Země: Česká republika Žánr: black metal Datum vydání: srpen 2015 Label: selfrelease
Tracklist:
I. Lucifer – …Still Alive, But Already Dead…
01. As the Falcon Flies
02. Immortal
03. Grunwald
04. Rozklovou nás havrani a vrány
05. Suck My Blood [Beherit cover]
II. Katarze – Underwoods
01. V kraj vstoupil čas ledu
02. Volání rodu
03. Obnažené kosti kraje
04. Černoboh
O společném splitku dvou domácích undergroundových kapel Katarze a Lucifer se hovořilo před poměrně dlouhou dobou, konkrétně už někdy v roce 2013. Nicméně realizace společného počinu se vlekla takovým způsobem, až k ní nakonec vlastně nedošlo a Lucifer svou stranu vydali sami v digitální formě jako EP pod názvem „…Still Alive, But Already Dead…“, což se stalo někdy v polovině roku 2014. V průběhu toho stejného roku pak to samé učinila i Katarze a materiál původně určený pro splitko rovněž pustila ven v digitální podobě jako EP „Underwoods“ (jak se původně měla jmenovat nejen strana Katarze, nýbrž i celý split).
Mohlo by se zdát, že tím je situace vyřešena, počiny obou formací jsou venku a hotovo. A přesto to tak není. Dva roky po původním vydání se obě EPčka vracejí do hry a kdysi plánovaný split konečně dochází realizace na CD, a to v limitované edici pouhopouhých 20 kousků, avšak v případě zájmu se prý budou dodělávat další. Vše ale nasvědčuje tomu, že toto vydání probíhá především v režii Katarze, jelikož Lucifer na žádném ze svých webů doposud nemají ani kratičkou zmínku o tom, že se split konečně uskutečnil a vychází na CD. Na začátek úvodní omáčky se ještě sluší dodat, že minialba obou skupin na tomto nosiči vycházejí v nezměněné podobě, jak se objevila už před dvěma lety.
Split otvírají Lucifer, jejichž stranu jsme tu již svého času recenzovali (viz odkaz), když ji kapela vydala jako samostatné EP. Nicméně vzhledem k tomu, že jsem se tehdy hodnocení neúčastnil a nechal článek na dvou (dnes již bývalých) kolezích, dovolím si ten luxus, abych o tom vyzvracel několik málo dalších písmenek. Předně jsou tu dvě písničky, které si Lucifer vypůjčili ze svého vlastního demosnímku „Phosphoros“, které vyšlo v roce 2011, jmenovitě jde o „Immortal“ a „Grunwald“. Ty jsou v této podobě o něco lepší – především díky zvuku. Ten sice stále není nějak zvlášť kvalitní, ale poslouchat se to dá. Hudebně je to takový standard mladých blackmetalových kapel, žádný velký zázrak, Lucifer nic neinovují, jen si tak v cajku hoblují. Jestli něco stojí za zmínku, tak je to vcelku slušné kytarové sólo v „Immortal“ a relativně příjemný pomalejší rozjezd „Grunwald“.
Zbytek strany Lucifer již tvoří songy, jež se na demu „Phosphoros“ neobjevily. Z těch je suverénně nejzajímavější hned úvodní „As the Falcon Flies“, s níž kapela projevila i trochu vyšší ambice a pustila se do plochy necelých devíti minut. Problém to ale není a nemám z toho dojem, že by byla skladba zbytečně natahovaná, což je samozřejmě pozitivum. Dokonalá sice není, ale jalová také ne, protože některé riffy i melodie jsou relativně povedené a zvolnění ve střední pasáži rovněž funguje. Česky zpívaná „Rozklovou nás havrani a vrány“ má blíž ke staršímu materiálu a není tak dobrá jako „As the Falcon Flies“, ale vyloženě blbé to pořád není, je tu nějaký pokus o atmosféru a minimálně po kytarové stránce ta písnička jakýs takýs smysl dává. Na závěr pak Lucifer nabídnou cover „Suck My Blood“ od Beherit, který je takový obyčejný… neuráží mě, ale nevím, proč bych si to měl pustit radši než originál z „Engram“.
Poté už nadchází čas Katarze, což je kapela, již jsem kvůli zběsile směšným fotkám (doporučuju projet galerie na Bandzonu skupiny – pobavíte se) nikdy nedokázal brát seriózně, tudíž jsem se jí vždycky snažil spíš vyhýbat. Kdysi dávno jsem slyšel eponymní album, které vyšlo v roce 2009, a to byl bez pardonu naprosto ultimátní fail – black metal, jaký byste z lítosti nejradši zastřelili, kdybyste mohli.
Na „Underwoods“ je Katarze o kus stravitelnější – zatímco u výše jmenované placky měl člověk chuť spáchat rituální harakiri, jak se styděl za to, že něco takového vůbec poslouchá, tyhle čtyři tracky se už přežít dají. Abychom si ovšem plně rozuměli – skutečně říkám jen to, že se to dá přežít, ne že je to dobré, jelikož do něčeho takového má „Underwoods“ (nyní myšleno „Underwoods“ jako příspěvek Katarze) stále daleko. Jejich pojetí black metalu je značně primitivní, a to jak zvukově, tak i co do skladatelské stránky.
Nechci se Katarzi nijak veřejně vysmívat nebo je urážet, ale ta jejich muzika je fakt špatná. Jestli jsem o Lucifer řekl, že nevymýšlejí nic invenčního a (a to jsem sice neřekl, ale myslel jsem si to) že místy je to poskládané trochu naivně, tak o Katarzi to neplatí dvojnásob, nýbrž rovnou trojnásob. Jediným světlým momentem je poslední třetina písně „Volání rodu“ s dobře slyšitelnou baskytarou a ucházejícím kytarovým motivem. Jinak je to ale, s veškerou úctou, zoufalost a přesně ten typ black metalu, kvůli němuž se spousta lidí tomuhle žánru vysmívá. A to i navzdory tomu, že je „Underwoods“ o level výš než eponymní album.
Co si budeme povídat, „Underwoods“ (nyní už myšleno jako celý nosič) zní přesně tak, jak byste asi čekali od splitka dvou obyčejných (v jednom případě až podprůměrných) blackmetalových formací. U Lucifer nějaký potenciál je, ale bez mazání medu kolem huby – pokud chtějí do domácí žánrové scény trochu promluvit, bude to chtít ještě dost zamakat. Co se Katarze týče… tady by asi byl třeba radikálnější zásah do celkového pojetí, protože zde bohužel neslyším ani ten potenciál…
Když jsem před časem poslouchal demo “Phosphoros” od semilských Lucifer, byl z toho cítit velký potenciál. Dobrá zpráva je, že po poslechu EP “…Still Alive, But Already Dead…” mohu říct, že ten potenciál nevyzněl do prázdna a na novém materiálu je zřetelně znát posun.
Zabývat se formalitami se mi moc nechce, protože opakovat kolegova slova pode mnou by bylo zbytečné. Pojďme tedy rovnou na to důležité – muziku. Cover “Suck My Blood” od Beherit neřeším, protože předlohu neznám. V případě dvou přehraných skladeb z dema pak také není moc o čem. V novém zvukovém kabátku jim to pochopitelně sluší, jinak se toho ale moc nezměnilo – tedy až na song “Grunwald”, kde se Lucifer zbavili nepříliš libozvučného dvojhlasu, nahradili ho pěkným ženským vokálem a najednou to zní o poznání lépe. Navíc mi celý song přijde lépe zahraný, což mu přidává na přitažlivosti, a to se samozřejmě počítá.
Těžištěm minialba jsou ale dvě nové skladby, a sice “As the Falcon Flies” a “Rozklovou nás havrani a vrány”. S potěšením mohu konstatovat, že se obě nesou v duchu rozmáchlého a atmosférického pojetí black metalu, kterým Lucifer překvapili skrze song “Krkonošské lesy” na “Phosphoros”, a že jsou obě velmi solidní. Zejména otvírák “As the Falcon Flies” je vyloženě skvělý, plný dobrých nápadů a i když by se i zde našlo pár detailů, které by šlo vylepšit (na můj vkus možná nepatrně suchý rozjezd), pořád je na té skladbě parádně vidět, jak velký krok Lucifer učinili po skladatelské i hráčské stránce. Mimochodem, jsem jediný, kdo by si “As the Falcon Flies” s trochou nadsázky dovedl představit na nějaké desce Kampfar?
Co naplat, dělají mi radost, kluci ušatí. Jestli bylo “Phosphoros” opatrným náznakem potenciálu, potom je “…Still Alive, But Already Dead…” už suverénním prohlášením, že s touhle kapelou bychom měli počítat. A já říkám, že pokud potenciální debut dosáhne na stejnou úroveň, jako “As the Falcon Flies”, hodnocení půjde vysoko. Co se EP jako celku týče, tak zatím za 6,5 a jsem náramně zvědavý, s čím Lucifer přijdou příště.
Druhý pohled (Zajus):
České Lucifer jsme před třemi lety zastihli hned po vydání prvního dema “Phosphoros”, které nás potěšilo velice. Solidního black metalu není nikdy dost, a ten od Lucifer byl solidní každopádně. Na šestiskladbovém počinu prakticky nebylo slabší písně a i díky tomu jsem se k němu od jeho vydání pravidelně vracel. Na EP “…Still Alive, But Already Dead…” se Lucifer vrací s novým materiálem, dvěma nově nahranými skladbami z dema a jedním coverem. Jak se dalo očekávat, první věc, která se změnila, je zvuk. Ten dostal o něco profesionálnější kabátek, byť k dokonalosti stále nesahá. Velkou vadou na kráse je však pro mé uši až příliš přehulená baskytara, která sice mocně duní, ovšem zbytečně zastiňuje jemnější práci kytar. V tomto ohledu mi více seděl zvuk dema, jelikož i na něm byla basa slyšet výborně, aniž by lezla do zelí dalším nástrojům. Jinak je však ve zvuku velký skok správným směrem, což nelze přeslechnout při porovnání dvou nově nahraných skladeb. Škoda jen, že kapela nedala prostor výborným “Krkonošským lesům”, které pro mě osobně byly vrcholem “Phosphoros”.
Dvě nové skladby jsou delší a rozhodně promyšlenější. “As the Falcon Flies” se jasně stává mojí nejoblíbenější písní kapely, jelikož do ní Lucifer zvládli zapracovat vše potřebné – od efektního rozjezdu přes rychlé dvojkopákové náklepy a obligátní zvolnění až k povedenému sólu. Právě moment, kdy se skladba v polovině rozjíždí z akustické sekce má opravdovou sílu a atmosféru, jakou v hudbě rád vyhledávám. To druhá novinka “Rozklovou nás havrani a vrány” si mě nezískala. Je rychlejší a přímočařejší, a přestože ji nechybí několik chytrých nápadů, celkově mě její poslech příliš nebaví. Možné, že namlsán chytlavostí starších skladeb a rozmanitostí “As the Falcon Flies” mi “Rozklovou nás havrani a vrány” přijde až příliš obyčejná.
I tak je ale “…Still Alive, But Already Dead…” povedené a já opravdu doufám, že se Lucifer jednou dostanou k dlouhohrajícímu albu. Bude to rozhodně stát za to.
Budeme-li předpokládat, že by měla recenze začínat nějakou tou úvodní omáčkou o tom, co je ta daná kapela vlastně zač, kolik toho nahrála a co všechno za dobu svého působení zvládla, nebyl by ten úvod v případě Lucifer příliš dlouhý, neboť se jedná o vcelku nedávno začnuvší smečku ze severočeských Semil, přičemž “Phosphoros” je jejím prvním počinem (respektive přesněji řečeno demosnímkem) vůbec. Inu, pojďme na to…
Čistě osobním empirickým pozorováním jsem postupem času v průběhu mnoha let dospěl k názoru, že black metal, ačkoliv se na první pohled tváří jako neortodoxnější a nejkonzervativnější žánr, je vlastně zcela paradoxně žánr ten úplně nejrozmanitější, který jde smíchat úplně se vším a pod nímž se skrývá obrovské množství opravdu vizionářských formací. Na druhou stranu ale (a to je ostatně ten důvod, proč se většina lidí na black metal dívá a priori skrz prsty, avšak nutno dodat, že z určitého úhlu pohledu se mnohdy není moc co divit) nese nálepku black metal i velká spousta opravdových debilit, jež pod praporem samozvaného trve páchají hudební žumpu nulové umělecké hodnoty (čest oněm trve výjimkám!). A co si budeme povídat, zpravidla podobné kraviny vznikají v době, kdy ještě hudebníkům není něco-cet, nýbrž něco-náct. Každopádně takové věci ubírají celému stylu na kreditu. Tím vším chci vlastně trochu kostrbatější oklikou říct, že když mi v přehrávači přistála nahrávka od kapely, jejíž členové se věkově pohybují pod 20 let a která se zároveň na první pohled tváří jako čistokrevná podoba black metalu, moc se mi do poslechu nechtělo, neboť jsem očekával nějakou podobnou prasárnu v polohách spíše neposlouchatelných než poslouchatelných. Snad vás ale nebudu moc natahovat, když řeknu, že v jistých případech se stane, že se očekávání něčeho negativního ukážou být lichá.
Doufám, že všem z vás došlo, že ona nevinná poznámka obsažená v poslední větě předcházejícího odstavce byla mířená právě na Lucifer a jejich téměř půlhodinový počin “Phosphoros”. Ono přestože se tahle záležitost z dálky tváří velmi podezřele – demo, mladá kapela, žánrové zařazení, trochu klišé jméno -, ve výsledku to není vůbec marná věc. Ano, máme tu sice stále dočinění s black metalem klasického střihu, s čímž bych také problém neměl, spíše jsem se trochu obával o jeho provedení, což je právě to nejdůležitější, oč tu běží, avšak ono provedení v podání Lucifer je až překvapivě vkusné a vlastně i do jisté míry opravdu dobré…
Ale nyní už se na to podívejme opravdu konkrétně. O zvuku se příliš nemá cenu bavit, neboť na první demáč přece jen nelze tak úplně uplatňovat nejvyšší technické nároky, tím spíše, že se jedná o black metal, u něhož si člověk nemůže být jistý, jestli špatný zvuk není čistě náhodou uměleckým záměrem. U “Phosphoros” je sound řekněme undergroundovějšího ražení, avšak není to nějaký extrémní kanál, v tomto ohledu je to v pohodě poslouchatelné i pro ucho nenavyklé podzemní produkci. Nějaké rezervy v tomto ohledu jistě jsou (například kopáky jsou dosti zastrčené, což už lze asi jen těžko považovat za umělecký záměr), ale v rámci mezi i možností je “Phosphoros” i po zvukové stránce bezproblémová záležitost.
O poznání více než technické okolnosti a zvuk mne ovšem zajímají samotné skladby (protože jak praví další empirická zkušenost, i se zpraseným zvukem se dají točit skvosty a naopak skvělý zvuk naopak mnohdy alba pohřbívá). I po stránce kompozičních schopností a vytvořené atmosféry si však Lucifer nezaslouží nic jiného pochvalu, jelikož se jim (a teď už jsem se konečně dokopal k tomu, že to říkám na plnou hubu) povedlo stvořit šestici skladeb, která je po většinu hracího času velice dobrá, v některých momentech až výborná. Určitě se vyplatí zdůraznit, že všechny písně jsou pěkně čitelné a mezi sebou velmi dobře rozlišitelné, což u začínajících black metalových kapel rozhodně nebývá samozřejmostí.
Hned úvodní “Phosphoros II” patří k těm výraznějším kusům. Lucifer v ní sice s přehledem střídají klepací pasáže se středním tempem, ale v nepříliš omračujícím schématu, což ovšem ve výsledku nevadí, protože jim to hned od začátku funguje. Po bezmála dvou minutách se navíc spustí vydařený kousek s bez přehánění skvělými vyhrávkami, gradující ve výtečném kytarovém sólu. A jak se později ukáže, právě sóla jsou jednou z nejsilnějších zbraní Lucifer (a to v black metalu není zrovna běžné).
Naopak druhá “Return ov Hannibal” je trochu slabší, ne vyloženě špatná, ale trochu ji sráží až přílišná a zbytečná snaha omílat pouhé dva motivy – hlavní riff ve středním tempu a rychlý refrén. To mi přijde docela škoda, protože dle mého názoru šlo i z této skladby vyždímat více. Sólo je však opět velmi dobré. Oproti tomu následující “Immortal” tím, na co dojíždí “Return ov Hannibal”, netrpí vůbec a jedná se možná o nejpestřejší písničku “Phosphoros” s mnoha zvraty, mezi nimiž nechybí ani příjemně melodičtější pasáž ve středu kompozice.
Poklidné intro otevírá druhou polovinu “Phosphoros” a zároveň čtvrtou skladbu “Grunwald”, člověka zde asi i překvapí využití ženského vokálu. Jeden z kolegů mi sice tvrdil, že falešného, ale já osobně mám v uších takříkajíc nasráno, tudíž s tím nějak výrazný problém nemám (na rozdíl od vokálu v písni následující, ale o tom až za chvíli). Každopádně má “Grunwald” jednu z nejpovedenějších kytarových linek dema a v opozici ke klidnému intru dosti rychlé tempo, jež žene song kupředu s pěknou razancí.
Dosti rozporuplným počinem je předposlední “Walls ov Uruk”. Hudebně se mi píseň líbí a obsahuje i velmi zajímavé momenty, ale nehorázně ji táhne dolů opravdu velice odstrašující čistý vokál, který je moc i na mé ušní ústrojí, v němž je, jak známo, nasráno. Je to škoda, neboť jinak “Walls ov Uruk” špatná také není a ono problematické pění se tam objevuje všehovšudy tuším dvakrát, ale celkově to skladbu sráží na kolena. Tohle je podle mě největší (a asi i jediný opravdový) přehmat “Phosphoros”. Náladu trochu vyspraví alespoň opět povedené sólíčko – tahle disciplína Lucifer evidentně jde sama od sebe.
Závěr se nese v jediné česky zpívané kompozici “Krkonošské lesy”, jíž oba dva kolegové pode mnou zcela po právu vyzdvihují jako absolutní vrchol “Phosphoros” – a já se k nim chtě nechtě musím přidat, protože tenhle vál se prostě povedl na výbornou. Česká lyrika – výtečná, atmosféra – taktéž a ještě víc. Sice se opět jedná o monotónnější věc, ale to je v jistých případech naopak výhoda – a právě tohle ten případ je. Jestli v někom při poslechu předchozích písniček hlodaly pochybnosti, nejpozději “Krkonošské lesy” ho zlomit musí, neboť se jedná o skladbu natolik kvalitní, že se může zcela bez problému měřit i s produkcí mnohem zkušenějších skupin. Atmosféra jak prase!
Jak již bylo jednou zmíněno v první polovině recenze, “Phosphoros” je až překvapivě slušné. Dva o trochu slabší (ale ne neposlouchatelné) kusy jsou vyváženy třemi dobrými a jedním velmi skvělým songem. Ne, že by Lucifer neměli ještě na čem pracovat a co zlepšovat, ale to nic nemění na tom, že “Phosphoros” ukazuje, že rozhodně mají velký potenciál a že se jedná o příslib do budoucna. Pokud to kapela za rok či dva nezabalí (což je u mnoha mladých a potencionálně slibných skupin bohužel dost častý jev, že elán brzy vyprchá), věřím, že mají šanci vypustit do světa i desku, která bude vážně ničit. Českou demo-BM scénu se snažím sledovat relativně zodpovědně, ale nepamatuji, že by mě za posledních pár roků nějaký demáč zaujal více než “Phosphoros”. A to myslím hovoří samo za sebe.
Další názory:
Nebudu lhát. Když na mi H. sdělil, že přijal žádost o recenzi bandy sotva zletilých black metalistů, nasadil jsem dost útrpný výraz v očekávání další hromádky do not převedeného hnoje. Po nějakém týdnu ve společnosti dema s názvem “Phophoros” však beru své neuvážené předsudky zpět a pokorně se za ně omlouvám. On je to totiž vzato kolem a kolem vlastně dost slušný materiál. Přehlédnu-li klasické dětské nemoci prvotních počinů mladých kapel, je tu šest skladeb, z nichž žádná nenutí prchnout k osvědčenému interpretovi a naopak všechny do jedné obsahují nějaký ten zajímavý moment. Samozřejmě, výhrady se najdou. Nemůžu nechat bez povšimnutí třeba za uši tahající duet na počátku skladby “Grunwald” nebo trochu ubíjející opakování jednoho motivu, zvláště patrné v “Návratu Hannibalově” a trochu i v titulní skladbě “Phosphoros II”. Co se mi naopak líbí velice, to jsou vkusné přechody mezi jednotlivými pasážemi skladby nebo zpěvákův vokál (a to prosím i co se týče frázování!). Stranou však nezůstávají ani slušné kytarové vyhrávky, některé riffy a především bicí party, které místy dovedou strčit do kapsy i daleko zaběhlejší žánrově příbuzné spolky. To vše zabaleno do zvuku, který sice napovídá, že se nahrávce nedostalo péče prvotřídního studia, ale na druhou stranu jsem si nevšiml, že by některý z nástrojů nepatřičně vyčníval nad ostatní nebo naopak mezi ostatními zanikal. A vrchol dema? Favority mám dva. Na případném plnohodnotném albu by se rozhodně měla objevit nejen chytlavá hitovka “Grunwald”, ale především závěrečná a česky zpívaná skladba “Krkonošské lesy”, která mi upřímně vyrazila dech. Tak dobrou věc jsem skutečně nečekal a mohu ji s čistým svědomím doporučit! Demo “Phophoros” je dle mého jasným důkazem, že v Lucifer dřímá potenciál, který o sobě zatím dává vědět jen místy, nicméně předestírá slibnou budoucnost. Doufám, že o Lucifer neslyšíme naposledy… Ježura
Jaké požadavky může recenzent mít na demo nedávno vzniklé kapely složené z mladých muzikantů? Je vůči nim spravedlivé hodnotit jejich tvorbu v konkurenci zkušených kapel? Tyto otázky jsem si musel odpovědět ještě před tím, než jsem začal poslouchat “Phosphoros”, první demo black metalistů Lucifer. Kapela umožnila stažení nahrávky pomocí Bandcampu (kéž by takových bylo víc), a tak jsem dlouho neváhal a pustil se do poslouchání. A byl jsem příjmně překvapen. Prvotně mě zaujal zvuk. Nevím jak vy, ale já bych od prvního dema čekal shluk neidentifikovatelných zvuků a ne takřka profesionální produkci. Jistě by neuškodily lehké kosmetické úpravy (na ozvučení nejvíce ze všech nástrojů dojíždějí bicí, které znějí plechově a navíc jsou dost utopené), ale jako celek není zvuk “Phosphoros” vůbec špatný. Druhou stránkou je technická zručnost muzikantů a i zde Lucifer prošli na výbornou. Vyzdvihnout musím skvělou baskytaru a zpěv, který jako by opravdu patřil samotnému Luciferovi. A nakonec to nejdůležitější – schopnost psát dobré skladby. I tu zde najdeme. “Phosphoros” mě baví již několik (možná dokonce několik desítek) poslechů a nejspíš dlouho nepřestane. Všech šest skladeb odsýpá příjemným tempem a v každé je co poslouchat. Jednou je to povedené sólo, jindy zase nevšední čistý zpěv. Naprostým vrcholem je ovšem závěrečná “Krkonošské lesy”, která oplývá mimo jiné i skvělým českým textem. A tak abych odpověděl na úvodní otázku: běžně bych první demo hodnotil shovívavěji, pokud jde ovšem o Lucifer, snadno si můžu dovolit mít stejné nároky jako na alba zavedených kapel. Zajus
