plynou kupředu. Možná lehce obrušují hrany a pomalinku konvergují k dokonalosti, ale žádné velké změny se nekonají. Což mě osobně nijak netrápí, jelikož to, jakým způsobem Darkestrah svou muziku dělají, mě svého času hodně zasáhlo a od té doby se mě to stále drží, tudíž jim žeru v podstatě vše i s navijákem. To nijak nepopírám, ani se za to nestydím – však všichni máme nějaké kapely, jejichž pozice je pro nás exkluzivní, a pro mě je to mimo jiné právě tahle.
Je ovšem pravda, že pro mě jsou ta alba mezi sebou tak lehce rozeznatelná a výlučná i díky tomu, že Darkestrah u mě mají výsadní postavení a že cokoliv, co vydají, poslouchám horem dolem jak blázen, takže to znám zpaměti. Pro mě má tedy každá deska svou specifickou atmosféru, která ji odlišuje od zbytku diskografie (což platí i o „Turan“), nicméně sportovně musím uznat, že pokud to někdo nemá takhle brutálně najeté, už mu to pomalu může začít splývat. A pokud i na dalším albu nedojde k nějakému posunu vpřed, anebo alespoň k nějaké odlišnosti co do formy (třeba další deska o jedné skladbě jako „Epos“), bude to ještě markantnější.
Na druhou stranu, ani tohle nemusí být a není překážkou, přičemž ten důvod je nasnadě – člověk klidně může být skeptický, ale když si to pustí, tak nahrávka jako „Turan“ veškeré pochyby rozmetává. Dokud totiž Darkestrah budou vydávat tak působivé desky, tak mi přijde naprosto scestné na to cokoliv pindat a stěžovat si. Jednoduše, hledáte-li excelentní epický black metal s feelingem orientálního folklóru a bez sebemenší známky patosu či laciného kýče, jste na správné adrese – „Turan“ je záležitost přímo pro vás. Atmosféra je opětovně vpravdě fantastická, bravurních momentů je přehršel, 50 minut utíká jako velká voda, ani tradičně delší skladby nijak nenudí a dokážou posluchače udržet v pozoru.
Samozřejmě, album je album – je to celek, pevný a nerozlučný. A právě tak by také měl být vnímán a smeček jako Darkestrah to platí dvojnásob, protože zrovna tohle je záležitost, u níž si já osobně nedokážu představit, že bych si prostě pustil jeden track a šel od toho. Stejně tak „Turan“ je prostě deska a právě tak je nutno to brát a poslouchat. Nicméně i navzdory tomu si na každé nahrávce Darkestrah najdu nějaké echt perličky, což platí i tentokrát, a právě takové bych chtěl nyní vypíchnout – aniž bych tím jakkoliv snižoval kvalitu zbytku.
Třeba na minulém „Манас“ to pro mě byl finální opus „Манас-батыр“, zatímco na „The Great Silk Road“ o tento titul „soupeřily“ majestátní „Kara-Oy“ a „Inner Voice“. V případě „Turan“ bych jako (klidně to tak trochu s nadsázkou pro tenhle moment nazývejme) vrcholy vyzdvihnul „Erlik-Khan“ a „Gleaming Madness“, v nichž se nacházejí vpravdě nádherné melodie i výpravné riffy, a když se třeba ve druhé jmenované v jedné pasáži přidají i odzbrojující perkuse, je to přesně ten moment, který mě přesvědčí o tom, že si Darkestrah plně zaslouží to, abych je tituloval pojmem srdcovka. Nicméně opakuji znovu – i zbylé písně jsou kurevsky skvělé a třeba některé kousky závěrečné „The Hidden Light“, u nichž jsem si vzpomněl na geniální „Epos“, jsou také něčím, u čeho lze jen pokorně sklonit hlavu a pokusit se to vychutnávat co nejvíc to jde.
Asi je vám jasné, že jsem z „Turan“ nadšený. Jistěže jsem – a kurva jak! Stejně tak přiznávám, že Darkestrah je skupina, u níž si dost dobře nedokážu představit, že by dokázala spadnout takovým způsobem, abych nadšený nebyl. Věřte však tomu, že ta radost je naprosto upřímná a nenadsazená. A je jen na vás, jestli půjdete to zjistit, jaký to má důvod.
Druhý pohled (Skvrn):
Ač nejsem – bavíme-li se tedy o Darkestrah – takový fanatik jako kolega píšící nade mnou, musím říct, že hudbu této původně kyrgyzské chásky já velice rád. Jejich příjemně rozeznatelný atmosférický black metal doplněný o tradiční nástroje střední Asie funguje parádně, a ačkoliv mnohdy nejde o nic instrumentálně i skladatelsky složitého, Darkestrah na své desky pravidelně vměstnávají vysoké počty parádních motivů. A proč to neříct naplno, bavíme se zkrátka o úzké žánrové špičce, navzdory faktu, že co do popularity zůstávají Darkestrah doposud v (blackmetalově příjemném) skrytu, a nevystavují se tak přímému slunečnímu svitu jako jiní.
I přes ostré změny v sestavě se chce říct, že všechno zůstává při starém. Na „Turan“ je kapela opět stejně dobře rozpoznatelná jako na posledních studiových zářezech a jako základ opět věrně slouží bez větších žánrových oklik servírovaný atmosférický black. Nesmí chybět přírodní nahrávky ani zakomponování folkových, převážně strunných nástrojů, kterým nedělá problém vstoupit do hlomozů elektrických kytar. Zásadní prostor dostávají i klávesy, což lze chápat v souvislosti s minulým „Манас“ za mírný krok nazpět. A ono celkově vzato, „Turan“ nepřináší nic nového, snad jen čerstvé melodie a dvě nové tváře včetně nového vokálu.
Také skladatelsky jde o očekávatelnou práci. Šestice až desetiminutových skladeb drží se vší zodpovědností pohromadě, kompozice se zdařile vyvíjí a na stálejších podkladech se neustále zjevují nové motivy. Očekávání naplňují bezezbytku kupříkladu první dvě skladby nabízející přechody do skvěle vybudovaných majestátních pasáží, parádní vrcholy pak nabízí i „Bird of Prey“ nebo „Gleaming Madness“. Na druhou stranu, objevují se zde i momenty, jež bych si zrovna na albu Darkestrah dokázal odpustit. Například první tři čtvrtiny „Conversations of the Seer“ jsou dosti jalové a cestu ven kapela nachází až v závěrečné části skladby. Obdobně se to má i se zmíněnou „Gleaming Madness“, která sice nabízí parádní vyvrcholení, ale po něm, ve druhé polovině, působí již vyčpěle. Zřejmě nikoli náhodou jsou tyto dvě skladby nejkratší…
Nechci ale vzbuzovat dojem, že se „Turan“ nepovedlo. Spíš se snažím v nadprůměrné nahrávce hledat důvody, proč ji nezařadím k tomu vyloženě nejoblíbenějšímu, co vyšlo v letošním roce. Je jasné, že Darkestrah nahráli album, za které se rozhodně nemusí stydět. „Turan“ opět převyšuje většinu žánrové konkurence, nicméně bylo i lépe. Novinku si tudíž budu pamatovat jako to slabší, co kapela v posledních letech nahrála. Zklamaný však nejsem.
