Unleashed - Odalheim

Unleashed – Odalheim

Unleashed - Odalheim
Země: Švédsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 20.4.2012
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Fimbulwinter
02. Odalheim
03. White Christ
04. The Hour of Defeat
05. Gathering the Battalions
06. Vinland
07. Rise of the Maya Warriors
08. By Celtic and British Shores
09. The Soil of Our Fathers
10. Germania
11. The Great Battle of Odalheim

Hodnocení:
Kaša – 8/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Unleashed jsou jako Motörhead či AC/DC. Každý již dopředu ví, s čím se zase vytasí a nikdo od nich nežádá nic nového. Jestli je to správně nebo ne, to nechám na každém z vás. Minulá deska “As Yggdrasil Trembles” byla hodně povedená a pamatuji si, že jsem se od ní nemohl dlouho odtrhnout. Nicméně, po dvou letech jsou tihle Švédové zase zpět se svou další variací na severský death metal a světe div se, žádný zázrak se ze strany Unleashed nekoná. Kapela se prostě pohybuje ve svých, již pěkně hluboko vyšlapaných stopách. Tu a tam se sice objeví troška více hymnických refrénů, tu a tam lehce black metalového běsnění, ale pořád máme co do činění s death metalem v té nejryzejší podobě, navíc ovlivněným vikinskými legendami plných velkolepých bitev.

Po přečtení úvodního odstavce by se možná mohlo zdát, že “Odalheim” odstřelím jako nezáživnou rutinu, která si nezaslouží žádnou bližší pozornost. Do jisté míry by se to dalo říct, a neměl bych s tím žádný problém, jenže já si to nedokážu vysvětlit, ale ty skladby prostě fungují, a přestože se nejedná o žádnou revoluci, dokážou mne udržet v napětí. Oproti nedávné minulosti přibylo trošku střednětempých pasáží, kytarových sól a vyhrávek, ovšem to všechno za ponechání si zdravé přímočarosti a údernosti. Z instrumentálního hlediska nemá cenu nějak zpochybňovat umění jednotlivých členů, všichni jsou to mistři svých nástrojů, nad všemi však výrazně vyčnívá Johnny Hedlund. Nejen proto, že to je zpěvák, ale ten chlap má v hrdle skutečné peklo. Jeho typický a charakteristický projev, který místy připomíná Johana HeggaAmon Amarth (nebo Hegg připomíná Hedlunda?), dodává skladbám ten správný říz a brutalitu.

Jak již jsem několikrát zmiňoval, hudebně je vše při starém. Úvodní “Fimbulwinter” jde rychle na věc, zaujme místy skoro až blackový dřevní zvuk kytar a skladba s výjimkou zvolněné střední pasáže rychle směřuje ke skvělému sólu. Takhle nějak můžou Unleashed fungovat ještě pěknou řádku let. Pokud budou mít skladby a ještě líp celá alba podobný drive, tak bych se vůbec nezlobil a dál bych jim to zobal z ruky. Následující titulka “Odalheim” je trošku přímočařejší kus s chytlavým refrénem, ale pořád pěkná vypalovačka, která se jen tak neoposlouchá. Z Hedlundova zpěvu v téhle skladbě běhá doslova mráz po zádech. Fantastický výkon. Poněkud netradičně začíná třetí v pořadí “White Christ” se sekanou rytmikou a úderným frázováním. V refrénech se skladba vrátí do typických severských kolejí, ale přeci jen bych ji rád vyzdvihl jako jednu z povedenějších položek. Skoro až “bathoryovsky” se rozjíždí “Vinland” aby se po chvilce zvrhla v ukrutný nářez ve zběsilém tempu. Bubeník Anders Schultz předvedl ve “Vinland” skvělou práci a právě bicí spolu s chytlavým refrénem pro mě představují hlavní devízu této skladby.

Vliv zmíněné legendy Bathory je na “Odalheim” patrný, ovšem ani ne tak díky hudební náplni jednotlivých skladeb, ale spíše textově a vzhledem k atmosféře úvodů několika skladeb, “By Celtic and British Shores” budiž dalším skvělým příkladem. Když už jsme u těch inter, tak akustickou kytaru v úvodu “The Soil of Our Father” řadím stejně jako celou skladbu k vrcholům alba. Abych tady však jen donekonečna nechválil, tak je nutno říct, že na albu se najdou i slabší skladby, příkladně “The Hour of Defeat” a velice primitivní “Rise of the Maya Warriors”. Zrovna tyhle kusy postrádají nosnější nápady, moc nezaujaly a při pozdějších posleších jsem je nemilosrdně přeskakoval. Ale pozitiva suverénně převládají.

“Odalheim” pokračuje ve formulce, kterou nastolily předcházející alba, a deska čítající 11 skladeb uteče jako voda. Musím přiznat, že se svým přístupem a kvalitou předkládaných alb jsou mi Unleashed v současnosti asi nejblíže ze severské death metalové scény, ne, že bych je chtěl nějak cíleně pošpinit, ale kam se hrabou již zmínění Amon Amarth. Z hlediska diskografie těchto švédských veteránů, kteří již fungují 23 let, je “Odalheim” rozhodně jedno nejpovedenějších alb.


Další názory:

Unleashed jsou léty prověřená kvalita, na niž se člověk může spolehnout, a novinka “Odalheim” to plně dokazuje. Naprosto triviálně můžeme prohlásit, že komu se líbily předcházející počiny, rozhodně nebude zklamán ani s počinem nejnovějším, neboť se opět jedná o charakteristický oldschool death metal švédské školy s vikinským nádechem – přesně tak, jak to fanoušci od těchto harcovníků očekávají a chtějí. Výhoda Unleashed je však v tom, že jim to stále výtečně funguje – ona takováhle porce suprové dřevnější muziky se skoro ani nedá odmítnout. V tomto ohledu se tedy asi není o čem bavit. Všimnul jsem si ovšem na “Odalheim” jedné docela zajímavé věci, kterou zpětně cítím i na předchozích deskách, jen jsem si ji dříve neuvědomil, a sice že Unleashed mají relativně podobný zvuk jako jejich slavní krajané Amon Amarth (resp. obráceně, Amon Amarth jako Unleashed, s ohledem na letopočty), jen v brutálnějším a oldschoolovějším hávu, oproštěném od velkého melodického “balastu”, na nějž široká obec metalová tak letí. Já osobně však vždy upřednostním klasiku veteránů v podání Unleashed, jelikož má mnohonásobně větší koule!
H.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.