Trivium - Vengeance Falls

Trivium – Vengeance Falls

Trivium - Vengeance Falls
Země: USA
Žánr: metalcore / heavy metal
Datum vydání: 15.10.2013
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. Brave This Storm
02. Vengeance Falls
03. Strife
04. No Way to Heal
05. To Believe
06. At the End of This War
07. Through Blood and Dirt and Bone
08. Villainy Thrives
09. Incineration – The Broken World
10. Wake (The End Is Nigh)

Hodnocení:
Kaša – 5,5/10
H. – 5/10

Průměrné hodnocení: 5,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Věřím, že spoustě z vás je to u zadku, ale já nemohu jinak a recenzi “Vengeance Falls”, tedy novinky zámořských Trivium, začít procházkou jejich dosavadní diskografií a tím tak trochu odkrýt svůj vztah k této čtveřici, který se každým rokem a hlavně s každým novým počinem vyvíjel. Debut “Ember to Inferno” mě minul, protože v té době jsem poslouchal úplně jinou hudbu, ovšem dodnes ho považuji za slabý a době svého vzniku poplatný debut, který nijak nevybočuje z řad tehdy aktuálních metalcorových alb. Totéž víceméně platí i o “Ascendancy”, jež je sice trendy až běda, ale u jeho poslechu se dokážu i s odstupem let slušně zabavit. Následovala dvojice skvělých “The Crusade” a “Shogun”, na nichž Trivium během velmi krátké doby vyrostli v naději, v níž chvíli dřímala budoucnost metalové hudby (sorry, ale takhle jsem to v době vydání “Shogun” fakt měl, to album je prostě vynikající). Pak ale přišla pecka a kvalitativní sešup o několik tříd dolů v podobě “In Waves”, kterým kapela jako by zapřela svůj dosavadní vývoj, zatáhla za ruční brzdu a vrátila se k modelu “Ember to Inferno” / “Ascendancy”, kdy měla jejich tvorba velmi jednoduchou a předvídatelnou strukturu, založenou na tvrdých slokách a melodických refrénech, z čehož už jsem svým způsobem vyrostl, takže jsem na něj rychle zanevřel. Novinkou “Vengeance Falls” slibovali Trivium posun na další vývojový stupínek své kariéry, takže čekat se dalo cokoli, ovšem já jsem se obával neskutečného patvaru všech dosavadních desek.

To se naštěstí nekoná, ale že by novinka byla něčím novým a z řad kapely neslyšeným, to se taky říct nedá. Kdybych měl šesté album party kolem Matta Heafyho popsat fanouškům kapely, kteří ho ještě neslyšeli, tak bych řekl, že se jedná o jejich nejmelodičtější počin, přestože kytarové pasáže nezůstaly dosavadním deskám co do tvrdosti nic dlužny. Naopak lidem, kteří s Trivium tu čest ještě neměli, bych sdělil, že se jedná o melodický metalcore s thrashovými prvky, což jejich aktuální formu vystihuje velmi přesně. Ale dost škatulkování, o to tady nejde. Přiznám, že jsem byl trošku skeptický z angažování Davida DrainmanaDisturbed na post producenta. Nic proti němu, ale děsil jsem se, kam Trivium potlačí, což beru zpět, poněvadž v několika ohledech dokázal z čtveřice dostat její dosavadní maximum. Mluvím teď hlavně o Heafym, jehož zpěv se mi ještě nikdy nelíbil právě tak jako na novince. Je plný, silný, a přestože naživo to beztak zvládat nebude, tak ve studiové formě se mu jen sotva dá něco vyčíst. Melodičtější háv, do kterého Drainman Trivium oblékl, není vůbec špatný nápad, kapele sluší, a když už nic, tak se ve výsledku nejedná o takovou slátaninu, jako bylo svého času “In Waves” a to je dobře.

Je snad jasné, že i sebevětší škarohlíd by jen těžko hledal na “Vengeance Falls” technické mouchy co do výsledného mixu, protože zvuk je naprosto bezchybný, a když budu mluvit jen za sebe, tak přesně podle mého gusta. Bicí a kytary jsou skvěle vyvážené, basa není úplně neslyšitelná, jak je dobrým zvykem, ale Paolo Gregoletto dvojici HeafyBeaulieu doplňuje statečně. Bubeník Nick Augusto není tak nápaditý, jako býval Travis Smith, jehož v kapele nahradil, ale drtič je to slušný a nejednu skladbu žene neúnavně kupředu.

Pokud jsem doposud mluvil v čistě teoretické rovině, a když to tak po sobě čtu, tak veskrze pozitivně, tak se pomalu a jistě blíží čas na kapku kritiky, již budu směřovat zejména ke skladbám samotným, respektive ke skladatelské impotenci, která se kapely opět drží jako klíště. Trivium nikdy nebyli žádní skladatelští novátoři, ale jejich písně stály v různých obdobích kariéry více či méně na chytlavosti, přímočarosti a agresivitě. Nejinak je tomu i teď, a přestože se jim nepodařilo utvořit z “Vengeance Falls” vyrovnanou desku, tak jsem schopný si najít písně, jejichž poslech si dokážu bez problému užít. Třeba “Brave This Storm” stojí na houpavém riffu, jenž seká ve stylu Fear Factory, a hned při prvním poslechu jsem byl překvapen již výše popsanou melodičností Heafyho vokálu, který jako by zanevřel na řvaný vokál, jenž už z jeho úst minule stejně nebyl nic moc a zaměřil se na melodický zpěv. Nakonec se ten jeho hrubý řev ke slovu ve většině skladbách dostane, ale spíš jen aby se neřeklo, protože třeba “Brave This Storm” stojí a padá s melodickým refrénem, jenž se vyvedl. Z těch několika dalších písní, jež by se daly označit za povedené vyčnívá určitě chytlavá singlovka “Strife”, která svou účelnou strukturou zaujme, i když pomalejší moment, jenž předchází refrénu, jí brzdí, ale to je jen kosmetická vada na kráse.

Dalšími písněmi, které působí uvolněným dojmem, jsou titulka “Vengeance Falls” a “No Way to Heal”, které nejsou nic nového pod sluncem, ale mají silný melodický potenciál, což se nedá říct o nudné “Villainy Thrives” a rychlejší “To Believe”. Ty bych si při troše dobré vůle dokázal představit jako bonusy pro některou z limitovaných edicí, tak slabé totiž jsou. Oproti nim stojí skvělá “Incineration – The Broken World” s orientálním kytarovým sólem, která to ale nezachrání. Dvojice “At the End of This War” a “Through Blood and Dirt and Bone” mi svou kvalitou evokují počin předcházející, jenž možná zmiňuji až moc často, ale v rámci diskografie je to základní jednotka pro měření špatnosti, tak se nedivte. Pokud mě paměť nešálí, tak “Wake (The End Is Nigh)” obsahuje vůbec první čistokrevně baladickou pasáž, která skladbu začíná ještě předtím, než si otěže vezme zasekávaný riff a ostřejší Heafy, ale protože se druhou polovinu nic moc neděje a nedá se tak říct, že by píseň někam spěla, tak album končí nevýrazně. Vzhledem k tomu, že většina skladeb si je v jádru velmi podobná, tak je čistě na subjektivních preferencích posluchače, které refrény či riffy se mu zaseknou pod kůži, ovšem objektivně řečeno jsou písně slušně šlapavé a nemůžu říct, že by mezi nimi byl tak propastný kvalitativní rozdíl, jako tomu bylo minule, kde ta nevyrovnanost vyloženě byla do očí.

Ať už si o Trivium myslíte, že jsou to kdovíjací trendoví sráči, kteří se prostě vezou na vlně toho, co zrovna frčí a podle toho taky upravují svůj výsledný projev, tak jim nelze upřít, že se snaží nestát na místě. Neříkám, že nejsou party, od nichž rád slyším x-tou variaci tetéž desky, ale vždy je mi sympatické, když se interpret snaží svou hudbu někam posouvat. V případě Trivium se možná jedná o poloviční kalkul a poloviční vývoj, ale “Vengeance Falls” překonává poslední chabé “In Waves”, za což mu patří uznání, ale že by se jednalo o vyloženou pecku, to zase ne. Na to v současné formě pánové nemají. Jako krátkodobý oddych a zábava k jiné práci je toto album jako stvořené. Netrpí přemrštěnou stopáží, dobře šlape a množstvím slušných až velmi povedených melodických momentů, kterým chybí zlom či moment překvapení vás nebude při práci rušit, což není výsledek, jenž by napovídal o něčem víc než o průměrném albu. A takové “Vengeance Falls” je. Průměrně odvedená rutina – nic víc zde nenajdete.


Další názory:

Trivium mně osobně vždycky přišli jako strašně a zbytečně přeceňovaná kapela, a to právě kvůli tomu, co už napsal kolega výše – že ji mnozí považovali a mnozí asi ještě i považují za budoucnost metalové muziky. A přitom ani ta tolik vyzdvihovaná deska “Shogun” mi zdaleka nepřijde natolik dobrá, aby si Trivium takovou nálepku zasloužili. Ve skutečnosti si tak nějak nevzpomínám, že by mě nějaká jejich nahrávka kdy bavila. Když vezmu novinku “Vengeance Falls”, neslyším v tom nic jiného než docela standardní metal moderní střihu v nepříliš záživné formě, což je něco, co mě ze židle opravdu nenadzvedává. Co do technické stránky je samozřejmě všechno na nejvyšší úrovni a vymazlené do posledního detailu, ale uvnitř té hudby nenácházím vůbec nic… a snad ani nemusím dodávat, že to je právě to, co při poslechu muziky hledám a vyžaduji. Nechápejte mě, špatně, “Vengeance Falls” není nějaký neposlouchatelný hnůj, strávit se to dá relativně bez problému, ale jiný smysl než jako kulisu v téhle desce nevidím, což nepovažuji za zrovna dobrý výsledek. Proto dávám pět bodů.
H.


2 komentáře u „Trivium – Vengeance Falls“

  1. Fantastický album. Kapela sa vyvíja smerom ku melodickému heavy/thrash metalu, kde prevláda už skôr ten hevík, ale vynikajúce spevné refrény, dokonca aj riffy (Strife!) a k tomu ako vždy fantastický vokál Matta Heafyho, ktorý má v hlase tú správnu, až “hetfieldovskú” nasrdenosť. Úbytok revaných vokálov mi až tak nevadí. Najlepšie pecky ani nebudem menovať, lebo to by som vysypal prakticky celý playlist. Bodík dole by som dal akurát za trochu slabšie pesničky na digipackovej verzii, z ktorých ani jedna nedosahuje kvalít piesní zo štandardnej verzie + mrzí ma že fantastického coveru “Losing my Religion” od R.E.M. sa dočkali len šikmookí :( K tomu si pripočítajme nádherný modro ladený obal na ktoré mám osobne slabosť a zaujímavé a pekné texty a máme na svete perfektný moderný metal, ktorý kope zadky drtivej väčšine mladých súčasných kapiel. Proste potvrdenie vysokých kvalít značky TRIVIUM. Preto zostáva otázkou tá zášť voči tejto skupine na (nielen) týchto stránkach, čo to nevidíte že takéto talentované kapely sa nerodia každý rok?

    1. To je lehký, prostě se jen liší náš pohled na to, co je fantastický album a co je talentovaná kapela, to se stává :)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.