Archiv štítku: punk

La colpa – Mutuo perpetuo

La colpa - Mutuo perpetuo
Země: Itálie
Žánr: punk rock
Datum vydání: 2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Mutuo perpetuo
02. La dittatura degli anestesisti
03. Il nostro passo
04. Piano biblico di salvezza
05. L’impero

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
My Kingdom Music / Club Inferno

Dnešní recenze bude patřit mezi nejkratší, protože i recenzované album není zrovna dvouhodinová hudební orgie. “Mutuo perpetuo” je prvním počinem italské partičky La colpa a patří mezi velice krátká EP. Celkových šestnáct minut hracího času je takřka rovnoměrně rozděleno mezi pětici skladeb, které se tak délkou pohybují lehce nad hranicí tří minut. Nejen jejich rozsah, ale i obsah je poněkud uniformní. Několikrát jsem se ve spojitosti s “Mutuo perpetuo” setkal s označením post-metalcore, ovšem skutečnost je mnohem jednodušší. Pětice skladeb funguje na velice dobře vyzkoušeném punk-rockovém principu. To by snadno mohlo vyznít, jako bych kapelu předem zatracoval, a já bych to tak ostatně povětšinou i udělal, tentokrát je ale situace jiná.

Zvuku dominuje hlavně velice výrazná baskytara, ovšem protože se o pozornost perou jen tři nástroje a zpěvák, dostane dostatek prostoru každý z nich. Skladatelsky potěší, že kapela alespoň netrvá na primitivním střídání sloky a refrénu bez jakýchkoliv obměn, a tak i když je refrén vždy klíčovou částí skladby, nezní pětice písní úplně monotónně. Hned v úvodní (a zároveň titulní) skladbě zaútočí La colpa hodně tvrdým riffem a naznačí, že ani zbytek nahrávky nebude rádiově měkký. Nejdůležitějším prvkem v “Mutuo perpetuo” je určitě zpěv. Když zpěvák v refrénu zkouší překřičet hlučící nástroje, zní to živě a skutečně, jako by opravdu křičel ze všech sil. Je vidět, že zvuk nahrávky není zbytečně dokonalý a i přes solidní čitelnost albu tedy zůstává garážový nádech, což vzhledem k danému žánru vůbec nevadí.

Co mě zaráží, je vyrovnanost skladeb. O každé bych mohl napsat, že právě ona je moje nejoblíbenější, což by poněkud ztrácelo smysl. Každopádně pokud nějaká píseň přeci jen vystupuje z řady, je to klipová “La dittatura degli anestesisti”. S lehce skřípající kytarou a pomalejším tempem bicích je její nástup o třídu klidnější než v případě skladby první, o to více však nabírá na variabilitě. Její refrén je hodně návykový, což by se ale dalo říci o celém albu. V “Il nosso pastro” potěší gradace v druhé polovině, kdy píseň z poklidného zpěvu vyústí v příjemně odsýpající závěr. Po celém albu se táhnou zajímavé kytarové motivy. Zatímco basa brumlá poměrně pravidelně velice podobné rytmy stále dokola, kytara je mnohem nápaditější a nejvíce je to znát v “Piano biblico di salvezza”, kterou prosvětluje velice hravý riff. Dalším zajímavým prvkem je provázanost alba, kdy melodie objevující se v druhé půli “Piano biblico di salvezza” otevírá závěrečnou “L’impero”. Ta je od prvních tónů velice chytlavá a jako v jedné z mála z ní padne větší část pozornosti na nástroje než na zpěv. Zamrzí ovšem dosti unáhlený závěr, který zní, jako by byl násilně ustřižený a více by tak albu slušelo, kdyby závěrečná píseň plynule dozněla.

Jak už jistě tušíte, všechny texty jsou v italštině, tudíž vám o jejich obsahu mnoho nepovím. Jak názvy, které jsem s trochou dobré vůle přelouskal, tak i videoklip k “La dittatura degli anestesisti” napovídají, že nepůjde o žádné pozitivní zpívánky. Nevypovídá to sice mnohé o jejich kvalitě, ale už volba témat (politika, finanční krize) je mi sympatická, je to přeci jen lepší, než kdyby zpěvák La colpa v textech básnil o svých nových botách. Každopádně je italština osvěžující a nepochopení textů mi nezabránilo si s kapelou při jízdách autem občas radostně zazpívat.

Zhodnotit takto krátkou nahrávku není úplně jednoduché. Na jednu stranu nemám moc co vytýkat, na stranu druhou si La colpa rozhodně neukousli příliš velké sousto a nesnažili se objevovat cokoliv nového. I tak ale dokázali složit pětici velice dobrých skladeb v žánru, kde je velmi jednoduché spadnout k jednotvárné nudě. Nebýt trošku stupidního obalu a skutečnosti, že “Mutuo perpetuo” nejspíše nevyšlo fyzicky (informace se poněkud těžko dohledávají, proto v textu chybí i jména hudebníků), nestyděl bych se ho mít doma na poličce. Víc než jindy však platí, že zde mluvíme o hudbě, která by nejlépe zněla na koncertě. I tak ale, dobrá práce.


Kvelertak – Meir

Kvelertak - Meir
Země: Norsko
Žánr: hardcore / metal / punk / hard rock
Datum vydání: 16.3.2015
Label: Roadrunner Records / Sony Music Scandinavia / Indie Recordings

Tracklist:
01. Åpenbaring
02. Spring fra livet
03. Trepan
04. Bruane brenn
05. Evig vandrar
06. Snilepisk
07. Månelyst
08. Nekrokosmos
09. Undertro
10. Tordenbrak
11. Kvelertak

Hodnocení:
Kaša – 8,5/10
H. – 7/10
Stick – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Kvelertak platí aktuálně za jednu z největších severských nadějí na poli rockové hudby, která po vydání eponymního debutu vyletěla tak rychle do laufu, že druhá deska na sebe nenechala dlouho čekat. Rychle rostoucí popularitu lze samozřejmě přisuzovat hudbě, kterou tento sextet produkuje, ovšem řekněme si na rovinu, že svůj díl na tom má taky fakt, že kapela si po vydání svého debutu odnesla cenu za Objev roku a jako bonus vítězství v kategorii Nejlepší rocková kapela při udílení prestižních Spellemann Awards, což je taková norská obdoba slavnějších Grammy, a to už je natolik slušný marketingový poutač, který je schopný interpretovi zajistit širší povědomí napříč posluchačstvem rockové hudby. Ostatně, jak myslíte, že jsem se ke Kvelertak dostal kupříkladu já? Ale hlavní je hudba samotná, takže si pojďme Kvelertak představit z této stránky.

“Meir” za “Kvelertak” kvalitativně nijak výrazně nezaostává, což je pro mě strašně příjemné zjištění, a i když se lehce ubralo na agresivitě, pořád máme tu čest s originálním spojením neoriginálního rock ‘n’ rollu a HC punku, který mi ke kapele sedí víc než obecně proklamovaný severský black metal, ze kterého si toho Kverletak nijak moc nepobrali. Celé to pak zní jako norská kombinace Baroness a Converge, přičemž tyto kapely jsem nevybral náhodou, zvlášť když John Dyer Baizley z prvně jmenovaných kapele opět nakreslil skvělý obal a Kurt BallouConverge produkoval obě dosavadní alba. Jeho vliv je dost průhledný a mám takové podezření, že krom producentské stoličky seděl půlkou prdele taky na té skladatelské, protože ostřejší pasáže nejsou zas tak nepodobné jeho domovské kapele. Snažit se však Kvelertak nějak přesněji zaškatulkovat by se nemuselo úplně vyplatit, protože by se v tom člověk dost dobře zamotal, takže to ukončím tím, že své si najde milovník HC, punku, metalu a syrového rock ‘n’ rollu.

Vzhledem k tomu, na jakých hudebních polích se Kvelertak pohybují, mají jejich skladby jistou tendenci splývat dohromady v jeden celek, takže abychom mohli mluvit o povedeném albu, je potřeba, aby riffy nebyly na jedno brdo, refrény, či spíše vokální linky byly dostatečně zapamatovatelné, a to vše při zachování tahu na branku, bez kterého by to všechno sice znělo strašně dobře, nicméně nudně. A protože má těchto aspektů “Meir” vrchovatě, můžu mluvit o velice povedené desce. Necelý tucet skladeb je strašně vyrovnaný a slabých míst bych hledal s obtížemi, tak vypíchnu jenom takové ty milníky, které desku protkávají a které mě osobně sedly nejvíce. “Spring fra livet” si jako jedna z mála kytarově pohrává s black metalem, takže bzučivé riffy jsou v tomto případě výjimka, na kterou by si posluchač neměl zvykat. Erlend Hjelvik vyřvává norský text, seč mu síly stačí, a místy ho doplní i jeho kumpáni, kteří spolu vytvoří mocný sborový doprovod. Ústřední kytarový riff na mě dýchal dokonce stejný vzduch jako Foo Fighters, jejichž kytary sice nejsou z této party cítit na míle daleko, ale tu a tam se ke slovu určitě dostanou. Mým absolutním favoritem se stala mnohými opovrhovaná klipovka “Bruane brenn”, jíž je vyčítána jednoduchá struktura, stupidní riff a vlezlý refrén. Jasně, všechno to tam je, ale nemám nic proti tomu, zvlášť když jsem si v refrénu zavzpomínal na The Ramones. Účel reklamního poutače tenhle kousek zvládne na jedničku a i přes přímočařejší strukturu se nejedná o žádnou lacinou odrhovačku, která by po pár posleších začala lézt na nervy, takže za mě palec nahoru. HC krátké vypalovačky typu “Snilepisk” mě snad nikdy neomrzí, zvlášť když téhle pecce nechybí drive a bez jakékoli nepřirozenosti se v ní protkne východní melodií inspirované kytarové sólo a zběsilý závěr, za který by se neměli stydět ani Converge. Největší překvapení celého “Meir” se skrývá v samotném závěru, kdy přijde na řadu neortodoxní (na poměry kapely a její hudební směřování) devítiminutová “Tordenbrak”, která i navzdory rozmáchlé stopáži ani na moment nenudí a hardrocková rytmika s nervním vokálem Erlenda postupně přeroste až do stoner rockové druhé půlky, která vygraduje za zvuku kytarového kvílení.

Možná se vám zdát, že “Meir” není na první poslech nic zajímavého, ale buďte si jistí, že nudit se ani na chvíli nebudete. Jak už jsem zmínil, nejedná se o kdovíjak originální hudbu, nicméně spojení jednotlivých hudebních vlivů je natolik šikovné, že mi nedělá problém si nahrávku pustit i po nějakých dvaceti posleších a o nějakém náznaku nudy nemůže být řeč. Naživo to musí mít neuvěřitelné grády a vsadím se, že většina skladeb by skvěle fungovala jako koncertní tutovka, při které si fanoušci slušně zaskotačí. Co na tom, že debut byl o kousek lepší, když i “Meir” mě přesvědčilo o tom, že tato šestice umí a pomalu si ji začínám řadit mezi výše jmenované kapely, kde spolu s Mastodon a High on Fire zastávají pozici toho nejlepšího ve své váhové kategorii. S Kvelertak je třeba do budoucna počítat, protože rozdány jim byly jen ty nejsilnější karty, s nimiž si to mohou prohrát jedině sami.


Další názory:

Kvelertak se svým stejnojmenným debutem před třemi lety udělali na scéně dost slušný vítr, nicméně do jisté míry docela zaslouženě, protože jejich HC/punk/black byl opravdu něco jako svěží závan vzduchu. Přesto však, nemohu si pomoct, mě ta muzika nesebrala až tak moc jako všechny okolo, Jasně, rozhodně to bylo dobré, ale ne zas až tak moc… a podobně se to má i s pokračováním “Meir”, od něhož se toho asi dost očekávalo, ale v mých očích je ještě o chlup za debutem “Kvelertak”. Je to slušná muzika, příjemně to šlape, poslechnul jsem si to s chutí, ale zas až tak velký zázrak to není. Navíc mi vadí, že na “Meir” jsem nenašel žádnou opravdu kulervoucí pecku, která by mě chytla za prdel a nepustila, jako byla v případě “Kvelertak” nářezovka “Mjød”. Na novince mi jako nejzajímavější song přijde trochu netypická “Evig vandar”… zbytek – jak již bylo řečeno – rozhodně není zlý, ale taky ne nějak výjimečný.
H.

Kvelertak se opět prezentují albem, na kterém kombinují mnoho zdánlivě nesourodých vlivů. A je to koktejl zábavný a odsýpající. Takový HC rock ‘n’ roll se zajímavou instrumentací, chvílemi se otírající i o blackové vichřice, které jsou ale rázem pohlceny nějakým šlapavým riffem. Chytlavost se tomu vážně nedá upřít, ale musím se přiznat k tomu, že mi tu moc nesedí některé až příliš rozjuchané polohy, ale není jich zas tak tolik. Počin to vůbec není špatný, nicméně jsem si z toho na zadek nějak nesedl.
Stick


Death Wolf – II: Black Armoured Death

Death Wolf - II: Black Armoured Death
Země: Švédsko
Žánr: heavy / doom metal / punk
Datum vydání: 18.2.2013
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Noche de brujas
02. World Serpent
03. Lords of Putrefaction
04. Darkness of Hel
05. Sudden Bloodletter
06. Malice Striker
07. Night Stalker
08. Luciferian Blood Covenant
09. Black Armoured Death
10. Death Wolf March
11. Little Black Angel
12. Snake Mountain
13. Rothenburg

Hodnocení:
H. – 6/10
Stick – 5/10

Průměrné hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
web / facebook

Ačkoliv by se občas mohlo zdát, že uvozování recenze nějakou tou omáčkou v podobě obecných informací je jen poměrně nenásilný způsob, jak si pohodlně prodloužit článek, aby to na první pohled vypadalo lépe, v některých případech, mezi něž se řadí právě i Death Wolf, se jedná o záležitosti natolik zajímavé, popřípadě i natolik zásadní, že ve výsledku mohou pomoct v chápání samotné nahrávky. Oč jde, budeme-li mluvit konkrétně o švédské kapele Death Wolf? O sestavu… přesněji řečeno tedy o jednoho jejího člena, kterýmžto je jistý Patrick Niclas Morgan Steinmeyer Håkansson, známější spíše prostě jen jako Morgan, kytarista a hlavní mozek švédské black metalové stálice Marduk. Není žádným tajemstvím, že mimo MardukMorgan několik vedlejších projektů, z nichž jedním kdysi bývalo black/noisové peklo Abruptum, druhým jsou pak právě Death Wolf, pohybující se někde na pomezí heavy metalu, doom metalu a punku. Aby bylo všem informativním okolnostem učiněno definitivně zadost, dodejme ještě, že Death Wolf, přestože aktuálně vydávají formálně druhou desku, nejsou úplně novou akvizicí, jelikož dříve fungovali pod jménem Devils Whorehouse, pod nímž vyšla dvě další alba. Jako poslední perličku pak dodejme, že v případě Death Wolf Morgan neobsluhuje kytaru, jak jsme u něj zvyklí v Marduk, nýbrž její basovou sestru…

Když jsem v předchozím odstavci zmiňoval, že se Death Wolf pohybují někde na hranici mezi heavy metalem, doom metalem a punkem, nebyla to technicky vzato pravda, protože hudba, jakou na “II: Black Armoured Death” najdete, rozhodně nezní jako kombinace těchto tří žánrů – ve skutečnosti totiž kapela hraje buď jeden, nebo druhý, nebo třetí. Doomová a heavy metalová složka se ještě vzájemně relativně proplétají, nejedná se ovšem o kombinaci dříve neviděnou či neslyšnou; punk se pak projevuje v samostatných kratších vypalovačkách, které jsou sice oproti základní podobě svého žánru vybaveny poměrně hutným metalizovaným zvukem, nicméně při nich musí být každému jasné, odkud vítr vane.

Na základě tohoto tvrzení asi nebude žádným překvapení, když dále prohlásím, že tím pádem lze skladby z “II: Black Armoured Death” rozdělit do dvou relativně odlišných kategorií. Tou první je právě heavy metal, který se tu a tam, ne však úplně zřídka, olizuje o doom metalové hájemství. Osobně mi právě tento druh písní na albu sedne nejvíce a jejich atmosféra je místy vskutku parádní. Obrovskou pochvalu si zaslouží vokalista Maelstrom, který odvádí skvělou práci a se svým hlasem patří k tomu nejzajímavějšímu, co “II: Black Armoured Death” nabízí. Jeho hlas je poměrně nezvyklý, stále se zcela jistě jedna o čistý zpěv, ale Maelstrom s ním jakoby řve, aniž by tím ztrácel na melodičnosti. Výsledkem je velmi naléhavý projev, který mě osobně opravdu baví. Pro pořádnou ukázku ani nemusíme chodit nijak daleko, protože ji v plné míře nabízí hned úvodní skladba “Noche de brujas”, jež je zároveň jedním z nejlepších kusů, jaké pod sebou obal se smrtkou ukrývá. Druhou sortou jsou pak vcelku logicky punkové vypalovačky jako “World Serpent”, “Sudden Bloodletter” nebo “Black Armoured Death”. S nimi už mám trochu problém – ne z toho důvodu, že by byly nějak špatné, ale jednoduše proto, že se do kontextu oné první kategorie pranic nehodí, jako by na tu desku vůbec nepatřily.

Tato stylová roztříštěnost má vcelku jednoznačný důsledek, a sice že “II: Black Armoured Death” jako deska pohromadě příliš nedrží. Jednou Death Wolf posluchače vykoupou ve výtečném doomovém bahně, vzápětí mu naservírují až heavy metalový song (nutno ovšem dodat, že se stále jedná o heavy metal, u něhož jasně slyšíte, že jej hraje člověk, jenž má za sebou více jak dvacítku roků na black metalovém kolbišti), aby do něj následně kopli neurvalou rychlovku. Teoreticky by z toho mohla vypadnout zajímavá rozmanitá nahrávka, ale bohužel se tak nestalo, tedy alespoň z mého pohledu ne. Nemohu si jednoduše pomoct, ale když se ponořím do atmosféry, následující dvouminutová punková zběsilost mi ji prostě zničí a “II: Black Armoured Death” tak v člověku zanechá až nepříjemně rozporuplné pocity. A přitom kdyby všechny ty punkovky šly pryč (třeba na samostatné EP – bylo by to mnohem logičtější) a byly ponechány pouze ty pomalejší kusy, šlo by dle mého názoru o mnohem zajímavější záležitost. Nemám nic proti variabilitě, ale když už se do ní chce někdo pouštět, ať je to stylem výtečného předlouhého melodického sóla v písničce “Little Black Angel”.

Podle všeho se ze strany Death Wolf jednalo o záměr znít tak, jak “II: Black Armoured Death” ve výsledku zní, dle mého názoru je to ovšem kontraproduktivní a výslednému albu, které bych co do té pomalejší složky jinak hodnotil minimálně 7,5 body, to hodně ubírá na atraktivitě, což je obrovská škoda, protože v jádru v žádném případě nejde o nic špatného, ba právě naopak, a pokud si sami poslechnete takřka libovolný kousek, líbit se vám bude. Dohromady už to ovšem nemusí fungovat tak jednoduše, jak se nyní bohužel ukázalo…


Další názory:

Hm, když to začalo hrát, tak to znělo docela dobře. Takové šlapavé tempo, dávný odkaz Bathory v kombinaci s thrash/punkovým odérem, občas smíchaným s black metalovým citem pro riffing. Jenže, je to celé jaksi průměrné a nezábavné. Po polovině desky moje pozornost pomalu upadala, až jsem si u poslední skladby otráveně podpíral bradu. Přes původní chytlavost se u mě dostavil pocit jisté kolovrátkovitosti a začínal jsem postrádat nějaké silné momenty. Řekl bych, že tahle věc nebude každému po chuti, ale svoje posluchače si určitě najde. Já si přece jen Morgana radši vychutnám v jeho domovských Marduk.
Stick


The Offspring, Clou, Rybičky 48

The Offspring
Datum: 16.8.2011
Místo: Praha, Průmyslový palác
Účinkující: Clou, Rybičky 48, The Offspring

16. srpna se v Praze odehrály dva velmi zajímavé koncerty a naše redakce, ač rozpolcená, nemohla chybět ani u jednoho. Dnes se podíváme na zoubek tomu pro větší masy – na vystoupení legendárních The Offspring. Akce probíhala na Výstavišti, konkrétně v Průmyslovém paláci, což se brzy ukázalo jako silně nesmyslná volba.

Než se nám podařilo vystát dlouhou frontu, protlačit se přes davy lidí a najít vstup do sektoru u pódia, uběhl téměř celý set předkapely Rybičky 48. Kdybych chtěl být objektivní, tak musím uznat, že to nebylo zas tak špatné, jenže já je prostě nemám rád už jenom kvůli tomu, jak ze sebe dělají strašné punkáče a nakonec předvedou jenom laciný pop-rock. Jejich set dokonce končil nějakou hip-hopovou “peckou” s duchaplným refrénem “Hop Hop Hop Hej”. Špatná volba předkapely číslo 1.

Druhá předkapela Clou se podle mě taky před The Offspring stylově moc nehodila, ale na rozdíl od předchozích kolegů to bylo docela dobře poslouchatelné. Všichni hráli výborně, hlavně bubeník se znamenitě předvedl. Pochválit musím i skvělý vokální výkon. Slabina Clou ale byla ve vážné náladě, která se po celou dobu téměř nezměnila, songy brzy začaly být na jedno brdo a publikum bylo netrpělivé. Někdy po polovině to začalo být opravdu dlouhé a vzduchem začaly lítat vztyčené prostředníčky a pokřiky jako: “Jděte domů!” Skupina si to nakonec trochu vyžehlila notoricky známou hitovkou “Island Sun”, již už někdy slyšel snad každý.

Následovalo velmi dlouhé, asi třičtvrtěhodinové čekání, při kterém se ukázalo, jak velký byl průser, že se koncert konal v Průmyslovém paláci. Téměř nulová klimatizace a malý prostor způsobil, že jsme se všichni smažili jako v pekle. Kdybych řekl, že jsme všichni vypadali jako kdybychom právě vylezli z bazénu, ani trochu bych nepřeháněl.

Když už nikdo ani nedoufal, že to hlavní vystoupení začne, ozvalo se “JAJAJAJAJA!” a The Offspring začali hrát první z řady všech hitů toho večera. “All I Want” spolehlivě vrátilo život do všech vyčerpaných a téměř mrtvých těl fandů. A pařilo se opravdu ve velkém. Publikum mě velmi příjemně překvapilo, protože se docela často stává, že odezva je poněkud vlažná a diváci nejsou příliš akční. Tady ale všichni zapomněli na neskutečné vedro a poskakovali a zpívali s kapelou.

Setlist The Offspring:
01. All I Want
02. You’re Gonna Go Far, Kid
03. You Will Find a Way
04. Come Out and Play (Keep ’em Separated)
05. Have You Ever
06. Staring at the Sun
07. Stuff Is Messed Up
08. Bad Habit
09. Hit That
10. Gotta Get Away
11. Kristy, Are You Doing Okay?
12. Why Don’t You Get a Job?
13. Americana
14. What Happened to You?
15. Pretty Fly (For a White Guy)
16. Can’t Get My Head Around You
17. Kids Aren’t Alright
– – – – –
18. Hammerhead
19. Want You Bad
20. Self Esteem

Setlist byl sestaven poměrně dobře, a jelikož The Offspring mají hodně hitů, které si nemohou dovolit vynechat, určitě měli při vybírání skladeb dilema. Celkem zaznělo dvacet skladeb, přičemž dominovala alba “Americana”, “Smash” a nejnovější “Rise and Fall, Rage and Grace”. Nechyběly songy jako “You’re Gonna Go Far, Kid”, “Hit That”, “Gotta Get Away”, “Why Don’t You Get a Job?” nebo “The Kids Aren’t Alright”. Na své si přišel určitě každý. Zazněl dokonce i song “You Will Find a Way” z právě připravovaného alba. Osobně bych pár songů vyměnil, chyběla mi tam třeba pomalejší “Gone Away”, “Defy You” nebo “Original Prankster”. Jelo se hlavně v rychlejším tempu, možnost oddechnout si nastala jenom při vyvolávání pro přídavek a při nádherné baladě “Kristy, Are You Doing Okay?”.

Slyšel jsem už i pár negativních ohlasů na sehranost kapely a na zvukaře, avšak tam, kde jsem stál já, jsem nic nezaznamenal. Párkrát byl Dexterův hlas trochu tišší, ale to se vždy rychle spravilo a nestihla se z toho stát závažnější záležitost. Kapela byla ve vynikající formě, a ačkoliv chlapi zrovna neběhali po pódiu, energie z nich sršela. Všechny nástroje zněly parádně a vokály všech členů byly prostě geniální. Už na nich ale bylo vidět, že nejsou nejmladší, začaly vykukovat vrásky a Dexterovi trochu vyrostlo břicho, tak schválně, jak dlouho jim ještě vydrží udržet si jejich rebelskou image.

Přídavek začal jedním z mnoha vrcholů večera, songem “Hammerhead”, u kterého jsem si zapařil snad nejvíc, po něm následovaly “Want You Bad” a poslední “Self Esteem”. Obvykle bych si přál, aby koncert trval ještě tak o hodinu déle, ale tentokrát jsem už chtěl jít v zájmu o vlastní zdraví. V tom nesnesitelném horku se kyslík vyskytoval asi v takovém množství jako jídlo v Somálsku, takže jsem se opravdu divil, že jsem nezkolaboval já, ani nikdo jiný. The Offspring nám mistrně ukázali, proč jsou ta velká legenda, a sami o sobě zvládli všechno na jedničku, škoda, že byl koncert zkažen kvůli nepříznivým podmínkám a horší volbě předkapel. Snad to příště pořadatelé vyřeší lépe, protože příště se určitě zúčastním znovu!