Sólstafir - Berdreyminn

Sólstafir – Berdreyminn

Sólstafir - Berdreyminn

Země: Island
Žánr: post-rock
Datum vydání: 26.5.2017
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Silfur-Refur
02. Ísafold
03. Hula
04. Nárós
05. Hvít sæng
06. Dýrafjörður
07. Ambátt
08. Bláfjall

Hrací doba: 57:24

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Island je v kontrastu ke své nepočetné populaci a izolovanosti nesmírně produktivní co do počtu celosvětově úspěšných umělců. Zatímco jiné mnohomilionové země nepřispěly do Světového fondu úspěšné hudby ™ nijak či téměř minimálně, třísettisícový Island zplodil hned několik velkých jmen. Mnohá z nich pak mají společný prvek v podobě hutné a mnohdy netradiční atmosféry. Stačí si vzpomenout na produkci Sigur Rós, mimozemšťanky Björk či na dnes recenzovaných Sólstafir. Jenže zjednodušovat si život tvrzením, že to vše je zásluhou krásné a unikátní islandské přírody, by nebylo fér. Ólafur Arnalds, islandský multiinstrumentalista, jehož na pianu založené kompozice svou jemností překonají i tvorbu výše zmíněných umělců, byl při jedné příležitosti tázán, na jaký překrásný div islandské přírody myslel, když skládal jednu ze svých skladeb. Odvětil, že skladba měla být původně použita v reklamě na sprchové kouty a inspirací mu tak nebyly fjordy, nýbrž jeho koupelna.

Vzpomněl jsem si na tuto historku při poslechu „Berdreyminn“ právě proto, že jeho nálada, jež bývá obvykle jedním z hlavních lákadel desek Sólstafir, na mě působí syntetickým a místy až „koupelnovým“ dojmem. Ne snad, že by „Berdreyminn“ nechtělo vzbuzovat emoce, naopak bych si jej troufl označit za nejvypjatější album kapely, jenže po dokonale vyváženém „Ótta“ to tentokrát místy trochu vázne.

Sólstafir pokračují v nastolené tendenci a doby, kdy jejich hudba šla označit za metal, jsou nyní již (dobrých pár let) pryč. Proto mě překvapilo, s jakým nástupem a s jakou vervou se do posluchače pustí rockový úvod první skladby alba „Silfur-Refur“. Podobných míst není na desce moc, ovšem i tak mám v jistém ohledu dojem, že si novinka více bere z předminulého „Svartir sandar“ než z pár let starého „Ótta“. Zároveň je však „Berdreyminn“ poměrně vrstevnaté a tak není problém zaslechnout lesní roh, trumpetu či tubu, nemluvě o nezbytné plejádě smyčcových nástrojů.

Po příjemně rozjeté „Silfur-Refur“ kapela naváže nejkratší skladbou alba „Ísafold“. Ta trpí, i přestože jde o jednoznačně nejkratší píseň alba, rozdvojenou osobností a její dvě poloviny nerozděluje jen nečekané a příjemné basové sólo, nýbrž i výrazná změna zvuku. Instrumentální a téměř epická druhá polovina však patří díky několika nádherným melodiím k nejlepším momentům nahrávky. Podobný přístup kapele vydrží i do následné „Hula“, která je sice oproti dvojici předchůdkyň mnohem pomalejší, jenže ruku v ruce s tím je i výrazně temnější a přes počáteční odpor se nakonec stala mou nejoblíbenější zastávkou v osmiskladbovém tracklistu. Podobně „Nárós“ nechybí množství emocí, doplněné tentokrát dlouhou gradací, a drobnou výtku bych měl snad jen k podivně useknutému závěru. Pochválit musím i nádhernou „Dýrafjörður“, v níž Sólstafir mistrně zapracovali ony výše zmíněné smyčce, či mírně monotónní, ovšem velice energickou „Ambátt“.

Při průletu tracklistem to tedy zní, jako bych pro Sólstafir neměl nic než chválu, proč tedy ony řeči o syntetičnosti? Protože ne vše je tak excelentní. V první řadě mám tentokrát velké potíže se zpěvem. Aðalbjörn Tryggvason bezpochyby stále umí, ovšem jeho zpěv tentokrát místy zdá se nekoresponduje s hudbou tak, jak se v dobrých kapelách sluší, a chvílemi mi tak přijde jednoduše mimo (jindy je zase bez pochyb excelentní a na to je třeba nezapomínat). A pak je zde ona emotivnost, již jeho hlas nese a jež občas přechází téměř v teatrálnost. Tryggvason skladby nejspíše nesmírně prožívá, jenže ve výsledku vše zní spíše hraně a nepřirozeně.

Na desce pak najdeme i písně, které prostě nefungují a narušují její plynulý tok. Jsou jimi pátá „Hvít sæng“, která se sice od svých kolegyň nijak výrazně neliší, avšak jak pomalý úvod, tak dlouhý post-rockový závěr ve mně nevyvolávají žádné nadšení ani dojetí a spíše mě nudí. Počin pak uzavírá „Bláfjall“, v níž mi překáží dosti neoriginální varhany. Na závěr se sice kapela pokusí připomenout perfektní „Djákninn“ ze „Svartir sandar“, jenže se jí to nedaří už jen proto, že energickou kytarovou dohru utne už po dobrých dvou minutách a písničku (a tedy i celé album) tím připraví o vyvrcholení.

Sólstafir

Nebylo by však fér „Berdreyminn“ zbytečně dehonestovat, jen protože se mu nepodařilo udržet vysokou úroveň svého předchůdce. Dokonce i přes výše zmíněné dílčí nedostatky (a mohl bych jich ještě pár vyjmenovat) jde o povedenou desku, která si těch několik poslechů, než se posluchač dostane k jejímu jádru, určitě zaslouží. Její vrcholné momenty jsou skvělé a její nejslabší nejsou v žádném případě vyloženě špatné. Sólstafir tak potvrzují to, že mají nakročeno k bezchybnosti, jenže téměř vždy se zastaví jen pár kroků před cílem.


2 komentáře u „Sólstafir – Berdreyminn“

    1. Těší mě, že si Ólafurovu historku vceku dobře pamatuju, slyšel jsem ji před pár lety a při psaní recenze se mi ji nepodařilo najít a bál jsem se že si to celé vymýšlím :)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.