H.: 1. Midsommar 2. Once Upon a Time in Hollywood 3. Ready or Not 4. Anna Dantez: 1. Midsommar 2. Once Upon a Time in Hollywood

H.:

Nevídaně zajímavé filmové léto pokračuje i v srpnu, čehož hodlám zneužít a doporučit rovnou čtyři filmy. Nicméně o tom, který z nich bude na prvním místě, není nutné příliš dlouho přemýšlet…

Loňské „Hereditary“ bylo povedené, a i když mi to při sledování nepřišlo jak taková pecka, postupně se mi film v hlavě rozležel a myslím si, že byl fakt dobrý. V neposlední řadě ukázal, že Ari Aster má docela talent, takže u jeho dalšího počinu „Midsommar“ už jsou očekávání logicky vysoko. Tématicky i atmosféricky to vypadá hodně slibně a ne úplně okoukaně (byť podobně laděné snímky najít lze, nejde zrovna o věc, která by se v hororu ždímala neustále). Nejočekávanější počin léta vtrhne do českých kin hned zkraje měsíce.

Povinnost samozřejmě bude i „Once Upon a Time in Hollywood“. Hrací doba je sice překvapivě vysoká, ale Quentin Tarantino mě ještě nikdy nezklamal a jeho styl mi vždycky ohromně seděl. Věřím, že zklamání se nebude konat ani tentokrát. I tady je natěšenost veliká.

Docela zvědavý budu i na „Ready or Not“, což by mohl být docela slušný krvák o trochu nevšední svatební oslavě obohacený o černý humor. Snad se do toho tvůrci trochu opřeli a nebude to jen o nekonfliktních náznacích.

Do kina se chystám i na „Annu“, a to i s vědomím, že Luc Besson má své nejlepší roky a svá zásadní díla dávno za sebou. Věřím ale, že to bude přinejmenším oukej.

Dantez:

Eggersova „The VVitch“ a „Hereditary“ Ariho Astera jsou pro mě nejlepšími horory poslední dekády (důvody vysvětluji zde). Není proto divu, že jsem se od prvního nastínění dalšího Asterova filmu začínal posírat nedočkavostí. Tyto pocity nabyly mnohem větší intenzity poté, co jsem zjistil, že Aster dělá na pohansky laděném horroru, který jde ve šlépějích kultovního „The Wicker Man“.

První vizuály a trailery už jen všemu nasadily korunu upletenou z rozkvetlého švédského chrastí. Očekávám ultimátní, minimálně vizuální žánrovou subverzi zarývající se do míst, která se ještě nestihla zahojit po loňském „Hereditary“.

No, a nový Tarantino je vždy kinematografickým posvícením – jeden z mála případů, kdy si člověk může užít i na obřím plátně namísto explozí nebo greenscreenových robotů ryzí autorské řemeslo a čistokrevné herectví. „Once Upon a Time in Hollywood“ mě tematicky netankuje tak moc jako třeba „Django Unchained“ nebo „Inglorious Basterds“. Ale to je u Tarantina vlastně celkem jedno. Samotný obsah je v tomto případě totiž skoro vždy lákavější než jeho základna.