Neal Morse - Momentum

Neal Morse – Momentum

Neal Morse - Momentum
Země: USA
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 11.9.2012
Label: InsideOut Music

Tracklist:
01. Momentum
02. Thoughts Part 5
03. Smoke and Mirrors
04. Weathering Sky
05. Freak
06. World Without End

Hodnocení:
Zajus – 8/10
Kaša – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Neal Morse je hudebník s bohatou historií a ne náhodou patří mezi nejuznávanější postavy současného progresivního rocku. Svým fanouškům dělá radost už jen tím, že nová alba sype jako na běžícím páse. Pokud budu počítat jen progrockové nahrávky, pak je “Momentum” již sedmým albem od sólového debutu “Testimony” z roku 2003. A pokud lidové moudro praví, že s kvantitou klesá kvalita, pak je Morse krásnou ukázkou nesmyslnosti lidových mouder. Loňské “Testimony 2” sklidilo velmi pozitivní kritiku a já již teď mohu prohlásit, že “Momentum” nedopadne jinak. Tedy alespoň u mě ne.

Během nahrávání alba se Morse rozhodl sestavit kapelu plnou více či méně neznámých amerických hudebníků, která by pro něj byla stabilní oporou při živých koncertech. Tito hudebníci nakonec stihli promluvit do podoby alba, i když vždy jen z pozice hostů. Základní sestava se tak na “Momentum” v porovnání s předchozími alby nezměnila: Neal Morse se kromě zpěvu stará o klávesy a kytary, Randy George obsluhuje baskytaru a za bicími sedí Mike Portnoy. Jeden slavný host se však na albu přeci jen mihne. Paul GilbertNealem Morsem již spolupracoval, naposledy nahrál fantastické sólo pro skladbu “It’s for You” z alba “Testimony 2”. Na novince dostal prostor rovnou v titulní skladbě “Momentum”.

“Momentum” patří v Morseově diskografii mezi nejkratší alba, ale i tak se připravte na více než hodinu hudby. Ta je rozčleněna do pěti kratších skladeb a závěrečné, vskutku mamutí třiatřiceti minutové “World Without End”. Ta tak představuje více než polovinu alba, ovšem rozhodně by nebylo fér kvůli tomu zanedbávat první pětici písní. Pro všechny skladby bez rozdílu platí, že kdo již někdy cokoliv od Neala Morse slyšel, ten jeho rukopis na novince velmi snadno pozná. Morseův charakteristický zvuk i styl skládání tu najdeme v téměř nezměněné podobě, jeho hudba se však jen tak snadno neoposlouchá, a tudíž není třeba mluvit o nějaké nešťastné stagnaci.

Album otevírá titulní “Momentum” a hned zkraje nastaví velmi vlídnou náladu. Točí se kolem návykového refrénu a přibližně v polovině překvapí techničtější sekcí v čele s rychlými údery Portnoye a klávesovým sólem, které je proloženo sólem kytarovým. To obstaral již zmíněný Paul Gilbert a jak se od něj dalo očekávat, opět jde o mistrnou práci. Stejně dobré je i druhé sólo, které skladbu uzavírá. To je spíše více melodické než technické a dá se z něj vytušit, že za ním stojí sám Morse. Navazující “Thoughts Part 5” je svou absencí jasné struktury mnohem “progovější” a každopádně bude chvíli trvat, než se do ní dostanete. Staví na dvou rozhodujících vlivech – instrumentální preciznosti a čistě vokálních refrénech bez hudebního podkladu, které také patří mezi standardní položky katalogu Neala Morse. Vokálně zde vypomohl jeden z členů nové Morseovy kapely – Eric Gillete – a jeho vyšší hlas rozhodně tvoří příjemné doplnění Morseova zpěvu.

První opravdové zvolnění přichází se “Smoke and Mirrors”. “Weathering Sky” je pak kompromisem mezi jemností skladby předchozí a tvrdosti druhé “Thoughts Part 5”. Z úvodní pětice nejzvláštnější je pak “Freak”. Na jedné straně jde o velmi přímočarou a jednoduchou píseň se silným komerčním potenciálem, na straně druhé je poněkud zvláštně vystavena jen na jednoduchém smyčcovém aranžmá (a slovo aranžmá je v tomto případě možná poněkud nadnesené) a až v závěru dostane díky chytlavému rytmu bicích opravdu hitový nádech.

Vše směruje ke skladbě poslední. Neal Morse má se skládáním dlouhých písní mnoho zkušeností, ovšem hranici třiceti minut prorazil poprvé. Skladba je jak hudebně, tak textově rozdělena do šesti menších celků a jelikož jejich provázání je jen minimální, dalo by se škodolibě prohlásit, že by nebyl zas takový problém rozdělit ji do šesti kratších stop. Mamutí stopáž činí její poznávání o něco obtížnější, ovšem netřeba se bát. Úvodní instrumentální sekce “Introduction” vyniká hlavně povedeným sólem Adsona Sodrého, který je sólovým kytaristou v Morseově zmíněné sestavě. Ústřední motiv se však objevuje teprve v druhé sekci “Never Pass Away”, a jak se od Morse dalo čekat, jde o velmi snadno zapamatovatelné smyčce. “Never Pass Away” postupně zvolňuje a oživení nastane až v “Losing Your Soul”, která zaujme snadno zapamatovatelným zpěvem a dalším výborným sólem Adsona Sodrého. “The Mystery” je prvním opravdovým uklidněním (nutno podotknout že přichází až v polovině skladby) a také první prostor pro Billa Haubera, dalšího člena Morseovy kocertní kapely. Nejlepší část, alespoň podle mého úsudku, však přichází až ve dvacáté minutě s částí “Some Kind of Yesterday”. Zatímco ostatní části měly poměrně jasnou strukturu a výraznější změny se děly jen na jejich rozhraní, “Some Kind of Yesterday” začne jako křehká balada a spolu se stupňujícím se napětím pomalu vygraduje do několika výborných sól. Poslední část pak opakuje některé výrazné z melodie z průběhu skladby a přirozeně skladbu uzavírá.

Problém s hudbou Neala Morse je takový, že není pro každého. Mnohým nesedne jeho hlas, jiní kritizují jeho velmi osobitý zvuk kláves a další si stěžují, že se alba nijak výrazně neliší. Všechny tyto připomínky jsou na místě a samozřejmě není problém najít několik dalších. Sám mám například někdy dojem, že Morse do svých textů až moc tlačí svou křesťanskou víru. Pokud v ní však hudebník nalézá inspiraci, nelze se divit, že se promítne do samotného výsledku a nebylo by tak fér jej za to kritizovat. V tomto ohledu je navíc novinka ještě poněkud střídmá, v porovnání se staršími alby. Jinak však se mi k “Momentum” těžko hledají výtky. Rozhodně jde o další kvalitní progrockovou nahrávku, která by neměla chybět ve sbírce žádného fanouška žánru.


Další názory:

Neal Morse je stálicí na progrockové scéně a pokaždé, když ohlásí nové album, tak je předem jasné, že se budou dít velké věci. Z “Momentum” jsem měl úplně stejné pocity, ale hned po několika posleších jsem vystřízlivěl, protože po “Lifeline” a famózním “Testimony 2” na mě novinka působí jako zklamání a lehký kvalitativní sešup směrem dolů. Nevím, do jaké míry se jedná o nesplnění vysokých očekávání, ale faktem je, že Neal Morse už má na svém kontě povedenější a hlavně soudržnější nahrávky. Netvrdím, že je všechno špatně, to samozřejmě ne, ale že bych byl u vytržení, to se říct nedá. Při poslechu jsem měl problém se střední částí desky, protože v pořadí třetí, čtvrtá a pátá skladba v mých očích silně zaostávají za zbytkem alba, na jehož vrcholu ční půlhodinový opus “World Without End”, kterému se nedá vytknout vůbec nic a každá vteřina v něm má své místo. Po technické a instrumentální stránce se samozřejmě nemáme o čem bavit, protože Neal Morse je fantastický hráč, a přestože jsem měl kdysi problém se sžít s jeho hlasem, tak jsem si po nějaké době zvyknul a dnes už jej poslouchám velmi rád. Staří známí Mike Portnoy a Randy George sekundují jako vždy zdatně a dohromady tvoří takový malý all-star. Bohužel se nemůžu zbavit dojmu, že Neal Morse má prostě na víc a je škoda, že to tentokrát nedokázal předvést.
Kaša


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.