Zola Jesus poster 2016

Zola Jesus

Zola Jesus

Datum: 31.8.2016
Místo: Praha, Neone
Účinkující: Zola Jesus

Indiepopová pěnice Zola Jesus znovu v Praze po roce a půl? Navíc v komornějším prostoru holešovického klubu Neone? „Pojď mi!“ říkám si a kupuji lístek – dřív než stačím zaznamenat, že ve stejné datum mají v plánu zdemolovat hlavní město i Kayo Dot (které tu netřeba nějak zvlášť představovat) a krom jiného i The Brian Jonestown Massacre, na jejichž koncert si brousím zuby od doby, kdy mi bylo o jejich poslední zastávce v tuzemsku košatě vyprávěno. Koncert Američanky s kořeny ve východní Evropě, jenž se odehrál loňského března v Továrně na maso, ve mně ale zanechal jen těžko smazatelnou stopu, takže srpnové volby jen těžko litovat. A to jsem nevěděl, jaké to bude tentokrát. Ale nepředbíhejme.

Poslední srpnový den začíná docela vtipně. Až v den koncertu se dozvídám, že Zola bude mít předkapelu (jejíž jméno se mi povedlo zapomenout a nepodařilo se mi jej dohledat – omluva na mé straně) a samotná diva se svojí suitou vystoupí až o půl desáté. Překvapení, o němž jsem netušil, jak moc za něj budu rád, protože veškerý předkrm před hlavním chodem s přehledem požírá bezcílné handrkováním s revizory a do Neone tak dorážím až krátce před devátou, kdy byli všichni předskokani ti tam… čímž bych chtěl nejen pánům revizorům, ale i kupónovému systému Dopravního podniku hlavního města Prahy hluboce poděkovat. Díky, kikoti!

Následující půlhodinu můj zrak jitří záblesky různorodého osazenstva klubu, zatímco zbytky jeho minimalisticky zařízených, ovšem dostatečně útulných prostorů požírá příjemné šero. Roztodivné existence korzují dovnitř a zase ven, jako by nevěděly, kde vlastně chtějí setrvat, zatímco moje oči lustrují to jediné výrazněji osvětlené místo. Bar s nápojákem. Srdce křičí pivo, nicméně rozum bere cider a následně se po zbytek mého decentního zevlu zaobírá zásadní otázkou: Proč je v takovém hipsta podniku na čepu předražené géčko do trojky, a nikoliv fancy minipivovar plné chuti a dýňového ocasu? Nebo aspoň Polička?! Otázka důležitostí překračující vesmír, život i všechno ostatní zůstává do konce večera nezodpovězena. Rozptýlení přináší šrumec na pódiu, avšak namísto začátku odhaluje pouze překotné poslední přípravy a čtvrthodinovou sekeru – ačkoliv se předchozích třicet minut nedělo absolutně nic.

Veškeré rozpaky mizí s příchodem hudebníků, kteří klub rozeznívají eponymním intrem z poslední desky „Taiga“, a když se na nízké pódium vyhoupne drobná Nika v červených šatech a spustí energickým hlasem. Podle očekávání následuje hitová „Dangerous Days“ a publikum pod přívalem energie začíná pomalu tát; poslední bariéry mezi přijímačem a vysílačem definitivně prolamuje zvuková lavina v závěru „Dust“. Víc se hraje, než mluví (byla nám slíbena nová deska, juch!), a ač Zola sáhne do staršího repertoáru jen výjimečně – fantastická „Vessel“ je jednou z nich – nijak to nevadí. Síla a energie, kterou drobná zpěvačka předává, je jen těžko představitelná a uchopitelná a zároveň tak nebezpečně blízko, téměř na dosah ruky. Trochu jako kdyby vám začal v obýváku jen pro vás soptit vulkán a země se třást pod nohama, zatímco vy v ochromení stojíte mezi futry a nevíte, co vlastně budete dělat, až to všechno skončí.

Zola Jesus

Bezprostřednost malého prostoru funguje na výbornou a celé vystoupení posouvá od majestátnosti velké koncertní haly do náruče intimity. Zola brilantně pracuje s prostorem i publikem před sebou a nespoutané pohybové výrazivo se vším svíjením se na podlaze a divokého házení hlavou získává na vzdálenost natažené paže a jednoho hlubokého pohledu do očí docela jiný rozměr. Je to jako být na dosah ruky divoké amazonce, čarodějnici, která vás uhrane na první setkání očí, bytosti, z níž se místy ježí chlupy na zátylku, když s výrazem Samary z Kruhu prolézá po kolenou publikem a místy upadá do stavů ne nepodobných posednutí ďáblem… aby se vzápětí mohla proměnit v osobu vzezření tak křehkého a pomíjivého, že snad musí být stvořena jen ze skla a dýmu. Jako když v úvodu „Nail“ svůj hlas neschovává za mikrofon, jako když se rozpouští do publika během přídavkové „Skin“; a mně jen zůstává rozum stát, z jakého pramene čerpá všechny emoce, jež předává dál, když se koupe ve světelných efektech, které celý proces jen umocňují.

Koncertní poblouznění má jen dvě drobné vady na kráse: Trombón Daniela Eatona není přes tepající elektroniku takřka slyšet, což je škoda – jeho zvuk v klidnějších chvilkách přináší do hry zajímavý prvek; hlavně ale pomíjí dřív, než by člověk řekl švec. Ačkoliv jsem do Neone dorazil z výše popsaných důvodů poněkud podrážděn (přesnější by bylo říct nasrán), Zola Jesus z hodiny na pódiu čaruje audiovizuální prožitek, který bude letos zatraceně těžké překonat. Tak dobré to bylo.


2 komentáře u „Zola Jesus“

  1. Ta předkapela byl nějakej DJ z rádia1, nic co by mě zrovna dojímalo. Dorazil jsem až po 9 a nebýt určitých rušivých elementů, který se nedaly předvídat ani ovlivnit, užil bych si určitě koncert taky tak dobře. I tak to byla pecka. Zola v transu a já chvílema taky.

    1. Já jsem z toho byl unešenej ještě dobrých pár dnů. Pokud se mi to v Meet Factory jen hodně líbilo, tak tohle bylo neskutečný. Nejlíp utracenejch 350 korun tenhle rok. Každopádně dobrý vědět, že jsem díky pozdějšímu příchodu nic důležitého neminul, jen jsem zaznamenal, že má být nějaký předprogram a dál mě to nijak zásadně netrápilo :)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.