Archiv štítku: BLR

Bělorusko

Zaklon – Nikoli…

Zaklon - Nikoli...
Země: Bělorusko
Žánr: black metal
Datum vydání: 18.1.2014
Label: selfrelease

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Against PR

O tom, že Zaklon nepatří k nejznámějším black metalovým uskupením, zřejmě není třeba debatovat. Patrně nejzajímavější je na tomto jednočlenném projektu, vedeném jistým Temnarodem, jeho původ. Bělorusko není destinací, ve které by bylo metalu obecně přáno, a tudíž je dost možné, že se Zaklon na zdejší scéně těší výsadnímu postavení. Ne díky kvalitě, kterou v hudbě Temnaroda nejsem s to najít, ale kvůli solidní dávce let, jež na scéně strávil. Zlo Zaklon šíří počínaje letopočtem 1999, respektive pak rokem 2004, kdy projektu vychází první veřejný demáč. Demo dává demo a přichází rok 2010, který se nakonec ukazuje jako zlomový. Zaklonu vychází první řadovka a začíná nesmírně potentní období, kdy v pětiletém rozmezí vychází hned čtyři plnohodnotné desky. “Nikoli…”, o které bude v následujících řádcích řeč, je tou poslední z nich.

Upřímně si nemyslím, že by se za těch x let od vydání prvního dema něco drasticky změnilo. “Nikoli…” si totiž není těžké splést s na koleni tvořenou nahrávkou nově vzniknuvší kapely, což pro víc než 15 let tvořící projekt není oslnivá vizitka. Navzdory neznalosti minulých počinů je jistota, že Zaklon neprošel jakýmkoliv vývojem a hudebně zamrznul někde v polovině 90. let, takřka stoprocentní. Což o to, proč si čas od času takový oldschool nepustit. Jenomže když se hudební neohrabanost, skladatelská impotence a nulová atmosféra spojí dohromady, je v tu chvíli úplně jedno, o jaký stupeň undergroundové zapadlosti jde.

Stopáž jednotlivých skladeb přesahuje nejednou desetiminutovku a na první pohled dává tušit, že by songy mohly oplývat solidním vývojem. Bohužel, zdání klame. Jednotlivé písně vedou jaksi do nikam a leze z toho jen nezáživné repetitivní cosi. A když už se přeci jen objeví nějaký solidnější moment, zabije to Temnarodův vokál, který mě na nahrávce vzhledem ke stereotypnosti častokrát i obtěžuje. Nejzajímavější jsou patrně ambientní vložky a intro. Jinak je to, vážení, těžká nuda. V rámci možností poslouchatelná, ale přetěžká.


Infestum – Monuments of Exalted

Infestum - Monuments of Exalted
Země: Bělorusko
Žánr: progressive black metal
Datum vydání: 31.10.2014
Label: Lacerated Enemy Records

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity PR

“Monuments of Exalted” je docela pěkným příkladem, jakou vtipnou náhodou se člověk někdy k nějaké kapele může dostat a jak je (metalový) svět vlastně malý. Ta vtipná náhoda spočívá v tom, že jsem si chtěl jednou pustit desku “The Reflecting Void” od německého projektu Infestus, nicméně jsem se omylem ukliknul a namísto toho pustil letošní počin běloruských Infestum, kteří se až na jedno písmenko jmenují totožně. Vzhledem k tomu, že se mi to docela líbilo, nechal jsem to hrát a poslouchal. Oním malým metalovým světem mám pak na mysli to, že nedlouho poté, co jsem Infestum takovouto náhodou objevil, přistálo “Monuments of Exalted” na redakčním emailu v nové várce nahrávek určených k recenzím.

Pojďme ovšem už k samotným Bělorusům. Kdesi se můžete dočíst třeba to, že Infestum produkují pagan black metal, nicméně ani všemocné internety nejsou jak vidno tak úplně všemocné, protože tohle je bohapustý kec. Samozřejmě, nemám tušení, jak tomu bylo na předchozích dvou nahrávkách, které neznám, na aktuálním počinu “Monuments of Exalted” bych se však nebál mluvit spíše o progresivnější formě black metalu lehounce líznuté industriálnem. Pohanství však nečekejte ani náznakem.

Nesporná výhoda Infestum tkví v tom, že je jejich hudba poměrně chytrá, členitá, propracovaná a dle mého skromného názoru taktéž kvalitní, zároveň se však nejedná o nějaké těžce stravitelné avantgardní peklo. To z “Monuments of Exalted” činí počin, který se poslouchá takřka sám, přesto má nějakou životnost a není třeba jej zahazovat po třech posleších s tím, že už vám nemá co dát.

Největší slabinu nahrávky tak vidím v předělávce “The Evil One” od Venom… Tyhle odrhovačky Venomu fungují maximálně tak u Venomu, mezi vlastní tvorbou Infestum však song působí přespříliš primitivně, byť se jej Bělorusové samozřejmě pokusili převést do svého stylu. Také bych se obešel bez bonusových remixů, které byly přidány k nové verzi (původně počin vyšel na jaře vlastním nákladem), ale to nakonec není nic tak zásadního, aby to zničilo skvělý dojem z velice povedené desky.


Door into Emptiness – Znaki rabizny płyni lipenia

Door into Emptiness - Znaki rabizny płyni lipenia
Země: Bělorusko
Žánr: trip-hop / ambient / experimental
Datum vydání: 6.7.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Miednaja pieśnia
02. Lipieńskija chvali
03. Ap-pa-ru
04. Bukiet
05. Vakacyji
06. Ra-to
07. Aerobika
08. Kamiennaja pieśnia
09. Plesiosaurus Klingerti

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Skvrn – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Bělorusové Door into Emptiness svého času hrávali takový poměrně nudný black metal, v němž ovšem dřímal hodně velký potenciál. Většina takových mladých kapel s potenciálem však onen potenciál nakonec zužitkovat nedokáže, částečně možná i proto, že je dnes trendem, aby skupiny hned od začátku všichni plácali po ramenou jen za to, že umí hrát na kytaru, a v recenzích jim všichni dávají osmičky. Je to smutné, ale je to tak, protože když vám všichni budou vykládat, že jste geniální, postupně si to taky začnete myslet, že jste asi fakt dobří, a nebude sebemenší vůle se nikam posouvat. Nicméně Door into Emptiness by klidně mohli být jednou z těch výjimek, které potvrzují pravidlo, protože oni svůj potenciál zužitkovat opravdu dokázali. Bylo to znát již na předchozí desce “Radio Ja” z ledna letošního roku a na nejnovějším “Znaki rabizny płyni lipenia” to dokonale potvrdili.

Na to, že jsou Door into Emptiness v podstatě neznámou skupinou, je sleduji vlastně docela dlouho (z pohledu délky doby jejich fungování), vždy jsem jim ovšem věřil, že to v nich je a že mají na to, aby tvořili skvělé věci. Ne, že bych se chtěl chlubit, že jsem to tenkrát říkal, ale fakt jsem to říkal a jsem upřímně rád, že to takhle nakonec dopadlo – ani ne proto, abych mohl machrovat, že jsem měl pravdu, ale především proto, že tím pádem tu máme další výtečnou hudbu k poslechu.

Vraťme se však ještě na chvilinku k vývoji hudební tváře skupiny. Jak již padlo, Door into Emptiness začínali na black metalu, postupem času však v jejich tvorbě rostl podíl experimentu. A právě v těchto momentech, kdy Bělorusové opustili vody black metalu a vrhli se hrátek s lehkou elektronikou, jejich potenciál promlouval naplno. Podle všeho si to asi uvědomili i oni sami, takže postupně právě tato tvář začala v jejich hudbě zabírat čím dál tím více místa. Nicméně to bylo až lednové “Radio Ja”, celkově třetí album kapely, na němž Door into Emptiness dali elektronice opravdu velký prostor, takže zde black metal a experiment stály už jako rovnocenní soupeři.

Ačkoliv bylo “Radio Ja” skvělé a minimálně jedna skladba – jmenovitě nepřekonatelná “Zimovym dniom, stojačy la vakna, ja atrymaŭ padarunak” – téměř geniální, stále jsem doufal, že toto ještě není vrchol, že Door into Emptiness mají ještě na víc a že to v budoucnu dokážou deskou, jež se naplno vrhne do kombinace trip-hopu, ambientu a experimentu. Rozhodně jsem ovšem nečekal, že ta budoucnost přijde takhle rychle, za pouhopouhý půlrok. Nicméně to v žádném případě nevadí. Co se totiž hudebního směřování a kvality hudby týče, “Znaki rabizny płyni lipenia” je přesně tím, co jsem od Door into Emptiness chtěl slyšet.

Jak jste si již jistě domysleli, v překladu to znamená, že je v případě “Znaki rabizny płyni lipenia” už takřka bezpředmětné mluvit o black metalu nebo vlastně jakémkoliv jiném metalu. Hlavní slovo má elektronika… “Znaki rabizny płyni lipenia” je už prostě čistě trip-hop/ambientní deska. Kytara se sice tu a tam stále ozve, ale jde pouze o několik málo momentů a i v těch se jedná spíš jen o doplněk k neutuchající elektronické složce. A je to jenom dobře, protože Door into Emptiness s touto nahrávkou do puntíku potvrdili to, o čem jsem byl přesvědčen už nejpozději na “Radio Ja”, a sice že právě experiment jim sluší (a také jde) nejlépe.

Jediná věc, která mě trochu mrzí, je snad jen to, že se na “Znaki rabizny płyni lipenia” nenachází žádná opravdu dechberoucí kompozice, jakou byla již jmenovaná “Zimovym dniom, stojačy la vakna, ja atrymaŭ padarunak” na “Radio Ja”. To ovšem neznamená, že by nebylo co poslouchat, protože i zde se nachází pár z obecného hlediska neskutečně silných skladeb. Pro mě osobně se tyto nacházejí zejména ve středu nahrávku v podobě “Bukiet”, “Vakacyji” a “Ra-to”, přičemž zejména ta druhá jmenovaná je naprosto excelentní. Taková “Kamiennaja pieśnia” je však taktéž úžasná jako máloco jiného.

Kompletní příklon k elektronice má však ještě dvě nesporné výhody. Tou první je mnohem větší soudržnost a vyrovnanost (aniž by se snad hudba stala jednotvárnou záležitostí). I toto je sice důležité, ona druhá výhoda je ale ještě mnohem důležitější – díky (konečně) jednolité hudební formě už zde není nic, co by mohlo rušit nádhernou snovou atmosféru. A vzhledem k tomu, že právě ta je tou největší devízou současných Door into Emptiness, asi nikoho nepřekvapí, když nyní prohlásím, že je “Znaki rabizny płyni lipenia” tím nejlepším, co Bělorusové doposud natočili.

S výslednou podobou desky jsem maximálně spokojen. Door into Emptiness mi dali přesně to, co jsem od nich chtěl slyšet a v co jsem doufal. A hlavně byla očekávání splněna nejen co do hudební formy, ale především co do jejích kvalit. Jsem přesvědčen, že toto byl pro Bělorusi nejlepší možný krok, a upřímně doufám, že v tomto duchu budou ve své tvorbě pokračovat i nadále. I kdyby se totiž už třeba nikam nehnuli, alba jako “Znaki rabizny płyni lipenia” jim sežeru vždycky a s obrovskou radostí.


Další názory:

Nemá cenu dopodrobna opakovat to, co H. obsáhle vylíčil nade mnou. Z nevalného black metalu, který Door into Emptiness drhli ještě před pár lety, se vyklubal nesmírně zajímavý experiment. Zpočátku jsem nebyl ochoten skousnout, že kapela na black metal úplně rezignovala a jeho stopy připomíná snad jen občasný křik. Když jsem se však s absencí black metalu dostatečně vyrovnal, začaly na mě postupem času vyskakovat fantastické nápady. Až na žánrový odklon však zůstalo výrazivo kapely víceméně stejné – pořád jde o hodně minimalistickou, tichou a intimní muziku. Třeba minulé “Radio Ja”, na kterém ještě byla znát black metalová minulost kapely, mi bylo nepatrně bližší. Souhlasím sice s tím, že nepůsobilo tak celistvě jako “Znaki rabizny płyni lupenka”, ale právě ona kombinace black metal/elektronika pro mě byla krapítek zajímavější než čistě ambientní deska. Dokud však nápady budou, jakože zatím jsou, budu Door into Emptiness zachovávat neustálou přízeň, byť by se to vyvinulo k žánrům, které jsem doposud nevyhledával. A to je myslím úžasná vizitka.
Skvrn


Stormhold – Eyes in the Eyes

Stormhold - Eyes in the Eyes
Země: Bělorusko
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 1.4.2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Another Day
02. Eyes in the Eyes
03. The History Pages

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Stormhold

Bělorusko vskutku není tradiční zemí pro metalové kapely. Stačí si vzpomenout, jaká aféra vznikla zakázáním koncertu německých Rammstein. Tento postoj garnitury k mírně perverznímu vystoupení kapely však nic nemění na tom, že i v zemi, v níž prakticky vládne diktatura, vznikají metalové celky velmi slušné úrovně – a to jak skladatelsky, tak i technickým zázemím. Dnes recenzované ípko “Eyes in the Eyes” od Stormhold do této kategorie zapadají na výbornou. A jak konkrétně? To by vám snad měly objasnit následující řádky.

Šestičlenná smečka původem z Gomelu drhne cosi na způsob melodického death metalu. Bylo by ale chybou očekávat placku podle posledního střihu, spíše naopak. V rámci tří skladeb vám Stormlord představují tři poněkud odlišné tváře své tvorby. Nebo spíše představili, neboť tento drobný zářez do pažby přibyl do diskografie na začátku loňského dubna. Všechny tři se vyznačují několika styčnými plochami: skvěle snoubí drsný nášup s melodickými pasážemi, přitom ale nezapomínají ani na techničtější stránku hudby a některé party zní docela progresivně. Za “progovější” zvuk zčásti může i výrazná baskytara v podání Alexnadra Chernouse, který si v úvodním songu “Another Day” střihne sympatické basové sólo. Ale ani zbytek písně rozhodně nezaostává a hned zkraje snoubí nálady obou následujících skladeb. Druhá titulní “Eyes in the Eyes” je skladbou plnou rychlých sypaček i pěkných melodií. Pro mě asi nejpovedenější píseň alba. Závěrečná “The History Pages” pak nabízí spíše valivější tempo a hutnější riffy, mimo nich ale i výraznější zapojení kláves. Vyzdvihnout musím hlavně solidní melodie, které jsou asi nejzajímavější položkou většiny skladeb. Jsou chytlavé a rozhodně táhnou EPčko kupředu. Obecně ale EP nabízí na relativně krátké hrací době několik velmi dobrých a zapamatovatelných momentů.

Co se muzikantských výkonů týče, musím ještě jednou zmínit především vynikající baskytaru. Bylo by ale značně nefér vynechat oba kytaristy, Vyacheslava Gasakova a Dmitrie Michailova. Alex Gasakov pak odvádí za mikrofonem spíše průměrnou práci – jeho growl by mohl být o poznání lepší. Vedle precizní hry nástrojů docela zapadává, což je trochu škoda. V neposlední řadě by jeho projevu prospělo i lepší frázování, především v titulní skladbě. Když jsme u těch negativ, největším škraloupem je pak asi samotný zvuk, který občas působí opravdu hodně nevyváženě a občas se stane, že se zvuk jednoho nástroje utopí ve zbytku ostatních, nebo dostatečně nevynikne hra jedné ze dvou kytar. Tady je nutno podotknout, že místy mdlý Alexův výraz není způsoben jen jím samým, ale v některých případech právě nevyváženým zvukem. Jedinou stabilní položkou je vážně jen omílaná baskytara a ani v jejím případě to neplatí stoprocentně. Od kapely, která už má debut dávno za sebou bych osobně čekal produkci a mastering zvládnutý o poznání lépe – na druhou stranu ale pochopím, že v jejich domovině je nejspíše není tak jednoduché zajistit dobré nahrávací podmínky. Obzvlášť když uvážím, že některým kapelám se to nedaří ani v naší kotlině.

Pozitivní dojmy však nakonec převládají, hlavně z dobře zvládnuté skladatelské stránky. Pestrá struktura skladeb, rozmanitost jednotlivých kusů, chytlavé melodie, úderné riffy. To všechno můžete od Stormhold očekávat na tomhle krátkém EP očekávat. Především ale mám z téhle party Bělorusů dojem, že do svojí hudby dávají skutečně sami sebe, což ve spojitosti s dalšími kvalitami posouvá desku ještě o nějaký ten půlbodík do nadprůměru. Ostatní nedostatky už nějak zkousnout dají, zejména jste-li fanoušci žánru. Otevřenou otázkou pak spíše zůstává, co Stormhold předvedou na připravovaném albu “The Lost World”


Door into Emptiness – Radio Ja

Door into Emptiness - Radio Ja
Země: Bělorusko
Žánr: experimental / black metal
Datum vydání: 26.1.2014
Label: Possession Productions

Hodnocení:
H. – 8/10
Skvrn – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

První pohled (H.):

Se jménem běloruského projektu Door into Emptiness jsem se poprvé setkal na jeho druhém albu “Sviata” z prosince 2012 a už tehdy mě ta hudba zaujala. Kapela zde nabídla otevřený a i poměrně neotřelý black metal… nebo lépe řečeno, ten samotný black metal byl spíše takový průměrnější a ničím výjimečný, ale když se Door into Emptiness pustili do odlišných žánrových vod a pokusili se trochu zaexperimentovat, vznikaly z toho opravdu výtečné momenty. Tak jako tak to bylo dost na to, abych neváhal s poslechem následovníka s názvem “Radio Ja”, jenž vyšel letos…

A k mé velké radosti udělali Door into Emptiness na “Radio Ja” přesně to, v co jsem doufal, tedy že tu část své hudby, která byla nejméně záživná (black metal), omezili takřka na minimum a po hlavě skočili do vod experimentu, ambientu, trip-hopu a dalších libůstek. Čas od času se sice black metal ozve (chce se dodat: bohužel), jako je tomu třeba v začátcích“Samnambuła” nebo Dyjaloh”, ale většina nahrávky se nese v experimentálnějším duchu, což kvituji s obrovským povděkem, jelikož v téhle poloze zadupávají Door into Emptiness své metalové já hluboko pod zem. Důkazem budiž třeba finální čtvrthodinka “Žalejka”, druhá půle “Samnambuła” a především naprostá fantazie v podání “Zimovym dniom, stojačy la vakna, ja atrymaŭ padarunak”.

Asi nikoho nepřekvapí, když teď řeknu, že se mi Door into Emptiness“Radio Ja” opravdu trefili do noty, mně se ta deska ohromně líbí, byť tam stále vidím prostor pro vývoj směrem vzhůru. Klidně bych se propříště nebál black metal vypustit úplně a zaměřit se na tu experimentální část tvorby, protože v té mají Door into Emptiness obrovský potenciál. Pokud by někdy vydali album, které by se celé skládalo ze skladeb jako “Zimovym dniom, stojačy la vakna, ja atrymaŭ padarunak”, tak bych se nebál sáhnout po nejvyšším možném hodnocení…


Druhý pohled (Skvrn):

Door into Emptiness na mě až doteď působili především po vizuální stránce. Tajemná postava na obálce vždy přitahovala mé oko a zatímco oko se vždy dosyta nabažilo, ucho zůstávalo tak nějak zkrátka. Ne, že by byla minulost Door into Emptiness nějaká špatná, ovšem hudba nikdy nedokázala naplnit očekávání získaná výtvarným podáním a zapadala v průměru. Vydáním “Radio Ja” se však pomyslné váhy začínají srovnávat

Tak zaprvé, black metal už ani zdaleka nehraje prim a do popředí se dostává elektronika. Nebylo by to poprvé, kdy se kapela dostala tak rychle od black metalu až k na první pohled (poslech) tak odlišnému žánru, jakýmžto elektronika bezesporu je. Ovšem ona elektronická, experimentálnější stránka mají poněkud jinou náladu, než by možná někdo čekal. Nálady jako agrese a naštvanost tu nedostávají prostor a dopředu se dere spíš taková zasmušilost, do které se právě hodí blackový vokál, který bych klidně nechal více zaměstnat. Atmosféra – to je to, co dělá z “Radio Ja” tak trochu unikát, a i když už si třeba během “Zimovym dniom, stojačy la vakna, ja atrymaŭ padarunak” vzpomenete na Thy Catafalque, hned následující skladba “Samnambuła” vám to bleskurychle rozmluví.

Právě střed alba je nejsilnější a nejrozmanitější. Nachází se v něm primitivnější i rozsáhlejší kompozice a především v oněch méně přímočarých, jako jsou již zmiňované “Zimovym dniom, stojačy la vakna, ja atrymaŭ padarunak” a “Samnambuła”, může posluchač zaslechnout Door into Emptiness v celé jejich kráse. Naopak za ne zcela šťastnou volbu považuji zařazení šestnáctiminutové (mimochodem opět skvělé) písně “Žalejka” až na samotný konec desky. Podle mého gusta by se na konec hodil výraznější kousek ve stylu “Cudy”, ale to je jen drobnost.

“Radio Ja” je určitě skvělá nahrávka pro ty, kteří v pochmurné (metalové) hudbě hledají něco jiného. Ačkoliv má album k dokonalosti ještě krůček, cítím, že Door into Emptiness ani omylem neřekli své poslední slovo a ona bezchybná nahrávka jednoho dne přijde. Silných osm.


Litvintroll – Czornaja panna

Litvintroll - Czornaja panna
Země: Bělorusko
Žánr: folk metal
Datum vydání: 15.4.2013
Label: Sound Age Productions

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Klidně se přiznám, že v případě Litvintroll jsem si poprskal monitor smíchem už jen z jejich názvu, protože okatěji už snad na finské kolegy Finntroll ukázat nešlo. Jestli to měl být způsob, jak si přilákat fanoušky “nenápadným” odkazem na jméno známějších seveřanů, v mém případě to fungovalo naprosto opačně a spíš mě to od poslechu odrazovalo.

S tím souvisí i to, že když už jsem se do poslechu alba “Czornaja panna” pustil, navzdory skvělému obalu (!), který by normálně sliboval spíše vážnější tvorbu, jsem se psychicky připravoval na rozjuchanou hopsačku kvality spíše horší než lepší. A upřímně, první skladba “Da siabra” toto očekávaní docela i naplnila, byť se nejedná o vyloženou tupost a poslechnout se to dá bez větších problémů, je to na můj vkus moc skákací, ačkoliv jedna pěkná pasáž krátce před polovinou třetí minuty tu je. Jak ovšem “Czornaja panna” začala postupovat dále ve své hrací době, postupně jsem si musel názor trochu poopravit, protože s přibývajícími minutami Litvintroll několikrát příjemně překvapí, dokážou vytvořit příjemnou folkovou atmosféru, zvládnou se vytasit s některými vyloženě výtečnými momenty a nápady (například závěr “Kamarova smierc”) nebo i celými písničkami (setsakra povedená instrumentálka “Ad astra” – klávesový motiv, který začne na konci druhé minuty, je vysloveně lahůdkový).

Výhodou hudby Litvintroll je to, že balancují přesně na té hraně, kdy svým folk metalem dokážou zaujmout vyznavače jak těch jednodušších podob žánru, tak i uspokojit posluchače, kteří mají trochu vyšší nároky a čekají od muziky víc než doprovod ke kalení. K tomu už stačí jenom přidat neokoukanost kapely a hned tu máme černého koně čistokrevného folk metalu. Je smůla, že díky svému trochu nestrategickému původu (z pohledu větších firem) asi Litvintroll moc neprorazí, protože kdyby zněl mainstreamový folk metal takhle, hned je to tu o něčem jiném… Každopádně škoda blbského názvu kapely a nic moc prvního songu, jinak příjemné překvapení…


Bradi Cerebri Ectomia – Supreme Heterozis

Bradi Cerebri Ectomia - Supreme Heterozis
Země: Bělorusko
Žánr: goregrind
Datum vydání: 15.3.2013
Label: Bizarre Leprous Production

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Bizarre Leprous Production

Další kapelka věnující řádně krvavému goregrindu. Tentokrát z Běloruska. Tečka. Tím bych asi mohl skončit. Tahle deska totiž nepřináší na grindové pole nic nového ani nikterak vzrušujícího. Jen miliontou variaci na miliontou variaci milionté variace. Grind jako okrajový žánr má u nás celkem zažitou tradici a scéna je dost rozvětvená a tím pádem má taky dost fanoušků. Ti pak nadšeně vyposlechnou téměř jakýkoliv “bordel”. Já osobně mám grind radši naživo, kdy se člověk vážně může vyblbnout a vybít při pořádném pogu. Na desku se pak takové koule ale přenášejí těžko a tím pádem pro mě spousta desek postrádá kouzlo. To je případ i “Supreme Heterozis”, které vyšlo v březnu u českého vydavatelství Bizarre Leprous.

V rámci žánru je deska relativně dlouhá, bezmála 35 minut, a skladby většinou dosahují téměř dvou minut. A nic moc se v nich neděje. Riffy a pasáže jsou na sebe nakupené bez ladu a skladu a postrádám nějaké silné momenty. Struktura skladeb je jednoduchá, stejně jako motivy, asi aby se to dobře hrálo i pod vlivem pivek (úsměv). Stejně jako u nedávno recenzovaných Japonců Go-Zen mě tady vyloženě sere beztextový vokál, jenž je tvořen jen kanálovými guturálními pazvuky nebo kvičením. Tohle mi prostě nic nedává a spíš mě to obtěžuje. Nejsem vyloženě odpůrce podobných vokálních stylů, ale to prostě do té muziky musí zapadnout, jako to umí třeba naši Ahumado Granujo. Tady to působí jako rušivý element. Občas se objeví experimenty s elektronikou (tucavý rytmus a občasné distorční ruchy), které ale celkem zapadnou v prach a nějak postrádám jejich logiku. Hoši hrající grind jsou většinou veselé kopy, o čemž se určitě dá přesvědčit i v případě tohoto alba, nějaké skryté vtípky se tu najdou.

Výslednému dojmu příliš nepomáhá ani zvuk. Připadá mi takový zvláštně plochý a bicí zní vyloženě vtipně. Já vím, že nazvučení u podobného druhu alb nehraje důležitou roli, ale řekl bych, že plný zvuk může pomáhat přenést tu energii, která z toho určitě sálá naživo. Já se hrozně nerad opakuju, ale o téhle desce můžu v bleděmodrém říkat to, co jsem napsal již u stájových kolegů Go-Zen. V rámci žánru pro mě průměr. Je mi jasné, že mě někdo může osočit z toho, že tomuhle stylu nerozumím, ale nedá se nic dělat, já to tak prostě slyším. Není to tak, že bych od nich čekal nějaké vysoké umění, o tom to přece jen není, ale na poslech mě tohle album prostě nedokáže zabavit, jde mi jedním uchem dovnitř, druhým ven. Pobavit především sebe a pak fanoušky pod pódiem, v tomto je subkultura grindu relativně jasně vyprofilovaná a dovedu to pochopit. Já jako pozorovatel ne tolik zabředlý do žánru, bych si to naživo určitě užil taky, ale z desky to pro mě nijak valný zážitek není. Moje hodnocení tedy rozhodně neznamená, že odsuzuji kapelu Bradi Cerebri Ectomia do hlubin, jen že mě jejich album “Supreme Heterozis” příliš nebaví.