Datum: 16.4.2015 Místo: Olomouc, kaple Božího těla, areál Konviktu Účinkující (obsažení v reportu): Einar Selvik (Wardruna) Fotka byla vypůjčena z: oficiálního Facebooku festivalu

Již pátým rokem si říkám, že pokud do Čech zavítá Wardruna, nesmím u toho chybět stůj co stůj. Kvitrafn si mě získal již blackovým projektem Jotunspor a definitivně obtočil kolem prstu s mystikou a magií presentovanou na debutu Wardruny, “Runaljod – Gap var Ginnunga”. Není se tedy co divit, že když jsem uzřel jeho (byť sólovou) účast na festivalu Academia Film v Olomouci, mé plány se rázem otočily vzhůru nohama. S těžkým, opravdu velmi těžkým srdcem jsem začal řešit prodej vstupenky zakoupené na vskutku unikátní line-up v podobě Botanist, Kayo Dot, ?Alos a Nod Nod ve stejně unikátním prostoru Štvanické vily a namísto toho začal plánovat výlet do jednoho z nejkrásnějších měst Moravy.

Program AFO (dále budu o festivalu mluvit jen touto zkratkou) prozradil, že mě rozhodně nebude zajímat pouze Einarovo hudební vystoupení, nýbrž i další body programu s vikinskou tématikou. Vzhledem k tomu, že jsem neměl v plánu setrvat v Olomouci celý víkend, vybral jsem si promítání filmu “Vikingové: Hledání nových světů” a Einarovu přednášku na téma mystiky a magie v severské hudbě, jež byla naplánována na následující den. Do Olomouce jsem dorazil brzy odpoledne s mírným předstihem, abych stihl pohodlně vyřídit akreditaci a nemusel se zbytečně hnát. Vzhledem k tomu, že v Olomouci jsem byl všeho všudy dvakrát a mně ještě zbývalo trochu času, rozhodl jsem se před promítáním filmu projít zapadlými uličkami historického centra. Nádherná zákoutí jsou jedna z věcí, které mám na zachovalých městech snad nejraději, a jak jsem zjistil, Olomouc jich v okolí univerzity nabízí hned několik.

Žel, krásy Olomouce byly krutě vykoupeny hrubým neodhadem situace. Vstup do promítacího sálu byl již zdoben úhledným zástupem čekajících a jeho obsazenost rezervacemi se ukázala býti taková, že dovnitř bylo vpuštěno cirka deset dalších šťastlivců bez rezervací. Zbylí nešťastlivci, mezi nimi i já, zůstali se svěšenými rameny stát přede dveřmi… a alespoň v mém případě se jali poznávat kouzla města, byť tentokrát v poněkud odlišném, (hospodském) duchu. To ovšem není pro potřeby článku nijak zásadní, přejdu proto k samému Einarovu vystoupení. Vzhledem k této nemilé zkušenosti s kapacitou jsem nemínil být znovu vytrestán a došel zhruba hodinu předem, abych vychytal nejlepší místo (rozuměj, ideálně v první řadě – což se nakonec podařilo). Shodou okolností jsem poznal čekající Pilgrim, které se mi zřejmě povedlo dost šokovat už jen tím, že je poznal někdo cizí. To už však nedočkavý štrůdl lidí začali organizátoři pouštět do prostor kaple Božího těla, v níž se paradoxně měl odehrát čistě pohanský koncert.

Byť kaple samozřejmě nebyla vysvěcená, ostrý kontrast Einarovy vikinské persony a barokní výzdoby byl doslova hmatatelný. Přitom ale nebyl vyloženě rušivý, naprostá odlišnost jednotlivých kultur ve výsledku ničemu nevadila – právě naopak, výška a akustika kaple vystoupení ještě přidala na atmosféře. Po celou dobu si vystačil pouze se svým hlasem a dvěma tradičními nástroji – lyrou a třístrunným předchůdcem houslí – a i tak dokázal famózně reprodukovat hudbu jinak mnohovrstevnatou v neméně pohlcující formě. Víc než pohanského kněze, jak jej můžete zahlédnout při běžných živých vystoupeních s kompletní Wardrunou, tentokrát připomínal Einar vypravěče, čemuž odpovídal i výběr písní. Vyjma sólových adaptací Wardruny, do kterých zařadil písně jako “Jara” nebo “Bjarkan”, zahrál i další severské písně, některé z nich skutečně čistě tradiční – třeba “Völuspá” vyprávějící o Ragnaröku.

Byl jsem velmi zvědavý, jak se Einar s původními písněmi Wardruny popasuje, když víc než kapelu bude prezentovat hlavně sám sebe, a udělal to nejlepší, co udělat mohl. Čistým, na kost osekaným projevem jim vdechl odlišné, klidnější vyznění, zejména masivnějším skladbám z “Runaljod – Yggdrasil”, “Fehu” a “Rotlaust tre fell” (kterou mimochodem hrál sólo vůbec poprvé), aniž by je výrazněji měnil. Některé písně o něco zkrátil, nicméně veškeré změny byly minimální a uzpůsobeny vystoupení. Dokázal vybudovat hlubokou, duchovní atmosféru bez Gaahlova hrdelního zpěvu, bez zpěvu Lindy Fay Helly, i bez charakteristických vícehlasů a široké škály bubnů a perkusí. Silnému zážitku napomohlo i početné publikum, které po celou dobu poslušně sedělo a až na občasné prozpěvování a několik nadšených výkřiků při představení vytoužených písní ani nedutalo. Na závěr se Einar rozloučil úžasnou “Helvegen” a odměnou za hodinové vystoupení mu byla nacpaná a bouřlivě aplaudující kaple. Bylo vidět, že sám je počtem lidí i silou potlesku zaskočen a ještě jsem neviděl, aby se někdo tak dlouho omlouval, že už nemá co zahrát, když jej publikum nechtělo pustit z pódia.

Pokud jsem si cestou do Olomouce říkal, že jsem přece jen možná měl zůstat v Praze na Kayo Dot a spol., po skončení Einarova vystoupení jsem ani na okamžik nelitoval. Tohle mi za tu cestu stálo a po takovém úspěchu dávám Wardruně rok, maximálně dva, než se v kompletní sestavě objeví i v naší republice. Jedinou zradou tak bylo vystoupení o půl hodiny kratší, než bylo avizováno, nicméně to je asi tou nejmenší vadou na kráse.

Ačkoliv program s vikinskou tematikou byl v rámci AFO mnohem bohatší, mě před odjezdem z Olomouce zajímala již jen Einarova přednáška o magii a severské hudbě. Ta se odehrála rovněž v kapli Božího těla, nicméně tentokráte zde již byly připraveny řady sedaček. Einar nejprve mluvil o jeho přístupu k magii a pohanství obecně, jenž stojí mezi vědeckým zájmem a duchovnem. Uvedl posluchače do problematiky run a jejich zkoumání, rozhovořil se ale i na téma chápání run a jejich vizuální a zvukové symbolice. Na jejich zvukovou stránku následně navázal svým přístupem k tvoření hudby, jež vychází jednak ze samé podstaty a rytmiky severských básní, jednak z přítomnosti významů v samotných písních. Při nahrávání “Kauna” nahrával zvuk pochodní, aby zachytil oheň, při “Bjarkan” bubnoval na březové kmeny, při “Fehu” vyrazil v zimě do hor bez jídla a jen spoře ošacený, aby zažil na vlastní kůži podstatu potřeby životně důležitých věcí.

V posledních zhruba dvaceti minutách nakonec zahrál dvě písně z předchozího večera – “Völuspá” a “Helvegen“, které doplnil o “Sowelu”, jež předtím nezazněla (nebo mám alespoň ten dojem). Na závěr zodpověděl několik dotazů a to byl definitivní konec. Einar se sice měl ještě objevit ve dvou diskusích v rámci promítání několika dílů seriálu Vikingové, což rozhodně mohlo být zajímavé, nicméně vzhledem k tomu, že mé plány se tou dobou již ubíraly jiným směrem, já jen došel na nádraží a opustil Olomouc.