La colpa - Mutuo perpetuo

La colpa – Mutuo perpetuo

La colpa - Mutuo perpetuo
Země: Itálie
Žánr: punk rock
Datum vydání: 2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Mutuo perpetuo
02. La dittatura degli anestesisti
03. Il nostro passo
04. Piano biblico di salvezza
05. L’impero

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
My Kingdom Music / Club Inferno

Dnešní recenze bude patřit mezi nejkratší, protože i recenzované album není zrovna dvouhodinová hudební orgie. “Mutuo perpetuo” je prvním počinem italské partičky La colpa a patří mezi velice krátká EP. Celkových šestnáct minut hracího času je takřka rovnoměrně rozděleno mezi pětici skladeb, které se tak délkou pohybují lehce nad hranicí tří minut. Nejen jejich rozsah, ale i obsah je poněkud uniformní. Několikrát jsem se ve spojitosti s “Mutuo perpetuo” setkal s označením post-metalcore, ovšem skutečnost je mnohem jednodušší. Pětice skladeb funguje na velice dobře vyzkoušeném punk-rockovém principu. To by snadno mohlo vyznít, jako bych kapelu předem zatracoval, a já bych to tak ostatně povětšinou i udělal, tentokrát je ale situace jiná.

Zvuku dominuje hlavně velice výrazná baskytara, ovšem protože se o pozornost perou jen tři nástroje a zpěvák, dostane dostatek prostoru každý z nich. Skladatelsky potěší, že kapela alespoň netrvá na primitivním střídání sloky a refrénu bez jakýchkoliv obměn, a tak i když je refrén vždy klíčovou částí skladby, nezní pětice písní úplně monotónně. Hned v úvodní (a zároveň titulní) skladbě zaútočí La colpa hodně tvrdým riffem a naznačí, že ani zbytek nahrávky nebude rádiově měkký. Nejdůležitějším prvkem v “Mutuo perpetuo” je určitě zpěv. Když zpěvák v refrénu zkouší překřičet hlučící nástroje, zní to živě a skutečně, jako by opravdu křičel ze všech sil. Je vidět, že zvuk nahrávky není zbytečně dokonalý a i přes solidní čitelnost albu tedy zůstává garážový nádech, což vzhledem k danému žánru vůbec nevadí.

Co mě zaráží, je vyrovnanost skladeb. O každé bych mohl napsat, že právě ona je moje nejoblíbenější, což by poněkud ztrácelo smysl. Každopádně pokud nějaká píseň přeci jen vystupuje z řady, je to klipová “La dittatura degli anestesisti”. S lehce skřípající kytarou a pomalejším tempem bicích je její nástup o třídu klidnější než v případě skladby první, o to více však nabírá na variabilitě. Její refrén je hodně návykový, což by se ale dalo říci o celém albu. V “Il nosso pastro” potěší gradace v druhé polovině, kdy píseň z poklidného zpěvu vyústí v příjemně odsýpající závěr. Po celém albu se táhnou zajímavé kytarové motivy. Zatímco basa brumlá poměrně pravidelně velice podobné rytmy stále dokola, kytara je mnohem nápaditější a nejvíce je to znát v “Piano biblico di salvezza”, kterou prosvětluje velice hravý riff. Dalším zajímavým prvkem je provázanost alba, kdy melodie objevující se v druhé půli “Piano biblico di salvezza” otevírá závěrečnou “L’impero”. Ta je od prvních tónů velice chytlavá a jako v jedné z mála z ní padne větší část pozornosti na nástroje než na zpěv. Zamrzí ovšem dosti unáhlený závěr, který zní, jako by byl násilně ustřižený a více by tak albu slušelo, kdyby závěrečná píseň plynule dozněla.

Jak už jistě tušíte, všechny texty jsou v italštině, tudíž vám o jejich obsahu mnoho nepovím. Jak názvy, které jsem s trochou dobré vůle přelouskal, tak i videoklip k “La dittatura degli anestesisti” napovídají, že nepůjde o žádné pozitivní zpívánky. Nevypovídá to sice mnohé o jejich kvalitě, ale už volba témat (politika, finanční krize) je mi sympatická, je to přeci jen lepší, než kdyby zpěvák La colpa v textech básnil o svých nových botách. Každopádně je italština osvěžující a nepochopení textů mi nezabránilo si s kapelou při jízdách autem občas radostně zazpívat.

Zhodnotit takto krátkou nahrávku není úplně jednoduché. Na jednu stranu nemám moc co vytýkat, na stranu druhou si La colpa rozhodně neukousli příliš velké sousto a nesnažili se objevovat cokoliv nového. I tak ale dokázali složit pětici velice dobrých skladeb v žánru, kde je velmi jednoduché spadnout k jednotvárné nudě. Nebýt trošku stupidního obalu a skutečnosti, že “Mutuo perpetuo” nejspíše nevyšlo fyzicky (informace se poněkud těžko dohledávají, proto v textu chybí i jména hudebníků), nestyděl bych se ho mít doma na poličce. Víc než jindy však platí, že zde mluvíme o hudbě, která by nejlépe zněla na koncertě. I tak ale, dobrá práce.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.