Země: Itálie Žánr: black metal Datum vydání: 30.8.2019 Label: Debemur Morti Productions Tracklist: 01. Dissonanze mentali 02. Anorexia obscura 03. Oscillazione ipnotica profonda 04. L’epoca oscura del caos 05. Nero, oscuro concetto di assoluto 06. Criogenia letale 07. Silicio freddo Hrací doba: 40:37 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Debemur Morti Productions

Nemyslím si, že by italská formace Tenebrae in perpetuum někdy patřila k žánrovým elitám. Tvrdit něco takového by myslím bylo přehnané. I přesto si myslím, že tahle kapela má na kontě docela slušné nahrávky, které si čas od času poměrně s chutí připomenu. Mluvím zejména o druhé desce „Antico misticismo“ z roku 2006 a o „L‘eterno maligno silenzio“ z roku 2009. Debutové album „Onori funebri rituali“ (2003) nebo eponymní EP (2002) jsem neslyšel už strašně dlouho, ale i na ně si vzpomínám jako na ok nahrávky.

Když skupina rok po vydání „L‘eterno maligno silenzio“ ukončila činnost, smutek jsem kvůli tomu nedržel. Že by mi existence Tenebrae in perpetuum nějak zásadně chyběla a brečel jsem, že to Atratus zapíchnul, to teda tvrdil nemůžu. Když byl ale v roce 2018 ohlášen návrat, menší radost mi to udělalo. Proč prostě kurva ne. Atratus k sobě do tandemu přibral nového bubeníka Chimsicrina (Lorn, Strix, Chelmno, Gorrch) a společně dali dohromady čtvrtou řadovou desku „Anorexia obscura“, která vyšla koncem srpna skrze Debemur Morti Productions, tedy celou dekádu po „L‘eterno maligno silenzio“.

První otázka je nasnadě – co se za těch deset roků změnilo a kam se Tenebrae in perpetuum posunuli? Změna je docela citelná. Zvuk „Anorexia obscura“ není tak syrový a náladotvorný, jak býval na starších počinech. I vlastní materiál není tak přímočarý a konzervativní. Vlastní songwriting je komplexnější, Tenebrae in perpetuum se snaží o pokřivené a obskurní melodie a „Anorexia obscura“ celkově na black metal nahlíží modernějším způsobem, než jak jsme byli zvyklí na dřívějších albech. Rozhodně tedy neplatí, že by kapela dekádu spala zakonzervovaná a nyní se probudila ve stejném stavu jako kdysi. Z pojetí novinky mám pocit, že Atratus během nečinnosti Tenebrae in perpetuum sledoval aktuální žánrové proudy docela aktivně a na „Anorexia obscura“ je po svém reflektoval.

Pořád se nicméně nemůžu plně rozhodnout, jestli a případně nakolik se mi tenhle posun zamlouvá. Než jsem stačil „Anorexia obscura“ pořádně naposlouchat, zjistil jsem, že už se mi některé části dost obehrály. Například se to týká hned úvodní „Dissonanze mentali“. Dále mám s albem ještě velký problém v tom smyslu, že jakkoliv je formálně vysoko a jakkoliv jsou některé konkrétní momenty opravdu skvělé (třeba pasáž uprostřed „Nero, oscuro concetto di assoluto“), celkově se na „Anorexia obscura“ nedokážu úplně soustředit a album samo si tu pozornost urvat neumí.

I když jsem se nahrávku snažil cíleně poslouchat, po chvíli jsem stejně v myšlenkách utekl jinam. A to i když už jsem se ze zoufalství pokusil nahrávku pustit nikoliv od začátku, nýbrž od nějakého pozdějšího songu. Z letargie vždy dokážou vytrhnout jen určité dílčí momenty, přičemž prakticky pokaždé jde o ty samé dokola. A přitom se mi nezdá, že by na „Anorexia obscura“ bylo něco objektivně špatně nebo že by se Tenebrae in perpetuum nyní měli prezentovat něčím, co by mi bylo proti srsti.

Mám pocit, že jsem se tuhle záhadu pokoušel rozlousknout už dost dlouho na to, aby byl nejvyšší čas to vzdát. „Anorexia obscura“ mě prostě minula, vracet se k téhle desce nehodlám a vzhledem k dřívější pozitivní zkušenosti s Tenebrae in perpetuum cítím jisté zklamání. Od poslechu vás ale úplně odrazovat nechci, protože jak už padlo, píčovina to není a třeba to někomu z vás sedne víc než mně. Za zkoušku nic nedáte. Palec nahoru nicméně dát nemohu.