Finská kapela The Crescent, která pokračuje v odkazu Enochian Crescent, se vyčlenila do dvou formací téhož názvu. Tu první vede kytarista Viktor, který si kolem sebe sehnal nové spoluhráče, v té druhé se pak angažuje zbytek sestavy původně platné do roku 2016.
Druhá jmenovaná inkarnace The Crescent připravuje novou desku a jako ochutnávku vydává EP „Totuuden ikuinen ääni“. Počin je k mání od 5. dubna jako jewelcase CD. Tracklist a obal následují níže.
Viktor již nicméně označil „Totuuden ikuinen ääni“ jako bootleg vydaný „bývalými členy, kteří nemají nárok na vydávání pod jménem Enochian Crescent nebo The Crescent“.
01. Kuilu 02. Kuoleman kosketus 03. Pimeään merkitty 04. Yksinäisen työ 05. Totuuden ikuinen ääni
Když tak o tom přemýšlím, docházím k závěru, že deska The Crescent opravdu patřila mezi mé osobní nejočekávanější nahrávky v letošním roce. Jak je to u debutového alba nepříliš známého uskupení vůbec možné? Vlastně úplně lehce, jelikož “Risti” je debutem pouze formálním, nikoliv však opravdovým. Ve skutečnosti skupina funguje již od roku 1995, kdy byla založena, avšak ne jako The Crescent, nýbrž pod jménem Enochian Crescent. Finové se postupem času vyvinuli od syrovější (nicméně stále velmi kvalitní) formy black metalu až kamsi k jeho progresivní verzi, která se v tomto případě vyznačovala tou nejvyšší úrovní, otevřeností vůči dalším vlivem, aniž by postrádala sugestivnost či atmosféru. Kdysi dávno kdosi Enochian Crescent nazval finskou black metalovou elitou, a přestože už si nepamatuji, o koho šlo, do posledního puntíku s ním souhlasím, jelikož minimálně deska “Black Church” a EP “NEF.VI.LIM” jsou opravdové klenoty, kterých si ve své vlastní skromné hudební sbírce vážím opravdu hodně – jak již však bylo řečeno, i předcházející tvorba je bez přehánění úžasná a mám ji velmi rád. Celkově za sebou Enochian Crescent zanechali tři dlouhohrající desky “Telocvovim” (1997), “Omega Telocvovim” (2000) a již zmiňovanou “Black Church” (2006), dále pak dvě výtečná minialba “Babalon Patralx de Telocvovim” (1998) a taktéž zmiňované “NEF.VI.LIM” (2010) a několik dalších neřadových počinů, z nichž z mého pohledu nejpamátnější je asi split “O.B.C.”, na němž Enochian Crescent sdíleli nosič s The True Black Dawn a O (což je jen tak mimochodem také pěkně vypečená sebranka, ti O – milovníkům kvalitního garážového bordelu mohu jen doporučit, to sem ovšem nyní nepatří).
Pro nezasvěcené zůstává nezodpovězenou otázku, co vede relativně zavedenou skupinu ke změně jména po 17 letech fungování. Tím důvodem byl odchod jednoho ze dvou zbývajících zakládajících členů a zároveň jednoho ze dvou hlavních tahounů Enochian Crescent, vokalisty Drakh Wratha, jenž se rozhodl věnovat pouze spřízněným The True Black Dawn. Druhá vůdčí osobnost, kytarista Victor Floghdraki, se v důsledku toho rozhodla činnost stávající kapely ukončit a nadále pokračovat pozměněným jménem, kterýmžto je samozřejmě The Crescent. Předělem mezi oběma formacemi se stal společný split, na němž se objevila úplně poslední skladba Enochian Crescent a úplně první kompozice The Crescent. Odsud už je jen krůček k hlavnímu předmětu našeho dnešního povídání – čerstvému dlouhohrajícímu opusu “Risti”…
Hudební stránka dopadla relativně dle očekávání, neboť hlavní tvůrce hudby zůstal na svém místě, čili se dá myslím vcelku bezpečně prohlásit, že “Risti” víceméně pokračuje tam, kde Enochian Crescent skončili s “Black Church”, resp. “NEF.VI.LIM”. Hlavní změna se tedy – naprosto logicky – odehrává v rovině vokálu, jehož se ujal Hellwind Tuonenjoki, známý též jako Hellwind Inferion, který se již objevil v tak velkém množství formací finské undergroundové scény, že to snad ani nemá cenu vyjmenovávat. V porovnání s ním mi vokál Drakh Wratha osobně přišel mnohem maniakálnější a nepříčetnější, nicméně i Hellwind odvádí naprosto úctyhodnou práci a na svého předchůdce navazuje více než důstojně. Těžko říct, jak bych to viděl, kdyby nedošlo ke změně názvu, dost dobře možná bych už jen z principu láteřil nad nepřítomností Wratha, avšak za nastalé situace mi toto řešení přijde jako nejlepší možné a samotný Hellwind za svůj výkon nezaslouží nic jiného než uznalé pokývání hlavou, neboť po celou hrací dobu “Risti” s jistotou dokazuje, že do kapely nebyl přijat jen náhodou.
Přejděme nyní pomalu k již zmiňované hudební stránce a pojďme si alespoň zhruba povědět, oč se v případě The Crescent jedná, neboť – a to aniž bych chtěl kohokoliv ze čtenářů podceňovat – si dovolím odhadovat, že ne všichni měli tu čest s produkcí Enochian Crescent. V jádru se jedná o progresivní black metal, což je ovšem stále poměrně široký pojem, takže co si pod tím má člověk představit? Inu, ve zkratce řečeno – to nejlepší, co si jen představit dokáže. Nejspíš to teď vyznělo poněkud melodramaticky, což rozhodně nebylo účelem, nicméně hudba The Crescent, potažmo Enochian Crescent je opravdu TAK dobrá. Zdaleka nečekejte nic moc ortodoxního, ačkoliv se tak samotná skupina může na první pohled podle fotografií tvářit – ta muzika má opravdu otevřenou mysl a nebojí se nápaditosti, rozmanitosti, změny temp a nálad i poměrně široké variability v rámci jednotlivých skladeb, ačkoliv se jedná o relativně kratší kusy. Někoho by možná mohlo překvapit, že riffy jsou až nečekaně melodické, přesto se ovšem nedá tvrdit, že by The Crescent vyznívali nějak přehnaně melodicky nebo takříkajíc “měkce”. Výsledkem je poměrně ojedinělý black metal, který stojí někde na průsečíku progresivní, melodické a staroškolské větve svého žánru, avšak s tím dodatkem, že nejblíže má jednoznačně k té první.
Snad jediné, na čem “Risti” tak trochu ztrácí, je v mých očích fakt, že – a nemohu si pomoct, i přes změnu jména – navazuje na fenomenální opus “Black Church”. “Risti” – přestože se jedná o bezesporu úžasnou nahrávku, která mne velmi baví a asi hned tak nepřestane – totiž neobsahuje nějaké nepokrytě fantastické kompozice, jež by se téměř dotýkaly dokonalosti, jako tomu bylo na “Black Church” v případě třeba excelentní “Thousand Shadows” nebo geniální “Ghost of Saturn”, která je ve svých dvou minutách tak sugestivní, až se tomu nechce věřit. Tím ovšem neříkám, že by “Risti” neobsahovalo působivé písně – jako příklad mohu bez sebemenších problémů zmínit třeba uhrančivě vygradovanou “Sielunsyöjä”, lahůdkovým refrénem opepřenou “Lilitu” nebo kontrastně vystavěnou “Maankiertäjä”. Avšak pokud bych měl volit jeden jediný vrchol, nejspíše bych sáhnul po předposlední “Kahdeksas Kuoro” se skvostnými sbory. Jak vám jistě došlo z názvů songů, The Crescent v muzice tentokrát z velké části zpívají svým rodným jazykem (s výjimkou středu nahrávky v podobě “Lilitu”, “Eosphoros” a “Choronzon”), což je z mého pohledu další bonbónek, který ještě o něco dál navyšuje nevšednost už tak nepokrytě zajímavé desky.
Upřímně se přiznám, že jsem na “Risti” čekal opravdu hodně dlouho a také jsem toho od alba hodně očekával – o to více mě pak ve výsledku těší fakt, že konečný výsledek mě nijak nezklamal, ba právě naopak. Sice jsem prohlásil, že “Black Church” si aktuálně cením o něco výše, což je za současného stavu věcí pravda a zcela jasně mohu prohlásit, že kdyby se “Risti” nemuselo poměřovat s tímto opusem, dostalo by ode mě aspoň o půl bodu více, ale to nic nemění na faktu, že se mi nové album velmi líbí, čemuž asi trochu napomáhá i to, že jsem i přes vysoká očekávání překonání “Black Church” nepředpokládal. “Risti” nicméně zcela jasně dokazuje, že tahle skupina má jednoznačně smysl a velikou sílu i po výměně jména a odchodu jednoho z někdejších klíčových členů. The Crescent (Enochian Crescent) tak i nadále patří mezi mé velké oblíbence zcela právem.
Další názory:
Enochian Crescent je kapela, která v jistých kruzích vzbuzuje emoce blízké náboženské oddanosti. Sám jsem s nimi neměl dosud žádnou zkušenost, což jsem se rozhodl napravit poslechem alba “Risti”, vydaného již pod hlavičkou nové inkarnace kapely, The Crescent. “Risti” je plné velmi dobrého melodického black metalu, který sem tam sklouzne k progresivnějším vlnám, jindy se zase ocitne v poněkud folkové zahrádce. Tak či onak je to deska na poslech nesmírně příjemná, poměrně jednotná a zároveň dostatečně rozmanitá, aby posluchače nenudila. Tomu ostatně nahrává i hrací doba stěží přesahující čtyřicet minut, kterou bych ještě nedávno kritizoval jako nesmírně krátkou, ovšem dnes je to pro mne spíše příjemná změna. Velmi mě překvapilo, jak snadno se mi “Risti” dostalo pod kůži už při prvním přehrání, nevím ovšem, jestli nezačne po delší době posluchače nudit. Nic tomu však zatím nenasvědčuje. Kolega nade mnou jistě album rozebral dostatečně, a tak není třeba delších řečí. Za mě jasná a zasloužená osmička. Zajus
1. Triptykon – Eparistera Daimones
Jaká deska bude figurovat v mém speciálním eintopfu na prvním místě, to mi bylo jasné už od konce března, kdy Thomas Gabriel Fischer vyvrhl na svět nový opus pod hlavičkou svého aktuálního projektu Triptykon. Pokud někdo měl tu odvahu o jeho kvalitách pochybovat, pochyboval zbytečně. “Eparistera Daimones” je totiž monument hodný srovnání s legendárním počinem “To Mega Therion” i comebackovým eposem “Monotheist”. Je to album neskutečně uhrančivé a slova beroucí, deska, která svého posluchače nenechá vydechnout. Přesně takhle zní hudba, která je nadčasová a geniální. K tomu si ještě připočtěte úchvatnou grafickou podobu luxusního digibooku a nebudete mít žádných pochyb, že nic lepšího již snad pěkných pár let nevyšlo.
2. Deathspell Omega – Paracletus
Deathspell Omega je hudební personifikace chaosu, ztělesnění pekla na zemi. Neutuchající touha tvořit silné skladby s působivou atmosférou za pomoci disharmonicky extrémního výraziva stejně tak jako mrazivých melodií dalo vzniknout desce tak úchvatné, až se tají dech. S každým novým poslechem má člověk možnost objevovat nová zákoutí, neslyšené zákruty každého jednotlivého tónu a zároveň si užívat ty již dříve slyšené. Album promyšlené do poslední noty, avšak zároveň neskutečně organické a živé. Úchvatné a uchvacující. Tohle snad nikdy nemůže omrzet.
3. Aborym – Psychogrotesque
Na tomto místě měla původně figurovat deska “Belus” od Burzum, vše jsem měl již dokonce připraveno, oslavný odstavec pějící ódy na její kouzelnou atmosféru byl napsán, ale nakonec jsem, i přes své nezměrné sympatie k Vargově muzice musel dát přednost italské industrial-techno-black šílenosti Aborym. “Psychogrotesque” je deska nesmírně barvitá, plná překvapení, experimentů, skrytých uliček a mnohých dalších věcí. Ostatně, nemá cenu už se opakovat, dohledejte si případně recenzi, tam jsem se nad tímto skvostem ukájel už dostatečně. Kecy o genialitě tudíž tentokráte přeskočím a jen řeknu, že tato nahrávka má u mě na polici setsakramentsky čestné místo!
4. Massemord – The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope
Příchod novinky Poláků Massemord jsem zaregistroval čirou náhodou až týden po jejím vydání, s jejím sehnáním jsem ale nikterak neotálel, neboť jsem se těšil na novou dávku brutálního black metalového prasopalu té nejvyšší kvality přesně tak, jak to kapela předváděla na prvních dvou deskách “Let the World Burn” a “The Whore of Hate”. První poslech se však rovnal ráně pěstí, když jsem místo infernálního nářezu dostal jednu pomalou, hypnotickou, monotónní skladbu, navíc tak úžasnou, že dává na své dva předchůdce úplně zapomenout. Že hrát jeden riff 35 minut v kuse zvládne každý? To možná ano, ale hrát jeden riff 35 minut v kuse tak, aby to za něco stálo, to už je umění. I takto může vypadat jeden z nejlepších počinů letošního roku.
5. Morowe – Piekło.Labirynty.Diabły
Nihilovi se povedl opravdu husarský kousek, když se do mého eintopfu (a vlastně nejen mého, že ano, Sedo?) pro letošek narval hned dvakrát. Tento muzikant z Massemord (a ještě Furia) je totiž podepsaný rovněž pod post-black metalovým projektem Morowe, jehož debut “Piekło.Labirynty.Diabły” nabídl nevídaný posluchačský zážitek plný chorobné atmosféry, v níž však není nouze o experiment či progresi. Překvapení roku? Bezesporu! Tleskám, a to opět nejen za hudbu, ale i za nádherný digibook a znepokojivý booklet.
CZ/SVK deska roku:
Gorgonea Prima – Black Coal Depression
Stejně jako je problém vybrat pouhopouhých pět zahraničních desek, přijde mi šibeniční i limit jednoho alba na scénu českou, zvláště pakliže se toho letos vylíhlo nemálo zajímavého. Vypíchnout si zaslouží přerod Sator Marte na druhé řadovce “Za zdmi”, MASAKRující návrat legendárních Maniac Butcher, industriálně chladný debut Gorgonea Prima nebo extrémně čilý Morbivod hned se čtyřmi počiny (2× Umbrtka, Trollech, War for War). Copak lze z něčeho takového vybrat jen jednu věc? Dost těžko. Z nutnosti ale nakonec po zralé úvaze zvedám přece jen hnát pro black metalový sci-fi nářez v podání Gorgonea Prima. Jejich “Black Coal Depression” představuje v rámci tuzemské scény notnou dávku čerstvého větru ve velice svůdné podobě, v níž nechybí silná atmosféra post-apokalyptické budoucnosti tvořenou ubíjejícím (v tom dobrém slova smyslu) tuc-tuc podkladem v kombinaci s black metalovými atributy. Výsledek? Na debutující kapelu více než úctyhodný.
Neřadový počin roku:
Enochian Crescent – NEF.VI.LIM
Ačkoliv i v této kategorii bylo kandidátů na titul vícero, nakonec to zas až takové terno nebylo. V elegantním digipacku zabalené minialbum “NEF.VI.LIM” finských progresivně black metalových šílenců Enochian Crescent si totiž mé srdce získalo i přes mou nechuť k neřadovým nahrávkám. Aristokratický, inteligentní black metal v podání Enochian Crescent je přímo radost poslouchat. Jak pravil kdosi v jedné recenzi, byť se konkrétně týkala poslední dlouhohrající desky “Black Church”, takhle zní black metalová elita!
Koncert roku:
Watain, Deströyer 666: Praha – Matrix, 23.10.2010
Stejně jako loni mě do této kategorie automaticky napadlo zařadit festival Brutal Assault, rozhodl jsem se nakonec tentokráte opravdu dodržet koncertní, nikoliv festivalový formát, přesně jak velí nadpis. Po takto razantní selekci již nebylo o čem spekulovat, vítězství si totiž pro sebe spoustou krve, ohně a parádního black metalu uzmuli Watain na svém říjnovém koncertu v Praze. A když jim kryl záda výtečný support, tím lépe (i když ti zrušení Otargos mě doteď štvou).
Zklamání roku:
Kataklysm – Heaven’s Venom
Zklamání roku… docela problémová záležitost. Netvrdím, že jsou Kataklysm a jejich “Heaven’s Venom” tím nejhorším, co jsem v průběhu letošního roku slyšel, právě naopak, mnohem větších sraček se objevilo požehnaně, ale vzhledem k tomu, že jsem se na ně netěšil, nemohly mne zklamat. Oproti tomu od kanadské čtveřice jsem čekal po výborném “In the Arms of Devastation” a stále ještě velice solidním “Prevail” něco o dost lepšího. Kataklysm se totiž s “Heaven’s Venom” začali točit v jakémsi bludném kruhu svého groove death metalu a radši dali přednost osvědčeným postupům, které průměrného fanouška vždy uspokojí, než aby se snažili o nějaký výraznější posun. Cenou za to však je výrazný pokles kvality, dobrých nápadů a zábavnosti pro posluchače trochu náročnějšího. Příště už by to chtělo se někam pohnout. Vzývám metalové bohy, aby pokračování vedlejšáku Ex Deo dopadlo o mnoho lépe!
Jsou kapely, jejichž muzika je prostě výjimečná. Nejsou třeba známé, nemají podporu velkých labelů, nejezdí dlouhá turné po celém světě, ale samotná hudební produkce vyráží člověku dech. A Finové Enochian Crescent mezi ně bezesporu patří. Již od svých počátků produkují neotřelý a netuctový black metal, jaký se hned tak neslyší. To se ale změnilo v roce 2006 s třetím albem „Black Church“ (resp. 2005 se split albem „O.B.C“), kdy se Enochian Crescent vydali do progresivnějších vod s naprosto famózním výsledkem, který mě ani po těch několika letech nepřestává udivovat. Opravdový klenot.
Čtyři roky však byla kapela – co se vydávání jakýchkoliv počinů týče – zticha. V roce 2009 nejdřív ohlásila tvorbu nového materiálu a teď, právě po oněch čtyřech letech, máme před sebou výsledek – minialbum „NEF.VI.LIM“, jež má kromě představení současného vyznění skupiny za úkol rovněž navnadit na čtvrtou dlouhohrající desku, jejíž datum vydání i nahrávání jsou však prozatím ve hvězdách. Než se tak ale stane, pojďme se podívat, jaká překvapení skýtá šestiskladbové „NEF.VI.LIM“…
Nahrávka se rozjíždí s „Lyijysiipi“ a začátek je to bez jakýchkoliv pochyb naprosto úžasný. Propracovaná kompozice s mnoha změnami, různými odstíny a čistě odzpívaným refrénem jasně ukazuje, kde tkví největší síla současných Enochian Crescent – v chytrosti. Zdánlivě jednoduché nápady v sobě skrývají mnohá zákoutí, díky nimž se hudba kapely prostě nedá oposlouchat. Díky chytře vystavěné struktuře s mnoha dynamickými přechody píseň nabírá síle a graduje, aby skončila v působivém finále.
Druhá „Mato musta maanalainen“ je o něco málo ostřejší věc, Enochian Crescent však vědí, do čeho píchnout, aby se to nějak nezvrhlo, a do klíčových momentů skladby zasadili lehkou sólovou kytaru, která se nad čistě blackmetalovým základem přímo vznáší, aby nakonec vybuchla v nádherném melodickém sólu. Pak opět zpátky jedna zemitější pasáž, refrén a konec dalšího povedeného songu.
Absolutní supernova se ukrývá pod položkou číslo 3 – „Muisto sorkasta“. Jediná starší skladba na „NEF.VI.LIM“, jejíž původní verze se objevila na již jednou zmiňovaném split albu s O a The True Black Dawn. Znovunahrání však písni jednoznačně prospělo, dočkala se prohloubení všech motivů a rovněž značného prodloužení hrací doby (o celou minutu a půl). Jedná se o pomalý, melodickými refrény protkaný žalm s místy až psychedelickým nádechem. Zatímco původní verze byla více zlověstnější, ta nová je spíše smutnější, mně osobně se však líbí o kousek více.
Rozebrali jsme zatím tři songy, čili přesně polovinu nahrávky, má cenu v tom pokračovat? Tak jen namátkou, jak zní následující „Ystävämme nukuu“. Oproti „Muisto sorkasta“Enochian Crescent opět znatelně zrychlí, ale skvělé nápady zůstávají a jeden vyvedený moment střídá druhý. Zkráceně bych mohl říct, že celá šestice skladeb na „NEF.VI.LIM“ stojí za to, každá má to svoje.
Enochian Crescent tentokrát nahráli dosti různorodý materiál, což ovšem není na škodu, protože kapela formátu Enochian Crescent si to může dovolit, neboť i přes různorodost nahrávka drží pohromadě. Já osobně jsem s výsledkem opravdu spokojen, mé sluchovody prahnoucí po náročnější muzice jsou rovněž ukojeny. Takovéhle věci si opravdu nechám líbit. Jedinou chybičkou na „NEF.VI.LIM“ tak je pouhá půlhodinová stopáž, ale na druhou stranu, přece jenom je to minialbum, takže to se dalo čekat. Každopádně nezbývá nic jiného než netrpělivě vyčkávat další dlouhohrající počin. A právě poslechem „NEF.VI.LIM“ se ten čas bude krátit nejlépe.
