Archiv štítku: drama

The Other Lamb (2019)

The Other Lamb (2019)

Země: Irsko / Belgie / USA
Rok vydání: 2019
Žánr: drama

Originální název: The Other Lamb
Český název: Další jehňátko

Režie: Malgorzata Szumowska
Hrají: Raffey Cassidy, Michiel Huisman

Hrací doba: 97 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou velké spoilery.)

Umělecký horor je taková docela zvláštní a zajímavá disciplína. Řekl bych, že se jedná o druh filmů, které by mi měly papírově sedět a bavit mě. Ostatně, horory jsou moje parketa a k artovkám obecně mám také poměrně vřelý vztah. Spojení obojího mi tedy dává velký smysl.

Papírové předpoklady a realita se nicméně mohou lišit a také se dost často liší. Artové horory, obzvlášť ty z poslední doby, mě zas tak moc neoslovují a občas si říkám, zdali těch pár kvalitních kusů à la „The Lighthouse“ nejsou spíš výjimkami potvrzujícími pravidla. Častěji mám pocit, že se u artových hororů spíš nudím a přijde mi to jako vyprázděné vakuum, které se jen snaží tvářit hluboce, aniž by mělo skutečně co říct. Sdělení pak zpravidla supluje nějakým jednoduchým rádoby poselstvím. Až mě napadlo, jestli jsem skutečně ten správný divák pro podobné záležitosti a jestli bych neměl zůstat u bohapustých primitivních řezničin, kde létají střeva vzduchem a na myšlenkové pozadí se okázale sere.

Pochybovati je lidské a přirozené, tudíž takové nápady nepokládám za nic zásadního. Když se nicméně nad danou problematikou zamyslím racionálněji, troufnu si tvrdit, že nepatřím k divákům, pro něž kinematografie znamená jen konzumní zábavu a těžší filmy odmítají. Ostatně už jsem řekl, že artovky obecně mi cizí nejsou. Možná právě to, že od takzvaně chytrých snímků očekávám chytrost, mnohým z nich podráží nohy, protože vnitřně nejsou ničím jiným než právě oním vyprázděným vakuem, jen zabaleným do atraktivní a zdánlivě hloubavé formy. Přesně tyhle parametry bohužel naplňuje rovněž „The Other Lamb“.

Forma „The Other Lamb“ je skutečně bravurní a přídomek „hloubavá“ k ní sedí jak máloco. Skvělá výprava, nádherná kamera snímající krásnou krajinu, působivá hudba – nic z toho „The Other Lamb“ nepostrádá. Vše se odehrává v pomalém tempu, každému záběru se dává dostatek prostoru, mluví se málo. Ve všech těchto ohledech se na výsledek kouká opravdu dobře. Obsahově už ale film výrazně pokulhává.

Vesměs jde jenom o jednoduchou historku o sektě, v níž jeden pastýř vymývá mozek svému stádu ženských oveček, dokud jedna z nich konečně feministicky nezapne mozek, nedojde jí, že pastýř nebude mesiáš, nýbrž hajzl, a společně s ostatními se nevzepře jeho šovinistickému patriarchálnímu útlaku. O filmu jsem si dopředu nepřečetl lautr nic, takže když jsem si sedal na lavičku v letním kině, neměl jsem sebemenší ponětí, o čem to má být. Přesto jsem už po pěti (nepřeháním!) minutách přesně věděl, jak to bude pokračovat a jak to nakonec dopadne, a další hodinu a půl jsem jenom čekal, až se tak stane. Špatně se hledá hloubka v něčem, co je takhle průhledné a předvídatelné. Nepřišlo jediné překvapení, nic zvláštního… jen to v rozvleklém tempu doplynulo do očekávaného konce.

The Other Lamb (2019)

Právě tohle mě na „The Other Lamb“ prudilo ze všeho nejvíc. Ne to, že ve skutečnosti vůbec nejde o horor. Nálepkovat snímek tímhle termínem nelze považovat za nic jiného než klamavou reklamu a pár kraťoučkých záběrů na mrtvoly na tom nezmění zhola nic. „The Other Lamb“ mě minulo zejména díky tomu, že jde o sebestřednou a do sebe zahleděnou nudu, která se snaží hrát si na umění. Trpělivé záběry na přírodu a málo slov však samy o sobě umění neudělají.

Když to řeknu s trochou nadsázky, tak „The Other Lamb“ je v jádru dokument o menstruaci s velkolepou stopáží a vylepšený (?) o trochu feministického cukru. Možná v tom někdo onu hloubku a myšlenky uvidí. Já viděl jen nahoněnou kravinu jehňátkovinu, kvůli níž mě zbytečně hodinu a půl bolela prdel na dřevěné lavičce.

The Other Lamb (2019)


May (2002)

May (2002)

Země: USA
Rok vydání: 2002
Žánr: drama / horror

Originální název: May
Český název: May

Režie: Lucky McKee
Hrají: Angela Bettis, Jeremy Sisto, Anna Faris

Hrací doba: 93 min

(Budou velké spoilery.)

„May“ mi přijde jako trochu přehlížený a nedoceněný snímek. Myslím si, že je to velká škoda. V jistém slova smyslu bych snad řekl, že je možná i trochu nepochopený, když čtu určité reakce na různých portálech s databázemi filmů. Nehodlám sice tvrdit, že se jedná o nějaké skutečné veledílo, z něhož byste se měli blahem pokálet, ale stojím si za tím, že jde o zajímavé a v určitém ohledu i nevšední dílko.

„May“ ale bohužel patří k filmům, o nichž se nedá moc hovořit, aniž by člověk vyzradil něco zásadního. Zároveň je ale lepší, když toho před sledováním budete vědět co nejméně, ideálně prakticky nic. Proto doporučuji nekoukat na trailer, který toho vykecává víc, než by měl, už vůbec nečíst oficiální text českého distributora, který pro jistotu vykecává úplně všechno, a z tohohle článku přečíst už jen následující dva odstavce, kde to ještě zkusím v obecnosti bez zbytečného prozrazování.

Asi nejvíc mi na „May“ sedí slovo – divné. Snímek vypráví o divné hlavní postavě. Většina vedlejších postav se za divné považuje, ale jen do doby, než se setkají s tou hlavní a poznají, jak vypadá skutečná divnost. A vzhledem k tomu, že titulní hrdinka (?) prakticky nesleze z plátna, tahle podivnost se na obsahu filmu výrazně podepisuje.

To samé lze nicméně říct i o formě. Vlastně se tam toho moc neděje, místy „May“ zabrousí až do bezdějových mělčin anebo dokonce jakéhosi bizarno-trapna způsobeného asociálností hlavní postavy. Celé je to takové pomalé a komorní, trochu výstřední, trochu morbidní, ale ne extravagantní nebo snad avantgardní. Na tyhle věci se musíte před sledováním připravit. Možná právě z toho pramení zklamání mnohých, protože „May“ se na první pohled tváří (a na spoustě místech se tak prezentuje) jako krvavý horor. Ve skutečnosti je „May“ spíš morbidním dramatem. Které se ale na druhé straně neobtěžuje s prokreslováním charakterů nebo hlubší psychologizací, což mu zase bude ubírat u příznivců seriózních dramatických snímků. Ve finále si „May“ jen těžko hledá diváka.

V tom lze ale vidět zajímavou paralelu s tím, jak těžko si samotná May ve filmu hledá kamaráda. O tohle vlastně v celém příběhu jde. May je podivná a uzavřená holka, která žije sama, baví ji vyšívání, pro zábavu si čte o amputacích, pracuje na veterinární klinice a touží po porozumění a přijetí. Jedinou její kamarádkou je křehká panenka uzavřená ve skleněné krabici a zájem o ni jeví jedině lesbická kolegyně.

Kromě toho všeho má May ještě jeden problém. Hledání perfektního kamaráda jí dost ztěžuje skutečnost, že nikdo jí nepřijde perfektní. Lidé mají nějakou dokonalou část, ale nikdo není dokonalý jako celek. Nyní už asi tušíte, kam to bude směřovat. U takových filmů se jistě dá očekávat nějaké vyhrocenější a krvavější rozuzlení, u „May“ vzhledem k jejímu hororovému řazení dvojnásob.

May (2002)

May se nakonec rozhodne posbírat od konkrétních lidí jejich dokonalé části a svého ideálního kamaráda si sama vyrobit. Šití přece patří k jejím koníčkům. Třeba automechanik, s nímž jí nevyšel pokus o romantický vztah, měl fakt krásné ruce. Lesbická kolegyně měla zase dokonalý krk a její milenka nohy. Náhodný pankáč zase dodá paže. Nakonec i sama May sešité kreatuře dodá svůj kousek – své líné oko. Jak jinak by ji její nový kamarád mohl vidět?

Sbírání tělesných částí a jejich spájení do obludného přítele se ovšem děje až v závěru. Většinu filmu sledujeme May, jak se snaží navázat vztah. Každý jí tvrdí, že má rád divnost, ale když se May otevře, vždy skončí nepochopena a odmítnuta, protože dotyčný zjistí, že až na takovou divnost nemá koule. Divák s ní může soucítit, může cítit znechucení či nepochopení, na určité scény lze reagovat i smíchem, ale na každý pád si v sobě film nese určitou nekomfortnost, což se cení.

May (2002)

Celý snímek na svých bedrech nese především Angela Bettis jako titulní May, která se pro role podobných neobvyklých existencí snad narodila. Všimnul jsem si jí už ve více filmech (mohli jste ji vidět třeba v remacích „The Toolbox Murders“ a „Carrie“), ale tady jede v životní formě. Z vedlejších postav nejvíc zaujme Anna Faris, již si pravděpodobně budete pamatovat z parodické série „Scary Movie“ nebo nějakých podobných pičovin, takže překvapí, že má na kontě i takový snímek, v němž navíc hraje strašně tupou lesbičku.

„May“ asi nepatří k věcem, na něž by bylo nutné se dívat víckrát. Za jedno podívání ale určitě stojí, obzvlášť jestli máte rádi morbidnější „artovky“, a to zejména díky specifické náladě i specifickému přístupu. Nikdo ale neručí za to, že se výsledek bude líbit.

May (2002)

Na závěr ještě můžu dodat, že „May“ má i cosi jako „dvojku“. Jestli jsem to správně pochopil, „Roman“ není klasickým pokračováním, nýbrž stylově a myšlenkově spřízněným počinem, v němž si hlavní herečka a režisér prohodili úlohy, tedy Angela Bettis režíruje a Lucky McKee hraje. Osobně se mi ale „Romana“ nikde nepodařilo sehnat, takže na něj recenzi nečekejte.


Little Joe (2019)

Little Joe (2019)

Země: Rakousko / Velká Británie / Německo
Rok vydání: 2019
Žánr: drama / sci-fi

Originální název: Little Joe
Český název: Malý Joe

Režie: Jessica Hausner
Hrají: Emily Beecham, Ben Whishaw, Kerry Fox, Kit Connor

Hrací doba: 105 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Evropské koprodukční „sci-fi“ „Little Joe“ mě mimo jiné nalákalo svým tématem. Nemusí se zdát, že by zápletka vystavěná okolo umělého pěstovaní geneticky upravených rostlin měla být něčím zásadně nevšedním, pro někoho snad možná i zábavným. Když se nad tím ale zamyslíte… kolik filmů s podobným zaměřením jste viděli? Mě osobně jich moc nenapadá… vlastně mě jich napadá tak málo, že mě takhle od boku nenapadá ani jeden.

Nadnesené téma a nakonec ani evropská koprodukce (Rakousko / Velká Británie / Německo) samozřejmě neslibovaly nějaký výpravný zážitek nebo nějakou space operu, ale spíš komornější podívanou. Což mi ale vůbec nepřijde na škodu, svým způsobem možná naopak. Vždycky mi bude víc sympatický komorní snímek s nějakou myšlenkou a chytrým scénářem než tupé, jen na instantní efekt vyráběné spektákly. V souvislosti s tím se sluší jedním dechem dodat, že navzdory jakémusi „futuristickému“ nádechu (který je vkusný a drží se při zemi), tématu i sterilnímu prostředí laboratoře, v níž se velká část snímku odehrává, je trochu zavádějící mluvit v souvislosti s „Little Joe“ o sci-fi, protože tuhle škatulku výsledek naplňuje jen formálně a dílčím způsobem. „Little Joe“ je víc drama. Ale to vůbec nevadí. Jen jsem považoval za nutné to říct, abyste od toho nečekali trochu větší science fiction jako já, když je takhle film běžně označován.

Každopádně, hlavní hrdinkou příběhu je Alice (Emily Beecham) – rozvedená mladá matka žijící se svým synem Joem (Kit Connor), jehož samozřejmě miluje, ale přinejmenším stejně, ne-li ještě o kousek víc má ráda také svoje zaměstnání. Pracuje v laboratoři zabývající se pěstováním umělých, geneticky vyšlechtěných rostlin. Z jejího aktuálního projektu, na němž se podílí s kolegou Chrisem (Ben Whishaw – suverénně nejznámější jméno hereckého ansámblu), kouká pořádný úspěch.

Zmiňovaná dvojice totiž šlechtí rostlinku pojmenovanou Little Joe, jejímž účelem je činit svého majitele šťastným, bude-li se o ni dobře starat – udržovat ji v teple, povídat si s ní. Květina totiž s pylem vylučuje látky, které na lidský mozek působí blahodárně a navozují mu pocit štěstí. Projekt vypadá slibně a všechno se vyvíjí dobře… vlastně až moc.

První pochybnosti o tom, že s květinou není něco v pořádku, nadnese jedna spolupracovnice, dříve elitní pěstitelka ústavu, která se po jistých psychických problémech a pobytu v léčebně vrátila zpět do zaměstnání na nižší pozici. Alice si zpočátku nic nepřipouští, protože je na své dítko pyšná, ale postupem času si začíná všímat, jak se mění kolegové v práci, kteří se pylu nadýchali, i její vlastní syn, jemuž jeden exemplář navzdory předpisům donesla domů. Nejde o nějakou zásadní změnu, ale k jisté proměně došlo. Svým způsobem ale Little Joe své poslání plní, poněvadž lidé skutečně nejsou nešťastní. Jen jim dělá největší radost květinu chránit a pomáhat jí v šíření.

Little Joe (2019)

Kromě moc hezkého námětu má „Little Joe“ i další přednosti. Vizuálně je film opravdu pěkný a v souvislosti s tím se může pochlubit také výbornou subtilní atmosférou. Velký kus práce nicméně odvádí také hudba – ta je hodně zvláštní a častokrát napětí navozuje víc ona než samotné události snímku. Čímž se dostávám i k tomu méně příjemnému, a sice že „Little Joe“ diplomaticky řečeno není dokonalý.

Předně musím říct, že příběh nakonec ubíhá nepřekvapivým způsobem a bez výraznějších zvratů. Přijde mi trochu škodu, že se tu víc nehrálo na pocit nejistoty, zdali květina skutečně něco dělá a jestli se to hlavní postavě celé jenom nezdá v rámci nějaké paranoii. S tím souvisí i další věc, a sice že divák je většinu času o krok napřed, už ví a jen čeká, než to zjistí i postavy ve filmu. To nikdy není ideální, ale na druhou stranu to pozitivní dojmy neponižuje tak zásadním způsobem, aby se to nedalo tolerovat.

Little Joe (2019)

Něco podobného se dá říct také o jistých nedostatcích v logice / nepřesnostech. „Little Joe“ po sobě nechá nějaké otazníky – ne v tom dobrém slova smyslu. Pár věcí se mi zdálo přinejlepším zvláštních, což trochu zamrzí u snímku, který má evidentně ambice být chytrý a navíc se ještě snaží držet při zemi a v mezích uvěřitelnosti. Nejde sice o nějaké zásadní boty a obrovské trhliny v logice, ale jakmile člověk trochu přemýšlí (může se to v dnešní době zdát divné, ale fakt ještě žijí poslední zbytky ohroženého druhu diváka, jenž se u sledování nebojí zapnout mozek), nedostatky najde.

Lhal bych nicméně, kdybych tvrdil, že se mi „Little Joe“ nelíbil. Navzdory dílčím prohřeškům se jedná o hodně zajímavý počin, který mě na ty necelé dvě hodinky bavil a i díky jeho náladotvornosti jsem si jej užil. Nebudu vám kecat – kdyby takové věci vznikaly i u nás (když to jde o pár kilometrů na jih v Rakousku, proč by to nemělo jít i tady?), aspoň takové dvě nebo tři za rok, tak bych byl vlastně dost rád.

Little Joe (2019)


Joker (2019)

Joker (2019)

Země: USA
Rok vydání: 2019
Žánr: drama

Originální název: Joker
Český název: Joker

Režie: Todd Phillips
Hrají: Joaquin Phoenix, Robert De Niro, Zazie Beetz

Hrací doba: 122 min

Odkazy:
web / facebook / twitter / instagram

Zdroj fotek: IMDb.com

První pohled (Dantez):

Filmový Marvel za poslední léta s přehledem a bez držení chčije univerzu DC na hlavu. Důkazem toho není pouze kasa, ale kvalita jako taková. Tvůrci pod taktovkou Marvelu si ty rozdováděné Spidermany a hláškující Hulky jednoduše umí držet na uzdě. Cílovka dostává, co chce: pestré vybuchující obrázky, precizně naředěnou komedii s tragédií a příběhové linky pevně stojící na archetypální cestě hrdiny.

DC se mezitím brodí v hovnech. Nefunkčně uchopená temnota s hnusným zeleným plátnem (Snyderův Batman) střídá mileniálům podbízivé vakuum (Ayerovo „Suicide Squad“). Wanův rozjuchaný „Aquaman“ společně se serióznější „Wonder Woman“ to na všech frontách neprojeli. Stále ale nešlo o nic, co by Marvel nedokázal udělat lépe. Nemálo lidí proto hledělo na „Jokera“ jako na poslední záchranu.

„Joker“ musel jít dále a jinou cestou. Musel ukázat špínu Gothamu úměrně zasviněnou čočkou. Nemohl být příjemný a divácky servilní. Musel zastínit všechno to, co dokurvili zmínění předchůdci a vzít gró značky do autentických a smradlavých rukou. Při ohlášení hlavního herce fanoušci zajásali. Se jménem režiséra nicméně přišly obavy. Renomé Todda Phillipse totiž stojí zejména na hašteřivé „Hangover“ trilogii. Většina mainstreamového publika proto nabyla dojmu, že se nepadnoucí humor otiskne i zde. Ti ostřílenější nicméně věděli, že si Phillips v začátcích kariéry střihl dokument „Hated“, který bez filtru mapuje život, kariéru a nejzásadnější výstřelky legendárního GG Allina. Naděje zde tudíž byla.

A celkem se zadařilo. Joker je vskutku nepříjemný a ve své vší špíně čistě zlý film. Je antitezí ke všem prvkům soudobého superhrdinského filmu. Nebaví, nehýří přestřelenou epičností a nedává naději. Drtivá většina z více než 120 minut je neuhýbající sondou do hlavy mentálně narušeného jedince, který se skrze tragické životní peripetie transformuje do arcivyšinutého padoucha. Preciznost a přesvědčivost hereckého výkonu Joaquina Phoenixe je dostatečně patrná již z traileru, a proto není potřeba ji zde více rozebírat (to samé platí o Phillipsově inspiraci Scorsesem, která je zjevně přiznaná skrze zahrnutého De Nira). O mnohem zajímavější je jeho dopad na obecenstvo a zpravodajství, které se zapáleně dohadují o tom, zda „Joker“ glorifikuje násilí a ponouká lidi v obdobných stavech k podobným činům. Ono je totiž velmi možné, že si někdo z těch dnešní dobou poplivaných chlapců vezme z „Jokera“ příklad a vydá se vstříc úspěšnějším s pistolí v ruce.

Natolik je výkon Phoenixe přesvědčivý. A přesto by bylo vyloženě debilní mu to dávat za vinu. „Joker“ je spíše komentářem k tomu, jak dnešní doba nakládá s lidmi trpícími mentálními chorobami, než aby byl agitkou ke střílení do „nevinných“. V určitých momentech to film doslova říká. A doslovností se zároveň i podkopává. V závěru tak „Joker“ (film, nikoli postava) působí rozpolceně. Na jednu stranu chce být transgresivní a nepodbízivý. Na tu druhou se však (někdy i několikrát) otrocky ujišťuje, že divák pochopí úplně všechno. Lze sice chápat, že Phillips počítá s neochotou novodobého diváka přemýšlet, a tak mu raději veškeré poselství a primární scenáristické kličky servíruje předžvýkané na lžíci přímo k hubě. Když už si ale vydupal R-ko, měl jít se vší tou špínou a anti-diváckostí až na dřeň.

Joker (2019)

„Joker“ ale i tak rozhodně není pouhým dalším super-hero/origin filmem. V mnoha ohledech jde dále. Má přesah a jeho sdělení smrdí z každého záběru, ve kterém Joaquin Phoenix předvádí doslova maniakální herecký koncert. Todd Phillips (pravděpodobně tlačený studiem) však divákovu smyslu pro interpretaci nedůvěřuje, a raději mu jde až příliš napřed, čímž celý snímek značně shazuje.


Druhý pohled (H.):

„Joker“ je určitě skvělý film. Přinejmenším na mainstreamové poměry určitě. Možná, že je až zbytečně přechválený, protože průměrný divák nemá zas takové srovnání ani kritický náhled, tudíž si z čehokoliv trochu lepšího okamžitě sedá na prdel, ale to nakonec skutečné kvality „Jokera“ neponižuje, ani to neznevažuje impozantní herecký koncert Joaquina Phoenixa v hlavní roli. On sám je jedním z největších kladů snímku a minimálně půl úspěchu (nemluvím o tom finančním) stojí pouze na něm.

Přesto si nemyslím, že by byl „Joker“ bezchybný. Jakkoliv se mi film líbil a jsem přesvědčen, že za pozornost stojí, byly tu dvě věci, které mi lehce vadily. A právě ty bych chtěl nyní diskutovat.

Joker (2019)

Osobně mě trochu obtěžovalo to, kvůli čemu je „Joker“ ostatními tak vyzdvihován a adorován – zaklínadlo komiksového filmu. Vím, že právě tahle nálepka trochu jiného komiksového filmu stojí za tak obrovským finančním sukcesem („Joker“ čerstvě překonal laťku nastavenou druhým „Deadpoolem“ a stal se nejvýdělečnějším eRkovým snímkem vůbec), ale mně celé to napojení na komiks přišlo trochu navíc. Nejokatěji to řve ve scéně zabití rodičů Bruce Waynea (budoucí Batman), která tam bylo připlácnuté fakt na sílu. Film sám by mohl zůstat v podobě, v jaké je nyní, stačilo by jen změnit některá jména a obejít se bez téhle zbytečné scénky. Ačkoliv chápu, že by to dávalo smysl pouze z filmového hlediska, nikoliv komerčního.

S tím souvisí i můj druhý postřeh. „Joker“ byl celou dobu prezentován jako zcela samostatný snímek bez napojení na jakákoliv univerza i bez dalších pokračování. A přesto jsem měl dost často pocit, že vrátka pro případné další díly nebo ještě hůř přilepení Phoenixova Jokera do propojeného vesmíru zůstávají otevřena dokořán. Důkazem budiž to, že už nyní se režisér i hlavní herec nechali slyšet, že by si dokázali představit s postavou dále pracovat. Dojde-li na to, budu zklamán.

Joker (2019)


Midsommar (2019)

Midsommar (2019)

Země: USA / Švédsko
Rok vydání: 2019
Žánr: drama / folk horror

Originální název: Midsommar
Český název: Slunovrat

Režie: Ari Aster
Hrají: Florence Pugh, Jack Reynor, Vilhelm Blomgren, William Jackson Harper, Will Poulter

Hrací doba: 147 min

Odkazy: facebook / twitter / instagram

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

První pohled (Dantez):

Nepřeháním, když zde spatra vypálím, že je Ari Aster jednou z mála nadějných osobností soudobého hororu. Není úplně jednoduché najít někoho (možná s výjimkou Roberta Eggerse), kdo naposledy přistoupil k tuctovostí oplývanému žánru takto neotřelým způsobem. „Hereditary“, společně s Asterovými krátkometrážními filmy, ukázaly kurevský potenciál; ať už jde o unikátně zpracovanou tématiku, práci se střihem a kamerou, neortodoxním zvukem nebo vlastně i o témata samotná (v tomto ohledu můžeme vypíchnout kraťas „The Strange Thing About the Johnsons“ zabývající se afroamerickou rodinou, ve které syn sexuálně zneužívá svého otce).

„Midsommar“ na této unikátní trajektorii pokračuje. Aster v tomto případě otevřel zapadlou škatuli pohanského hororu a prohnal ji svým rukopisem. Hodně lidí může namítnout, že originalitu mírní vliv kultovního „The Wicker Man“, ale po zhlédnutí musím říct, že to není tak žhavé. Jasně, v obou filmech sledujeme zmateného člověka v rozjasněné a svévolně žijící komuně, ale čím více se blížíme k finální pointě, tím lépe vidíme, že filmy stojí velký kus od sebe. Zatímco „The Wicker Man“ řeší zejména střet křesťanství s pohanstvím, „Midsommar“ využívá bizarní úzy švédské komunity spíše jako metaforu pro psychický rozkol hlavní postavy. Aster v rozhovorech uvádí, že se prostřednictvím tvorby filmu emočně vypořádával s bolestným rozchodem a z filmu to jde rozhodně cítit (doporučuji při sledování na tento fakt pamatovat; snímek poté dostává zásadní rozměr).

V „Midsommar“ sledujeme výpravu amerických studentů do prosluněného Švédska, kteří jedou navštívit rodinu tamějšího kamaráda – nejen kvůli vorazu, ale také z důvodu rešerše na diplomovou práci. Na výpravu se spontánně vydává i Dani (Florence Pugh), která chce situaci využít k tomu, aby se odreagovala od nedávné rodinné tragédie a stmelila chátrající vztah s přítelem Christianem (Jack Reynor).

Co hned ze začátku překvapí, je fakt, že si Aster dává poměrně na čas, než rozjede avizovaný horror za bílého dne (demenci českých claimů zde rozebírat nebudu). Je to jakoby s divákem trochu vyjebával. Hned první záběr ukazuje přírodu šedivého a zasněženého Švédska – absolutní protiklad k tomu, co nám bylo nakecáno promem. Posléze se nacházíme poměrně dlouhou dobu v zimní Americe, kde se seznamujeme se situací Dani. To ale vůbec nevadí. Už zde totiž dostáváme nepříjemné momenty, které diváka emočně drtí podobně jako se to loni dařilo „Hereditary“ (nejde si nevzpomenout na osud Charlie a jeho následky). Na řadu přijdou i první vizuální vychytávky – prostřihy, oddalující se záběry a celková kompozice scén. Bez uvedení spoilerů poradím, že už v této fázi filmu se vyplatí sledovat zdi. V neposlední řadě se představuje i výborná hudba, o kterou se postaral Bobby Krlic jinak známý pod přezdívkou The Haxan Cloak.

Midsommar (2019)

S příjezdem do Švédska začíná Aster do ověřeného receptu přidávat nové přísady. Tou nejzjevnější je hra se světlem a všeobecně jasnými konturami. Těch „Midsommar“ využívá téměř do posledního snímku. Film doslova září. Vidíme úplně všechno – od nejnechutnějších mordů, přes pohyb rozkvetlé flóry, až po tu nejdetailnější ilustraci na zdi. Rozzářené a převážně pozitivně působící kontury stojí skvěle v kontrastu s bizarnostmi, které se na diváka postupně a docela střídmě valí.

Mnoho recenzentů namítá, že „Midsommar“ nenabízí co do příběhu nic moc nového. S tím se dá souhlasit. Premisa by se vlastně dala shrnout jako „banda Amíků se vydává za neznámou komunitou, a poté začne teror“. O příběhovou linku samotnou však tak úplně nejde. Mnohem důležitější je, prostřednictvím čeho Aster vypráví. Jde právě o zmíněné bizarnosti, které jsou, podobně jako u „Hereditary“, založeny na mýtech a reáliích. Ty povětšinou zdařile umocňují zvrácenou atmosféru filmu; zejména rituál Ättestupan geniálně překlápí film do polohy, kde by měla končit veškerá prdel.

Midsommar (2019)

Právě komediální aspekt je další Asterovou novinkou. I ten ve většině případů funguje, a to hlavně v momentech, když je v rukou postavy Willa Poultera, která slouží pro kýžený oddych od všudypřítomného šílenství. Problematičtější jsou vtipně působící scény bez něj. Není totiž úplně jasné, zda vtipně působit mají. Určitě pasáže, které jsou důležitou součástí pro umocnění finální katarze působí totiž až groteskně, a tak narušují celkovou serióznost filmu.

Komediální prvky, všudypřítomný bizár a rozjasněnou výpravu stmeluje psychedelická nátura filmu. „Midsommar“ se věrohodně daří vyobrazit stavy vyvolané halucinogeny. U těch to ale nekončí. Aster využívá tripových prvků k vyvolání pocitu úzkosti, nevolnosti a dezorientace v divákovi samotném. S postupnou gradací film spadá do stále rozmazanějších kontur. Obecenstvo díky tomu může jen hádat, zda na plátně sleduje reálnou situaci, nebo pouze metaforický obraz mentálního stavu Dani. Druhá varianta, i navzdory občas nepříliš pevně uchopených jednotlivých prvků k přesné komunikaci hlavní pointy, funguje lépe.

Midsommar (2019)

„Midsommar“ je z technického hlediska téměř dokonalý horor. Na té sluncem ozářené kráse jej hyzdí místy ne úplně přesný tah na branku z autorského hlediska. Zatímco „Hereditary“ využilo informace z Goetie k vytažení intenzity závěru filmu do plných otáček, „Midsommar“ se s úchylnými tradicemi švédského kultu sem tam do černého netrefí. Nejde však o žádný průser. Aster filmem stvrdil svoje ambice a koule pouštět se do sfér hororu, které jdou proti soudobým konvencím. Už teď se těším na prodlouženou verzi a další projekty, na kterých se režisér bude podílet.


Druhý pohled (H.):

Za mě je „Midosmmar“ trochu rozporuplný. Na jedné straně musím říct, že se mi film sám o sobě vlastně líbil. Po jeho konci ve mně zůstaly kladné dojmy, celková atmosféra byla moc hezká, bavily mě hrátky s detaily jako třeba dýchající kytičky, tváře ve stromech v pozadí a tak dále. Na výsledku je nesporně vidět, že si s tím někdo hodně vyhrál, přemýšlel u toho a celé to dělal s jasnou autorskou vizí, což mi přijde jako fajn přístup prakticky vždycky.

Midsommar (2019)

Celkově tedy fajn, ale vidím tu i pár ne úplně malých nedostatků – prvním z nich budiž skutečnost, že to je jenom fajn. Možná jsem si od toho v předstihu sliboval příliš, ale „Midsommar“ mě prostě nijak nesložil, emočně nevycucnul, neznechutil… vlastně mi to přišlo docela jako chillout horor, což se mi zdá obzvláště humorné s ohledem na to, jak o tom snímku všichni tvrdí, že byl hrozně bizarní.

Mně to tak teda nepřišlo. Nejspíš už jsem viděl příliš zdrogovaného porna ze sedmdesátek, abych mi v tom viděl velký bizár, ale v tomhle ohledu mi to prostě nepřišlo jako nějaká síla. Podobně se to má i s gore. Když už se nějaké objeví, je udělané dost dobře – zde suverénně vede scénka s volným pádem ze skály – ale je tam toho fest málo. Na tak obrovskou stopáž jsou nějaké vypjaté momenty dost naředěné.

Midsommar (2019)

Což mě přivádí k další věci, a sice že filmu by mu možná neškodilo ubrat trochu na ambicích i hracím čase. Chápu ten záměr pomalého budování napětí, ale ten trochu selhává, když ke skutečnému vyvrcholení nedojde. Katarzi na konce prodělá možná tak hlavní hrdinka, ale mně se nepoštěstilo. Prodlouženou verzi, která má navrch přihodit další půlhodinu, ani vidět nepotřebuju, zejména co jsem se dozvěděl, že ani nepřidává žádné drastické scény a naopak ještě víc řeší vztahy mezi postavami.

No, a když jsem zmínil postavy… asi nejvíc mě sralo, že všechny ty hlavní postavy byly strašné nesympatické a navrch se chovaly strašně dementně. Což v pohodě zvládnu v béčkovém krváku, ale u snímku, jenž se zcela evidentně snaží aspirovat na titul chytrého hororu a zásadního díla svého žánru, mi to přijde docela nic moc. Ještě víc to zabolí ve světle toho, že v konečném důsledku je „Midsommar“ víc vztahový film než skutečný horor. A to je na hovno, pokud vám jsou ty postavy totálně u zadku a jen čekáte, až konečně zkapou.

Midsommar (2019)

Nechápejte mě špatně. Sice jsem se zaměřil víc na to negativní, ale reálně je „Midsommar“ dobrý film. Výprava, výtvarná stránka a atmosféra jsou vynikající. Určitě si myslím, že „Midsommar“ patří do nadprůměru. Nemůžu si ale pomoct, mám pocit, že z toho celého se dalo vytřískat ještě víc a že jakkoliv snímku nelze upřít jeho zajímavost, zároveň jde o promarněnou příležitost na skutečně působivý a výjimečný počin.


The Dirt (2019)

The Dirt

Země: USA
Rok vydání: 2019
Žánr: drama / hudební / komedie

Originální název: The Dirt

Režie: Jeff Tremaine
Hrají: Machine Gun Kelly, Douglas Booth, Iwan Rheon, Daniel Webber

Hrací doba: 107 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Aniž by to bylo předem nějak plánováno, v poslední tobě se s hudebními biografiemi roztrhl pytel. Samozřejmě že vznik filmu trvá nějaký ten rok, takže se jedná o náhodu, ale vypadá to, zejména soudě dle snímku „Bohemian Rhapsody“, že diváky tento žánr přeci jenom zajímá, a můžeme tak do budoucna očekávat ještě větší nárůst podobných filmů. Koncem března si svou premiéru odbyl také „The Dirt“, nikoliv však na plátnech kin, ale hezky doma u každého, kdo si platí Netflix.

„The Dirt“, tedy film o Mötley Crüe, je založen na stejnojmenné knize, kterou sepsali členové kapely spolu s žurnalistou Neilem Straussem. Vyšla v roce 2001 a o její filmové adaptaci se mluvilo už pět let poté. Do finálního konce se vše podařilo dotáhnout ale až nyní, chce se říci z výše uvedeného důvodu možná v ten nejlepší čas. Propagace byla obrovská, a to i ze strany samotné kapely. Dokonce na podporu nahráli čtyři nové písně, které jsou umístěny na oficiálním soundtracku. V titulní „The Dirt (Est. 1981)“ se objevuje populární rapper Machine Gun Kelly, hrající ve filmu roli Tommyho Lee, ale stejně jako zbylé novinky to není žádné terno, spíše naopak. Hlavně pak předělávka „Like a Virgin“ od Madonny, k níž došlo Bůh ví proč, je asi tím nejhorším, co jsem v posledních letech slyšel. Jestli se máte alespoň trochu rádi, tak se tomuto škváru obloukem vyhněte.

O glam metalu toho na tomto webu asi moc nenajdete. Ono není divu, už několik desetiletí je mrtvý a na někdejší veliké hvězdy tohoto žánru si dnes už málokdo vzpomene. Pakliže dodnes zůstaly aktivní, žijí pouze ze své minulosti a s novou tvorbou se nikterak neobtěžují. Vůbec celá tato scéna byla velice rychle po svém rozpuku odsouzena k věčnému zatracení v osmdesátých letech a nic na tom nezměnila ani mladá krev, která se tu a tam v USA či severní Evropě objevila. Prostě něco tak bizarního a extravagantního snad ani nemohlo vydržet déle. Největší skupinou tohoto žánru byli právě Mötley Crüe.

Dějová linka „The Dirt“ je jako přes kopírák s každým jiným filmem podobného ražení. Nejprve se seznamujeme postupně se všemi členy kapely, tím dostaneme během úvodních minut jejich základní charakterové vlastnosti, pak následují počáteční nezdary, nevěřícnost publika, poté vzestup, první problémy, absolutní vrchol, pád a šťastný návrat. V tomto směru nemá „The Dirt“ moc co nabídnout. Na co však film sází, je necenzurovaný pohled na onu proslulou jízdu ve stylu hesla sex, drogy, rock ‘n‘ roll. Tím se dostávám k tomu, že na filmu, stejně jako na knize, spolupracovali Nikki Sixx, Tommy Lee, Mick MarsVince Neil, a také k tomu, že glam metalové kapely dnes žijí výhradně ze své minulosti.

The Dirt (2019)

Mötley Crüe mají prakticky po celou svoji kariéru pověst té nejšílenější rockové kapely všech dob, a posledních dvacet let z toho sklízejí ovoce. Asi nejvíce ze své minulosti vytěžil Nikki Sixx, který napsal dvě vlastní a velice úspěšné knihy. A tím to neskončilo. Kdo kdy nenarazil na jediný rozhovor Sixxe o několika předávkováních a prohlášením za mrtvého, ať hodí kamenem. „The Dirt“ se všechny ty eskapády snaží zobrazit a vzal si na to Jeffa Tremaina, jehož filmografii dosud tvořily pouze snímky známého spolku Jackass. Asi si dovedete představit, kam tím „The Dirt“ cílí.

Ano, první polovina filmu je sranda, vlastně celý film se dá bez problémů zkouknout, ale nemohl jsem se ubránit dojmu, že to v několika případech působilo až moc nuceně. Příliš se tlačilo na pilu a ta snaha ukázat, že to my jsme byli až takhle šílení a tohle všechno se dělo, občas nepůsobí úplně věrohodně. Herci tu a tam přehrávají a filmu rovněž nesvědčí nastolené tempo, kdy se snaží stihnout moc událostí najednou v krátkém čase. Rovněž ty šablonovité charakteristiky postav, ze kterých jako by nemohly vystoupit, působí občas křečovitě, hlavně u Micka Marse. Korunu všemu nasazuje představitel manažera Mötley Crüe, jehož jedinou úlohou je připomínat divákovi, že jsou opravdu šílení, snad aby to bylo opravdu jasné, což působí, jako když tvůrci vlastnímu vyobrazení kapely nevěří.

The Dirt (2019)

Když se „The Dirt“ dostane do fáze úpadku Mötley Crüe, neobejde se to bez melodramatu, které film neopustí až do svého konce. Rovněž tak přikrášlený návrat kapely, kdy se členové sejdou v hospodě a začínají se usmiřovat, působí trapně, protože za návratem Vince Neila stáli především manažeři. Dojem z konce filmu má nejspíš vyznít tak, že se Mötley Crüe opět vrátili na výsluní, ale k tomu už nikdy nedošlo. Tradičně za moc nestojí také kostýmy, hlavně paruky, které jsou prostě v každém filmu o rockové hudbě debilní.

Tahle všechna negativa mi tak nakonec film i k mému překvapení docela zhatila. Byl jsem připravený na bezstarostnou jízdu se vším všudy, ale tu se povedlo navodit pouze v dílčích případech. Takhle je to spíše průměrný film o několika povedených scénách, jemuž schází nějaký umělecký záměr, a podobně jako v případě „Bohemian Rhapsody“ se na něm až příliš projevuje přítomnost hlavních aktérů, kteří prostě takto chtějí být vyobrazeni a zapamatováni, a nedovolují tak žádný jiný pohled. Možná by bylo lákavější natočit místo filmu televizní sérii s větší stopáží, zaměřující se právě jen na rockové excesy, klidně i na základě historek jiných kapel. Něco jako Spinal Tap.

The Dirt (2019)


Lords of Chaos (2018)

Lords of Chaos

Země: USA / Velká Británie / Švédsko
Rok vydání: 2018
Žánr: drama / hudební

Originální název: Lords of Chaos
Český název: Vládci chaosu

Režie: Jonas Åkerlund
Hrají: Rory Culkin, Emory Cohen, Sky Ferreira

Hrací doba: 112 min

Odkazy: web

Zdroj fotek: IMDb.com

První pohled (Cnuk):

Existence snímku „Lords of Chaos“ je zřejmě každému příznivci metalové hudby dobře známa. Českou premiéru si „Vládci chaosu“ odbyli v kinu Aero v rámci Festivalu otrlého diváka, jenž byl touto projekcí zahájen. Film natočil Jonas Åkerlund, který více než hráčskou kariérou coby bubeník Bathory proslul svojí prací v režisérském křesílku točením videoklipů pro ty největší hvězdy, za něž posbíral celou řadu cen včetně Grammy. Předlohou pro „Lords of Chaos“ byla stejnojmenná kniha z roku 1998 a už ta sklidila rozporuplné přijetí. Stejný osud, celkem nepřekvapivě, potkal také její filmové zpracování.

Předně je důležité, jak k filmu přistupujete. Hned na začátku je napsáno, že příběh je založen na pravdivých lžích, které se staly. Zobrazení daných událostí a postav je bráno s notnou dávkou nadhledu a rozhodně se nejedná pouze o temné drama. Většina stopáže totiž působí spíše komicky, přičemž občas sklouzává až k vyloženému vysmívání se vážnosti, s níž se norská blackmetalová scéna bere. Je však trochu problém občas rozeznat, kdy se jedná o záměrnou srandu a kdy to tak nebylo úplně zamýšleno. Nejvíce to odnáší Varg Vikernes. Ten je tu zobrazen jako úplný idiot a tvůrci si z něj vyloženě dělají prdel. Snad jediným pozitivem jeho postavy je hudba Burzum, o níž mluví všichni zúčastnění v superlativech.

Příběh se ale točí okolo Euronymouse. Sledujeme formování Mayhem, kdy se k němu a Necrobutcherovi velice brzy přidají Hellhammer a Dead. Ten začne do příběhu vnášet trochu marastu a pochmurných nálad, přesto snímek pokračuje v rychlém tempu – pařby, dělání bordelu, pořvávání Hail Satan na babičky a poslouchání heavy metalu. Film na všechny postavy nahlíží jako na bandu adolescentů, nijak je neglorifikuje, spíše naopak je ukazuje jako mladíky, co mají záliby jako jejich ostatní vrstevníci. Právě scény s Deadem začínají tuto bezstarostnou jízdu trochu ozvláštňovat (i když třeba pobíhání v lese je rovněž docela vtipné), což samozřejmě vyvrcholí jeho sebevraždou. Právě tato scéna mě mírou svojí explicitnosti překvapila a poprvé v kině také nastalo ticho. Takto otevřené zobrazení násilí jsem úplně nečekal a jsem rád, že se toho tvůrci nebáli. Snad ještě víc nepříjemná byla několik minut trvající Faustova vražda homosexuála z baru.

Varg se na scéně poprvé objevuje po vystoupení Mayhem, které je v celém filmu jedno jediné. Po jeho skončení se k nim snaží vetřít, avšak Euronymous ho odbude kvůli nášivce Škorpíků, čímž ho má za pozéra. Varg je i nadále ztvárněn jako otloukánek, co je donucen změnit vizáž, místo jména Kristian začne používat, mimo spousty jiných, přezdívku Varg a dělá všechno proto, aby se dostal do podzemí obchodu Helvete a seskupení Black Circle, tedy do uzavřené společnosti těch nejvíce trve blackmetalistů. S jeho postavou jsou spojeny ty nejvtipnější scény filmu; když se rozhodne o žhářství a vraždě provedené Faustem povědět médiím (to bylo fakt k popukání) anebo když chce každý úspěch oslavit vypálením dalšího kostela, nad čímž už ostatní jen kroutí hlavou a otáčejí oči v sloup. Dělá všechno proto, aby získal trochu pozornosti a předčil Euronymouse coby lídra scény, k čemuž dojde, a on si tak začíná užívat slávy a fanynek, no jako když vypadne ze snímku o Mötley Crüe.

Lords of Chaos (2018)

Jak to všechno skončí, každý dobře ví. Mně osobně tohle uchopení příběhu kolem norské blackmetalové scény nijak nevadí, ba naopak, byl jsem mile překvapen, jak mě to nakonec bavilo. Na druhou stranu plně chápu, že příznivce to musí vytáčet. To vykreslení postav je asi největším problémem, protože i když ani Euronymous tu nebyl za vyloženého svatouška, Varg byl prostě jasný kontrast a ten záměr kladného a záporného hrdiny byl zřejmý. Stejně tak herecké obsazení mohlo být lepší (ta gotička jako přítelkyně Euronymouse působila jak z jiné doby) a opět to odnesl hlavně Varg. Taky jsem čekal, že se tu objeví někdo z Darkthrone nebo Immortal, ale je možné, že jsem ho nerozpoznal, on si tu fakt nikdo nebyl moc podobný, hehe.

Film Lords of Chaos zkusil tento těžko uvěřitelný příběh podat humorně a s nadhledem, přičemž dokáže diváka zbavit úsměvu pomocí brutálních scén. Nesoustředí se ani tak na hudbu samotnou, jako na osudy dvou hlavních kohoutů na bojišti. O tom, co je pravda a co ne, se nemá cenu bavit, protože to stejně nikdo pořádně neví. Aktéři jsou mrtví, ostatní o tom nechtějí mluvit, no a pak je tu Varg. Nabízí se srovnání s „Bohemian Rhapsody“. Svým osobitým pojetím u mě vedou „Vládci chaosu“, kteří se nebojí jít hlouběji, nenašlapují kolem hlavních postav po špičkách a nejedou na jistotu. Jestliže berete true norwegian black metal jako svátost, na kterou se nesahá, pak se na „Lords of Chaos“ nedívejte, v opačném případě se můžete na necelé dvě hodinky slušně pobavit.

Lords of Chaos (2018)


Druhý pohled (H.):

No, já teda musím s kolegou hrubě nesouhlasit. Skoro mi přijde, že jsme asi viděli jiný film. Možná, že koukat na to v rozjařeném kině s pár promile v palici, tak by mě to bavilo taky, ale za střízliva jsem neviděl nic jiného než trapas.

Nemyslím, že bych na black metal obecně nahlížel takovým způsobem, abych nedokázal snést něco jiného než jen nekritickou adoraci. Ostatně sám nejdu pro nějaký ten vtípek daleko. „Lords of Chaos“ mi přesto přijde jako těžce nedůstojná záležitost, z níž je cítit laciná snaha o senzaci pomocí jakoby šokujícího tématu.

„Lords of Chaos“ rozhodně není film o black metalu, ať už z hudebního nebo historického hlediska. O jeho přístupu svědčí fakt, že násobně víc času je věnováno vztahu se smyšlenou (!) přítelkyní Euronyma než třeba nahrávání „De mysteriis dom Sathanas“ (natožpak aby se někdo obtěžoval říct, kdo se tam zničehonic objevil s mikrofonem) nebo vlastně jakékoliv hudbě.

Lords of Chaos (2018)

Výsledek se smrsknul na emo drámu o debilech, kteří svou opožděnou pubertu trochu vyhrotili. Hodně věcí se ignoruje nebo překrucuje. Z důležitých postav jako by nikdo ani neexistoval, protože kdo už má tu smůlu, že se ve filmu objeví, jen dělá křoví dvojici Euronymous / Varg, která si celou dobu jen přeměřuje pindíky, kdo je větší zloun. Varga, snad ve snaze z něj udělat skrz naskrz zápornou postavu, „Lords of Chaos“ prezentuje jako nekňubu, jenž si svým fanatismem a extrémistickým chováním asi něco kompenzuje, a Euronymous, snad ve snaze z něj udělat hrdinu a kladnou postavu, z toho nakonec vyšel vlastně jako pozér a pokrytec.

Tohle je najebáno mezi události, které leckdy jdou v tak rychlém sledu, až to skoro vypadá, že si snímek jen potřeboval odškrtat všechno, co se z povinnosti musí předvést. Ukázat, že Dead byl úchyl, sebevražda, nástup Varga, otevřít krám pro magory, vražda, vypálit kostel, vypálit kostel, další vražda, konec.

Shrnul bych to asi tak, že je to nehorázná píčovina.

Lords of Chaos (2018)


Bohemian Rhapsody (2018)

Bohemian Rhapsody

Země: Velká Británie / USA
Rok vydání: 2018
Žánr: životopisný / drama / hudební

Originální název: Bohemian Rhapsody
Český název: Bohemian Rhapsody

Režie: Bryan Singer
Hrají: Rami Malek, Lucy Boynton, Gwilym Lee

Hrací doba: 134 min

Odkazy: web / twitter

Zdroj fotek: IMDb.com

Náplní našeho filmového koutku jsou nejčastěji kultovní série, béčkové horory, zapomenuté zvrhlé klasiky a spousta jiných lahůdek pro filmové bonvivány, ale občas dojde i na novinky a zrovna dnes tu máme „Bohemian Rhapsody“. Společné má s tímto webíčkem to hlavní – hudbu. S „Bohemian Rhapsody“ se asi nešlo od uvedení do kin, a vlastně ani předtím, nesetkat. Poměrně záhy byl film návštěvníky stavěn do pozice – kdo neviděl, jako by nežil – a vesměs se o něm mluví v superlativech.

Netvrdil bych o sobě, že jsem zrovna skalní příznivec Queen, ale s jejich tvorbou a historií jsem seznámen důkladně. Co je ale pro zhodnocení filmu „Bohemian Rhapsody“ nejdůležitější, je oprostit se od hodnocení Queen, potažmo Freddieho Mercuryho jako skupiny, interpreta. Zkrátka tady nehodnotíme jejich hudbu, jejich přínos, zásluhy, nic takového, ale čistě jenom práci herců, scénáristů, producentů a všech ostatních. To by mělo být zcela jasné, avšak jak vidno mnohým není.

Z počátku si bylo třeba zvyknout na předkus hlavního protagonisty Ramiho Maleka, kdy jsem víc než jeho herecký um se strachem sledoval, aby mu ty zuby někde nevypadly, ale jak se brzy ukázalo, Malekův výkon je hodně věrný a celý film graduje. V pozdějším období, s kratšími vlasy a knírkem se mi líbil čím dál víc, a když k tomu přidal všechny ty signifikantní pohyby a gesta, sedělo to takřka dokonale. I ostatní herci, hlavně představitel Briana Maye, Gwilym Lee, se povedli.

Film průběžně doplňují prostřihy z koncertních vystoupení, líbily se mi občasné vtipné štěky, scény ze studia, skládání stěžejních skladeb nebo vyjednávání s vydavateli. Právě záběry z koncertů mají nejlépe zvládnutou atmosféru, ale za to filmaři vděčí jenom a pouze Queen. Okolní dění a osobní život Mercuryho tuto vlastnost postrádají. Náznaky byly, třeba po složení „Another One Bites the Dust“, kdy se na chvíli děj přesunul do klubových prostorů, ale vše bylo spíše pro ilustraci než hlubší záměr. Vtáhnutí diváka do minulých dekád, jako se to povedlo třeba seriálu „Vinyl“, se tu nekoná. Osobní život Mercuryho je jen takové opatrné našlapování. Je tu kladen důraz na platonickou lásku k Mary Austin, zmiňovány jsou jeho kořeny a důležitost rodiny, ale homosexualitu reprezentují vlastně jen dva milenci a krátká epizoda dovádění v Mnichově. Jeho živelný charakter je pak naznačen jedním večírkem, na kterém je pro jasný kontrast zbytek kapely za největší slušňáky. Dotáhnout se to snaží všudypřítomné kočky a propracované kostýmy, což je fajn, ale v této rovině bych čekal daleko větší invenci.

Zvolením si za předlohu takovouto všeobecně známou kapelu přinese automaticky pozornost a o zájem je tak předem postaráno. Z filmu je ale až nepříjemně znát, jak je točen na jistotu, což je jedno z hlavních mínus. Tvůrci až příliš spoléhají na sílu písní Queen a na popularitu Mercuryho. Možná proto nechtěli producenti přijít s osobitější adaptací, která by dost možná přišla s původně zamýšleným Rkovým ratingem a Sashou Baronem Cohenem jakožto Mercurym. Vše je příliš uhlazené, snaží se neprovokovat, chybí tomu odvaha, zkrátka ten hollywoodský obal „Bohemian Rhapsody“ ubližuje.

Bohemian Rhapsody (2018)

Dalším mínusem jsou zásahy do historie. Čert vem časové nepřesnosti ve skládání písní, pořádání koncertů, reálnost vedlejších postav, a další podobné věci. I ten způsob seznámení Queenů bych z důvodů stopáže přešel, ale proč si musí vymýšlet konflikty mezi členy Queen a následnou, vypadá to několikaroční pauzu kapely? A proč musí Mercury oznamovat v roce 1985 onemocnění AIDS? Tomu velkolepému finále v podobě vystoupení na Live Aid si zkrátka šli hodně naproti.

Samozřejmě vím, proč si to vše navymýšleli. Vždy jde jen o jedno, vyždímat diváka co nejvíce. Zkrátka je potřeba nějaký zvrat, a když žádný není, tak si ho vymyslím. Celý pohled na závěrečný koncert je tím daleko více posilněn a neznalí pak obdivují kapelu zpět pohromadě a drží palce nemocnému Mercurymu ve fenomenálním výkonu, zatímco jsou na plátně detailní záběry do davu na snad všechny lidské rasy i věkové kategorie, a nemůže chybět ani nadšený sekuriťák pod pódiem.

Bohemian Rhapsody (2018)

I když to tak teď nemusí vypadat, i přes tento balast se stále jedná o dobrý film, u kterého jsem se bavil. Než to začalo spadat do melodramatu, byl dokonce víc než dobrý, ale netřeba z toho dělat takovou senzaci, přeci jenom nalajnované to bylo víc než jasně. Není určen skutečným fanouškům kapely, ti budou pravděpodobně zklamáni, a zároveň ani těm, co se chtějí něco nového dozvědět. Spíš si ho užijí ti, co od Queen znají pár hitů a chtějí silný hollywoodský příběh. Bohemian Rhapsody pořád dokáže na dvě hodiny zabavit, sice u toho občas zarýváte nehty do sedačky a nevěřícně kroutíte hlavou, ale dá se to zvládnout. Na druhou stranu, já si taky užil biopické snímky jako „Straight Outta Compton“ nebo „Ray“ a vím, že tam byly nepřesnosti, ale jelikož jsem o nich neměl větší potuchy, logicky mi nevadily. Hlavně tam ale byla lépe zvládnutá atmosféra i mimo koncertní pódia.

May a Taylor jakožto hlavní poradci si tak stvořili pomník k obrazu svému. Asi to s tím rčením v traileru, že jediná úžasnější věc než hudba Queen je jenom Mercuryho příběh, nebude tak žhavé, když si ho museli řádně načančat a dát mu ten správný kabát. Jak bylo avizováno, má jít o oslavu hudby Queen. Mně k oslavě daleko lépe poslouží osolit „Sheer Heart Attack“ nebo si pustit koncert, klidně třeba záznam Live Aid, „Bohemian Rhapsody“ k tomu nepotřebuji.

Bohemian Rhapsody (2018)


Wildling (2018)

Wildling (2018)

Země: USA
Rok vydání: 2018
Žánr: drama / horor

Originální název: Wildling

Režie: Friedrich Böhm
Hrají: Bel Powley, Brad Dourif, Liv Tyler, Collin Kelly-Sordelet

Hrací doba: 92 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Do sledování „Wildling“ jsem se pouštěl s naivní představou, že půjde o horor. Hned na začátek vás musím prudce zarazit – pokud byste byť i jen pomysleli na to, že byste se na tenhle film podívali s podobnou motivací jako já, nedělejte to. Za žádnou cenu. Jinak by totiž došlo k nevyhnutelnému důsledku, že byste nadávali na to, jak jste zbytečně ztratili hodinu a půl života u strašné kokotiny, která vůbec není hororem. Vlastně víte co? Radši na to nekoukejte vůbec, i kdybyste nehodlali očekávat horor, poněvadž „Wildling“ tak trochu kokotina je.

Nejprve trochu té dějové omáčky. Film začíná v uzavřené místnosti na půdě, kde je nonstop uzamčená malá holčička. Její fotřík v podání tradičně slizkého (to berte jako pochvalu) Brada Dourifa ji nepouští ven a zdůvodňuje to tím, že je posledním dítětem široko daleko, protože všechny ostatní sežrala hnusná obluda „wildling“, přičemž on ji chrání. A protože je takzvaně nemocná, den co den jí píchá nějakou medicínu.

I přes tenhle náběh se ale nejedná o horor ve Fritzlově stylu. Když Anně, jak se dívka jmenuje, začne přitěžovat, táta se pokusí si vystřelit mozek z hlavy (což se mu nepovede). Přivolaná policie najde zanedbanou holčičku, a protože nelze dohledat žádné příbuzné, ujme se jí dočasně místní šerifka, již hraje Liv Tyler (pod filmem podepsaná i jako producentka) a jejíž náctiletý bratr se do nového hosta naprosto nečekaně zamiluje. Anna si pomalu začíná zvykat na normální život, s nímž se doposud nesetkala, ale brzy se ukáže, že pod zámkem nebyla držena jen tak náhodou.

„Wildling“ se v zásadě točí okolo toho, jak se člověk (berte s rezervou) sžívá s tím, že vlastně není člověk, nýbrž monstrum. Snímek tak ale činí strašně naivně a hloupě. Tím vám neprozrazuji nic zásadního z děje, jelikož skutečnost, že se z hlavní hrdinky vyklube onen netvor, dokázala úplně na frajera odhalit už ukázka. Což je prostě k smíchu. A i kdybyste trailer neviděli, tak tohle odhalení je tak neskutečně do očí bijící už od samotného začátku, že to snad nemůže překvapit ani toho nejhloupějšího lofase, který u bijáků už ze zásady odmítá používat mozek.

Problém „Wildling“ tkví především v tom, že téma, které by se teoreticky dalo zpracovat dobře (ačkoliv ne prvně), pojímá z dost špatné strany. Vysloveně anti-hororově i anti-dramaticky. Spíš z toho zbyl nezáživný a nudný vejblitek pro náctileté ve stylu „Twilight“. Tedy ne, že bych snad někdy pověstné „Stmívání“ viděl, ale vždycky jsem si ho představoval nějak takhle – jako kýč pro děcka. Což mi na „Wildling“ zatraceně sedí.

Wildling (2018)

Pocit blbého filmu pak s jistotou dodělávají slabé triky, (předpokládám, že) nechtěně vtipná maska po proměně holky na vlkodlakyni (nebo co to je) a několik dost debilních momentů. Mezi nimiž snad ani nevévodí trapné finále v jeskyni, nýbrž scéna, kdy bráchovi šerifky naběhne přirození v momentě, kdy zjistí, že Anička má drápy jak čokl a chlupatá záda, aby jí hned vzápětí pustil do rodidel zárodky malého vlčete. Nasmál jsem se u toho dost. Což může být fajn u nějakého explotačního trashe, ale ne u snímku, který se zcela evidentně snaží tvářit jako něco hlubšího a chytřejšího.

Pokud bych měl vyloženě najít nějaké klady, pak mě napadá snad jedině kamera, která občas dokázala nabídnout pár hezkých obrázků. Především tehdy, když nezabírala žádné postavy a jen tak se prolétla po přírodě. To je ale samozřejmě dost málo na to, aby to „Wildling“ zachránilo od sterilní nudy pro kvazi-intelektuály, kteří jsou navzdory svému přesvědčení dost nenároční a nemají koule na pořádný hororový výplach plný střev, krve a usekaných končetin. Ne, raději „Braindead“

Wildling (2018)


You Were Never Really Here (2017)

You Were Never Really Here (2017)

Země: Velká Británie / Francie / USA
Rok vydání: 2017
Žánr: thriller / drama

Originální název: You Were Never Really Here
Český název: Nikdys nebyl

Režie: Lynne Ramsay
Hrají: Joaquin Phoenix, Ekaterina Samsonov

Hrací doba: 89 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Na snímek „You Were Never Really Here“ jsem se dost těšil a do kina jsem šel s očekáváním zajímavého počinu. Chtěl jsem vidět kvalitní indie thriller, který by díky své pozici mohl být trochu odvážnější a nabídnout drsnější podívanou bez příkras a uhlazení pro mainstreamové publikum. Bohužel jsem se dost spletl.

Námět filmu – založený na stejnojmenné knižní předloze od amerického spisovatele Jonathana Amese – sice nepatří k těm úplně nejoriginálnějším, ale pro drsný špinavý thriller poskytoval dobrou výchozí pozici. Válečný veterán Joe se nyní živí jako nájemný drsňák, jenž dělá špinavou práci, na jakou si jej najmou. Je evidentní, že nejde o zaměstnání, které by bylo stoprocentně legální. Ale to je asi to poslední, co by našeho hrdinu trápilo, protože dále už má na práci jen soužití se starou senilní matkou a myšlenky na sebevraždu. Ze své dřívější kariéry vojáka, agenta FBI a také z krušného dětství si totiž (naprosto nečekaně) odnesl pěknou řádku traumat a psychických problémů.

Zdá se, že se na něj usmálo aspoň trochu štěstí, když se svou spojkou dostanou džob za velké prachy. Joe má zachránit dceru vlivného senátora, která pravděpodobně skončila v jednom z vykřičených domů s mladistvými dívenkami, kam si chlíváci chodí ukájet své pedofilní choutky. Joe sem přijde, ztříská všechno na jednu velkou hromadu (aniž by divák viděl cokoliv explicitního…), získá senátorskou dcerušku a jede na místo setkání. V zapadlém motelu na něj ovšem místo bohatého fotra čeká zjištění, že tento spáchal sebevraždu, načež do místnosti vtrhne komando, které si dceru vezme zpátky a pokusí se Joea zabít. Odsud se mu celý jeho už tak bídný svět drolí a postupně zjišťuje, že pedofilní gang sahá až na nejvyšší místa, která o nějakého osamělého hrdinu vůbec nestojí. Vysvětlujte to ale někomu, kdo má neodolatelnou chuť se pomstít, protože mu vyvraždily těch pár lidí, s nimiž se stýkal. A k tomu ještě ta malá dívka, kterou by taky nerad nechal v drápech pedofilního zmetka…

Typické revenge-téma ovšem tvůrci pojali značně artovou formou. Což působí docela zajímavě ze začátku, ale s postupujícími minutami začíná víc vadit než bavit. Vůbec by mi nevadila jistá zkratkovitost a útržkovitost vyprávění, pokud by rušivé flashbacky do minulosti Joea nepůsobily spíš samoúčelně, protože reálně nějaký větší smysl pro vývoj filmu nemají. Leda tak jako osvětlení toho, že hlavní postava je taky trochu psychouš, takže by nikoho nemělo představit, že si zničehonic sundá triko. Asi.

Zjistil jsem ale, že ještě víc mi vadila skutečnost, že součástí formy „You Were Never Really Here“ je prakticky nulové vyobrazení násilí, ačkoliv film sám o sobě násilný je (respektive měl by být). Oblíbená zbraň Joea je kladivo, ale kamera divákovi nikdy nedopřeje pohled na to, jak jím hlavní hrdina nemilosrdně rube nějakého hajzla. Při první akci to ještě vyznívá poměrně zajímavě, ale když se závěrečná bitka skládá pouze ze záběrů z toho, jak Joe odchází od další mrtvoly, zjistil jsem, že z principu syrový příběh odpírá skutečný pohled na násilí, jímž je protkán. Emočně mě to nezasáhlo tolik, abych byl schopen absenci krvavé práce odpustit. Ani skvělý Joaquin Phoenix v hlavní roli nedokáže zvrátit misky vah na stranu pozitivního hodnocení, protože je jen jedním z mála skutečných kladů.

You Were Never Really Here (2017)

Při celé té artové formě z toho mám tak trochu dojem, že „You Were Never Really Here“ cílí na intelektuálnější publikum, pro nějž by pořádná rubačka kladivem byla nejspíš příliš přízemní. Což je asi v pohodě, intelektuálům to vyhovovat skutečně může, ale takové nekulturní hovado jako já tenhle přístup bohužel neuspokojil. Zůstal ve mně pocit, jako kdyby zvláštně rozehranému filmu chyběla nějaká zásadní ingredience… a pro mě to byla právě tahle.

Mé dojmy z „You Were Never Really Here“ jsou rozporuplné. Ne proto, že jsem dostal trochu něco jiného, než jsem očekával, nýbrž proto, že to, co jsem dostal, mě nedokázalo divácky plně uspokojit. Určitou zajímavost tomu upřít nelze, kamera je místy nápaditá a soundtrack některým scénám dodává větší šmrnc než samotný obraz. Na druhou stranu, jiné momenty naopak působí trochu natahovaně, což u 90minutového snímku není úplně košer vizitka. Měl-li bych to shrnout, řekl bych, že „You Were Never Really Here“ je pokus o artové zpracování žánru, jemuž artový přístup nesedí. Nevadí mi, že jsem to viděl, ale podruhé to opakovat nemusím, a kdyby to bylo delší, už bych se asi fest nudil…

You Were Never Really Here (2017)