Megadeth - Dystopia

Megadeth – Dystopia

Megadeth - Dystopia
Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 22.1.2016
Label: Tradecraft

Tracklist:
01. The Threat Is Real
02. Dystopia
03. Fatal Illusion
04. Death from Within
05. Bullet to the Brain
06. Post American World
07. Poisonous Shadows
08. Look Who’s Talking [bonus]
09. Conquer or Die
10. Lying in State
11. The Emperor
12. Last Dying Wish [bonus]
13. Foreign Policy [Fear cover]

Hrací doba: 54:49

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Kaša):

Nová alba s sebou vždy přinášejí celou řadu emocí mezi fanoušky kapely, spoustu diskuzí a spekulací, jestli je novinka lepší nebo naopak horší než minulý kotouček. A platí to dvojnásob, bavíme-li se o opravdu velkých kapelách. Příkladně o kapelách velikosti Megadeth. Sebrance kolem lídra Davea Mustaina, legendární postavě thrash metalu, která patří již tři dekády k tomu největšímu, co lze na této scéně najít, a která si své místo mezi „Velkou čtyřkou“ thrash metalového hnutí zaslouží. Tedy, pardon, zasloužila, protože kdybych chtěl být opravdový hnidopich, tak si myslím, že v současné době na základě kvality aktuálních alb by místo všech čtyř obsadila jména zcela jiná, ale z takového toho historického hlediska je to prostě fakt, který nabubřelému zrzkovi a jeho partě už nikdo neodpáře.

Novinka „Dystopia“ si s sebou nese pořadové číslo patnáct a oproti minulým počinům má rozhodně co napravovat. Když se podívám jen do nedávné minulosti, která následuje po návratu na scénu prostřednictvím nevyrovnaného „The System Has Failed“, tak bilance Megadeth prostě není nijak dobrá. Pominu-li překvapivě svěží desku „Endgame“, tak je tvorba této veličiny v aktuálním tisíciletí spíše jeden držkopád za druhým. „United Abominations“ a „Super Collider“ obsahovaly shodně zhruba tři slušné skladby a přemíru vaty. O „Th1rt3en“, které bylo spíše vyklízením šuplíků a kompilací pro splnění smlouvy u Roadrunneru, ani nemluvě, protože to je album, které nemělo nikdy spatřit světlo světa.

A právě díky nedávné formě Megadeth jsem do „Dystopia“ nevkládal žádné velké naděje. Megadeth mají to nejlepší za sebou a ani občasné personální změny je nedokážou nijak výrazně nakopnout (výjimkou budiž příchod Chrise Brodericka před „Endgame“, které bylo z kytarového hlediska velmi svěží). Dave Mustaine tentokrát musel shánět náhradu hned za dva své bývalé spoluhráče, protože řady kapely opustili v roce 2014 svorně Chris Broderick a Shawn Drover, aby si založili Act of Defiance, takže jako za starých časů se kostrou Megadeth stává dvojice Mustaine a Ellefson. Volba na obsazení pozice sólového kytaristy padla poněkud překvapivě na Kika Loureira z řad brazilských power metalistů Angra. Co se bubenické stoličky týče, tak po dlouhých odkladech a tajnostech se ukázalo, že „Dystopia“ nabouchá Chris Adler, což už pro mě byla informace mnohem zajímavější, protože v Lamb of God odvádí skvělou práci a nějak jsem nechápal, co jej kromě přitažlivosti jména Megadeth do tohoto kolovrátku přilákalo, ale budiž.

To byla vyčerpávající předehra na téma nedávné minulosti Megadeth, takže si konečně pojďme říct, jaké tedy „Dystopia“ je. Ačkoli jsem po prvním poslechu hodnotil album ještě níž než poslední „Super Collider“, tak po mnoha posleších musím svůj názor přehodnotit a říkám, že si novinku ve velké míře užívám, protože představuje nejlepší album od dob „Endgame“ a jeho kvality bych se nebál srovnat i s „Cryptic Writings“, ačkoli hudebně se jedná o dvě odlišné záležitosti. V porovnání s minulostí nedávnou je tak jasné, že „Thi1rte3n“ a „Super Collider“ dostaly solidně nařezáno a neříkám to jen proto, že v jejich konkurenci by obstálo vše, co je alespoň průměrné, ale naprosto vážně si myslím, že „Dystopia“ je o několik tříd lepším albem.

Příjemně mě překvapil vklad zmíněného Kika Loureira, který vnesl do Megadeth trošku melodičtějších a klasických kytar, takže podporuje Davea Mustaina, který se při skládání nového materiálu snažil navodit atmosféru starších počinů z přelomu 80. a 90. let. Množství kytarových sól a celková nálada v několika skladbách dýchá stejný vzduch jako vrcholové dílo „Rust in Peace“ a musím říct, že oproti mainstreamově orientovaným předchůdcům je „Dystopia“ rozhodně krokem lepším směrem. Zklamáním je pro mě však Chris Adler, který buď nedostal příliš prostoru, nebo nevěděl, jak si s tvorbou zrzka poradit, protože jsem nezaznamenal žádný výrazný rozdíl oproti Shawnu Droverovi a jeho hra je taková nijaká. Netuším, jestli to byl záměr, ale čekal jsem minimálně větší odvaz.

„Dystopia“ je všech ohledech snahou o vyloženě klasické album Megadeth. Od již zmíněného hudebního návratu o dvě dekády zpět, přes Mustainovy klasické, sociálně-politické texty zabývající se aktuálními tématy, si nese „Dystopia“ poznávácí značku zrzkova rukopisu, jenž je podporován vcelku vyvedeným zvukem. Chybí mi snad jen znatelnější drnčení Ellefsonových strun, ale s tím se dá žít.

Megadeth

To nejlepší na „Dystopia“ se nachází hned v samém úvodu. Megadeth upozorňují, že reálná hrozba přichází z blízkého východu, takže „The Threat Is Real“ je uvedena krátkým orientálním intrem. Hodně se povedly sólové výlety Kika, který šlapavou thrashovou skladbu protkává melodickými motivy, a výsledek zní překvapivě dobře. V podobně živelném tempu se pokračuje i v písni titulní. „Dystopia“ je možná o trochu hitovější a přímočařejší, ovšem neméně kvalitní kompozicí, díky níž má album velmi výrazný odpich.

Celkově vzato je první polovina „Dystopia“ o něco lepší než druhá. Od instrumentální „Conquer or Die“ už moje pozornost lehce upadala. Dojem ze skomírajícího závěru nevylepšila ani zmíněná „Conquer or Die“, která mi přijde naprosto zbytečná, ani předělávka „Foreign Policy“ od Fear, již bych z alba nejradši vymazal, kdybych měl tu možnost. Na její místo bych si dokázal představit spíše bonusovou hitovku „Look Who’s Talking“, která zapadá mezi ostatní písně o poznání lépe než závěrečná předělávka. „The Emperor“ je dost nezáživnou kompozicí, která pro mě představuje Mustainův standard posledních let, bez nějž bych se obešel. No, a „Lying in State“ mě upoutala alespoň svou živelností, ale nedosahuje kvalit písní z první poloviny, kde se poslech zadrhne jen u výplňové „Death from Within“.

K tomu nejlepšímu bych krom úvodních dvou válů přidal ještě nářezovou „Fatal Illusion“ s četnými změnami temp, skvělým kytarovým motivem a explozivní rytmikou. Právě u této skladby jsem měl pocit, že opravdu poslouchám staré dobré Megadeth, což je pro mě právě období z přelomu 80. a 90. let, protože prvním albům jsem nikdy na chuť nepřišel a devadesátky mě v podání Megadeth moc nebraly. Potěšila i moderněji střižená „Bullet to the Brain“, jež stojí na povedeném riffu. Další vrchol a dost možná nejlepší skladba celé novinkové kolekce se skrývá pod číslem sedm a nese název „Poisonous Shadows“. Tato epicky vzhlížející semi-balada se postupným nabalováním různých vrstev stává plnokrevnou hitovkou v pomalejším tempu s odlehčenými kytarami, a jak jsem pomalejší písně z kuchyně Megadeth nikdy moc nemusel, tak tohle je rozhodně jeden z momentů, kvůli kterému se vyplatí novinku si poslechnout.

Abych řekl pravdu, tak jsem překvapený, jak moc se mi „Dystopia“ líbí. Nad Megadeth jsem už s vydáním posledních dvou placek definitivně zlomil hůl, protože dobrých momentů aby na nich člověk hledal lupou, ale Dave Mustaine překvapil. Sedl na prdel, nahrál velmi dravou a nečekaně energickou desku, o jejíž upřímnosti se možná dá pochybovat a lze ji chápat jako snahu udobřit si co nejvíce zklamaných posluchačů z let minulých, ale tentokrát mu to vyšlo. Jen škoda, že už mu to moc nezpívá, protože jeho vokál je s každým dalším albem čím dál slabší. „Dystopia“ se sice nemůže rovnat v kvalitách s těmi nejzásadnějšími počiny, ale to, že dostanu placku, která se zařadí vedle „Endgame“ na dělenou první pozici v kategorii nejlepší album Megadeth v aktuálním tisíciletí… to jsem fakt nečekal.

Megadeth


Druhý pohled (Onotius):

Přiznám se, že v době, kdy bylo zvěstováno, že vyjde nová deska amerických thrasherů Megadeth, mě tahle informace nechala naprosto chladným. Mohla za to asi především deziulze z posledních dvou desek, jež byly relativně mdlé a nezajímavé, a pokud už se mi na nich něco zamlouvalo, tak to byly většinou momenty, v nichž Megadeth nezněli moc jako Megadeth. Proto jsem je v podvědomí vedl jako kreativně vyčerpanou kapelu, jež navzdory tomu, že má na kontě jedno z mých top thrashových alb „Rust in Peace“, je momentálně na scéně asi tak užitečná (dovolím si parafrázovat komediální klasiku) jako automat na kondomy ve Vatikánu. Jako by Dave Mustaine a jeho parta mé pochyby vyslyšeli, neboť „Dytopia“ je deska zatraceně solidní.

Příklon k chytlavosti a relativní písničkovosti zde nikterak nefunguje na úkor instrumentální a kopoziční nápaditosti, naopak je vše velmi vyváženo. Deska zkrátka správně odsýpá a po únavě náhle není ani stopa. Melodie, charakteristická sóla a pocit, jako bych po spoustě let potkal starého známého. A je s ním sranda jako před lety. I když je pravda, že nazývat Megadeth starým známým by asi bylo trochu krátkozraké vzhledem k tomu, že z klasické sestavy zbyl pouze Dave Mustaine a basák Dave Ellefson. K Megadeth se připojili bubeník Chris Adler (Lamb of God) a kytarista Kiko Loureiro (Angra) a možná i díky jejich přispění je deska svěží, jak tomu u Megadeth bylo naposledy u „Endgame“. Hned titulní píseň disponuje chytlavou melodií i propracovanou instrumentací, přičemž se křečovitě nesnaží zaujmout fanoušky té ti oné fáze kapely, zkrátka je tahle tvář uvěřitelná a hudba zní uvolněně a celkem jde na dřeň. „Bullet for the Brain“ je perfektní peckou reprezentující chytlavost, techniku i relativní atmosféru. Jistě, jsou zde slyšet ověřené vzorce, například když momenty v „Post American World“ připomenou „Symphony of Destruction“, avšak vše je zapracováno tak, aby se jednalo spíše o otisk charakteristického stylu, nikoliv o sebevykrádání. „Poisonous Shadows“ je asi nejatmosferičtější skladba na albu disponující solidní kytarovou prací i klávesami.

Navzdory mým prvotním pochybám nakonec Megadeth velmi příjemně překvapili a vzmohli se na album, jež si pozornost rozhodně zaslouží. Nešvary předchůdců se podařilo relativně eliminovat a díky tomu před námi stojí velmi dospělá inteligentní deska, jež ukazuje, že stárnutí se ctí nemusí být jen utopií.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.