 |
|
Země: USA Tracklist: Hrací doba: 45:27 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Neurosis jsou již dávno kapelou, jejíž jméno budí veliký respekt a právem si drží status legendy, která patří k základním stavebním kamenům celého hnutí post-metalu a také výrazně ovlivnila další subžánry tvrdé kytarové hudby. Nicméně, jak každý správný fanoušek ví, svět Neurosis je mnohem bohatší. Jednak to jsou aktivity Neurot Recordings, vlastní značky kapely, jednak také množství vedlejších projektů, které Neurosis obklopují a k nimž svým dílem přispívají všichni členové. Počínaje formací Tribes of Neurot, v níž se angažovala kompletní sestava Neurosis, konče třeba sólovými počiny Stevea Von Tilla či Scotta Kellyho.
No, a poslední jmenovaný je také důvodem, proč jsem úvod věnoval Neurosis, protože právě on stojí i za dnes recenzovanou skupinou. Než si ji ale představíme, zmiňme ještě jiný Kellyho vedlejšák. Před pár lety se totiž tento zpěvák a kytarista sčuchnul s dalšími vysoce zajímavými postavami alternativní tvrdé muziky, jmenovitě Mikem Williamsem (Eyehategod), Brucem Lamontem (Yakuza) a Sanfordem Parkerem (Buried at Sea, ex-Minsk, ex-Nachtmystium, ex-Twilight). Mám tím samozřejmě na mysli Corrections House, kteří už dnes mají na kontě dvě výborné desky.
A proč že o tom mluvím? Inu, jednoduše proto, že v rámci zbrusu nového projektu Mirrors for Psychic Warfare pokračuje spolupráce Scotta Kellyho a Sanforda Parkera. Těm zjevně společné působení v Corrections House nestačilo, a tak se pustili do další, ještě experimentálnější tvorby. A výsledkem těchto snah je právě hlavní předmět naší recenze – bezejmenná debutová deska Mirrors for Psychic Warfare.
Stačí jen trocha představivosti a je možné u Mirrors for Psychic Warfare vidět paralely (nejen) s Corrections House. Nová formace již však definitivně rezignuje na cokoliv společného s metalem. Neříkám, že rezignuje na kytaru, jejíž záchvěvy se zde rozhodně objevují. Nicméně řečí hudebních žánrů se zde bavíme o dronu, industrialu, místy dokonce soft noisu. Že řečí žánrů nehovoříte? Dobrá, pojďme na to řečí pocitů – stísněná klaustrofobická atmosféra, temnota, rituál.
Hned první skladba „Oracles Hex“ je silná, jak když kopne bejk. Rozjezd je pozvolný a plíživý – dronové pískání, „šumivé“ pozadí, industriálně kovový zvuk a Kellyho deklamace. Ve dvou třetinách ovšem dojme ke zlomu a Mirrors for Psychic Warfare přejdou ke zkurveně mocnému kytarovému riffu. Ten se sice táhne pomalu, ale tím větší je jeho majestát a tím spíš vás zadupe do země. Předchozí motivy písně ovšem neodezní do ztracena, onen riff se k nim vlastně jen přidá, ale graduje to až do pekla a Kelly / Parker mají posluchače okamžitě v hrsti.
Jeden ze dvou vrcholů přichází hned vzápětí v podobě bezmála čtvrthodinového monolitu „A Thorn to See“. Zejména tato kompozice byla důvodem, proč jsem výše použil slovo rituál, protože přesně takhle působí. Celou skladbou prostupuje jednoduchá, vlastně až takřka primitivní rytmická linka, jež člověka pomalu, ale jistě stahuje do hlubin. Kolem ní pak Mirrors for Psychic Warfare střádají další motivy, trpělivě budují, píseň postupně roste, atmosféra houstne, aby nakonec vše vyvrcholilo ve fenomenálním závěru.
„CNN WTZ“ a „I‘ll Try You All“ působí po „A Thorn to See“ skoro až méně záživně, než ve skutečnosti jsou, protože obecně vzato jsou vlastně pořád výtečné. V obou případech se jedná o ortodoxně arytmické kusy stojící čistě na dronové kytaře a industriálních mašinkách, které se postupně (opět se graduje jak svině!) odhodlají i trochu zahlučit. Něco podobného vlastně předvádí i finální „43“, akorát je v tom ještě působivější a dotahuje tento model k dokonalosti. Navíc se vymyká čitelným klávesovým motivem, jenž (zase) prostupuje celým songem. Oč minimalističtější je rozjezd, o to víc pak „43“ vyvrcholí – tentokrát ani není třeba kompozici lámat do kombinace kytarového riffu a hluku, protože stačí jen onu melodii nechat narůstat a sílit a přidat k ní chorobný skřek. Nicméně je to natolik sugestivní, že právě tuhle věc považuju za onen druhý vrchol po „A Thorn to See“.
V průběhu recenze hned několikrát zaznělo slovo „gradace“. Nebylo to náhodou, jelikož přesně tohle je jednou z největších zbraní desky. Kelly a Parker dokážou ve všech pěti případech písničky dotáhnout do odzbrojujícího finále, s nímž tomu vždy nasadí onu pověstnou třešničku na dortu, která z toho dělá o dost víc než jen další random drone / industrial album. Vyjadřovací prostředky a postup jsou vždy podobné, a přesto pokaždé trochu jiné, díky čemuž je každá z pěti skladeb svébytná a nesplývá se zbytkem, což pro nahrávky tohoto typu rovněž nebývá pravidlem.
Jinými slovy, debutu Mirrors for Psychic Warfare mohu vytknout jen máloco, v podstatě skoro nic. Jistě očekávání vzhledem k sestavě nebyla malá, neboť Scott Kelly a Sanford Parker jsou esa, která za sebou mají mnoho hodin excelentní muziky, o tom žádná, ale i tak jsem nečekal, že tahle deska bude až tak dobrá. Myslím, že snad ani není nutné mírnit nadšení – tohle je prostě zasraně skvělé, je to sugestivní, uhrančivé, mocné. Neváhejte, poslouchejte.
