Archiv štítku: synthpop

Kant Kino – Kopfkino

Kant Kino - Kopfkino

Země: Norsko
Žánr: EBM / synthpop
Datum vydání: 13.1.2017
Label: Alfa Matrix

Tracklist:
01. Kant Kino v3.0
02. Real
03. Closer.
04. NIMBY
05. Control
06. Köbner Phenomenon
07. Annihilate
08. Wrong
09. Belief
10. Want
11. Step Up
12. Maybe
13. Substaat
14. Nag Gag (Slower)

Hrací doba: 53:13

Odkazy:
web / facebook / twitter

Norští Kant Kino mě poprvé výrazně zaujali před čtyřmi lety s vydáním svého druhého dlouhohrajícího alba „Father Worked in Industry“. Sice mi nějakou dobu trvalo, než jsem jej zvládnul plně strávit, ale navzdory počáteční nedůvěře jsem se s ním nakonec moc skamarádil a určité skladby si z něj rád pouštím dodnes, občas jej otočím i celé. Našel jsem si v tom jakousi zvláštní atmosféru, která mi skutečně zachutnala. Snad i díky tomu, že nebyla lehce zachytitelná a hmatatelná na první poslech, mi deska vydržela takovou dobu a rád se k ní vracím.

Pokračování s názvem „Kopfkino“ dorazilo až letos, tedy po čtyřech letech od svého předchůdce. Jak je vidět, album vyšlo již v polovině ledna, nyní máme začátek srpna. Důvod, proč sepsání recenze trvalo takovou dobu, je vcelku nasnadě – tentokrát jsem se nechtěl s verdiktem unáhlit, takže jsem „Kopfkino“ nechal patřičně uzrát, leckdo by mohl říct, že i přezrát, ale mně to nevadí. Na Sicmaggot jsme totiž nikdy nepořádali závody, abychom měli recenzi napsanou honem rychle a ideálně ze všech nejdřív. Přijde mi rozumnější veřejně prezentovat pevně daný názor utvořený poctivým, klidně i dlouhodobým poslechem, než vypouštět instantní prvotní dojmy. A tento přístup mi v případě „Kopfkino“ říká, že novinka na „Father Worked in Industry“ nemá.

Netvrdil bych, že je můj dojem z „Kopfkino“ špatný. Spíše takový rozhádaný, rozporuplný. Nacházejí se tu výborné nápady a skvělé pasáže, z nichž lze jasné vycítit, že Kant Kino talent určitě mají a že skvělá předchozí nahrávka nebyla jen náhodným vzepětím sil. Na druhou stranu mám i mnohé výhrady, které mi požitek z poslechu výrazně srážejí.

Jednou z největších z těchto výhrad je, že Norové svou muziku mnohdy zbytečně zpomalují. Prostě mě trochu irituje a mrzí, když Kant Kino nasadí krásně hitový beat a konečně se trochu rozjedou, aby poté zcela nepochopitelně otočili a výborně rozehranou píseň zabrzdí. (Ne)nádherným příkladem tohoto přístupu může být třeba druhá „Real“. Zato hned následující „Closer.“ podobný osud naštěstí minul, tudíž se hned od prvních poslechů jedná o jednu z nejlepších položek poměrně bohatého tracklistu čítajícího celkem 14 kousků o souhrnné délce necelých 54 minut. Komu by to jen tak mimochodem nestačilo, ten si může pořídit ještě výpravnější edici „Kopfkino“, kde najde druhý disk „Komakino“ a na něm dalších 15 tracků, hlavně remixů a různých alternativních verzí. Já osobně však podobným záležitostem tak úplně neholduji, tudíž jsem se věnoval pouze standardní edici.

Což mě přivádí k tomu, že bychom se měli vrátit k hlavnímu obsahu „Kopfkino“. Slušelo by se totiž zmínit, že v některých jiných písničkách naopak určité zjemnění nijak nevadí. To se týká třeba „Control“, jíž zpěvnější refrén vyloženě sluší. Dalším takovým případem je „Wrong“, byť ta už je o stupínek níže. Naopak příliš jistý si nejsem například u „NIMBY“, kde mě jednou podobně stavěný refrén obtěžuje, zatímco při dalším poslechu nevadí.

Kant Kino

Vedle „Closer.“ a „Control“ bych k vrcholům dále zařadil skvělou „Want“ a dvojici „Maybe“ a „Nag Gag (Slower)“, které obě zaujmou zapracováním dámského zpěvu. Vcelku příjemná je nakonec i „Step Up“. Na druhou stranu spektra bych naopak postavil nudnou „Köbner Phenomenon“, „Belief“, na níž mě nebaví vokální linky, zoufalou, až vyloženě otravnou „Substaat“ nebo nijaký otvírák „Kant Kino v3.0“.

Jak vidno, „Kopfkino“ je jako na houpačce. Norové někdy svůj mix měkčího EBM a synthpopu dokážou vybalancovat do vysoce zábavné podoby, jindy už přesáhnou hranici a dostanou se do míst, kdy se z příjemně poslechovky stává otravná hudba. Na druhou stranu, musím ocenit, že ani nyní se Kant Kino téměř nikdy neuchylují k laciné sladkosti. Celkové resumé je asi takové, že určité písně z „Kopfkino“ si tu a tam klidně pustím. Kompletní album už nejspíš ne.


Ulver – The Assassination of Julius Caesar

Ulver - The Assassination of Julius Caesar

Země: Norsko
Žánr: synthpop
Datum vydání: 7.4.2017
Label: House of Mythology

Tracklist:
01. Nemoralia
02. Rolling Stone
03. So Falls the World
04. Southern Gothic
05. Angelus Novus
06. Transverberation
07. 1969
08. Coming Home

Hrací doba: 43:44

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

První pohled (Skvrn):

Některé věci lze na tom světě jen stěží pochopit. Tvorbu Ulver, to například. Desky samy o sobě často nikterak náročné nejsou, jenže… někdy ambient, tuhle rockové experimenty, jindy zas hravá elektronika a plakání s popem jako reakce na živelnost. Nuže ano, pestré to je. Pro letošek zde máme pod názvem „The Assassination of Julius Caesar“ vraždu Gaia Julia. Deska přichází po elektronicky-rockovém experimentu se štítkem „live“, po filmové hudbě a po dronech se Sunn O))). Schválně. Jak byste řekli, že bude tenhle příběh pokračovat? Vezměte to logickou řadou značky Ulver. Tou zdánlivě nelogickou. Na jejím konci naleznete synthpop.

Odkazy na minulost tu nemáme v podání Norů poprvé. Zcela jistě můžeme mluvit o jednom z hlavních zdrojů inspirace, a to již od devadesátých let. V té době nešlo o hrátky s minulostí hudební, ale co do atmosféry a záměrné zvukové archaičnosti. V novodobé éře Ulver již nejde o evokaci prehistorických časů, ale o vzpomínky na různé hudební etapy – nejvýraznějším příkladem je album „Childhood’s End“ situované do dob, kdy bylo psychedelii vůbec nejlíp. Do hudební minulosti se vrací i deska nová, která stejně jako ve své době „Childhood’s End“ představuje Ulver v doposud nepoznané poloze.

Rozdíly mezi novinkou a posledním řadovým počinem, experimentálním „ATGCLVLSSCAP“, můžeme registrovat prakticky na všech frontách. Jak synthpopové zvyklosti radí, na novinkové desce se hodně zpívá – oproti předchůdci je, dá se říct, neskutečně upovídaná, respektive uzpívaná. Kdyby někdo pochyboval, jestli Ulver letos budou znít skutečně jako Ulver, nechť se zaposlouchá právě do vokálů. Když Rygg na začátku „Angelus Novus“ spustí své „an army charges upon the land“, není co řešit. Právě takhle zní Ulver, v roce 2017 popoví, ještě více popoví než toho času na „Shadows of the Sun“. Osvěžujícím, avšak nikoli rušícím dojmem působí i angažování hostující zpěvačky. Sisi Sumbundu nejprve zazpívá v košaté „Rolling Stone“, načež si s Ryggem střihne i přímočarý duet v „1969“. V obou případech to bezvadně funguje.

Vrátíme-li se ke srovnání s poslední řadovkou, zásadních změn doznala i kompozice. Ubyla rozvolněnost, objevila se chytrá chytlavost, čitelnější schémata. I přesto jsou Norové velmi pestří, a to jak v kontextu celé desky, tak jednotlivých skladeb. Ve všech písních se možná drží synthpopového základu, ten ale pokaždé rozvíjejí za pomoci nejrůznějších ruchů a nekonvenčních elektronických výletů, pro Ulver natolik typických. Krásně je to vidět již na zmíněné „Rolling Stone“, kde se na vokálech závislé melodie ocitnou v zajetí zběsilé improvizace, ani nevědí jak. Nesmírnou skladatelskou vyspělost odhaluje i dvojice „So Falls the World“ a „Coming Home“, kde kapela bez zaškobrtnutí a přítomnosti ostrých schodů dokáže přejít z počáteční melancholie a zadumanosti v taneční extázi.

Ulver

Hůře již dopadá sázka na přímočarost. Jednou je z toho největší hit a potěšení, že ne všechny duety patří do stoupy („1989“), dvakrát tu však máme písně, které působí trochu bezradně. Úvodní „Nemoralia“ působí zvláštně zadrženým dojmem. Jako by neustále naznačovala, že ukáže víc, ale vždycky se nakonec schová pod vrcholem. „Southern Gothic“ zase jen tak proběhne a nestihne nic sdělit, emocím a Ryggově pěveckému umu navzdory. Každopádně stále jde o stravitelné songy, jež pouze nenabízejí nadstavbu, na niž jsme si v souvislosti s Ulver rádi zvykli. Stravitelnosti napomáhá i zvolená stopáž, která je jen dalším důkazem vyspělého přemýšlení o vlastní hudbě. 44 minut popového přídělu? Ideál.

Z některých desek Norů jsem byl možná potěšen víc, někdy dokonce výrazně, ale přijde mi hloupé „The Assassination of Julius Caesar“ někam zařazovat a vynášet soudy, jestli mi bylo líp tehdy a tehdy, o kolik strávených minut a mlčenlivých procent. Nejpodstatnější je, že novince se podařilo to, co drtivé většině nahrávek Ulver. Máme co do činění s nezaměnitelným kouskem v diskografii. S kouskem kvalitním. Soudržným. S kouskem, který drží charakteristickou kapelní esenci naživu. A co že může následovat dál? Ambient, jazz, klasika a taky fůra dalších věcí, ostatně bookmakeři vypsali kurzy proklatě vysoko. Těšme se na naše prohry víc než na kterékoli jiné.


Druhý pohled (Onotius):

Člověk ještě ani nestihl osvěžit výtečnou loňskou fúzi psychedelického rocku a trip-hopu a norští chameleoni předvádí svou další reinkaranci. A po hlavě se vrhají do vod, kolem nichž dlouho jenom tak opatrně kroužili. Už je to tak – Ulver hrají regulérní synthpop. A co víc, neztrácejí nic ze své výjimečnosti. Ba naopak, popová přímočarost jako by jejich podstatu byla schopna koncentrovat. Na novince se nachází atmosféra, z níž mrazí, a zároveň melodie, které prořezávají vzduch s až hymnickou zapamatovatelností. Přitom se ale vyhýbá prvoplánové banalitě a každý další poslech odhalí nový detail. Bije v nich srdce experimentátorů, kteří nenechají žádný žánr bez kreativní demontáže. Pusťte si euforicky vygradovaný electro-noisový konec „Rolling Stone“, a bude vám jasné o čem mluvím.

Ulver

Základem jsou úderné beaty a mysteriózní atmosféra definována melancholicky zabarveným hlasem Kristoffera Rygga, dále je pak vše dobarvováno vrstvící se elektronickou orchestrací. Zní to možná neobvykle homogenně, ale pod povrchem se dějí věci. Podmanivost zde neznamená podlézavost, hitovost zde neznamená vykřičenost. Vše působí elegantně, plynule, přirozeně. Od úvodní přehledné „Nemoralia“, přes výtečné jednohubky „Southern Gothic“ a „1969“ až po závěrečnou experimentální meditaci „Coming Home“ není čas pochybovat. Co zprvu působilo nenápadně, na další poslech vykvete.

Klikatá cesta žánry dovedla Ulver až k „The Assassination of Julius Caesar“. Profilují do ní všechny zkušenosti, zpovídají se ze všech bolístek minulostí a glosují frázemi půjčenými z osmdesátek. A sluší jim to. Žádný tón nazmar. Semknuté kompaktní dílo, které ale nerezignuje na nápaditost. K tomuhle se budu vracet často a rád. „Vlci“ opět uchvátili.