Země: USA Žánr: progressive rock Datum vydání: 10.2.2015 Label: InsideOut Music Tracklist: 01. The Call 02. The Grand Experiment 03. Waterfall 04. Agenda 05. Alive Again Odkazy: web / facebook / twitter

Na úvod dnešní recenze si krátce procvičíme matematiku, ale nemusíte se ničeho bát. Počty jsou to opravdu neškodné. Neal Morse je nesmírně plodný autor. Jeho prvním výrazným počinem byl debut Spock’s Beard v roce 1995 a od té doby je k nezastavení. Za posledních 20 let sám napsal těžko uvěřitelných 24 alb. A myslím opravdu napsal, jeho kapely Transatlantic a Flying Colors, v nichž se na psaní podílejí (alespoň papírově) všichni členové, vůbec nepočítám. Jeho alba nejsou krátká, v průměru mají lehce přes hodinu. I bez kalkulačky je tak jasné, že Morse produkuje od roku 1995 ročně okolo 75 minut hudby. A to je sakra hodně. Jistě, značnou měrou se na výsledku podílí jeho série křesťanské rockové hudby, kterou zkušený mazák určitě sází z rukávu bez námahy a o které navíc beztak nikdo neví. I tak je jeho produktivita obdivuhodná.

„Hey, hey Joe
There’s a place I know
Where the grace won’t blow away
And everything is fine
In the summertime
And the battle lines are grey“
(Agenda)

V loňském roce vyšla Morseovi hned trojice alb. Nejprve v lednu spatřilo světlo světa čtvrté album „superskupiny“ Transatlantic a já si ještě dodnes pamatuji, jak rozpačité mi „Kaleidoscope“ připadalo. Na začátku září přišla řada na Morseův sólový počin matoucně pojmenovaný „Songs from November“, byť ten se řadil právě do výše zmíněné křesťanské tvorby. Konec září pak přinesl ještě druhý počin Flying Colors, „Second Nature“.

Morse však neotálel, a tak ještě než stihlo přijít jaro dalšího roku, vypustil mezi fanoušky další výtvor, tentokrát již plnohodnotně progrockový. „The Grand Experiment“ je však v jistém ohledu novinkou, na což odkazuje i jeho název. Jestliže všechny dosavadní sólové počiny Neala Morse vycházely pod signaturou Neal Morse, „The Grand Experiment“ nese značku The Neal Morse Band, a opravdu tak nejde o Morseův sólový počin.

Před více než třemi roky si Neal Morse postavil pro živá vystoupení kapelu, která se následně podílela i na povedeném albu „Momentum“. Právě tato kapela se stala základem pro The Neal Morse Band, v její sestavě tak nalezneme jak staré známé (Mike Portnoy a Randy George), tak dosud čerstvé tváře (Eric Gillette a Bill Hubauer). A opravdu, „The Grand Experiment“ zní mnohem více jako album kapely než jako sólový počin. Tato semknutost (která je zde výraznější než třeba na posledním albu Transatlantic) je asi největší změnou, jakou Morseova hudba za poslední roky prošla.

V ostatních ohledech je totiž vše prakticky při starém. Úvodní „The Call“ je asi nejslabším kouskem alba. Najdou se v ní sice silné momenty (instrumentální sekce s dramatickou basou okolo čtvrté minuty, metalový riff o pár minut později, solidní závěr), zbytek je však vata. Zejména klávesy hrají, chtělo by se říci, tužku a mohu-li ocitovat své vlastní poznámky, jde o „takové dlouhé plácání o ničem“. Mít „The Call“ čtyři, pět minut, nemohl bych si stěžovat, deset minut je však naprostá vražda.

To titulní skladba je přeci jen o něco lepší, neboť si nehraje na progresi a do posluchače rovnou natlačí příjemný rock s folkovou melodií na pozadí. Bohužel i zde musím podotknout, že by poloviční hrací doba neuškodila. První opravdu povedená je tak teprve balada „Waterfall“, která je sice sama o sobě ohromný kýč, ale její nosná melodie je vážně hezká a Morseův zpěv v jedné (bohužel krátké) chvíli krásný. Snad jen trochu variace v textu by neuškodila.

„Agenda“ dokázala vytočit posluchače už ve chvíli, kdy byla před dvěma měsíci vypuštěna jako druhý singl. Krátká chytlavá píseň připomínající to nejhorší z osmdesátkového rocku, doplněná o vrcholně hloupý text (u kterého nejsem schopen bohužel určit, zda jde o ironii, neboť z řady nijak výrazně nevyčnívá) a snad ještě hloupější videoklip, je pro mě však jedním z vrcholů alba. Morseova hudba je i přes všechny technické kudrlinky a dlouhé stopáže už roky stejná a ve své podstatě jednoduchá. „Agenda“ to pouze dává okatě najevo.

„Sometimes
In the dark night of my soul
In the corner of my life
I see the man inside“
(Alive Again)

Nebyl by to Morse, kdyby si odpustil alespoň jednu skladbu s monumentální stopáží, a tou písní je na „The Grand Experiment“ závěrečná „Alive Again“. A dopadlo to vlastně jako obvykle. „Alive Again“ v sobě skrývá ty nejlepší momenty z celého alba, bohužel rozředěné do téměř půlhodiny hudby. Úvodních pět minut je ve znamení instrumentálního rozjezdu. Prostor tak dostane jak výborný kytarista Eric Gillette, tak prověřený tlučmistr Mike Portnoy. Výsledek se (jako obvykle) poslouchá dobře, zvlášť když vše svou proradnou basou pohání Randy George. Zde však vyvstane problém, který mám i na jiném místě alba. Dokud klávesy zůstávají v pozadí a takříkajíc tvoří atmosféru, nelze moc namítat. Když se ale pustí do zběsilé jízdy, je to těžká nuda, která dokáže ve větším dávkování zabít vše, na co sáhne. Ještě o něco níže píseň klesne s nástupem zpěvu a probere se až dlouhým táhlým kytarovým sólem, jež nastartuje dramatické zlepšení. Další díl kompozice je ve znamení chytlavých trumpet a dobré nálady, a pokud existuje důvod, proč se k „Alive Again“ vracet, je to právě její střední sekce. Vše vygraduje do ohromně veselé „barokní“ sólovačky, v níž si Morseova kapela poprvé zaslouží označení progresivní. K dobré části písně se přidá i příjemná akustická sekce se zpěvem Billa Hubauera, jež však měla skladbu, která se ještě jednou nezáživně rozjede, uzavírat.

Vlastně se obávám, že tak detailní popis vůbec nebyl na místě. Morse už asi navždy zůstane stejný a já popravdě nevím, zda těch pár výborných momentů, v jejichž případě opravdu není potřeba šetřit chválou, vyváží jinak průměrný zbytek. Ani nová kapela, ani nový způsob psaní totiž nepřinesly výraznou změnu, kterou by Morse potřeboval jako sůl. Nebo by stačilo materiál nechat uzrát tři roky a poskládat desku jen z toho nejlepšího. Pak bychom měli jistotu „desítkového“ materiálu. Bohužel bude asi trvat ještě dlouho, než se o něco podobného Morse pokusí.

Země: USA Žánr: progressive rock Datum vydání: 11.9.2012 Label: InsideOut Music Tracklist: 01. Momentum 02. Thoughts Part 5 03. Smoke and Mirrors 04. Weathering Sky 05. Freak 06. World Without End Hodnocení: Zajus – 8/10 Kaša – 7/10 Průměrné hodnocení: 7,5/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Neal Morse je hudebník s bohatou historií a ne náhodou patří mezi nejuznávanější postavy současného progresivního rocku. Svým fanouškům dělá radost už jen tím, že nová alba sype jako na běžícím páse. Pokud budu počítat jen progrockové nahrávky, pak je “Momentum” již sedmým albem od sólového debutu “Testimony” z roku 2003. A pokud lidové moudro praví, že s kvantitou klesá kvalita, pak je Morse krásnou ukázkou nesmyslnosti lidových mouder. Loňské “Testimony 2” sklidilo velmi pozitivní kritiku a já již teď mohu prohlásit, že “Momentum” nedopadne jinak. Tedy alespoň u mě ne.

Během nahrávání alba se Morse rozhodl sestavit kapelu plnou více či méně neznámých amerických hudebníků, která by pro něj byla stabilní oporou při živých koncertech. Tito hudebníci nakonec stihli promluvit do podoby alba, i když vždy jen z pozice hostů. Základní sestava se tak na “Momentum” v porovnání s předchozími alby nezměnila: Neal Morse se kromě zpěvu stará o klávesy a kytary, Randy George obsluhuje baskytaru a za bicími sedí Mike Portnoy. Jeden slavný host se však na albu přeci jen mihne. Paul Gilbert s Nealem Morsem již spolupracoval, naposledy nahrál fantastické sólo pro skladbu “It’s for You” z alba “Testimony 2”. Na novince dostal prostor rovnou v titulní skladbě “Momentum”.

“Momentum” patří v Morseově diskografii mezi nejkratší alba, ale i tak se připravte na více než hodinu hudby. Ta je rozčleněna do pěti kratších skladeb a závěrečné, vskutku mamutí třiatřiceti minutové “World Without End”. Ta tak představuje více než polovinu alba, ovšem rozhodně by nebylo fér kvůli tomu zanedbávat první pětici písní. Pro všechny skladby bez rozdílu platí, že kdo již někdy cokoliv od Neala Morse slyšel, ten jeho rukopis na novince velmi snadno pozná. Morseův charakteristický zvuk i styl skládání tu najdeme v téměř nezměněné podobě, jeho hudba se však jen tak snadno neoposlouchá, a tudíž není třeba mluvit o nějaké nešťastné stagnaci.

Album otevírá titulní “Momentum” a hned zkraje nastaví velmi vlídnou náladu. Točí se kolem návykového refrénu a přibližně v polovině překvapí techničtější sekcí v čele s rychlými údery Portnoye a klávesovým sólem, které je proloženo sólem kytarovým. To obstaral již zmíněný Paul Gilbert a jak se od něj dalo očekávat, opět jde o mistrnou práci. Stejně dobré je i druhé sólo, které skladbu uzavírá. To je spíše více melodické než technické a dá se z něj vytušit, že za ním stojí sám Morse. Navazující “Thoughts Part 5” je svou absencí jasné struktury mnohem “progovější” a každopádně bude chvíli trvat, než se do ní dostanete. Staví na dvou rozhodujících vlivech – instrumentální preciznosti a čistě vokálních refrénech bez hudebního podkladu, které také patří mezi standardní položky katalogu Neala Morse. Vokálně zde vypomohl jeden z členů nové Morseovy kapely – Eric Gillete – a jeho vyšší hlas rozhodně tvoří příjemné doplnění Morseova zpěvu.

První opravdové zvolnění přichází se “Smoke and Mirrors”. “Weathering Sky” je pak kompromisem mezi jemností skladby předchozí a tvrdosti druhé “Thoughts Part 5”. Z úvodní pětice nejzvláštnější je pak “Freak”. Na jedné straně jde o velmi přímočarou a jednoduchou píseň se silným komerčním potenciálem, na straně druhé je poněkud zvláštně vystavena jen na jednoduchém smyčcovém aranžmá (a slovo aranžmá je v tomto případě možná poněkud nadnesené) a až v závěru dostane díky chytlavému rytmu bicích opravdu hitový nádech.

Vše směruje ke skladbě poslední. Neal Morse má se skládáním dlouhých písní mnoho zkušeností, ovšem hranici třiceti minut prorazil poprvé. Skladba je jak hudebně, tak textově rozdělena do šesti menších celků a jelikož jejich provázání je jen minimální, dalo by se škodolibě prohlásit, že by nebyl zas takový problém rozdělit ji do šesti kratších stop. Mamutí stopáž činí její poznávání o něco obtížnější, ovšem netřeba se bát. Úvodní instrumentální sekce “Introduction” vyniká hlavně povedeným sólem Adsona Sodrého, který je sólovým kytaristou v Morseově zmíněné sestavě. Ústřední motiv se však objevuje teprve v druhé sekci “Never Pass Away”, a jak se od Morse dalo čekat, jde o velmi snadno zapamatovatelné smyčce. “Never Pass Away” postupně zvolňuje a oživení nastane až v “Losing Your Soul”, která zaujme snadno zapamatovatelným zpěvem a dalším výborným sólem Adsona Sodrého. “The Mystery” je prvním opravdovým uklidněním (nutno podotknout že přichází až v polovině skladby) a také první prostor pro Billa Haubera, dalšího člena Morseovy kocertní kapely. Nejlepší část, alespoň podle mého úsudku, však přichází až ve dvacáté minutě s částí “Some Kind of Yesterday”. Zatímco ostatní části měly poměrně jasnou strukturu a výraznější změny se děly jen na jejich rozhraní, “Some Kind of Yesterday” začne jako křehká balada a spolu se stupňujícím se napětím pomalu vygraduje do několika výborných sól. Poslední část pak opakuje některé výrazné z melodie z průběhu skladby a přirozeně skladbu uzavírá.

Problém s hudbou Neala Morse je takový, že není pro každého. Mnohým nesedne jeho hlas, jiní kritizují jeho velmi osobitý zvuk kláves a další si stěžují, že se alba nijak výrazně neliší. Všechny tyto připomínky jsou na místě a samozřejmě není problém najít několik dalších. Sám mám například někdy dojem, že Morse do svých textů až moc tlačí svou křesťanskou víru. Pokud v ní však hudebník nalézá inspiraci, nelze se divit, že se promítne do samotného výsledku a nebylo by tak fér jej za to kritizovat. V tomto ohledu je navíc novinka ještě poněkud střídmá, v porovnání se staršími alby. Jinak však se mi k “Momentum” těžko hledají výtky. Rozhodně jde o další kvalitní progrockovou nahrávku, která by neměla chybět ve sbírce žádného fanouška žánru.

Další názory:

Neal Morse je stálicí na progrockové scéně a pokaždé, když ohlásí nové album, tak je předem jasné, že se budou dít velké věci. Z “Momentum” jsem měl úplně stejné pocity, ale hned po několika posleších jsem vystřízlivěl, protože po “Lifeline” a famózním “Testimony 2” na mě novinka působí jako zklamání a lehký kvalitativní sešup směrem dolů. Nevím, do jaké míry se jedná o nesplnění vysokých očekávání, ale faktem je, že Neal Morse už má na svém kontě povedenější a hlavně soudržnější nahrávky. Netvrdím, že je všechno špatně, to samozřejmě ne, ale že bych byl u vytržení, to se říct nedá. Při poslechu jsem měl problém se střední částí desky, protože v pořadí třetí, čtvrtá a pátá skladba v mých očích silně zaostávají za zbytkem alba, na jehož vrcholu ční půlhodinový opus “World Without End”, kterému se nedá vytknout vůbec nic a každá vteřina v něm má své místo. Po technické a instrumentální stránce se samozřejmě nemáme o čem bavit, protože Neal Morse je fantastický hráč, a přestože jsem měl kdysi problém se sžít s jeho hlasem, tak jsem si po nějaké době zvyknul a dnes už jej poslouchám velmi rád. Staří známí Mike Portnoy a Randy George sekundují jako vždy zdatně a dohromady tvoří takový malý all-star. Bohužel se nemůžu zbavit dojmu, že Neal Morse má prostě na víc a je škoda, že to tentokrát nedokázal předvést.
Kaša