Pokud má člověk alespoň letmé povědomí o polské death metalové scéně, jméno Hate mu zcela určitě není neznámé. Vedle slovutných Vader a Behemoth jsou to totiž právě Hate, kdo doplňuje velkou žánrovou trojku v rámci polské scény. Jenže ti samí Hate mají oproti oběma svým zmíněným souputníkům poněkud odlišnou a troufám si říci ne až tak záviděníhodnou pozici. Přes všechny své poctivě odsloužené roky a hromadu práce, kterou za sebou zanechali, se jim doposud nepodařilo překročit stín Behemoth, z jejichž vykrádání jsou často a neprávem obviňováni, a je smutnou skutečností, že když se řekne Hate, asi první věc, která člověka napadne, je něco ve smyslu “ti druzí Behemoth“. Už to samotné zařazení na druhou pozici a náznak zaměnitelnosti produkované hudby pak mají nutně za následek, že je na Hate i v rámci první polské ligy nahlíženo jako na tak trochu druhořadou kapelu, i když si to vlastně nezaslouží a léta se snaží o změnu tohoto statutu. Předchozímu pokusu s názvem “Erebos” se toto i přes nezpochybnitelné kvality nepodařilo, takže dva a čtvrt roku nato přichází do ringu novinka “Solarflesh: A Gospel of Radiant Divinity”, obtěžkána tím samým nelehkým úkolem…
První věci, kterou by bylo stran “Solarflesh” záhodno objasnit, je zřejmě donekonečna propíraná podobnost hudby Hate a hudby Behemoth. Tady to asi nemá smyl dlouho okecávat, takže pravím, že i “Solarflesh” zní vesměs podobně jako cokoli, co Behemoth vypustili v posledních letech. Přesto však v žádném případě nelze tvrdit, že by se jednalo o vykrádačku. Ano, muzika je to podobná, ale ne až zas tak podobná, aby při troše času a soustředění nevypluly na povrch jisté charakteristiky, které by se daly označit za sice nepříliš zřetelný, ale přesto existující unikátní skladatelský rukopis, kterým se nové dílo skvadry okolo leadera Adama Buszka (nebo Adama the First Sinnera, chcete-li) odlišuje od děl Nergalovy party. Jednotlivých důvodů, které ústí v takový výsledek, mi po řadě poslechů vykrystalizovalo hned několik, ale jejich výpis nečekejte. Všechny, nebo alespoň jejich drtivá většina se objeví v následujícím textu, a bylo by ode mě nekolegiální připravit některé z vás o sladké plody zjišťování skutečného stavu věcí tak okatě.
Teď už ale k samotnému jádru pudla. V uplynulých měsících se Hate v řadě rozhovorů netajili tím, jak perfekcionisticky k tvorbě “Solarflesh” a všeho souvisejícího přistupovali. A i když to mohlo znít jako klasické oslavné tlachy na adresu nového dítka, tentokrát se od nich realita moc neliší. Napovídá tomu už perfektní artwork, kterým se deska honosí, a i po produkční stránce je na první poslech znát každá kapka krve a potu, která byla ve studiu prolita. Zvuk je opravdu nesmírně technicky vyspělý, členitý a přitom ne umělý, jak se občas ke škodě rozličných nahrávek stává. Bohužel se však nemohu zbavit lehkého leč vtíravého dojmu, že pro všechnu tu finesu se drobátko pozapomnělo na animálnost a drtivý sound kytar, které mi připadají o nepatrný kousek méně bezprostřední, než jak bych si představoval. Na druhou stranu to ale může být zaprvé mým pokřiveným vkusem, zadruhé to v žádném případě není kdovíjaká tragedie a zatřetí se to netýká zdaleka všech kytarových linek, co jich na desce jenom je. Třeba ty svérázně zvonivé a s hrubým základem příjemně kontrastující pasáže, které se většinou objevují jako doplněk hlavního riffu, jsou po zvukové (a vlastně nejen po té) stránce provedené vpravdě vynikajícím způsobem.
Jak je na tom samotná muzika? Všelijak. Objektivně řečeno je “Solarflesh” i po kompoziční stránce nesmírně vysoko, a ať už vezmu a rozeberu snad jakýkoli dílčí prvek desky, nenacházím moc důvodů tvrdit opak. Riffy jsou patřičně silné a slovutné polské škole nedělají ani v nejmenším ostudu. Hate se nemusí stydět ani za bicí, které mi sice v paměti neulpěly díky kdovíjak převratným pasážím, a kdo nemá rád blast beaty, asi s nimi bude trochu válčit, ale celek ženou vpřed slušně, ničím nezaostávají a se zbytkem muziky fungují velmi dobře. Co mě velice potěšilo, to je způsob, jakým se podařilo zpracovat melodie. Právě melodie jsou jednou z těch odlišností, o kterých jsem mluvil výše, a dost možná proto je pokládám za jeden z nenápadných, ale nesmírně důležitých prvků “Solarflesh”. Nenechte se však zmást, “Solarflesh” není žádný melodeath ale pořádně drsný blackened death. Užité melodie (většinou v režii kytarové sekce) si s ním však nejen že nepřekáží, ale jde o ukázkovou symbiózu, ze které celek velmi citelně profituje. Nejinak jsou na tom příspěvky hostující zpěvačky Androniki Skoula (spolupracovala třeba s řeckými Rotting Christ), která svým jedinečným vokálem ozdobila intro “Watchful Eye of Doom” a závěrečný song “Mesmerized”, a nesmím zapomenou rovněž na několik pasáží, které ozvláštňuje použití buď samplů nebo exotických hudebních nástrojů. To všechno nepůsobí ani trochu nepatřičně a pomáhá to budovat sice ne moc do očí bijící, ale přesto přítomný a velmi sympatický odér mystiky, který se okolo desky vznáší.
Co je tedy na “Solarflesh” špatně, jak jsem letmo naznačil v úvodu předchozího odstavce? Zdálo by se, že nic, ale přesto se něco najde, a je to docela významná, byť poměrně individuální věc. Realita je bohužel taková, že aby modelový posluchač dovedl ocenit nezpochybnitelné kvality “Solarflesh”, musí nejprve vytěsnit z hlavy hudbu Behemoth a dát si pořádný poslechový maraton, který vzniknuvší místo zaplní. V opačném případě si totiž desky jen sotva užije, dost pravděpodobně se bude fest nudit a nebude schopen se zbavit dojmu, že poslouchá nějaké divné Behemoth, kterým něco chybí. A že ve skutečnosti poslouchá opravdu povedené Hate (čímž nechci ani v nejmenším implikovat, že by dobrá deska Hate byla na úrovni špatné od Behemoth), k tomu by bez patřičné trpělivosti nemusel vůbec dojít….
Jak vidno, Hate se ani tentokrát přes veškerou poctivou snahu a její hodnotný výsledek nepodařilo jasně vytyčit jejich výsostné výrazové území a nejméně do další desky se tak stigmatu druhých Behemoth jen sotva zbaví. Přesto apeluji na čtenáře téhle recenze, aby se pokusili “Solarflesh”, respektive Hate samotným dát šanci nebo dvě. Ona je to totiž opravdu moc dobrá hudba a v době trhu přesyceného odpadem by byla velká škoda nechat si proplout dobrou desku mezi prsty. Věřte mi tedy, když říkám, že cesta k “Solarflesh” vede skrz posluchačovu hlavu. Jedině tak si totiž přijdou na své i uši…
Další názory:
O novince Hate všude slyším, jak je to super deska. Což o to, ona vlastně ve své podstatě je, vše tu je na nejvyšší úrovni – excelentní zvuk, skvělé instrumentální výkony, skladatelské nápady, atmosférické vsuvky, jako třešnička na dortu povedený přebal. Vše na první pohled vypadá naprosto v pořádku, přesto mne “Solarflesh” příliš nebaví. Formálně jsou všechny dílky skládačky na správném místě a zapadají do sebe, nicméně hudbu po formální stránce hudbu hodnotit nejde, protože o tom to prostě není, a z tohoto pohledu u mě “Solarflesh” dojíždí, ačkoliv teoreticky by mě to bavit mělo. Možná je problém v tom, že je to až přespříliš dokonalé a chybí tomu taková ta uvěřitelnost, díky níž dodnes bodují zvukově i instrumentálně zprasené věci starší 20 a více let. Kromě toho Hate samozřejmě moc nepřidává ani jejich kostlivec ve skříni v podobě Behemoth… obě kapely sice hrají přibližně stejně dlouho a k v podstatě stejnému zvuku se obě dopracovaly postupně, nicméně jen jedna z nich je ta slavná a uznávaná, a vzhledem k tomu, že Hate to nejsou, jsou právě oni odsouzeni do role těch, kdo jsou ti neoriginální. Aby však nevznikl dojem, že je “Solarflesh” průser, to rozhodně není, naopak je to velmi solidní práce, jen mně osobně to z výše nastíněných důvodů nic moc nedává… H.
Majestátní death metal behemothovského střihu, to by vlastně mohlo zavánět spokojeností ne? Ale já spíš vůbec nevím, co si o té desce myslet. Jasně, je to kvalitně zahrané, brilantní zvuk, potřeby žánru to splňuje dokonale. Jenže ty Behemoth tam prostě slyším až moc. Zní mi to strašně nepůvodně, přestože je album rozhodně postaveno na silných skladbách a nápadech. Obecně nejvíce vítám větší důraz na melodické linky. Na mě osobně nejvíc zapůsobila zlověstně valivá “Timeless Kingdom” s krásnou dohrávkou nebo další střednětempá atmosférická “Sadness Will Last Forever”. V těchto momentech mi totiž zní Hate nejpřesvědčivěji, mají tu totiž prostor vyhrát si s atmosférou, na které je album z velké části postavené. Jakmile ale začnou švihat blastbeaty a rychlá tempa, už se nemám moc čeho chytat. Nemůžu si pomoci. Nicméně Poláci mají své řemeslo zvládnuté opravdu na jedničku a deska nenudí. Jen se zbavit toho až přílišného odéru Behemoth. P. S. Bonusy stojí za hovno. Stick
Ježura: Sobotní snídaňová blamáž se tentokrát nekonala, první kapelu posledního dne festivalu, Warhawk, jsem si nechal ujít naprosto záměrně. Alespoň tedy zbyl čas na všechny nezbytnosti a následně na horečný úprk ku amfiteátru, když jsem s hrůzou zjistil, že černí koně nedělního programu, Fleshgod Apocalypse, už hrají. Nevím, kolik jsem toho propásl (myslím, že moc ne), ale i ten zbytek mi obstojně uzemnil čelist. Italský technický death výrazně podbarvený symfonickými aranžemi totiž naživo zafungoval mnohem lépe, než jsem si byl vůbec schopen představit. Pětice černotou umazaných mužů v oblecích předvedla naprosto kulervoucí masakr, který se podařilo překonat málokomu. Zničující muzika, originální image a suverénní vystupování těchto italských šílenců mě – a zjevně nejen mě – naprosto dostaly a já jsem byl zcela nadšen. Další z elitního klubu nejlepších vystoupení celého festivalu.
H.: Tak tak, Fleshgod Apocalypse, to byla drtivá pumelice hned po ránu na probuzení. Italové až na jednu výjimku pálili projektily pouze ze svého posledního počinu “Agony”, což mi vůbec nevadilo, možná právě naopak. Co se výkonu týče, Fleshgod Apocalypse i přes brzkou hodinu neponechali nic náhodě a šli do vystoupení na plné kule, což hrstka přítomných, kterých mnoho nebylo, náležitě ocenila. Bylo příjemné, že kapela dokázala všechna brutální a technická zákoutí své muziky reprodukovat i živě (což mi občas přijde, že není samozřejmost, i když by dle mého měla být), stejně tak potěšilo, že Francesco Ferrini hrál na pódiu na starý dobrý klavír, žádné trapné suplování klávesami. Fleshgod Apocalypse předvedli nářez, který v mých očích tento den dokázali překonat už jen Death Angel.
Ježura: Jelikož jsem si vynikající dojmy z Fleshgod Apocalypse nechtěl kazit pochybným domácím hevíkem, nechal jsem si bez výčitek ujít českobudějovické Seven a do amfiteátru se navrátil až na poslední z velké trojky polského death metalu, Hate. A ani tihle pánové nezklamali. Sice nemohu tvrdit, že by to bylo nějak extra úchvatné vystoupení, a stejně tak je pravda, že Vader i Behemoth mě bavili o dost víc, nicméně Hate předvedli velice solidní koncert, který mě ani minutu nenudil. Prostě polský death metal jak se patří a už to je pochvala. Bylo to příjemné a upřímné vystoupení, které bych si bez okolků zopakoval, a to nejlépe v nějakém klubu, který by přispěl k dalšímu zahuštění atmosféry.
H.: Hate se mi taktéž líbili. Oproti Behemoth i Vader jsou sice co do věhlasu o ligu níž, což však nic nemění na jejich kvalitách, které byly na Metalfestu do puntíku potvrzeny. Tentokrát bych vyzdvihnul výkon odzbrojující výkon baskytaristy Mortifera, jenž svůj nástroj trápil opravdu nevšedním způsobem. Nějaké bližší podrobnosti z koncertu Hate mě sice nenapadají, ale rozhodně se mě jejich přednes bavil.
Ježura: Od následujících Heidevolk jsem nečekal pranic hodnotného a žádné překvapení se nekonalo. Ne, že by to bylo úplně zlé, ale já jsem neslyšel nic jiného než další z milionu rádoby epických folk metalových halekaček. Pravda, občas se urodila nějaká zajímavější pasáž, ale na přebití totální nudy, která mnou mlátila od začátku do konce, to nestačilo. Navíc i samotné vystupování kapely mi přišlo děsně sterilní a bez náboje a občas jsem byl na vážkách, jestli zpěváci (ano, byli tam dva) nezpívají opravdu ukrutně falešně. Zkrátka a jednoduše nic pro mě a příště svůj čas určitě utratím nějakým hodnotnějším způsobem.
H.: Koncert Heidevolk nebyl vyloženě zlý, ale byl to spíš takový průměr. Kapela mi hlavně zpočátku setu přišla poněkud strojená – za každou cenu co největší show, co nejvíc žádostí o tleskání, skandování nebo skákání. A pořád dokola. Nedá se říct, že by na to lidi vůbec nereagovali, to ne, ale mně osobně to přišlo velice otravné a netrvalo dlouho a začalo mě to spíše iritovat. Přišlo mi ovšem docela vtipné, že Heidevolk disponují dvěma zpěváky, od nichž by člověk čekal, že právě oni se budou nejvíce starat o bavení posluchačů, ale s publikem komunikoval výhradně baskytarista.
Ježura: Jako by toho nebylo dost, po Heidevolk navázali na nastavený trend mizérie Švédové Steelwing, na které už jsem nakydal tolik hnoje, kolik se na ně jen vešlo, takže není až tak složité uhodnout, že jsem se přinutil zůstat v areálu jen a pouze ze škodolibé zvědavosti, co to bude tentokrát. Od našeho posledního shledání stihli Steelwing vydat nové album, a s ním přišla i nová image. Pryč jsou červenobílé pruhované punčošky, nyní vládne výstražná černo-žlutá! Ale teď vážně, Steelwing jsou přesně tou ukázkou příšerných kopírek Iron Maiden, o kterých jsem mluvil v hodnocení Skull Fist. I tentokrát jsem se přesvědčil, že jejich hudba nemá vůbec co nabídnout, i když skladby z nového alba jsou určitě lepší než ty obludnosti z debutu, a stejně tak jsem se utvrdil v dojmu, že zpěvák zpívá vážně otřesně, a to místy tak moc, že mě za něj bolelo v rozkroku, protože snad ani není možné, aby tohle předváděl bez utaženého svěráku na koulích. Vážně nechápu, co na téhle kapele někteří nešťastníci vidí. Prostě a jednoduše, pokud chci heavy metal takového ražení, dám přednost nepřekonatelnému originálu, a než jít na Steelwing dobrovolně, to si radši střihnu směnu v kafilerii bez jakéhokoli aromatického utrejchu pod nosem…
H.: Pokud by se hlasovalo o nejvíc gay kapelu Metalfestu, Steelwing by to vyhráli na plné čáře (smích). Na rozdíl od Ježury z téhle kapely nezvracím, jen si na ně vzpomenu; muzika je to sice značně nepůvodní, ale poslouchat se přece jenom dá, jenže na Metalfestu, i přes všechnu snahu, kterou do toho Steelwing vložili, a i přes všechny apokalyptické fistule zpěváka Rileyho to však tentokrát rozhodně nebylo dobré. Těžko říct, co přesně bylo špatně, protože kapela se fakt docela snažila, ale něco (a to něco nebylo zrovna malé či zanedbatelné) tomu citelně chybělo. Osud Steelwing tak byl malinko nezáviděníhodný – téměř všem, s nimiž jsem se bavil, byli spíše pro smích…
Ježura: Bohudík, sebevražedné nálady, které mě v průběhu Steelwing začaly přepadat, dovedla zapudit kapela následující. A věřte nebo ne, byla to thrashovka jak noha, klasici Death Angel ze sanfranciské Bay Area. A právě tihle muzikanti představují další z nemnoha výjimek, které potvrzují pravidlo. Z jejich vystoupení jsem totiž odcházel naprosto unešen a to je stav mysli, jehož původ bych byl jen sotva ochoten přisoudit čistokrevnému thrashi. Byl to agresivní nářez, který chytl a nepustil. Zpěvák Mark Osegueda při všem tom řevu stíhal vyvádět jako šílený, snad metr padesát dlouhými dready vymetal smetí z celé plochy pódia a co chvíli dokazoval, jak že vypadá perfektní frontman. Nezahálela však ani strunná sekce a dešti navzdory se především oba kytaristé několikrát vypravili odehrát nějaké to sólo na beton, což se bez výjimky pokaždé setkalo s řádnou odezvou. Vedle famózního živého výkonu bylo vystoupení Death Angel na Metalfestu speciální ještě jednou věcí – při příležitosti 25. výročí vydání alba “The Ultra-Violence” totiž kapela tento svůj debut přehrála v celé délce. Mimořádný zážitek tak dostal navíc sváteční odér a moje spokojenost mohla bez okolků atakovat příčky nejvyšší. Zkrátka a jednoduše luxusní zážitek!
H.: Už poněkolikáté jsem se přesvědčil o tom, že Death Angel jsou na pódiu jako dynamit. Tihle chlápci snad neumějí zahrát špatný koncert či show dokonce vypustit. Pokaždé po sobě nechají litry potu, desítky naběhaných kilometrů a tuny excelentního thrash metalu. Každý jeden člen se nešetřil ani v nejmenším a všichni předvedli vskutku famózní výkon hodný ocenění. Při vší úctě k Megadeth a Kreator, Death Angel si s nimi s přehledem vytřeli prdel!
Ježura: V rámci vychutnávání doznívajících dojmů ze špičkových Death Angel jsem nechal plavat vystoupení mně zcela volných Brainstorm a další kapelou dne tak pro mě byli až nebývale populární Finové Ensiferum. Z dob, kdy jsem tuhle kapelu obdivoval, jsem už vyrostl, a na Lochotíně jsem se přesvědčil, že to byl krok správným směrem. Jejich hudba je totiž až na pár výjimek opravdu nedobrá. A tak jsem tam seděl, občas mimoděk poklepal nohou do rytmu a jinak se okázale nudil. Moji otrávenou letargii narušily dvě věci – snaha kytaristů a basáka o synchronizované větrné mlýny, které působila při vzpomínce na Behemoth nebo Fleshgod Apocalypse vyloženě směšně, a pak skladba “Lai Lai Hei”, kterou jsem opravdu nečekal a její zařazení na playlist mě upřímně potěšilo. Ale abych jenom nekrtitizoval, když odhlédnu od vlastní muziky, nebylo to špatné vystoupení a přinejmenším fanoušci Ensiferum museli být navýsost spokojeni. Jenže já mezi ně naštěstí nepatřím, takže mi nečinilo problém odejít dlouho před koncem setu na autogramiádu Blind Guardian, což byla rozhodně bohulibější činnost…
H.: Zatímco spousta lidí se odpoledne uchechtávala nad Steelwing, mně osobně jsou k smíchu mnohem víc podvečerní Ensiferum. Zajímalo by mě, kde se vůbec vzalo nazývat je viking/folk metalem, když s Vikingy ani s folkem nemají společného vůbec. Alespoň já si tedy Vikinga nepředstavuji jako borce s kusem hadru kolem pasu dvěma čárami pod očima. Prezentace ničím výjimečná, muzika příšerná (ačkoliv musím chtě nechtě uznat, že se v setlistu objevila ukázka z chystaného alba “Unsung Heroes” v podobě songu “Burning Leaves”, který nezněl až tak hrozně, jak bych očekával), ale někomu holt stačí ke štěstí poměrně málo. Je pravda, že to zdaleka nebylo tak strašně, abych se musel vydat na úprk, vydržel jsem celý set, ale jednalo se spíše o naprosto průměrný koncert.
Ježura: Čas neúprosně pokračoval ve svém běhu, a na řadu se tak dostali Soulfly – americko-brazilské thrashcorové uskupení, které se točí okolo bývalého frontmana Sepultury, Maxe Cavalery. Sepulturu ani Soulfly jsem nikdy neposlouchal, takže jsem do toho přistupoval bez jakékoli konkrétní představy, co mě tak může čekat, ale oplácaný Cavalera se svojí kapelou mi předvedl, že minimálně naživo stojí jejich tvorba za hřích. Byl to totiž nehorázný náklep. Ostrá a rytmicky houpavá muzika zapůsobila mimořádně chytlavě a na publikum to zabralo měrou nevídanou. To, co se totiž strhlo mezi lidmi, jsem dlouho neviděl. Skákalo se snad i na lavičkách, jeden mosh pit střídal druhý… no prostě totální peklo. Jakási jednotvárnost vzala za své v okamžiku, když si Max přizval na pódium své dva syny, kteří vzápětí dali narvanému amfiteátru zřetelně najevo, že se pěkně potatili. Obzvlášť starší Richie předvedl, že umí z hlasivek vyloudit opravdu pekelné zvuky a že se nebojí ani lidí, na jejichž ruce si udělal krátký výlet. Čert vem, že to všechno znělo jako variace na “Roots Bloody Roots” a že si Max při hře na kytaru většinou vystačil s jednou rukou. Byl to prostě masakr jak se patří a to je ve světě extrémní muziky tvrdá měna…
H.: Soulfly jsou živě poněkud nevyzpytatelní, taková loterie. Dokážou předvést jak absolutní nářez, tak absolutní průser. Na Metalfestu to však byla naštěstí ta první možnost a Soulfly zahráli tak dobře, až jsem to ani nečekal. Vklínění mezi rozjuchané Ensiferum a následující Blind Guardian jejich muzika působila o poznání tvrději, než ve skutečnosti opravdu je, ale nakonec to bylo jen ku prospěchu věci. Nechybělo samozřejmě pár kultovních majstrštyků od Sepultury, ale mně osobně pomalu ještě větší radost udělalo zařazení válu “Gladiator”, který je z novinkového “Enslaved” asi ten nejpovedenější. Soulfly předvedli určitě výborný set, za což také byli odměněni asi největší kotlem festivalu. S jejich koncem však pro mne skončil i celý Metalfest, jelikož jsem se musel vydat směr domov, díky čemuž jsem neviděl závěrečné Blind Guardian.
Ježura: S rozloučením Soulfly se festival dostal do fáze, kdy k absolutnímu konci zbývalo jediné vystoupení. Tohoto privilegia se dostalo německým Blind Guardian, a jakkoli jsem se bál, že mě jejich koncert nebude napočtvrté bavit, byla to vynikající volba. Blind Guardian totiž opět dokázali, že asi opravdu neumí odehrát špatný koncert. V Plzni se jim navíc povedlo naprosto fantasticky nazvučit, takže to jediné, co jejich vystoupením občas škodí, nedostalo šanci. Výsledek? Tradičně špičkový. Hansi zpíval jako bůh, zbytek kapely zcela precizní, obecenstvo velice schopné. Navíc mě velmi příjemně překvapilo, že i tentokrát Blind Guardian zvládli obměnit setlist tak, aby nekopíroval některý z těch předchozích, takže jsme se vedle dalších dočkali skladeb “The Last Candle” nebo “Ride into Obsession”, které na české půdě dosud nezazněly. Typická atmosféra, která doprovází snad každý koncert Blind Guardian, se dostavila i zde a já si tak mohl užívat nádherné hudby, zpívat z plných plic a těšit se z vědomí, že ani napočtvrté mí oblíbenci neupadli do nudného stereotypu a dovedli mně a tisícům ostatních zprostředkovat další skvělý zážitek. Pravda, hudební orgasmus, jakého se mi dostalo na podzim 2010 v brněnské Flédě, se už asi nikdy opakovat nebude, ale kdybych měl mít ze všech příštích koncertů Blind Guardian takhle dobrý pocit, budu naprosto spokojený. Poslední skladbou, která nad lochotínským amfiteátrem zazněla, byla již tradiční “Mirror Mirror” a s ní vzal za své celý Metalfest 2012. I když jsem letos se nedočkal tak fantastických koncertů, jaké loni předvedli Kataklysm a Saxon, určitě mohu prohlásit třetí Metalfest za zdařilý festival, ze kterého jsem si odnesl nemálo skvělých zážitků, a doufám, že se i příští rok podaří udržet sestavu na alespoň obdobně kvalitní úrovni…
Zhodnocení:
Ježura: Lze Metalfest 2012 nějak obecně shrnout? Pokusím se. Počasí nic moc, neustálé přepršky mě obzvlášť poslední den začaly už notně iritovat, ale na druhou stranu nebyla potřeba až tak enormní spotřeba tekutin. Areál byl tradičně skvělý, leč do příštích let by určitě zasloužil nějakou investici – přese všechny svoje klady mu totiž moc nepřispívá notně zanedbaná vizáž. Oproti loňskému roku, kdy mě nejvíce dostaly kapely, od kterých bych to opravdu nečekal, se tentokrát moje očekávání vesměs naplnila, k tomu se přidalo pár příjemných překvapení a Hypocrisy, Uriah Heep, Vader, Powerwolf, Behemoth, Fleshgod Apocalypse, Death Angel, Soulfly a Blind Guardian mi přinesli hodiny a hodiny skvělé zábavy. Dlužno dodat, že sestava se letos ukázala jako poměrně vhodně zvolená, a když přehlédnu kiksy typu po roce opakovaných Arakain a Dymytry (snad nebudou hrát i příště), jednalo se o vcelku zdařilý výběr. Sice tomu chyběla trocha blacku, který by na úkor početně zastoupeného thrashe určitě trochu prostoru zasloužil, ale nemůžu mít všechno, takže tady spokojenost.
H.: Mně naopak počasí vyhovovalo. Radši budu moknout, než se škvařit v 30 stupních. Vystoupení kapel, na něž jsem se těšil, byla vesměs solidní až dobrá, sem tam nějaké překvapení, sem tam nějaké zklamání, prostě klasika, ale od většiny účinkujících jsem více či méně dostal, co jsem očekával. Pokud by mne někdo nutil, asi bych za absolutní vrchol Metalfestu označil Behemoth, následované Triptykon a Fleshgod Apocalypse. Na rozdíl od Ježury mi čistý black metal v line-upu ani moc nechyběl, protože by stejnak hrál na oběd a stálo by to za prd. Těch kapel zabitých světlem už tam bylo dost tak jako tak…
Ježura: Co se organizační stránky festivalu týče, ročník 2012 s sebou přinesl několik změn. Tou asi nejvýraznější bylo zkrácení programu, který nově končil ve 23:00. Osobně to považuji za dost nešťastné opatření, které připravilo o tolik důležitou tmu hned několik kapel, které by pod její rouškou mohly zanechat řádově silnější dojem. Bohužel, městské prostředí si občas podobné ústupky žádá a já doufám, že se pro příště podaří sjednat výrazně delší hrací dobu.
H.: V tomto případě souhlasím, konečná v jedenáct hodin večer opravdu není moc košer. Stěžoval jsem si už na loňských ročnících, kdy se končilo dva dny o půlnoci a poslední den v jedenáct, ale zapíchnout to všechny tři dny takhle brzo, to už je dle mého názoru moc. Vážně mi přijde trochu trapné, aby ve tmě hrála půlka jedné skupiny za den. Chápu, že festival se koná v podstatě uprostřed města a že mnohým obyvatelům by rachot do nočních hodin vadil, ale přece jenom… dát to třeba dva dny do jedné do rána a v neděli i do těch jedenácti, aby se obyvatelstvo na následující všední den vyspalo, tak myslím, že by nikoho neubylo. Dvě noci za rok snad není zas až tak nepřekonatelná překážka…
Ježura: Další, a tentokrát veskrze pozitivní změnou, bylo zavedení zálohovaných kelímků z tvrdého plastu. Troufám si tvrdit, že se systém osvědčil a doufám v jeho zachování pro příští ročníky a rovněž rozšíření na Masters of Rock. Mám však dvě zásadní výhrady – plastové poutko na opasek nebylo vůbec složité bez vlastního přičinění ulomit, což se stalo velice nepříjemným po zjištění, že na takto poškozený kelímek propadá záloha. Pro příště tedy doporučují nakoupit obyčejné kelímky bez poutka – není zase tak těžké si svépomocí vyrobit úchyt. Druhý problém, který se váže ke kelímkům, byla jejich nehorázně přemrštěná cena. Bez urážky, 50 korun mi přijde jako dost nestoudná cena – obzvláště v kombinaci s přísnými pravidly pro její navrácení. 30 korun, kolik činila záloha na Brutal Assaultu, je mnohem přijatelnější, tak by možná neškodilo zjistit, od kterého dodavatele a za jakých podmínek byly tyto kelímky (mimochodem bez onoho nešťastného poutka) zakoupeny.
H.: Problematika kelímků jde vcelku mimo mě, jelikož nemám potřebu v areálu chlemtat nonstop. Ale když nic jiného, oceňuji aspoň to, že se díky vratným kelímkům radikálně omezí bordel na zemi – to je velice příjemné!
Ježura: Beze změn naštěstí zůstal post moderátora, tradičně skvělý Standa Rubáš se svého řemesla opět zhostil s bravurou (i když nemám ponětí, proč neuváděl ani zdaleka všechny koncerty) a já znovu apeluji za využití jeho služeb i pro Masters of Rock, kde jsou výkony nechvalně známé dvojice patlalů už takřka legendární. Ono to totiž vážně jde udělat jinak a lépe – Metalfest budiž důkazem.
H.: Uvaděč mi je úplně volný, kdyby na to přišlo, klidně bych se bez něj obešel a vzal to modelem, že když se vyskytne něco důležitého, vyleze někdo z pořadatelů, řekne to, ale jinak to nechat být. Ale mám nějaké tušení, že to nejspíš neklapne (smích). Když už ale uvaděč musí být, tak rozhodně ať je to právě stylem Metalfest, ne ta amatéřina, jakou každoročně předvádějí samozvaní odborníci na sesterském Master of Rock…
Ježura: Co se týče stravování, výběr byl široký a za celkem snesitelné ceny. Co mě však znechutilo, to byl výběr piva. Zcela nepitelný 10° Gambrinus (30,-/0,5l), jen o něco stravitelnější 11° Gambrinus (35,-/0,5l) a vesměs ucházející 12° Pilsner Urquell (40,-/0,5l), o kterém se ke mně mimochodem doneslo, že není tím, čím se zdá být, to mi přijde jako naprosto nehorázná zlodějna obzvlášť při vědomí, že logistické náklady jsou v rámci Plzně prakticky nulové. Doufám, že se v tomhle směru pořadatelé poučí a nabídnou návštěvníkům pivo, které jde pít i za přiměřenou cenu. V případě potřebu doporučuji poohlédnout se po jiném výrobci.
H.: Naprostý souhlas, pivo bylo letos opravdový hnůj. A předchozí ročníky vlastně taky. To mi přijde vzhledem k místu konání jako obrovský paradox, přímo u zdroje by člověk očekával, že to bude pivíčko jedna báseň. Po desítce se zvedal kufr, jedenáctka se s menším sebezapřením vypít dala, ale pořád to připomínalo víc čůčo než pivo, dvanáctku už jsem radši vůbec neriskoval.
Ježura: Výtka poslední směřuje směrem k otevírací době úschovny. Je skutečně nešťastné nastavit její konec a tedy i nutnost vyzvednout si uschované věci na stejnou dobu, kdy končí poslední koncert večera. Prodloužení otevírací doby úschovny třeba o pouhou půlhodinu by každopádně prospělo a návštěvníkům, kteří využívají její služby, by to výrazně ulehčilo život.
Ježura: Podle posledních řádků to vypadá, jako by mimo hudební produkci jednalo o solidní katastrofu, leč není tomu tak. Až na uvedené, a dlužno dodat nikterak esenciální problémy, jsem nezaregistroval nic, co by mě přinutilo práci organizátorů kritizovat, a dokonce i hrací časy se většinou podařilo dodržet vesměs přesně. Pokud si pořadatelé tedy vezmou tyto výtky k srdci, příští ročník by mohl excelovat, když už nyní je na velmi solidní úrovni. Osobně se nemůžu dočkat, až se o tom přesvědčím na vlastní kůži. Tak tedy příští rok na shledanou!
Ačkoliv Hate přece jenom patří mezi ty více známé akvizice na polské scéně, vždy stáli spíše ve stínu Vader a hlavně stylových souputníků Behemoth. Právě v podobnosti s kolegy z Behemoth tkví zřejmě ten největší problém Hate – i když to nejspíš kapela nebude slyšet ráda, jsou to právě oni, kdo ze souboje dvou polských bestií odchází jako poražený. Nechápejte mne špatně, Hate rozhodně nejsou nějaká laciná kopírka svých známějších krajanů, spíše bude přesnější říci, že obě skupiny používají podobné vyjadřovací prostředky, jejich nahrávky mají obdobnou atmosféru, zdobí je vcelku podobný vývoj. Naneštěstí pro Hate je ta podobnost natolik velká, že ať se jim to líbí nebo ne, srovnání se prostě nedá vyhnout. A možná celkem paradoxně jsou právě s novinkou „Erebos“ k Behemoth blíže než kdy dřív…
Syntéza death metalu s nádechem černého bratříčka, riffování, struktury songů, sólování, důraz na techniku bez ztráty atmosféry, growling… to vše připomíná Behemoth. I když na obranu Hate je nutno dodat, že do této pozice „následovníků“ byli odsunuti pouze díky tomu, že jméno Behemoth je provařenější, jinak totiž Hate hrají dokonce o rok déle než jejich kolegové a svůj podobný styl si pilovali souběžně. Už jen díky tomu se jen těžko tvrdí, že by jedna kapela od druhé (nebo obráceně) kopírovala.
Nic z výše řečeno ale neudělá nic s faktem, že Hate právě vydali desku velice slušnou a obstojnou. „Erebos“ zaujme třebas vymazlenou grafickou podobou, silným tahem na bránu nebo solidními skladatelskými nápady. Pořád se tam něco děje, skladby nestojí na místě, naopak s radostí uhánějí vstříc pekelnému závěru. Já osobně jsem sice očekával spíše jiný směr a tipoval jsem, že se Hate na „Erebos“ naopak pokusí výše nejednou zmiňované veličině extrémní scény oddálit, než aby se jí ještě více přiblížili, ale nejde albu upřít, že se poslouchá v podstatě samo. Hate si s nástroji rozumí a nápady se jim v mozkovnách rodí, jen to hvízdne, a to není k zahození.
Desku otevírá na španělku vybrnkané intro „Genesis“, které nářezu-chtivého posluchače zdárně nabudí, a jde se na věc. Vyjmenovávání poloviny tracklistu v daném pořadí si jednou odpustíme, snad to protentokrát přežijete, a zastavíme se rovnou u vrcholů nahrávky, mezi něž jistě patří „Trinity Moons“, která je vybavena výtečnou vokální linkou, pěknou gradací a hlavně drtivým, prdel nakopávajícím refrénem. Dost jsem si oblíbil i takovou „Hexagony“, kde mě zaujala hlavně sólová kytara kouzlící velice výživné melodie a především skvělé sólo (jen tak mimochodem, všechna kytarová sóla na „Erebos“ patří mezi ty nejzajímavější momenty).
Musím se přiznat, že já osobně z podzimních novinek na polské scéně sáhnu mnohem radši po jiných kouscích (jen tak namátkou bych doporučil nové fošny Non Opus Dei, Moon, Morowe a Massemord), ale ani proti Hate ve své podstatě nemohu říct křivé slovo. Snad až na tu dokola omílanou podobnost s Behemoth, kterou si bere do huby snad každý recenzent (ono se totiž tomu dá opravdu jenom těžko vyhnout – jen hluchý by to neslyšel), otočíme-li to však na druhou stranu, právě fandové Behemoth si na „Erebos“ jistě s chutí smlsnou. Za nějakých těch pár desítek minut vašeho času to jistě stojí.
Na závěr, abychom pořád neporovnávali s onou kapelou od B, ale i v kontextu předchozí tvorby samotných Hate, se sluší zmínit, že „Erebos“ se mně osobně jeví přibližně na stejné úrovni jako minulé „Morphosis“, předchozí „Anaclasis: A Haunting Gospel of Malice & Hatred“ (aneb nechť žijí úsporné názvy), které považuji za dosavadní vrchol kariéry Hate, však stále zůstává nepokořeno.
