Země: Finsko Žánr: melodic death metal Datum vydání: 21.8.2015 Label: Spinefarm Records Tracklist: 01. Aeon of Cold 02. Zero Gravity 03. Storm Centre 04. Last of All Winters 05. Nemesis 06. Abyss 07. Resistance 08. Veri Hrací doba: 46:25 Odkazy: facebook

Jsou tomu zhruba dva roky, co finský všeuměl a workoholik Tuomas Saukkonen ukončil všechny své dosavadní kapely a rozhodl se soustředit na své nové působiště Wolfheart. To bylo v průběhu prvního alba přesně tím, co mohl posluchač od tohoto multiinstrumentalisty očekávat v případě, že by se chtěl vyjádřit sólově, protože jako už několikrát v minulosti se i na debutu „Winterborn“ rozhodl, že si všechny nástroje nahraje sám, a Wolfheart tak byli ve svých počátcích vedeni vlastně jako one-man projekt, který v sobě skloubil více poloh z předchozích projektů hlavní persóny. To však nijak nebránilo všeobecně kladnému přijetí, a poněvadž Suakkonen neumí jen tak sedět se založenýma rukama, tak netrvalo dlouho a máme tady druhé album „Shadow World“.

Oproti debutu je na „Shadow World“ ke slyšení hned několik změn. Tak předně se již nejedná o vyloženě sólový projekt, protože Tuomas nechal řady Wolfheart rozrůst do velikosti běžného hudebního tělesa, a sestavu tak krom něj tvoří ještě kytarista Mika Lammassaari, basák Lauri Silvonen a konečně bubeník Joonas Kauppinen. Nejsou to žádné hvězdy, ale znalcům, co se na finské scéně orientují, by nemuseli být úplně cizí, protože třeba Mika působí v Eternal Tears of Sorrow a Lauri se s Tuomasem zná z dob působení v Before the Dawn.

Zatímco první album bylo ještě dosti rozmanité a postupně se na něm střídal death metal s doomově gotickými plochami, jež byly prokládány ještě trochou folkové akustiky, tak tentokrát jsou Wolfheart mnohem více zaseknutí v hloubi severského melodického death metalu. Netvrdím, že by Tuomas zapomínal na své melancholické melodie z dob bývalých působišť, ale kytary řežou víc a na větší ploše, než tomu bylo u debutu. A to je jen dobře, protože jestli předchozí placka byla v tomto ohledu lehce nejednotná, tak „Shadow World“ je ujasněnou vizí Saukkonenova metalu v roce 2015.

Samozřejmě zůstalo místo pro vyhrávky a špetku akustických ploch s piánem, nicméně jako celek je „Shadow World“ ostřejší. Při ploše 46 minut je navíc výsledek mnohem semknutější, protože jediné písně, které se bez toho kytarového hřmění obešly ve větší míře, jsou „Last of All Winters“ a závěrečná „Veri“. „Last of All Winters“ začíná velmi zasněně a díky akustické kytaře v první minutě svádí k tomu, že si Tuomas vylije svou duši, nicméně i přes zachování melancholické nálady se po krátké chvíli spustí kytarová hradba. Závěr patří sólové kytaře a melodickým kudrlinkám. Za mě rozhodně jeden z vrcholů „Shadow World“. To „Veri“ je jako zasněná gothic / doomová ukolébavka v pomalejším tempu a je nutno říct, že po předchozí bouři, jež se albem přehnala, je „Veri“ na závěr chytře vystavěná, leč zbytečně roztahaná věc, kdy hlavně ten klavír v závěru až moc oddaluje nevyhnutelné.

Ze zbylých skladeb se těžce vybírají vyložené vrcholy, protože „Shadow World“ je velmi vyrovnané. Líbí se mi však ostrý nástup v podobě „Aeon of Cold“ a „Zero Gravity“, jež hned na úvod představí dost možná to úplně nejlepší, co lze na albu najít. „Aeon of Cold“ sice nezní nasupeně hned od samého úvodu, protože půdu pro melodiemi podporovaný death metal a Tuomasův growling si připraví teskné piáno. „Zero Gravity“ a vlastně i většina následujících písní pak pokračuje v nastolené cestě, čímž netvrdím, že nepřinášejí k výslednému dojmu nic navíc, ale daly by se označit za “klasické” položky nesoucí současný Saukkonenův rukopis. „Zero Gravity“ mě zaujala nejen parádním riffem a hybnou silou, která ji tlačí kupředu, ale třeba i skvělými kytarovými kudrlinkami v první polovině. Předposlední „Resistance“ pak zase agresí a rychlostí, kdy se s přehledem stala nejpřímočařejší písní „Shadow World“. Wolfheart peláší jako o život a nebýt těch melodických momentů v pozadí a náznaku melodického vokálu, tak by člověk neřekl, že poslouchá právě tohoto náladotvůrce.

Není tajemstvím, že si Saukkonen už léta udržuje relativně vyrovnanou kvalitativní laťku, pod kterou nepadá, a dalo se čekat, že nejinak tomu bude i v případě „Shadow World“, jež potvrdilo vysoký kredit hlavní persóny. Ovšem to, že se dočkám dost možná nejlepšího alba, jaké z něj vypadalo za posledních několik let, to je velmi příjemné překvapení. Vlastně bych se nebál sáhnout až k roku 2006, kdy vyšlo skvělé „The Darkness“ pod hlavičkou Dawn of Solace, na nějž novinka nemá, ale věci nadcházející do kapsy strčí. Pokud tedy zůstanu jen u Wolfheart, tak „Winterborn“ bylo s přehledem překonáno. Vypadá to, že ona proklamovaná soustředěnost na jeden jediný hudební projekt místo tříštění energie mezi několik působišť začíná snášet ovoce, protože „Shadow World“ je jednoduše skvělá nahrávka.