Země: Velká Británie Žánr: electro / big beat Datum vydání: 30.3.2015 Label: Take Me to the Hospital Tracklist: 01. The Day Is My Enemy 02. Nasty 03. Rebel Radio 04. Ibiza 05. Destroy 06. Wild Frontier 07. Rok-Weiler 08. Beyond the Deathray 09. Rhythm Bomb 10. Roadblox 11. Get Your Fight On 12. Medicine 13. Invisible Sun 14. Wall of Death Odkazy: web / facebook / twitter

V roce 1999 vyšel americký film “Matrix”, který nás bude dnes zajímat zejména kvůli svému soundtracku. “The Matrix: Music from the Motion Picture” bylo bezpochyby jedním z nejúspěšnějších alb s filmovou hudbou vůbec. Není ostatně divu, spíše než soundtrack bychom ho mohli nazvat našlapaným výběrem rockové a elektronické hudby. Díky němu jsem poznal více zajímavých hudebníků a kapel než ze všech ostatních soundtracků dohromady. Jak asi tušíte, The Prodigy byli jedněmi z nich.

“The radio plays the sound in your ear
A calling to all, the message is clear”
(Rebel Radio)

Nevybral jsem však hudební doprovod “Matrixu” jen ze sentimentálních důvodů. Jeho vydání se totiž datuje nedlouho po zrodu “The Fat of the Land”, jednoznačně nejúspěšnějšího alba The Prodigy. Není divu, s hity jako “Smack My Bitch Up”, “Breath” či “Firestarter” přinesli The Prodigy v roce 1997 nefalšovaně agresivní elektroniku do mainstreamu. “Mindfields” zapadlo o dva roky později na silný soundtrack Matrixu naprosto přirozeně.

Pokud kariéru The Prodigy sledujete aktivně, asi vás to nemůže překvapit, ale mě vydání nového alba zarazilo. Tak nějak jsem byl přesvědčen, že The Prodigy jsou již roky mrtví. Ne snad, že by byli nějak přehnaně aktivní: “The Day Is My Enemy” je teprve třetí počin od vydání zmíněného “The Fat of the Land” v roce 1997. Každopádně jsou stále tady, a to ve stejné tříčlenné sestavě.

Když se podobným způsobem dostanu k novému albu kapely, kterou jsem měl v minulosti rád, mívám dva protichůdné požadavky: aby kapela byla stále taková, jakou si ji pamatuji, a aby nezůstala zarytá v minulých úspěších a někam se za ty roky posunula. Přestože se splnění obou požadavků zároveň může zdát nemožné, The Prodigy se to s “The Day Is My Enemy” povedlo.

V první řadě je nutné podotknout, že pokud jste už s The Prodigy někdy měli čest, rozhodně je poznáte. Všemu vévodí mohutné beaty, střední tempo a hlučící elektronika, to vše tak nějak přístupně a chytlavě podané. Instrumentální složku Liama Howletta doplňují dva vokalisté, Keith Flint a Maxim, kteří zřídkakdy mají na srdci více než jen pár donekonečna opakovaných rýmů a prostor na albu si téměř rovnoměrně rozdělují. Jako obvykle je zde i pár hostů, obvykle v pozici vokalistů.

Skladby z “The Day Is My Enemy” si troufnu rozdělit do dvou skupin, jež korespondují s výše zmíněnými požadavky. V první řadě jsou tu “klasičtí” The Prodigy. Mezi nejlepší kousky zde patří zábavná “Rebel Radio”, téměř instrumentální “Destroy” s tanečními prvky či závěrečná nasraná “Wall of Death”. The Prodigy ukazují, že svůj standard prostě zvládají s přehledem a je zde jen pár kousků, které bych si dovolil vypustit.

Důležitější je však druhá skupina, která se zdá (alespoň člověku neznající jiná alba kapely než “The Fat of the Land”) býti odvážnější a originálnější. S jistou výhradou sem spadá úvodní a titulní “The Day Is My Enemy” s hostující zpěvačkou, nepřehlédnutelným vlivem dubstepu i bubny, které po celou hrací dobu jasně stanovují pochodový rytmus. Dalším z výrazných kousků je “Ibiza”, jakýsi zmodernělý soundtrack z Maria doplněný o agresivní rap. Jiný výrazný host, Mark Hull, zkrášlil “Medicine” a dodal jí výrazný reggae nádech, který v refrénu při kombinaci s výrazným rytmem a samplem saxofonu zní prostě dobře.

“In the wild frontier off the beaten track
In the wild frontier better watch your back
Where your dreams get filled or your blood gets spilled
Gotta face your fear in the wild frontier”
(Wild Frontier)

Jestliže se v předchozích písních drželi The Prodigy s mírným výkyvem ve starých kolejích, na “Beyond the Deathray” se konečně podívali výrazně jinam. Tichá, melodická a zcela agrese-prostá instrumentálka působí v polovině alba jako výrazný předěl. Podobně pomalá je i “Invisible Sun”. Ta sice již vokály nepostrádá, ovšem její pomalý rytmus, nezapomenutelný refrén a klíčová role kytar ji činí jedním z nejlepších kousků na desce. Kdyby si The Prodigy nepotřebovali ještě jednou zabejčit s “Wall of Death”, mohl být z “Invisible Sun” skvělý závěr alba.

Na úplný vrchol (v rámci alba samozřejmě) sahá singl “Wild Frontier”. “The Day Is My Enemy” oplývá agresivnějšími, chytlavějšími, odvážnějšími i chytřejšími kousky, jenže “Wild Frontier” má od všeho něco a navíc je vlastně velice pozitivní. Pokud potřebujete po ránu nastartovat hudbou, asi nenajdete vhodnějšího kandidáta.

Více než zda bude “The Day Is My Enemy” dobrým albem jsem si před jeho vydáním kladl otázku, zda The Prodigy obhájí svou existenci. Odpověď na obě otázky je kladná, neboť se “The Day Is My Enemy” povedlo a The Prodigy jím obhájili svou existenci. Není to sice taková pecka, jako když jsem je slyšel před mnoha lety poprvé (ostatně těžko by mohla být), ale průser v žádném případě také ne. Být “The Day Is My Enemy” o pár skladeb kratší, vůbec bych se nezlobil, i tak ale stojí za poslech.