Summoning - Old Mornings Dawn

Summoning – Old Mornings Dawn

Summoning - Old Mornings Dawn
Země: Rakousko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 5.6.2013
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Evernight
02. Flammier
03. Old Mornings Dawn
04. The White Tower
05. Caradhras
06. Of Pale White Morns and Darkened Eyes
07. The Wandering Fire
08. Earthshine

Hodnocení:
Atreides – 8,5/10
H. – 8/10
Skvrn – 9/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook

Epický black metal a “Pán prstenů”. Víc snad netřeba říkat, aby většina příznivců černého kovu poznala, že se jedná o rakouskou legendu Summoning. Uběhlo dlouhých sedm let od doby, kdy bylo vydáno album “Oath Bound”, načež se po SilenioviProtectorovi slehla zem. Není divu, že ohlášení sedmé řadovky rozvířilo moře příznivců spolehlivěji než kterýkoliv z über záporáků Středozemě. Osobně jsem ani po tak dlouhé pauze neočekával nic jiného než cirkulárku místo kytary, naprogramované bicí a vůbec epický nášup, ono ostatně očekávat od Summoning cokoliv jiného by bylo přinejmenším naivní. Přesně to jsem také dostal, ačkoli forma je od alb předchozích o trochu odlišná.

Nemusíte se bát, od prvního tónu jsou to stoprocentní Summoning, ničím neředění, ničím nepančovaní, epika až na půdu. Nezaměnitelný rukopis si prostě nemůžete splést, ani kdyby vás ve dvě ráno vytáhli z postele a chtěli po vás, abyste uhodli název alba podle příslušného songu. Ale… SileniusProtectorem se postarali o to, aby jejich nový počin byl zase o něco jiný než počiny předchozí. “Old Mornings Dawn” je minimalističtější, než jeho starší sourozenci, vsází spíše na ambientní složku, než na bombastičnost a nadsázku, která je epice vlastní. Ve srovnání s “Oath Bound” mi současné vyznění Summoning přijde střízlivější, vyzrálejší a svým způsobem nad věcí. Šeptavé intro “Evernight” jako by předznamenávalo, že pánové do své hudby přimíchali kus elfské vznešenosti a klidu, což potvrzují nejen ve “Flammier” nebo v “The White Tower”, ale i v kterékoliv skladbě, kterou si napříč deskou vyberete. Z celého alba na mě dýchá melancholie jako z žádného jiného dosavadního počinu, jakási odevzdanost, smíření s osudem provázející odchod elfů ze Středozemě na západ a poslední plachtu pomalu padající za obzor viditelný z mol Šedých přístavů.

Příčina mých dojmů z “Old Mornings Dawn” tkví především v klávesách, jež minimalisticky koketující s ambientem. Z typického výraziva rakouského dua nezmizelo skoro nic, od fanfár přes chorály až po melodické smyčce, jen to všechno postrádá průbojnost, neusadí vás silou na prdel, ale spíš vás pohladí po tváři a líně projedou vlasy, coby večerní vánek – což rozhodně není špatně a upřímně se mi současná podoba Summoning v mnohém zalíbila. Samozřejmě, najdete tu i vskutku velkolepé kousky, titulní “Old Mornings Dawn” nebo opravdu uhraničvou “Caradhras“, to by snad jinak ani nebyli Summoning, ale většina skladeb se nese v klidnějším duchu. I kytary, ač místy skutečné cirkulárky, jsou podle mého názoru mnohem zastřenější a klidnější, jejich zabarvení jde spolu s melancholicky znějícími klávesami ruku v ruce a vytváří kompaktní celek, podbarvovaný programovanými bicími. Blackový skřehot obou pánů se naopak nikterak nezměnil. Vedle něj najdete i hlouběji posazené chorály a do několika písní se vrátil ženský vokál. Ten sice spíše recituje, než vyloženě pěje, jako tomu je třeba ve “Where Hope and Daylight Die” z geniálního “Stronghold“, ale jeho přítomnost mne potěšila.

Co zůstalo kompletně nezměněno, je struktura skladeb, délka každého z osmi kousků se pohybuje do deseti minut a v žádném případě tuto hranici nepřekračuje, po stránce skladatelské to jsou naprosto klasičtí Summoning. Tady shledávám snad jediné úskalí celého alba, totiž některé melodie, rytmy, přechody a obraty museli znalci diskografie slyšet během předchozí tvorby už několikrát a Summoning tak poněkud vykrádají sami sebe. Což od minula v podstatě také není žádná změna, SileniusProtectorem prostě a jednoduše došli do fáze, kdy lze jen těžko vymyslet nové, neohrané věci, aniž by se příliš museli vzdálit od tradičního rukopisu Summoning. A ruku na srdce, koho z fanoušků to trápí, když to jsou ti Summoning, které mají tak rádi? Já sám jsem rád za to, že se pánové nepustili do nesmyslného experimentování s vlastní tvorbou, která by v tomto případě opravdu nemusela dopadnout příliš dobře a raději zůstali menších změn především v rámci zvuku.

Summoning tentokrát nahráli opravdu dobré album, odpovídající stáří kapely samotné. Vyzrálé, dospělé, v jistém ohledu elfsky vznešené, melancholické, snad až chladné, mírně nepřístupné. Oproti předchozím albům mi trvalo docela dlouho, než jsem se “Old Mornings Dawn” dostal pod kůži, ale myslím, že výsledek za to opravdu stojí a i přes hodinovou hrací délku nenudí. Je možná dobře, že vás nepohltí na prvním poslech a posluchač si tak musí k albu vybudovat nějaký vztah a pomalu se do něj ponořit, aby jej docenil. Pokud tak ale učiní, rozhodně zklamán nebude.


Další názory:

Mistři epického black metalu na svou novou řadovku tentokrát nechali čekat možná až nepříjemně dlouho a obzvláště s pocitem, že podle aktuálních zpráv od Summoning půjde i o desku na dlouhou dobu zase poslední, může mít “Old Mornings Dawn” pro skalní příznivce lehce hořkosladkou pachuť, ale to samotnému výsledku na poutavosti nikterak neubírá. Na Summoning se mi vždycky líbilo, že dokázali zhmotnit opravdu epickou a majestátní atmosféru, aniž by na rozdíl od mnohých dalších (vlastně spíše od většiny) zněli pateticky nebo směšně. To je něco, co jsem od Summoning vždycky chtěl a co jsem v jejich tvorbě vyhledával, přičemž “Old Mornings Dawn” to nabízí úplně stejně jako starší alba, přestože možná malinko jiným způsobem. Osobně si ovšem myslím, že je to změna maximálně kosmetická, neboť ten opravdový základ tam stále je, a přestože už jsem slyšel mírně rozčarované názory od některých hardcore fanoušků, z mého pohledu se Summoning i přes propast sedmi let od “Oath Bound” v jádru nezměnili – a tohle je přesně ten případ, kdy je to naprosto v pořádku a kdy by naopak nebylo žádoucí, aby docházelo k nějakým velkým posunům. Summoning v roce 2013 jsou pro mě stále ti staří dobří Summoning, minimálně čistě co do kvality, a za to jsem upřímně rád…
H.

Rakouská legenda klávesového black metalu nachystala po letech odmlky velkolepý návrat. To samozřejmě vybízí k otázce, co se za sedm let v táboře tohoto dua vlastně změnilo a zda dlouhé čekání na novou placku stálo za to. Po opravdu výborném intru “Evernight”, které splňuje všechny parametry potřebné k uvození Tolkienovské fantasy atmosféry, následuje Summoningovská klasika – kytary na podkreslení, majestátnost kláves a co především – tradiční zvuk, který z téhle dříve bezejmenné skupiny utvořil velikána (samozřejmě bráno v rámci undergroundových vod). Že by se za těch x let nic nezměnilo, se rozhodně tvrdit nedá, písně se zdají být posluchačsky čitelnější, což podle mě není u Summoning vůbec špatně, a možná právě tento fakt pomáhá nasát z alba tu kýženou náladu, se kterou se páni autoři snažili na posluchače vyrukovat. Výsledný číselný verdikt cítím mezi osmi a půl a devíti body. Pro vyšší známku jsem se nakonec rozhodl kvůli naprosto nehudebnímu ohledu, a to logu, které je snad mým nejoblíbenějším v rámci celého metalového pole, a jak ho jinak docenit, než že ve výsledném hodnocení Rakušanům přilepším.
Skvrn


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.