Země: Švédsko Žánr: psychedelic rock / doom metal Datum vydání: 15.1.2016 Label: Nuclear Blast Records Tracklist: 01. Malstroem 02. Theory of Consequence 03. The Outcast 04. Nucleus 05. An Exorcism of Doubts 06. The Obsessed 07. To Transcend Bitterness 08. Helpless 09. Breakdown Hrací doba: 69:46 Odkazy: facebook

Švédští Witchcraft patří do té sorty kapel, které v posledních letech začaly oprašovat to největší retro ze 70. let. Vybraly si záměrně dobu, kdy se teprve rodil heavy metal na prvních albech Black Sabbath a velký vliv měly progrockové, potažmo psychedelicky rockové skupiny, které si naopak libovaly v atmosféricky dotažených a rozmáchlých kompozicích a tvořily tak jakýsi opak k zrovna vznikajícímu tvrdě kytarovému hnutí. A právě švédští Witchcraft jsou jednou ze skupin, které si na kombinaci rockové psychedelie s původním sabbathovským heavy metalem v doomovějším podání přímo libují a postavily na tom svojí kariéru.

Witchcraft, kteří aktuálně vystupují jako trojice, jsou jednou z prvních mladších kapel, které se k tomuto kroku odhodlaly, a nelze je tak obviňovat z cíleného vezení se na módní vlně, ačkoli to, že měli obdobný nápad o něco dřív, z nich nedělá žádné vizionáře, to si řekněme na rovinu. Parta kolem Magnuse Pelandera si poměrně rychle našla svůj vlastní poměr mixu výše uvedených hudebních žánrů, kdy v tom jejich převládá onen heavy / doom metal s utahanými kytarami, bublající baskytarou, která to tvrdí, a minimalistickými bicími, jejichž hra je prostá na nějaké výplně a přechody. Jsou to sice ty úplně nejobyčejnější prvky, jaké lze v této hudbě použít, ale ona se z toho nestala tak rychle klasika jen tak pro nic za nic. Tato formulka i po těch letech funguje minimálně stejně působivě jako před lety (pominu-li absenci legendárních skladeb, které by měly už takřka lidový status).

To bychom měli představeny spíše delší skladby, které Witchcraft umí jako málokterá banda podobného ražení, protože třeba na novince jsou čtvrthodinové opusy hned dva a jak „Nucleus“, tak „Breakdown“ jsou dost možná nejlepšími kompozicemi celé nahrávky. Obě totiž skvěle pracují s atmosférou a svými hypnotickými kytarovými plochami mě ihned strhly. „Nucleus“ je z obou spíše tou klasičtější rockovou skladbou, protože jakkoli se postupně vyvíjí, tak minimálně prvních pět minut je ve své podstatě procítěná hard rocková písnička, která však po chvíli přenechá své výsadní postavení experimentálnější gradaci se sbory, k nimž se v samém závěru přidá vokál hostující zpěvačky. Witchcraft se zklidní, nikam nespěchají a v takřka meditativní poloze pomalu usměrňují „Nucleus“ ke svému závěru a jedná se o velmi působivou formulku.

To „Breakdown“ je již od začátku zamýšlena v psychedeličtější rovině, protože postrádá motiv nebo rovnou celou pasáž, díky nímž by se o ní alespoň částečně dalo hovořit jako o přímočaré rockové věci. Těch 15 minut dusivé atmosféry není na poslech vůbec jednoduchých, a přestože se tam toho zas tak moc neděje, tak touto kompozicí vládne takový vnitřní neklid, že jsem byl při prvním poslechu neustále v pozoru, jestli se něco nezačne dít. Ono sice nic převratného nepřijde, protože postupná gradace je od počátku docela průhledná, ale přesto je to velmi silná skladba. Ten zmučený vokál Magnuse v prostřední části, který je plný agónie, nemá chybu a z „Breakdown“ činí v této pasáži velmi syrovou záležitost, jež je ohlodaná takřka na kost.

Může se zdát, že to nejlepší máme s odbytím těchto dvou věcí za sebou a že „Nucleus“ neobsahuje žádné další vrcholy, kvůli nimž by stálo za to si nahrávku se zájmem pustit. Tak tomu naštěstí není, protože oni Witchcraft umí samozřejmě i ty kratší, řekněme přímočařejší kompozice, jimž stále nechybí zatěžkaná atmosféra, ale díky čitelnější struktuře zaujmou jinými prvky. „The Outcast“ nezvykle zpěvným vokálem a hard rockově vyčnívající kytarou, „An Exorcism of Doubts“ a „The Obsessed“ zase sabbathovskými riffy a v druhém případě ještě výraznou rytmikou. Líbí se mi ten neučesaný feeling, jejž si i tyto kratší písně zachovávají a odlišují se tak třeba od Graveyard, kteří znějí samozřejmě ve všech ohledech stejně retro, ale pořád se zaměřují spíš na písničkovost svého materiálu a z toho plynoucí celkovou přístupnost. Witchcraft naopak znějí velmi syrově. Jedinou výjimkou budiž právě „The Outcast“, která je v tomto ohledu opravdu vyčnívající.

Asi vůbec nejvíc jsem si oblíbil úvodní „Malstroem“ a „An Exorcism of Doubts“, které jsou tak na půli cesty mezi vyloženě rozmáchlými kusy a naopak přímočařejšími písněmi, takže v sobě mají oboje. Hlavně ta těžká doomová nálada „Malstroem“ je skvělá a při poslechu jsem měl z kytary a dunící basy husí kůži. „An Exorcism of Doubts“ je velmi podobná, byť ne tak minimalistická a díky občasným změnám tempa člověk neustále neví, co přesně čekat. Ten riff s ochrannou známkou Tonyho Iommiho nemá chybu, a když to slyším, tak nevěřím, že jej Witchcraft neukradli někde z archivů v Birminghamu, odkud Iommi pochází.

Kdybych měl „Nucleus“ srovnávat přímo s předchozím „Legend“, které mám ze všech předchozích alb pořád v paměti, protože jsem jej od vydání několikrát provětral, tak dám přednost novince „Nucleus“, která na mě i přes možnost rozdělení skladeb do několika skupin působí velmi semknutě a hlavně od začátku do konce nepostrádá takové to nepopsatelno, díky němuž se i z takového, dnes už rutinérského přístupu dá vytřískat z posluchače maximum. Velmi silná nahrávka, jež se řadí k tomu nejlepšímu, co Witchcraft nahráli.