Země: Finsko Žánr: melodic death metal Datum vydání: 21.8.2015 Label: Spinefarm Records Tracklist: 01. Aeon of Cold 02. Zero Gravity 03. Storm Centre 04. Last of All Winters 05. Nemesis 06. Abyss 07. Resistance 08. Veri Hrací doba: 46:25 Odkazy: facebook

Jsou tomu zhruba dva roky, co finský všeuměl a workoholik Tuomas Saukkonen ukončil všechny své dosavadní kapely a rozhodl se soustředit na své nové působiště Wolfheart. To bylo v průběhu prvního alba přesně tím, co mohl posluchač od tohoto multiinstrumentalisty očekávat v případě, že by se chtěl vyjádřit sólově, protože jako už několikrát v minulosti se i na debutu „Winterborn“ rozhodl, že si všechny nástroje nahraje sám, a Wolfheart tak byli ve svých počátcích vedeni vlastně jako one-man projekt, který v sobě skloubil více poloh z předchozích projektů hlavní persóny. To však nijak nebránilo všeobecně kladnému přijetí, a poněvadž Suakkonen neumí jen tak sedět se založenýma rukama, tak netrvalo dlouho a máme tady druhé album „Shadow World“.

Oproti debutu je na „Shadow World“ ke slyšení hned několik změn. Tak předně se již nejedná o vyloženě sólový projekt, protože Tuomas nechal řady Wolfheart rozrůst do velikosti běžného hudebního tělesa, a sestavu tak krom něj tvoří ještě kytarista Mika Lammassaari, basák Lauri Silvonen a konečně bubeník Joonas Kauppinen. Nejsou to žádné hvězdy, ale znalcům, co se na finské scéně orientují, by nemuseli být úplně cizí, protože třeba Mika působí v Eternal Tears of Sorrow a Lauri se s Tuomasem zná z dob působení v Before the Dawn.

Zatímco první album bylo ještě dosti rozmanité a postupně se na něm střídal death metal s doomově gotickými plochami, jež byly prokládány ještě trochou folkové akustiky, tak tentokrát jsou Wolfheart mnohem více zaseknutí v hloubi severského melodického death metalu. Netvrdím, že by Tuomas zapomínal na své melancholické melodie z dob bývalých působišť, ale kytary řežou víc a na větší ploše, než tomu bylo u debutu. A to je jen dobře, protože jestli předchozí placka byla v tomto ohledu lehce nejednotná, tak „Shadow World“ je ujasněnou vizí Saukkonenova metalu v roce 2015.

Samozřejmě zůstalo místo pro vyhrávky a špetku akustických ploch s piánem, nicméně jako celek je „Shadow World“ ostřejší. Při ploše 46 minut je navíc výsledek mnohem semknutější, protože jediné písně, které se bez toho kytarového hřmění obešly ve větší míře, jsou „Last of All Winters“ a závěrečná „Veri“. „Last of All Winters“ začíná velmi zasněně a díky akustické kytaře v první minutě svádí k tomu, že si Tuomas vylije svou duši, nicméně i přes zachování melancholické nálady se po krátké chvíli spustí kytarová hradba. Závěr patří sólové kytaře a melodickým kudrlinkám. Za mě rozhodně jeden z vrcholů „Shadow World“. To „Veri“ je jako zasněná gothic / doomová ukolébavka v pomalejším tempu a je nutno říct, že po předchozí bouři, jež se albem přehnala, je „Veri“ na závěr chytře vystavěná, leč zbytečně roztahaná věc, kdy hlavně ten klavír v závěru až moc oddaluje nevyhnutelné.

Ze zbylých skladeb se těžce vybírají vyložené vrcholy, protože „Shadow World“ je velmi vyrovnané. Líbí se mi však ostrý nástup v podobě „Aeon of Cold“ a „Zero Gravity“, jež hned na úvod představí dost možná to úplně nejlepší, co lze na albu najít. „Aeon of Cold“ sice nezní nasupeně hned od samého úvodu, protože půdu pro melodiemi podporovaný death metal a Tuomasův growling si připraví teskné piáno. „Zero Gravity“ a vlastně i většina následujících písní pak pokračuje v nastolené cestě, čímž netvrdím, že nepřinášejí k výslednému dojmu nic navíc, ale daly by se označit za “klasické” položky nesoucí současný Saukkonenův rukopis. „Zero Gravity“ mě zaujala nejen parádním riffem a hybnou silou, která ji tlačí kupředu, ale třeba i skvělými kytarovými kudrlinkami v první polovině. Předposlední „Resistance“ pak zase agresí a rychlostí, kdy se s přehledem stala nejpřímočařejší písní „Shadow World“. Wolfheart peláší jako o život a nebýt těch melodických momentů v pozadí a náznaku melodického vokálu, tak by člověk neřekl, že poslouchá právě tohoto náladotvůrce.

Není tajemstvím, že si Saukkonen už léta udržuje relativně vyrovnanou kvalitativní laťku, pod kterou nepadá, a dalo se čekat, že nejinak tomu bude i v případě „Shadow World“, jež potvrdilo vysoký kredit hlavní persóny. Ovšem to, že se dočkám dost možná nejlepšího alba, jaké z něj vypadalo za posledních několik let, to je velmi příjemné překvapení. Vlastně bych se nebál sáhnout až k roku 2006, kdy vyšlo skvělé „The Darkness“ pod hlavičkou Dawn of Solace, na nějž novinka nemá, ale věci nadcházející do kapsy strčí. Pokud tedy zůstanu jen u Wolfheart, tak „Winterborn“ bylo s přehledem překonáno. Vypadá to, že ona proklamovaná soustředěnost na jeden jediný hudební projekt místo tříštění energie mezi několik působišť začíná snášet ovoce, protože „Shadow World“ je jednoduše skvělá nahrávka.

Země: Finsko Žánr: melodic death metal Datum vydání: 11.10.2013 Label: selfrelease Tracklist: 01. The Hunt 02. Strenght and Valour 03. Routa pt.2 04. Gale of Winter 05. Whiteout 06. Ghosts of Karelia 07. I 08. Chasm 09. Breathe Hodnocení: Kaša – 7/10 Ježura – 7,5/10 Průměrné hodnocení: 7,25/10 Odkazy: facebook K recenzi poskytl: Wolfheart

Tuomas Saukkonen by se z hlediska hudební aktivity a multiinstrumentálního nadání mohl z fleku zařadit k takovým veličinám, jako jsou Peter Tägtgren, Devin Townsend či Dan Swäno. Důvod? Patří mezi tu hrstku vyvolených, kteří jsou schopní nahrát album bez pomoci jiných hráčů a osob pohybujících se za mixážními pulty či v produkčních křeslech, a vše si obstará sám. Přesto však nikdy nedosáhl takového věhlasu jako zmínění kolegové z hudební branže. Změnit by to s troškou dávkou nadsázky mohlo “Winterborn”, což je debutové album jeho nového projektu Wolfheart, na nějž se rozhodl zaměřit svou pozornost poté, co dal vale svým dosavadním působištím, v nichž byl vždy hlavním lídrem a skladatelským mozkem, a nejinak je tomu i teď.

V lednu letošního roku se Tuomas rozhodl rozpustit Before the Dawn, kteří byli jeho hlavním tábořištěm po dlouhých čtrnáct let a v nichž naplňoval svou vlastní vizi severského melodického death metalu, Black Sun Aeon, v nichž přidal do své tvorby trošku doom metalu, a v neposlední řadě Dawn of Solace, pod jejichž hlavičkou sice stihl pouze jedno album, ale to bych s přehledem zařadil mezi jedno z jeho nejpovedenějších děl vůbec. Mimoto už můžeme v minulém času mluvit o projektech RoutaSeilu a The Final Harvest, které většího jména nedosáhly, ale pro úplnost je vynechat nemůžu. Dalo se samozřejmě očekávat, že nedostatek tvůrčí angažovanosti na sebe dlouho čekat s čistým stolem vznikne nové dítě, s nímž by mohl začít pěkně od píky a věnovat mu veškerou svou pozornost. Bylo jen otázkou, ke kterému z výše uvedených jmen budou mít Wolfheart nejblíže. S jistotou lze říct, že příznivci Saukkonenových předešlých působišť nebudou zklamáni, protože na “Winterborn” se spájí death metalová agrese, gothic metalová zasněnost, doomová zatěžkanou a tu a tam se dostanou ke slovu akustické momenty, které v sobě mají lehký folkový nádech, což mně osobně zní jako velmi slibný koktejl. Očekávání nebyla malá, takže se poďme “Winterborn” podívat na zoubek.

Album samotné má jeden obrovský plus, a sice že je velmi rozmanité. Bez sebemenšího zaváhání se pohybuje v akustických vodách stejně jistě jako v melodickými kytarami zdobených pasážích, jež si lze velmi snadno zapamatovat až po tvrdě agresivním death metalovém nářezu, kterému vládne Tuomas svým hlubokým growlingem. Takřka všechny skladby splňují vysoké nároky, které si na sebe ústřední postava upletla, a upřímně bych velmi těžko hledal píseň, jež by mezi ostatní nezapadala. Můžu však vyzdvihnout několik kousků, které se mi osobně zalíbily nejvíc a v tomto ohledu nemůžu vynechat hned úvodní “The Hunt”, což je skladba, jež se rozjíždí pomalu pod taktovkou akustické kytary, již po chvíli zničí kytarové hřmění, které však s příchodem ústřední podmanivé kytarové melodie ustane. Netrvá to dlouho a “The Hunt” se přerodí v přímočarou pecku, která se nese na vlně toho agresivnějšího z dílny Before the Dawn. V obdobném duchu pokračuje i následující “Strenght and Valour”, již však zdobí jen miminum melodií a vyznívá tak spolu s “Ghosts of Karelia” jako nejagresivnější skladba celé desky. Jedna ze dvou nejdelších skladeb “Routa pt.2” by dle svého titulu měla navazovat na album “Routa” od Black Sun Aeon, což se možná děje textově, nicméně hudebně žádnou výraznější spojitost nehledejte. Hudební odkaz této party spatřuji především ve skvělé “Chasm”, která při své sedmiminutové stopáži fantasticky graduje a ani na vteřinu nenudí. První polovina “uhání” v doomovém rytmu, ovšem v té druhé se Wolfheart vrátí do vod, které Saukkonenovi při aktuální skladatelské potenci sluší nejvíc. Kombinace kytarové melodiky a riffů podpořené growlingem z jeho pera zní velmi svěže a uvolněně. Poněvadž se u mě s přibývajícími poslechy nevytrácelo nadšení, které mi deska přinesla, tak nemůžu skrývat spokojenost.

Netrvá to dlouho a “Winterborn” je u konce. Vzhledem k tomu, že si Saukkonen dlouhodobě udržuje vysokou kvalitativní laťku napříč všemi svými dosavadními kapelami či spíše projekty, tak jsem doufal, že mu toto vydrží i pod hlavičkou Wolfheart, což se vyplnilo. Celkem devítka velmi vyrovnaných písní nepřináší sice nic objevného a v rámci Saukkonenovy tvorby představuje jistou formu best-of, ale protože kombinuje osvědčené postupy tak účelně a povedeně, tak to nechápejte jako výtku, ale jako doporučení k velmi povedenému albu, které by si příznivci severské melodiky neměli nechat uniknout mezi prsty.

Další názory:

Těžko mohu soupeřit s erudovanou argumentací pana kolegy, když jsem sám s dosavadní produkcí Tuomase Saukkonena přišel do styku jen letmo a debut “Winterborn” je vůbec první album tohoto zručného hudebníka, které poslouchám cílevědomě. K vlastní recenzi, se kterou plně souhlasím, tedy doplním jen pár postřehů. Album na mě dělá dojem mimořádně dobře odvedené práce a je na něm zřetelně znát, že vzniklo v hlavě zkušeného a zručného skladatele, kterému nechyběla jasná vize o tom, jak by výsledek jeho snažení měl vypadat. Všechny nástroje spolu perfektně spolupracují, nikde nic nepřebývá ani nechybí a skladatelsky jde o příjemně propracované dílo, které nenudí. Opravdu se mi líbí způsob, jakým Tuomas desku namixoval, protože i v klidných pasážích zní parádně sytě. Dokonce i typická finská melodika – jakkoli se v posledních letech začala jevit jako materiál buď vyčerpaný nebo takový, se kterým málokdo umí pracovat (stačí vzpomenout na poslední Insomnium) – na “Winterborn” funguje velmi obstojně a zdaleka není vlezlá, jako v řadě jiných případů… Sečteno podtrženo je “Winterborn” skvělý žánrový materiál, který na vyšší mety nedosahuje jen kvůli tomu, že přes všechny své kvality nepřináší nic, co by ho k těm zářným výšinám vyneslo. Pro příznivce melodického death metalu je to ale jasná volba a určitě jeden z nejlepších žánrových počinů roku.
Ježura