Archiv štítku: Al-namrood

Darkestrah / Al-namrood – Akyr Zaman / Tajer al punqia

Darkestrah / Al-namrood - Akyr Zaman / Tajer al punqia

Země: Kyrgyzstán / Německo, Saúdská Arábie
Žánr: oriental black metal
Datum vydání: 25.3.2016
Label: Shaytan Productions

Hrací doba: 21:52

Odkazy Darkestrah:
web / facebook / twitter / bandcamp

Odkazy Al-namrood:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Against PR

Shaytan Productions je docela zajímavé vydavatelství. Navzdory svému kanadskému původu se totiž zaměřuje na orientální black metal a pár perliček z téhle oblasti se ke mně skrze jejich kanály již dostalo. Suverénně největším jménem v jejich portfoliu jsou Al-namrood ze Saúdské Arábie, které Shaytan vydávají již od prvního EP. V nedávné době ovšem firma začala spolupracovat s další význačnou kapelou black metalu, jenž svou atmosférou a tématikou míří do orientálních končin, byť v tomto případě je to spíš střední Asie, nikoliv Blízký východ.

Touto kapelou jsou Darkestrah, jejichž zemí původu je oficiálně Německo, ale všichni víme, že kořeny formace leží v Kyrgyzstánu. Nicméně, Darkestrah jsou sami upsáni pod větší firmou Osmose Productions, tudíž se Shaytan starají o nová vydání staršího materiálu – takhle již pod jejich hlavičkou vyšly vinyly třetí a čtvrté desky „Epos“ a „The Great Silk Road“, přičemž LP reedice debutu „Sary Oy“ je už také na cestě.

Důvod, proč jsem z portfolia Shaytan vypíchnul právě zmiňované dvě formace, však netkví jen v tom, že jsou tím nejznámějším, ale především fakt, že tato dvě esa labelu nedávno spojila síly na společném splitku.

Jako první začínají Darkestrah, kteří ovšem nenabízejí nový materiál, nýbrž alternativní verzi skladby „Akyr Zaman“, jejíž originál vyšel na desce „Embrace of Memory“ z roku 2005. Nebudu kecat, Darkestrah patří mezi moje srdcovky a zrovna „Akyr Zaman“ je jedna z mých nejoblíbenějších věcí od nich – ta píseň je prostě geniální a fakt nebudu přehánět, když řeknu, že málokterý song mám v paměti vypálený takhle nesmazatelně jako právě „Akyr Zaman“.

O to víc je pro mě nezvyk poslouchat jinou verzi než tu, kterou znám nazpaměť – a právě díky tomu mi tahle splitková podoba přijde taková divná. Nicméně, skladba sama o sobě je v jádru naprostý kumšt, a i když mi zde připadá „divná“, pořád je strašně super a pomyslný splitový souboj s ní Darkestrah vyhrávají na plné čáře. I navzdory faktu, že to není nový materiál a že originál je subjektivně mnohonásobně lepší.

Al-namrood již nabízejí dosud neslyšenou věc, konkrétně „Tajer al punqia“ rozdělenou na dvě části. I tuhle formaci jsem svého času míval rád, ale nějak mi přijde, že se saúdsko-arabští ďáblové na posledních počinech poněkud začali točit v kruhu, a navíc mi moc neleze pod fousy vokál aktuálního zpěváka Humbaby. „Tajer al punqia“ nic nemění ani na jedné z těchto dvou skutečností. Song se nese v podstatě v totožném duchu jako loňské album „Diaji al joor“, jež mi přijde jako nejméně zábavná věc od Al-namrood vůbec. Poslouchá se to v cajku, ale po „Estorat taghoot“ sáhnu vždy radši.

Nakonec si splitko stejně koupím, ale na rovinu říkám, že především kvůli Darkestrah. A navíc ani ne tak kvůli kvalitě jejich příspěvku (originál je prostě lepší), jako spíš jen kvůli jejich jménu, protože kupuju všechno, na čem se jejich logo objeví. Toť asi tak vše, co bych k počinu řekl…


Al-namrood – Diaji al joor

Al-namrood - Diaji al joor
Země: Saúdská Arábie
Žánr: black metal
Datum vydání: 27.11.2015
Label: Shaytan Productions

Tracklist:
01. Dhaleen
02. Zamjara alat
03. Hawas wa thuar
04. Ejhaph
05. Adghan
06. Ya Lle taasatekum
07. Hayat al khezea
08. Ana al tughian
09. Alqab ala hajar

Hrací doba: 39:39

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Against PR

Vzpomínám si na to, jak se svého času Al-namrood objevili na scéně a všichni na to čuměli jak na zjevení – ty vole, black metal ze Saúdské Arábie! Orientální black metal, chápeš? A není to vlastně zas až tak dlouho. Teď mi to pocitově skoro připadá, jako kdyby tu Al-namrood byli už strašně dlouho, a přitom jejich debut „Astfhl al tha’r“ vyšel teprve v roce 2009 a jejich přelomové album „Estorat taghoot“, s nímž se dostali do relativně širšího povědomí, v roce 2010.

Během těch několika málo let se ovšem situace docela změnila a spíš než jako exotickou raritku a špek pro fajnšmekry lze dnes Al-namrood považovat už za solidní stálici. Arabové totiž nijak zvlášť neotálejí a vydávají desky v poměrně rychlém tempu a ve víceméně pravidelném intervalu. Ze těch sedm let od roku 2009 totiž mají na kontě již pět desek, přičemž ta nejnovější nese název „Diaji al joor“ a navazuje na „Heen yadhar al ghasq“, které vyšlo v lednu 2014. Když tak ale „Diaji al joor“ poslouchám, tak mě bohužel napadá něco v tom smyslu, jestli by Al-namrood neslušelo trochu zvolnit kadenci a nechat materiál zrát trochu delší dobu.

Až doposud mě Al-namrood vždy bavili. Viděl jsem už nějaké ne úplně nadšené ohlasy na „Heen yadhar al ghasq“, ale i to se mi líbilo. Naproti tomu „Diaji al joor“ je prvním albem skupiny, o němž bohužel musím říct, že mě příliš neoslovilo – a popravdě, ještě to takhle formuluji poměrně eufemisticky. Formálně je přitom vše stále na svém místě, protože se Al-namrood nijak nevzdálili od hudebního konceptu, s nímž slavili úspěch na předcházejících nahrávkách. Opětovně se tedy jedná o poměrně syrovější a špinavější black metal, v jehož hrudi ovšem tluče orientální srdce. Stejně jako vždy v minulosti, i tentokrát nechybí hmatatelná blízkovýchodní aura a atmosféra arabského světa, je zde množství orientálních melodií a folklórních nástrojů. Formálně by to všechno stále mělo být setsakra zajímavé, ale nějak to prostě není ono a výsledkem je – nechoďme kolem horké kaše a řekněme si to na rovinu – nejméně záživný počin z celého dosavadního počínání Al-namrood.

Nabízí se vcelku trefná otázka, kde přesně se stala chyba. Možná si budete klepat na čelo, ale přijde mi, že „Diaji al joor“ zní tak nějak humpolácky. Lépe to asi nedokážu pojmenovat – tenhle výraz mi na to sedí docela přesně, protože právě takovýhle pocit z desky mám. Je to takové jakoby trochu rozjeté a není v tom cítit ona lehká skladatelská ruka, jež mi na starších věcech nechyběla. Problém nastává především v těch nejmetalovějších pasážích, jelikož právě zde je ono humpoláctví nejhmatatelnější. Naopak orientální momenty jsou mnohdy tím jediným, co „Diaji al joor“ nějakým způsobem drží nad vodou a díky čemu je to stále ještě vcelku snesitelná nahrávka.

A vedle toho mám s „Diaji al joor“ ještě jeden dost zásadní kříž – nemůžu si pomoct, ale tentokrát mě strašně dráždí zpěvák Humbaba. Ten do Al-namrood nastoupil před nějakými dvěma lety a svou dlouhohrající premiéru si odbyl na minulém „Heen yadhar al ghasq“, kde jsem s jeho výkonem žádný zásadní problém neměl. Na „Diaji al joor“ mě ale jeho vokální přednes místy regulérně sere a vinu na onom výše zmiňovaném humpoláctví nese z velké části právě on. Neříkám, že to, co zde předvádí, je skrz naskrz průser, protože Humbaba se představuje hned v několika poměrně variabilních polohách, z nichž některé jsou v klidu. Jiné se mi ale skutečně nelíbí a dokážou mi pokazit i jinak vcelku povedené skladby jako třeba „Adghan“, jež disponuje hezky epickou ústřední melodií.

V konečném důsledku se ovšem přece jenom nemůžu ubránit jistému zklamání, jelikož „Diaji al joor“ je opravdu nejslabším dlouhohrajícím počinem Al-namrood a na jejich vrcholné nahrávky jako „Estorat taghoot“ se příliš nechytá. Obecně vzato je tato saúdskoarabská parta stále zajímavá, a pokud někdo starší tvorbu Al-namrood nezná, klidně může být z „Diaji al joor“ na větvi a nadšení mu poteče i ušima, protože těch takto silně orientálních black metalových skupin zas tolik není a zrovna tahle je asi nejvýraznějším představitelem téhle větve. Já osobně však radši sáhnu po albech jako „Kitab al-awthan“ nebo před chvíli jmenovaném „Estorat taghoot“


Al-namrood a Darkestrah vydají split

Kanadský label Shaytan Productions ohlásil, že začátkem příštího roku vydá split Al-namrood ze Saúdské Arábie a Darkestrah z Německa (původem z Kyrgyzstánu). Bližší detaily však prozatím nejsou k dispozici.

Mimoto také vydavatelství potvrdilo, že se někdy v druhé půli příštího roku postará i o vinylovou reedici debutu Darkestrah, „Sary Oy“ (2004).


Al-namrood: info o albu

Další deska Al-namrood ze Saúdské Arábie ponese název „Diaji al joor“ a vyjde 27. listopadu tradičně pod hlavičkou Shaytan Productions, a to na CD (500 kusů) a LP. Obal zde (bohužel zatím jen v malém rozlišení), tracklist následuje:

01. Dhaleen 02. Zamjara alat 03. Hawas wa thaur 04. Ejhaph 05. Adghan 06. Ya le taasatekum 07. Hayat al khezea 08. Ana al tughian 09. Alqab ala hajar


Al-namrood – Heen yadhar al ghasq

Al-namrood - Heen yadhar al ghasq
Země: Saúdská Arábie
Žánr: black metal
Datum vydání: 6.1.2014
Label: Shaytan Productions

Tracklist:
01. Estahalat al harb
02. Heen yadhar al ghasq
03. Youm yukram al jaban
04. Bat al tha ar nar muheja
05. Um al qashaam
06. Subat
07. A aj al safeeh

Hodnocení:
H. – 7,5/10
Ježura – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Al-namrood rozhodně nejsou jedinou kapelou, která míchá black metal (anebo vlastně jakýkoliv metal) s prvky tradiční hudby Blízkého východu, tedy zemí Arabského poloostrova plus několik přilehlých států, ale rozhodně patří mezi nejznámější a také nejaktivnější (ono to jde nejspíš ruku v ruce) představitele takové kombinace. Nemůžu si pomoct, ale osobně jsou mi podobné skupiny tak nějak sympatické už předem a jsem jim mnohdy ochoten odpustit ne úplně nejkvalitnější hudební stránku (samozřejmě v rámci mezí, zase nebudu uctívat vyložený odpad jen proto, že je třeba ze Saúdské Arábie nebo Spojených arabských emirátů), protože na rozdíl třeba od evropských nebo severoamerických formací to nemají úplně jednoduché. Zatímco u nás je sice metal v jakékoliv podobě z obecného hlediska stále relativně okrajová záležitost (vzhledem k desetitisícům fanoušků zdůrazňuji relativnost), ale tak nějak funguje bezproblémově a většinová společnost se o něj buď nestará, nebo jej až na výjimky tak nějak respektuje (byť třeba s kroucením hlavy), v oblasti Blízkého východu se stále jedná o muziku nežádoucí a místní kapely rozhodně nemají na růžích ustláno. A to ani nemusí být zdaleka tak radikální jako třeba kolegové Seeds of Iblis ze sousedního Iráku.

Vraťme se však oklikou zpátky k hudbě samotné, respektive k výše zmiňované aktivitě Al-namrood. Vzhledem k situaci, jaká na místní scéně panuje (dá-li se to vůbec nazývat scénou), je poměrně logické, že místní kapely nemají zrovna početné diskografie. Právě v tomto ohledu jsou Al-namrood takovou tou výjimkou, jež potvrzuje pravidlo, neboť oni s poměrně slušnou pravidelnosti vydávají klasické velké desky a s aktuální novinkou “Heen yadhar al ghasq” si na pažbu zapisují již čtvrtý dlouhohrající zářez. Co se na něm od minulého “Kitab al awthan” změnilo a co naopak zůstalo při starém?

Pokud vezmeme všechna čtyři alba Al-namrood a postavíme je vedle sebe, je na nich od nejstaršího k nejnovějšímu jasně vidět, jakým směrem se Arabové ubírají. Debut “Astfhl al tha’r” (2009) byl velice syrovou black metalovou záležitostí, ale už s druhým “Estorat taghoot” (2010) začal příklon k větší čitelnosti, epičnosti a vlivům tradiční kultury. Poslední zmiňovaný element naplno přebral kontrolu na třetím “Kitab al awthan” (2012). Novinka “Heen yadhar al ghasq” tento trend dále prohlubuje. Mezi ní a jejím předchůdcem už sice zdaleka není takový progres, jaký byl mezi předcházejícími deskami, vlastně se dá skoro říct, že se Al-namrood od “Kitab al awthan” tentokrát nijak zvlášť neposunuli, ale čistě pocitově se mi “Heen yadhar al ghasq” zdá ještě o kousek méně black metalové a ještě něco více “arabské”.

Právě ta arabská atmosféra a prvky místní hudby ve spojení s metalem byly vždy hlavní devízou Al-namrood a platí to rovněž o “Heen yadhar al ghasq”. Není tedy asi divu, že právě tohle vás s největší pravděpodobností na tomto albu zaujme nejvíce… vlastně téměř s jistotou, protože kromě tohoto už toho Al-namrood ve skutečnosti moc nenabízejí. Jenže to vůbec nevadí, protože se stále jedná o formulku, která je stále poměrně neotřelá, ne úplně běžná a tudíž hodně zajímavá. A také z toho důvodu, že “Heen yadhar al ghasq” jde v tomto ohledu z dosavadní tvorby Al-namrood vážně nejdál, bude pro někoho, kdo s předchozími alby doposud neměl tu čest, asi tím nejzajímavějším kouskem kapely. Arábie už zde nepromlouvá “jen” skrze hojné využití perkusí a orientální melodie, ale definitivně jí načichly rovněž kytarové riffy.

A co je hlavní, opět se vydatně zadařilo také po skladatelské stránce. Tohle je přesně ten důvod, díky němuž mi vůbec nevadí, že Al-namrood od minulé placky neučinili tak výrazný skok, protože v kompozičním ohledu dává v mých očích “Heen yadhar al ghasq” svému předchůdci na zadek. V době vydání mě sice “Kitab al awthan” hodně bavilo a právě díky té neotřelosti stylu jsem mu svého času také nasypal vysokou známku (vlastně úplně stejnou, jakou nyní dávám i novince), ale postupem času to nadšení docela vyprchalo a později jsem se vracel spíše k “Estorat taghoot”. U “Heen yadhar al ghasq” ovšem cítím, že tentokrát je to opravdu ono, má to skvělou orientální náladu, výborné nápady a uběhne to jako voda. Že by tedy nejlepší album Al-namrood? A víte, že asi ano…


Další názory:

Ačkoli mi jméno Al-namrood už nějaký ten rok není neznámé, všechny mé dřívější pokusy o proniknutí do téhle muziky ztroskotaly na tom, že jsem prostě nebyl schopen to pojmout, a průlom nastává až nyní s “Heen yadhar al ghasq”. Je tedy novinka nejpřístupnější? Nevím, možné to je, ale věřte, že i tak je to něco, co nepřipraveného člověka může docela šokovat. Kdepak, tady se nekoná žádný vesměs klasický black metal s nějakým tím arabským kořením. Skladatelský jazyk Al-namrood mi nepřipomíná nic, co jsem doposud slyšel – je to poměrně chaotická směsice neklidných riffů, trochu šíleně působícího vokálu (což jej ale spíše činí přitažlivějším), pádné rytmiky a všudypřítomné arabské atmosféry, která je skutečně důležitou devízou alba. Celé to sice možná zní neučesaně, špinavě a zdánlivě nepřesně, ale v jádru jde o poměrně promyšlenou a překvapivě komplexní hudbu, která boduje jak velice solidní kvalitou a značnou neotřelostí, tak tím, že je dokonale uvěřitelná. Al-namrood zkrátka dokazují, že nepatří k čelním představitelům arabské podzemní black metalové scény omylem a s “Heen yadhar al ghasq” servírují k poslechu opravdu silnou nahrávku, která na každý pád potěší všechny, kteří jsou s to vstřebat ji jak po stránce hudební, tak co do tematiky.
Ježura


Al-namrood – Kitab al-awthan

Al-namrood - Kitab al-awthan
Země: Saúdská Arábie
Žánr: black metal
Datum vydání: 20.1.2012
Label: Shaytan Productions

Tracklist:
01. Mirath al shar
02. Min trab al jahel
03. Hayat al khlood
04. Ashab al aika
05. Al quam, hakem al huroob
06. Kiram al mataia
07. Ez al mulook
08. Bani la’em
09. Wa ma kan lil sufha entisar

Hodnocení:
H. – 7,5/10
Ježura – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Asi se nebudeme přít, když prohlásím, že existují kapely, které vás prostě zaujmou nějakými nehudebními okolnostmi mnohem dřív, než máte vůbec možnost slyšet a posoudit ty hudební okolnosti. Stejně tak se se mnou jistě nebude nikdo hádat, když dále prohlásím, že Al-namrood jsou dozajista jednou z takových skupin. A pro nezasvěcené samozřejmě ihned dodám, jaké ty nehudební okolnosti to v tomto případě jsou – Al-namrood ke vzbuzení pozornosti stačí jen jejich původ. Kdo už podle jména tipuje nějakou těžkou exotiku, má pravdu, aneb položme si otázku, kolik black metalových kapel znáte ze Saudské Arábie? Co black metalových, kolik jich znáte jen metalových? Anebo rovnou ze všech žánrů? Moc jich asi nebude, ale to je vcelku normální, přece jenom se s muzikou z takové země člověk nesetkává zrovna běžně. Jak ale Al-namrood – kteří jsou asi tím nejznámějším místním metalovým uskupením, jež navíc docela solidně prorazilo minimálně na starý kontinent (sehnat jejich CDčka i u nás není zas takový problém) – dokazují, i na rozpáleném písku Arabského poloostrova lze nejenže tvořit hudbu těch nejextrémnějších odnoží, ale tvořit ji i kvalitně.

Což o to, pokud by Al-namrood hoblovali nějaký klasický druh black metalu, dejme tomu třeba norského typu, asi by to málokoho zajímalo, zvlášť u nás v Evropě. Možná, že pár lidí by se na to podívalo, jelikož by je asi zajímala ta Saudská Arábie, ale tím by to také skončilo. Naštěstí tomu tak ale není – to největší kouzlo Al-namrood totiž spočívá v tom, že se v jejich hudbě místo původu projevuje více než hodně. Že bychom tedy měli co dočinění s black metalem s vlivy arabské hudby, orientální atmosférou atp.? Ano, přesně tak to je! A nutno dodat, že jenom tohle vlastně do jisté míry úplně stačí.

“Kitab al-awthan”, celkově třetí deska Al-namrood, v tomto ohledu není moc jiná, neboť onen základ, jímž je právě kombinace orientální atmosféry Blízkého východu a používání arabských stupnic s black metalem, zůstává stejný, čili jistě můžeme prohlásit, že kdo měl tu čest s “Astfhl al tha’r” nebo “Estorat taghoot” a líbilo se mu to, tomu jistě zachutná i “Kitab al-awthan”. Pokud se však na hudební výrazivo novinky podíváme trochu hlouběji, jisté rozdíly lze zcela jasně vypozorovat. Oproti agresivnímu “Estorat taghoot”, který byl povětšinou postavený na zběsilé rychlosti s arabskými melodiemi, “Kitab al-awthan” trochu zvolňuje tempo a dává ještě o něco více vyniknout právě arabským motivům, což je ovšem v případě Al-namrood krok více než logický, uvědomíme-li si fakt, že právě tohle je to, co je vyčleňuje z davu. V porovnání s debutem “Astfhl al tha’r” je pak novinka zase o poznání bohatší co do orientálním prvků a také velmi výrazně na vyšší úrovni co do zvuku. Zatímco tři roky zpátky byla “Astfhl al tha’r” ještě docela garážovina, “Kitab al-awthan” má produkci opravdu profesionální, čitelnou, sytou, stravitelnou i pro lidi, kteří nejsou zvyklí poslouchat nějaké podzemní peklo.

Probírat se jednotlivými songy dle mého skromného názoru nemá cenu. Po epickém intru “Mirath al shar” zbytek desky ubíhá téměř bez výjimky tak, jak již bylo naznačeno výše – čekat můžete black metal střední rychlosti s výraznou orientální atmosférou, sem tam se do písniček vkrade nějaká ta menší sypanice (třebas “Al quam, hakem al huroob” dost šlape), občas nějaká ta čistě folklórní pasáž (například “Min trab al jahel” nebo “Ashab al aika”), ale to jsou v konečném důsledku věci v rámci celku v podstatě nepodstatné, jinak je totiž většina “Kitab al-awthan” trochu jednotvárná. Obrovská výhoda Al-namrood je právě ten jejich netradiční zvuk a nesporná originalita, ale jak se ukazuje, v jistém slova smyslu je to i jejich slabina, jelikož vsázejí jenom na ni. Tady trochu black metalu, semhle trochu orientu, támhle trochu Arábie a ejhle, máme desku. Poprvé, podruhé, potřetí. Dobré to je, ba dokonce výborné a rozhodně to stojí za poslech, protože něco podobného jen těžko uslyšíte jinde, ale kvůli menší jednotvárnosti “Kitab al-awthan” ztrácí body. Ale nutno uznat, že i předchozí dvě alba s tímhle měla trochu problém. Jinak muzika sama o sobě je vážně skvělá, o tom není pochyb.


Další názory:

S Al-namrood jsem se poprvé setkal v roce 2010 na albu “Estorat taghoot” a nijak zvlášť si s nimi neporozuměl. Rozhodně jsem jejich hudbu nepovažoval za špatnou. Naopak měla prvky, které mi jindy imponují, jenže mě jako celek nebavila, nedokázal jsem poslechnout celé album v kuse. Od “Kitab al-awthan” jsem tak neočekával žádné zázraky, a žádné zázraky se také nestaly. Al-namrood, jak ostatně již zdůraznil kolega nade mnou, se na novém albu ještě více zaměřují směrem k orientálním vlivům. To by samo o sobě bylo jistě dobré, protože to byla právě exotičnost, která mě na nich zaujala. Jenže já se nemohu zbavit dojmu, že to Al-namrood odflákli, že skladby měly zrát ještě o něco déle. Po několika posleších si nevybavuji jediný výraznější riff či vokální linku. Naopak mi v hlavě uvízlo několik hudebních nástrojů, které ani nedokážu pojmenovat a které nejpozději při pátém poslechu začnou znít otravně. Nemůžu se zbavit dojmu, že jsem album nepochopil, že má své skryté kvality a jen mi je odmítá ukázat. Tak či tak jde o zajímavou hudbu, která si zaslouží dostat příležitost. Třeba vám sedne lépe než mně.
Zajus


Redakční eintopf #33 – leden 2012

Alcest - Les voyages de l'âme
Nejočekávanější album měsíce:
Alcest – Les voyages de l’âme


H.:
Al-namrood – Kitab al-awthan
Index očekávání: 8/10

Ježura:
Anneke van Giersbergen – Everything Is Changing
Index očekávání: 7/10

nK_!:
Aborted – Global Flatline
Index očekávání: 7/10

Zajus:
Alcest – Les voyages de l’âme
Index očekávání: 8/10

Beztak:
Lamb of God – Resolution
Index očekávání: 8/10

Ellrohir:
Alcest – Les voyages de l’âme
Index očekávání: 7/10

Madeleine Ailyn:
Lacuna Coil – Dark Adrenaline
Index očekávání: 7/10

První letošní eintopf s sebou přináší – vcelku logicky – změnu číslovky v nadpisu z 2011 na 2012… to zas bude boj, než si to zvyknu psát (smích). Naštěstí už je to snad naposled, když nás letos prý čeká ten konec světa… ať už to ale vyjde nebo ne, minimálně ještě dalších dvanáct eintopfů máme před sebou. Ten lednový dává jasně najevo, že hned v prvním měsíci bude z čeho vybírat, neboť až na jednu výjimku každý redaktor zvolil za svého favorita jiné album, ale nějaké extrémní bomby to asi nebudou, neboť index očekávání ani v jednom ze sedmi případů nepřekročil číslovku 8, ale na druhou stranu ani nepodlezl sedmičku (z toho důvodu také tentokrát není optimista/pesimista měsíce). Doporučuje se vše od black metalu ze Saudské Arábie, přes italské hvězdy Lacuna Coil až po jedny z největších tahounů současné metalové generace, Lamb of God. Avšak onou jedinou deskou, kterou zvolili hned dva redaktoři, je možná trochu překvapivě počin “Les voyages de l’âme” od francouzských Alcest, které by do role favoritů pasoval asi málokdo…

H.

H.:

Leden sice nějaké extrémní bomby, z nichž by člověku vlhlo spodní prádlo, nenabízí, ale i tak se určitě najde pár počinů, které dle mého rozhodně budou stát za prohnání ušním ústrojím – vyzdvihnul bych nakonec konkrétně tři. Určitě nebude záhodno minouti novinku “Strix – Maledictae in aeternum” italského podzemního kultu Opera IX, který se po dlouhých osmi letech konečně dokopal k dalšímu studiovému opusu. Vypuštěna ukázka “Mandragora” zní vážně excelentně, tudíž se určitě vyplatí těšit. Rovněž sedmý studiový počin “trombónových black metalistů” Sear Bliss z Maďarska bude jistě stát za poslech, ačkoliv na poměry skupiny nezvykle strohý a minimalistický obal dává tušit nějaké změny. Ještě o něco větší naděje však tentokrát vkládám mimo evropský kontinent – na Blízkém východě operuje orientálně black metalový projekt Al-namrood ze Saudské Arábie. Ten se pyšní něčím, co se dnes už přliš nenosí – nespornou originalitou, jež plyne z kombinace black metalu a vlivů arabské hudby. Předchozí deska “Estorat taghoot” byla opravdovým majstrštykem a to bych se na to podíval, aby i celkově třetí album “Kitab al-awthan” nebylo po (arabských) čertech dobré… Jo, a taky možná vyjde novinka Master’s Hammer, která by ode mne dostala na index jasných 10/10, ale u Štormovců jeden nikdy neví, tak to sem psát radši nebudu, zvlášť když ještě ani není venku název počinu :)

Ježura

Ježura:

Nebýt tak nenapravitelný zevlák, tak už mám dávno naposlouchané Alcest, a teď bych se tu zpovídal z nehorázněho těšení na jejich “Les voyages de l’âme”. Jenže ono tomu tak není a tak se musím poohlédnout jinde. Naštěstí stačí překročit jen dvoje státní hranice a stanout v Nizozemí, kde už několik let realizuje svoje hudební vize čarokrásná a nadaná Anneke van Giersbergen – bývalá tvář (a především hlas) fenomenálních The Gathering, která se v současnosti realizuje prostřednictvím kapely Agua de Annique. První a zatím jediná vypuštěná skladba “Feel Alive” mě nenechává na pochybách, že se z “Everything Is Changing” vyklube velice osvěžující dílo…

nK_!

nK_!:

Pořádný svinčík čas od času nikdy neuškodí a pokud je tento navíc ještě z Belgie a v podání Aborted, je o zábavu zaručeně postaráno. První singl, pojmenovaný příznačně “Global Flatline”, slibuje mnohé a z upoutávek člověka bolí oči. Doslova. Ale těším se. Au.

Zajus

Zajus:

Z desek vycházejících v lednu byli mou největší nadějí Barren Earth, jelikož však byla jejich novinka opět odložena (tentokráte až na březen), musel jsem vybírat znovu. A že bylo z čeho. Nakonec o mou pozornost soutěžily dvě kapely, Alcest a Lamb of God, a výběr Alcest je tak spíše dílem náhody – těším se na obě alba shodně. Jsem fanouškem Neigeho tvorby, zejména té s dnes již rozpadlou kapelou Amesoeurs. I jeho práce v Alcest je ovšem skvělá a minulé “Écailles de lune” se mi v přehrávači udrželo nebývale dlouho. Neige umí pracovat s emocemi jako málo hudebníků, což dokazuje i první singl z nového alba, “Autre temps”. Již nyní jsou Alcest považováni za největší kapelu na pomezí black metalu a shoegaze a “Les voyages de l’âme” je příležitost ukázat, že to není náhoda.

Beztak

Beztak:

Těšme se na leden. Začíná nám další rok, venku bude zima jako kráva a vyjdou nová alba Alcest, Suicidal Angels, Lamb of God a doufejme i české black metalové legendy Master’s Hammer. Nastává otázka, na kterou z těch novinek se vlastně těším nejvíc? Vynechám Master’s Hammer, protože není jisté, zda jim nové album vyjde už v lednu. Tak mi tu zůstaly tři bandy zcela rozdílné, ale mému srdci dost blízké. Alcest jsem začal poslouchat teprve loni, ale zejména jejich poslední album mne naprosto uchvátilo. Ty krásně zasněné melodie řízlé black metalem si posledních pár dnů hodně pouštím. Pak tu máme Suicidal Angels, což je mladá thrash metalová krev z Řecka, a mě prostě totálně dostávají. Slyším v nich Slayer i evropskou thrashovou scénu. A letos by měli hrát na dvou akcích, na kterých se snad objevím, tak by to měla být jasná volba. Jenže tu je ještě americká kapela Lamb of God, kterou snad nemusím příliš představovat. Rozhodl jsem se hodit si kostkou a padlo to na Lamb of God. Pak jsem si ještě pustil ukázky z nových desek všech tří kapel a to rozhodlo. Z lednové nabídky novinek se tedy těším nejvíc na album “Resolution” od kapely Lamb of God. Vyjde 24. ledna a očekávám totální nářez. A mohli by se také ukázat u nás, co říkáš, Shindy?

Ellrohir

Ellrohir:

Neigeho projekt Alcest může sloužit jako názorná ukázka toho, jak se metal (ne)vyvíjí. Hudební “odborníci” to tvrdí už asi od té doby, kdy se začali z hlubin britských klubů pomalu vzmáhat Iron Maiden a vehementně to tvrdí do dneška. Alcest v kolonce svého stylu uvádí black metal. Ovšem s tím blackem, který zuřil v 90. letech v Norsku, to už zas tak moc společného nemá. Mísí se totiž s něčím, čemu se říká shoegaze, což nevím přesně, co je. Já bych asi spíš použil žánrovou sub-škatulku “atmospheric black metal”. Ale to je spíše zbytečné slovíčkaření, důležité je, že je to zkrátka nádherná hudba. Předchozí album “Écailles de lune” mě oslovilo moc, proto se logicky těším i na nový počin. Na druhou stranu se přeci jen trochu bojím upadnutí do jisté fádnosti. Uvidíme, jestli Neigemu nedošly nápady…

Madeleine Ailyn

Madeleine Ailyn:

Tihle Italové jsou jednou z těch skupin, které mě dohání k sentimentu. Opět. Ještěže už je konec roku. Asi začínám být sentimentální, nebo se jich na 365 dní seběhlo nějak moc. Každopádně “Trip the Darkness” je docela vkusnou ochutnávkou na začátek, tak proč se netěšit. Jen ten klip by nemusel být tak trapný. Možná, že bych ale chtěla pěkných věcí moc najednou. Jsem náročný člověk. Ne, že by se nějak zajímavě změnili, ale jsou stále stejně kvalitní a to se v dnešní době cení.