Země: USA Rok vydání: 2019 Žánr: drama / musical / comedy Originální název: The Dirt Režie: Jeff Tremaine Hrají: Machine Gun Kelly, Douglas Booth, Iwan Rheon, Daniel Webber Hrací doba: 107 min Zdroj fotek: IMDb.com

Aniž by to bylo předem nějak plánováno, v poslední tobě se s hudebními biografiemi roztrhl pytel. Samozřejmě že vznik filmu trvá nějaký ten rok, takže se jedná o náhodu, ale vypadá to, zejména soudě dle snímku „Bohemian Rhapsody“, že diváky tento žánr přeci jenom zajímá, a můžeme tak do budoucna očekávat ještě větší nárůst podobných filmů. Koncem března si svou premiéru odbyl také „The Dirt“, nikoliv však na plátnech kin, ale hezky doma u každého, kdo si platí Netflix.

„The Dirt“, tedy film o Mötley Crüe, je založen na stejnojmenné knize, kterou sepsali členové kapely spolu s žurnalistou Neilem Straussem. Vyšla v roce 2001 a o její filmové adaptaci se mluvilo už pět let poté. Do finálního konce se vše podařilo dotáhnout ale až nyní, chce se říci z výše uvedeného důvodu možná v ten nejlepší čas. Propagace byla obrovská, a to i ze strany samotné kapely. Dokonce na podporu nahráli čtyři nové písně, které jsou umístěny na oficiálním soundtracku. V titulní „The Dirt (Est. 1981)“ se objevuje populární rapper Machine Gun Kelly, hrající ve filmu roli Tommyho Lee, ale stejně jako zbylé novinky to není žádné terno, spíše naopak. Hlavně pak předělávka „Like a Virgin“ od Madonny, k níž došlo Bůh ví proč, je asi tím nejhorším, co jsem v posledních letech slyšel. Jestli se máte alespoň trochu rádi, tak se tomuto škváru obloukem vyhněte.

O glam metalu toho na tomto webu asi moc nenajdete. Ono není divu, už několik desetiletí je mrtvý a na někdejší veliké hvězdy tohoto žánru si dnes už málokdo vzpomene. Pakliže dodnes zůstaly aktivní, žijí pouze ze své minulosti a s novou tvorbou se nikterak neobtěžují. Vůbec celá tato scéna byla velice rychle po svém rozpuku odsouzena k věčnému zatracení v osmdesátých letech a nic na tom nezměnila ani mladá krev, která se tu a tam v USA či severní Evropě objevila. Prostě něco tak bizarního a extravagantního snad ani nemohlo vydržet déle. Největší skupinou tohoto žánru byli právě Mötley Crüe.

Dějová linka „The Dirt“ je jako přes kopírák s každým jiným filmem podobného ražení. Nejprve se seznamujeme postupně se všemi členy kapely, tím dostaneme během úvodních minut jejich základní charakterové vlastnosti, pak následují počáteční nezdary, nevěřícnost publika, poté vzestup, první problémy, absolutní vrchol, pád a šťastný návrat. V tomto směru nemá „The Dirt“ moc co nabídnout. Na co však film sází, je necenzurovaný pohled na onu proslulou jízdu ve stylu hesla sex, drogy, rock ‘n‘ roll. Tím se dostávám k tomu, že na filmu, stejně jako na knize, spolupracovali Nikki Sixx, Tommy Lee, Mick Mars i Vince Neil, a také k tomu, že glam metalové kapely dnes žijí výhradně ze své minulosti.

Mötley Crüe mají prakticky po celou svoji kariéru pověst té nejšílenější rockové kapely všech dob, a posledních dvacet let z toho sklízejí ovoce. Asi nejvíce ze své minulosti vytěžil Nikki Sixx, který napsal dvě vlastní a velice úspěšné knihy. A tím to neskončilo. Kdo kdy nenarazil na jediný rozhovor Sixxe o několika předávkováních a prohlášením za mrtvého, ať hodí kamenem. „The Dirt“ se všechny ty eskapády snaží zobrazit a vzal si na to Jeffa Tremaina, jehož filmografii dosud tvořily pouze snímky známého spolku Jackass. Asi si dovedete představit, kam tím „The Dirt“ cílí.

Ano, první polovina filmu je sranda, vlastně celý film se dá bez problémů zkouknout, ale nemohl jsem se ubránit dojmu, že to v několika případech působilo až moc nuceně. Příliš se tlačilo na pilu a ta snaha ukázat, že to my jsme byli až takhle šílení a tohle všechno se dělo, občas nepůsobí úplně věrohodně. Herci tu a tam přehrávají a filmu rovněž nesvědčí nastolené tempo, kdy se snaží stihnout moc událostí najednou v krátkém čase. Rovněž ty šablonovité charakteristiky postav, ze kterých jako by nemohly vystoupit, působí občas křečovitě, hlavně u Micka Marse. Korunu všemu nasazuje představitel manažera Mötley Crüe, jehož jedinou úlohou je připomínat divákovi, že jsou opravdu šílení, snad aby to bylo opravdu jasné, což působí, jako když tvůrci vlastnímu vyobrazení kapely nevěří.

Když se „The Dirt“ dostane do fáze úpadku Mötley Crüe, neobejde se to bez melodramatu, které film neopustí až do svého konce. Rovněž tak přikrášlený návrat kapely, kdy se členové sejdou v hospodě a začínají se usmiřovat, působí trapně, protože za návratem Vince Neila stáli především manažeři. Dojem z konce filmu má nejspíš vyznít tak, že se Mötley Crüe opět vrátili na výsluní, ale k tomu už nikdy nedošlo. Tradičně za moc nestojí také kostýmy, hlavně paruky, které jsou prostě v každém filmu o rockové hudbě debilní.

Tahle všechna negativa mi tak nakonec film i k mému překvapení docela zhatila. Byl jsem připravený na bezstarostnou jízdu se vším všudy, ale tu se povedlo navodit pouze v dílčích případech. Takhle je to spíše průměrný film o několika povedených scénách, jemuž schází nějaký umělecký záměr, a podobně jako v případě „Bohemian Rhapsody“ se na něm až příliš projevuje přítomnost hlavních aktérů, kteří prostě takto chtějí být vyobrazeni a zapamatováni, a nedovolují tak žádný jiný pohled. Možná by bylo lákavější natočit místo filmu televizní sérii s větší stopáží, zaměřující se právě jen na rockové excesy, klidně i na základě historek jiných kapel. Něco jako Spinal Tap.