Archiv štítku: drama

The Treasure of the Sierra Madre (1948)

The Treasure of the Sierra Madre (1948)

Země: USA
Žánr: drama / western / dobrodružný

Originální název: The Treasure of the Sierra Madre
Český název: Poklad na Sierra Madre

Rok vydání: 1948
Režie: John Huston
Hrají: Humphrey Bogart, Walter Huston, Tim Holt

Hrací doba: 126 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Abych pravdu řekl, nejsem nijak velký fanoušek westernů a vlastně mám v téhle oblasti natolik zásadní mezery, že bych se k tomu radši ani neměl přiznávat. Některé konkrétní kousky mám ale dost rád a po zhlédnutí téhle Oscarové klasiky můžu s klidem říct, že „Poklad na Sierra Madre“ (s „Pokladem na Stříbrném jezeře“ to nemá společného vůbec nic, haha… hloupý vtip, ale nemohl jsem si to odpustit) se k nim zařadil.

Možná to bude i tím, že „Poklad na Sierra Madre“ vlastně není úplně klasický standardní western. Je to spíš drama zasazené do westernového prostředí. O divoký západ tam ve své podstatě moc nejde. Leitmotivem snímku je nadčasové téma o tom, jak mamon a touha po penězích mění lidi k nepoznání a jak může hromada zlata udělat i z obyčejného chlapíka paranoidního hajzla, který neváhá zachovat se jako svině.

Fred C. Dobbs (Humphrey Bogart) se potlouká po mexickém městě Tampico, bez práce, bez peněz, bez přístřeší, bez zářné budoucnosti. Žebrá, leští zadkem lavičky v parku, přespává, kde se dá, o práci ani nezakopne. Vtom se na něj zničehonic usměje štěstí a práci získá – těžkou, ale dobře placenou. Právě tady se dá dohromady s dalším podobným smolařem Bobem Curtinem (Tim Holt), jenže oba mají smůlu, protože Pat McCormick je parchant využívající podobné zkrachovalé existence na práci, za niž neplatí.

Parťákům však vrtá hlavou brouk, jehož jim do hlavy nasadil vysloužilý zlatokop Howard (Walter Huston) v jedné zavšivené ubytovně – v Tampicu jim pšenka nepokvete, tak co se sebrat a jít radši do divočiny hledat zlato. Počáteční vklad na nákup výstroje, zbraní a mul se jim s velkým štěstím podaří sehnat, takže slovo dá slovo a společně se zkušeným staroušem hurá za zlatem. Jenže divočině se neříká divočina jen tak – můžete se v ní zaplést s nezvanými hosty, kteří chtějí kopat zlato stejně jako vy, s bandity, s indiány. A nejen s nimi. Čím větší hromada zlata se ústřední trojici kupí, tím napjatější jsou vztahy a tím větší paranoia některé členy výpravy stíhá.

„Poklad na Sierra Madre“ je hodně starý film – v roce 1948 kinematografie vypadala docela jinak a docela jiné byly i její výrazové prostředky. Koukat na takhle letité snímky je vždycky trochu loterie, jestli to dnes ještě bude stravitelné, takže s jistou skepsí jsem se pouštěl i do tohohle díla. Nicméně pozor – věk je na „Pokladu na Sierra Madre“ sice znát, vždyť příští roku už mu bude rovných 80 roků, ale to neznamená, že by neměl co říct i dnes. Sám jsem byl překvapen, jak napínavý a vlastně stále aktuální film to je.

The Treasure of the Sierra Madre (1948)

Snad v tom má prsty nadčasové téma, určitě za to může i skvěle udělaný příběh (byť tento není úplně původní – snímek vznikl dle stejnojmenné knihy od B. Travena), který je dostatečně členitý a plný zvratů na to, aby byl divák zvědavý, jak to celé dopadne. A musím, že pěkně cynické finální rozuzlení je opravdu skvělé. Snímek hodně pozvedávají i špičkové herecké výkony. Humphrey Bogart, v té době již hvězda a hlavní tahák sestavy, ukazuje, že je to pan herec, ale jeho kolegové s ním drží krok naprosto s přehledem – asi ne náhodou si Walter Huston (jen tak mimochodem – je to otec režiséra Johna Hustona) odnesl Oscara za nejlepší výkon ve vedlejší roli…

…a nejen on. „Poklad na Sierra Madre“ si odnesl celkem tři proslulé zlaté plešouny (a kromě nich i další ceny), dále ještě za režii a scénář, nominaci na nejlepší film neproměnil (tu mu vyfoukl „Hamlet“ od Laurence Oliviera). Vzhledem k tomu, že nemám tušení, co ten rok bylo za konkurenci, tak by ode mě bylo tendenční tvrdit, že byla Oscarová nadílka zcela zasloužená. Když se ale na „Poklad na Sierra Madre“ dnes podívám, tak to Oscarový snímek určitě je. Anebo snad ne, když je to i po osmdesáti letech od svého vzniku tak výtečná podívaná? Mně osobně tahle klasika hodně sedla a neváhám ji doporučit i dál.

The Treasure of the Sierra Madre (1948)


La piel que habito (2011)

La piel que habito (2011)

Země: Španělsko
Žánr: drama / thriller

Originální název: La piel que habito
Český název: Kůže, kterou nosím

Rok vydání: 2011
Režie: Pedro Almodóvar
Hrají: Antonio Banderas, Elena Anaya, Marisa Paredes, Jan Cornet

Hrací doba: 120 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Často se říkává, že v umění již bylo všechno vymyšleno a že dnes už není možné tvořit nic originálního. Zdá se mi však, že to většinou tvrdívají lidé, kteří nedohlédnou dále než ke standardní mainstreamové tvorbě. Stačí jít jen ale kousek za ní, abyste nalezli díla, která onu tezi o nemožnosti vytvoření čehokoliv originálního vyvracejí. A vlastně ani nemusíte prozkoumávat hlubiny podzemních nezávisláků – však „Kůži, kterou nosím“ natočil Pedro Almodóvar, režisérská hvězda současné španělské kinematografie, a hlavní úlohu ztvárnila zase herecká hvězda Antonio Banderas v jedné z nejzajímavějších rolí své kariéry.

Zdá se vám to jako troufalé tvrzení? Možná, ale když si člověk uvědomí, díky jakým filmům se Banderas proslavil, a pak se podívá na tento snímek, skutečně to tak vypadá. „Kůže, kterou nosím“ je totiž jasným důkazem, že i dnes lze natočit něco… pokud nebudeme chtít zabíhat k tak silným výrazům jako „výjimečného“, ačkoliv zrovna v tomto případě by to snad na místě být mohlo, tak přinejmenším nevšedního a, opravdu, v určitém ohledu i originálního.

Co se originality týče, mohli byste argumentovat, že je snímek natočen na základě knihy „Mygale“ od francouzského spisovatele Thierry Jonqueta, ale dle toho, co jsem pochopil, nejde o věrný přepis textu do filmové podoby. Téměř desetiletým postupným přepracováváním scénáře se nakonec „Kůže, kterou nosím“ posunula od adaptace k volné inspiraci. Tuto informaci ale můžete brát s rezervou, protože samotnou předlohu jsem osobně bohužel nečetl.

Tak či onak je jisté, že právě velmi chytrý scénář patří k hlavním přednostem „Kůže, kterou nosím“. I díky tomu jde přesně o ten druh filmu, u nějž by bylo podlé vyzrazovat cokoliv bližšího o ději a o kličkách, jimiž se příběh dvě hodiny ubírá. Snad postačí, když si řekneme, že se vše točí okolo renomovaného plastického Roberta Ledgarda (Antonio Banderas), jenž pracuje na odolné, takřka dokonalé kůži, a kromě toho má ve své haciendě zamčený pokoj, v němž žije jedna zvláštní dívka.

To je ale jen jakýsi základní výchozí bod, z něhož „Kůže, kterou nosím“ vychází, ale rozhodně u něj nekončí. Zpočátku toho není moc zřejmého a dá se místy i trochu ztrácet kvůli nechronologickému vyprávění, v němž jsou mnohé události a motivace dovysvětlovány retrospektivními výlety do minulosti, a skáče se nejen mezi časovými rovinami, ale i rozličnými žánry.

La piel que habito (2011)

Přitom všem ale „Kůže, kterou nosím“ stále působí semknutě a jako jeden smysluplný celek, který si dokáže udržet divákovu pozornost bez větších obtíží. Na tom mají podíl nejen skvělé herecké výkony, mezi nimiž nejvíce ční chladnokrevný Banderas a nádherná Elena Anaya, ale také způsob, jakým je snímek natočen. Po všech stránkách výsledek působí perfekcionisticky dotažený k dokonalosti, ale navzdory nepřehlédnutelnému art-přístupu se jen narcisticky neopájí sám sebou a svou auru uměleckého díla si dokáže udržet, aniž by byl krutý k divákovi.

Jak minuty přibývají, veškeré střípky do sebe začínají zapadat a složí se mozaika různých křivd, jejich pomst, vypjatých momentů a tragických osudů. Jedno z nejdůležitějších odhalení se sice divák dozví už někde v polovině stopáže, ale stejně je cesta k nevyhnutelnému finále strhující. Napoprvé, když ještě nevíte, o čem přesně to má být a jak se snímek vyvine, má „Kůže, kterou nosím“ velký účinek, při dalších projekcích si divák „jenom“ vychutnává velký kus filmařského umění. Dokonce bych řekl, že při opakovaném sledování mě výsledek dokázal uchvátit ještě silněji.

La piel que habito (2011)

V neposlední řadě má snímek ještě jednu obrovskou přednost – nutí člověka přemýšlet, dokáže se dostat pod kůži (vzhledem k názvu příhodné) a umí i chytře provokovat, zvlášť když se v hlavě trochu rozleží a uzraje. Čekal jsem od „Kůže, kterou nosím“ docela hodně, ale dostal jsem ještě víc – naprostou lahůdku, která se jen tak nevidí. Téměř dokonalý zážitek.


Das Kabinett des Doktor Caligari (1920)

Das Kabinett des Doktor Caligari (1920)

Země: Německo
Žánr: horor / drama

Český název: Kabinet doktora Caligariho

Rok vydání: 1920
Režie: Robert Wiene
Hrají: Werner Krauss, Conrad Veidt, Friedrich Feher, Lil Dagover, Hans Heinrich von Twardowski

Hrací doba: 71 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Možná jste si někdy položili otázku, co je úplně prvním vzniknuvším hororem. V případě kinematografie se zdá, že není těžké nalézt odpověď – za první filmový horor totiž bývá považován „Kabinet doktora Caligariho“. Nemyslím si o sobě, že jsem až takový znalec němého filmu, abych se s tímhle tvrzením mohl přít nebo jej potvrdit, ani takové ambice nemám, ale určitě znám ještě starší snímky, jejichž atmosféra je bizarní a temná. Jistě bychom ale mohli diskutovat, jestli to jsou čistokrevné horory. Myslím však, že je to nakonec docela jedno, jestli má být „Kabinet doktora Caligariho“ prvním, druhým nebo třeba desátým natočeným filmovým hororem. Stěžejní je totiž skutečnost, že se jedná o mimořádný počin, jenž má i navzdory svému stáří – však zanedlouho to bude rovných sto let! – stále co říct a stále dokáže zapůsobit.

Je snad samozřejmé, že věk je na „Kabinetu doktora Caligariho“ znát. Stejně jako u všech filmů z první poloviny 20. století se současný divák – hlavně ten, který s podobnými vykopávkami nemá příliš zkušeností – musí obrnit jistou dávkou trpělivosti. Je to černobílé, němé, pomalé, výrazové prostředky i technické možnosti byly na úplně jiné úrovni než u současných filmů. To všechno je jasné, snad je skoro i zbytečné to říkat. Rozhodně však nic z toho nemyslím v negativním slova smyslu – do určité míry vlastně naopak. Takhle staré snímky, především ty z 10. a 20. let, disponují specifickou neopakovatelnou atmosférou, jakou už dnes nikde nenajdete a ani nemůžete najít. A právě „Kabinet doktora Caligariho“ je v téhle sugestivní atmosféře nejvyšší extratřída.

Velkou, vlastně spíš dokonce tou úplně nejvyšší měrou se na tom podílí fenomenální vizuální stránka. Film je natočen v expresionistickém stylu, čemuž odpovídá jeho značně pokřivené prostředí. Všechny obyčejné věci, budovy, ulice jsou deformované a mají prapodivné tvary. Tento dojem ještě umocňuje skutečnost, že kulisy vlastně ani nejsou skutečné, jsou pouze namalované na papír včetně stínů. Dohromady s černobílým a zrnitým obrazem to ve výsledku vytváří bizarní sugestivní náladu, která z toho mocně sálá i dnes.

Vizuální stránce snímku ostatně odpovídá i výrazné nalíčení herců, kteří vzhledem k němosti musejí až přehrávat, aby srozumitelně vyjádřili nějakou emoci, ale opět – zde to není myšleno ve zlém. A nejen z toho pohledu, že to k takhle starým záležitostem patří – jedná se totiž o další střípek přispívající ke grotesknosti „Kabinetu doktora Caligariho“. Navíc to ani neznamená, že by šlo o špatné výkony. Zejména Werner Krauss v roli samotného doktora Caligariho je dokonale slizký.

Das Kabinett des Doktor Caligari (1920)

Na svou dobu je „Kabinet doktora Caligariho“ zvláštní i retrospektivním způsobem vyprávění příběhu a především dějovým zvratem, který celý dosavadní průběh filmu převrací. Na počátku stojí milostný trojúhelník – Alan a Francis jsou přátelé, kteří oba milují stejnou dívku Jane. V té době do města přijíždí jistý doktor Caligari, jenž na pouti vystaví svou atrakci – náměsíčníka Césara schopného předpovídat budoucnost, což také ihned dokáže, když předpoví, že Alan do rozbřesku zemře. Ráno je nalezen mrtev, zavražděn. Francisovo podezření samozřejmě padá na Caligariho a jeho náměsíčného společníka.

Více snad z děje není třeba prozrazovat a již zmiňované rozuzlení už vůbec ne, přestože se jedná o něco, co by měl znát – a předpokládám, že i zná – každý filmový fanoušek. A pokud to někdo nezná, neměl by váhat s doplněním znalostí. „Kabinet doktora Caligariho“ je totiž legendární klasika patřící k zásadním filmovým dílům, která ovlivnila nespočet dalších a nejen filmových umělců. V podivínském stylu snímku se inspirovali mnozí, díky čemuž vám určitě mnohé výjevy budou povědomé, aniž byste samotný film viděli. Však kdo by neznal obraz Césara prchajícího s dívkou v náručí po ostře lomených střechách, otvírání dřevěné rakve s náměsíčníkem nebo další působivé scény, které se právem zapsaly do dějin kinematografie?

Das Kabinett des Doktor Caligari (1920)

Na „Kabinetu doktora Caligariho“ je ovšem skvělá ještě jedna věc. Měli byste jej vidět, ale ne pouze proto, že je to stará klasika, jež ovlivnila mnohé další. Podívat byste se měli především z toho důvodu, že i po téměř sto let od svého natočení se pořád jedná o nevšední a působivou podívanou. A je úplně jedno, jestli zvolíte originální, ortodoxně černobílou verzi nebo tu restaurovanou z roku 1996, kde přibylo barevné tónování a klaustrofobický hudební doprovod, protože obě mají své kouzlo. A v obou případech uvidíte geniální nadčasový film.


Deliverance (1972)

Vysvobození

Země: USA
Žánr: thriller / drama

Český název: Vysvobození

Rok vydání: 1972
Režie: John Boorman
Hrají: Jon Voight, Burt Reynolds, Ned Beatty, Ronny Cox

Hrací doba: 110 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

O „Vysvobození“ se leckdy říká, že je to otec všech hixploitation hororů. To jsou takové ty horory, kde si parta městských floutků vyjede do přírody a tam potká partů místních buranů, kteří měšťáky uloví, znásilní, zabijí, sežerou a z jejich kůže si ušijí nové montérky. A ne nutně právě v tomhle pořadí. Horor, je-li dobrý, jistě dokáže znechutit či vyděsit, i v tomto subžánru existují dostatečné důkazy, ale ty skutečně silné věci, jež dokážou s divákem zamávat, se většinou objevují v jiných žánrech, typicky jde zejména o dramata. A „Vysvobození“ takovou tezi jistě podporuje.

„Vysvobození“ je drsný a syrový snímek. Na svou dobu byl možná v určitých momentech dost násilný, ale navzdory své hrubosti a jistému naturalismu není krvavý ani o krvi. Síla „Vysvobození“ tkví ve velké míře v tom, že je to realistická záležitost, že se daří vzbudit ten pocit, jaký u tohoto druhu filmů nejsvíravější – že se to může stát komukoliv, že se to může stát klidně i vám. Vždyť čtveřice hlavních postav také nejsou žádní hrdinové, jsou to obyčejní chlapíci. Jen jeden z nich je zkušenější zálesák, jinak jsou to tátové od rodin, solidní práce, pěkný dům, střední třída. Pouze si chtěli odpočinout od všedních starostí, vyjet do přírody, sjet řeku. Divokou řeku bez zásahu člověka, ale to se má brzy změnit, zanedlouho tu bude nová přehrada, mrtvé jezero. Tak si rychle užít panenskou přírodu, dokud je ještě možnost. Jenže i idylický výlet po řece se může změnit v peklo – a nemusí to být jen řeka, kdo se postaví do cesty. Jedno setkání s místními horaly změní všechno a z odpočinkového výletu do přírody se stane boj o přežití.

Jak už bylo řečeno, „Vysvobození“ není horor; nenastanou jatka, nečekejte „Texaský masakr motorovou pilou“, „Hory mají oči“, „Pach krve“ nebo podobné masakry. Násilí a smrt nepřichází často a přichází po krátkých dávkách, ale o to víc je pak uvěřitelnější a intenzivnější. Snímek má navíc i další rovinu, jíž zmiňované „vidlácké“ horory nedisponují a nikdy disponovat nebudou – řeší i jakýsi morální rozměr. Jestli může být zabití oprávněné, byť v obraně. Jestli vzít tělo s sebou a riskovat soudní proces a že se taková událost s člověkem potáhne do konce života, anebo se v hluboké divočině zbavit těla. A když už se čtveřice prokouše zkouškou, která ji změní navždy, ještě to nemusí znamenat konec všeho trápení. Horal totiž nikdy nechodí sám a jeho parťák klidně může vylézt na skálu nad vámi s puškou.

Dnes už je „Vysvobození“ film, jenž má své roky, ale pozor, když jej podceníte a budete čekat neškodnou starou záležitost, o to víc vás výsledek může semlít. I přes své stáří je totiž „Vysvobození“ stále silné a věk mu na působivosti neubral zhola nic, pořád je napínavé, dokáže vtáhnout, pořád se při scéně znásilnění svírá žaludek. Je velmi chytře napsané i natočené a se skvělými hereckými výkony ústřední čtveřice. Je to snímek, kde se všechno sešlo a všechno sedí na svém místě, výsledkem čehož je sakra působivá podívaná. A tak se pozná nadčasová záležitost. Určitě to není lehký film, nehodí se k tomu, když si chcete odpočinout a konzumovat nenáročnou zábavu, ale za vidění nesporně stojí.

Vysvobození