Archiv štítku: folk rock

Hexvessel – No Holier Temple

Hexvessel - No Holier Temple
Země: Finsko
Žánr: psychedelic neofolk / folk rock
Datum vydání: 14.9.2012
Label: Svart Records

Tracklist:
I. Ash
01. Heaven and Earth Magic
02. Woods to Conjure
03. Wilderness Is
04. A Letter in Birch Bark

II. Birch
05. His Portal Tomb
06. Elegy to Goyahkla
07. Are You Coniferous?

III. Cedar
08. Sacred Marriage
09. Dues to the Dolmen

IV. Douglas Fir
10. Unseen Sun
11. Your Head Is Reeling [Ultimate Spinach cover]

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Nejednomu hudebnímu fajnšmekrovi jistě nebude jméno Mata McNerneyho neznámé. A pokud ne, pak na jeho umělecký pseudonym Kvohst by už většina zareagovat měla. Tento světoběžník britského původu prošel relativně velkým množstvím skupin, z nichž nejedna zanechala na metalové scéně nemalý otisk. Ten největší mají na svědomí asi Dødheimsgard a , které asi není třeba představovat nikomu, kdo někdy čuchnul k avantgardně black metalové scéně. První zmiňovaní jsou kultovní podzemní legendou, jež měla zcela zásadní vliv na vývoj a vlastně i vznik industriálního black metalu; Kvohst sice v době, kdy vzniklo přelomové “666 International”, v jejich řadách nepůsobil, nicméně Dødheimsgard toho za svou relativně dlouhou kariéru vydali poměrně málo, tudíž už jen z toho důvodu (tím dalším je samozřejmě fantastická muzika) je i “Supervillain Outcast”, na němž Kvohst svou stopu zanechal, pamětihodným počinem, o němž můžeme po pěti letech od vydání již beze strachu prohlásit, že zkoušku časem přežil a nezapadl. Oproti tomu v britsko-norské progresivně black metalové skupině Code byl Kvohst už od jejího počátku a nezapomenutelným způsobem nazpíval obě dosavadní desky “Nouveau Gloaming” a “Resplendent Grotesque”, o nichž se dá rovněž tvrdit, že stále patří mezi klenoty. Obě tyto skupiny ovšem Kvohst v roce 2011 opustil, aby se mohl věnovat svému vlastnímu projektu s názvem Hexvessel, pod jehož hlavičkou v tom samém roce vydal dlouhohrající debut “Dawnbearer”. Před nedávnem pak vyšla druhá deska s názvem “No Holier Temple”, která je právě tím důvodem, kvůli němuž jsme se tu dnes sešli…

Kdo by ovšem čekal, že se i Hexvessel nese v duchu jakékoliv formy black metalu nebo jakéhokoliv jiného metalu, čeká marně. Hexvessel totiž hrají jakýsi neofolk, který je ovšem natolik netradiční, že by bylo velice zavádějící jej charakterizovat takto jednoduchou škatulkou. Důvodem nejsou ani tak občasné přesahy do rocku, ačkoliv i ty hrály svou roli v tomto tvrzení, neboť hlavní je velmi neotřelá a téměř až unikátní atmosféra. Ta je velice divná, povětšinou taková zasněná až opilá, přesto však stále taková trochu nervózní; hodně přirozená, v žádném případě ale triviální, spíše naopak pocitově dost složitá. Z této palby adjektiv však stojí za vypíchnutí především tři – ať už je totiž ona atmosféra jakkoliv abstraktní, neustále po celou dobu “No Holier Temple” je hlavně neskutečně silná, působivá a všudypřítomná.

Pokud někdo vyznává čistě metal, asi mu toho Hexvessel příliš neřekne… i když myslím, že tohle by neměl být problém, protože z metalového spektra posluchačů se k “No Holier Temple” dostanou prvotně spíše právě příznivci kapel jako Dødheimsgard nebo , což je v obou případech sama o sobě muzika spíše pro otevřenější jedince – a myslím, že takoví lidé “No Holier Temple” ocenit dokážou. Nicméně kdybychom si přece jen chtěli položit otázku, zdali to nebyl ze strany Kvohsta trochu krok zpět, odejít z od kapel, které mezi žánrovými fanoušky měly dost velké jméno, já bych tvrdil, že určitě ne, naopak to do jisté míry považuji za obdivuhodné, že obě skupiny, z nichž jedna je opravdová veličina, dobrovolně opustil, aby se pustil na dosud neprozkoumané pole, které je co žánrového rozsahu diametrálně jinde, v rámci zcela nového projektu, jenž se postupem času stal regulérní kapelou.

Již bylo zmíněno, že pokud bychom chtěli zaštítit Hexvessel nějakou základní škatulkou, pak by to byl (psychedelický) neofolk. Jak už tomu tak u neofolku zpravidla bývá, i zde se jedná o záležitost spíše minimalistickou, nicméně používání jednoduchých prostředků nemusí nutně znamenat také jednoduchý výsledek, čehož je “No Holier Temple” důkazem. Na první poslech nahrávka jen tak příjemně plyne, obejme člověka svou atmosférou, avšak čím déle ji poslouchá, tím více nachází skrytých nápadů a zákoutí, díky nimž snad ani není možné, aby deska omrzela. Už jen množství nástrojů, které se zde nachází, vystačí samo o sobě dost dlouho na to, aby měl člověk co objevovat. Žádný z nich ovšem není samoúčelný a jen pro efekt – tohle jsou myšlenky, které vás při poslechu “No Holier Temple” opravdu napadat nebudou, to mi můžete věřit. Tiché vybrnkávání najde stejné uplatnění jako náznaky metalových riffů, úžasné vokály nebo housle, psychedelie se potkává s post-rockem, stále však v intencích neofolkového ducha. Neofolk v podání Hexvessel ale sám sebe žánrově nikterak neomezuje.

Ač album působí na první poslech minimalisticky, přesto najdete zde velkou spoustu nálad, rozmanitosti a malých experimentů v experimentu, a to aniž by se deska tříštila na pouhou kompilaci nápadů – stále máte ten dojem (a rozhodně je to správný dojem), že posloucháte jedno vyzrálé hudební dílo. Proto vedle sebe mohou bez problému stát krátké, poklidné a zasněné skladby jako “Heaven and Earth Magic”, “Wilderness Is” nebo “Elegy to Goyahkla” spolu s psychedelickými “Woods to Conjure” či “A Letter in Birch Bark”. Na poměry “No Holier Temple” trochu cirkusová “Are You Coniferous?” na desku patří stejně jako rozmáchlá “Unseen Sun”, která zní jako hodně neortodoxní rocková balada s téměř čtvrthodinovou délkou; hard rocková “Your Head Is Reeling” zní stejně přirozeně jako téměř dokonalá psychedelická meditace “Sacred Marriage”, neztratí se dokonce ani obskurní desetiminutovka “His Portal Tomb”. Ve své podstatě by se dalo říct, že všechny kompozice na “No Holier Temple” jsou svým způsobem unikáty, přičemž každý jeden z nich nabízí cosi odlišného, přesto ale při poslechu cítíte, že všechny k sobě patří a nemohou bez sebe být, že to není pouhá kolekce písní, ale famózní mozaika nevšední hudby, pro niž by bylo urážkou, kdybychom ji nenazvali uměním.

Možná vás napadne otázka, komu je “No Holier Temple” určeno. Odpověď na to je lehčí, než by se zprvu mohlo zdát – všem, kteří mají rádi inteligentní hudbu. Je úplně jedno, jaký styl je vaším favoritem, protože věřím, že “No Holier Temple” paří mezi ty desky, jež musí ocenit každý člověk, který dokáže muziku opravdu vnímat. Jedná se o malý klenot, který nenabízí nic menšího než čirou hudební nádheru. Ano, pořád je to záležitost určená pouze úzkému spektru poslechu, tentokrát omezení není dáno stylem, nýbrž chytrostí. Kdo tento přístup dokáže ocenit, má o zábavu postaráno na mnoho a mnoho hodin


Blackmore’s Night, Albert Dannenmann

Blackmore's Night
Datum: 8.9.2010
Místo: Praha, Kongresové centrum
Účinkující: Albert Dannenmann, Blackmore’s Night

“Good evening. My name is Albert and I will do an opening for Blackmore’s Night…”

Touto prostou větou se započal osmý večer v měsíci září, léta Páně 2010. S nezaměnitelným německým přízvukem ji pronesl nepřehlédnutelný postarší dudák (respektive multiinstrumentalista, jak jsem zanedlouho zjistil), který již dobrou čtvrthodinu obcházel mezi pomalu se scházejícími lidmi a s až dojemnou upřímností nám pomocí svého instrumentu dával zakusit atmosféry dob, které již dávno minuly. Jeho vystoupení trvalo okolo dvaceti minut a nyní již usadivší se obecenstvo mohlo sledovat, jak lze za pomoci hlasu a jednoho či dvou (!) nástrojů v rukou zkušeného hudebníka prezentovat tradiční nápěvy s původem v zemích německých, ostrovech britských i pláních francouzských…

“We have a baby. She sleeps a lot – just like her mother, and drinks a lot – just like her father…”

Albert se rozloučil a vyklidil pódium ve prospěch těch, na které všichni netrpělivě čekali celý podvečer v drtivé většině případů i déle. Dočkali jsme se jich po krátkém intermezzu v režii techniků upravujících mikrofony. Nástup proběhl ve velkém stylu, bez zbytečných řečí, a to prostřednictvím singlu “Locked Within” a “Crystal Ball” z alba “Secret Voyage”, a tuto volbu musím kvitovat s povděkem. V kombinaci s videoprojekcí na velkém plátně za zády kapely totiž šlo o koňskou dávku energie, která kapala snad i ze stropu. Pauza před následující “Queen for a Day” dala všem přítomným najevo, že se celý večer ponese v dokonale kontrastním duchu oproti nástupu, kde nepadlo jediné slůvko. Kdo je zvyklý na více či méně vtipné/intelektuální/poetické oslí můstky mezi skladbami, byl dozajista překvapen stejnou měrou jako já, jak milou, neformální a upřímnou formu komunikace s publikem Candice zvolila. V průběhu večera jsme se tak dozvěděli, že nové album – “Autumn Sky” – nese jméno novorozené dcery ústředního dua Candice NightRitchie Blackmore, že skladba “Durch den Wald zum Bach Haus” vznikla, když Ritchieho pronásledoval rotvajler a další zajímavosti.

“We usually play this song without mistakes but our new drummer, he’s from Newcastle…”

Možná nebude na škodu, když na chvíli odběhnu od samotného vystoupení a pokusím se poněkud blíže popsat prostředí, ve kterém se celá událost odehrála. Bezmála třicet let stará budova Kongresového centra se vzhledem k vrcholně formálnímu vzezření jejích interiérů nezdá být příliš vhodným prostorem pro konání koncertu kapely, jakou jsou právě Blackmore’s Night, s čímž se do určité míry ztotožňuji, ale ve výsledku jsem byl nadmíru spokojen, a to především kvůli bezchybné akustice Kongresového sálu, která dala vyniknout všem nástrojům tou správnou měrou.

Když hodnotím sál, bylo by trestuhodné nezmínit samotné pódium. To bylo pro tento večer oděno do hávu, který evokoval spíše divadelní jeviště než pódium folk/rockové kapely. Tím však v žádném případě nechci naznačit, že by to bylo na škodu věci, ba naopak. Různorodé kulisy a stylizované doplňky velmi efektivně dokreslovaly dojem renesanční taverny.

Kapitolou samotnou pro sebe však byli (nezřídkakdy zahraniční) návštěvníci oděni ve více či méně autentických historických kostýmech. Byli zde k vidění měšťané, kupci, šlechtici, ale především krásné ženy a dívky. Přítomnost těchto zapálených fanoušků pozvedla celý koncert na zcela novou úroveň. Tito návštěvníci měli na výslovné přání kapely vyhrazeny první dvě řady ale přibližně v polovině koncertu větší část z nich svá místa opustila a jala se tančit v nevelkém prostoru mezi první řadou a pódiem, což bylo kvitováno s povděkem jak ze strany diváků, tak samotné kapely, o čemž přesvědčil především vřelý přístup Candice. Na adresu prvních dvou osmělivších se slečen tak přilétla nejen veřejně deklarovaná poklona, ale rovněž trička s motivem nejnovějšího alba.

Ritchie wrote this wonderful song long before he was medieval. In these times, he was just evil…”

Ano, řeč je o notoricky známém hitu skupiny Deep Purple, písni “Soldier of Fortune”, která se již delší dobu objevuje v repertoáru Blackmore’s Night. Nebyla to však jediná coververze zařazená na soupisku večera. Dočkali jsme se tak třeba variace na Dylanovu “Times, They Are a Changin'”. Drtivou většinu setlistu ale pochopitelně zabraly vlastní skladby. Dočkali jsme se tak klasik jako “Under a Violet Moon”, “Ghost of a Rose”, magické “Fires at Midnight” a mnohých dalších více či méně známých písní. Myslím, že je zcela na místě zde vyzdvihnout vokální výkon jak zpěvačky Candice Night, tak obou doprovodných vokalistů – houslistky Gypsy Rose a mistra kláves, Davida z Larchmontu, jejichž zpěv byl na stejné, ne-li vyšší úrovni než na studiových albech. Nošením dříví do lesa by bylo vynášet do nebes výkon ústřední postavy celé kapely, kytaristy Ritchieho Blackmorea, jehož famózní hra se dala přirovnat k zážitku z jiné dimenze. Ve své typické uzavřené a soustředěné póze budil dojem čaroděje a já tomuto zdání s velkou chutí uvěřil. Po Candice nejvýraznější postavou na jevišti byl bezesporu baskytarista Earl Grey z Chimay, který svým živelným projevem evokoval kouzelného skřítka nebo královského šaška – nejblíže pravdě by byla nejspíš kombinace obého…

“The wonderful, the talented, the beautiful… The blonde! Missis Candice Night!”

Žel bohu, i ty nejkrásnější události jednou končí a stejný osud stihl i tento koncert. Blackmore’s Night se s Prahou rozloučili symbolicky – písní “Dandelion Wine” – a jejich koncert skončil. Candice a Earl pak ještě několik dlouhých chvil dávali najevo svůj vděk publiku formou podpisů a tisknutí rukou, ale i ti se po nějaké době odebrali za ostatními do backstage. Návštěvníkům tak nezbylo nic jiného, než se v poklidu rozejít do svých domovů a vychutnat dozvuky této nevšední události třeba při sklence dobrého vína. Mne doma nečekalo víno, místo něj se však dostavila neochvějná jistota, že až Blackmore’s Night v budoucnu opět zavítají na některý z českých hradů, jak je jejich dobrým zvykem, budu tam rovněž, neboť k dokonalosti chyběl tomuto koncertu právě onen hrad v pozadí a hořící ohně v okolí…

Na toto vystoupení jsem se vypravil se střízlivým očekáváním, dostalo se mi však naprosto kouzelného zážitku. Úsměv, upřímnost a umně spletené melodie – k vynikajícímu zážitku stačí tak málo. Nebo snad tak mnoho?